Sborník k 85. narozeninám

Vážený pane Vaculíku,

přeji vám všechno nejlepší k dalším významným narozeninám. Chtěl jsem to poslat poštou, ale to jsem prošvihl, nepřišlo by to včas. Příště se polepším. Stejně jsem nevěděl, co mám poslat, pohlednici s budovami z r.1666 uvnitř kapské pevnosti zvané Zámek (the Castle) a Stolovou horou v pozadí, nebo moc pěkně graficky upravenou kartu s delfíny? Jedno z toho dostanete za rok.

Doufám, že jste v pořádku a pilně píšete. Nemohu teď bohužel sledovat Váš sloupek v Lidovkách, protože ony zavedly na internetu předplatné. Ale i jinde je leccos od Vás, moc se mi líbilo Vaše další 'Jaro je tady?'. Jen při mé paměti nevím, jestli je to poprvé s otazníkem. Doufám, že mi bude dostupná Vaše 'recenze', také v Literárkách.

Mnóga ljéta živijó!

Váš

Petr Vavruch

Kapské Město

Dobrý den vážený pane Vaculíku,

z celého srdce Vám přeju všechno nejlepší k narozeninám.

Děkuju za všechno, co jsem mohla díky Vašim knihám, fejetonům a úvahám, které jsem četla, prožít a pochopit.

Děkuju, že jste jaký jste. A přeju Vám i nám, aby jste takový zůstal.

S pozdravem

Hana Kolářová

čtenářka z Příbrami

Milý pane Vaculíku,

   asi před třemi hodinami jsem se pokoušel poprvé v životě dovolat se do rádia a v pořadu Jana Rejžka Kritický klub na stanici Český rozhlas 6 Vám veřejně poblahopřát do éteru. Nepodařilo se - už jsem se nevešel. Nevadí. Aspoň mám o důvod víc napsat Vám pár řádků, k čemuž bych se asi jinak nedokopal.

   Děkuji Vám především za urputnost a tvrdohlavost, s jakou jste  v  období "normalizace" odolával zastrašování tehdejší moci.. Věřím, že jste to vůbec neměl snadné, i když z Vašich fejetonů, které se mi občas podařilo přes řev rušiček zaslechnou z mnichovského rádia, by nezasvěcený posluchač mohl nabýt dojmu,že píšete o nějakém novodobém a srandovním Kocourkově. Kocourkov to tedy byl, ale že by příliš srandovní, to tedy ani náhodou.

   Možná se budete chytat za hlavu. Já Vám to ale napíšu: byl jste pro mne celá ta neradostná léta jistou morální autoritou. Ve chvílích, kdy na mne padala beznaděj z toho husákovského Blbákova, jsem si vyhrabal staré Literárky s textem "Dva tisíce slov" anebo Vaši Sekyru, vydanou r.1969 těsně předtím, než "spadla klec". A to jsem si vždycky pak řekl: toto je normální čeština, toto je normální lidská mluva. Ne ty sračky, co jsou slyšet z rozhlasu a televize...

   Vaše  Petlice bývá  hodnocena jako jeden z činů, které přispěly k zachování  kontinuity české literatury. Neměl jsem to štěstí, aby se mi samizdaty dostaly do rukou přímo. To až po převratu jejich oficiální vydání. Kdybyste ale nenapsal vůbec nic, tak za tuhle statečnou a obětavou práci díky!

   Ještě k něčemu se chci doznat. Bude  mi za rok šedesát a celý život kantořím. Proto mě vždycky dojímá, jak hezky píšete i hovoříte o Vaší paní učitelce Svatoňové. Tož pokud by i o mně aspoň někdo z mých bývalých žáků  takto pěkně smýšlel, nežil jsem nadarmo. A dost.

   Buďte zdráv a vesel. A pište pořád dál. Ať Vám slouží i hlas, abyste si k tomu mohl taky řádně zanotovat.. A zase někdy přijeďte do Brna. Teď tu celý červenec v Divadle Husa na provázku běží autorská čtení českých, slovenských a polských spisovatelů, ale Vaculík nikde. Tak se hleďte polepšit...

   Z jedné velké moravské vesnice Vás zdraví a všecko dobré přeje Mirek Heindl, Velkopavlovická 10, 628 00 Brno 28.

AKO MI LUDVIK PORADIL A POMOHOL

Najkrajšie spomienky mám na Ludvíka z najhorších čias a to je už dávno. Možno si na tie príhody sám spomína len nejasne – ak vôbec.

