Fejetony

Ludvík Vaculík

(Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 – 1979, Köln am Rhein, Index 1984)

Kdo to nezažil, neuvěří, jak těžké je neodpovídat na slušné otázky. Příčí se to nejenom člověkovu dobrému vychování, ale i jeho sluchu. Začátečník to ani nesnese. Hlavně však se tím kazí vztah mezi rozmlouvajícími, často nenapravitelně. O tom právě jdu psát.

Podplukovník Noga, neponížen nezdarem, začínal každého rána znovu: "Tak Blaničko, nachystej si papíry." Založila čisté listy a kopíráky, schystala prsty nad klávesnicí a otočila tvář k němu. Přemýšlel nad formulací své otázky, a pak se mě otázal: "Chcete kávu?" Rozhodl jsem se ty kávy brát.

Podplukovník Noga je sporé, ale tuhé postavy, tmavé pleti i vlasů. Původem dělník, ale jeho způsoby ukazují na dlouhý pobyt v jiném prostředí. Mluví správně česky, některé fonémy jeho řeči však mají štych jiného slovanského jazyka. Na mě ta zpropadená okolnost působila tak, že jsem chtě nechtě upadal do jakési krajanské koketérie.

"Trváte na tom, pane Vaculík, že vaše jednání není protizákonné, dobrá, připusťme to," pravíval rád a dodával: "Tož teda povězte, jak to bylo." -"Mně je to už blbé, pane podplukovník," odpovídal jsem, "ale mně se vážně nechce o tom mluvit!" - "Nechce, nechce! Co je to za výraz? Tak si to nadiktujte přesně, je to váš protokol: odmítám vypovídat!" Paní Blanka na mne pohlédla, já s hanbou kývl a ona to zapsala. "A kdy mi vrátíte ty věci?" ukázal jsem na dva kufry u jeho stolu. "To sem nepleťte. Další otázka, piš, Blaničko: Co soudíte o tom - jak západní tisk - zneužívá celé věci - k pomluvám - proti Československu." Nadiktoval jse paní Blance odpověď: "K tomu se vyjádřím - až si to přečtu." - "Vy chlape jeden!" rozhněval se kamarádsky, vyběhl na chodbu, vrátil se a bouchl přede mnou štosem cizích novin. Poprosil jsem paní Blanku, ať zapíše: "Četbu zahraničních novin si představuji tak, že si je koupím na Příkopech..." A takových statečností jsem si za týden mohl naprotokolovat, kolik jsem chtěl. Nikomu nevadily.

Jednou, byl už večer, seděli jsme tam sami, protože paní Blanka šla už ve čtyři domů, posadil se na její židli, pootočil válec a řekl: "Sedm stran, a sedíme na tom celý den. Není to trochu málo?" - "Víc už toho nebude," řekl jsem. "Vážně? Ale bude!" - "Tak mě poučte o nočním výslechu." Polekaně pohlédl na hodinky: "Už půl osmé? Ale to není ještě noc!" - "Buďto mně přikažte celu, nebo mě pusťte domů. Předtím mě ještě zaveďte na záchod." - "Hohó, my svědky nezavíráme! Ale na záchod vás zavedu. Máte papír?" Neměl jsem. Vzal dva bílé listy, namačkal mi je příjemně a podal. Pak čekal před záchodem. Vzhledem k tomu, že jsme na tom seděli celý den, byly ty dva papíry také skoro málo.

Hned napodruhé bylo jasné, že nejde o výslech, nýbrž o blokádu. Když jsem úvodem vždycky zopakoval odmítací formuli, neměli jsme už co dělat. Můj podplukovník odcházel kamsi na celé půlhodiny. Paní Blanka se při mně nudila. První dny mi domlouvala: "Proč nechcete vypovídat? Za názory se přeci netrestá. Měl byste slyšet, jak všichni nadáváme na zdejší prodejnu Army." - Představte si, paní, že jednoho dne by vedoucí té prodejny dostal pravomoc všechny vás zavřít." - "Ale to je absurdní!" - "Je. A představte si to ve velkém." Vrtěla nad tím s úsměvem hlavou jak nad pošetilostí děcka, pak pravila: "U nás se zákony dodržují. Například vězňové mají právo na vycházku, a můžete se podívat," vybídla mě k oknu. Mluvila čistou pravdu: na dvoře, v hlubokých betonových kotcích, kroužili hnědí vězňové, hovořili a smáli se.

Vždycky v poledne mě plukovník Noga zavedl do malé čekárny zařízené trochu jako klubovna. Tam jsem dostával párky. Přitom jsem se potkával s panem Václavem nebo s profesorem Patočkou, nejčastěji však s dr. Jiřím Hájkem. Milá mladá žena se nás ptala: "A po obede prajete si kávičku?" Příjemné chvilky. "Dneska jsem ji udělal malé expozé o tom," pravil Jiří Hájek, "proč požadavek neutrality v srpnu osmašedesát byl nesprávný." Podivil jsem se: "A tys tenkrát nebyl pro neutralitu?" - "Tak ty si také myslíš, že jsem byl pro?" podivil se na oplátku. "Každý si to myslí," řekl jsem, "včera to říkali i v televizi." - "Ale to není pravda," řekl, a s trpělivostí vysokodioptriových hubených brýláčů udělal mi malé expozé o tom, proč požadavek neutrality v srpnu šedesát osm byl nesprávný.

Jednou paní Blanka musela odejít na protichřipkovou injekci a my s podplukovníkem jsme zůstali sami. Přecházel s rukama za zády po místnosti a bylo vidět, že něco řekne: "Teď, když děvčata odešla, povím vám něco jako chlap chlapovi." Zbystřil jsem sluch. "Moderní medicína, tedy psychologie i sexuologie," přešel, "shodují se v názoru," přešel, "že mezi partnery," zastavil se rázně přede mnou: "je dovoleno všecko." Hm, pomyslel jsem si obezřetně. Usmál se a pohrozil mi dobrácky prstem: "Teda ale chlape, zasloužil byste za uši!" V takových případech je nejlepší absolutně mlčet a snažit se poznat, čeho je to signál. Já jsem to, bojím se, nepoznal. Ale už to bylo pryč. Vyndal z tašky dvě červená jablka a jedno mi dal. Zeptal jsem se, jaká je to odrůda, řekl mi to, ale já to už zapomněl. Co mě zaujalo, že jablka pocházejí ze stromu teprve pětiletého a že jich měl několik kilo. A dojalo, že z těch mi jedno dal. Vyprávěl jsem, jaké odrůdy mám v Dobřichovicích já. "Jestli sem ještě půjdu," pravil jsem, "a hlavně bude-li mi dopřáno si v neděli zajet pro jablka, donesu vám také." -"Proč by vám nemělo být dopřáno?" řekl.

Příštího dne jsem si místo aktovky vzal brašnu, a do ní to, co podle ústního podání má s sebou mít zatčený. "Vy máte jinou tašku," povšiml si hned. "Ano. Protože dnes buďto odejdu jako svobodný občan, kterého sem nebudete denně tahat, nebo mi přidělte celu!" Podivil se: "Stalo se něco?" - "Stalo se to, že tady jste samá slušnost, a na ulicích se dějí surovosti. Víte, co se stalo Kohoutovým?" -"Něco jsem slyšel..." - "Takže já tu vaši slušnost už neberu. A povím vám něco, co jsem vám ještě neřekl: Když mě prvního dne předvedli do Bartolomějské, prohlásil mě Martinovský za zatčeného, vzal mi klíče od bytu a řekl, že půjdeme dělat prohlídku. Vyjádřete se k tomu." - "On vám řekl, že jste zatčený a vzal vám klíče?" - "Ano." - "To bych za správné nepovažoval..." "Tak mi ty věci vraťte." Sedl si za stůl a mlčel mrzutě. Paní Blanka byla zaražená. Potom podplukovník Noga řekl: "Chcete kávu?" - "Nechci," řekl jsem.

