Ludvík byl geniální fejetonista

Ivan Klíma

(Lidové noviny, 8. 6. 2015, s. 3)

Pracoval jsem v druhé polovině padesátých let kratičkou dobu, než mě pro mé neudržitelně protistátní názory vyhodili, v týdeníku Květy – zároveň jsem byl členem redakční rady časopisu Květen, časopisu sice s podobně znějícím názvem, ale nesouměřitelným obsahem. Zatímco Květy měly za cíl nenápadně a stravitelně šířit oficiální komunistickou doktrínu, Květen byl určen pro mladé a začínající spisovatele, a protože měl jen nepatrný náklad, cenzura mu strpěla, co by v jiných časopisech jen stěží prošlo. V Květnu se tehdy zrodilo literární směřování, pro které kritici vymysleli zobecňující název: poezie všedního dne. Začínali tu třeba Miroslav Holub, Jiří Šotola, Josef Brukner či Karel Šiktanc. Já měl na starosti prózu. Jenže, jak je v české tradici, zatímco básníků byla hojnost až chorobná, prozaiků bylo nemnoho. Tehdy mě kdosi v redakci Květů upozornil, že v korektorně pracuje mladíček, co taky spisuje. Mladíček byl o pět let starší než já (tedy mu bylo už celých třicet!) a měl spolu se svou ženou za sebou zkušenost vychovatele v internátu, o tom právě jeho spisování vypovídalo. Vzpomínám si, že mě na rukopise snad nejvíc zaujalo, jak krásně autor psal o své ženě. 

Tak jsem se seznámil s Ludvíkem. Něco z jeho zápisků jsme v Květnu otiskli, hned nato mi nabídl vynikající povídku z vojenského prostředí Kinosál, která pak vyšla také v Květnu. (Ani si nejsem s to vybavit, jestli ji později do nějakého souboru svých povídek zařadil.) Na jeho pedagogickou ságu jsem si vzpomněl, když jsem nastoupil do nakladatelství Československého spisovatele. Ludvík tehdy dostal několikaměsíční stipendium Literárního fondu a ze zápisků vznikla jeho první pozoruhodná románová próza Rušný dům. 

Člověk nadměrně skromný

Ludvík byl původem z Valašska a po celý život mu zůstal pohled venkovana, který se trochu s nedůvěrou, trochu nazlobeně dívá na zkažený velkoměstský svět. Pokud mě nemýlí paměť, začínal svoji novinářskou dráhu v rozhlasu a z něho přešel do Literárních novin, a to v éře jejich největší proslulosti, za niž vděčily i jeho fejetonům či reportážím. Ludvík byl geniální fejetonista, jakoby dovršitel tradice počínající Havlíčkem a pokračující Karlem Čapkem. Když jsme vydávali samizdatový Obsah, své fejetony přinášel vždy na žlutém papíru, takže podle toho lze rozeznat originály od dalších a hojných opisů. O stovkách jeho dalších fejetonů nemusím čtenářům Lidovek vykládat. Jakkoliv nejraději se v nich vracel do rodného Valaška a do dob, kdy tu šťastně pásával krávy, obsáhl dění u nás i ve světě, a to svým neopakovatelným osobitým způsobem. 

Ludvík byl člověk až nadměrně skromný, netoužil po poctách ani funkcích, byl také svým způsobem konzervativní, nepodařilo se mi ho přemluvit, aby si pořídil počítač, a tedy užíval výhod e-mailů. Pokud vím, nosíval své fejetony do redakce pěkně z ruky do ruky. 

Měl sice telefon, ale po zkušenostech z minulého režimu k němu choval nedůvěru. A tak, pokud jsem s ním chtěl mluvit, bylo třeba zajet do Veletržní případně do Dobřichovic. Naštěstí každé setkání s ním, stejně jako s jeho ženou Madlou anebo i s kterýmkoliv z jeho tří synů, patřilo k tomu nejcennějšímu, co člověku život nabízel. 

Ludvíkovi po celý život zůstal pohled venkovana, který se trochu s nedůvěrou, trochu nazlobeně dívá na zkažený velkoměstský svět. Ve svých fejetonech obsáhl dění u nás i ve světě, a to svým neopakovatelným osobitým způsobem.