Ta prvá je z jesene, asi už z konca novembra 1968. Kultúrny život nevychádzal od septembra, stal sa prvou obeťou husákovskej normalizácie. Nechceli sme to ešte brať na vedomie. Naše vydavate¾stvo zažiadalo o novú registráciu pod názvom Literárny život a my, celá redakcia aj s práve menovaným šéfredaktorom nevychádzajúceho týždenníka Dominikom Tatarkom, sme sa dennodenne schádzali v redakčných miestnostiach na Štúrovej ulici. Dnes tam máme pamätnú tabu¾u, ktorej polovicu už odstránili, vtedy sme tam chodili len tak, - « čakať na Godota », ktorý pochopite¾ne nechodil.

Namiesto neho sa tam jedného dňa objavil Ludvík a ešte dvaja z redakcie Literáriek, čiže Listov (s hanbou sa priznám, že si už nepamätám, ktorí to boli ). Listy totiž ešte v Prahe normálne vychádzali. Nebola to len priate¾ská či kondolenčná návšteva, naopak: prišli s konkrétnou ponukou venovať nám špeciálne číslo svojich novín, ak im dodáme do dvoch týždňov materiál. Hneď na mieste sme to dohodli aj s rámcovým obsahom – veď sme zhruba vedeli, čo chceme povedať…

A prečo si z toho stretnutia tak presne pamätám akurát Ludvíka? Veru nielen pre jeho slávu z tribúny IV. spisovate¾ského zjazdu pred poldruha rokom , ani preto, že sa mi páčila jeho Sekyra. Videlo sa mi, že celú akciu vymyslel a inicioval práve on a že to robí z bytostného záujmu o Slovensko a o našu situáciu. No a ešte mi len tak, v reči daroval heslo na mojich budúcich desať ne¾ahkých rokov. « Prosím vás, n e p ř e d p o s í r e j m e  s e !» prehodil na čiusi námietku proti akejsi téme v plánovanom pražskom čísle Kultúrneho života. Akcia sa, mimochodom, vydarila: naše noviny skutočne naposledy vyšli v Prahe s dátumom 5. decembra 1968, pod spoločnou hlavičkou s Listami.

Spomínam si ešte ako Ludvík s Milanom Šimečkom o pár rokov neskôr na našej jurskej chate vyspevoval veselé i smutné, moravské i ruské piesne a môj muž nás zabával príhodami z ročného rekreačného pobytu v bratislavskom Justičáku a v ilavskej pevnosti. Pamätám sa na napínavé skrývačky pred eštebákmi pri ďalšej Ludvíkovej návšteve v Bratislave. Vtedy tu totiž chcel postretať čo najviac ¾udí zo svetlej i zo šedej zóny, ktorí by mu mohli posielať fejtóny či dokonca mali niečo do Edice Petlice. Vlastne znova prejavil s nami solidaritu, pokúšal sa prebudiť zakríknutých, predpo…ých.

Neviem, prečo to všetko rozprávam takto po novinársky v tretej osobe. Chcem ti, Ludvík, hlavne povedať – aj keď takéto reči asi nemáš rád –, že si mi bol v tých chmúrnych sedemdesiatych rokoch vždy vzpruhou, povzbudením, príkladom, že som bola šťastná, že existuješ a že robiš všetko to, čo tak zázračne zvládaš a organizuješ. A pritom sám tak krásne píšeš. Takže nešlo len o to jedno slovo, o to nepředposírání, za čo som ti dodnes vďačná .

Preto: mnogaja ljeta, milý Ludvík, a teš sa zo života, aj keď ťa všeličo naokolo otravuje!

To ti prajem aj menom dcéry Julky, ktorá ťa obdivovala hádam ešte viac ako ja,

Agneša

Mnichov, 22.7.2011

Z nějakých důvodů – zjevně kalendářních – je Ludvík Vaculík pořád o čtyři roky přede mnou. Jsem tomu rád. Svědčí to o prostém faktu, že jsme ještě pořád oba na tomto světě.

Pobývali jsme kdysi nějaký čas v jedné redakci, kde se mě patnáct let líbilo. Ludvík do těch novin („Literárních“) vstoupil později, ale zato v době, kdy skutečně něco znamenaly. V nemalé míře právě jeho zásluhou. To, jak sledoval „obrodný proces“ v Semilech, je podnes jedno z nejpřesnějších svědectví o tom, jak to skutečně probíhalo.

Pak jsem z Čech přesídlil do Bavorska. Dobře vím, že se to – nejen Ludvíkovi – nelíbilo, ale tak tenkrát běžel život. Každý si může za to, jak ho uskutečňuje. Dělali jsme to každý po svém. Ze stařeckého pohledu se mi zdá, že jsme se – alespoň my dva – na národa roli dědičné neprovinili.