Nevím už, co jsme to dopoledne protokolovali. V poledne mě chtěl vést na oběd, odmítl jsem. Naklonil nešťastně hlavu a řekl: "Vy jste se vážně rozhněval. Ale proč na mne? Nemám snad dobrou vůli?" - "Nemáte. Kdybyste měl, vrátil byste mi aspoň rukopis. Teď, hned!" Zkrabatil čelo, vyběhl, přišel a práskl přede mnou černými deskami. "Tak, ale půjdete na oběd!"

Jiskřivé zimní odpoledne postupovalo za mříží od Bílé hory k temnu. Můj podplukovník stál s rukama za zády u okna. Ze dvora zněly hlasy ženské procházky. "Já vím, pane Vaculík," řekl s úsměvem, který jsem neviděl, "že vy to stejně picnete do nějakého fejetonu." Řekl jsem: "Asi ano, bude-li mi dopřáno." Mlčel, pak řekl: "A nadpis bude: Šálek kávy při výslechu." Skoro jsem spadl ze židle. Je to marné: oni vědí všecko.

Dalšího dne, bylo to v pátek, čekalo mě radostné překvapení: dostal jsem zpátky třiapadesát svazků Petlice. Nevešly se do kufru. Podplukovník Noga přinesl krabici, sám ji zabalil, zavázal, i poutko na nesení udělal. Pak řekl: "Kruciš, zabalil jsem vám to tak pěkně, až mě to mrzí." V neděli jsem byl v Dobřichovicích pro jablka. A když mi večer, když už jsem myslel, že nepříjdou, přinesli obsílku na pondělí, připravil jsem si sáček se vzorky: Grávětínské, Holovouský malináč, Čistecké...

A v pondělí, ale to se podívejme! No dobrá.

"Posaďte se," vyzval mě cize. paní Blanka už měla papíry ve stroji a tvářila se také, jako by mě najednou neznala. Můj podplukovník přemýšlel, pak řekl: "Změnil jste přes neděli stanovisko?" Já ne, ale ty ano, řekl jsem si. "Ne." - "A znáte ohlasy pracujících?" - "Znám." - "Co kdybych vás teď vzal do auta, zavezl do některé fabriky a postavil před dělníky, abyste obhájil, co jste napsali? - "Nejdřív bych se jich zeptal, jestli to četli." Vstal a vyběhl ven. Teď jde vybírat dělníky, napadlo mi. Vrátil se, usedl na své místo a řekl: "Chcete kávu?" Neměl jsem na ni náladu. "Ano," řekl jsem. Vyběhl ven, možná jen objednat kávu. Ale byl tam podezřele dlouho. Všecko mi najednou bylo podezřelé: i to, že mi vrátili Petlici. Paní Blanka mlčela. Ze dvora zněl mužský hovor, občas i smích. Snažil jsem se poznat, jestli se to tam už nesměje Jiří Lederer, František Pavlíček a pan Václav. Nic! umínil jsem si. Kuřinec! utvrzoval jsem se.

Vrátil se, usedl za stůl a vypálil: "Znáte Jiřího Lederera?" - "Znám." - "Dával jste mu své fejetony, aby je poslal do zahraničí?" - "Tak pane plukovníku, jasně: ty fejetony sledujete už dva roky. Jsou trestné? Jestli ne, nebylo by trestné ani jejich posílání do zahraničí. To vám říkám mimo protokol. Do protokolu říkám toto: Odmítám vypovídat!"

Oběd. Seděl tam Jiří Hájek. Snědli jsme párky. "Prajete si kávičku?" Jiří Hájek poděkoval a pravil: "Vy se o nás tak staráte, že vám tu ztloustneme, pak neprolezeme tou mříží ven a vy řeknete, že je to naše vina!" Smála se: "Ále kdeže!"

Ještě když mě můj podplukovník vezl výtahem k východu, myslel jsem na jablka ve svém sáčku. Ale zatvrdil jsem se: Nic! Kuřinec! Bylo to ode mne možná tvrdé, ale bylo to spravedlivé.

Praha, 20. ledna 1977

(jedna kopie pro podplukovníka Nogu)

Obsah knihy:

L. Vaculík  Jaro je tady 

P. Kohout  Jak jsme přišli o dědečka a o Janečka

J. Gruša  Azyl

V. Havel  A. R.

L. Vaculík  Před Karlem Kosíkem

P. Kohout  O Luculíkovi

M. Šimečka  Fejeton o loučení

L. Vaculík  Džin

L. Vaculík  Setkání s poezií

P. Kohout  Balada o národu a básníkovi

V. Havel  Proces

J. Trefulka  Česká pohádka

L. Vaculík  Šálek kávy při výslechu

P. Kohout  Dva listy

P. Kohout  Pohled z okna

*

L. Vaculík  Jaro je tady

L. Vaculík  Letní tramvaj

E. Kantůrková  Požehnaný čas léta

L. Vaculík  Jonáš a obluda

J. Gruša  Nevěsta na prodej

P. Kohout  Zasloužilý pohřeb

J. Hutka  Kdo je terorista?

L. Vaculík  První sníh

S. Machonin  Čechy, zimní pohádka

V. Havel  § 202

D. Horáková  Nuže ples

J. Trefulka  Černí ptáci

P. Kohout  Přijde jaro, přijde?

*

L. Vaculík  Jaro je tady

J. Hutka  Staroměstský orloj

P. Kohout  Den Šeby

J. Hutka  Grušův dotazník

V. Chramostová Dobrá píseň

L. Vaculík  Druh mého divadla

P. Kohout  Psí život

M. Kusý  Pracovní úraz

L. Vaculík  Pokus o jiný žánr

L. Vaculík  Poznámky o statečnosti

E. Kantůrková  Ve středu Čech

S. Machonin  Tragédie s katarzí

J. Trefulka  Fejeton s přáním

V. Havel  Milý pane Ludvíku

M. Šimečka  Knihy - neknihy

Doslov

Václav Havel

(Václav Havel: Do různých stran. Eseje a články z let 1983-1989. Praha, Lidové noviny 1990. 527 s.)

První půle sedmdesátých let v Československu žije v mé osobní vzpomínce jako jakási "doba temna". Po dlouhém procesu stále hlubšího sebeuvědomování a sebeosvobozování společnosti, který charakterizoval léta šedesátá, a po velkém společenském vzepětí v roce 1968 přišla - po sovětské intervenci a takzvané "normalizaci" - dlouhá léta frustrace, deprese, rezignace a apatie. Ne snad, že by skončil život; leccos důležitého se samozřejmě dělo i tehdy; nicméně společnost jako celek byla atomizována, různá drobná ohniska nezávislé duchovní aktivity o sobě navzájem téměř nevěděla, chyběly informace a komunikace, neexistovaly ještě žádné takové paralelní struktury, jaké existují dnes. Platilo to i o literatuře: spisovatelé se záhy rozdělili na ty, kteří se přizpůsobili novým poměrům nebo provedli sebekritiku nebo prostě proplouvali dík tomu, že neměli žádné "hříchy" z minulosti, a na ty zakázané, vyvržené, oficiální propagandou poplivané. Ti si psali do šuplíků, živili se, jak se dalo, stýkali se hlavně navzájem sami se sebou, v jakémsi ghettu, jež se kolem nich vytvořilo. Společnost, která je ještě nedávno adorovala jako své pravé mluvčí, o jejich existenci pochopitelně věděla, sympatizovala s nimi, ale dávala si zároveň dobrý pozor: každý věděl, že mít s nimi něco společného by mohlo znamenat, že ho stihne týž osud, jaký stihl je, ba pravděpodobně ještě horší.

