2009 Tisíce slov

Pavel Švanda

(Listy, 2009, roč. 39, č. 5, s. 92-93)

Do knihy Tisíce slov Ludvík Vaculík sebral množinu starších textů. První pochází už z padesátých let a poslední z let sedmdesátých. Jsou tu novinářské články, reportáže, eseje, fejetony, úryvky z nepublikované krásné prózy i dobové dokumenty, zápisy o vyloučení z KSČ, Dva tisíce slov, Prohlášení Charty 77 a protokoly z výslechu. Tisíce slov lze tedy číst jako soubor dobových dokumentů, ale také jako téměř demlovsky složitou sbírku osobitých literárních projevů.

Pamětník a historik si rozhodně přijdou na své. V Tisících slov lze vysledovat mnohé dobové rozpory, vesměs precizně popsané, přemýšlivě rozebrané. Výhodou publicisty Vaculíka vždy bylo, že to, co se jinému jevilo jako náhodná banalita, dokázal úsporným jazykem popsat jako zajímavou a obecně platnou situaci. Vaculíkův jazyk byl vždy specificky kořeněný, a přesto čtenářsky přístupný. Možná, že autor pro sebe mnohdy myslil nářečně, což půvabně překládal do obecné češtiny. Tisíce slov tuto řeč dokumentují ve vývoji od raných počátků.

To obsahově vaculíkovské, co se vine celou knihou a co zůstává autorovi dodnes, je bazální, snad rovnou instinktivní zájem o problém legitimity moci. A je zřejmé, že už v šedesátých letech kladl Ludvík Vaculík otázku jinak, než bylo veřejně povinné. Víme, že vedoucí moc KSČ se formálně odvozovala od marxistické spekulace o vývoji dějin. Z té vyplývalo, že mocenské poměry ve státu, ale i v každé obci, se měly označovat jako historická nutnost. Skutečnost se zdůvodňovala pomocí tvrdě deterministické teorie o dějinném předurčení jednotlivců i sociálních skupin třídním původem. Veřejná i soukromá realita v našem státě pak byla údajně ospravedlněna taková, jaká byla, se všemi nedokonalostmi, protože jiná podle marxistů ani být nemohla. Vaculíkovo opakované dotazování po legitimitě moci se ovšem neopíralo o historický ani dialektický materialismus, nýbrž vycházelo z perspektivy zdravého rozumu. Novinář se ptal, slouží-li tato moc, tak jak konkrétně funguje před našima očima, lidu, nebo ne? Lidem se pak podle Vaculíka nerozuměla polomytická anonymní masa, ale konkrétní lidé. Od tohoto způsobu kladení otázek se pak odvíjela i osobní proměna autora z komunisty v řekněme kritického liberála. Otázku po legitimitě moci neřešil Vaculík jen tehdy, dokud byl redaktorem Literárních novin šedesátých let, ale i jako disident, doptávající se ve svých fejetonech po moci mocných i po „moci bezmocných“.

Pamětníka po letech znovu potěší, kolik pozornosti Vaculík vždy věnoval mimopražské realitě. Připomene si rád dobové detaily, například Filmové a televizní noviny A. J. Liehma, jež na konci šedesátých let vlivně provázely naši filmovou „novou vlnu“. Všimne si také, jak on si Vaculík také dokázal pohrát ve svobodě, kterou mu poskytovala role nejžádanějšího publicisty. Například si vymýšlel, jak by si počínal jako ministr. Politolog nebo historik se však zaujme zejména článkem Vakuum se vyplňuje (z Filmových a televizních novin z dubna 1968), v němž se říká, že vážné názorové rozdíly uvnitř vedení KSČ nebude možno věčně řešit jako interní problém komunistické strany, že by si „konzervativci“, jak se tehdy říkalo stalinistům, měli vytvořit svou vlastní organizaci. Byl tu tedy velmi časně navrhován model dvou politických sil, jež by spolu měly otevřeně soutěžit o přízeň veřejnosti. Tenkrát se Vaculík velice předvídavě, byť riskantně a vlastně marně, virgulí intuice dotkl tenkého podzemního praménku, který se téměř nepozorován vinul podvědomím osmašedesátníků, totiž myšlenky, že při rozchodu se stalinismem se možná nelze obejít bez rekonstrukce parlamentní demokracie. Ta představa byla tedy poprvé vyslovena plaše pod šifrou v dubnu osmašedesátého, aby se po dvaceti letech vynořila už jako samozřejmost.

