Nepaměti

Nepaměti

Vladimír Karfík

(Literární noviny, č. 18/1998)

(Ludvík Vaculík: Nepaměti. Praha, Mladá fronta 1998. 134 s.)

Drahý pane Beneš,

chtělo by se napsat nad podobou Vaculíkových Nepamětí, formátem přizpůsobených setkání básníka s malířem, jak tomu bylo u velmi úspěšné epistolární knihy Madly Vaculíkové Drahý pane Kolář. Třeba ovšem říci, že tady se dávno připravované setkání neuskutečnilo, Ludvík Vaculík svůj doprovod k obrazům Vlastimila Beneše nenapsal, stejně jako ještě nepřipravil k dávno chystanému luxusnímu vydání soubor svých fotografických prací. Za malířova života taková kniha neměla u nás nejmenší naději a za hranicemi by ji čekaly zase jiné těžkosti, jak tehdy poznamenal šéf švýcarského nakladatelství C. J. Bucher pan Braunschweiger: "Čtenář kupující knihu kvůli reprodukcím obrazů by nechápal, proč je tam tolik textu, jenž se v knihách o malířství nikdy nečte, zatímco čtenář, který by se o ni zajímal kvůli textu a jeho autorovi, by nechtěl knihu tak drahou." To byly jasné překážky. Nejblíže pravdě byla ovšem lakonická poznámka Pavla Kohouta: "Myslím, že to má času dost, protože, jak tomu rozumím, Ludvík to musí nejprve napsat..."

Když Ludvík Vaculík nedávno našel své zápisky z let 1969-1971 a zjistil, že text drží pohromadě nejen jako svědectví o době, že není příliš dlouhý, že jsou v něm zachycena setkávání s malířem Benešem a je v nich zaznamenán i onen ediční záměr, rozhodl se dávný závazek splatit aspoň tak, že knihu doprovodí patnácti barevnými reprodukcemi obrazů a jednou kresbou ze sauny, kde k dohodě o knize došlo.

Do vydání Českého snáře se Vaculíkovo dílo charakterizovalo dichotomií žurnalismu a umělecké prózy, přičemž bylo velmi záhy zřejmé, že i jeho texty novinářské byly vždy literárně profesionální. Český snář dal nahlédnout do Vaculíkova nejen osobního, ale i literárního privatissima poukazem k deníku a legitimizoval ve Vaculíkově díle právě tuto veřejnosti doposud neznámou součást. Podnícen úspěchem Českého snáře jako knihy, kde autor učinil i formálně sebe sama hlavním aktérem dějů, sáhl Vaculík do svých starých rukopisů a zveřejnil deníky z let svého mládí. Mezi Milými spolužáky (obsáhlým výborem z "písemných prací" z let 1939-1949, kam autor zahrnul vedle deníků i výběr z korespondence), vydaními ovšem knižně v Čechách až v roce 1995, Rušným domem, Sekyrou, Morčaty a Českým snářem se vyjevila zřetelná časová mezera několika let. Právě vydané Nepaměti nejenom zčásti vyplňují tuto mezeru, ale zpřesňují Vaculíkův literární typus. Nepaměti nevznikly jako deník ("nezačal jsem psát tuto písemnost s úmyslem vést si deník... zamýšlel jsem zachytit, co si pamatuju o některých událostech, v nichž jsem jednou nohou či oběma šlapal"), jako prosté navázání na juvenilní deníkové zápisky, logicky doplněné výběrem z korespondence, která formulací osobních zážitků a prožitků přiléhá k Vaculíkově původní privátní deníkové formě. Onu privátnost nemůžeme brát u Vaculíka doslova, když už jako chlapec se přiznal, že při psaní nemyslel jenom na sebe: "Každý si píše deník pro sebe. Mně však stále připadá, jako bych počítal, ba skoro věděl určitě, že můj deník budou číst i jiní lidé."