V této pochmurné době vznikla v přátelském kroužku některých nejpřísněji zakázaných spisovatelů (patřili mezi ně Kohout, Klíma, Kliment, Vaculík, já a další) myšlenka, že by mohli zkusit vykročit z uzavřeného světa vlastního "šuplíkového" psaní a pouhé vzájemné výměny svých rukopisů a zasáhnout přeci jen trochu širší čtenářskou obec tím, že budou psát pravidelné fejetony, navzájem si je posílat, všichni je všechny opisovat a pak dál šířit kolem sebe. Tento zvyk se ujal, nějaký čas jsme to takto dělali, přidávali se další, naše fejetony se šířily. Později se všechno změnilo, hlavně po vystoupení Charty 77 (ale částečně už před ním), český samizdat se nečekaně rozrostl a rozšířil a naše fejetony se zcela přirozeně a pozvolně rozplynuly v širokém a pestrém proudu paralelního písemnictví. Dnes vychází v Československu už mnoho samizdatových edic, časopisů, jednotlivých článků, polemik a různých jiných textů, to vše se šíří rozsáhlou paralelní komunikační sítí (spontánně vzniklou, nikým tedy centrálně neorganizovanou), mnohé texty pronikají do zahraničí a vracejí se ke zdejším lidem prostřednictvím exilového tisku a českého a slovenského vysílání zahraničních stanic.

Zkušený novinář a spisovatel Ludvík Vaculík, známý československé veřejnosti dobře z doby, kdy směl publikovat, nejen svým románem Sekyra, ale i svými statečnými publicistickými vystoupeními (byl například autorem slavného manifestu z roku 1968 Dva tisíce slov), byl v onom malém kroužku, o němž jsem mluvil. Na rozdíl od ostatních, k žánru fejetonu se jen občas vracejících, zůstal s vytrvalostí sobě vlastní tomuto žánru věrný: píše fejetony dodnes, v posledních letech má dokonce dobrý zvyk pustit s železnou pravidelností každý měsíc do oběhu jeden svůj nový třístránkový fejeton.

Jeho osobitý způsob myšlení, svérázná povaha i osobitý jazyk, zkombinovány se zmíněnou vytrvalostí, se staly jakýmisi sudičkami či kmotry zvláštního úkazu: Vaculík postupně rozvinul a vypracoval si svůj vlastní typ fejetonu, typ natolik originální, že dnes - přísně vzato - se už téměř zcela vymyká všem tradičním představám o tom, co to fejeton je. Navenek se sice jeho texty stále tváří jako fejetony, stále se jim tak říká, ve skutečnosti jsou však už dávno něčím jiným a něčím víc: jde tu o jakýsi nový a zcela osobitý útvar, v němž jsou nejrůznější obecné reflexe, konkrétní dojmy, postřehy, aktuality a osobní zkušenosti přetaveny a velmi zvláštně a dovedně zkomponovány do určitých uměleckých mikrostruktur, jejichž účinek mnohostranně přesahuje rámec toho, co je běžně od fejetonu očekáváno. Jednotlivé motivy - zdánlivě si navzájem co možná nejvzdálenější a vůbec jakoby spolu nesouvisející - jsou provázeny velmi jemnou, často překvapivou a vždy jen po troškách a nenápadně prozrazovanou sítí různých významových či jazykově asociativních souvislostí, dík kterým se fejeton jako celek - a obvykle až poslední větou - ukáže být útvarem vlastně velmi konzistentním, v němž nic nebylo ponecháno náhodě (byť se to jakkoli náhodně tvářilo) a který vyúsťuje vždy do nějakého vícerozměrného sdělení. Toto sdělení nás přitom zasahuje nejen poetickým účinkem umné architektury motivů, z nichž je složeno¨, totiž jejich kombinací, opakováním, rozvíjením a pointováním, ale zároveň a možná především tím zvláštním a těžko nějak přesně popsatelným vaculíkovským viděním světa, opovážlivě se vymykajícím všem očekáváním i navyklým stereotypům. A ještě něčím: nezaměnitelně vaculíkovským jazykem, jeho dikcí, jeho melodií, jeho svéráznými pojmy či jeho svérázným vytrháváním různých pojmů z jejich obvyklých souvislostí, ironií, humorem, nerudností i láskyplností specificky vaculíkovských formulací.

Skláním se s obdivem před každým, kdo se pokouší Vaculíkovy fejetony přeložit do jiného jazyka, a sdílím s ním hořkost, kterou nepochybně cítí: totiž z toho, že to "nejvaculíkovatější" je vlastně v podstatě nepřeložitelné.

Vaculíkovy fejetony jsou dnes u nás v kruzích, které se aspoň trochu zajímají o literaturu, obecně známé a populární. Způsob psaní, který v těchto fejetonech a na nich Vaculík rozvinul, je také klíčem k pochopení žánru jeho proslulého románu Český snář. Ta kniha deníkových záznamů z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let je totiž de facto pokusem vybudovat z mnoha fejetonových mikrostruktur jednu makrostrukturu, v níž má nejen každý jednotlivý záznam týž řád, jaký mají Vaculíkovy fejetony, ale v níž má analogický řád i kombinace těchto záznamů, totiž kniha jako celek.

Osobnost Ludvíka vaculíka - s její svéhlavostí, nekonvenčností, trochu morousovskou paličatostí, zvláštní citlivostí a posléze i schopností trvale a střízlivě vnímat i sebe samu a své pachtění - patří neodmyslitelně k profilu českého duchovního života druhé půle tohoto století. Jsem velmi zvědav, zda malý výběr z jeho fejetonů osloví i zahraničního čtenáře. je to otáka přesahující Vaculíka jako takového a míru jeho zahraniční slávy či neslávy. Je to otázka, nakolik se podařilo

či nepodařilo odříznout dnešní Československo a dnešní střední Evropu od ostatního světa. Totiž: nakolik jsme či nejsme schopni si i dnes navzájem porozumět.

(Československý fejeton/fejtón.1975 - 1976. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l.: 1976. 276 s.)

Využívajúc náskok predmluvy voči pomluve oznamujem pribudnuvšiemu čitateľovi, že články, ktoré sa v priebehu roka zišli medzi týmito doskami, nikto nehonoroval. Boli teda písané, jako my Česi vravíme, zdařma. Vyzerá to, pravda, eště podozrievejšie, ale člověk nie je povinný vyhovieť podozrenieu.

Ïalej chcem náhodilým tvrdým mladíčkom kvôli ich neskúsenosti a tiež starším revolučníkom pre ich už nenapredujúcu skúsenosť hej veruže potvrdiť, že tieto fejtóny nechceli byť trucovito slobodné. Ich autori si naopak dobře uvedomujú pomery a chápu opodstatnenosť cenzúry. Prítomné texty vyjadrujú teda skôr ich predstavu, ako by v modernej Európe mala vyzerať tlač neslobodná.

