Napsali o něm

Tomáš Vystrčil

(Lidové noviny, 24. července 2006, roč. 19, č. 170, s.11.)

Vaculíkovy příspěvky v současných, stále se měnících Lidovkách mohou působit na některé čtenáře příkladně anachronicky. Cožpak asi může tak exkluzivně subjektivní názor s podivným slovosledem, vycházející často z letmého setkání s „obyčejnými lidmi“, přírodní reflexe, krátké zahlédnutí unikavého jevu vypovědět o naší politické situaci, mezinárodních vztazích či pohybu na burze, pomyslí si patrně nejeden postmoderní čtenář.

Jedna slavná stať Martina Heideggera se jmenuje Básnicky bydlí člověk. Velký filozof se v ní vyrovnává s postupným zanikáním filozofie jako samostatné disciplíny, jejíž témata si postupně rozebraly specializované vědní obory. Heidegger se na tento pohyb nedívá s potěšením, neboť si je vědom toho, že v přemíře věd o člověku se člověk vytratí. Ale navíc a hlavně, člověk nepobývá, nebydlí na této zemi jako exaktní vědec vybavený specifickým odborným jazykem, ale mnohem spíše jako básník vnímající skutečnost mnohem plněji, stále obklopen tajemstvím a tendencí porozumět celku bytí. A zde se potkáváme s fenoménem Vaculík.

Z Vaculíkovy řeči totiž vyvěrá moudrost mnohem bohatší a pronikavější, než jsou komentáře a názory politologů, ekonomů, sociologů či historiků, z nichž se většinou novináři rekrutují. Aniž by to tito odborníci chtěli a často si i toho byli vědomi, přizpůsobují svou řeč svému oboru a řeči politiků, přijímají jejich hru. Skutečnost se tak redukuje na omezený výsek skutečnosti. Vaculík ovšem nic takového nedělá a na své řeči trvá, jakkoli je také stylizovaná a moderní dobou poučená. O co omezenější jsou politici a jejich komentátoři, o to moudřejší je Vaculík, který zarputile mluví řečí básníka, respektive člověka.

Básník myslí srdcem

Skrze fenomén Vaculíkových svébytných postřehů, srovnáme-li je s tím, jak je v novinách v drtivé většině reflektován svět, se tak můžeme poměrně snadno přesvědčit o tom, nakolik došlo k posunu interpretace skutečnosti ve prospěch vědotechnického jazyka, který člověk „neobývá“ a který je mu ve skutečnosti cizí.

Vaculíkovy minifejetony jsou potom vlastně skvělými politickými komentáři o fungování obce v nejširším slova smyslu a zasahují čtenáře nikoli jen v hlavě, ale také v srdci, kterým básník, respektive člověk, především myslí či by myslet měl. Vaculíkova řeč tak mnohem přesněji pojmenovává, co kupříkladu znamená nešetrná ekologická aktivita, partajní a politické blábolení, kradení, lhaní a podvádění a jeho prognostiku si můžeme bez dalšího každý ověřit.

Samozřejmě: Vaculík bojuje předem prohnaný boj, to, co říká, se rozbíjí o útesy respektive zdi nových továren a supermarketů stavěných doslova na zelené louce v klíně Beskyd obklopených lesy. A útěcha? Ta neexistuje, protože to jednou oproti předpokladu nemusejí všichni pochopit a nejspíše ani nepochopí. Jediné, co zbývá, je si uvědomit, že ani ty nejčernější vyhlídky neeliminují Boha, kterého Vaculík často tak zoufale nepostmoderně připomíná. O tom se ale v novinách sotva dočteme.

A tak si myslím, že by se slušelo poděkovat, že svérázného Ludvíka Vaculíka máme a nadále si jej pěstovat. Už třeba jen proto, abychom si mohli kontrolovat, jestli ještě jeho moravské, zemité řeči rozumíme, a nebo také proto, abychom mohli monitorovat míru své politické vyschlosti. Nakonec třeba zbude z novin jen zábava, statistiky, grafy přesunu politických sil a Ludvík Vaculík, bojující s dilematem, zda borovičku na zahradě uříznout či nikoli. Doufám, že to nebude borovička poslední.