Nepaměti začal Vaculík psát už jako hotový, uznaný a proslulý spisovatel, ale úkol si zpočátku vymezil jinak. Zčásti mají Nepaměti podobný důvod vzniku jako o desetiletí později měl Český snář: je to svého druhu obrana již dosaženého statutu spisovatele, který však zrovna nepíše knihy. A je tu ještě další důvod, který je ovšem průvodní: "Hle, proto jsem začal tyto paměti. Nic si nepamatuju. To si uvědomuju, když náhodou zaslechnu v rádiu nějaký sprostý pořad o tom, jak to opravdu bylo, jak se připravovala kontrarevoluce. Ovšemže to tak nebylo! A nikdo nikdy nebude vědět, jak to opravdu bylo, protože co bylo? Každému něco jiného. Uvažuju někdy o tom, že z té sumy událostí, jež se přeci seběhly jen jedním způsobem, a právě tak, jak se seběhly, dá se vybrat a plynule složit několik naprosto odlišných historií."

Tady je patrně klíč k Vaculíkovu pohledu na dějiny: jsou mu vždycky dějinami individualizovanými, dějinami jednotlivců, jedině tak ho totiž zajímají. Třebaže Vaculíkovy zásahy do soudobých českých dějin mají objektivní povahu a konkrétní dosah - za všechny stačí uvést projev na sjezdu spisovatelů (1967), Dva tisíce slov (1968) a Deset bodů (1969) - za nimi stojí původce jako osobnost, která se brání být redukována na mluvčího společenských skupin. Nechce mluvit za jiné, ale: ",ě může získat každý, kdo se trefí do mých přání" přiznává, a tehdy silou svého názoru a jazyka se stane mluvčím. Ovšem zároveň dává najevo, že to nedělá rád, a žehrá na lidi, kteří od něho očekávají, že za ně udělá něco, co by měli mít odvahu dělat sami. Dokonce přizná, že všechno, co se píše, dělá z donucení, pravda, vnitřního. Snad jenom projev na spisovatelském sjezdu považuje za úplné a uspokojivé vyjádření těžkého poznání, jehož se potřeboval zbavit.

To všechno souvisí s Vaculíkovým pojetím spisovatelství: "Psaní je nejtěžší lidská práce a kopání nejlehčí." (Kopání je zástupné, protože v tu chvíli od psaní odcházel raději kopat hlínu při stavbě sestřina domu.) Vaculíkův jazyk, brilantní styl - to je ona nejtěžší lidská práce. Všechno, co psal, bylo těžké ("psaní bolí"), proto, že nehleděl na to, jestli píše tak zvanou uměleckou prózu, nebo "jen" text pro noviny, anebo dokonce prohlášení k prvnímu výročí okupace. Stačí si v příloze přečíst těch Deset bodů, okolo nichž se točí zápisy z konce roku devětašedesátého a sedmdesátého, a je zřejmé, že původní koncept musel z gruntu znovu a svým jazykem teprve napsat. K cizímu textu přistoupil jako spisovatel: nemohl přece psát společný text.

Vaculíkovo uvažování se řídí jasnou etikou, do níž patří étos práce, lidský úděl je přece žít a pracovat, nikoli jen nesouhlasit, a právě "teď je třeba dobře pracovat a morálně odolávat". Ale je také plné pochybností: Máme, například, vůbec chodit do práce a podpírat tak tuto vládu?" Otázka spravedlivě neřešitelná, nebo, lépe, rozhodnutí bude vždycky takové, jak bude položena otázka. Je tu trvalé napětí mezi přirozenou lidskou potřebou žít a morální povinností odporovat zvrhlému režimu. Jestliže Vaculík chtěl z nesouhlasu a z bezmoci vyvodit jednoznačné konsekvence, nemohl dospět k jinému než nezvratnému závěru: "Zastřelit se, to je jediné řešení pro člověka, jenž by se rozhodl vyvodit stoprocentní důsledek ze svého nesouhlasu a zároveň ze své nemohoucnosti." Vždyť i "mlčet unavuje". A odtud, z této konkrétní situace zcela přirozeně vyplývá jak pokušení poznat tajemství zla, tak jeho neodolatelná přitažlivost, která vede vstříc střetnutí a smrti.

