1998 Nepaměti /1969-1972/

Nepaměti /1969-1972/

VACULÍK, Ludvík. Nepaměti. 1. vyd. Praha : Mladá fronta 1998. 134 s.

VACULÍK, Ludvík. Nepaměti. 2. vyd. Brno : Atlantis 2008. 184 s.

Jan Lukeš

(Týden, č. 22/1998, s. 62)

(Ludvík Vaculík: Nepaměti. Obrazy Vlastimil Beneš. Praha, Mladá fronta 1998. 134 stran)

Deset bodů adresovaných federální vládě, FS ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ z 21. srpna 1969 otištěných na závěr a šestnáct reprodukcí výtvarných děl Vlastimila Beneše (1919 - 1981) jako obrazový doprovod odkazují ke dvěma inspiračním a pramenným zdrojům knihy.

Prohlášení Deset bodů, jehož byl Ludvík Vaculík (1926) hlavním stylizátorem, se při prvním výročí invaze z roku 1968 pokusilo využitím petičního práva vyjádřit nesouhlas se stále se zhoršujícími poměry. Signatářům přivodilo však jen obžalobu z "trestného činu přípravy k trestnému činu podvracení republiky" a zostření už tak svízelné osobní situace. Přátelství s malířem Benešem, který byl rovněž v nemilosti, stalo se v té době Vaculíkovi jednou z mála nepomíjejících jistot a přivedlo na svět myšlenku společné knížky reprodukcí Benešových obrazů a Vaculíkových textů k nim. "Napíšu souvislý text, pásmo příhod a úvah, které musejí projít zvolenými obrazy," zapsal si Vaculík 15. března 1971. "Reprodukce by byly tištěny na zvláštním papíře a na příslušný list nalepeny. Pod každým obrázkem by byla věta z textu a v závorce číslo stránky, k níž se obrázek vztahuje, jak to bývá v dobrodružných obrázkových knížkách."

Ze záměru - v té době ostatně doma i venku vydavatelsky nerealizovatelného - sešlo, Beneš předčasně zemřel, přesto však tu knížku máme teď před sebou. Napsané čtyři strany textu Vaculík sice tehdy z nespokojenosti zničil, už od 6. listopadu 1969 si však právě v souvislosti s událostmi kolem Deseti bodů začal pro paměť zaznamenávat, jak se věci sběhly i později vy víjely, a tak vlastně tento text, cosi mezi pamětmi a deníkem, mohl po létech nahradit ten původně proponovaný. Jak aspoň Vaculík tvrdí, objevil jej zapomenutý až loni při pořádání svého archivu, neúplný jen o tři strany, které mu po zabavení části rukopisu v roce 1975 StB už nevrátila.

Ani s nimi by ovšem nemělo smysl hovořit o nějaké jeho komplexnosti. Už rozčlenění do tří částí odráží vznik rukopisu jakoby ve třech vlnách, vždy od listopadu roku 1969, 1970 a 1971, poslední zápis ze 6. března 1972. Máme tedy přes sebou fragment obsahový i tvárný, působivý - a nakonec paradoxně i úplný -, ale právě svými přeskoky, odbočkami, záznamy o zdánlivých margináliích, vyjevujících někdy dobu a její atmosféru příznačněji než sebedůkladnější analýzy. V jeho žánru můžeme hledat vývojovou spojnici mezi Vaculíkovými dětskými a jinošskými deníky, vydávanými souhrnně ve svazku Milí spolužáci! (1995), a mezi deníkovým románem Český snář z přelomu let 1979 a 1980 (1983, 1990). V něm ovšem dospěl Vaculík až k životu režírovanému ve prospěch uměleckých potřeb, zatímco v Nepamětech teprve nevrle shledává, jak mu vnější okolnosti umělecké plány narušují a staví jej opakovaně před volbu, zda učinit zadost svým vnitřním závazkům občanským, anebo literárním.

