Vaculíkova antižurnalistika

Jiří Pechar

(Literární noviny, č. 17/2002, s. 8)

(Ludvík Vaculík: Poslední slovo. Výbor fejetonů z Lidových novin 1989 - 2001. Praha - Litomyšl, Paseka 2002. 273 s.)

Na začátku roku 1996 bylo Ludvíku Vaculíkovi nabídnuto, aby psal pravidelně do Lidových novin fejetony, otiskované v závěru listu. Nakladatelství Paseka mělo šťastný nápad vyzvat ho, aby tyto své články vydal knižně: vyšly tedy letos - v určitém výběru, který přináší necelé dvě třetiny publikovaných textů - pod názvem Poslední slovo. Nápad to byl šťastný především proto, že teprve konfrontací těchto drobných statí vynikne jejich pravá intence i ironie.

V jednom z posledních "posledních slov", z 13. listopadu 2001, zmiňuje Vaculík "svůj banální nálezek": spočívá v poznání, že "člověk dochází k názorům ani ne tak na základě informace a vědění jako spíš podle své povahy, zdraví, zkušenosti, zvyků a úmyslů". A konstatuje, že právě proto je on sám "schopen mít dva názory", v čemž vidí dokonce "skoro předpoklad snášenlivosti". Podobně na jiném místě: "Zajímavé je, a jestli jste si všimli, že lidé ve sporné věci, na niž je možno mít dva názory, rozhodují spíš podle své povahy nežli podle důvodů: ty si hledají." A když třeba vypoví v červnu 1998 některé své dojmy vztahující se ke kosovské problematice, napíše závěrem: "Na těžké otázky, jako je tato, mívám dva názory. Rozhodl jsem se říci právě dneska ten druhý." Už měsíc předtím sděluje:"Napsal jsem před časem, že nepůjdu k volbám, a dva čtenáři to vzali hněvivě vážně a jeden z nich mi písemně vynadal. Nevím, proč bych nemohl nevolit, když i to je volba. Ale hlavně: řeknu-li, že nebudu volit, neznamená to, že to dodržím." Jindy vlastní názor zironizuje rafinovanějším způsobem, jako když se rozhorlí proti plození ve zkumavce, a posléze prohlásí: "teď uvažuji, jako vy, není-li můj postoj projevem staromilství, strnulosti, ba senility. Ale není, není! Je to pořád svěží totéž, s čím jsem v patnácti letech přišel do velkého města, a protivilo se mi, že si tam lidé záchodují vedle světnic a že jedni chodí druhým nad hlavami, což mi připadalo ponižující." Ostatně, jak konstatuje, už "žánr a rozsah tohoto fejetonu způsobuje, že ho nelze v ničem vzít za slovo ani žádat důkladnější výklad". V dubnu 1996 napíše: "Byl jsem proti tomu, když mi bylo dvacet, a jsem proti tomu dnes tím víc: že dali volební právo osmnáctiletým," ale když nedlouho poté jakýsi student s odvoláním na jeho článek při besedě s autorem prohlásí, že nepůjde k volbám, protože nechce volit špatně, Vaculík nesouhlasí. "Studentův postoj je správný vzhledem ke společnosti, ale nesprávný vzhledem k němu samému." A zdůvodnění tohoto soudu je právě v jeho nejosobnější zkušenosti: "Řekl bych, že rozhodovat se s pochybností je větší ctnost. Jsem člověk zkušený ve špatné volbě od roku 1946 a myslím, že můj omyl byl dobrý. O vývoji nerozhodl, ale mně dal program na celý život a natáhl moje péro. Vždyť já sklidil úspěch tím, že jsem chytře bojoval proti tomu, co jsem udělal blbě!"

Jestliže člověk dochází k názorům na základě své povahy, bude nepochybně nejlepší způsob, jak číst sled Vaculíkových fejetonů, když v nich budeme hledat především způsob, jakým se v průběhu času a dějů projevuje právě jeho povahové založení. To má ovšem své kořeny už v jeho dětské zkušenosti načerpané v moravském venkovském prostředí, a v Posledním slovu najdeme tak tytéž základní emotivní postoje, s jakými jsme se kdysi setkali už v Sekyře. Tak když ve večerním mírném slunečním svitu značně snít o "nějakém jiném světě", bude tento svět mít dobře známé archaické rysy: "Vesnice a všecko v nich je z kamene, hlíny a dřeva. jenom kování a nářadí zemědělské a řemeslnické jsou železné. Nevím: mám tu připustit bicykly? Určitě tu není igelit." Nejsou tu ovšem žádné noviny, a knihy jen o Zemi a o Bohu, přičemž "knihy o Zemi mají tak varovný obsah, že nikoho nenapadne se na Zem nějak drát."

