Lidové noviny

Kompletní vydáni LN z let 1988-89:

www.lidovky.cz/historie-obrazem.asp

Libuše Ludvíková

(Zvuk zlínského kraje, jaro 2002, se. 123-126)

(Ludvík Vaculík: Poslední slovo. Výbor fejetonů z Lidových novin 1989 - 2001. Praha - Litomyšl, Paseka 2002. 273 s.)

Laureát rozhodně nespal na vavřínech. Už za necelý měsíc po vyhlášení Ceny Karla Čapka mu v nakladatelství PASEKA vyšla nová knížka, ač obsah úplně nový nebyl: od roku 1996 vycházely fejetony v rubrice "Poslední slovo" každé úterý v Lidových novinách.

Je vhodné a slušné novou dospělou knihu - stejně jako mlao¨dou dívku - uvést do společnosti. Toho si je autor dobře vědom. Pobídl nakladatelství k natištění pozvánek a kavárnu Slavii, aby dala svolení k produkci; a tak za hojné účasti Wlastenců, pěvecké to divize Českého PEN klubu, se dále sešli zástupci nakladatelství s haldou knížek k prodeji, novináři, fotografové a zejména Jiří Šlupka Svěrák, jenž svou hrou na klavír umí stmelit poněkud nesourodé hlasy wlasteneckých zpěváků. A potom tak lidi, které to "jen" zajímalo. Zpěv byl prý mimořádně povedený, hlavně silný. Zaznamenána byla značná aktivní účast obecenstva. Dostavil se také Karel Steigerwald s Evou Salzmannovou, z nichž první napsal a druhá zvučně přečetla uvítací řeč. Máme možnost ji tu ocitovat:

"Uvádět do společnosti knihu Ludvíka Vaculíka je mimořádná pocta. Je to ovšem také velmi obtížná úloha, zejména proto, že tato Vaculíkova kniha ve společnosti už dávno je, ba dokonce jí řadu let týden co týden blahodárně přibývá.

Povšimnu si z celého Vaculíkova díla a z těch stovek fejetonů jednoho jediného aspektu. Ve fejetonu, který se jmenuje Literární chvilka, topí Ludvík Vaculík v Dobřichovicích Charlesem Bukowským. Bukowski hoří dobře, roura ohřívá vzduch a čtenář Vaculíkova fejetonu je potěšen, že ještě existuje spisovatel, který je ochoten hodit do kamen knihu. Vylekáni minulým stoletím, kdy se knihy pálily masově - včetně jejich autorů - , chováme se k novodobému písemnictví zdrženlivě. Knihy sice už skoro nikdo nečte, ale máme je v úctě a vážnosti. Bukowski je modla, literární bůh, pán a otec mládeže. Nevím přesně, zdali ho mládež čte, rozhodně ho ale miluje. Vaculík dal Bukowského do kamen, protože mu připadal hnusný. Dokonce si vzpomněl, že má ještě jednu knihu Bukowského, dal do kamen i tu. Možná by do kamen strčil i samotného Bukowského, kdyby přišel. Takovou povahu má dnes málokdo. Postavit se mládeži a modlám. Dopustit se něčeho udánlivě tak barbarského, jako je pálení knih. Mít starodávný vztek na celý ten novodobý kult ošklivosti, násilí, sexuální otevřenosti a sexuálních podivností.

Možná se časem ukáže, že tento druh nekonformnosti je Vaculíkovou nejcennější devízou. vaculík říká ne, kdykoli si vzpomene, a čemukoli, co je mu protivné. Nebojí se ani agresivní mládeže, která zaplavuje zeměkouli. Jste hloupí, napíše Vaculík mládeži bez obav, zatímco celý dospělý svět jí chce odborně porozumět. Nikdy by mládež neučil, protože neví, proč by se měli mladí lidé snadno dovídat to, co on objevoval celý život. Napsal také už před mnoha lety, že v noci má být tma a že jim do toho jednou kopneme, což se později stalo. Čerstvé jahody v lednu nepovažuje Vaculík za výdobytek pokroku, nýbrž za strašlivou lidskou vinu, která se nedá odložit. Slovenský národ přirovnal k bratříčkovi, který stěhuje svou postýlku k oknu a pak zpět ke kamnům.

S Ludvíkem Vaculíkem můžete nesouhlasit. Nesouhlasí se s ním krásně. Je to velký odpůrce a vašemu nesouhlasu dodá velikosti. Ludvík Vaculík je krásný reakcionář. Nemá rád nové poměry, vidí, že jsou blbé a také vidí, kam to všechno směřuje. Podobný úsudek mívá i o lidech, pokroku, vědě a technice. V časech, kdy všichni horujeme pro svobodu, říká, že svoboda v rukou hlupáků je vražedná. V časech bezmezného obdivu k malým dětem považuje za užitečné sešvihat zlobícího kloučka prutem. Udivuje ho také, že i ničemové mají volební právo.

Vraťme se k Bukowskému v kamnech. Skončil v nich - píše Vaculík - protože šíří sviňsko-umělecký způsob filozofie i živobytí. To by si k Bukowskému nikdo jiný nedovolil, protože dnešní doba právě to sviňské má za umělecké. Pře měsícem mi Ludvík Vaculík vyprávěl, jak v Dobřichovicích při prořezávání jabloní vylezl do koruny stromu a cítil se tam dobře. Přišlo mu zvláštní, myslím, že užil i slovo krásné, že je mu tři čtvrtě století, že je v koruně stromu a dívá se okolo. To mi připadá jako důležitá metafora. nevím ale přesně, co znamená. Buřič Bukowski v kamnech. Buřič Vaculík v korunách stromů. Možná zvědavě vyhlíží do dálky. Nehoří někde ve vzdálených kamnech i jeho knihy? Mohly by. Jistě také pobuřují.