Ovšem podstatu toho, co Ludvík Vaculík ve svém rozsáhlém díle vyslovil, hledejme i poněkud hlouběji než jen v evokaci dobových aktualit. Už sama otázka po legitimitě moci, která Vaculíka tolik zajímala a dodnes zajímá, je vlastně jedním z nosných sloupů moderny. Dále: tento autor je svým osobitým způsobem nepochybně klasický moralista osvícenského původu. Jako takový má za jediné měřítko reality lidský rozum, lidskou loajalitu a přičinlivost. Zároveň je ovšem ctitelem prosté biologie a jeho osobní morálka se vlastně zakládá na uctívání fyzické síly, především silné sexuality jakožto dominanty mezi lidskými nebo aspoň mužskými vlastnostmi.

Tu tedy leží před námi klasický rozpor moderny: víra v nezaujatý rozum je konfrontována s pudovostí. Nebo vidíme opačně víru v tělo a jeho popudy, příležitostně korigované zásahy bystrého rozumu. Nejde ani tak v první řadě o donchuanské rysy, jež jsou v knížce zpřítomněny hlavně fragmenty z dosud nepublikované prózy Stará postel. Zásadu „s kolika se vyspíš, tolikrát jsi člověkem“ může vyznávat i slaboch, žijící pouze od příležitosti k příležitosti. Vaculíkovo pojetí pudového sexu je však manifestačně maskulinní, včetně uctívání penisu jako zdroje literární kreativity. Takto ovšem autor vypadá dost zajímavě, skoro jako instinktivní nietzschovec. (Kdo nevěříš, pospěš si na stranu 281.) Nejde o to, je-li, či není-li Vaculík macho. (Ostatně, je.) Nýbrž jde o to, že svým tvůrčím postojem ztělesnil jako málokdo v české literatuře základní rozpory lidského údělu v moderně.

Tedy zdravý rozum, ale i pud, pud, ale i pronikavý úsudek. Co z toho je ve Vaculíkově světě pravá dominanta, není vždy až tak jasné, jako toto nebylo ujasněno v celém myšlenkovém prostoru evropské moderny. Takových charakteristických napětí najdeme více. Ludvík Vaculík je také v podstatě bytostný individualista, který ale po celý život sní o silné, účinně centralizované, a přitom lidsky dobré moci. Právě ta touha ho kdysi přivedla do KSČ a po zklamání z komunismu jej intelektuálně hnala dál. Ostatně i tento rozpor byl charakteristický pro celou evropskou levicovou modernu: nepoměr mezi romantickým, individualistickým rebelantstvím a instinktivním kolektivismem, tíhnutím k paramilitárním organizacím, spikleneckým stranám. A dále: bytostný individualista Vaculík, rozený „osamělý jezdec“, přesvědčivě mluvil jménem početného národního kolektivu, který se také v jeho textech spontánně poznával. Na jedné straně odpovědnost živému svědomí, na opačném pólu téže osobnosti dráždivě nezodpovědný erotický exhibicionismus, který při veřejné činnosti sledované StB občas způsobil poněkud komické problémy.

Nestačí-li to k údělu „prokletého“ básníka, tak určitě k osudu výrazného komentátora složité reality moderny. Možná že v budoucích dějinách české literatury se bude o Ludvíku Vaculíkovi psát jako autorovi, který důsledněji než jiní na sebe vzal základní rozpory moderny, aby s nimi po celý život mužským způsobem zápolil. Budoucnost by mu měla také přičíst k dobru to, z čeho se tak rádi těšili jeho současníci, totiž trvalý smysl pro pronikavý a jemný humor bez stop vulgarity, jímž je kniha Tisíce slov též tiše prozářena.

Tisíce slov. Ludvík Vaculík Vydalo nakladatelství Atlantis, Brno 2009. 316 stran.

http://www.atlantis-brno.cz/inshop/autori/vaculik-ludvik/

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 30. 5. 2009, roč. 22, č. 125, příloha Orientace, s. 22)

V právě vydaném souboru Tisíce slov Ludvík Vaculík (* 1926) zkomponoval do jedné knihy publicistiku, dokumenty i rukopisy ze 60. a 70. let.

V autorském výboru ze starších prací Ludvíka Vaculíka můžeme sledovat napjatý vztah mezi spisovatelovým veřejným, ba dějinným působením a nejsoukromější sférou. Vedle slavných veřejných projevů typu Dva tisíce slov, dokumentů o vyloučení ze strany, fejetonů a reportáží najdeme i části intimní rukopisné prózy Stará postel, situované do 70. let. V knize jsou také fotografie – jednak snímky Ludvíka Vaculíka či jeho blízkých, které pořídila StB, jednak fotografie, které pořídil on sám nebo jeho blízcí.

