Renata Kalenská

Renata Kalenská

Renata Kalenská

Bylo mi už docela dost let, stála jsem znuděně u knihovny svého přítele a projížděla si zaprášené tituly knih. Bylo to na Pavláku, a tam se práší vážně dost. Můj prst se zastavil na knize, na kterou jsem si myslela už dlouho. „Jak se dělá chlapec“. Tehdy jsem s Ludvíkem Vaculíkem nějaký čas strávila. Ne ale moc dlouhý, protože jsem to četla v kuse, a tak jsem to měla rychle za sebou. Ono to nešlo odložit, a ani pak nešlo Vaculíka pustit z hlavy. V té době jsem ho ale osobně neznala.

Jsem ráda, že jsem se s ním tváří v tvář potkala až po jeho pětasedmdesátce. Totiž - líbil by se mi. Zatím jsem nepotkala tak zajímavého muže, jako je on. Ostatní prominou, ale tenhle měl někdy, třeba na chvíli, být aspoň prezidentem.

Nikam se necpe, a všude ho chtějí. Nerad dává rozhovory, ale vždycky v nich řekne něco, co by patřilo do sborníku světových citátů. Jen tak mimochodem to utrousí. Stejně jako poznámky typu „jak si to představujete, že jste přišla v kalhotách, vypadá to hrozně“. Je to zvláštní, ale od Vaculíka to zní jako pochvala. Umí to říct tak, aby vám připomněl, že ty šaty minule, pane jo, to byla síla. A pak to nevydrží a mrzutě utrousí, že i takhle je to dobré. Trápí ho současné poměry, ale za tuhle dobu je rád. Politika je mu protivná, ale lidi v ní obdivuje a fandí jim. Zato národ mu leze na nervy. Václav Havel mu v jednom dopise napsal, že je morousovité svědomí národa. Ludvík Vaculík ale odmítá být jakýmkoli svědomím čehokoli. Protože prý těžko se srovnává se svědomím vlastním. To je tak ve stručnosti vše, čím bych ho charakterizovala. Ovšem první, co mě při jménu Ludvík Vaculík pokaždé napadne, jsou malá načervenalá jablka. Sladká a ne moc šťavnatá. Asi je to divná asociace, ale já ho vidím na zahradě. Jak sbírá jablka, o kterých pak píše tak, že voní i z knihy. Vidím ho, jak kosí trávu. Jak pyšně ukazuje hromadu dříví, které naštípal. Možná ho štípal stejně dlouho, jako o něm onehdá mluvil. Vlastně to nechápu. Jednou mě Vaculík na své zahradě v Dobřichovicích přivítal v trenkách. Ale mně to přišlo přirozené a milé. Neumím si představit jiného jediného muže, u kterého bych to vzala s takovou lehkostí. Občas přemýšlím, kde se ve Vaculíkovi to kouzlo bere. Asi je to tím, že takhle má vypadat chlap. A takhle se má chovat.

A proč jsem tedy vlastně ráda, že jsem ho potkala až tak pozdě… Protože jeho Madla, to je člověk, kterého obdivuju ještě víc. Vydržela s ním všechny jeho Petlice a nevěry, a díky ní je z Ludvíka Vaculíka v jeho pětaosmdesáti letech šťastný člověk. Jak on říká: „Máme se dobře, viď, Madlo.“ Ale pusu k narozeninám jsem mu dala.