Pavel Kosatík

(Lidové noviny, 22. července 2006, roč.19, s. 13)

Ludvík Vaculík v dnešním českém veřejném životě je přítomen i není. Jeho jméno zná sice každý, kdo poslední půlstoletí neprožil zcela v mdlobách, zda však něco z Vaculíkova tónu a stylu přešlo lidem do krve, je otázka. „Být jako Vaculík“ pochopitelně neznamená mít stejné názory jako on, ale spíš disponovat podobnou vůlí dobrat se jádra problémů a nebát se je pojmenovat razantně a jasně, nebo dokonce lyricky. Sám Vaculík se víckrát nechal slyšet, že o lidi, kteří se k jeho názorům hlásí, nemívá (po listopadu 1989) nouzi. Sám by však asi stál spíš o invenci a inspiraci než o souhlas - bez ohledu na to, zda by pak takové publikum šlo s ním nebo si vykročilo proti němu.

Větší část jeho biografie svádí k tomu, vnímat ho jako píšícího tribuna lidu, který se vždycky pohybuje politice nablízku, občas dokonce v jejím epicentru. Jeho projev na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 nebo Dva tisíce slov v roce následujícím se řadí k nejvlivnějším česky psaným textům minulého století. Román Sekyra odvedl v boji s komunismem snad ještě důležitější práci než Kunderův Žert: odhalil podstatu režimu nejenom kultivovaným intelektuálům, ale zejména obyčejným lidem, kteří mu v té době čelili s holýma rukama. Vaculíkova samizdatová i polistopadová publicistika zas později učila, že občan není jenom průsečíkem (špatných) poměrů, ale že ho určuje zásadový životní pocit - a hlavně praxe.

„Všechno se mě týká“

Přestože politika vyplnila velkou část jeho života, Vaculík právě v roce 1968, kdy do ní byl vtažen nejvíc, dal najevo, že jí ve svém životě určil striktní meze: bude mu tématem psaní, nikoli životní náplní. V čase, kdy byl živým symbolem radikalismu pražského jara a kdy ho jedni posílali vládnout do obrozovaného ÚV KSČ a jiní do parlamentu, Vaculík ještě před srpnem z takové doporučované horské dráhy dobrovolně seskočil. Pokud mu s odstupem let rozumíme správně, vstoupil tím do polemiky s tradičně a setrvačně opakovaným názorem, že politika stojí v hierarchii lidských činností výš než kultura - a je tedy vlastně logické, že kdo se propsal na vrchol a zatouží jít dál, udělá nejlíp, když se nechá někam zvolit. Odložíme-li však vlastní fascinaci světem moci, zjistíme pravděpodobně, že nadvláda politiky nad kulturou je jenom jedním z mnoha křivých zrcadel mediálního světa. Opravdu, proč by se měl člověk obdarovaný kreativitou drát mezi mocné? Nejde toho snad v umění vykonat podstatně víc?

Vaculík svůj vstup do politiky v roce 1968 i později (naposledy, pokud je známo, koncem roku 1989) odmítl. Kdyby do politiky vstoupil, vlastně by svoji dosavadní pozici oslabil; takto však mohl čtenářům dál tlumočit svůj koncept sebevědomého občanství. „Neříkejte, že se mě něco netýká, protože všechno se mě týká,“ takto oslovoval mocné nahoře, ale věnoval svá slova především čtenářům - v naději, že si je zapamatují pro svůj život.

Čím se Vaculík jako člověk a autor vymyká českým poměrům? Nabízejí se především tři vlastnosti.

Riskantní poznávání

Za prvé: mnohem víc, než u nás bývá zvykem, je stylistou-násilníkem. V celkem krotkých a konvenčních českých poměrech neskrývá silné emoce: a když cítí, že ho přemáhá třeba vztek, neututlá ho svatouškovsky, ale nechá ho naplno rozkvést, jako luční kvítek. Potom sklízí plody svého riskantního poznávání, o nichž by se, nebýt takové metody pokus/omyl, nejspíš vůbec nedozvěděl. Leccos, co v jeho textech mohlo být názorem, nebo dokonce postojem, pak zůstává v rovině jen pouhého zuřivého pocitu - ale stejnou cestou se do Vaculíkova psaní dostaly i věci tisíckrát cennější než snadné pravdy zformulované někde v teple. Vztek na zločince, schopného vzít jinému bezmyšlenkovitě život, ho dovedl k úvaze, že kdo dokáže život dát, měl by být schopen unést reciproční odpovědnost spojenou s tím, že ho provinilci opět vezme. Obhajoba trestu smrti se zdá v dnešní navenek tak liberální době počínáním zpozdilým; i ten největší liberál by však mohl Vaculíkovi přitakat alespoň v tom, že zrušení trestu smrti v řadě evropských zemí často odráželo nechuť či neschopnost unést principiální odpovědnost za rozhodování o cizích osudech.