Jedna z nich jde právě do světa. Nikdo nemůže být na pochybách, že to v žádném případě není poslední slovo Ludvíka Vaculíka."

Potom se už jen zpívalo, Jiří Svěrák hrál na klavír a autor kupoval svoje knížky, aby je mohl hned darovat přátelům (ač se zařekl, že už to dělat nebude). Za okny se dělala tma a nikoho nenapadlo, že je 25. únor a že někdy byly nějaké únorové události. Protože tohle byla ta nejpěknější - alespoň letošní - únorová událost.

Petr Zídek

(Lidové noviny, 10. 1. 2008, roč. 21, č. 8, s. 32.)

Spisovatel Ludvík Vaculík (1926) se autorsky podílel na samizdatových Lidových novinách. Jeho fejetony uveřejňované v rubrice Poslední slovo mohou číst čtenáři Lidovek již dvacet let.

Zakladatel samizdatových Lidových novin Jiří Ruml vzpomínal, že jste byl k tomu projektu trochu skeptický. Vybavujete si tehdejší situaci?

Vybavuji si, že jsem se tomu podivoval. Za prvé mě to překvapilo. Nevěřil jsem, že to dlouho vydrží. Myslel jsem si, že je hned chytnou a že to zanikne. Samozřejmě jsem tomu přál a kdykoliv mě požádali o příspěvek, tak jsem ho vždycky napsal. Vždycky jsem byl rád, když taky někdo jiný něco někde dělá, protože pak estébáci šli také po něm. To byla vždy pro člověka taková úleva, že je jich v tom víc.

Proč jste nevěřil, že to vydrží?

Divil jsem se těm dvěma hlavním hochům, že se do toho s takovou důvěrou a odvahou pouští. Možná měli lepší informace nebo lepší odhad situace.

Jeden z těch „dvou hochů“ Jiří Ruml cituje ve zmíněné vzpomínce dopis, který jste poslal redakční radě jako omluvu své neúčasti. Píšete v něm: „Těmto novinám bude chybět velké lákadlo: náklad přesahující dosavadní zvyky a možná i – honorář! Zadarmo slušný autor dokáže psát jen věci dlouhé, těžké, pracné, závažné, tedy takové, kdy mu na napsání záleží víc než na odměně.“

To byl fór. O žádné odměně tehdy samozřejmě nemohla být ani myšlenka.

Kdy vy osobně jste se poprvé setkal s Lidovými novinami?

Jako dítě jsem se s nimi nesetkal, po válce jsem četl Peroutkovy Svobodné noviny. V roce 1968 vznikla myšlenka Lidovky obnovit, to jsem ale byl plně angažován v Literárkách. Měly tehdy sídlit v budově HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu – dobový cenzurní úřad – pozn. red.).

Dnešní Lidové noviny a ty samizdatové mají kromě svého jména společnou zřejmě již jen jednu věc – rubriku Poslední slovo a vás jako jejího autora.

Mně se ta rubrika líbila od začátku, když mi vysvětlili, že nemá jít o „poslední slovo“ v nějakém sporu nebo tématu. A že si mohu psát, o čem chci. To trvá dodnes, takže mám dokonce někde pocit určité exteritoriality, skoro jako bych měl své noviny.

Kdo to vlastně vymyslel?

To nevím, asi někdo z redakce. Mám dojem, že když to začalo vycházet v roce 1990 legálně, tak si to noviny nechaly zaregistrovat jako nějakou svou ochrannou známku, aby to nemohl použít někdo jiný.

Podílel jste se v samizdatových Lidovkách nějak na redakční práci?

Nikdy jsem nebyl na žádnou schůzku pozván, což byl tehdy systém práce. Bylo důležité, aby každý udělal, co měl, a o víc se nestaral. Nedozvěděl jsem se ani, kdy a kde se ta redakce schází.

Takže jste prostě v předem domluvený termín někomu přinesl svůj rukopis, stejně jako ho dnes nosíte každé pondělí do redakce?

Ano, dal jsem to někomu, už si vlastně ani nevybavuji komu.

Reagovala státní moc nějak na vaše texty?

Po uveřejnění posledního slova s titulkem Komunismus je bití jsem byl pozván na prokuraturu a dostal jsem „prokurátorskou výstrahu“. To byla taková poslední výstraha. Příště by mě už museli zavřít.

Vaše texty byly i v kontextu těch novin dost radikální.

Že jsem byl radikální? To je jako kdyby žábě řekli zakvákej, tak žába zakváká a hotovo. Řekli mi napiš – napsal jsem. Bez taktiky, ohledu nebo vědomí nějaké souvislosti s tím dalším obsahem novin. Byl jsem si vědom toho, že když o to žádají mě, tak jsou si vědomi toho, o co si říkají.

Takže vás redakce nijak neúkolovala, neumravňovala, necenzurovala?

Byl jsem omezen jedině rozsahem.

Dnešním mladým už slovo samizdat skoro nic neříká. Myslíte si, že vaše tehdejší zkušenost může být ještě dnes k něčemu využitelná?

Slovu samizdat jsem se vyhýbal, protože jsem neměl rád takové ty sovětštiny a protože by to mohlo vyvolávat dojem, že jdeme v politice sovětské opozice. Ale nakonec se to ujalo jako termín pro ineditní činnost. Ale dnes je to celé jen historický fenomén. Když si dnes někdo vydá knížku vlastním nákladem, tak přesně vzato dělá samizdat. A to je úplně běžné.