Tato ostrá formulace musí každému připomenout Morčata, i kdyby se v Nepamětech o nich autor sám nezmínil a kdyby v záznamech tak viditelně nechyběly právě ty měsíce, kdy se Vaculík cele věnoval práci na Morčatech, aby splnil podmínky smlouvy tvůrčí půjčky. Myšlenka zápasu se zlem, kdy hrdina chce za každou cenu vyrvat zlu jeho tajemství, až se na prahu poznání ocitne tváří smrti - to jsou přece Morčata, nejpříznakovější román počátku sedmdesátých let, dodnes nedoceněný, myslím i samotným autorem. V nechuti - "Jaká Morčata jsou, nechce se mi tu psát" - není autorská skromnost, možná autorovi na nich leží stín okolností, za nichž musela vzniknout: z nutnosti, rychle, s vědomím, že smlouva se sice splní, ale rukopis bude ještě nepřijatelnější než ten, který by autor rád psal - za sebe. V pozdějších zápisech není už tolik skoupý a dává najevo, že Morčata neodpovídají tak docela úhlu jeho pohledu, ale že jsou "plodem mého rozpoložení, bylo toto jediné, co jsem mohl napsat, ale nemínil jsem psát politickou satiru ani alegorii". Možná právě obava z toho, že by své psaní mohl vychýlit k alegorii, tedy čemusi umělému, třebaže "strach i posměch sobě samému" byly pravé, působí na to, že Vaculík se k Morčatům chová jako k nevlastnímu dítěti. Morčata jsou opravdu jiná kniha. Nikde ve Vaculíkově díle není totiž pod zdánlivě lehkým, leč rafinovaným stylem tak zřetelná a silná metafora osudu člověka, který si naprosto vědomě jde pro smrt. A metafora je Vaculíkovi zřejmě trochu podezřelá.

Vaculíkovy zápisky se nabízejí ke srovnání s pozdějším Českým snářem, a jen zdánlivě působí Nepaměti syrověji. Ten efekt silnější autentičnosti spočívá v tom, že Nepaměti nemají jasnou intenci deníkové formy jako komponovaného románu, kdy autor psaní deníku začal svým způsobem podřizovat i vlastní život, nebo lépe řečeno, potřeby deníku vedly v Českém snáři autorovo konání. Nepaměti si naopak v první řadě kladou za cíl svědectví, pravda, osobní, o tom, co živého a konkrétního s individuálními zvláštnostmi by se v abstrahovaných dějinách ztratilo: vždyť "co bylo? Každému něco jiného" - a to dějiny nikdy nemohou ve své generalizaci postihnout.