Ludvík Vaculík hovoří vždy z perspektivy zúčastněného pozorovatele. Tato nezajištěná pozice je zdrojem neustálého humoru i potíží, ošívání a chyb. Tu se pozorovatel vloží do věci, ve které měl mlčet, jindy se marně brání vtahování do událostí. Nerad jede do Semil, kde chce pouze psát reportáž, ale vzápětí se přistihuje, jak formuluje stanovy tamní ještě nevzniklé organizace mládeže.

Pisatelův kříž spočívá v tom, že stále zvažuje míru své účasti a zároveň osobní nezávislosti. Jakoukoliv ustálenou pozici, „funkci“, která mu jako pozorovateli hrozí, ihned podvrací. Z tohoto konfliktu vznikají i fejetony do Filmových a televizních novin z let 1967 a 1968, v nichž píše převážně pod šifrou √1. Jako na dlani v nich vidíme princip vaculíkovského perpetua mobile: někdo ho požádá o pomoc či radu a on to nedokáže zcela odmítnout. Ale vzpírá se plnit očekávání, a to i žánrová či tematická. Takže do filmových novin nepíše ani tak o filmech, jako o tom, co se dělo v kině.

Ještě humornější je, když pisatel nějaké – třeba imaginární – nabídce odolá a pak si představuje, jaké by to bylo, kdyby neodolal. Tak vznikl seriál, v němž do detailů promýšlí své působení v pozici ministra. Nakonec abdikuje. Tak zkoumá nejen povahu moci, ale i vlastní komplikovaný poměr k ní. Pod značkou rozjíždí i polemiky proti autorovi Dvou tisíců slov.

Veřejný prostor pisatel poznává metodou zdůvěrňování. Vzniká dojem večerních rozmluv v hloučku chlapců, kteří na každou otázku musejí najít odpověď, trošku to připomíná i besedu žab sedících v kaluži. Tak fejeton Přátelský večer s vládou z 24. 7. 1968 referuje o setkání spisovatelů s politiky na terase paláce: „Potom přišel Gustáv Husák a pozdravil se se všemi. Měl na sobě hnědý oblek, hovořil pomalu a tiše a usmíval se nahořkle. Představoval jsem si ho jinak. Připomínal mi jednoho mého strýce.“ Tato poetika je v dané době a konstelaci plodná, ale například pro publicistické zachycení povahy moci v 50. letech by byla nemyslitelná. Zúčastněný pozorovatel by nemohl promýšlet vlastní manévrovací prostor ani besedovat s mučitelem a všímat si jeho podobnosti se strýcem.

A poznali, že jsou nazí

Soukromého pozorovatele Ludvíka Vaculíka zajímají hlavně jevy a lidé, kteří mu nikoho a nic nepřipomínají. Vystupuje jako nepřítel módy a zestejňování. Tedy i normalizace. V této době upadá do nemilosti moci. Už si nemůže hrát na ministra, sám je sledován neosobní StB. A stává se milencem, aniž by bezvýhradně přijal funkci. V úryvcích ze Staré postele pisatel sám sebe líčí trochu jako oběť, jako chlapce, který zabloudil do končin, v nichž nemá co dělat, kterému se vlastně ani nic dělat nechce, ale už byl očarován...

Jenže noví páni si chtějí všechno odvyprávět sami. A tak se v Ahoji na sobotu 21. 1. 1977 v článku Otřesné? Neuvěřitelné? Ale pravdivé! To je také „svoboda projevu“ objevily dvě fotografie: na první je blonďatá žena, na druhé muž s knírem, každý z nich leží nahý natažen na jiném hrobě. Do tváře jim nevidíme, v klíně mají černé obdélníčky. Ahoj na sobotu říká, že L. V. dal sám do oběhu sérii pornografických obrázků a že „uveřejněné snímky jsou nejméně závadné ukázky z tohoto seriálu“.

Nyní Ludvík Vaculík fotky i s článkem z Ahoje zařadil na závěr své knihy. Přidal vlastní zprávy o tom, jak soukromé fotografie vznikly, jak mu je StB zabavila, jak probíhaly vyděračské výslechy, jak po zveřejnění Charty fotografie zveřejnil Ahoj i televize a jak reagovala jeho rodina a čtenáři.