Projev na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů (1967) a výzva Dva tisíce slov (1968) učinily z Vaculíka jednu z emblematických postav tzv. obrodného procesu, zdálo se proto logické, že se jeho jméno objevilo i pod Deseti body. Jak ale napsal v roce 1990, "měl jsem k tomu psaní a své účasti na něm příšernou nechuť", dokonce ho považoval za "psychický teror". Nepaměti to autenticky dokládají na mnoha stranách: střízlivý Vaculík pochopil rychleji než jiní, že nastává spíše doba na dlouhou výdrž než na romantická gesta a krom toho palčivě evidoval rychlý morální rozklad populace, v jejíchž očích se on sám měnil v nepříjemný pozůstatek minulosti, která měla být zapomenuta. Tady nepochybně leží kořeny jeho pozdějšího fejetonu Poznámky o statečnosti (1978), který vyvolal ostrou odpověď Václava Havla a rozpoutal dosti rozsáhlou polemiku uvnitř Charty 77. Dramatické napětí Nepamětí vytváří za těchto okolností fakt, že Vaculík nejen že přes svou vnitřní distanc Deset bodů signoval, ale dokonce jim dal přesvědčivý literární tvar, ve víře, že "mám-li vůbec užít někde své věty, musím sáhnout na všecky, které byly na papíru a naložit s nimi úplně po svém. (...) Při takovém psaní se vždy vyjeví, že mlhavá myšlenka nemůže se nadít přesné věty. Napsat přesnou větu o státním převratu znamená téměř sestavit plán takového převratu."

Tedy marasmus doby versus jedinec, který se mu odmítne přizpůsobit - a přitom zcela postrádá jakékoli herostratovské pohnutky, chce jen setrvat v sobě samém, tvořit a tím si uchovat svobodu pro budoucnost. Všední život šedivě ukapávajících dnů, jejich monotónnost a zas nutkavá starost o živobytí, zachycovaná s nemonotónně přesným jazykovým citem. Nostalgické scenérie opuštěných strojů a ohrad na obrazech Vlastimila Beneše tvoří k tomu podivuhodný doprovod: malíř stojí na fotografiích vedle štaflí se svými díly a zívá, snad spí či se tváří jinak mimoběžně, tak jak mimoběžná se jeví celá ta doba. Učinit z této roztěkanosti a nejistoty konzistentní dílo je samo o sobě potvrzením uměleckého vítězství nad nimi.

Vaculíkovi se to v rámci daného žánru podařilo, zdá se však, že za cenu osobního zatvrzení, jehož důsledky se možná promítají do některých jeho dnešních překvapivě proklausovsky nekritických postojů. Soudil bych tak zejména z věty: "Moje drahé poučení je, že v příštím kole musíme si ke svým šlechetně znějícím cílům osvojit moc, bez předsudků a citlivůstkářských ohledů." To se stalo, je si však Vaculíkova generace reformních komunistů ochotna teď připustit možnost svého ještě druhého životního omylu, když ten první smývala tak tvrdě právě třeba Deseti body či Chartou 77?

Vladimír Karfík

(Literární noviny, č. 18/1998)

(Ludvík Vaculík: Nepaměti. Praha, Mladá fronta 1998. 134 s.)

Drahý pane Beneš,

chtělo by se napsat nad podobou Vaculíkových Nepamětí, formátem přizpůsobených setkání básníka s malířem, jak tomu bylo u velmi úspěšné epistolární knihy Madly Vaculíkové Drahý pane Kolář. Třeba ovšem říci, že tady se dávno připravované setkání neuskutečnilo, Ludvík Vaculík svůj doprovod k obrazům Vlastimila Beneše nenapsal, stejně jako ještě nepřipravil k dávno chystanému luxusnímu vydání soubor svých fotografických prací. Za malířova života taková kniha neměla u nás nejmenší naději a za hranicemi by ji čekaly zase jiné těžkosti, jak tehdy poznamenal šéf švýcarského nakladatelství C. J. Bucher pan Braunschweiger: "Čtenář kupující knihu kvůli reprodukcím obrazů by nechápal, proč je tam tolik textu, jenž se v knihách o malířství nikdy nečte, zatímco čtenář, který by se o ni zajímal kvůli textu a jeho autorovi, by nechtěl knihu tak drahou." To byly jasné překážky. Nejblíže pravdě byla ovšem lakonická poznámka Pavla Kohouta: "Myslím, že to má času dost, protože, jak tomu rozumím, Ludvík to musí nejprve napsat..."