Ze stejných kořenů vyrůstá i jeho sympatizující vztah ke katolicismu, který se projevuje i kritikou průtahů v navracení zcizeného majetku církvi. Nelíbí se mu ani hlasy pro zrušení celibátu katolických kněží. "Hlavním rysem našeho letopočtu," píše na konci roku 200, "je vznik a vývoj křesťanství: jako víry, filosofie, životního způsobu, civilizace." Jeho křesťanství je ovšem hodně neortodoxní: "Kdyby Bůh sám od sebe a jistotně existoval, nebylo by třeba věřit v něj; v tento psací stůl také nepotřebuju věřit. Člověk stvořil Boha, a každý máme Boha takového, na jakého stačíme. Dále si myslím, že Ježíš byl jen člověk, mohl však přitom být synem Boha, jehož si k tomu účelu stvořil." Ostatně víra je u něho založena spíš na důvěře v mravní příkladnost určitých osob: "Oč méně snad věřím já, o to nadvěřeno i za mne mají jiní lidé, jimž věřím. Věřím, například Karolu Wojtylovi, povoláním papeži." Když chlapec, kterého vodí na hodiny náboženství, prohlásí, že "může věřit v dinosaury, ale na Boha ne", dostane se mu odpovědi, že něčím takovým prošel i Vaculík sám, a že to, oč jde,není "naučit se víře v Boha, ale dovědět se, co k ní patří a jak se má žít". Neboť "staré dobré křesťanství, profláknuté, deptané a vstávající, nabízí nejen spásu, o níž po vteřině mrti nemůžeme svědčit ani slůvkem", čteme už předtím v jiném textu, "ale hlavně tento život: jak ho žít".

K základnímu postoji Vaculíkovu patří na druhé straně i potřeba vidět organizační a podnikatelské schopnosti ztělesněné v určité energické osobnosti: od raného mládí zůstává tak objektem jeho sympatií postava Tomáše bati - i jeho jméno se tu opět letmo objeví: "Ti kapitalisté vlastně nic soukromého nemají, protože jsou svázáni s celým systémem, a kdyby se svým podílem nějak vzpříčili, konec! Je to tedy systém kolektivistický, jenže privilegovaný, nevolený a nikomu neodpovědný, nikomu než stroji, který uvedl v chod a on jim teď vládne. ...Ach, kdeže naši Baťové jsou!" Ale v podstatě ze stejných důvodů vyplynul i jeho vztah k Václavu Klausovi; výhrady, které byly v tomto ohledu vyvolány některými pozdějšími Klausovými počiny, se v této knize ještě neobrážejí, ještě v červenci 2001 ho Vaculík "v duševní dílně politiky" považuje "za předáka". Je třeba ovšem dodat, že získání takového stoupence, jakého předseda ODS našel ve Vaculíkovi, by asi v žádném stranickém vůdci nevzbuzovalo velké potěšení. "´Pane předsedo´, pravil jsem Václavu Klausovi, když mě pozval na své Žito, ´budu-li volit vaši stranu, tedy jen proto, že líp vím, čeho se tím dopustím.´" V červnu 1996 píše, že ODS "musí pořád vědět, že s ní souhlasí jen třetina občanstva, a kdoví ještě s jakými výhradami, například já". Když v říjnu 1996 Vaculík prohlašuje, že volil ODS proto, že s touto stranou si přeje "být nespokojen" a přeje si její zlepšení, potvrzuje zároveň to, co čtenář už tak trochu vytušil: "A včera mi napadlo, že vlastně opakuju svou volbu z roku 1946: také tenkrát jsem hlasoval pro stranu, která měla zřetelný a energický program, ale i výrazné osobnosti ve svém kulturním životopisu. Z toho omylu mi vznikla potom opravný úkol na celý život. Dneska je to lepší v tom, že za několik let můžu volit jinak." V lednu 2001 zdůvodňuje pak svoje rozhodnutí podarovat vždy jednoho žebráka v ulici slovy: "Volil jsem ODS? Volil." Je tu ostatně i jeden nesouhlas povahy dost zásadní: "dávno chci oponovat jeho názoru," píše v červenci 2001 v reakci na Klausův článek, otištěný předtím v týchž novinách, "že demokratický systém založený na politických stranách ohrožují ´paralelní instituce´, hnutí a iniciativy vznikající k určitému cíli."

Parlamentární demokracie vzbuzuje ve Vaculíkovi ostatně pramalé nadšení: "Jednou se shledá, že demokracie pro všecky byl blud. Naproti tomu si někdy zas říkám, že ona se žádná věc ani nedá dobře zařídit a že by to nedokázal ani mocný mudrc. Je tedy demokracie dobrý způsob, jak si vláda udělá veřejné alibi, že nic nejde," píše se v stati ze září 1997. A v listopadu 2001: "S demokracií se přece musí něco stát, tato vede k barbarství." Vaculíkovi ostatně od počátku polistopadového vývoje připadalo nemožné "vrátit se k předválečnému systému politických stran", a jestliže si uvědomoval, že ho bylo třeba obnovit, "aby stát začal fungovat", byl nicméně přesvědčen, že se na jeho vývoji má teprve pracovat. Sama volební procedura v něm nevzbuzuje žádné iluze: "Bojím se, že demokracie je v koncích už teď, a ne až potom, až tam bude," říká v květnu 1998. "Svět se stává neřiditelným cestou hlasování, je proto jedno, koho volíme, nemůžeme-li volit jiný život či jiné spoluobčany."

Opakovaně Vaculík vyslovuje názor, že pouhý návrat ke kapitalismu ponechává neřešené problémy, které kdysi vedly ke vzniku komunismu: tak v souvislosti s ohlašovaným vznikem nové strany prohlašuje v květnu 2001, že tato věc ho zajímá, protože ani on nemá koho volit, avšak klade zároveň otázku, "jak se ale postaví k tomu, že po pádu komunismu se vrátily důvody, proč vznikl". A už v říjnu 1996 konstatuje, že "tzv. socialismus u nás musel padnout, ale důvody, proč vznikl, v různé podobě ožívají". Čistě ekonomický pohled zatlačuje požadavky, které neztratily svoji platnost: "Ale kdo se ohlíží za očekáváním a vůlí po lepších vztazích? Že lidé a jejich práce měli si být ve cti rovni? To se ovšem neuskutečnilo, ale ten deficit byl veřejně vědomý!" Mladší lidé, ztotožňující "minulost pohodlně s onou diktaturou", nejsou s to pomyslet "na to, co bylo navzdory jí vykonáno", a proto "třeba nepoznají, že za co se bojovalo proti komunismu, za totéž mají teď bojovat proti kapitalismu". Dnešní komunisty považuje Vaculík ovšem za pokračovatele minulého zla, protože "doposud tyto svoje činy neprokleli", a "jestliže mají ve své řeči často pravdu, budoucnost "je doba, kdy se rozdíl mezi vládou Václava Klause či Miloše Zemana bude jevit nicotný", je tomu tak proto, že žádná z nich k budoucnosti "nedohlédla a neměla k tomu ani ty správné voliče" (červen 1997).

K onomu postoji, který má kořeny už hluboko ve Vaculíkově venkovanském dětství, patří zajisté i jistá kmenová soudržnost a nedůvěra k přejímaným cizím mravům. Ta by ovšem mohla snadno vyústit i v jistou nedůvěru k jakémukoli cizímu živlu, která se v některých jeho projevech - nikoli v těch, které najdeme v Posledním slově - určitým způsobem projevila. Zde je korigována především sebeironií a humorem. Tak v lednu 2000 sice prohlašuje, že "nedůvěra k cizincům, zvláště vypadají-li jinak než my, je přirozená" a že "vyvrátit ji mohou oni sami", přičemž "naše povinnost je přijmout každé dobré znamení". Ale v závěrečném odstavci téhož fejetonu konstatuje: "V poslední době, přátelé, docházím ve svých rasových pozorováních k nemilému výsledku: nejškaredější rasa jsme my běloši. Zákaz je pozdě, když dávno zkazila celou zeměkouli."

