Kde je moje táta?

Cecílie Jílková

(Lidové noviny, 30. 6. 2015)

  Jak by to napsal on: Zase jsem nejel do Strážnice. Ačkoli důvodů, proč tam jet, je mnoho. Zaprvé vidět a čut kamarády. Bez ohledu na čas a prostor, v němž se po většinu života pohybujeme každý zvlášť, jednou do roka u společného stolu ve Strážnici jako by se nit hovoru ani nepřetrhla. Zadruhé zpěv. S kamarády, ale i jen tak sám cestou z chatky k zámku, klidně i hlasitě. A nikomu to nejen že nevadí, ale dokonce ani nepřipadá divné. Zatřetí pěkné a kvalitní pořady připravované pečlivě a s citem fundovanými lidmi. Začtvrté výborní muzikanti, kam se jen hnete. Zapáté kroje, které z obyčejných lidí dělají osobnosti a dcérkám sluší více než dnešní chlapské šaty. Ostatně chlapům sluší také více než dnešní chlapské šaty.

  Avšak důvodů, proč nejet do Strážnice, každý rok přibývá. Zaprvé mě bolí kolena. Zadruhé nesnesitelné vedro přes den nebo plíživý chlad v noci, po kterém druhý den nesnesitelně bolí kolena. Zatřetí daleká cesta z Prahy do Strážnice, potom daleká cesta z kempu k zámku a nakonec i daleká cesta z chatky do umývárny. A to všecko, když vás navíc bolí kolena...

  Nejel jsem letos do Strážnice a napřesrok nepojedu zas. Ale už mě to neštve. Jezdí tam už devětadvacet let má jediná a snad nejmilejší dcera Cilka, poslední roky beze mě a teď už aj se svou jedinou a nejmilejší dcerou Izabelou. To, co bych tam viděl a chtěl vidět já, vidí ona. I to strážnické Poslední slovo místo mě napíše. A nikdo to nepozná!

  Jak bych to napsala já: Holčičky mají některé věci snadnější. Většinou už od přírody jako malé méně zlobí a dokážou úspěšněji budit dojem, že je nutno vodit je za ruku, aby jim nikdo neublížil. Táta měl i v zimě dlaň horkou – jeden ze znaků tuhého valašského kořínku.

  Ve Strážnici jsem se poprvé ocitla, když mi bylo šest. Ještě jsem byla dostatečně malá na vodění za ruku, ale už jsem byla dostatečně velká na hlt z každé koštovky, kterou táta nesl ke rtům. "Toto je moje jediná a snad nejmilejší dcera," představoval mě přátelům. V autě cestou do Strážnice zpívalo se vesele: "Šly panenky silnicí, potkali je myslivci..." Cestou zpět zpívalo se smutně: "Kde je moje máma, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná..." Zpívalo se i napříč kulturami: "By yon bonnie banks and by yon bonnie braes, where the sun shines bright on Loch Lomond..." Volně a plynule od jedné myšlenky nebo scenerie k druhé.

  Kdyby byl táta býval studoval hudbu, byl by skladatelem. Avšak život je stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme, a jedna věc nám čím dál více vyplývá. Tátovi zbylo psaní – jediný způsob, jak zvítězit nad něčím, nad čím v reálu vyhrát nelze.

  I v písni je to prosté. Nelíbí-li nebo nehodí-li se nám v ní něco, píseň se takzvaně polepší. "Kde je moje táta, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná..."