Po tretie podotýkam, že táto činnosť nebola mienená ilegálne: posielali sme si články poštou, dohovárali sa o nich v telefóne, čítali ich nahlas vo svojich bytoch. Čo sa mňa týka, spoliehal som sa rovno na to, že úrady, ktoré poznajú medze všetkého, moje riadky čítajú; že by mi povedali, kde robím chybu, a azda náročky ma nenechali nakopiť škôd na neprepáčenie. Domyslol som sa, že im tieto fejtóny určite robia aj jednu tichú službu: prezrádzajú, aké názory a nálady má zaujímavá časť obyvateåstva vcelku a čo sú si jednotliví autori ochotní hoci aj odpykať. Také poznatky ani nemôžu v tej kvalite ináč získať. Každý svedomitý a náročný úradný posudzovateå týchto textov musel sa neraz mrzute zamyslieť nad tým, prečo oficiálni fejtónisti píšu za peniaze v novinách tak nudne, nevzrušivo až odpudivo, zatiaľ čo my sa vyjadrujeme tak pekne a vtipne, že to až budí sympatie.

Ani bysom nemusel, po štvrté, vravieť, ale predsa len poviem, že všetci autori, jako ich poznám, budu radšej písať do novín a časopisov, posielať svoje rukopisy do riadnych nakladateľstiev a uvádzať svoje hry na našich javiskách, ako by bolo normálne.

Čakám, že sa niekto začuduje nad nízkou účasťou slovenčiny v týchto československých doskách. Veď jej už nájdeme viac i na pražských uliciach, kde se dobře osvedčuje aj k dirigovaniu pohybu obyvateåstva: "Prechod pre chodce" apod. Niektoré českédušičky to zlostí, jako keby išlo o číselný pomer českých a slovenských riaditeåov dačoho. Na to ja hovorievam: kto tobí robotu, má právo popísať si ju svojou rečou, a nad národnosťou dnešných riaditeľov je jedine výstižne smelo zahodiť rukou. A tak si, po piate, myslím, že slovenská účast v tomto zborníku je pravdivá, súc presnou mierou čohosi nepresného, o čom neviem, jako tomu nadávať. Servus!

Obsah

(Československý fejeton/fejtón.1975 - 1976. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l.: 1976. 276 s.)
Ludvík Vaculík: Predslov
Ludvík Vaculík: Jaro je tady (17.3.1975)
Pavel Kohout: Hody hody doprovody (24.3.1975)
Karel Kyncl: Nedáte-li červené, dejte aspoň bílé (25.3.1975)
Alexandr Kliment: Čára na zdi (31.3.1975)
Jan Trefulka: Fejeton o všedním dnu (7.4.1975)
Sergej Machonin: Pieta (10.4.1975)
Karel Kyncl: Fejeton o počasí ( 11.4.1975)
Juraj Špitzer: Blízké vzdialenosti (14.4.1975)
Věra Šťovíčková: Nekamenujte proroky (17.4.1975)
Ivan Kadlečík: Abraham zplodil Izáka. Izák zplodil Jákoba (13.4.1975)
Ivan Klíma: Konec civilizace (21.4.1975)
Milan Uhde: Můj apríl (20.4.4975)
Ivan kadlečík: O tráve (5.5.1975)
Ludvík Vaculík: Feuilleton o 1. Máji 1975 (7.5.1975)
Pavel Hrúz: Neje sa všetko také horúce (25.5.1975)
Miroslava Rektorisová: Koníček (19.6.1975)
Milan Šimečka: Fejeton o zemine (červen 1975)
Pavel Kohout: Chilští Koniášové (28.7.1975)
Václav havel: Zpívá celá rodina (25.8.1975)
Petr Kabeš: Helsinky 1967 (srpen 1975)
Ivan Kadlečík: Však ještě ruka není ukrácena (15.9.1975)
Ludvík Vaculík: Jak se špatná zpráva změnila v lepší (22.9.1975)
Lumír Čivrný: O pomíjejícnosti věcí a rozhodujícím vlivu dopravy (25.9.1975)
Milan Uhde: Muž, který volal Daňhela (20.10.1975)
Jan Trefulka: Sláva světa (27.10.1975)
Luboš Dobrovský: O čepičce s kšiltem (3.11.1975)
Jiří Gruša: Jak jsem slíbil fejeton (15.12.1975)
Pavel Kohout: Bebra (prosinec 1975)
Ivan Kadlečík: Sám sebe P.F.76 (31.12.1975)
Milan Šimečka: Kamenožráči (7.1.1976)
Helena Klímová: Sibiřskému vlku (14.1.1976)
Ludvík Vaculík: Skvrny na slunci? (22.1.1976)
Petr Pithart: Podivné souvislosti (29.1.1976)
Pavel Kohout: Od Fučíka k Minaříku (18.2.1976)
Pavel Landovský: Věci holt mají svůj vlastní koloběh (1.3.1976)
Ivan Binar: Osud umění (4.3.1976)
Ivan Kadlečík: O zvony sa nebojím (8.3.1976)
Ludvík Vaculík: S bratrancem o zimním postřiku (16.3.1976)
Oldřich Kryštofek: "Já jsem měl krásnej život" (březen 1976)
František Pavlíček: O pranostikách, mudrosloví a jiných prostopravdách (19.3.1976)
Pavel Kohout: Fejeton o fejetonech (20.3.1976)

(GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. 747 s. Edice Petlice.

GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. [2. vyd.] Toronto : Sixty-Eight Publishers 1980. 444 s.)

Ludvík Vaculík: Hodina naděje 

Dámy a pánové!

Mám tu čest zahájit naši knihu, nevím ale, budu-li mít i tu smělost a vtip. Kdokoli totiž takový úkol přijme, čeká ho dopustit se riskantního výroku, že je tomu právě deset let, co naše země...

Jenže tomu já se právě vyhnu. Není snad čas, abychom se přes tu nešťastnou událost velikým duševním krokem už přenesli a žili dál? Žijme přeci dál! Náš život, bude, pravda, jak se střelou v těle, ale vždyť s dobře opouzdřenou střelou dá se podle lepších lékařů žít prý věčně do vysokého stáří! Jen někdy, když se za špatného počasí sejde dobrá společnost, zarostlé střely se bolestivě pohnou a veteráni vyprávějí...

Jenže já vynechám i to vyprávění, ať má slavnost spád. A jak to tedy s vámi oslavíme? - My vám, dámy a pánové, u příležitosti desátého výročí víte čeho udělíme amnestii! Jste zproštěni. Zproštěni dalších obav o nás. Přestaňte si tedy mezi sebou činit historické výčitky, neinvestujte do nás další city, nekažte si kongresy a na konferencích už nedrážděte naším osudem své nebezpečné přátele! Užijte svého času příjemně a v klidu, co nás se týče. My už teď půjdeme jenom nahoru. Když u příležitosti tohoto výročí přehlížíme svůj tisíciletý život mezi vámi či vedle vás, dotýká se nás už tušení našich výhod: jednou z nich je vědomí, že máme za sebou něco, co vás teprv čeká.