Přesvědčený o tom, že na vyvážené psaní jsou zde jiní a že je jich dost, nesnížil se Vaculík nikdy k relativistickému meditování typu „na jedné straně, na druhé straně“ a tak dál. Robustnost jeho tónu může jít občas někomu na nervy -čtenář však aspoň ví, že se nebude muset brodit, jako často, v malichernostech a titěrnostech.

Je velmi pravděpodobné, že Vaculík své kategorické soudy dokonce pálí s vědomím, že opět přestřelí -nebo i s přáním, aby se tak stalo. Vždyť dokonce i my sami víme, jak to se střelcem většinou bývá: pokud mine cíl, nedosáhne mety, kterou si předem stanovil, ale uvidí-li, kam střela dopadla, zjistí, že existují i úplně jiné skutečnosti, o kterých až do té doby nevěděl.

Druhý Vaculíkův klad: je tradicionalistou. Zdá se až zvláštní, že se v českém světě, který prožil všechny divoké peripetie dvacátého století, najde ještě dnes někdo takový, kdo přesvědčivě říká: tradice i u nás existuje.

S komunismem, svým největším životním soupeřem, se Vaculík kdysi dávno rozešel nikoli ve jménu nějaké nové a atraktivnější myšlenky, ale veden při tom naopak do minulosti: ovlivněn poznáním, že komunismus odporuje lidské přirozenosti a mnohagenerační tradici, tak jak si ji odvodil z osobnosti svého otce a prostředí, ze kterého pocházel. Možná že to byl obraz zkreslený a v něčem idealizovaný, jak tomu v rodových mytologiích bývá. Ale nakonec přivedl Vaculíka k poznání, že podstatné není to, co se ohlašuje jako převratné a nové, ale spíš to, co se opakuje - a zároveň připomíná stále znovu.

I svůj vlastní život potom Vaculík nechal prostoupit rituály, jako by se jimi chtěl uchránit chaosu dnešní doby. Ve jménu tradice, nikoli ve jménu nastoupení cesty k něčemu neznámému, potom začal tlačit na pilu změn, v roce 1968 i později. Byly mu dost cizí politická strategie i taktika - ale doufal, že se může opřít o něco trvalejšího: o cestu, kterou ukazují předkové, dokáže-li ji člověk správně rozpoznat.

A třetí klad: Vaculík je nepochybně mužem odvážným, aktivistou. Jeho žena o něm říká: „Když se někde děje něco nesprávného, musí reagovat.“ V tom to je, složitější to není. Takový postoj patřil k výbavě podstatné části Vaculíkovy generace a zakládal nutnou duševní sebeobranu vůči někdejšímu režimu. Bude se však hodit i generacím dnešním: jejich perspektivou pro změnu je, že obrostou majetkem a časem také lhostejností.

Už dnes se těm pár spisovatelům, kteří nepřestávají úplně mluvit do veřejných věcí, doporučuje, aby své nezřízené ambice líp skrývali. Jenže když se tato funkce spisovatelům vezme, přesněji řečeno pokud se jí spisovatelé naivně, dobrovolně a bezmyšlenkovitě vzdají, kdo ji převezme? Snad ombudsman? Policie? Ať zní doporučované odpovědi jakkoli, nedá se přehlédnout, že na místo jednotlivce s jeho vlastním rozumem a city vstupuje instituce - tedy subjekt nekonečně méně přirozený, než je občan-spisovatel.

Má Vaculík i nějaké slabiny? Hlavně snad tu, že nikdy nepřestal být úplně ideologem. Jeho názor na svět neurčuje pozorování a zkušenost, jakkoli je možná přesvědčen o opaku, ale nemilosrdný diktát jeho povahy, který mu zužuje hledí. S Vaculíkovými názory na Ameriku a Američany (třeba) nebude souhlasit skoro nikdo, kdo tam na rozdíl od něj aspoň chvíli pobyl. Je v něm kus pozůstalé optiky Jasné Poljany, jejíž ctihodný obyvatel před sto lety také vynášel soudy o všem, nač byl i nebyl dotázán. Na platnosti věty o tom, že celý svět je ukryt v kapce vody, se tím nic nemění - jak však má pravdu o světě rozpoznat ten, kdo předem ví, co by rád v kapce spatřil?

