Jiří Trávníček: Život jako klikatice

Jiří Trávníček 

(Hospodářské noviny, 8. 6.2015, s. 16)

Spisovatel Ludvík Vaculík zemřel v sobotu ve věku 88 let. 

Po českém indiánovi z kmene Delawarů zbyly tisíce osvobodivě přesných slov. 

Proslul mimo jiné jako autor 2000 slov, kterým je přisuzováno spuštění sovětské invaze do Československa. 

Odešel další z velkých. A odešel další z velké generace, která se profilovala zejména v 60. letech. Možná symbolicky se tak stalo na šestkové datum 6. 6. 2015. Navíc odešel ve stejný den jako filmový Vinnetou Pierre Brice. Je to tak zcela bez souvislostí? 

Není, neboť Ludvík Vaculík, který zemřel v sobotu ve věku 88 let, je mimo jiné autorem Knihy indiánské, deníku svého dětství. V ní je sice Delawarem, nikoli Apačem jako Vinnetou, nicméně později měl za to, že člověk se tímto věkem doceluje; nic navíc už poté nepřijde. Psychický a hodnotový vzorec osobnosti je ustaven. Vše další, co přijde, už bude jen jeho variacemi. 

Klikatě a pestře 

Vaculíkův život, to byla typická klikatice člověka jeho generace, jakož i člověka daného (středoevropského) prostoru. Člověka se zkušeností Března, Května, Února, Srpna i Listopadu. Synek tesaře z Brumova u Valašských Klobouk (kde se roku 1926 narodil), za protektorátu "mladý muž" Baťovy školy práce, po válce student novinařiny, kterou absolvoval (jako Ing.) v roce 1950. Poté vychovatel v Benešově nad Ploučnicí, kde načerpal látku na svou prvotinu Rušný dům, knihu dobově sice zajímavou, ale literárně nepříliš valnou. 

Po dvouleté vojenské službě přicházejí posty novinářské, přičemž nejdůležitější z nich je post v Československém rozhlase, kde Vaculík pracoval v redakci pro mládež. Roku 1965 nastupuje do Literárních novin a posléze se stává jednou z jejich profilujících tváří. 

Legendární je Vaculíkův příspěvek na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 a formulace manifestu Dva tisíce slov, který z něj na chvíli udělá lidového tribuna. Zde se Vaculík již nadobro rozchází s komunismem. Za normalizace ho proto zákonitě čeká zákaz publikování a četné šikany ze strany státu. 

Nebyl by to však Ludvík Vaculík, aby se tomu nedokázal bránit po svém, tedy aktivně. V roce 1973 zakládá Edici Petlice, která se posléze stává jednou z hlavních platforem českého samizdatu, nejenom literárního. Do pádu komunismu zde vychází přes 400 titulů. Ty knížky, přepisované na průklepácích, se dostaly i k nejednomu z nás... a vždy to bylo čtení na jednu noc, maximálně jeden den, neboť na knihu už čekali v řadě další. 

Vaculík podepisuje i Chartu 77. Po Listopadu se vrací do oficiálního života a hlavně oběhu literatury ne sice už jako tribun, ale stále jako člověk, kterému není cizí zvednout hlas ve veřejné věci. Píše své pravidelné sloupky do Lidových novin, pracuje jako redaktor, vydává své nové věci, činně zahrádkaří na literárně proslavené chatě v Dobřichovicích. Tou dobou se jako spisovatelka etabluje i paní Marie (Madla) Vaculíková. Spisovatelem je, a to již z doby předlistopadové, Ondřej, jeden ze synů, později nakladatelský a rozhlasový redaktor. 

Psaní – vždy zdola a ze sebe

Co dále? Ze života snad jen to, že Ludvík Vaculík proslul mnoha milostnými eskapádami, které jsou vytěženy - jak jinak - i literárně, v jednom případě (Lenka Procházková) dokonce z obou stran. Měl vždycky velmi vlídný vztah k rodnému kraji, onen Valach se v něm neztratil ani pod dlouholetým kulturním nánosem Prahy. 

A dílo? Velkou pozornost vzbudilo několik Vaculíkových knih, ovšem pozornost ne vždy pouze literární. Ludvík Vaculík, možná s výjimkou románu Morčata, v podstatě nikdy nedokázal psát o ničem jiném než o sobě, o svých eskapádách a názorech, o tom, co žije a co se mu právě honí hlavou. 

Značný ohlas měla Sekyra (1966), což je román velkého vyrovnávání se s autoritou otce, s politickými iluzemi, jakož i román silného připoutání k rodnému Valašsku. Český snář (1975) je deníkem, z něhož se v průběhu psaní - snad i proti vůli autora - stal román. Popisuje se zde každodennost disidenta Vaculíka a jeho okolí. Osvobodivá síla toho přístupu spočívá v tom, že se jakoby nic neutajuje, vše se říká naplno. Tak se na nás, kluci estébáčtí, podívejte, co jsme zač... a jak je nám na světě dobře. Hodně lidí z disentu a samizdatu bylo zaskočeno takovouto otevřeností, někteří na Vaculíka zanevřeli. 

A do třetice je nezbytné vzpomenout Vaculíkovy fejetony - soubory Jaro je tady, Srpnový rok a další. Propsal se v nich k nezaměnitelnému stylu, a to jak ve způsobu uchopení své látky, tak i v jazyce. Jsou to textíky v mnohém angažované, ale tak nějak zdola, pohledem člověka, který si o světě - často i z pozice valašského selského rozumu - přemýšlí po svém. 

Spojuje se zde politická aktualita s kvetoucími stromy v Dobřichovicích, polemický šleh se vzpomínkou na paní učitelku v čase obecné školy. Tón je často rozšafný, ale nikdy naivní. Vaculík tu formuluje velmi rychle, často ostře, ale nikoli dryáčnicky. Nikdy nechodí daleko pro slovo, to slovo je však vesměs velmi přesné, snad až osvobodivě přesné. Cítíme, že ten, kdo to říká, je homo politicus, ale současně jeden z nás. Mnoho lidí mělo v poslední době předplaceny pouze úterní Lidové noviny, kde se Vaculíkovy fejetony objevovaly. V posledních několika týdnech už nevycházely. A mnoho z nás cosi zlověstného tušilo. 

My Delawarové…

Ve své Knize indiánské Ludvík Vaculík v roce 1940 píše: "My Delawarové nejsme četní." A dále: "Stříleli jsme s šípy a házeli oštěpy. Ztratil jsem několik šípů a byl jsem v bídné náladě. Svištící šíp, Joža Lorenc, dnes blbnul, chtěl vystoupit a rozstřílel polovinu šípů po lese." 

Po pětasedmdesáti letech smutně konstatujeme, že od 6. června 2015 je Delawarů ještě o jednoho méně... a že v oné "bídné náladě" jsme teď my, neboť jste za to uměl vzít a hrál jste ten život fakt dost ofenzivně, žádný zaďour. Ba ne, indiáni neumějí být zbabělí. Pane Ludvíku, nechť vás ve věčných lovištích, nebo kam jste právě odešel, čeká jen klid a mír, žádné svištící tomahavky, ale jen kalumety a žírné prérie. A ať je vám tam dobře jako na rodném Valašsku nebo na zahrádce v Dobřichovicích. Howgh.