Ale mám tu jednu historku z roku 1983. Nevím odkud, ale dostal se mi tehdy do ruky samizdatový Vaculíkův „Český snář“. Fascinovaně jsem se dozvídal, jak žijí moji přátelé a známí. A uvěřil jsem autorovi jeho uhrančivé líčení natolik, že mi to nedalo a začal jsem taky psát deník. Pojmenoval jsem ho tehdy „Jak jsem psal Vaculíka“. Vydržel jsem to pár týdnů, než jsem – zabedněnec – pochopil, že „Český snář“ není žádný deník, ale propracovaná próza, na kterou já nemám.

Přesto je to – ze zpětného pohledu – můj jediný podrobný záznam malého úseku života mého a mého okolí. Taky proto se tenhle text stal součástí jakýchsi „pamětí“, na kterých kutám. A kdybych se dokutal a kdyby to pak taky někdo vydal (jednu dobrou vydavatelskou duši už mám na své straně), tak bude možno si to i přečíst.

Je mi smutno z toho, že v posledních letech Ludvíků Vaculíků v Čechách silně ubylo. Ještě že pořád máme toho původního! Vydrž, chlapče, co to dá!

Renata Kalenská

Bylo mi už docela dost let, stála jsem znuděně u knihovny svého přítele a projížděla si zaprášené tituly knih. Bylo to na Pavláku, a tam se práší vážně dost. Můj prst se zastavil na knize, na kterou jsem si myslela už dlouho. „Jak se dělá chlapec“. Tehdy jsem s Ludvíkem Vaculíkem nějaký čas strávila. Ne ale moc dlouhý, protože jsem to četla v kuse, a tak jsem to měla rychle za sebou. Ono to nešlo odložit, a ani pak nešlo Vaculíka pustit z hlavy. V té době jsem ho ale osobně neznala.

Jsem ráda, že jsem se s ním tváří v tvář potkala až po jeho pětasedmdesátce. Totiž - líbil by se mi. Zatím jsem nepotkala tak zajímavého muže, jako je on. Ostatní prominou, ale tenhle měl někdy, třeba na chvíli, být aspoň prezidentem.

Nikam se necpe, a všude ho chtějí. Nerad dává rozhovory, ale vždycky v nich řekne něco, co by patřilo do sborníku světových citátů. Jen tak mimochodem to utrousí. Stejně jako poznámky typu „jak si to představujete, že jste přišla v kalhotách, vypadá to hrozně“. Je to zvláštní, ale od Vaculíka to zní jako pochvala. Umí to říct tak, aby vám připomněl, že ty šaty minule, pane jo, to byla síla. A pak to nevydrží a mrzutě utrousí, že i takhle je to dobré. Trápí ho současné poměry, ale za tuhle dobu je rád. Politika je mu protivná, ale lidi v ní obdivuje a fandí jim. Zato národ mu leze na nervy. Václav Havel mu v jednom dopise napsal, že je morousovité svědomí národa. Ludvík Vaculík ale odmítá být jakýmkoli svědomím čehokoli. Protože prý těžko se srovnává se svědomím vlastním. To je tak ve stručnosti vše, čím bych ho charakterizovala. Ovšem první, co mě při jménu Ludvík Vaculík pokaždé napadne, jsou malá načervenalá jablka. Sladká a ne moc šťavnatá. Asi je to divná asociace, ale já ho vidím na zahradě. Jak sbírá jablka, o kterých pak píše tak, že voní i z knihy. Vidím ho, jak kosí trávu. Jak pyšně ukazuje hromadu dříví, které naštípal. Možná ho štípal stejně dlouho, jako o něm onehdá mluvil. Vlastně to nechápu. Jednou mě Vaculík na své zahradě v Dobřichovicích přivítal v trenkách. Ale mně to přišlo přirozené a milé. Neumím si představit jiného jediného muže, u kterého bych to vzala s takovou lehkostí. Občas přemýšlím, kde se ve Vaculíkovi to kouzlo bere. Asi je to tím, že takhle má vypadat chlap. A takhle se má chovat.

A proč jsem tedy vlastně ráda, že jsem ho potkala až tak pozdě… Protože jeho Madla, to je člověk, kterého obdivuju ještě víc. Vydržela s ním všechny jeho Petlice a nevěry, a díky ní je z Ludvíka Vaculíka v jeho pětaosmdesáti letech šťastný člověk. Jak on říká: „Máme se dobře, viď, Madlo.“ Ale pusu k narozeninám jsem mu dala.

Milý Ludvíku!

Právě jsem telefonoval s A. J. Liehmem (Paříž). Před pár dny se vrátil z nemocnice, něco s ledvinami. Uložil mi, abych Ti vyřídil jeho přání všeho nejlepšího. To prý se některým lidem stává, že je jim 85 let. On sám nikomu nepřeje, aby se musel dožít devadesátky, protože není o co stát. Antonín říkal, že se těší, až ho někam rozfoukají, ale myslím, že se nezlobí, že stále ještě musí šlapat po zemi, třebaže mu to jde ztěžka a nikam necestuje; to ho asi mrzí nejvíc ze všeho.