Slabina druhá - ovšem přiznejme si předem, že mimořádně sporná: Vaculík nenašel ze života východisko (kdo ví, zda nějaké opravdu existuje), dokonce ani v citovém nebo erotickém životě, kde mnozí věří, že by nějaký nouzový východ směrem ke smyslu mohl být. Užasl (a nikdy se z tohoto úžasu zcela nevzpamatoval), když zjistil, že erotika kromě toho, že posílá do světa nové a možná nadějné lidské bytosti, jejich rodičům a zploditelům dává všechno, jenom ne křídla. O Henrym Millerovi, který Vaculíka svým erotickým pokusnictvím trochu připomíná, kdysi napsali: Když muž stárne, zamilovává se spíš než do žen do samotné lásky - té, na jakou si pamatuje. Také Vaculík o svých láskách mnohokrát psal a také on až dodatečně naznačil, že nejspíš pobýval ve světě chimér. Svět erotiky, pro někoho únik z tíže existence, se mu zobrazil jako okov navíc.

A jeho možná chyba třetí a poslední, která úvahu o něm přenáší z minulosti do současnosti: je vždy nespokojený s dobou, ve které žije. To je samozřejmě legitimní, mravně chvalitebný postoj; znamenal však něco úplně jiného před rokem 1989 a po něm. Za komunistů byl nepřítel jasně definován a spojenci vždy nablízku, byť za normalizace jejich počet dramaticky klesal. Na Vaculíkových textech z doby před listopadem (a snad i krátce po něm) je však vidět, s jakou samozřejmostí čerpal posilu z toho, když se mohl při psaní opřít o jistotu jakéhokoli „my“ - a psát pak jeho jménem. Nic podobného dnes nejde. Každý se zdá sám, a už nic víc. A mnohé nasvědčuje tomu, že Vaculík se s tímto vynuceným odchodem do autorského privátna nikdy úplně nesmířil. Dál by, kdyby to bylo na něm, mluvil radši ke všem, a nikoli z duše do duše.

Dnešní česká otázka

Problémem dnešní české společnosti je, že neumí definovat svůj zájem. Často se zdá, že ho dokonce vůbec nehledá. V důsledku by to znamenalo, že sice žijeme všichni vedle sebe, nikoli však spolu: nacházíme se zde všichni pohromadě bez opravdového důvodu.

Na základní otázku dnešní české společnosti, zda obnovovat rozvrácenou národní jednotu, nebo tuto etapu prostě přeskočit a snažit se rovnou o něco nového a integračního, Vaculík nedává konkrétní odpověď. Trvá však na tom, že odpověď může dát především ten, kdo se nejprve vrátí k minulému a zároveň věčnému, takže i v dnešní době (neznatelně) přítomnému. Ale protože má Vaculík zároveň, jak je známo, na všechno nikoli jeden, ale dva stejně silné a rozdílné názory, dodává: Nevěřím, že by dnešní společnost v sobě sebrala dost odvahy a síly, aby hlas tradice dovedla rozpoznat.

Souhlasit s některými Vaculíkovými myšlenkami je těžké - to však znamená jen to, že jeho mínění není konvenční. Daleko spíš se dá říci, že kdyby se parametry jeho vizí ve skutečném světě naplnily, kdybychom se mu víc podobali v odvaze i vůli dobrat se kořene věci, žilo by se nám všem lépe.

Společnost se neudržuje myšlenkami špičkových intelektuálů, ale tím, nakolik jejich duch účinkuje v obecné kolektivní praxi. Mudrci ukazují cestu, ale to, zda po ní lidé nakonec půjdou, určuje nálada, která panuje v popkultuře. Je rozdíl, zpívá-li o lásce Jiří Suchý, anebo Michal David. Hlavní vaculíkovská otázka v čase jeho osmdesátin tedy patrně stojí takto: Nebylo by dobré dostat z něho do krve podstatně víc?

Ivan Klíma

22. července 2006, Lidové noviny

Nevím, jak základní rys Vaculíkovy povahy přesně nazvat. Zásadovost, důslednost, neschopnost taktizovat, upřímnost, věrnost vlastnímu přesvědčení? Nebo prostě umanutost?

Prvně jsem se s touhle Ludvíkovou vlastností setkal, když jsem jako redaktor v Československém spisovateli předkládal ke schválení rukopis jeho prvního románu Rušný dům. Byl to román autobiografický (Ludvík až na výjimky nepsal nikdy nic, co by se nezakládalo na jeho osobní zkušenosti) a těžil z jeho vychovatelského působení v dělnickém internátu. Román mě nadchl, ale tušil jsem komplikace, neboť v knize bylo několik politických narážek i drzostí, a nemýlil jsem se. Vedení redakce se román až na zmíněné pasáže zamlouval, pojednával přece o dělnickém prostředí.

