Upřímný provokatér bez iluzí Ludvík Vaculík

Alena Slezáková

(Mladá fronta Dnes, 8. 6. 2015, s. 1)

Byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností soudobé české kultury a společnosti. Osobností značně svéráznou díky své zásadovosti, upřímnosti a snad až jisté zarputilosti. Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík (88) v sobotu zemřel. 

Za války jako mladíček pracoval u Bati ve Zlíně, po ní vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a do roku 1953, kdy začala jeho novinářská a posléze i literární kariéra, působil v různých profesích, mimo jiné i jako vychovatel. Své zážitky vložil do své románové prvotiny Rušný dům, jež vyšla v roce 1963 a v níž se již objevily prvky opozice proti tehdejšímu režimu. 

Neboť Vaculík, jenž hned po válce vstoupil stejně jako mnoho dalších mladých intelektuálů do komunistické strany s přesvědčením o nutnosti vybudovat spravedlivější společnost, začal poměrně záhy narážet na rozpor mezi politickými proklamacemi a realitou. Rozpor, který čestného a upřímného muže musel drtit. V roce 1966, v době, kdy Vaculík po působení v nakladatelství Rudé právo a v Československém rozhlase již pracoval v Literárních novinách, vydal román Sekyra, spolu s Kunderovým Žertem nejzásadnější knihu šedesátých let. 

K bratrovi do valašské vesnice přijíždí pražský redaktor a návštěva se mu stává podnětem k rekapitulaci vlastního života a zejména života jeho zesnulého otce, po únoru 1948 komunistického funkcionáře, jenž se ztotožnil se správností stranické linie a postupně se odcizuje lidem. Částečně autobiografický román s četnými publicistickými prvky je vlastně jakousi stížností na to, co se stalo s ideály a snem o lepším světě. 

Naplno pak svou stížnost Vaculík formuloval v proslulém projevu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Čteme-li tento text dnes, téměř po půl století, dýchá z něj hluboký autorův smutek a roztrpčení. 

Analýza moci a jejího zneužití je precizní a výstižná: "Kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan. Kam padá? Nevyhovím nepřátelům a neřeknu, že občan padá na popravišti. To jen několik desítek nebo několik set občanů. I přátelé však vědí, že to stačí, neboť pak následuje pád třeba celého národa do strachu, politické netečnosti a občanské rezignace," říká Vaculík a připomíná, že za dvacet let budování socialismu u nás nebyla vyřešena žádná základní lidská otázka. A jeho závěrečné "nevím" po úvaze, zda je sen o lepším světě vůbec uskutečnitelný, je výrazem Vaculíkovy upřímnosti i beznaděje. 

Následky jsou známé: Vaculík a několik dalších spisovatelů, kteří rovněž pronesli kritické projevy, byli vyloučeni z KSČ a Literární noviny byly Svazu spisovatelů "odňaty". Ale to už se blížilo pražské jaro a nejslavnější Vaculíkův text: 2 000 slov. 

Nejslavnější text: 2 000 slov 

Manifest 2 000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, vyšel v Literárních listech a několika celostátních denících 27. června 1968 a Vaculík sám jej označil za "výzvu k občanské vzpouře nenásilím". "Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvala několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let." 

Jenže čas, který nastal, vše změnil. Reformní vedení komunistické strany manifest odmítlo a za necelé dva měsíce se Československo stalo obětí okupace vojsky Varšavské smlouvy. Za nastupující normalizace byl označen za kontrarevoluční dokument. Pro Vaculíka a desetitisíce dalších nastalo dvacet let oficiálního mlčení. 

Vaculík však nemlčel. V roce 1972 založil s několika přáteli samizdatovou edici Petlice, kde vycházely knihy proskribovaných autorů – včetně jeho Morčat. Projekt strojopisného opisování literárních děl se rozrostl do obrovských rozměrů, celkem v Petlici vyšlo na 370 titulů prozaických i básnických Ivanem Klímou počínaje a Seifertovým Morovým sloupem konče. A samozřejmě nádherné Vaculíkovy fejetony a Český snář, detailní deníkový autorův záznam o jeho životě, jenž byl svým způsobem i políčkem do tváře StB, která Vaculíka doslova na každém kroku sledovala. Mimochodem: je kuriózní, že ačkoliv Vaculík vládnoucí moc neustále provokoval, ta si nikdy netroufla ho za jeho činy soudit, i když sahala k neuvěřitelně špinavým trikům. 

Například když po Chartě 77, mezi jejíž přední signatáře patřil, nechala zveřejnit jeho nahé fotografie. A dostával "výstrahy", což byl takový předstupeň před kriminálem – třeba za fejeton Komunismus je bití z počátku února 1989. 

V té době už byl Vaculík jedním z předních autorů samizdatových Lidových novin a fejetonem reagoval na brutální policejní zásahy proti demonstrantům za Palachova týdne. Jak později uvedl v předmluvě ke knize Poslední slovo, redakce text z opatrnosti odmítla, autor její důvody uznal a dal jej do oběhu sám. Jak už uvedeno, dostal za něj "prokurátorskou výstrahu". 

Dodnes je poučná jedna jeho pasáž: "Jednu těžkou myšlenku však máme: kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob?" Bohužel: mnozí jsou stále mezi námi. 

Únik do mikrokosmu 

Po listopadu 1989 mohl Vaculík konečně opustit roli disidenta a vydavatele samizdatu a vrátit se do veřejného života jako břitký komentátor událostí i jako spisovatel. Jeho často samorostlé názory byly přijímány tu souhlasně, tu odmítavě, vždy však budily zájem. Ostatně on tu nikdy nebyl od toho, aby s ním všichni souhlasili. 

A jeho literární tvorba? Přiznejme, že leckterého čtenáře mohla šokovat. Už v deníkovém Českém snáři až dokumentárně přesně líčí vznik a vývoj náklonnosti k ženě "nesmyslně mladší". A roku 1993 na to navázal otevřeně erotickou zpovědí o vlastním milostném životě Jak se dělá chlapec, hlubokou studií lásky, žárlivosti, tělesnosti – a únavy. Od věcí veřejných se autor uchyluje do mikrokosmu. Právě díky tomuto románu, ale i mnohem starším Morčatům je Vaculík řazen mezi autory zapadající do existenciální, kafkovské linie české literatury.

Za jakési volné pokračování knihy Jak se dělá chlapec je považováno Loučení k panně z roku 2002, milostný příběh stárnoucího spisovatele Františka a mladičké studentky Kristýny. 

V posledním čtvrtstoletí vyšly i další Vaculíkovy tituly, třeba výbor z fejetonů Stará dáma se baví, výbor z publicistických textů Nad jezerem škaredě hrát či román Hodiny klavíru. A prakticky do poslední chvíle psal pro Lidové noviny svá Poslední slova. 

Ačkoliv většinou chápeme Vaculíka jako člověka navýsost politického, on sám do politiky nikdy nevstoupil. Odmítl to jak v roce 1968, tak po Listopadu. Přesto českou politiku a společnost jako takovou ovlivňoval výrazně: svými postoji, svou důsledností, svou samotnou existencí. 

To platí a bude platit, i kdyby nedostal žádné ocenění. Nicméně několik, a významných, jich získal. V roce 1997 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka, v roce 2002 obdržel od PEN klubu Cenu Karla Čapka a v roce 2008 Státní cenu za literaturu. A jeho novinářské umění mu vyneslo Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2010.