Když Ludvík Vaculík nedávno našel své zápisky z let 1969-1971 a zjistil, že text drží pohromadě nejen jako svědectví o době, že není příliš dlouhý, že jsou v něm zachycena setkávání s malířem Benešem a je v nich zaznamenán i onen ediční záměr, rozhodl se dávný závazek splatit aspoň tak, že knihu doprovodí patnácti barevnými reprodukcemi obrazů a jednou kresbou ze sauny, kde k dohodě o knize došlo.

Do vydání Českého snáře se Vaculíkovo dílo charakterizovalo dichotomií žurnalismu a umělecké prózy, přičemž bylo velmi záhy zřejmé, že i jeho texty novinářské byly vždy literárně profesionální. Český snář dal nahlédnout do Vaculíkova nejen osobního, ale i literárního privatissima poukazem k deníku a legitimizoval ve Vaculíkově díle právě tuto veřejnosti doposud neznámou součást. Podnícen úspěchem Českého snáře jako knihy, kde autor učinil i formálně sebe sama hlavním aktérem dějů, sáhl Vaculík do svých starých rukopisů a zveřejnil deníky z let svého mládí. Mezi Milými spolužáky (obsáhlým výborem z "písemných prací" z let 1939-1949, kam autor zahrnul vedle deníků i výběr z korespondence), vydaními ovšem knižně v Čechách až v roce 1995, Rušným domem, Sekyrou, Morčaty a Českým snářem se vyjevila zřetelná časová mezera několika let. Právě vydané Nepaměti nejenom zčásti vyplňují tuto mezeru, ale zpřesňují Vaculíkův literární typus. Nepaměti nevznikly jako deník ("nezačal jsem psát tuto písemnost s úmyslem vést si deník... zamýšlel jsem zachytit, co si pamatuju o některých událostech, v nichž jsem jednou nohou či oběma šlapal"), jako prosté navázání na juvenilní deníkové zápisky, logicky doplněné výběrem z korespondence, která formulací osobních zážitků a prožitků přiléhá k Vaculíkově původní privátní deníkové formě. Onu privátnost nemůžeme brát u Vaculíka doslova, když už jako chlapec se přiznal, že při psaní nemyslel jenom na sebe: "Každý si píše deník pro sebe. Mně však stále připadá, jako bych počítal, ba skoro věděl určitě, že můj deník budou číst i jiní lidé."

Nepaměti začal Vaculík psát už jako hotový, uznaný a proslulý spisovatel, ale úkol si zpočátku vymezil jinak. Zčásti mají Nepaměti podobný důvod vzniku jako o desetiletí později měl Český snář: je to svého druhu obrana již dosaženého statutu spisovatele, který však zrovna nepíše knihy. A je tu ještě další důvod, který je ovšem průvodní: "Hle, proto jsem začal tyto paměti. Nic si nepamatuju. To si uvědomuju, když náhodou zaslechnu v rádiu nějaký sprostý pořad o tom, jak to opravdu bylo, jak se připravovala kontrarevoluce. Ovšemže to tak nebylo! A nikdo nikdy nebude vědět, jak to opravdu bylo, protože co bylo? Každému něco jiného. Uvažuju někdy o tom, že z té sumy událostí, jež se přeci seběhly jen jedním způsobem, a právě tak, jak se seběhly, dá se vybrat a plynule složit několik naprosto odlišných historií."