Pozvali si tedy autora, aby mu přátelsky „poradili“. Pár zmíněných pasáží buď přepracuje, anebo prostě vynechá, a knížka může vyjít. U začínajícího spisovatele se předpokládalo, že rady bez odporu přijme. Jenže Vaculík vysvětlil, že to, co napsal, napsal podle svého nejlepšího svědomí, a tudíž to škrtnout nemůže. Bude uvažovat, zda vše přesně formuloval, ale nějaké změny významu neslibuje.

Rukopis si odnesl a za několik dní vrátil s tím, že všechny inkriminované pasáže zvážil. V rukopise zůstaly. Román přesto vyšel a Vaculík tak sobě i jiným předvedl, že vzdorovat ideologickým náčelníkům má smysl. Vzdoroval pak po všechna další léta trvání komunistického režimu.

Na sjezdu spisovatelů v létě roku šedesátého sedmého přednesl brilantní analýzu současné moci. Ohromená stranická delegace tehdy na protest opustila zasedací sál a v odpověď stranické vedení rozpoutalo vůči spisovatelům represe. Nemohlo však zabránit tomu, že se projev v tisících opisů šířil mezi lidmi, a urychlil tak příchod pražského jara. Kromě dodnes citované pasáže o tom, že za dvacet let u nás nebyla vyřešena žádná lidská otázka, zazněly v projevu i pro Ludvíkův celoživotní postoj příznačné věty: mluvím zde jako občan státu, jehož se nikdy nechci vzdát, v němž však nemohu spokojeně žít. A ještě: Tak jako nevěřím, že občan a moc se mohou ztotožnit, že ovládaní a vládnoucí se mohou sejít ke zpěvu, tak nevěřím, že umění a moc si někdy budou libovat, jak je jim spolu dobře. Nebudou, nemohou, nikdy, jsou jiní, nehodí se k sobě.

Ale nehodlám vypočítávat všechny Ludvíkovy zásahy do historie naší země, chci vzpomenout jednoho méně známého či méně spektakulárního činu.

Osmnáct let edice Petlice

Od počátku roku 1970 se ukazovalo, že vedení komunistické strany se rozhodlo znemožnit jakékoliv nezávislé duchovní projevy. Prakticky všichni významnější čeští spisovatelé a novináři se ocitli na indexu. Tehdy jsme začali uvažovat, co si v takovéto situaci počít. Komunistická moc kontrolovala všechny sdělovací prostředky a rozmnožování i zcela nepolitických textů bylo pod striktní kontrolou. Po poradě s našimi přáteli právníky (Petrem Pithartem a Pavlem Rychetským) jsme došli k závěru, že jediným způsobem, jak bychom mohli dostat naše texty k čtenářům a neporušili přitom stávající zákony, je pořizovat strojopisné kopie. Tato prostá a v době knihtisku primitivní metoda se nám líbila, sami jsme si opsali naše nové texty, půjčili či věnovali je svým přátelům, jenže tím se vůbec neporušilo úřední prokletí nás všech.

Šíření strojopisných textů potřebovalo někoho, kdo by je organizoval, kdo by u sebe soustřeďoval rukopisy, sehnal dostatek statečných a obětavých písařek, pořídil od každého rukopisu kopií ne deset, ale aspoň padesát či sto, odnesl strojopisy ke knihaři a potom, což bylo stejně důležité, je prodal, aby z utržených peněz mohl zaplatit aspoň cenu papíru a práci písařek. Zpočátku nás několik zkoušelo něco podobného začít, ale brzy jsme odpadli a zůstal jediný: umanutý Ludvík Vaculík. Celých osmnáct let svého života, let, kdy člověk bývá na vrcholu tvůrčích sil, obětoval této naprosto ojedinělé a záslužné činnosti.

V jeho edici Petlice vyšlo tři sta šedesát sedm titulů. Vaculík jejich vzhled stále zveleboval, takže postupně se strojopisy začaly podobat vzácným tiskům, vázané často v plátně a doprovázené fotografiemi či originálními grafickými listy. Díky této edici se mohli aspoň někteří čtenáři seznámit s díly nejlepších českých spisovatelů: od Jaroslava Seiferta (ano, i on byl zakázaný), Gruši, Havla, Hiršala, Hrabala, Koláře, Mikuláška, Putíka, Skácela, Šiktance, Trefulky, Uhdeho až po texty autorů málo známých, jako byl Mojmír Klánský či Jiří Plaček. Vyšly tu filozofické stati Jana Patočky, historické úvahy Kautmannovy, skvělá esej Václava Černého o povaze naší kultury i jeho literární kritiky, rozsáhlé politologické dílo Šamalíkovo či eseje křesťanských myslitelů, jakými byli Ladislav Hejdánek, Jan Šimsa či Jakub Trojan, objevily se v ní knihy slovenských autorů Ivan Kadlečíka, Mira Kusého či Milana Šimečky. To uvádím jen několik z autorů tohoto nejpodivuhodnějšího nakladatelství v našich dějinách, nakladatelství, které od přečtení rukopisu až po prodej hotové knihy spočívalo na práci jediného člověka: Ludvíka Vaculíka. (Oficiální nakladatelství, která vydávala srovnatelný počet výtisků, zaměstnávala několik desítek lidí.)

Co znamenala pro většinu českých spisovatelů tato samizdatová edice, si lze v dnešní době těžko představit, stejně jako to, co pro čtenáře znamenala možnost setkat se s myšlením a tvorbou, které se odmítaly podrobit dohledu komunistické moci. Podle realistických odhadů knihy z Vaculíkova „nakladatelství“ kolovaly mezi mnoha tisíci čtenáři, a tak pomáhaly prolomit mříže ideologického vězení, do něhož se nekulturní moc snažila sevřít občany Československa.

Po celá ta léta Ludvíka honila Státní bezpečnost a každoměsíčně ho kvůli Petlici vyslýchala a snažila se ho v kontrolovaných sdělovacích prostředcích zostuzovat. S Vaculíkovou umanutostí však nic nesvedla. Jeden z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů tak vykonal svou „vedlejší činností“ pro českou kulturu víc než kdokoliv jiný v naší zemi.

Objekti a orgáni

Ludvík Vaculík byl v 70. a 80. letech sledován Státní bezpečností, která monitorovala jeho soukromí i život jeho blízkých a činnost související s edicí Petlice. Uvedené snímky, které jsou uloženy v Archivu ministerstva vnitra, pořídili policisté v červnu 1974 (sám na ulici) a v květnu 1975 (s Ivanem Klímou na ulici a sám v kavárně Slávii). Archiv obsahuje též „Záznamy o zachycení a předání objekta“ včetně bizarních výčtů zúčastněných „orgánů“ (i s podrobným popisem jejich oblečení včetně pokrývek hlavy), kteří Mistra, jak zněl krycí název, sledovali. Vaculík praxi sledování i spisů StB zesměšnil tím, že nabídl čtenářům alternativní sledování i Spis o vlastním životě -mimo jiné v knize Český snář.

Niekoľko viet Ludvíkovi Vaculíkovi

   Charakterizovať nekonformného českého spisovateľa Ludvíka Vaculíka ako mravokárcu je mimoriadne nepresné. Skôr by som povedal, že je to „svojej hlavy chlap“, ako nazvala Božena Němcová nášho básnika Janka Kráľa. Pravdivý, priamy a rovný v celom živote a v každom slove bez klišé.

   Byť svojej hlavy chlap, inými slovami byť integrovanou a sebaidentickou osobnosťou je vzácna samozrejmosť. Je to slobodná ľudská bytosť. Pre niektorých starý hundroš a mrmloš. Alebo kritický intelekt?

   Rotačnou osou jeho knihy Sekyra je domov, hľadanie detstva alebo toho, čo je v nás pôvodné a neporušené. Účtovanie s detstvom a s krajinou, kde sa konalo. Mravné kritérium, hodnota a istota citová i intelektuálna. Zem, matka, krajina predkov, legenda, epos a mýtus o otcovstve a synovstve. Román Morčata znamená účtovanie ďalšie: syn sa tu sám stáva otcom, má svoju novú rodinu v čase prítomnom.

   Na jar 1969 robil Ludvík Vaculík na Slovensku reportáž do Literáriek a medziiným sme mu s Palom Hrúzom spievali pieseň Kapusta, Kapusta, čože si pokradou, ej, že ťa poviazali do hrubých povrazov, ktorá bola potom nosným motívom Ludvíkovej reportáže. Tu niekde sa začalo naše priateľstvo.

   Stará baladická pieseň, pretože je básňou, dobre vie, čo sa dakedy stane. Je to predtucha, predurčenie. Určuje povahu cesty metaforicky i naozaj. Píseň máme zpívat poco rubato, což v hudební terminologii znamená poněkud neklidně.