Není ovšem žádný důvod k oslavě, když někdo přežije svou ránu a vleče se po zemi dál jak mrzák. Musíme od svých ran žádat víc! Přirozeným úkolem české literatury je pomáhat zacelit poškozenou tkáň národního vědomí či přímo duše, abychom tu stáli zas v plné hodnotě. Jenom tak může literatura obnovit svůj respekt u vládců i u národa. Před tímto úkolem se však literatura rozdělila: Jedna část, jež k tomu dostala tiskárny, divadla a všecko, překonává minulost tím, že se tváří, jako by se nic zlého nebylo stalo. Mluví o práci, o lásce, dokonce o cti. Simuluje zdraví a normalitu, což mi ale připadá obzvlášť nelogické před vládou, která do svého pracovního stylu i do jednání s lidmi zavedla tak nenormální způsoby, že riskuje novou katastrofu, jen aby zahladila předešlou. Druhá část literatury však ví, že těžké události života překonáme nejspíš, když je řádně vepíšeme do svého životopisu, vtělíme do svého poznání, započítáme do rozhodování, ba vkloubíme je do svých radostí, připravujíce si osudy nové, jiné. Vůči těžkým tlakům, které nelze odrazit silou, je před smrtí už jen jedna čestná možnost: přetvořit je. To se mi zdá logické právě před vládou, jež - jak občas proboha doufám - pokouší se na svém poli o totéž, zahalena ochranným dýmem široké neobliby.

A prozrazuje se, že já jsem zastánce shovívavého postoje k vládě. To až si někteří účastníci této knihy přečtou, budou se mi i smát. Jiní však budou rádi, že nacházím takový slušný tón, jak vyjádřit naši občanskou loajalitu - není-li to příliš silný výraz - i naši suverenitu, což je výraz myslím přesný.

Tento sborník, dámy a pánové, není dílem názorově sourodé skupiny. To uvidíte, až se do knihy podíváte. Ani tu nejsou všichni spisovatelé, kteří nesmějí doma publikovat. Chybí vlastně většina. Někteří stojí v opozici už léta tiše, bez projevů a gest. Nám se je nepodařilo získat nikdy k ničemu, ani pro tento jubilejní podnik tedy, protože ho považují za politický, a oni se provždy rozhodli stát mimo politiku. Postoj hrdý, nevím ale, jak se jejich ušlechtilá literatura chce proti nešlechetné politice udržet. Jiní autoři by se našeho díla zúčastnili rádi, ale bohužel nemohou, protože jejich dcera dělá právě letos maturitu, syn se chce znovu pokusit dostat se na vysokou školu a několik spisovatelů musí počkat do podzimu, kdy jim má být vyměřen starobní důchod. Někomu se zas docela k stáru narodilo úplně malé dítě, teď je chce živit, čili nemůže se připravit o místo skladníka neuváženým zveřejněním básničky v zahraničí. Pak máme přátele, kteří by se sborníku zúčastnili, kdybych v něm nebyl já a Pavel Kohout. Prosím - říkám ochotně a s úlevou - však nemusím u všeho být, jenže Pavla Kohouta by museli vyndat násilím, protože tvrději než já je proti všemu, co je proti němu, říkaje krom toho, proč by ještě i v opozici měl snášet diskriminaci. Proti mému odchodu z almanachu by však protestovali jiní, kteří mě už berou jako krajní měřítko toho, co se ještě promíjí: Podívejte, a toho Vaculíka pořád nezavřeli! No, přeju jim, aby se nespletli. Několik lidí bude jistě chybět, protože jsme na ně zapomněli nebo je nenašli. Jiní příspěvek slíbili, ale nedodali. Například jméno první třídy, Václav Havel, slíbil jednoaktovku, ale když jsme si pro ni šli, nebyl doma, byl ve vězení a jeho manželka nevěděla, kde ji má schovanou. Teď, po čtvrt roce, šel jsem za ním znovu, ale on je pořád ve vězenÍ. S takovými lidmi se pak těžko pracuje!

Jak vidíte, je české nepublikující spisovatelstvo obec pestrá, pulzují v ní zdravé komplexy, nervní přátelské svazky, je plná mlhavých nadějí a pevných obav. Obsahuje nátury protikladné a talenty rozličné. Čítá asi dvě stě lidí, z nichž mnozí pořád něco skutečně píší! Jména přítomná v našem almanachu jsou tedy jen smutnou, lépe řečeno veselou menšinou. Dnes, kdy toto píšu, je jich 36. Schválně si spočítejte, kolik z toho jich tu zůstalo do dneška, kdy toto čtete.

Dámy a pánové! Ani nevíte, jak se nám ulevuje, když konečně dostáváte do rukou naši knihu! Mohlo se to taky nepodařit. Stačilo, abych se byl v jistou dobu hloupě připletl někam, kde se zrovna prohlížely aktovky a kapsy, nebo aby u švagrové Jiřího Gruši, jenž je spoluvydavatelem knihy došlo k domovní prohlídce, či aby Milan Uhde doma nahlas řekl své ženě, jak pokračujeme v práci. Kniha je tedy šťastně na světě. Ani nevíte, dámy a pánové, jaká na nás padá zas tíseň!

A proč to tedy děláme? K čemu? A zač?

Protože tu jsme a míníme být. K radosti i zlosti. V nejhorším případě za nic, v nejlepším za právo slova na tomto území.

Území literatury je jiné než území jakékoli vlády. Území české literatury měří na mapě Evropy tisíc let. Jeho hraničními kameny jsou legendy a písně, kroniky a listiny králů, názvy vesnic, měst, řek a jména rodů. Ale také ohně, v nichž hořely knihy i lidé. Naše právo je staré a nezávislé. Zatímco časné vlády tu všelijak už poskakovaly, vláda české myšlenky a slova nehnutě trvá.

Dámy a pánové, nakonec vám chci - vždyť odpusťte jubilantu trochu citového povznešení - nakonec vám chci popřát pevné zdraví na neodvratné cestě naší stopou. Hlavy vzhůru! Nebojte se! Dá se to, vidíte, přežít!

Obsah knihy:

Jaroslav Seifert: Do čtyř stran světa se obrací

Ludvík Vaculík: Dámy a pánové!

Petr Kabeš: Příležitost smrti

Jan Patočka: Pokus o českou národní filosofii a jeho nezdar

Ludvík Vaculík: Pohřeb mluvčího (fejeton)

Jiří Hájek: Jan Patočka

*

Jiří Gruša: Pod petlicí a zpod petlice

Ludvík Vaculík: Jaro je tady (fejeton)

Ivan Klíma: V pátek ráno

Pavel Kohout: Hommage a Klavík (fejeton)

Ladislav Dvořák: Jak hromady pobitých ptáků

Zdeněk Urbánek: Nel mezzo del cammin

Alexandr Kliment: Černá nit

Jan Trefulka: Zubařovo pokušení

Eva Kantůrková: Můj přítel Ladislav Fuks (fejeton)

Karel Pecka: Pohřeb ministra

Pavel Kohout: Bebra (fejeton)

Karol Sidon: Maminka zpívá druhý hlas

Ludvík Vaculík: Vítězství nejskvělejší

Alexandr Kliment: Intelektuálka (fejeton)

Jaroslav Seifert: Všechny krásy světa

Petr Kabeš: Skanseny

Ludvík Vaculík: K případu Mlynář (fejeton)

Jan Trefulka: Na krásné vyhlídce

Jiří Gruša: Kabát strýce Antona

Pavel Janský: Cedník

Pavel Kohout: Trabl

Svatopluk Karásek: Kázání na Velikonoční pondělí v České Lípě dne 30. března 1975

Jan Vladislav: Dva texty

Václav Havel: Proces

Ludvík Vaculík: Džin (fejeton)

Eda Kriseová: Dům

Jan Trefulka: Česká pohádka (fejeton)

*

Jan Lopatka: Literatura v katakombách?

