1970 Morčata
Morčata
Vladimír Karfík
(Ludvík Vaculík: Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. Praha, Torst 1991. 141 s.)
Morčata znamenají oproštění kompoziční i jazykové, nápadné a ostentativní: autor předstírá, jakoby psal knížku pro děti. Je to ovšem fígl. Máme v dobré paměti obdobný kompoziční trik v Sekyře: návštěva bratra jako motivace a základní prvek vnější kompozice knihy. v Sekyře není tohoto parodického způsobu využito ve vnitřní stavbě románu. Zato v Morčatech Vaculík využívá parodických postupů důsledně, parodie zasahuje až do syntaxe a slovníku. Tím větší je pak napětí mezi oproštěnou formou a rafinovanými primitivismy a fatálností poselství.
Kritika si všimla, že dvě kapitoly se v Sekyře vymykají z jazykového stylu knihy, jsou to ty, v nichž Vaculík umisťuje vyprávění do Prahy. Autor tehdy na výtky odpověděl: "Je to věc odstupu. Od dětství odstup mám, od Prahy a svého nynějšího způsobu života ne. Nejraději bych byl ty pražské události vypustil. Jenže to je vlastní život vypravěčův, s nímž chodí po rodném kraji a z něhož také díl viny dává otci. Takže to tam být muselo, nějak. Jenže jakmile mluvíš o Praze a o novinách, musíš užít slova porada, plenárka -- a cítíš úplně sám na jazyku, jak se ti jazyk znechutil. Je v tom však předsudek a alergie. Opravdová schopnost by i toto překonala. v mém případě nástraha je už v tom, že ten nechutný pražský svět stojí proti krásnému, barvitému světu dětství a venkova. a pak: na poli a v lese dějí se věci a nemusí při tom padnout věta. v našem prostředí se však méně skutečně děje a více mluví."
Ve slovech "opravdová schopnost by to překonala" je program, který Vaculík od Sekyry nepřetržitě uskutečňuje.
Morčata se odehrávají výhradně tam, kde ony dvě pražské kapitoly, které by byl Vaculík ještě před několika lety ze Sekyry nejraději vypustil. Tady, v proměně prostředí, myslím, je i příčina radikální proměny jazyka a v proměně jazyka ej pak hlavní jinakost Morčat.
V Morčatech nezní onen zvláštní a barevný jazyk jako v Sekyře, protože Morčata se dějí v "nechutném pražském světě" a ne v krásném venkovském světě dětství. Oproštěný jazyk a styl -- na místech, kde se vypravěč obrací ke čtenáři, zjednodušený až k parodii primitivní didaktičnosti učebnic -- je právě onen fígl, kterým začal Vaculík ryze jazykovými prostředky zdolávat úskalí "vlastního života vypravěče".