Tady je patrně klíč k Vaculíkovu pohledu na dějiny: jsou mu vždycky dějinami individualizovanými, dějinami jednotlivců, jedině tak ho totiž zajímají. Třebaže Vaculíkovy zásahy do soudobých českých dějin mají objektivní povahu a konkrétní dosah - za všechny stačí uvést projev na sjezdu spisovatelů (1967), Dva tisíce slov (1968) a Deset bodů (1969) - za nimi stojí původce jako osobnost, která se brání být redukována na mluvčího společenských skupin. Nechce mluvit za jiné, ale: ",ě může získat každý, kdo se trefí do mých přání" přiznává, a tehdy silou svého názoru a jazyka se stane mluvčím. Ovšem zároveň dává najevo, že to nedělá rád, a žehrá na lidi, kteří od něho očekávají, že za ně udělá něco, co by měli mít odvahu dělat sami. Dokonce přizná, že všechno, co se píše, dělá z donucení, pravda, vnitřního. Snad jenom projev na spisovatelském sjezdu považuje za úplné a uspokojivé vyjádření těžkého poznání, jehož se potřeboval zbavit.

To všechno souvisí s Vaculíkovým pojetím spisovatelství: "Psaní je nejtěžší lidská práce a kopání nejlehčí." (Kopání je zástupné, protože v tu chvíli od psaní odcházel raději kopat hlínu při stavbě sestřina domu.) Vaculíkův jazyk, brilantní styl - to je ona nejtěžší lidská práce. Všechno, co psal, bylo těžké ("psaní bolí"), proto, že nehleděl na to, jestli píše tak zvanou uměleckou prózu, nebo "jen" text pro noviny, anebo dokonce prohlášení k prvnímu výročí okupace. Stačí si v příloze přečíst těch Deset bodů, okolo nichž se točí zápisy z konce roku devětašedesátého a sedmdesátého, a je zřejmé, že původní koncept musel z gruntu znovu a svým jazykem teprve napsat. K cizímu textu přistoupil jako spisovatel: nemohl přece psát společný text.

Vaculíkovo uvažování se řídí jasnou etikou, do níž patří étos práce, lidský úděl je přece žít a pracovat, nikoli jen nesouhlasit, a právě "teď je třeba dobře pracovat a morálně odolávat". Ale je také plné pochybností: Máme, například, vůbec chodit do práce a podpírat tak tuto vládu?" Otázka spravedlivě neřešitelná, nebo, lépe, rozhodnutí bude vždycky takové, jak bude položena otázka. Je tu trvalé napětí mezi přirozenou lidskou potřebou žít a morální povinností odporovat zvrhlému režimu. Jestliže Vaculík chtěl z nesouhlasu a z bezmoci vyvodit jednoznačné konsekvence, nemohl dospět k jinému než nezvratnému závěru: "Zastřelit se, to je jediné řešení pro člověka, jenž by se rozhodl vyvodit stoprocentní důsledek ze svého nesouhlasu a zároveň ze své nemohoucnosti." Vždyť i "mlčet unavuje". A odtud, z této konkrétní situace zcela přirozeně vyplývá jak pokušení poznat tajemství zla, tak jeho neodolatelná přitažlivost, která vede vstříc střetnutí a smrti.