Jistá nedůvěra se objevuje i vzhledem k myšlence Evropské unie, pokud by měla znamenat "vyvlastnění" oné ideální hodnoty, "jakou je i stát v duševní definici". Tady je asi také jeden z důvodů Vaculíkovy sympatie s Václavem Klause: "Společný evropský stát, stejný až do těch pivních lahví, to bude jakýsi duševní a mravní velekibuc, nic nebude ničí, všechno bude všech." (Návštěva skutečného izraelského kibucu ovšem je s to jeho duši "zamíchat ode dna", jak napíše asi o půl roku později, a s "urážlivou naivitou" ho tu "provokuje ta stará otázka: co je člověk, co opravdu potřebuje, a co je uměle vyhnáno osobním vlastněním, touhou po zisku, penězích a moci".) Cítí silnou nevoli, když se "nám vnucují cizí rozumy ke všemu" v době, kdy se potřebujeme "probrat k vlastním formulacím úkolů i cest". A tak sice napíše: "Při povrchním pohledu na svůj názor bych sám myslel, tak jako vy, že jsem vůbec proti Evropské unii. Ale já nejsem! Já jsem pro dávno, už od Komenského!", avšak to, co ovšem vypočítává jako součásti rozumného uspořádání života", které by spojená Evropa měla zajistit, je nicméně nepřímou kritikou současného stavu Unie: patří k tomu například i to, aby každá země byla soběstačná v potravinách a aby se zrušily "vnucené a složité vazby mezi výrobci napříč zeměkoulí". A i v těchto souvislostech se znovu vrací myšlenka, že určitá očekávání spjatá kdysi se socialismem neztratila svoji aktuálnost: "Naši politici, pravější nebo levější, se buďto přihlásí k úkolům, jejichž řešení se čekalo od socialismu, nebo se všichni ztratíme v bezvýznamnu a budeme jen kaší v cizích kotlích."

Napsal jsem kdysi, že Vaculíkovo psaní i tam, kde užívá určitých novinářských žánrů, je v podstatě jakousi antižurnalistikou. Nejde mu totiž o to čtenáře získat pro určitý názor, ale donutit ho k samostatnému přemýšlení: to je smyslem jeho ironie a humoru, které právě nedovolují, aby se čtenář s kterýmkoli vysloveným názorem prostě ztotožnil, neboť nebude nikdy vědět, jaké výhrady k tomu či onomu vlastnímu názoru vysloví někdy jindy, nebo dokonce hned vzápětí autor sám. Ten ostatně soudí, že jeho "obliba u čtenářů je většinou omyl", alespoň u všech těch, "kteří si váží toho, že se mnou souhlasí": váží si u něho vlastně jen svého vlastního názoru, který by jen, jak říká Vaculíkem ironizovaná naivní věta z čtenářského dopisu, "tak nedokázali vyjádřit". S opravdovým pochopením bude proto číst Vaculíkovo Poslední slovo jen ten, kdo je s to sdílet jeho nechuť k narcistnímu sebezrcadlení v druhém dík snadnému zdání názorové shody.

Ale právě proto je také výhodou číst tyto fejetony souhrnně v jejich časovém sledu: tak jako u jiných Vaculíkových nerománových prací také zde souvislost i vnitřní napětí mezi tím, co bylo výrazem různých okamžiků v proudu času, vytváří nakonec určitý děj. Děj, který má v tomto případě svůj počátek už v onom okamžiku, kdy Vaculíkovi nebylo umožněno promluvit k lidem shromážděným na Letenské pláni, protože organizátoři se obávali, že obsah jeho projevu nebude takticky vhodný (jak nám ve fejetonu z července 2001 prozrazuje, jeho "neproslovená letenská teze" spočívala v tom, že je "po pádu komunismu nesmysl vracet se k ´socialismu s lidskou tváří´"). A když o této "poučné příhodě z nejnovější revoluce" v prosinci 1989 píše, vidí v ní právě jen něco, co mu pomohlo "k novému sebeurčení: už nikdy se nestanu orgánem ničeho a nikoho, nepřijmu žádnou objednávku, nikdo mě už nezavolá ke kázni či k zasedacímu pořádku". Právě toto "sebeurčení" našlo v Posledním slově svůj adekvátní výraz.

Autor je literární vědec a filosof.