2011 Koza na trati

http://www.sevcik-veduta.cz/

Martina McLenehanová

(Literární noviny, 18. 11. 2011, roč. 22, č. 46, s. 19)

  „Koza na trati je kniha o ženách. Tu část o kozách jsem napsal, aby se ženy neurazily,“ řekl mi ke své nejnovější knize Ludvík Vaculík. Pod dojmem těchto slov se mi do četby nechtělo a řekla jsem mu to. „Odložte svoje dogma,“ doporučil mi. A právem. V knize jsem našla mnoho, jen to, co jsem předpojatě očekávala, ne.

  Co tady v knize najít lze? Když se to vezme nejprve z věcného hlediska, kniha obsahuje texty novější i mnoholeté, již publikované i dosud nezveřejněné. Zdroje sahají od notoricky známých děl jako je Český snář, přes Loučení k panně, Hodiny klavíru a Cestu na Praděd, kolem fejetonů z Lidových novin až po rukopis Stará postel. I texty známé a mnohokrát přečtené či citované zde ale působí svěže a nově. Je to tématem, zařazením a výběrem. Co text, to portrét: portrét ženy, muže, vztahu či napětí mezi těmito protipóly, nebo jeho pisatele a jeho vnímání. Díky různorodým zdrojům se texty liší tónem, tématem i stylem, ale od první po poslední stranu se k sobě vrací citlivým obloukem. Různorodost textů navíc umožňuje ocenit šíři žánrů, kterým se Ludvík Vaculík věnuje. Patříte-li například k čtenářům, kteří s oblibou čtou jeho fejetony, ale romány ne, nebo obráceně, „svůj“ text si tam najdete. Koza na trati se totiž odvíjí od vzpomínkového popisu přes snové a niterné texty a autentické dopisy až po názory a racionálně zpracované myšlenky, aby se na závěr navrátila k podvědomí, citu a symbolu. Jestliže totiž někoho uráží, že autor nepřímo označuje ženy kozami, je na velkém omylu. Kozy jsou v této knize vždy osobnosti hodné pozorování a zaznamenání, bytosti, které se duší i tělem zapsaly do duše spisovatele, nebo ho upoutaly a v každém případě pro něj hodně znamenají.

  Kniha je spíš knížka až knížečka, formátem malá a útlá. Jako by i svým vzhledem vypovídala o tom, že jejím obsahem je intimita. To, že je výborně napsaná, snad není nutné dodávat – že je Ludvík Vaculík označován za jednoho z nejlepších českých spisovatelů, se nestalo jen tak. Jediné, co dojem ruší, je několik chyb, kterých se autor známý svým skvělým pravopisem zřejmě sám nedopustil. Budiž to odpovědným lidem odpuštěno a buďme rádi, že kniha spatřila světlo světa. Kdyby totiž nakladatelství autora přímo neoslovilo a k vytvoření knihy ho nevyzvalo, Koza na trati by vůbec nevznikla. Byla by to škoda. Kromě zážitku ze čtení a z jazyka zpodobňuje barvitost života a poskytuje podněty k přemýšlení o životní pouti, o tom, co a kdo člověka potkává, jak reaguje a jak se s tím vyrovnává. Mužský čtenář má možnost konfrontovat své postoje s autorovými a ženy možná popřemýšlí, komu kdy vstoupily do trati.

Jiří Peňás

(Lidové noviny, 2. 12. 2011, roč. 24, č. 281, s. 9)

  Test inteligentního čtenáře české literatury i těchto novin by mohl spočívat v otázce, k jakému spisovateli přiřadit jaké zvíře. V případě kozy by to bylo velmi jednoduché: k Ludvíku Vaculíkovi.

„Kozy jsem pásl jenom asi pět roků. A cítím to jako jednu z hlavních kapitol svého života. Asi proto, že jsem tam prožil nejrůznější situace a vztahy v modelové formě, zkusil si své schopnosti a získal některá rozhodnutí pro celou budoucnost.“ To píše letos pětaosmdesátiletý spisovatel v knížce Koza na trati, která by mohla na první pohled vypadat jako pocta kozám, tedy skutečně oné užitečné domácí zvěři, již chlapec pásal na obecním brumovském pastvisku, ale pak čtenář zjistí, že téma je širší. Jsou do ní – nejspíš samotným autorem – vybrány texty z celého aktivně spisovatelského života, jež mají nějakou kozí potencialitu, ale ta nemusí být přímá. Nejčastější a nejbližší souvislost je ovšem téma ženské, které s tím kozím souvisí hluboce i povrchně, bizarně i vážně, urážlivě i obdivně, neboť toto všechno u Vaculíka vždy jde pohromadě. Jsou tu proto zařazeny relativně krátké ukázky ze šesti životních Vaculíkových knih, v nichž to, o čem mluví jako o „modelové formě“, realizoval konkrétně. Vynechána je Sekyra, v níž se zatím tak hluboce do kozoženské tematiky neponořil, i když kozí motivy jsou i tam. Naopak Vaculíkův čtenář tu ocení zařazení dvou ukázek z dosud nevydané a za Mistrova života i nevydatelné Staré postele, ale zas tak moc se toho onen zvědavec nedozví. Snad že komunikace s přirozeností měla počátek asi tam. S chutí si člověk přečte blok fejetonů, jež chybně zadávaly podezření, že Vaculík je misogyn, ale ve skutečnosti jde o něco jiného: o nárok na to, co vypozoroval onen bystrý pasáček už na té pastvě.

  Knížku vydalo šumperské Nakladatelství Pavla Ševčíka – Veduta, jak se v tiráži výslovně praví „u příležitosti festivalu Město čte knihu v Šumperku“. Nevíme, jak takové festivalové čtení vypadalo, ale pokud tedy kniha byla toho součástí, pak to měli v Šumperku pěkné. Pokud jde ještě o ty kozy, tak byly u Vaculíků dvě a jmenovaly se Ajna a Cicina. Když Ajna nechtěla jít, objevil malý Ludvík, jak ji zkrotit: jezdil jí rukou tvrdě podél páteře. Naráz poslušně šla. „Zkuste to taky někdy se svou náladovou kozou,“ doporučuje klasik.