Životopisy

Alena Janková

(Vaculík, Ludvík: Sekyra, Brno, Atlantis 2003. 172 s.; Hoznauer, Miloslav: Ludvík Vaculík, Praha, Komenium 1990. 35 s.; Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2., Praha, Brána 1998. 791 s.)

Ludvík Vaculík, prozaik, fejetonista a publicista, se narodil 23. července 1926 v Brumově ve zlínském okrese v rodině tesaře. Obecnou školu a tři ročníky měšťanské školy vychodil v Brumově, čtvrtý ročník ve Valašských Kloboukách. Poté se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce, pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou (1941 - 1946) a souběžně studoval dvouletou odbornou obuvnickou školu (1941 - 1943) a obchodní školu pro zahraniční obchod (1944 - 1946). Od roku 1946 studoval v Praze na Vysoké škole politické a sociální obor politicko-novinářský, tedy žurnalistiku. Absolvoval r. 1950. Koncem studií a po absolutoriu byl vychovatelem v učňovském internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (1948 - 1950) a Čs. závodů těžkého strojírenství v Praze (1950 - 1951). Po dvouleté vojenské prezenční službě byl zaměstnán jako redaktor v oddělení politické literatury nakladatelství Rudé právo (1953 - 1957) a v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957 - 1958). 1958 přešel do Čs. rozhlasu, vysílání pro mládež, kde mj. spoluvytvářel cykly reportážních pořadů a pořadů o problémech dospívající mládeže Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. V září 1965 přijal místo v redakci Literárních novin (později Literární listy, Listy), kde se věnoval společensko-politické publicistice a měl značný podíl na vyhrocení jejich kritického charakteru.

Svými články, reportážemi, projevem na sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1967 a textem Dva tisíce slov (červen 1968) si získal značnou popularitu. Byl jedním ze zakládajících členů Charty 77, kteří absolvovali legendární automobilovou honičku s příslušníky Státní bezpečnosti. ("To sú enem jakési embéčka," uklidňoval údajně své spolujezdce Václava Havla a Pavla Landovského.) V 70. letech se výrazně podílel na šíření neoficiální umělecké literatury (Edice Petlice) a jiných svobodomyslných písemností. Pro tuto záslužnou "obrozeneckou" činnost byl neustále sledován Státní bezpečností a často vyšetřován.

Do roku 1968 kromě publicistického žánru (Na farmě mládeže, 1958, Vidět svět novýma očima, 1965), vydal romány Rušný dům (1963), Sekyra (1966, Práce, 1991). Od roku 1969 byl bez zaměstnání a bez možnosti publikovat. V Edici Petlice se jako první svazek objevila próza Morčata (1970, v Torontu 1977, Čs. spisovatel 1991). Velký ohlas měl román Český snář (Petlice 1980, Toronto 1982, Atlantis, 1990, 1992, 2002). V roce 1985 vyšly Vaculíkovy deníky z mládí Milí spolužáci! I.,II.,III. (Kniha indiánská, Kniha dělnická) (Kolín nad Rýnem, 1985, Mladá fronta, 1995).

V devadesátých letech dále vycházejí knihy: Jaro je tady (Mladá fronta, 1990), Srpnový rok (Mladá fronta, 1990), Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (Scéna, 1990), Stará dáma se baví (Lidové noviny, 1991), Jak se dělá chlapec (Atlantis, 1993), Poco rubato (vzájemná korespondence s Ivanem Kadlečíkem, Bratislava, 1994), Nad jezerem škaredě hrát (Ivo Železný, 1996), Nepaměti (Mladá fronta, 1998), Cesta na Praděd (Atlantis, 2001), Poslední slovo (Paseka, 2002), Loučení k panně (Atlantis, 2002). Píše do Literárních novin a v Lidových novinách má týdně sloupek Poslední slovo. Jeho fejetony jsou jitřivým komentářem doby a budí setrvale živý ohlas veřejnosti. V roce 1996 udělil prezident Václav Havel Ludvíku Vaculíkovi za zásluhy o obnovení demokracie a o občanská práva Řád T. G. Masaryka. 23. ledna 2002 mu byla udělena Cena Karla Čapka ("za vzácně návaznou a osobitě provokativní fejetonistickou a beletristickou tvorbu"), kterou od roku 1994 každý sudý rok uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu.