Fejetony

Milan Jungmann

(Nové knihy, č. 15/1996, s. 1)

Název knihy Nad jezerem škaredě hrát jako by skrýval dekadentní básně z před sto lety - takového Hlaváčka či Gellnera. Nikoli! Je to soubor fejetonů Ludvíka Vaculíka, otiskovaných v Literárních novinách od roku 1990, jež vybral Jaromír Slomek. Dva předešlé fejetonové svazky Jaro je tady a Srpnový den shrnovaly autorovu publicistiku ze samizdatového Obsahu a Stará dáma se baví se pro své texty vrátila až do Literárních novin z dob pražského jara. Už ve fejetonu Jaro je tady z roku 1992 se Vaculík zapřísáhl, že je to naposledy, co tento "jarní plk" píše. Zatím ale nevynechal jedinou příležitost a jaro nám vytrvale připomíná - naposledy letos v březnu. Jak by literární vědec řekl, nemá autor téma, ale téma má autora. Stejně je tomu ostatně s opakujícím se Srpnovým dnem. Vaculík prostě musí rok po roku poctivě změřit, co se stalo s naším malým českým světem a jak se mezitím vyvinul on sám.

Názorová provokativnost jeho fejetonů, která chce "čtenáře vykolejit ze šablony", je setrvalá, mění se pouze její zabarvení, průhledně dobromyslná, jindy záměrně prostoduchá a občas i politicky útočná, ostatně v duchu jeho předchůdců. A tam, kde se Vaculík obrátí k Nerudovi o pomoc přímo, jako je tomu ve Feuilletonu o 1. Máji 1995, je vyprávění laděno až jímavě, třebaže loňskou oslavu dnešních komunistů "u vodní pláně na Džbánu" bez milosti ironizuje. Stylistická brilance však dokáže i tady využít máchovsky lyrické polohy a v závěrečné evokaci zaklít "časů vztek": "Ludvíku, Jene, Rézinko...!"

A vztek času si můžeme změřit sami na několika údajích. Ve fejetonu z roku 1990 si Vaculík povzdechne: "Co vlastně mám - v nákladu 400 tisíc exemplářů - napsat pod nadpisem Jaro je tady?" Soubor Stará dáma se baví (1991) vyšel už v nákladu "jen" 40 300 výtisků a byl k dostání za 39 Kč. Nynější výbor údaj o nákladu nemá, jeho výše by nás ale asi sotva ohromila, zato stojí 109 Kč, ačkoli jsou oba svazečky co do počtu stránek takřka totožné. Inu, časů vztek dopadá především na nás, čtenáře knih.

Obsah

1990

Jaro je tady

Naše slovenská otázka

Sněh

Jinou ústavu

Srpnový den

1991

Nechte to komunistům

Jaro je tady

Dostavte se k odpuštění

V balóně

Srpnový den

1992

Život za žívat

Příprava vražd

Jaro je tady

Letní rybník

Srpnový den

Náš slovenský úkol

1993

Už dost lidských práv!

Amnestie

Jaro je tady

Nadechnuti

Srpnový den

1994

Jaro je tady

Vážení Bavoři!

Nad jezerem škaredě hrát

Tištěná píseň nad jezerem

Letní havran

Srpnový den

1995

Vážený pane premiére!

Jaro je tady

Opakování z němčiny

Feuilleton o 1. Máji 1995

O kostře

Srpnový den

Po svátku

Nastal podzim

(Československý fejeton/fejtón.1976 - 1977. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l. 1977. 473 s.)

Ve Francii si loni udělali zákon na ochranu jazyka před angličtinou. Budou dokonce ustavovat komise a ukládat tresty. Z francouzštiny se posílají zpět nejenom slova jako snack-bar, play-back, ale i kameraman, manažer a stovky jiných. Při rozpravě o zákonu v parlamentě řekl někdo z komunistických poslanců, že je to pošetilé a že francouzštinu je načase chránit jinak: ochranou Francie.

Jak chránit češtinu?

Náš případ je jiný v tom, že čeština se kazí zvnitřku, takříkajíc od zkažených Čechů. Jsou to lidé, kteří mají úzký slovník a širokou možnost veřejně ho užívat, malé téma a velkou výdrž při něm, hubené myšlenky a tlusté pravomoci. Tito lidé ustavují cosi jako Basic Czech o 850 slovech.

Kdy jste naposledy četli v novinách něco zajímavého? Nemíním tím zajímavosti z oboru ekonomiky, techniky, státních převratů či přírodních jevů, nýbrž zajímavou myšlenku o čemkoli z toho. Na cestě objevů je možno jít pořád dál, aniž se řekne něco nového, dokud se nenajde někdo, kdo nad tím má osobní pocit a pokusí se formulovat z něho myšlenku. Teprve potřeba vyjádřit novou myšlenku pohne jazykovou sedlinou a zamíchá jí ode dna. Myšlenka jazyk podněcuje, kdežto informace unavuje. Opakování stále téže "informace" jej přímo utlouká. Proto si myslím, že teprve až se technici a vědci nabaží kosmického létání a přepustí jedno místo básníkovi nebo vtipné ženské z JZD, uslyšíme o vesmíru konečně něco nového. Také já bych tam rád letěl.

Příspěvky, které se za rok sešly mezi těmito deskami, nikdo neobjednával a neplatil, neredigoval a necenzuroval. Ani já tu teď nejsem jejich pořadatelem a nevybírám mezi nimi. Jsou všecky. Některé mají hodnotu dobového záznamu, jiné pomáhají upravovat mravní rovnováhu ve vědomí čtenářů, jiné by mohly čtenáře aspoň pobavit a přivést na jiné myšlenky.

Musí se říct, že svoboda psaní na stroji je u nás veliká. Že tyto články nemohly vyjít ve státních novinách? To je v pořádku, vždyť nevyjadřují státní pocity a postoje. Některé se ovšem udržely v beztrestnosti jen tak tak; nechci denuncovat sebe ani jiné. Takové ohrožení považuju trochu za nezdar. Proč jsme pořád zakleti do schématu protipólového jednání. Je snad možný i jiný než protipólový systém: systém mnohého jiného. Nekonvenčnost tématu. Vysoký stupeň sublimace politiky, jako u Pitharta. Psát o něčem jiném, jako Hrúz nebo Kantůrková v prvním ze tří fejetonů. Za úspěch bych považoval, kdyby k našim fejetonům neměl náš myšlený cenzor co říci, protože naše řeč by mu prostě nic nepřipomínala, nijak se jeho pozic netýkala. Jiná možnost: kdyby byl vlídně zaujat a zvolna získán.

O slovenštině neříkám nic. Na Slovensku je dobře. Kadlečíkovi nevěřím, nikdo z jeho krajanů jeho pocity nepotvrzuje. Šimečka není Slovák; to co o některých z nás napsal slovensky, beru tak, že česky by mu to nešlo.

Na shledanou.

Ludvík Vaculík

Praha 20. dubna 1977

Obsah:

(Československý fejeton/fejtón.1976 - 1977. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. S. l. 1977. 473 s.)
L. Vaculík: Předmluva (20.4.77)
L. Vaculík: Jaro je tady (21.3.76)
P. Kohout: Jak jsme přišli o dědečka a o Janečka /11.4.76)
A. Kliment: Podčírník (29.3.76)
J. Gruša: Azyl (11.4.76)
K. Kyncl: O počasí (11.4.76)
P. Hrúz: Prečo je v noci tma? (21.4.76)
I. Kadlečík: Hodiny moje slnečné (21.4.76)
V. Havel: A. R. (26.4.76)
J. Resslerová: Tvorba s Habránkem (29.4.76)
P. Kohout: Kazík je lump! (1.5.76)
H. Klímová: Jak jsem se bála Vaculíka (3.5.76)
J. Trefulka: Pozdrav ze Šmělcovny
K. Kyncl: Poslední pohádka o Honzovi (10.5.76)
H. a I. Klímovi: Za Lubošem (13.5.76)
D. Pithartová: Šedý vlk jede na sever (15.5.76)
J. Dienstbier: O palci (24.5.76)
L. Dobrovský: Proti tomuto rozhodnutí nepřísluší odvolání (31.5.76)
J. Mašínová: Zpráva o zemětřesení (31.5.76)
M. Uhde: Památce pana Bacha (31.5.76)
S. Machonin: Záhada (7.6.76)
L. Vaculík: Před Karlem Kosíkem (11.6.76)
P. Kohout: Početní gramota k padesátiletému jubileji tovaryše K.K. (11.6.76)
P. Hrůz: Dubáček je len jeden (14.6.76)
M. Rektorisová: S hryzcem na věčné časy? (24.6.76)
I. Kadlečík: Hra na skrývačku? (30.6.76)
S. Machonin: Filozofické pastorále (17.7.76)
P. Kohout: O Luculíkovi (20.7.76)
Z. Mlynář: Jak jsem narazil na Ludvíka Vaculíka a kterak se ho dodnes zbavit nemůžu (22.7.76)
M. Šimečka: O loučení (27.7.76)
M. Uhde: O mírnosti a rozumu Karla Havlíčka (29.7.76)
L. Vaculík: Džin (3.8.76)
K. Sidon: Uděláme si to sami (4.8.76)
F. Vaněček: Inzerát (13.8.76)
H. Klímová: Svědčení (28.8.76)
O. Kryštofek: Odpusťte, Alexandře Sergejeviči! (6.9.76)
M. Klánský: Jak jsem učil Vaculíka psát (6.9.76)
P. Hrúz: Od Kleó ku Kaliopé (12.9.76)
L. Vaculík: Setkání s poezií (15.9.76)
P. Kohout: Balada o národu a básníkovi (16.9.76)
J. Dumasová: Pavouk a želva (17.9.76)
P. Kohout: Comeback (4.10.76)
V. Havel (Proces (11.10.76)
L. Vaculík: Nastal podzim (20.10.76)
K. Kyncl: Po volbách (4.11.76)
V. Šťovíčková: O objevení Tróje (8.11.76)
P. Kohout: Madame Courage (26.11.76)
J. Trefulka: Česká pohádka (26.11.76)
E. Kantůrková: Sousedé (vánoce 76)
V. Nepraš: Opět instrumentum vocale (prosinec 76)
J. Patočka: K záležitostem Plastic People of the Universe a DC 307 (prosinec 76)
L. Vaculík: Dělová koule u mne! (vánoce 76)
E. Kantůrková: Svědčím pro Ludvíka Vaculíka (10.1.77)
M. Šimečka: Ludvíkovi Vaculíkovi namiesto fejtónu (15.1.77)
L. Vaculík: Šálek kávy při výslechu (20.1.77)
L. Vaculík: Moc práce (30.1.77)
I. Kadlečík: Komu zvonia? Zvonia tebe! (leden 77)
I. Kadlečík: Gotizmus a vandalika (leden 77)
J. Jesenský, I. Kadlečík: Naša právna kauza (január 77)
E. Kantůrková: Můj přítel Ladislav Fuks (25.2.77)
L. Vaculík: Komu patří pomsta (25.2.77)
P. Kabeš: Místo fujtónu (únor 77)
P. Landovský: Družstvo sebevrahů (únor 77)
Z. Mlynář: O udavačství, vydírání a jiných motivech nadcházejícího jara (2.3.77)
L. Vaculík: K případu Mlynář (6.3.77)
J. Moravec: O zemětřesení (6.3.77)
P. Kohout: Dva listy (8.3.77)
P. Pithart: jarní únava (10.3.77)
L. Vaculík: Řetěz štěstí (10.3.77)
H. Klímová: Vonička pro Ludvu (11.3.77)
L. Vaculík: Pohřeb mluvčího (17.3.77)
V. Černý: Za Janem Patočkou (18.3.77)
P. Kohout: Pohled z okna (20.3.77)

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 25. 10. 2008, roč. 21, č. 252, příloha Orientace, s. 23.)

Po výboru fejetonů z Lidových novin Poslední slovo z let 1989-2001 připravil Ludvík Vaculík (* 1926) další soubor z let 2002 až 2008, nazvaný Dřevěná mysl.

Knihy i fejetony Ludvíka Vaculíka odpovídají na jedinou otázku: Jak žít svobodně pod zákonem? Zákonem není míněna jen nějaká právní či policejní soustava momentálního režimu, formulář daňového přiznání či dopravní předpis. Zákon je hlavně smrt, vztah k předkům a rodičům, k ženě, dětem, k přátelům i nepřátelům, zákon fyzikální, vesmírný nebo přírodní.

Namítnete, že to je přece otázka každé knihy a každého člověka, že to zní příliš obecně. Důležité je slovo „odpovídat“: na tu jednu velkou otázku o mnoha praktických podotázkách nám ve Vaculíkových knihách odpovídá někdo velice konkrétně a zároveň průběžně. Odpověď není řešení ani návod - odpověď je právě jen odpověď, životní projev, ne nějaký další zákon.

Žít svobodně

Ale kdo to odpovídá? Při totožnosti otázky a rozmanitosti odpovědí se může zdát, že pokaždé někdo jiný, že Ludvík Vaculík na to má celou armádu Ludvíků Vaculíků - výmluvných, nemluvných, proklínajících i zpěvných, v první, druhé i třetí osobě obou čísel, že někdy se jeví jako starostlivý a odpovědný hospodář, jindy jako partyzánský vůdce. Že mění tón, nejen aby čtenáře neuspával, ale také aby se nevmanévroval do funkce předvídatelné instituce nebo idolu: někoho, koho máme tak snadno rádi, že mu buď všechno odkýváme, anebo ho láskou umačkáme a sníme: Máš mě rád? Tak mě nesmíš zklamat! Ale on raději nejdřív zklame - a pak potěší. Tím se vracíme k „žít svobodně“.

V posledních slovech Ludvíka Vaculíka tuto proměnlivost a opouštění již dosažených pozic sledujeme každotýdenně. Dva jejich výbory nás však shromážděním a výběrem upozorňují také na souvislost jeho proměnlivého myšlení. Pisatel je nám schopen několik týdnů po sobě tvrdit, že bude volit a už volí ODS, protože vidí ty a ty možnosti polepšení tohoto spolku, a pak nám za nějaký měsíc mimochodem sdělí, že volil zelené, protože ODS jeho nabídku ke zlepšení přeslechla. Bude horlit proti stírání hranic v Evropské unii, ale když už jsme tam jednou vlezli a rozšířili si území, pak za něj také odpovídá a myslí celoevropsky. Bude odmítat mobily i reklamu, ale když už tu jednou jsou, vymyslí si také nejlepší reklamu na mobily. A opět: na věci to zdánlivě nic nemění, to jen člověk a jeho řeč se staví k zákonu i svévoli svobodně.

Zůstat na svém místě

Výbor Dřevěná mysl, nazvaný stejně jako poslední fejeton výboru předchozího, si Ludvík Vaculík zrecenzoval hned na začátku sám a hned také čtenářům poskytl obraz svého myšlení: postupné odsekávání, řezání a štípání dřívek stromů z vlastní zahrady. A představuje si, jak se ta dřeva nějakým kouzlem dávají do pohybu a vracejí se do původních souvislostí, ke své větvi nebo kmeni. „Až teď mi napadá, co kdyby se ty klacíky spojily podle mých myšlenek! Jaký tvar by vznikl a jakou úžasnou ideu nebo její nápovědu bych dostal,“ čteme už ve fejetonu z 18. prosince 2001.

Tou ideou, tvarem a nápovědou je obyčejný strom. Strom zůstává na místě, nedá se jen tak vyvrátit, nemůže utéct, ale stále proměňuje svůj vzhled a podle okolností i účel nebo smysl.

Prvním a opakovaným zimním fejetonem je po léta Náš stromek. Vánoční stromek oslavuje - nikoliv sám sebe. Lidé ho dávají do stojanu ve tvaru kříže, uvažují o jeho původu a životě, zdobí ho, hledí na něj, zpívají mu koledy, nacházejí pod ním dárky. Tento poražený a zas postavený strom ztělesňuje stvoření i vykoupení, na kterém bere člověk podíl údivem a radostí.

Ale lépe je říct: může ztělesňovat a může brát podíl, to je lidská volba. Autor fejetonů registruje i stromy na náměstích proměněné v obchodní reklamu nebo domácí praktické stromy umělé, které se pohodlně sklapnou a rozklapnou každý rok. Volba mezi profitem, pohodlím a posvátnou skutečností je všudypřítomná, a tak má fejetonista stále o čem přemýšlet a psát.

Na Velikonoce se strom proměňuje v pomlázku, což je slovo, které Ludvík Vaculík prý nepoužívá (a hned tak nazve jeden fejeton), tedy karabáč, kterým se pomlazuje život reprezentovaný ženou. Na ženy se pisatel na ulicích i v dopravě dívá tu s radostí, tu se sadařskou kritikou také jako na chodící či vlající stromy (jen jedna žena se tomuto pohledu vymyká, je to spíš žena-růže, jindy nazývaná jako paní V. či paní Vaculíková).

Náš stromek má ovšem také své sny - a díky jim se může příležitostně volně pohybovat krajinou v časech, kdy má nejvíc sil a nemá vánoční ani velikonoční povinnosti či privilegia. To je nejčastěji léto, pravidelně spojené se strážnickým festivalem. Někdy na něj pisatel jede, jindy si to jen představuje, pokaždé si přitom zazpívá a rozhlíží se po kraji a lidech. Rád jezdí vlakem - pohyblivě vázaná situace je mu vlastní, a kdo přistoupí, ten je pozorován, zpytován a někdy se také svěří v domnění, že cestuje s diskrétní vrbou.

A mezitím jsou dlouhé týdny, kdy strom stojí mezi jinými, doléhají k němu různé nechtěné zvuky, škůdci a živly, které ho ruší, ohýbají, mají moc ho i nalomit nebo porazit, a on může jen stát a konat svou pravidelnou práci - zelenat se, kvést, ševelit, shazovat listí nebo sníh - někdy ovšem cíleně na něčí hlavu.

Možnosti stromu reagovat na agresi jsou omezené, ale existují: stát někomu v cestě. Anebo posměšnou ozvěnou odrazit vtíravá slova: tak se z know-how stane knowhownismus a z VyVolených VyVolové.

Ve fejetonech Ludvíka Vaculíka také trvá vědomí celého lesa, úvaha o společnosti a jejích správcích. Kolektiv nebo obec přitom odlišuje od davu, protože ten sám sebe vždy poráží. Dobrý správce zas nevytěžuje svěřený les, ale slouží jeho prospěchu, myslí na jeho budoucnost. Do tohoto přirozeného modelu pak fejetonista zasazuje aktuální činy jednotlivých politiků i zvuky z médií nebo reklam. Doufejme, že právě této části fejetonů nebudeme už za deset let rozumět: čistě proto, že produkty značek Family Frost, Big Brother, Paroubek nebo Topolánek zahladí čas. O to déle pak pravděpodobně přetrvají fejetony o kočkách, ženách a květech kolotočníků.

Kamenné desky

Jestliže se Ludvík Vaculík vždy představoval svým čtenářům jako ten, kdo svobodně a odpovědně prořezává, kosí a sází, tedy kultivuje své okolí a k této kultuře vyzývá, pak s přibývajícími léty pozorujeme, že jeho slova stále silněji žijí myšlenkou toho, kdo je sám prořezáván, kosen i sázen. Je stromem čím dál víc: čím dál víc klidu, stínu, zpěvu.

Strom je symbolická skutečnost, do které lidé slovy promítají život v mýtech, písních i literatuře - v Bibli roste strom poznání a života a proměňuje s v kříž, ve staročeštině se „dřěvo listem odievá“, stromy kvetou v moderní poezii Březinově nebo Horově... Ludvík Vaculík píše o lesích, stromech i sekyrách od počátku. Dnes v jeho tvorbě roste vědomí pomíjivosti a marnosti všeho, co je ze dřeva i z papíru. Tato pomíjivost však má svou protiváhu.

Tento týden čerstvý držitel Státní ceny za literaturu nazval své úterní slovo O literatuře a zakončil ho prorocky: „Celkově si ale o literatuře myslím, že ze všeho toho psaní, až kolem Země proletí silně magnetické a žhavé těleso, zůstane jen to, co je zapsáno do kamene. Ale nebude to už mít kdo číst.“

Tou kamennou literaturou a zákonem, na který pisatel ve svých fejetonech odkazuje, je Desatero. Přestože nejčastěji výslovně opakuje spoluobčanům „Nepokradeš!“, v podstatě stále čerpá ze dvou základních přikázání pozitivních, která nezakazují, ale povzbuzují. „Ty těžké kamenné desky mají platit!“ volá Ludvík Vaculík. Ale přitom ví, že „všechny hrůzy začaly v mezích zákona“, jak si ho vyložili lidé. Ví, že ty těžké kamenné desky volají po čtenáři, který nemá kamenné srdce ani kamennou mysl.

http://www.dokoran.cz/index.php?&p=book.php&id=399

Vydává skladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová – Máj.

Poslední kniha Ludvíka Vaculíka. Jeho fejetony patří k nejpozoruhodnějším jevům české literatury 20. století a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi sloužily i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání svých názorů na společenské dění. "S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život," napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. V osmdesátých letech psal Vaculík své fejetony pro strojopisný literární měsíčník Obsah, později pro tehdy ilegální Lidové noviny. Ty po listopadu 1989 navázaly na tuto tradici a na Vaculíkův fejeton se od té doby těšili každé úterý jejich čtenáři až do května 2015. Čteme-li jeho fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu už pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost a originalitu myšlení. Za svou tvorbu byl v roce 1996 oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy a v roce 2008 Státní cenou za literaturu.

3. dubna 2012 nakladatelství Dokořán vydává další knihu fejetonů:

http://www.dokoran.cz/index.php?Rip_nevybuchl&p=book.php&id=614

Vydává Nakladatelství Atlantis

Ediční řada: Spisy Ludvíka Vaculíka

Fotografie Ludvík Vaculík, Petr Kotyk, Jan Vaculík; ilustrace Miroslav Liďák

316 s., vázaná s přebalem, 135 x 210 mm

2015, 1. vydání tohoto souboru

ISBN: 978-80-7108-307-8, 331. publikace

EAN: 9788071083078

Svazkem Další tisíce pokračuje svazek Tisíce slov. Obsahuje autorovy fejetony a texty publikované většinou v samizdatu v letech 1977–1990, kapitoly z dosud nepublikovaného rukopisu Stará postel, záznamy Státní bezpečnosti, dobové fotografie, jmenný rejstřík.

Z autorovy záložky k Tisícům slov: „Krom opravy nějakých chyb či nepřesností a několika škrtů pro stručnost jsem nic neměnil. Redakce tu chtěla ze své zakořeněné dokumentaristické povahy mít rejstřík zmíněných osob. Dohodli jsme se, že tu budou jen ty, jichž se líčené děje týkají.“ 

Na záložku Dalších tisíců autor napsal: „Já jsem zapomněl, že to mají být dva díly! Když mi teď redakce poslala úplný výčet toho, co jsem vybral do tohoto svazku, hleděl jsem na to jako na cizí, neznámý text. Proč já jsem psal o Šimečkových botách a co jsem měl s Mlynářem? Víte vůbec ještě, kdo to byl? A já že byl v Trondheimu? Vzpomínám si akorát na ten Zatykač: to bylo dobré! To byla stokoruna s portrétem pachatele.

Moje nakladatelství se o mé věci stará líp než já sám. Já nevím: stojí ty mé psaniny ještě teď za připomenutí? Čtu ty titulky jako cizí příhody, události, situace. Uvědomuju si zas, nač jsem myslel už mockrát: že mně není ničeho líto, nic bych nechtěl prožívat znovu, nestýská se mi po ničem. Naopak, jsem rád, že je to pryč: ten můj dělnický škarbal jako moje rady anglické vládě. A bývám někdy rád, že jsem se nestal nikým, na nic nekandidoval a nemá mne nikdo za co vyšetřovat. Mějte se dobře. Ludvík Vaculík“

Jiří Pechar

(Literární noviny, č. 17/2002, s. 8)

(Ludvík Vaculík: Poslední slovo. Výbor fejetonů z Lidových novin 1989 - 2001. Praha - Litomyšl, Paseka 2002. 273 s.)

Na začátku roku 1996 bylo Ludvíku Vaculíkovi nabídnuto, aby psal pravidelně do Lidových novin fejetony, otiskované v závěru listu. Nakladatelství Paseka mělo šťastný nápad vyzvat ho, aby tyto své články vydal knižně: vyšly tedy letos - v určitém výběru, který přináší necelé dvě třetiny publikovaných textů - pod názvem Poslední slovo. Nápad to byl šťastný především proto, že teprve konfrontací těchto drobných statí vynikne jejich pravá intence i ironie.

V jednom z posledních "posledních slov", z 13. listopadu 2001, zmiňuje Vaculík "svůj banální nálezek": spočívá v poznání, že "člověk dochází k názorům ani ne tak na základě informace a vědění jako spíš podle své povahy, zdraví, zkušenosti, zvyků a úmyslů". A konstatuje, že právě proto je on sám "schopen mít dva názory", v čemž vidí dokonce "skoro předpoklad snášenlivosti". Podobně na jiném místě: "Zajímavé je, a jestli jste si všimli, že lidé ve sporné věci, na niž je možno mít dva názory, rozhodují spíš podle své povahy nežli podle důvodů: ty si hledají." A když třeba vypoví v červnu 1998 některé své dojmy vztahující se ke kosovské problematice, napíše závěrem: "Na těžké otázky, jako je tato, mívám dva názory. Rozhodl jsem se říci právě dneska ten druhý." Už měsíc předtím sděluje:"Napsal jsem před časem, že nepůjdu k volbám, a dva čtenáři to vzali hněvivě vážně a jeden z nich mi písemně vynadal. Nevím, proč bych nemohl nevolit, když i to je volba. Ale hlavně: řeknu-li, že nebudu volit, neznamená to, že to dodržím." Jindy vlastní názor zironizuje rafinovanějším způsobem, jako když se rozhorlí proti plození ve zkumavce, a posléze prohlásí: "teď uvažuji, jako vy, není-li můj postoj projevem staromilství, strnulosti, ba senility. Ale není, není! Je to pořád svěží totéž, s čím jsem v patnácti letech přišel do velkého města, a protivilo se mi, že si tam lidé záchodují vedle světnic a že jedni chodí druhým nad hlavami, což mi připadalo ponižující." Ostatně, jak konstatuje, už "žánr a rozsah tohoto fejetonu způsobuje, že ho nelze v ničem vzít za slovo ani žádat důkladnější výklad". V dubnu 1996 napíše: "Byl jsem proti tomu, když mi bylo dvacet, a jsem proti tomu dnes tím víc: že dali volební právo osmnáctiletým," ale když nedlouho poté jakýsi student s odvoláním na jeho článek při besedě s autorem prohlásí, že nepůjde k volbám, protože nechce volit špatně, Vaculík nesouhlasí. "Studentův postoj je správný vzhledem ke společnosti, ale nesprávný vzhledem k němu samému." A zdůvodnění tohoto soudu je právě v jeho nejosobnější zkušenosti: "Řekl bych, že rozhodovat se s pochybností je větší ctnost. Jsem člověk zkušený ve špatné volbě od roku 1946 a myslím, že můj omyl byl dobrý. O vývoji nerozhodl, ale mně dal program na celý život a natáhl moje péro. Vždyť já sklidil úspěch tím, že jsem chytře bojoval proti tomu, co jsem udělal blbě!"

Jestliže člověk dochází k názorům na základě své povahy, bude nepochybně nejlepší způsob, jak číst sled Vaculíkových fejetonů, když v nich budeme hledat především způsob, jakým se v průběhu času a dějů projevuje právě jeho povahové založení. To má ovšem své kořeny už v jeho dětské zkušenosti načerpané v moravském venkovském prostředí, a v Posledním slovu najdeme tak tytéž základní emotivní postoje, s jakými jsme se kdysi setkali už v Sekyře. Tak když ve večerním mírném slunečním svitu značně snít o "nějakém jiném světě", bude tento svět mít dobře známé archaické rysy: "Vesnice a všecko v nich je z kamene, hlíny a dřeva. jenom kování a nářadí zemědělské a řemeslnické jsou železné. Nevím: mám tu připustit bicykly? Určitě tu není igelit." Nejsou tu ovšem žádné noviny, a knihy jen o Zemi a o Bohu, přičemž "knihy o Zemi mají tak varovný obsah, že nikoho nenapadne se na Zem nějak drát."

Ze stejných kořenů vyrůstá i jeho sympatizující vztah ke katolicismu, který se projevuje i kritikou průtahů v navracení zcizeného majetku církvi. Nelíbí se mu ani hlasy pro zrušení celibátu katolických kněží. "Hlavním rysem našeho letopočtu," píše na konci roku 200, "je vznik a vývoj křesťanství: jako víry, filosofie, životního způsobu, civilizace." Jeho křesťanství je ovšem hodně neortodoxní: "Kdyby Bůh sám od sebe a jistotně existoval, nebylo by třeba věřit v něj; v tento psací stůl také nepotřebuju věřit. Člověk stvořil Boha, a každý máme Boha takového, na jakého stačíme. Dále si myslím, že Ježíš byl jen člověk, mohl však přitom být synem Boha, jehož si k tomu účelu stvořil." Ostatně víra je u něho založena spíš na důvěře v mravní příkladnost určitých osob: "Oč méně snad věřím já, o to nadvěřeno i za mne mají jiní lidé, jimž věřím. Věřím, například Karolu Wojtylovi, povoláním papeži." Když chlapec, kterého vodí na hodiny náboženství, prohlásí, že "může věřit v dinosaury, ale na Boha ne", dostane se mu odpovědi, že něčím takovým prošel i Vaculík sám, a že to, oč jde,není "naučit se víře v Boha, ale dovědět se, co k ní patří a jak se má žít". Neboť "staré dobré křesťanství, profláknuté, deptané a vstávající, nabízí nejen spásu, o níž po vteřině mrti nemůžeme svědčit ani slůvkem", čteme už předtím v jiném textu, "ale hlavně tento život: jak ho žít".

K základnímu postoji Vaculíkovu patří na druhé straně i potřeba vidět organizační a podnikatelské schopnosti ztělesněné v určité energické osobnosti: od raného mládí zůstává tak objektem jeho sympatií postava Tomáše bati - i jeho jméno se tu opět letmo objeví: "Ti kapitalisté vlastně nic soukromého nemají, protože jsou svázáni s celým systémem, a kdyby se svým podílem nějak vzpříčili, konec! Je to tedy systém kolektivistický, jenže privilegovaný, nevolený a nikomu neodpovědný, nikomu než stroji, který uvedl v chod a on jim teď vládne. ...Ach, kdeže naši Baťové jsou!" Ale v podstatě ze stejných důvodů vyplynul i jeho vztah k Václavu Klausovi; výhrady, které byly v tomto ohledu vyvolány některými pozdějšími Klausovými počiny, se v této knize ještě neobrážejí, ještě v červenci 2001 ho Vaculík "v duševní dílně politiky" považuje "za předáka". Je třeba ovšem dodat, že získání takového stoupence, jakého předseda ODS našel ve Vaculíkovi, by asi v žádném stranickém vůdci nevzbuzovalo velké potěšení. "´Pane předsedo´, pravil jsem Václavu Klausovi, když mě pozval na své Žito, ´budu-li volit vaši stranu, tedy jen proto, že líp vím, čeho se tím dopustím.´" V červnu 1996 píše, že ODS "musí pořád vědět, že s ní souhlasí jen třetina občanstva, a kdoví ještě s jakými výhradami, například já". Když v říjnu 1996 Vaculík prohlašuje, že volil ODS proto, že s touto stranou si přeje "být nespokojen" a přeje si její zlepšení, potvrzuje zároveň to, co čtenář už tak trochu vytušil: "A včera mi napadlo, že vlastně opakuju svou volbu z roku 1946: také tenkrát jsem hlasoval pro stranu, která měla zřetelný a energický program, ale i výrazné osobnosti ve svém kulturním životopisu. Z toho omylu mi vznikla potom opravný úkol na celý život. Dneska je to lepší v tom, že za několik let můžu volit jinak." V lednu 2001 zdůvodňuje pak svoje rozhodnutí podarovat vždy jednoho žebráka v ulici slovy: "Volil jsem ODS? Volil." Je tu ostatně i jeden nesouhlas povahy dost zásadní: "dávno chci oponovat jeho názoru," píše v červenci 2001 v reakci na Klausův článek, otištěný předtím v týchž novinách, "že demokratický systém založený na politických stranách ohrožují ´paralelní instituce´, hnutí a iniciativy vznikající k určitému cíli."

Parlamentární demokracie vzbuzuje ve Vaculíkovi ostatně pramalé nadšení: "Jednou se shledá, že demokracie pro všecky byl blud. Naproti tomu si někdy zas říkám, že ona se žádná věc ani nedá dobře zařídit a že by to nedokázal ani mocný mudrc. Je tedy demokracie dobrý způsob, jak si vláda udělá veřejné alibi, že nic nejde," píše se v stati ze září 1997. A v listopadu 2001: "S demokracií se přece musí něco stát, tato vede k barbarství." Vaculíkovi ostatně od počátku polistopadového vývoje připadalo nemožné "vrátit se k předválečnému systému politických stran", a jestliže si uvědomoval, že ho bylo třeba obnovit, "aby stát začal fungovat", byl nicméně přesvědčen, že se na jeho vývoji má teprve pracovat. Sama volební procedura v něm nevzbuzuje žádné iluze: "Bojím se, že demokracie je v koncích už teď, a ne až potom, až tam bude," říká v květnu 1998. "Svět se stává neřiditelným cestou hlasování, je proto jedno, koho volíme, nemůžeme-li volit jiný život či jiné spoluobčany."

Opakovaně Vaculík vyslovuje názor, že pouhý návrat ke kapitalismu ponechává neřešené problémy, které kdysi vedly ke vzniku komunismu: tak v souvislosti s ohlašovaným vznikem nové strany prohlašuje v květnu 2001, že tato věc ho zajímá, protože ani on nemá koho volit, avšak klade zároveň otázku, "jak se ale postaví k tomu, že po pádu komunismu se vrátily důvody, proč vznikl". A už v říjnu 1996 konstatuje, že "tzv. socialismus u nás musel padnout, ale důvody, proč vznikl, v různé podobě ožívají". Čistě ekonomický pohled zatlačuje požadavky, které neztratily svoji platnost: "Ale kdo se ohlíží za očekáváním a vůlí po lepších vztazích? Že lidé a jejich práce měli si být ve cti rovni? To se ovšem neuskutečnilo, ale ten deficit byl veřejně vědomý!" Mladší lidé, ztotožňující "minulost pohodlně s onou diktaturou", nejsou s to pomyslet "na to, co bylo navzdory jí vykonáno", a proto "třeba nepoznají, že za co se bojovalo proti komunismu, za totéž mají teď bojovat proti kapitalismu". Dnešní komunisty považuje Vaculík ovšem za pokračovatele minulého zla, protože "doposud tyto svoje činy neprokleli", a "jestliže mají ve své řeči často pravdu, budoucnost "je doba, kdy se rozdíl mezi vládou Václava Klause či Miloše Zemana bude jevit nicotný", je tomu tak proto, že žádná z nich k budoucnosti "nedohlédla a neměla k tomu ani ty správné voliče" (červen 1997).