Jakub Deml: Podzimní sen

Jan Hanč: Sešit číslo tři

Andrej Stankovič: Chtěl bych zatancovat si s mrtvou Andulkou foxtrot

Andrej Stankovič: Český Betlém

Andrej Stankovič: Blow up pragensis

Andrej Stankovič: Poslední leč

Andrej Stankovič: Černé divadlo

Vratislav Brabenec: Sebedudy IV

Vratislav Brabenec: Sebedudy V

Zbyněk Hejda: Na železničním mostě hřmí vlak

Zbyněk Hejda: Van večera je mírný

Zbyněk Hejda: Dveře se otevřou. Vstoupí?

Zbyněk Hejda: Je noc. Zmítá

Zbyněk Hejda: Západy slunce tak mírné

Věra Jirousová: Důkaz

Věra Jirousová: + + +

Pavel Zajíček: Podoba

Pavel Zajíček: Očišťování

Pavel Zajíček: Co sme?

Pavel Zajíček: Degenerace

Karel Soukup: Půjčka

Karel Soukup: Televize

Karel Soukup: Rána morová

Svatopluk Karásek: Podobenství o zrnu a koukolu

*

Václav Černý: O povaze naší kultury

Petr Kabeš: Fejeton

(Ludvík Vaculík: jaro je tady. Fejetony z let 1981 - 1987. Praha, Mladá fronta 1990. 262 s.)

Sebrané spisy - úvod knihy

"Odhadněte můj věk," pravil mladý poručík, "a můžete si vypočítat, kolik mi bylo, když vy jste byl na vrcholu kariéry. Co jsem tehdy o vás mohl vědět? Ani teď nevím skoro nic." - Mínil svá slova v dobrém. Chtěl říct, že není předpojatý z minula, mé staré činy ho nezajímají, zajímá ho mé dnešní jednání, konkrétně ten prádelní koš věcí z domovní prohlídky.

Mé dnešní jednání však je pokračováním mého starého sporu, vím to už jenom já a pár mých starých spolupachatelů. Ti noví mladí vyšetřovatelé, stojící na začátku své špatné cesty, přišli do našeho kina pozdě a nic než těžká osobní zkušenost nemůže je přimět, aby se zajímali o zmeškané díly filmu. Hovor o tom s nimi nemá cenu, styk není užitečný, patří se jim vyhnout, a vůbec: předmět našeho starého sporu snad i zvetšel a rozpadá se nám už v rukou. Také nám musejí přijít noví lidé s novou formulací své potřeby, a my? My s novými díly pro ně, leda. -Ale mezi sebranými spisy, jichž je plný koš, není bohužel ani jeden můj.

Nenapadá mi teď na tomto místě nic lepšího než vylíčit, jak jsem holil našeho Jana. Přišel k nám a pravil, že se míní dát vyfotografovat na občanský průkaz. "Ale nejsi oholený," řekl jsem. "Už zas? Vždyť jsem se holil včera!" - "Jo, chlapče, to budeš už muset každý den," pravil jsem s myšlenkou o tom, jak si člověk postupně na sebe pevně obléká celý svůj osud, zapínaje jeden drobný knoflík za druhým zdánlivě nezávazně. "Víš co, já tě oholím!" řekl jsem a Jan se začal usmívat. "No vidíš," potěšila se madla, "tata tě oholí a ty místo něho podřízneš ty dveře, ať se mi ten koberec pořád neshrnuje..." Čekal jsem, zda ještě dodá, a ona dodala: "On má tata moc práce pořád."

Běžel jsem do koupelny, přinesl mýdlo, štětku a holicí strojek. Jan se posadil na židli doprostřed kuchyně, pod krkem ručník. Začal jsem ho mydlit. Ještě jsem nikoho neholil než sebe, je to mimořádný pocit. "To je pohodlí, co?" řekl jsem. Jan porušil grimasu pozornosti, řka: "Myslím však, že na tom prodělám, protože to není ekvivalentní tomu řezání dveří." Využil jsem škvíry a zajel mu štětkou do pusy. Řeč ho přešla. "Žádné dveře," pravil jsem, "oholíš mě na smrtelné posteli." Jeho vousy téměř nebylo třeba řezat, lezly pod štětkou. Jenom jsem je žiletkou tak lehce shrnoval. Potom jsem mu přistřihl do špičky tzv. knír. Umyl jsem mu tvář. Strhl jsem ručník a práskl jím do vzduchu. "Hotovo, pane."

Obsah knihy:

1981

Trest

Sebrané spisy

jaro je tady

Tutura dvě

Fejeton (pankreatitida)

Fejeton (po operaci)

Moštování

Raději o hnoji

1982

Poznámka o naději

Šimečkovy boty

Jaro je tady

Hňup z kaštýla

Několik dementi

Vůně června

Letní stíny

Srpnový den

Konec léta

O věrném přátelství Amise

Podzim u nás

Prosinec

1983

Redukce knihovny

Sněh

Jaro je tady

Dělnický škerbal

Domov

Senoseč

Černoši v Brumově

Srpnový den

V letadle

Prohlášení zaživa

Podzimní

Už je, chlapci, malý termín

1984

Psáno pro Listy

Ballerinnerung

Jaro je tady

Zpráva od Holého vrchu

Poznámka k rakovině

Čí je svět

Léto v Trondheimu

Srpnový den

Poznámky o hříchu

Albertův puč?

Říční výletní loď

Pokles rozumu

1985

Můj stůl v Belvederu

Obecní dům

Jaro je tady

Naše Evropa

Espreso na Můstku

Pipanovci mají potíž

Starý Valdek

Srpnový den

Kajetánka

Na účet podniku

Berjoska

Příkopy dnes

1986

Kavárna Union

Slova

Jaro je tady

Teror velký a malý

To je dobře

Český zápor

Co jsem dostal

Srpnový den

V důchodu

Několik rad anglické vládě

Našim herečkám

Podzimní cesta krajinou

1987

Kopyrajt na život

Historická chvíle

Jaro je tady

Veselé velikonoce

Jarní vítr

Mé fyziky

Letní tramvaj

Srpnový den

Proč píšu

Naše slavnosti

Podvody kolkolem

Počkejte doma...!

1988

Žlutý papír

Ján Štrasser

(Lidové noviny. Roč. 8, č. 12, 14.1.1995)

Za značkou F. R. & G. se skrývá vydavatelství, jež vede (přesněji řečeno, jímž je) básník Oleg Pastier. Asociace s pražským TORSTEM Viktora Stoilova není celkem náhodná. Pastier vydává časopis Fragment (prvních deset čísel pochází už ze samizdatu) a knížky: tolik, na kolik sežene peníze. Loni vydal desítku titulů, mezi nimi prózu Lubomíra Martínka, reedici povídek Leopolda Laholy, miniatury Daniila Charmse, literární texty dvou velkých modernistů Vasilije Kandinského a Sergeje Šaršúna a knížku se zvláštním názvem Poco rubato. U ní se chci zastavit.