Rozdíl mezi těmito dvěma knihami však není zase tak velký, ona syrovost je dána pouze jinou, slabší kompoziční intencí. V Nepamětech najdeme zhruba tři vrstvy zápisů: první, skutečné záznamy dějů, které si autor chce zapsat, aby se na ně nezapomnělo - třeba jednání Svazu spisovatelů, k ní patří také historie vzniku Deseti bodů - ale tady už je součástí zápisů autorovo vnitřní drama, tvůrčí i osobní a společenské, protože se tohoto z hlediska efektu sporného podniku účastní (nejen známá nechuť k psaní, ale ještě pochyby o tom, jak by měla vypadat společenská angažovanost ve dvacetiletí po srpnu), druhá, která zahrnuje autorovy životní postřehy, reflexe, úvahy, a třetí, to už jsou souvislé kapitoly, tvořené jaké skutečné prozaické útvary, například hned úvodní bezejovické slavení Huberta (to, jak Hubert postupně hasne, jak hyne Josefův jezdecký oddíl, vypovídá přesně o tom, jak rychle se začalo měnit nejen společenské klima, ale překvapivě i lidé). Stejně beletristickou (téměř se bráním užít pojmu belle lettre v případě perfidního výslechu, který mohl být zajímavý; to by ale vyslýchajícím nesměl být protivník z Morčat) povahu má podrobné vylíčení prvního Vaculíkova výslechu v Ruzyni. Rozdílná podoba jednotlivých deníkových zápisů dává Nepamětem zdání skutečné, nefingované autentičnosti. Podtrhují to i některé překvapivé formulace, jakých by Vaculík nikdy neužil, leda jako citací, zdá se, jako by je převzal z jazyka úředních obsílek: "Toto vše jsme provedli v očekávání mého zatčení, zavření a prohlídky bytu s nebezpečím zabavení a pak zatracení různých rodinných památek." Tento průnik jazyka oběžníků působí jako parodie, i když je zřejmě bezděčný.

Dramatickým nervem knihy je otázka Co dělat, jak naložit s životem v systému, který charakterizuje citace z Jasperse: "Jsou-li však jednou dveře káznice zavřeny, nemůže být káznice zevnitř otevřena." Čekat, až si pro mne přijdou, a neklást odpor, vždyť každý živočich se v přírodě brání přirozeněji. Hrdinství - to je otázka, kterou Vaculík promýšlel dávno před známým fejetonem, dedikovaným Karlu Peckovi. "Hrdinství dovedu přijmout jako projev chvíle, reakci na okamžité násilí" (vždyť to je přece ta příroda!), "ale ne jako chladně plánovanou akci." Tam už Vaculík čeká rozum a moudrost. Přitom ho hněte, jak se mění povaha lidí, všichni mlčí, adaptováni na "nový způsob teroru na celý národ". Vaculík přesně postřehl, "že celé to obrovské kolo čistek, které smetají všechno kvalitnější a charakternější, dalo se do pohybu z dobré vůle prvních slabochů".

A pak úvahy o tom, co a jak psát. Je tu v diskusi s Klímou a Klimentem první náznak Vaculíkova projektu pozdějších pravidelných fejetonů, jimiž po celé desetiletí resuscitoval českou žurnalistiku a zároveň před ni stavěl nedosažitelnou normu. I pro spisovatele platí, že má dělat dobře svoji práci, psát dobře o své době. Jenomže přesně vyjadřuje ošidnost spisovatelových ambicí: "Nelíbí se mi a nikdy bych nechtěl psát tak, aby knížka ztrácela polovičku ceny, jakmile se poměry natolik zlepší, že dovolí její publikaci. To je právě ten háček: když jsou poměry tak dobré, že se o nich může drsně psát, není už nejnutnější psát o nich, a když nejsou tak dobré, bylo by spíše než knihy člověku třeba pistole." A jsme znovu u zásadní otázky, kterou si Vaculík jednoznačně zodpověděl už na začátku knihy: zastřelit! Tentokrát však zbraň nemá hlaveň jednoznačně namířenou: "Pistole k použití na vybranou."

21. listopadu 1970 uzavírá Vaculík svůj zápis o tom, jak se připravoval proces se signatáři petice Deset bodů s předpovědí hořkou, hořkou. Na jedné straně proces s několika lidmi, kteří sami by se bránili, že by byli hrdiny, na druhé straně statisíce lidí, kteří šli dobrovolně k prověrkám. Závěr, učiněný na samém začátku, je prozíravý. Čtěme: "Úpadek hrdosti je tak všeobecný, že ta hrstka lidí, kteří se nedali zastrašit a nechali se vyhodit z práce, bude jednou v těžkém postavení: že se nebude ke své věrnosti ani smět hlásit, jelikož se to bude brát jako urážka všech, kteří prohráli."