Tato ostrá formulace musí každému připomenout Morčata, i kdyby se v Nepamětech o nich autor sám nezmínil a kdyby v záznamech tak viditelně nechyběly právě ty měsíce, kdy se Vaculík cele věnoval práci na Morčatech, aby splnil podmínky smlouvy tvůrčí půjčky. Myšlenka zápasu se zlem, kdy hrdina chce za každou cenu vyrvat zlu jeho tajemství, až se na prahu poznání ocitne tváří smrti - to jsou přece Morčata, nejpříznakovější román počátku sedmdesátých let, dodnes nedoceněný, myslím i samotným autorem. V nechuti - "Jaká Morčata jsou, nechce se mi tu psát" - není autorská skromnost, možná autorovi na nich leží stín okolností, za nichž musela vzniknout: z nutnosti, rychle, s vědomím, že smlouva se sice splní, ale rukopis bude ještě nepřijatelnější než ten, který by autor rád psal - za sebe. V pozdějších zápisech není už tolik skoupý a dává najevo, že Morčata neodpovídají tak docela úhlu jeho pohledu, ale že jsou "plodem mého rozpoložení, bylo toto jediné, co jsem mohl napsat, ale nemínil jsem psát politickou satiru ani alegorii". Možná právě obava z toho, že by své psaní mohl vychýlit k alegorii, tedy čemusi umělému, třebaže "strach i posměch sobě samému" byly pravé, působí na to, že Vaculík se k Morčatům chová jako k nevlastnímu dítěti. Morčata jsou opravdu jiná kniha. Nikde ve Vaculíkově díle není totiž pod zdánlivě lehkým, leč rafinovaným stylem tak zřetelná a silná metafora osudu člověka, který si naprosto vědomě jde pro smrt. A metafora je Vaculíkovi zřejmě trochu podezřelá.

Vaculíkovy zápisky se nabízejí ke srovnání s pozdějším Českým snářem, a jen zdánlivě působí Nepaměti syrověji. Ten efekt silnější autentičnosti spočívá v tom, že Nepaměti nemají jasnou intenci deníkové formy jako komponovaného románu, kdy autor psaní deníku začal svým způsobem podřizovat i vlastní život, nebo lépe řečeno, potřeby deníku vedly v Českém snáři autorovo konání. Nepaměti si naopak v první řadě kladou za cíl svědectví, pravda, osobní, o tom, co živého a konkrétního s individuálními zvláštnostmi by se v abstrahovaných dějinách ztratilo: vždyť "co bylo? Každému něco jiného" - a to dějiny nikdy nemohou ve své generalizaci postihnout.

Rozdíl mezi těmito dvěma knihami však není zase tak velký, ona syrovost je dána pouze jinou, slabší kompoziční intencí. V Nepamětech najdeme zhruba tři vrstvy zápisů: první, skutečné záznamy dějů, které si autor chce zapsat, aby se na ně nezapomnělo - třeba jednání Svazu spisovatelů, k ní patří také historie vzniku Deseti bodů - ale tady už je součástí zápisů autorovo vnitřní drama, tvůrčí i osobní a společenské, protože se tohoto z hlediska efektu sporného podniku účastní (nejen známá nechuť k psaní, ale ještě pochyby o tom, jak by měla vypadat společenská angažovanost ve dvacetiletí po srpnu), druhá, která zahrnuje autorovy životní postřehy, reflexe, úvahy, a třetí, to už jsou souvislé kapitoly, tvořené jaké skutečné prozaické útvary, například hned úvodní bezejovické slavení Huberta (to, jak Hubert postupně hasne, jak hyne Josefův jezdecký oddíl, vypovídá přesně o tom, jak rychle se začalo měnit nejen společenské klima, ale překvapivě i lidé). Stejně beletristickou (téměř se bráním užít pojmu belle lettre v případě perfidního výslechu, který mohl být zajímavý; to by ale vyslýchajícím nesměl být protivník z Morčat) povahu má podrobné vylíčení prvního Vaculíkova výslechu v Ruzyni. Rozdílná podoba jednotlivých deníkových zápisů dává Nepamětem zdání skutečné, nefingované autentičnosti. Podtrhují to i některé překvapivé formulace, jakých by Vaculík nikdy neužil, leda jako citací, zdá se, jako by je převzal z jazyka úředních obsílek: "Toto vše jsme provedli v očekávání mého zatčení, zavření a prohlídky bytu s nebezpečím zabavení a pak zatracení různých rodinných památek." Tento průnik jazyka oběžníků působí jako parodie, i když je zřejmě bezděčný.