   Čo je v piesni, to sa kliesni. Pieseň predvída. Oj, zabili, zabili viac chlapcov bez viny v maličkej zemi okupovanej vojskom. Čo je v piesni, nech sa kliesni. Tú pieseň človek počuje aj dnes a teraz, hoci trochu v inom tempe a tónine ju spievajú iní v maličkej krajine okupovanej bezduchým hmotárstvom.

   Mal som šťastie mimoriadne. ale aj z toho plynúce nepríjemnosti od vrchnosti, že sa mi akosi požehnane podarilo zamiešať sa medzi „skrachovaných“ disidentov, tie vysoko mravné a intelektuálne osobnosti, najmä v Čechách, ale aj tu.  Stredom kruhu mi bol Ludvík Vaculík a ľudia okolo neho. Ďakujem im za veľa, apoštolom ľudskosti. Aj oni mi pomohli zachrániť sa pred zúfalstvom, bezúfnosťou a surovou osirelosťou. Písali sme si epištoly, písali sme si fejtóny, vydávali knihy i časopisy Obsah a Fragment.

   Jaro je tady! pravidelne nás utešoval Ludvík Vaculík svojimi samizdatovými fejtónmi a vždy sa podvedome a ironicky tušilo, že sa blíži aj totalitný odmäk a miernejšie mrazy.  Boli sme spoločenstvo, bratstvo, tatarkovská obec Božia, plní vzájomnej dôvery, naplnení láskavosťou, nezištným porozumením a úctou ako prví kresťania v mocnej a bút¾avej ríši rímskej za cisára Neróna predtým, než sa ich viera stala štátnym náboženstvom a inštituciovala sa.

      S Ludvíkom sme si písali iba obyčajné listy, aby nám nebolo i pusto i smutno, potrebovali sme normálnu človečiu, bežnú, dennú, vnútorne dynamickú, nehistorickú komunikáciu, neurčenú pre publikovanie, prirodzenú – ako keď sa pečú vianočné oblátky. Hovory lúčne a cezpo¾né.

   To je tá zázračnosť slova! Keď si to teraz čítam, pripadá mi to ako zázrak: je tam dianie, humor, perspektíva, symbolika, večná aktuálnosť, je tam všetko, normálny kultúrny a ľudský, rovnocenný vzťah Slováka a Čecha, ich vzájomnej kultúry a etiky, ktoré sa po stáročia blahodarne opeľujú, oplodňujú. Je to historické dielo – práve preto, že sa tak netvári, nepredstiera, je veľké, živé a tektonické práve tým, že je normálne ako človečí prazáklad, archetyp.

   Podstatné dianie je tiché.

Ivan Kadlečík

Bylo to v zari 1978 u Vlasty Chramostove a ja byla po prve, cela omamena, ve spolecnosti lidi od kterych jsem jen cetla texty v daleke Kanade na brehu Pacifiku. Hralo se bytove divadlo: Macbetha. Ludvik Vaculik sedel na pohovce. Nabrala jsem hluboky dech a s tlukoucim srdcem jsem se blizila k nemu: "Pane Vaculik, jsem z Kanady, znam Vase psani...cetla jsem..." a dosel mi dech. "Ah, tak jste se mi zhmotnila" pravil autor Dvou Tisic Slov, pomalu sahl do kapsy, vytahl pistalku a zacal hrat. Zvuk te pistalky mne provazel od toho okamziku.

HAPPY BIRTHDAY, PANE VACULIK, HAPPY BIRTHDAY, LUDVIKU!!!

Marketa (Goetzova-Stankiewicz) z Vancouvru.

Když pomyslím na pana Vaculíka, tak si vybavím teplý podvečer v Dolních Věstonicích a pár Skácelových veršů. Je zvláštní, že si nevzpomenu na vlivné a důležité politické eseje, ale na zvuk cimbálu, zažloutlou trávu na Klentnici. Tam si jej někam kladu na posvátné, problematické výšiny Pálavy, moravské Valhaly a ne do Bílých Karpat, kam podle mě rodem patří víc než do valašských Beskyd.

Čekám, co napíše. Čekám na útlou knížku, na fragmenty shrnující bohatý život. Možná ji napsal, možná to je Sekyra, nevím, ale jakoby bylo ještě něco nedořčeno.

