M. Šimečka: Knihy-neknihy

Milan Šimečka: Knihy - neknihy

(Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 – 1979, Köln am Rhein, Index 1984)

Přišel jsem domů z práce a ohříval jsem si fazole se špekáčkama, co zůstaly od večeře. Moje   žena četla nezřetelné písmo na lehoučkých bílých papírcích, svázaných v pruhovaných deskách. Když jsem jedl fazole se špekáčkama, co zůstaly od večeře, žena mi začala číst z těch  papírků verše. Nečtla je dobře, protože neumí číst verše a navíc je nemocná a smutná. Byly  to verše o dávných láskách a o smrti a napsal je Jaroslav Seifert. Byly to tak krásné verše, že mi dojetím rostly ty fazole v krku. Představoval jsem si, jak Jaroslav Seifert ty verše psal u starého psacího stolu ve světlém pokoji, kde jsem byl jednou na návštěvě. Vzal jsem knihu do ruky, abych se podíval, zda moje dojetí vyplývá skutečně z pouhých slov, těžce čitelných z dvanácté či třinácté kopie na průklepovém papíře. Nedržel jsem v ruce knihu, držel jsem knihu-neknihu, zvláštní předmět národní kultury sedmdesátých let 20. století, předtím neznámý, po domácku vyrobenou knihu. Před mnoha lety, ve studentských časech, jsem sloužil za dvě stovky měsíčně jako knihovník ve Slovanském semináři. Celé tři roky jsem chodil mezi knihami, vdechoval jsem jejich zašlý pach, bral je do ruky a četl si v nich. Do paměti se mi ukládaly tiráže a jména tehdy už neznámých vydavatelů. Divil jsem se, jaký druh kapitalistické zištnosti je vedl asi k tomu, že vydávali v několika stech exemplářích básně tištěné na krásném papíře krásným písmem. Přečetl jsem spoustu těch knih, které stačilo vytáhnout z regálu, a usoudil jsem v rozechvění, že jim už rozumím a že bych o nich dokonce mohl psát. Nevěděl jsem tehdy, že nerozumím vlastně ničemu, tím méně jsem si uměl představit, že se za dvacet let začnu setkávat s knihami tak nepodobnými těm, jejich pach jsem vnímal tehdy. Když jsem dostal první knihy-neknihy, napsané na stroji na lehoučkém papíře a svázané do červených, černých, bílých či pruhovaných desek, dospěl jsem právě ke skličujícímu vědomí, že po staletí pěstovaná vzdělanecká představa o potřebě svébytné národní kultury je pouhou iluzí a že napříště bude tato potřeba ukájena televizními seriály a úředními výnosy. Knihy-neknihy způsobily, že jsem toto vědomí odložil na pozdější dobu. Přečetl jsem od té doby mnoho těchto knih-neknih, byly četbou radosti, víry a naděje. Téměř všechny mě přesvědčovaly o tom, že ještě žije bohatá a čistá řeč, tak odlišná od řeči novin, která mi zní jako štěrk padající do zásobníku. Mnohé z těchto knih-neknih jsem četl se vzrušením dlouho do noci a pak jsem ráno cestou do práce klimbal v autobuse. Některé pak souzněly s mou zkušeností tak, že jsem jejich příběh četl jako příběh svého života, prožíval v nich vlastní úzkosti, lásky a zklamání. Mnohé mě naplňovaly údivem, jejich obrazy setrvávaly v mém vědomí jako obsese. Dodnes například se nemohu zbavit představy dítěte, jež se ohání kladivem a zatlouká do podlahy tisíce hřebíků jeden za druhým. A tak dnes žiju s pocitem nezasloužené privilegovanosti, že totiž patřím k těm, kteří ty knihy četli. Stojím před výlohami n. p. Kniha a hledám knihy, které bych rád četl. Ale vím, že je to jiný svět knih, jsou to jakoby příběhy a jakoby básně. Dívám se jak lidé vcházejí dovnitř a prohlížejí si nerozhodně pravé tištěné knihy s barevnými obálkami. Většina z nich nikdy neslyšela o tom, že jsou i knihy-neknihy. Kdoví, jak by žili, co by se v nich ohnulo, kdyby je četli. Nevím. Vím však jistě, že by se postavili do řady a čekali na něj jak na dětské punčocháče. Na některé jistě. Někdy si však říkám, že jsem nespravedlivý, že podléhám sebeklamu, jako všichni, kteří jsou nuceni žít v uzavřeném společenství. A tak říkám klukovi, když jde do knihovny, aby mi přinesl jednu naši a jednu ruskou knížku. A čtu knihy současníků v barevných obálkách, tištěné na tiskařských strojích. A protože život mě už naučil rozumět knihám, vidím, že je to tak, že jen knihy-neknihy obešli smrt české literatury. Přepadá mě lítost nad skutečnými knihami a někdy si myslím, jestli nepřepadá i jejich autory a zda netouží někdy po tom, aby i oni vyšli jako kniha-nekniha. Jistě, jsou knihy, které tiskařský stroj nepokazí, knihy o starém Římě a o schizofrenii, o vesmíru a o opravách aut, o vaření a o kapitánovi Exnerovi; tiskařský stroj kazí jen knihy o lidském životě a o smyslu času, který žijeme. V tomto ohledu to zazvoní pravdou spíše v ruských knížkách, to když narazím na mrtvého Šukšina nebo jiného méně slavného současníka. Dnes je prý knih-neknih více než stopadesát. Měl jsem v ruce knihy-neknihy s fotografiemi, s litografiemi a dokonce s barevnými obrázky. Připadaly mi jako zázrak a díval jsem se na ně s úžasem. Myslel jsem na písařky, které se nad nimi hrbily, na knihaře, kteří ty knihy vázali a na ty, kteří s nimi chodili dům od domu. Bůhví, jestli je také skličovalo vědomí o nepotřebě národní kultury? Představuji si, kde dnes všechny ty knihy-neknihy jsou. Schované po půdách a v absurdních skrýších putují potajmu z ruky do ruky. Některé pak jsou v sejfech opatřených směšnými provázky s plastelinou. Za některé bylo draze zaplaceno a draze se platí: vězením, ponížením a úzkostí. Avšak jedno je jisté: ať bude jak bude, budou to knihy-neknihy, které vydají svědectví o době, ve které jsme žili, protože řeč, která zní jak padající štěrk, nebude nikoho zajímat. Vždy tomu tak bylo a jiné už to asi nebude. O tom všem jsem před mnoha lety neměl ponětí, když jsem trávil svůj čas mezi knihami a žil v přesvědčení, že verše básníků a práce spisovatelů mají přirozené právo na tiskařská písmena a tiskařský stroj. Jednou možná jiný student bude brát do ruky knihy-neknihy z jakési exkluzivní sbírky ve skleněné vitrině, bude je číst, bude si myslet, že jim porozuměl a v rozechvění dojde k rozhodnutí, že o nich napíše diplomovou práci. Nebude však rozumět ničemu, protože tu nežil s námi a nebude vědět nic o tom, jak kdysi dojímaly verše o deštníku z Piccadilly nad fazolemi se špekáčky, co zůstaly od večeře.  

Bratislava, 20. února 1979