Náš stromek Ludvík Vaculík

Náš stromek Ludvík Vaculík

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 25. 10. 2008, roč. 21, č. 252, příloha Orientace, s. 23.)

Po výboru fejetonů z Lidových novin Poslední slovo z let 1989-2001 připravil Ludvík Vaculík (* 1926) další soubor z let 2002 až 2008, nazvaný Dřevěná mysl.

Knihy i fejetony Ludvíka Vaculíka odpovídají na jedinou otázku: Jak žít svobodně pod zákonem? Zákonem není míněna jen nějaká právní či policejní soustava momentálního režimu, formulář daňového přiznání či dopravní předpis. Zákon je hlavně smrt, vztah k předkům a rodičům, k ženě, dětem, k přátelům i nepřátelům, zákon fyzikální, vesmírný nebo přírodní.

Namítnete, že to je přece otázka každé knihy a každého člověka, že to zní příliš obecně. Důležité je slovo „odpovídat“: na tu jednu velkou otázku o mnoha praktických podotázkách nám ve Vaculíkových knihách odpovídá někdo velice konkrétně a zároveň průběžně. Odpověď není řešení ani návod - odpověď je právě jen odpověď, životní projev, ne nějaký další zákon.

Žít svobodně

Ale kdo to odpovídá? Při totožnosti otázky a rozmanitosti odpovědí se může zdát, že pokaždé někdo jiný, že Ludvík Vaculík na to má celou armádu Ludvíků Vaculíků - výmluvných, nemluvných, proklínajících i zpěvných, v první, druhé i třetí osobě obou čísel, že někdy se jeví jako starostlivý a odpovědný hospodář, jindy jako partyzánský vůdce. Že mění tón, nejen aby čtenáře neuspával, ale také aby se nevmanévroval do funkce předvídatelné instituce nebo idolu: někoho, koho máme tak snadno rádi, že mu buď všechno odkýváme, anebo ho láskou umačkáme a sníme: Máš mě rád? Tak mě nesmíš zklamat! Ale on raději nejdřív zklame - a pak potěší. Tím se vracíme k „žít svobodně“.

V posledních slovech Ludvíka Vaculíka tuto proměnlivost a opouštění již dosažených pozic sledujeme každotýdenně. Dva jejich výbory nás však shromážděním a výběrem upozorňují také na souvislost jeho proměnlivého myšlení. Pisatel je nám schopen několik týdnů po sobě tvrdit, že bude volit a už volí ODS, protože vidí ty a ty možnosti polepšení tohoto spolku, a pak nám za nějaký měsíc mimochodem sdělí, že volil zelené, protože ODS jeho nabídku ke zlepšení přeslechla. Bude horlit proti stírání hranic v Evropské unii, ale když už jsme tam jednou vlezli a rozšířili si území, pak za něj také odpovídá a myslí celoevropsky. Bude odmítat mobily i reklamu, ale když už tu jednou jsou, vymyslí si také nejlepší reklamu na mobily. A opět: na věci to zdánlivě nic nemění, to jen člověk a jeho řeč se staví k zákonu i svévoli svobodně.

Zůstat na svém místě

Výbor Dřevěná mysl, nazvaný stejně jako poslední fejeton výboru předchozího, si Ludvík Vaculík zrecenzoval hned na začátku sám a hned také čtenářům poskytl obraz svého myšlení: postupné odsekávání, řezání a štípání dřívek stromů z vlastní zahrady. A představuje si, jak se ta dřeva nějakým kouzlem dávají do pohybu a vracejí se do původních souvislostí, ke své větvi nebo kmeni. „Až teď mi napadá, co kdyby se ty klacíky spojily podle mých myšlenek! Jaký tvar by vznikl a jakou úžasnou ideu nebo její nápovědu bych dostal,“ čteme už ve fejetonu z 18. prosince 2001.

Tou ideou, tvarem a nápovědou je obyčejný strom. Strom zůstává na místě, nedá se jen tak vyvrátit, nemůže utéct, ale stále proměňuje svůj vzhled a podle okolností i účel nebo smysl.

Prvním a opakovaným zimním fejetonem je po léta Náš stromek. Vánoční stromek oslavuje - nikoliv sám sebe. Lidé ho dávají do stojanu ve tvaru kříže, uvažují o jeho původu a životě, zdobí ho, hledí na něj, zpívají mu koledy, nacházejí pod ním dárky. Tento poražený a zas postavený strom ztělesňuje stvoření i vykoupení, na kterém bere člověk podíl údivem a radostí.

Ale lépe je říct: může ztělesňovat a může brát podíl, to je lidská volba. Autor fejetonů registruje i stromy na náměstích proměněné v obchodní reklamu nebo domácí praktické stromy umělé, které se pohodlně sklapnou a rozklapnou každý rok. Volba mezi profitem, pohodlím a posvátnou skutečností je všudypřítomná, a tak má fejetonista stále o čem přemýšlet a psát.