Dramatickým nervem knihy je otázka Co dělat, jak naložit s životem v systému, který charakterizuje citace z Jasperse: "Jsou-li však jednou dveře káznice zavřeny, nemůže být káznice zevnitř otevřena." Čekat, až si pro mne přijdou, a neklást odpor, vždyť každý živočich se v přírodě brání přirozeněji. Hrdinství - to je otázka, kterou Vaculík promýšlel dávno před známým fejetonem, dedikovaným Karlu Peckovi. "Hrdinství dovedu přijmout jako projev chvíle, reakci na okamžité násilí" (vždyť to je přece ta příroda!), "ale ne jako chladně plánovanou akci." Tam už Vaculík čeká rozum a moudrost. Přitom ho hněte, jak se mění povaha lidí, všichni mlčí, adaptováni na "nový způsob teroru na celý národ". Vaculík přesně postřehl, "že celé to obrovské kolo čistek, které smetají všechno kvalitnější a charakternější, dalo se do pohybu z dobré vůle prvních slabochů".

A pak úvahy o tom, co a jak psát. Je tu v diskusi s Klímou a Klimentem první náznak Vaculíkova projektu pozdějších pravidelných fejetonů, jimiž po celé desetiletí resuscitoval českou žurnalistiku a zároveň před ni stavěl nedosažitelnou normu. I pro spisovatele platí, že má dělat dobře svoji práci, psát dobře o své době. Jenomže přesně vyjadřuje ošidnost spisovatelových ambicí: "Nelíbí se mi a nikdy bych nechtěl psát tak, aby knížka ztrácela polovičku ceny, jakmile se poměry natolik zlepší, že dovolí její publikaci. To je právě ten háček: když jsou poměry tak dobré, že se o nich může drsně psát, není už nejnutnější psát o nich, a když nejsou tak dobré, bylo by spíše než knihy člověku třeba pistole." A jsme znovu u zásadní otázky, kterou si Vaculík jednoznačně zodpověděl už na začátku knihy: zastřelit! Tentokrát však zbraň nemá hlaveň jednoznačně namířenou: "Pistole k použití na vybranou."

21. listopadu 1970 uzavírá Vaculík svůj zápis o tom, jak se připravoval proces se signatáři petice Deset bodů s předpovědí hořkou, hořkou. Na jedné straně proces s několika lidmi, kteří sami by se bránili, že by byli hrdiny, na druhé straně statisíce lidí, kteří šli dobrovolně k prověrkám. Závěr, učiněný na samém začátku, je prozíravý. Čtěme: "Úpadek hrdosti je tak všeobecný, že ta hrstka lidí, kteří se nedali zastrašit a nechali se vyhodit z práce, bude jednou v těžkém postavení: že se nebude ke své věrnosti ani smět hlásit, jelikož se to bude brát jako urážka všech, kteří prohráli."

Blanka Kostřicová

(Proglas : kultura, literatura, náboženství, červenec 2008, roč. 19, č. 4, s. 47)

„Mínil jsem psát Paměti: jako Účastník událostí roku 1967-1968, dneska tak vzpomínaných. Ale to, co se právě dělo, mne od toho odvádělo a žádalo si zápisu. Myslím, že moje Nepaměti jsou teď ještě lepším příspěvkem k těm událostem: totiž jak to bylo dál… A mladší pamětníci se budou možná divit.“

Tak uvádí Ludvík Vaculík svou knihu na záložce, na níž mluví též o genezi tohoto textu: Domluvili se roce 1971 s malířem Vlastimilem Benešem že by spolu mohli připravit „krásnou knížku“, v níž by byly malířovy obrazy a Vaculík by ke každému napsal „povídku nebo úvahu“; záměr však neuskutečnili, V. Beneš zemřel a Vaculík posléze proložil Nepaměti reprodukcemi jeho obrazů, k nimž ovšem přidružil pouze - z celku textu vyňaté - komentáře či drobné historky týkající se obrazu a jeho získání do spisovatelova vlastnictví.