Poco rubato znamená v hudební terminologii "poněkud neklidně". Editorka Iva Kadlečíková tak nazvala soubor, jejž sestavila z dochované korespondence, kterou si v normalizačním dvacetiletí vyměňovali Čech Ludvík Vaculík a Slovák Ivan Kadlečík, občansky perzekvovaní a publikačně umlčení spisovatelé. Ačkoli na obálce knihy figurují pouze jejich jména, patří sem i jméno Kadlečíkovy manželky Ivy, která precizní restaurátorskou prací a osobně laděným, avšak věcným komentářem zacelila štěrbiny a mezery v celkové podobě korespondence.

Kadlečíkovy a Vaculíkovy dopisy jsou v prvé řadě osobními svědectvími o přirozené lidské statečnosti, o charakteru, o každodenním úsilí uchovat si za nepříznivých okolností osobnostní, především mravní integritu. Vypovídají o neokázalé solidaritě spřízněných volbou. Ano, volbou, protože není pravda, že být disidentem bylo jakési fátum -- naopak, totalitní režim především na Slovensku dost stál o návrat ztracených synů a dcer a uměl také odměnit sebeponížení zbloudilých oveček.

Za druhé je tato korespondence dokumenty zrodu, vývoje a přetrvávání české a slovenské nezávislé kultury, což má opět svůj specifický slovenský rozměr: pozorný čtenář zaregistruje kontrast mezi šířkou a především provázaností českého literárního disentu a izolovaností několika slovenských osamělých běžců (Hrúz, Ponická, Šimečkovi...).

A do třetice. Soukromý dopis se při drasticky omezených možnostech veřejné seberealizace spisovateli legitimuje jako literární žánr, dostává estetickou hodnotu a zvýrazňuje se jako artefakt. Zúžení prostoru pro svobodný pohyb myšlenek a slov způsobilo, že ti, kteří se s takovým omezením nemínili smířit, se vydali jediným možným směrem -- do hloubky. A stalo se jim to -- budiž mi odpuštěno drsné přirovnání -- co se stává lidem, kteří ztratí některý ze smyslů: zjemní a zcitliví ty ostatní.

Vaculíkův poslední publikovaný dopis má t¨dataci 14. prosinec 1989 a najdeme v něm i tuto větu: Budoucnost je černá, každý může dělat, co chce." Cítím v těch slovech úlevu, že pominulo, co bylo, i obavu z toho, co přijde. Ironií zlehčovanou nostalgií nad tím, že neodvratně končí jistý zřetelně konturovaný způsob života, a pocit, že přichází čas velké osobní i kolektivní nezodpovědnosti, jež jako rez rozevře právě ty pozitivní hodnoty, které přetrvaly dvacet negativních let... Kadlečíkova odpověď na tento dopis odchází z Pukance do Prahy za sedm dní. I v něm je věta, hovořící cosi podstatného, tentokrát o slovenské realitě: "Revolúcia besnie, pozerám sa z okna, ulica prázdna, až dve sýkorky poskakujú pred oknom."

Poněkud neklidně. Trochu nepokojně. Poco rubato.

(Ludvík Vaculík: Srpnový rok. Praha, Mladá fronta 1990. 122 s.)

Vyvinul jsem si v posledních patnácti letech třístránkový volný žánr označovaný za fejeton. Tři stránky - to je nejvyšší snesitelná délka textu, o němž si přejeme, aby si ho lidi dál opisovali. Pravidelně měsíčně jsem je psal sedm let, tedy od doby, kdy jsme si "my hoši, co spolu mluvíme", a bylo nás víc než pět, založili měsíčník Obsah. Ten vycházel napřed v jedenácti, nakonec ve třiatřiceti exemplářích. Vypravovali jsem ho ovšem ven, jako nabídkový balík prací pro zahraniční časopisy a nakladatelství. Vycházely s poznámkou "bez vědomí autora" - takový fígl. Výslechů nás však neuchránil. Témata mých "slohových prací" byla zdánlivě rozličná, za všemi ale strašilo pořád jedno: vláda, vládní kruhy, režim, poměry, oni... Jak se režim zostřoval či jak polevoval, mluvil jsem zahaleněji či otevřeněji. Nakonec mě však ta monotonie věci unavila a tak jsem se znechutil sám sobě, že jsem se rozhodl: hotovo, už to nedělám! To bylo v prosinci 1987, jenže vtom jsem si uvědomil, že příští rok je jubilejní, srpnový. Zrovna teď nemůžeš přestat, co by si lidé řekli, a co by si pomysleli oni, vláda a její estébáci?

Fejetony z období 1981 - 1987 vyšly, po Petlici, v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod názvem Jaro je tady. Teď je tu míní vydat Mladá fronta. Tato knížka zahrnuje jen ty mé "slohové práce", jimiž jsem si zostřil výročí přátelské okupace. Je to zápis o vzrůstajícím barometrickém tlaku toho "srpnového roku". V témže roce vznikly Lidové noviny, odvetný příspěvek novinářů k větší slávě jubilea. Redakce těchto novin na mně také vynucovala články. Měly mít čtyřicet řádků a byly určeny do rubriky Poslední slovo. Kromě přesného rozměru diktoval se mi vlastně i obsah: poslední slovo k něčemu aktuálnímu. Kromě příspěvků do Obsahu a několika nesouvisejících příležitostných a účelových textů k jiným příležitostem jsou tu tedy i ta "poslední slova", jež dávají věcněji zprávu o vyvíjejících se poměrech. Povšimněte si, co to s člověkem udělá, jak to sevře jeho osobnost, když si nechá vnutit odpovědnost: maje v čemsi poslední slovo, nemohl jsem tak povolovat svým náladám a své chuti, psal jsem více "služebně". Ten rozdíl mezi volným fejetonem a tímto "posledním slovem" je dobře zvát ve fejetonu Šance pro všecky milióny, psaném pro Obsah.

Je tu i text nadepsaný Komunismus je bití, který jsem také psal pro Lidové noviny. Ty se ho však neodvážily otisknout a já jsem jejich důvody uznal, protože jsem je cítil už při psaní. Noviny zápasily o každý měsíc své existence. Můj článeček dal by záminku k přepadu redakce a možná i k zavření lidí, přičemž mne by lstivě nechali na svobodě; to se dělalo, že byly písařky stíhány za opisování textů, jejichž autoři o tom třeba ani nevěděli. Dal jsem tedy Komunismus je bití do oběhu sám. Vyšel v několika novinách v zahraničí, vysílala ho Svobodná Evropa.

Co jsem čekal, přišlo: V náčelnické pracovně obvodu VB v Praze 7 čekal mě vyschlý strohý starší muž jménem Gregor, tuším plukovník. Za bočním stolem seděla u psacího stroje žena. Do vzdálenějšího kouta místnosti dali mi šikmo židli, abych si sedl; museli nějak vyjádřit naši vzájemnou odpornost si. Vsedě jsem vyslechl posudek na svou činnost, pak mi poručili vstát a plukovník mi přečetl výstrahu. Výstraha, tato byla třetí, je vždycky výborná věc, znamená odklad zavření. Pozorně jsem ji vyslechl, jako vždy. Potom jsem měl námitky a potom plukovník diktoval zápis. Odporoval jsem mu a trval na svých formulacích. Plukovník některé neochotně připouštěl a písařka je s posměšným výrazem tváře zapisovala. Tu písařku jsem znal: je to neženská osoba ženského pohlaví, známá v našich podvratných kruzích svou cynickou blbostí: jednou připoutala Evu Kantůrkovou k topení. Ta teď, když jsem opravoval plukovníkovy formulace, kývla ke mně výsměšně bradou a řekla k svému soudruhovi: "Pán formuluje!" Hledal jsem nejurážlivější odpověď a našel jen tuto: "A paní píše!" Ledový chlad vanul z plukovníka, nenávist chvěla psacím strojem.