K onomu postoji, který má kořeny už hluboko ve Vaculíkově venkovanském dětství, patří zajisté i jistá kmenová soudržnost a nedůvěra k přejímaným cizím mravům. Ta by ovšem mohla snadno vyústit i v jistou nedůvěru k jakémukoli cizímu živlu, která se v některých jeho projevech - nikoli v těch, které najdeme v Posledním slově - určitým způsobem projevila. Zde je korigována především sebeironií a humorem. Tak v lednu 2000 sice prohlašuje, že "nedůvěra k cizincům, zvláště vypadají-li jinak než my, je přirozená" a že "vyvrátit ji mohou oni sami", přičemž "naše povinnost je přijmout každé dobré znamení". Ale v závěrečném odstavci téhož fejetonu konstatuje: "V poslední době, přátelé, docházím ve svých rasových pozorováních k nemilému výsledku: nejškaredější rasa jsme my běloši. Zákaz je pozdě, když dávno zkazila celou zeměkouli."

Jistá nedůvěra se objevuje i vzhledem k myšlence Evropské unie, pokud by měla znamenat "vyvlastnění" oné ideální hodnoty, "jakou je i stát v duševní definici". Tady je asi také jeden z důvodů Vaculíkovy sympatie s Václavem Klause: "Společný evropský stát, stejný až do těch pivních lahví, to bude jakýsi duševní a mravní velekibuc, nic nebude ničí, všechno bude všech." (Návštěva skutečného izraelského kibucu ovšem je s to jeho duši "zamíchat ode dna", jak napíše asi o půl roku později, a s "urážlivou naivitou" ho tu "provokuje ta stará otázka: co je člověk, co opravdu potřebuje, a co je uměle vyhnáno osobním vlastněním, touhou po zisku, penězích a moci".) Cítí silnou nevoli, když se "nám vnucují cizí rozumy ke všemu" v době, kdy se potřebujeme "probrat k vlastním formulacím úkolů i cest". A tak sice napíše: "Při povrchním pohledu na svůj názor bych sám myslel, tak jako vy, že jsem vůbec proti Evropské unii. Ale já nejsem! Já jsem pro dávno, už od Komenského!", avšak to, co ovšem vypočítává jako součásti rozumného uspořádání života", které by spojená Evropa měla zajistit, je nicméně nepřímou kritikou současného stavu Unie: patří k tomu například i to, aby každá země byla soběstačná v potravinách a aby se zrušily "vnucené a složité vazby mezi výrobci napříč zeměkoulí". A i v těchto souvislostech se znovu vrací myšlenka, že určitá očekávání spjatá kdysi se socialismem neztratila svoji aktuálnost: "Naši politici, pravější nebo levější, se buďto přihlásí k úkolům, jejichž řešení se čekalo od socialismu, nebo se všichni ztratíme v bezvýznamnu a budeme jen kaší v cizích kotlích."

Napsal jsem kdysi, že Vaculíkovo psaní i tam, kde užívá určitých novinářských žánrů, je v podstatě jakousi antižurnalistikou. Nejde mu totiž o to čtenáře získat pro určitý názor, ale donutit ho k samostatnému přemýšlení: to je smyslem jeho ironie a humoru, které právě nedovolují, aby se čtenář s kterýmkoli vysloveným názorem prostě ztotožnil, neboť nebude nikdy vědět, jaké výhrady k tomu či onomu vlastnímu názoru vysloví někdy jindy, nebo dokonce hned vzápětí autor sám. Ten ostatně soudí, že jeho "obliba u čtenářů je většinou omyl", alespoň u všech těch, "kteří si váží toho, že se mnou souhlasí": váží si u něho vlastně jen svého vlastního názoru, který by jen, jak říká Vaculíkem ironizovaná naivní věta z čtenářského dopisu, "tak nedokázali vyjádřit". S opravdovým pochopením bude proto číst Vaculíkovo Poslední slovo jen ten, kdo je s to sdílet jeho nechuť k narcistnímu sebezrcadlení v druhém dík snadnému zdání názorové shody.

Ale právě proto je také výhodou číst tyto fejetony souhrnně v jejich časovém sledu: tak jako u jiných Vaculíkových nerománových prací také zde souvislost i vnitřní napětí mezi tím, co bylo výrazem různých okamžiků v proudu času, vytváří nakonec určitý děj. Děj, který má v tomto případě svůj počátek už v onom okamžiku, kdy Vaculíkovi nebylo umožněno promluvit k lidem shromážděným na Letenské pláni, protože organizátoři se obávali, že obsah jeho projevu nebude takticky vhodný (jak nám ve fejetonu z července 2001 prozrazuje, jeho "neproslovená letenská teze" spočívala v tom, že je "po pádu komunismu nesmysl vracet se k ´socialismu s lidskou tváří´"). A když o této "poučné příhodě z nejnovější revoluce" v prosinci 1989 píše, vidí v ní právě jen něco, co mu pomohlo "k novému sebeurčení: už nikdy se nestanu orgánem ničeho a nikoho, nepřijmu žádnou objednávku, nikdo mě už nezavolá ke kázni či k zasedacímu pořádku". Právě toto "sebeurčení" našlo v Posledním slově svůj adekvátní výraz.

Autor je literární vědec a filosof.

Libuše Ludvíková

(Zvuk zlínského kraje, jaro 2002, se. 123-126)

(Ludvík Vaculík: Poslední slovo. Výbor fejetonů z Lidových novin 1989 - 2001. Praha - Litomyšl, Paseka 2002. 273 s.)

Laureát rozhodně nespal na vavřínech. Už za necelý měsíc po vyhlášení Ceny Karla Čapka mu v nakladatelství PASEKA vyšla nová knížka, ač obsah úplně nový nebyl: od roku 1996 vycházely fejetony v rubrice "Poslední slovo" každé úterý v Lidových novinách.

Je vhodné a slušné novou dospělou knihu - stejně jako mlao¨dou dívku - uvést do společnosti. Toho si je autor dobře vědom. Pobídl nakladatelství k natištění pozvánek a kavárnu Slavii, aby dala svolení k produkci; a tak za hojné účasti Wlastenců, pěvecké to divize Českého PEN klubu, se dále sešli zástupci nakladatelství s haldou knížek k prodeji, novináři, fotografové a zejména Jiří Šlupka Svěrák, jenž svou hrou na klavír umí stmelit poněkud nesourodé hlasy wlasteneckých zpěváků. A potom tak lidi, které to "jen" zajímalo. Zpěv byl prý mimořádně povedený, hlavně silný. Zaznamenána byla značná aktivní účast obecenstva. Dostavil se také Karel Steigerwald s Evou Salzmannovou, z nichž první napsal a druhá zvučně přečetla uvítací řeč. Máme možnost ji tu ocitovat:

"Uvádět do společnosti knihu Ludvíka Vaculíka je mimořádná pocta. Je to ovšem také velmi obtížná úloha, zejména proto, že tato Vaculíkova kniha ve společnosti už dávno je, ba dokonce jí řadu let týden co týden blahodárně přibývá.