Na Velikonoce se strom proměňuje v pomlázku, což je slovo, které Ludvík Vaculík prý nepoužívá (a hned tak nazve jeden fejeton), tedy karabáč, kterým se pomlazuje život reprezentovaný ženou. Na ženy se pisatel na ulicích i v dopravě dívá tu s radostí, tu se sadařskou kritikou také jako na chodící či vlající stromy (jen jedna žena se tomuto pohledu vymyká, je to spíš žena-růže, jindy nazývaná jako paní V. či paní Vaculíková).

Náš stromek má ovšem také své sny - a díky jim se může příležitostně volně pohybovat krajinou v časech, kdy má nejvíc sil a nemá vánoční ani velikonoční povinnosti či privilegia. To je nejčastěji léto, pravidelně spojené se strážnickým festivalem. Někdy na něj pisatel jede, jindy si to jen představuje, pokaždé si přitom zazpívá a rozhlíží se po kraji a lidech. Rád jezdí vlakem - pohyblivě vázaná situace je mu vlastní, a kdo přistoupí, ten je pozorován, zpytován a někdy se také svěří v domnění, že cestuje s diskrétní vrbou.

A mezitím jsou dlouhé týdny, kdy strom stojí mezi jinými, doléhají k němu různé nechtěné zvuky, škůdci a živly, které ho ruší, ohýbají, mají moc ho i nalomit nebo porazit, a on může jen stát a konat svou pravidelnou práci - zelenat se, kvést, ševelit, shazovat listí nebo sníh - někdy ovšem cíleně na něčí hlavu.

Možnosti stromu reagovat na agresi jsou omezené, ale existují: stát někomu v cestě. Anebo posměšnou ozvěnou odrazit vtíravá slova: tak se z know-how stane knowhownismus a z VyVolených VyVolové.

Ve fejetonech Ludvíka Vaculíka také trvá vědomí celého lesa, úvaha o společnosti a jejích správcích. Kolektiv nebo obec přitom odlišuje od davu, protože ten sám sebe vždy poráží. Dobrý správce zas nevytěžuje svěřený les, ale slouží jeho prospěchu, myslí na jeho budoucnost. Do tohoto přirozeného modelu pak fejetonista zasazuje aktuální činy jednotlivých politiků i zvuky z médií nebo reklam. Doufejme, že právě této části fejetonů nebudeme už za deset let rozumět: čistě proto, že produkty značek Family Frost, Big Brother, Paroubek nebo Topolánek zahladí čas. O to déle pak pravděpodobně přetrvají fejetony o kočkách, ženách a květech kolotočníků.

Kamenné desky

Jestliže se Ludvík Vaculík vždy představoval svým čtenářům jako ten, kdo svobodně a odpovědně prořezává, kosí a sází, tedy kultivuje své okolí a k této kultuře vyzývá, pak s přibývajícími léty pozorujeme, že jeho slova stále silněji žijí myšlenkou toho, kdo je sám prořezáván, kosen i sázen. Je stromem čím dál víc: čím dál víc klidu, stínu, zpěvu.

Strom je symbolická skutečnost, do které lidé slovy promítají život v mýtech, písních i literatuře - v Bibli roste strom poznání a života a proměňuje s v kříž, ve staročeštině se „dřěvo listem odievá“, stromy kvetou v moderní poezii Březinově nebo Horově... Ludvík Vaculík píše o lesích, stromech i sekyrách od počátku. Dnes v jeho tvorbě roste vědomí pomíjivosti a marnosti všeho, co je ze dřeva i z papíru. Tato pomíjivost však má svou protiváhu.

Tento týden čerstvý držitel Státní ceny za literaturu nazval své úterní slovo O literatuře a zakončil ho prorocky: „Celkově si ale o literatuře myslím, že ze všeho toho psaní, až kolem Země proletí silně magnetické a žhavé těleso, zůstane jen to, co je zapsáno do kamene. Ale nebude to už mít kdo číst.“

Tou kamennou literaturou a zákonem, na který pisatel ve svých fejetonech odkazuje, je Desatero. Přestože nejčastěji výslovně opakuje spoluobčanům „Nepokradeš!“, v podstatě stále čerpá ze dvou základních přikázání pozitivních, která nezakazují, ale povzbuzují. „Ty těžké kamenné desky mají platit!“ volá Ludvík Vaculík. Ale přitom ví, že „všechny hrůzy začaly v mezích zákona“, jak si ho vyložili lidé. Ví, že ty těžké kamenné desky volají po čtenáři, který nemá kamenné srdce ani kamennou mysl.

http://www.dokoran.cz/index.php?&p=book.php&id=399