Scheinfeld, 22.7.2011, 22.06

Vilém

Podhradí, 22.7. 2011

Vážený pane Vaculíku,

je mi ctí a velkou radostí, že Vám mohu tímto způsobem popřát všechno nejlepší a hlavně hodně zdraví k Vašim narozeninám.  

Mám velmi ráda Vaše myšlenky, úvahy a kritický duchaplný humor v knihách a článcích, které jsem doposud přečetla.  I když se mi v mnoha případech zdá, že tento humor není míněný původně jako humor, ale jedná se spíše o zdravý a ulehčující nadhled nad až skoro zoufalými situacemi a děním v naší společnosti.

Jeden Váš text ale je pro mě nejkrásnější. Je to článek z Lidových novin s názvem Královec. Pocházím totiž jako Vy z Valašska, konkrétně z Valašských Příkaz a místa, které v článku popisujete, jako Ploštiny nebo jak my tomu březovému hájku říkáme Březina, velmi dobře znám.

Je to totiž jedno z mých nejbližších míst a to také věděl můj muž, takže mě tam požádal o ruku. Bydlím sice už 5 let v malé dědince  Podhradí u Luhačovic, ale procházka po hřebeni Královce a chvilka ticha v Březině s pohledy na „tarahúnské kopce“ a pak dál na Slovensko, má pro mě vždycky velmi hluboký a energií nabity prožitek.   

Ve zmíněném fejetonu píšete, že „…nepovíte, kde ten Královec je, protože by tam všeci začali jezdit“. Tak trochu jsem se cítila poctěna, že patřím mezi ty, kdo toto místo zná a úplně jsem se s touto větou ztotožnila. Kouzlo Královce totiž můžeme snad pocítit jen my, kdo jsme pod těmito kotáry žili nebo žijeme. Můj tatínek ve svých 67-letech vyjede vždycky v létě se svým bratrancem a naším strýcem Jožú Slánským (80 let), Mistrem kolářským, na traktoru na královecký hřeben, povozíja sa a potem si udělajú smaženicu z hřib, spíja nebo vykládajú, jak to bylo dřív, když tu pásly krávy.

Pane Vaculíku, vždycky se dívám, jestli Vás neuvidím na Mikulášském jarmeku v Klobúkoch třeba zpívat s Mužákama v muzeu nebo u Burešů „vzadu u vína“, ale zatím jsem neměla to štěstí. Pokud by se mi to někdy povedlo, bude mi velkou ctí, pokud Vás budu smět oslovit a pozdravit „naživo“, neboť jste pro mě člověk s názory, s kterými se i já ve svých 34 letech ztotožňuji (např. averze vůči zahlcení elektronickou komunikací a všemožným globálním propojením – i když je i já využívám…).  Obdivuji, že to co si myslím nebo v mysli zatím řeším, někdo tak chytře a s neotřelým humorem popsal. Ale vím, že jste člověka také velmi skromný a nemáte rád vzletná slova, takže se dál rozepisovat nebudu, abyste mi ještě nezačal nadávat.

Takže ještě jednou všechno nejlepší.

Z Podhradí u Luhačovic zdraví

Eva Šerá 

Vážený,

dovolte mi, abych vyjádřil hlubokosklon, od našeho posledního setkání při udělování Ceny Ferdinanda Peroutky, už zase uplynul lokýtek času, stejně jako při setkání na rozhlasovém festivalu v Poděbradech, či v hospodě U Dolejších v Podolí. Vše nejlepší k narozeninám přeje z internetových vln Rádia Haló Futura - www.radiohalo.cz - moderátor Petr Burda.

Když jsem právě v sobotu 23. července od 12 hodin a 10 minut vysílal půlhodinové laudatio na Vaši počest, zpráva, že je vám už pětaosmdesát zaujala více než deset tisíc posluchačů internetových vln Rádia Haló Futura - www.radiohalo.cz –

Bohužel, povídání o Vás bylo rámováno, před gratulací i po ní, zprávami o nepochopitelné smrti, převážně mladých lidí v Norsku. Ale Vy sám nejlépe víte, že dění kolem nás se skládá více ze smutku, než z malých radostí.

Petr Burda

Milý Ludvíku,

já přeji Tobě všechno nejlepší k narozeninám – zdraví a štěstí, inspirace a spokojenost, radost a zamyšlenost ... každého času "Rušný dům" :-)   ... že Ty máš vždy slovo i písničky.

Jsem s Tebou a zdravím Tě srdečně.

Tvůj knihkupec z Berlína

Matěj (Matthias Franz)

Berlín dne 23. července 2011