Povšimnu si z celého Vaculíkova díla a z těch stovek fejetonů jednoho jediného aspektu. Ve fejetonu, který se jmenuje Literární chvilka, topí Ludvík Vaculík v Dobřichovicích Charlesem Bukowským. Bukowski hoří dobře, roura ohřívá vzduch a čtenář Vaculíkova fejetonu je potěšen, že ještě existuje spisovatel, který je ochoten hodit do kamen knihu. Vylekáni minulým stoletím, kdy se knihy pálily masově - včetně jejich autorů - , chováme se k novodobému písemnictví zdrženlivě. Knihy sice už skoro nikdo nečte, ale máme je v úctě a vážnosti. Bukowski je modla, literární bůh, pán a otec mládeže. Nevím přesně, zdali ho mládež čte, rozhodně ho ale miluje. Vaculík dal Bukowského do kamen, protože mu připadal hnusný. Dokonce si vzpomněl, že má ještě jednu knihu Bukowského, dal do kamen i tu. Možná by do kamen strčil i samotného Bukowského, kdyby přišel. Takovou povahu má dnes málokdo. Postavit se mládeži a modlám. Dopustit se něčeho udánlivě tak barbarského, jako je pálení knih. Mít starodávný vztek na celý ten novodobý kult ošklivosti, násilí, sexuální otevřenosti a sexuálních podivností.

Možná se časem ukáže, že tento druh nekonformnosti je Vaculíkovou nejcennější devízou. vaculík říká ne, kdykoli si vzpomene, a čemukoli, co je mu protivné. Nebojí se ani agresivní mládeže, která zaplavuje zeměkouli. Jste hloupí, napíše Vaculík mládeži bez obav, zatímco celý dospělý svět jí chce odborně porozumět. Nikdy by mládež neučil, protože neví, proč by se měli mladí lidé snadno dovídat to, co on objevoval celý život. Napsal také už před mnoha lety, že v noci má být tma a že jim do toho jednou kopneme, což se později stalo. Čerstvé jahody v lednu nepovažuje Vaculík za výdobytek pokroku, nýbrž za strašlivou lidskou vinu, která se nedá odložit. Slovenský národ přirovnal k bratříčkovi, který stěhuje svou postýlku k oknu a pak zpět ke kamnům.

S Ludvíkem Vaculíkem můžete nesouhlasit. Nesouhlasí se s ním krásně. Je to velký odpůrce a vašemu nesouhlasu dodá velikosti. Ludvík Vaculík je krásný reakcionář. Nemá rád nové poměry, vidí, že jsou blbé a také vidí, kam to všechno směřuje. Podobný úsudek mívá i o lidech, pokroku, vědě a technice. V časech, kdy všichni horujeme pro svobodu, říká, že svoboda v rukou hlupáků je vražedná. V časech bezmezného obdivu k malým dětem považuje za užitečné sešvihat zlobícího kloučka prutem. Udivuje ho také, že i ničemové mají volební právo.

Vraťme se k Bukowskému v kamnech. Skončil v nich - píše Vaculík - protože šíří sviňsko-umělecký způsob filozofie i živobytí. To by si k Bukowskému nikdo jiný nedovolil, protože dnešní doba právě to sviňské má za umělecké. Pře měsícem mi Ludvík Vaculík vyprávěl, jak v Dobřichovicích při prořezávání jabloní vylezl do koruny stromu a cítil se tam dobře. Přišlo mu zvláštní, myslím, že užil i slovo krásné, že je mu tři čtvrtě století, že je v koruně stromu a dívá se okolo. To mi připadá jako důležitá metafora. nevím ale přesně, co znamená. Buřič Bukowski v kamnech. Buřič Vaculík v korunách stromů. Možná zvědavě vyhlíží do dálky. Nehoří někde ve vzdálených kamnech i jeho knihy? Mohly by. Jistě také pobuřují.

Jedna z nich jde právě do světa. Nikdo nemůže být na pochybách, že to v žádném případě není poslední slovo Ludvíka Vaculíka."

Potom se už jen zpívalo, Jiří Svěrák hrál na klavír a autor kupoval svoje knížky, aby je mohl hned darovat přátelům (ač se zařekl, že už to dělat nebude). Za okny se dělala tma a nikoho nenapadlo, že je 25. únor a že někdy byly nějaké únorové události. Protože tohle byla ta nejpěknější - alespoň letošní - únorová událost.

Tisíce slov. Ludvík Vaculík Vydalo nakladatelství Atlantis, Brno 2009. 316 stran.

http://www.atlantis-brno.cz/inshop/autori/vaculik-ludvik/

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 30. 5. 2009, roč. 22, č. 125, příloha Orientace, s. 22)

V právě vydaném souboru Tisíce slov Ludvík Vaculík (* 1926) zkomponoval do jedné knihy publicistiku, dokumenty i rukopisy ze 60. a 70. let.

V autorském výboru ze starších prací Ludvíka Vaculíka můžeme sledovat napjatý vztah mezi spisovatelovým veřejným, ba dějinným působením a nejsoukromější sférou. Vedle slavných veřejných projevů typu Dva tisíce slov, dokumentů o vyloučení ze strany, fejetonů a reportáží najdeme i části intimní rukopisné prózy Stará postel, situované do 70. let. V knize jsou také fotografie – jednak snímky Ludvíka Vaculíka či jeho blízkých, které pořídila StB, jednak fotografie, které pořídil on sám nebo jeho blízcí.

Ludvík Vaculík hovoří vždy z perspektivy zúčastněného pozorovatele. Tato nezajištěná pozice je zdrojem neustálého humoru i potíží, ošívání a chyb. Tu se pozorovatel vloží do věci, ve které měl mlčet, jindy se marně brání vtahování do událostí. Nerad jede do Semil, kde chce pouze psát reportáž, ale vzápětí se přistihuje, jak formuluje stanovy tamní ještě nevzniklé organizace mládeže.

Pisatelův kříž spočívá v tom, že stále zvažuje míru své účasti a zároveň osobní nezávislosti. Jakoukoliv ustálenou pozici, „funkci“, která mu jako pozorovateli hrozí, ihned podvrací. Z tohoto konfliktu vznikají i fejetony do Filmových a televizních novin z let 1967 a 1968, v nichž píše převážně pod šifrou √1. Jako na dlani v nich vidíme princip vaculíkovského perpetua mobile: někdo ho požádá o pomoc či radu a on to nedokáže zcela odmítnout. Ale vzpírá se plnit očekávání, a to i žánrová či tematická. Takže do filmových novin nepíše ani tak o filmech, jako o tom, co se dělo v kině.

Ještě humornější je, když pisatel nějaké – třeba imaginární – nabídce odolá a pak si představuje, jaké by to bylo, kdyby neodolal. Tak vznikl seriál, v němž do detailů promýšlí své působení v pozici ministra. Nakonec abdikuje. Tak zkoumá nejen povahu moci, ale i vlastní komplikovaný poměr k ní. Pod značkou rozjíždí i polemiky proti autorovi Dvou tisíců slov.