Máme před sebou učebnicovou ukázku publicistické manipulace. A také příklad Vaculíkovy sebeobrany. Tentokrát fízly odhaluje on: cituje jejich zprávy, jejich metody nepřejímá, jen nenásilně paroduje. To je další Vaculíkovo perpetuum mobile, které začíná pracovat v této době: Odhalují ho? Svlíkne se sám! Fotí ho? Vyfotí se sám. Píšou o něm – napíše to sám. A svlíkne se líp a vyfotí se líp a napíše to taky líp. Bude líp žít i líp hřešit.

Před jejich ďáblem dá přednost svému: „...měl-li jsem zachránit svou čest, musel jsem se postavit i za své hříchy... Ze strachu o čest prodat hříchy, to znamená ztratit duši, a čest stejně nezachránit.“ Přiznání k horkému hříchu, k přestoupení z nerozvážnosti, slabosti nebo vášně, hřích nezahladí. Ochrání však hříšníka před hříchem studeným: před chladem, s nímž někdo někomu ukradne soukromé fotky a ukáže je veřejnosti, aby docílil pohoršení a démonizací osoby zpochybnil i její ctné skutky.

Vaculík ani fízly nedémonizuje, naopak polidšťuje. Při psaní se jim dívá do tváře, jmenuje je a mluví s nimi jako s lidmi. To je jeho apel i určitý výchovný úmysl této knihy, dnes velice aktuální. Všem se dívat do tváře a nenechat si vnutit žádnou podobu od někoho jiného.

Fíkový list

Ale kromě úmyslu má kniha i smysl. Ten se ve zkratce vyjevuje právě na těch nahých fotkách. Mluví totiž samy od sebe, nezávisle na komentáři Ahoje i autora.

Počínaje Českým snářem ve svých knihách Ludvík Vaculík předvádí nahotu svou a svých blízkých záměrně a opakovaně – slovem i obrazem. Může to být pokus spatřit rázem celého člověka, jak se píše ve fejetonu Švancparáda: „Přirození, pánové, buďto potvrzuje výpověď tváře a řeči, anebo nad ni staví vážný otazník.“

Ale je tu něco navíc. Marie Vaculíková v knižním rozhovoru Já jsem oves o svém muži říká: „On když dostane třeba Masarykův řád, fotí se nahatej s Masarykovým řádem!“ Mluví o jeho potřebě obnažování, ale co se sděluje zveřejněním?

Představte si, že objevíte nějakou pozoruhodnou skutečnost, třeba starou šavli. Jak sdělit nějakou věc a zároveň její nález? Věc i nálezce je třeba uvést do přirozené a zároveň nečekané souvislosti. Na straně 274 nacházíme fotografii „jakéhosi chlapa, jak leží nahý a nad hlavou drží vztyčenou šavli“. To je dokonalý kontrast a dokonalá ironie: bezbranný v plné zbroji. Šavle volá: Král je nahý! Nahý volá: Mám šavli! Na podobných Vaculíkových záběrech není člověk jen sám sebou, nahý, nevinný, ale poznamenaný poznáním. Je tu něco jako fíkový list, který značí i vědomí člověka, že je nahý – hříšný a křehký zároveň.

Podobně Ludvík Vaculík postupuje i v psaní: znovu a znovu vyostřuje kontrast mezi něčím živým, obnaženým, co jeví bezbrannost, zvířeckost i lidskost, nevinnost a přirozenost, s něčím neživým, chladným, nachystaným – jako je šavle, hrob, vyznamenání nebo psací stroj příslušníka StB. Metoda vytváří efekt, nikoliv ještě umělecký zdar: ten závisí až na poměru živých a neživých, horkých a studených komponentů. Na tom, zda se stala událost, třebas zlá, a člověk ji přijímá jako pokyn k následování neznámého smyslu, anebo zda situaci sám inscenuje podle svého úmyslu.

Tady se stýkají dva kruhy Vaculíkova psaní i našich životů – je to kruh očišťování, oprošťování věcí a událostí, shazování šatů a smích. A zároveň mučivý kruh sebereflexe, v němž se věci komplikují, znevažují, utíká se od nich. O vlastních rozhodnutích ke krajní upřímnosti a účasti, o jejích důsledcích pro intimitu druhých, ale také o tom, co všechno lze mlčky snášet a vidět, nelze rozhodnout jednou provždy. Musí se vždy pochybovat. A chybovat.