A potom jsem udělal chybu, na niž jsem přišel až venku na ulici a nadával si za ni oslů. Když mě vyzvali, abych z trestného kouta přistoupil k jejich stolu a podepsal protokol i výstrahu, šel jsem. Měl jsem, kéž by mi to bylo napadlo, mel jsem říct: "Doneste mi to do mého rudého koutku!"

Obě jednající strany drtily v zubech kletby, ale žádná z nich netušila, jak brzo přijdou drtivé události.

Ludvík Vaculík 21. 12. 1989

Obsah

DOSLOV

SRPNOVÝ ROK (psáno pro Obsah)

Srpnový leden 

Srpnový únor 

Jaro je tady 

Srpnový apríl 

Srpnový máj 

Srpnový červen 

Srpnový červenec 

Srpnový den 

Srpnové září 

Šance pro všecky milióny (srpnový říjen)

Srpnový listopad

Srpnový prosinec

PŘÍLEŽITOSTNÉ TEXTY

Moje Evropa 

Čí je svět? 

Chvála cenzora 

U nás na Moravě

Pod diktaturou lidu 

První nový Čechoslovák 

Jaro je tady 

Srpnový den

Zpráva o kavárně Slavia

Člověk před lidmi 

POSLEDNÍ SLOVO (psáno pro Lidové noviny)

Umlčte je! 

Kdo a proč? 

Jaká hra 

Poslední slovo?

Hodně se to zlepšilo

Komunismus je bití

Vzdejte se, nic se vám nestane! 

Poučení z krize 

Zatykač 

Poslední slovo

(Ludvík Vaculík: Stará dáma se baví. Praha, Lidové noviny 1991. 105 s.)

Na podzim toho roku měl jsem pocit lehkosti, opojný a nebezpečný: byla to lehkost nad mé síly, tížila mě. V červnu jsem se na sjezdu spisovatelů zbavil dlouhé viny za mlčení v bezmoci, a byl za to zbaven členství ve straně. Potom, protože jsme za trest pozbyli Literárních novin, jsem přišel o zaměstnání. Dostal jsem, myslím, neplacenou dovolenou se stipendiem od Literárního fondu, bral jsem tedy náhradní plat a měl za něj stvořit nějaké dílo. Tedy skoro ideální okolnosti pro spisovatele, jenže pod neviditelnou a nepoznanou hrozbou: začala si mě zvát Státní bezpečnost. Mohl jsem přemýšlet, o čem mi napadlo, ale do všeho se mi drala myšlenka jedna: toto nevydrží, kdesi se sbírají blesky.

Kulturní a společenský život pražský šel s lehkomyslnou sebeironií dál: Zaútočili jsme opovážlivě, a čekáme odvetu, proti níž pak už nemáme další zbraně, to bylo všecko. Po euforii dne přicházela v noci vždy úzkost. Mrzutí rozvážlivci pravili: Bylo to přece už docela dobré, museli jste to zkazit? - Jinými slovy to bylo to, co prý řekl Jiří Hendrych, opouštěje jménem ÚV KSČ protestně tribunu našeho sjezdu: Tak, a tím jste prohráli všecko! - My však všecko vyhráli, režim Antonína Novotného padl, přišla chvíle úžasné svobody. Když pak byla potrestána přátelskými armádami a následoval pomalý a dlouhý pád hluboko pod původní bídu, pravili ironici: Sorry, Tony!

Ale na podzim toho roku 1967 ještě setrvačně běžely i některé dobré děje, schválené před naší vzpourou. Podle blahovolného jarního usnesení měly začít čtrnáctidenně vycházet Filmové a televizní noviny. A mě potkala nezapomenutelná příhoda, pěkná, která ještě zvětšila mou úzkost z osobní svobody a volnosti. A. J. Liehm mi vyřídil čísi nápad, abych pro ty noviny psal fejetony; pod pseudonymem či značkou, protože mé ujméno se nesmělo nebo snad jenom nehodilo, už nevím, tisknout. Liehmově nabídce jsem se zasmál: O čem bych psal, když do kona nechodím a televizi nechci, jsem proti ní. - On řekl: Tak do kina si někdy zajdi, to bys měl, a piš proti televizi, když jsi proti ní! Radím ti, vem to, protože mít své noviny, které ti otisknou všechno, takovou pozici má v Evropě málokdo. - A co a jak v Evropě je, v té otázce jsme všichni v Literárních novinách pokládali A. J. Liehma za prvočíslo.

A tak jse, v tísnivé době, pod vládou rozčileného stranického aparátu, našel nepochopitelně svobodomyslného vydavatele, jenž mi nikdy neškrtl ani slovo. A cenzura jen asi jednu větu. Že by se nezajímala a nedověděla, kdo to píše, je nemyslitelné. Já jsem ovšem sám určoval její chování podle svých zkušeností, a nad jejím jednáním jsem začínal žasnout: snesla každý vtip a narážku, ano i přímou kritickou myšlenku, jen když v ní nebyla výslovně jmenována žádná konkrétní KSČ, žádný prezident ani ministr. Jako by mi vyčítavě vzkazovala: Vidíš, aspoň tak kdybys byl na tom sjezdu rozumně mluvil!

Značku vynašel jsem takovou: Je to odmocnina z písmene l a je to i VL. Zůstal jsem za tou značkou, i když poměry se od začátku roku 1968 obrátily a redakce by si byla přála, abych se zjevil. Mně však se hra se značkou zalíbila.

Zkušenost z Filmových a televizních novin mi ukázala, jak výhodný žánr je fejeton a jak je dobré muset pravidelně odevzdat svou dávku. Dodnes, jda Valentinskou ulicí na Starém Městě, pohlédnu na dveře, kam jsem vždy na poslední chvíli donášel své přesně odpočítané řádky. Odevzdával jsem je nejčastěji a rád do rukou redaktorky Drahomíry Novotné, protože ona se s nevyléčitelným zlozvykem všech redaktorů vždycky nejprve podívala na konec, teprv pak posoudila nadpis a pobaveně, nebo pochmurně se usmála. Stálo tam vždycky někde načaté červené víno, nabízeli mi sklenku, nebo kafe, mlčelo se na aktuální témata, bylo to tam povzbudivě klidné. Redakce vypadala jak nevyhovující krejčovská dílna. Rád jsem si chodil i dělat korekturu. Všecko s pocitem jak při balónovém létání, tak bezpečném a lehkém až do pádu.

Ludvík Vaculík, březen 1990

Obsah

Skok z věže

Nová vaše známost

Nepotřebuji televizi

Opravdu nepotřebuji televizi

Nejpádnější důvod proti

Stará dáma se baví 

Vy...t se na novelu 

Linie podzimu

K výročí bitvy, která se nekonala

Teplo vlastního domu

Skrytou kamerou 

Muž s dívčím srdcem

Hrom do toho 

Žádný nový život

Převzetí ministerstva

Černé dny na ministerstvu

Mezi námi ministry

Odchod z ministerstva

V mocenském vakuu

Vakuum se vyplňuje

Duch doby

Jaro je tady

Kalhoty do Lhoty

Našim ženám

Naše žeň moudrosti

Poznámka k demokratizaci

Příliš mnoho slov

Přátelský večer s vládou

Prostota, či mazanost?

Neexistuju

Příhoda z mládí

Přišel podzim