Veřejný prostor pisatel poznává metodou zdůvěrňování. Vzniká dojem večerních rozmluv v hloučku chlapců, kteří na každou otázku musejí najít odpověď, trošku to připomíná i besedu žab sedících v kaluži. Tak fejeton Přátelský večer s vládou z 24. 7. 1968 referuje o setkání spisovatelů s politiky na terase paláce: „Potom přišel Gustáv Husák a pozdravil se se všemi. Měl na sobě hnědý oblek, hovořil pomalu a tiše a usmíval se nahořkle. Představoval jsem si ho jinak. Připomínal mi jednoho mého strýce.“ Tato poetika je v dané době a konstelaci plodná, ale například pro publicistické zachycení povahy moci v 50. letech by byla nemyslitelná. Zúčastněný pozorovatel by nemohl promýšlet vlastní manévrovací prostor ani besedovat s mučitelem a všímat si jeho podobnosti se strýcem.

A poznali, že jsou nazí

Soukromého pozorovatele Ludvíka Vaculíka zajímají hlavně jevy a lidé, kteří mu nikoho a nic nepřipomínají. Vystupuje jako nepřítel módy a zestejňování. Tedy i normalizace. V této době upadá do nemilosti moci. Už si nemůže hrát na ministra, sám je sledován neosobní StB. A stává se milencem, aniž by bezvýhradně přijal funkci. V úryvcích ze Staré postele pisatel sám sebe líčí trochu jako oběť, jako chlapce, který zabloudil do končin, v nichž nemá co dělat, kterému se vlastně ani nic dělat nechce, ale už byl očarován...

Jenže noví páni si chtějí všechno odvyprávět sami. A tak se v Ahoji na sobotu 21. 1. 1977 v článku Otřesné? Neuvěřitelné? Ale pravdivé! To je také „svoboda projevu“ objevily dvě fotografie: na první je blonďatá žena, na druhé muž s knírem, každý z nich leží nahý natažen na jiném hrobě. Do tváře jim nevidíme, v klíně mají černé obdélníčky. Ahoj na sobotu říká, že L. V. dal sám do oběhu sérii pornografických obrázků a že „uveřejněné snímky jsou nejméně závadné ukázky z tohoto seriálu“.

Nyní Ludvík Vaculík fotky i s článkem z Ahoje zařadil na závěr své knihy. Přidal vlastní zprávy o tom, jak soukromé fotografie vznikly, jak mu je StB zabavila, jak probíhaly vyděračské výslechy, jak po zveřejnění Charty fotografie zveřejnil Ahoj i televize a jak reagovala jeho rodina a čtenáři.

Máme před sebou učebnicovou ukázku publicistické manipulace. A také příklad Vaculíkovy sebeobrany. Tentokrát fízly odhaluje on: cituje jejich zprávy, jejich metody nepřejímá, jen nenásilně paroduje. To je další Vaculíkovo perpetuum mobile, které začíná pracovat v této době: Odhalují ho? Svlíkne se sám! Fotí ho? Vyfotí se sám. Píšou o něm – napíše to sám. A svlíkne se líp a vyfotí se líp a napíše to taky líp. Bude líp žít i líp hřešit.

Před jejich ďáblem dá přednost svému: „...měl-li jsem zachránit svou čest, musel jsem se postavit i za své hříchy... Ze strachu o čest prodat hříchy, to znamená ztratit duši, a čest stejně nezachránit.“ Přiznání k horkému hříchu, k přestoupení z nerozvážnosti, slabosti nebo vášně, hřích nezahladí. Ochrání však hříšníka před hříchem studeným: před chladem, s nímž někdo někomu ukradne soukromé fotky a ukáže je veřejnosti, aby docílil pohoršení a démonizací osoby zpochybnil i její ctné skutky.

Vaculík ani fízly nedémonizuje, naopak polidšťuje. Při psaní se jim dívá do tváře, jmenuje je a mluví s nimi jako s lidmi. To je jeho apel i určitý výchovný úmysl této knihy, dnes velice aktuální. Všem se dívat do tváře a nenechat si vnutit žádnou podobu od někoho jiného.

Fíkový list

Ale kromě úmyslu má kniha i smysl. Ten se ve zkratce vyjevuje právě na těch nahých fotkách. Mluví totiž samy od sebe, nezávisle na komentáři Ahoje i autora.

Počínaje Českým snářem ve svých knihách Ludvík Vaculík předvádí nahotu svou a svých blízkých záměrně a opakovaně – slovem i obrazem. Může to být pokus spatřit rázem celého člověka, jak se píše ve fejetonu Švancparáda: „Přirození, pánové, buďto potvrzuje výpověď tváře a řeči, anebo nad ni staví vážný otazník.“

Ale je tu něco navíc. Marie Vaculíková v knižním rozhovoru Já jsem oves o svém muži říká: „On když dostane třeba Masarykův řád, fotí se nahatej s Masarykovým řádem!“ Mluví o jeho potřebě obnažování, ale co se sděluje zveřejněním?

Představte si, že objevíte nějakou pozoruhodnou skutečnost, třeba starou šavli. Jak sdělit nějakou věc a zároveň její nález? Věc i nálezce je třeba uvést do přirozené a zároveň nečekané souvislosti. Na straně 274 nacházíme fotografii „jakéhosi chlapa, jak leží nahý a nad hlavou drží vztyčenou šavli“. To je dokonalý kontrast a dokonalá ironie: bezbranný v plné zbroji. Šavle volá: Král je nahý! Nahý volá: Mám šavli! Na podobných Vaculíkových záběrech není člověk jen sám sebou, nahý, nevinný, ale poznamenaný poznáním. Je tu něco jako fíkový list, který značí i vědomí člověka, že je nahý – hříšný a křehký zároveň.

Podobně Ludvík Vaculík postupuje i v psaní: znovu a znovu vyostřuje kontrast mezi něčím živým, obnaženým, co jeví bezbrannost, zvířeckost i lidskost, nevinnost a přirozenost, s něčím neživým, chladným, nachystaným – jako je šavle, hrob, vyznamenání nebo psací stroj příslušníka StB. Metoda vytváří efekt, nikoliv ještě umělecký zdar: ten závisí až na poměru živých a neživých, horkých a studených komponentů. Na tom, zda se stala událost, třebas zlá, a člověk ji přijímá jako pokyn k následování neznámého smyslu, anebo zda situaci sám inscenuje podle svého úmyslu.

Tady se stýkají dva kruhy Vaculíkova psaní i našich životů – je to kruh očišťování, oprošťování věcí a událostí, shazování šatů a smích. A zároveň mučivý kruh sebereflexe, v němž se věci komplikují, znevažují, utíká se od nich. O vlastních rozhodnutích ke krajní upřímnosti a účasti, o jejích důsledcích pro intimitu druhých, ale také o tom, co všechno lze mlčky snášet a vidět, nelze rozhodnout jednou provždy. Musí se vždy pochybovat. A chybovat.