S úvodními autorovými slovy lze jedině souhlasit: obraz počínající „normalizace“ (jde o zápisy z rozmezí listopad 1969 - březen 1972) je jistě velice cenný. Nepaměti se sice nezadržitelně vyvíjejí v deníkové (či aspoň deníkovité) záznamy (ačkoli autor na více místech sám sobě připomíná, že nechce psát deník, ale paměti), avšak Vaculíkovi se v nich podařilo šťastně vyvážit poměr mezi událostmi „veřejnými“ a „osobními“ (ovšemže nelze jedno od druhého striktně oddělit - obzvláště v době nenormální, kdy zpolitizováno je vše, včetně záležitostí nejosobnějších -, ale jistě je možné do té první oblasti počítat například schůzky s počínajícími disidenty, přípravu prohlášení Deset bodů, samozřejmě i bezútěšné popisy pražských obchodů, nedostatku běžného zboží, nefungující dopravy atd., zatímco skutečnost, že „Madla spravuje Jankovi gatě“ nepochybně spadá do sféry druhé). Tato vyváženost odlišuje Nepaměti od některých pozdějších autorových knih - nejen od programově deníkového Českého snáře, ale též od následné řady beletrizované autobiografie Jak se dělá chlapec, Loučení k panně, Hodiny klavíru, v nichž je mimo jiné patrný přesun těžiště na postavu vypravěče a zvýšená subjektivizace pohledu. Zdálo by se snad, že právě tím by mohl být umožněn hlubší ponor do této postavy, avšak Nepaměti svědčí spíše o opaku: úvahy jejich vypravěče se pohybují v rovinách poněkud méně osobních, přitom ale, zdá se, hlouběji směřujících - zatímco v následujících knihách je autor leckdy až vlečen komplikovanými událostmi osobního života odehrávajícími se často ve sféře povrchovější. Nepaměti jako by byly v tomto směru jaksi svobodnější, autor si udržuje nadhled či možná spíše přehled, humor i ironii, vnitřní pevnost a zdravý úsudek člověka, který se dokáže neokázale a věcně zmínit o příslovečné císařově nahotě.

A jako nejeden citlivý pozorovatel své doby, i Vaculík je v některých pasážích své knihy předvídavý až prorocky - např. když mluví o budoucnosti statečných lidí, kteří se „ke své věrnosti“ „jednou“ nebudou moci ani hlásit, „jelikož se to bude brát jako urážka všech, kteří prohráli“.

Ačkoli obsahem uvedeného citátu je úvaha rázu etického a tento tón zcela přirozeně prolíná celým textem, nenajdeme v Nepamětech snad ani stín nějakého moralizování či dokonce moralizátorství . za tuto knihu by si autor jistě nevysloužil přízvisko „starej fundamentalista ajatolláh abba Vaculiah“, jímž ho později poctí o generaci mladší český spisovatel.

Knihu doplňuje kompletní znění Deseti bodů adresovaných federální vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ (podepsali je mj. Luděk Pachmann, Václav Havel, Emil Zátopek...). I nad nimi se může „mladší pamětník“ poněkud „divit“: potvrzují totiž sice všeobecně známý, avšak leckdy málo připomínaný fakt, že v tom úžasném Pražském jaru skutečně šlo o obrodu neobroditelného socialismu, nikoli o jeho odstranění.

Nepaměti jsou psány hutným, přesným a v nejlepším slova smyslu čtivým jazykem; mají svou nespornou sílu uměleckou i (snad) dokumentární. Je ovšem třeba mít na paměti, že „nikdo nikdy nebude vědět, jak to opravdu bylo, protože co bylo? Každému něco jiného.“červenec 2008, roč. 19, č. 4, s. 47)

http://www.atlantis-brno.cz/inshop/autori/vaculik-ludvik/