Václav Cílek (psáno pro tzv. "Vaculíkův neviditelný web")

Milý pane Vaculíku,

děkuji Vám za Vaše originální a často jasnozřivé myšlení a vidění, které nás svou bystrostí a úhly pohledu nepřestává překvapovat a fascinovat, které nás učí myslet hlouběji, všímat si světa a lidí kolem sebe méně povrchně, v detailech, na které jsme předtím ani nepomysleli,

děkuji za Vaše neochvějné přátelství, které nelze zrušit žádnou banální lapálií, jak je dnes mezi lidmi zvykem, za Vaši vřelost vůči přátelům, které si všichni nesmírně vážíme a rádi jí využíváme a hřejeme se v ní,

děkuji Vám za to, že vždycky přispěcháte na pomoc lidem v těžkých životních situacích, zajímáte se, pomáháte, noblesně a s taktem je podpíráte tak dlouho, dokud se nevzpamatují – já osobně Vám to nikdy nezapomenu…,

děkuji Vám za to, že jste nám v normalizaci svými texty v tehdejším sešněrovaném a šedém životě usnadňoval a obohacoval život – vrhali jsme se například na samizdatový měsíčník Obsah a rychle vyhledávali poslední barevnou stránku (někdy žlutou, někdy růžovou nebo bleděmodrou?) s vaším novým fejetonem,

děkuji Vám za Vaše knihy, které nás nutí vidět svět, jak jsme ho dosud neviděli,

děkuji Vám za to, že nás učíte, jak důstojně přemáhat neduhy charakteru a stáří … ?

děkuji Vám také za Madlu!

A tak by se dalo pokračovat…

Prostě – děkuji Vám (i za ostatní) za to, že jste. Máme Vás rádi a doufáme, že Vám budeme moci být nablízku ještě dlouhá léta.

Hodně zdraví a dobré mysli do dalších let! Ať vám to ještě dlouho zpívá!

Vaše Jarka Jiskrová (baba nakladatelka)

Proč nikdy nepotkám Ludvíka Vaculíka

   Ze všech duší, které působí v nám všem společném prostoru, mě osobně rozhodujícím způsobem ovlivnila jediná: duše Ludvíka Vaculíka. Moje první setkání s ní zprostředkoval román Loučení k panně, který mě ohromil. Vrtalo mi hlavou, čím to je, že kniha, jejíž hlavní linie spočívá v tom, že poněkud ješitný hrdina, který není schopen mít ukotvené vztahy se ženami, prožívá vztah další a ještě nemožnější, je tak nádherná. Autorem jsem se začala zabývat a jeho texty vyhledávat. Četba to vždy byla rozporná. Vedle hluboké citovosti se ocitala neschopnost ji projevit. Vedle věcí, které autorovi tolik leží na srdci, často stála zarputilost připustit jiné alternativy. Pravdomluvnost a upřímnost hraničila s neurvalostí, nesporné právo na vlastní názor s iritujícím zdáním neomylnosti. Aniž bych si to uvědomila, tato duše mě zasáhla právě tím, jak je nedokonalá. Nic na sebe nesmlčuje, nic neskrývá, celá se dává všanc. Skrze ni jsem objevila člověka, kterému nelze něco neodpustit, kterého není možné nemít rád. Přes všechny lidské nedostatky je v něm totiž právě ta duše, veliká, milující, statečná, která překračuje průměrnost člověka. Shodou okolností je to přesně typ duše, který ve své realitě postrádám, duše, která v životě jednala, činila nepopulární rozhodnutí, žila, chybovala, trápila se a opět se zotavovala. Tím se stala mým vzorem, příkladem, který mi připomíná, že i vzepětí a vlastní cesta jsou v možnostech chybujícího člověka.

   Přávám si občas s panem Vaculíkem se znát, vyměňovat si s ním knihy, rozprávět s ním o životě a umění, mít přímý přístup k jeho vidění světa, mít možnost vědět, jak by moje žití reflektoval. Jenomže co kdybych si tím svůj vzor zkazila? Možná bych zjistila, že si pan spisovatel nerad povídá, dělá kategorické závěry, zapomíná na sliby, nebo co já vím, třeba si uprostřed rozhovoru začne zpívat, jako by ho společník vůbec nezajímal. Mám také velkou nevýhodu, pro kterou možnost našeho setkání už úplně odpadá: jsem žena a nechci být dotěrná.  Bohužel ale nejsem ani muž a proto Ludvíka Vaculíka nikdy nepotkám.

   Díky laskavé nabídce paní Jankové s ním ale přece jen můžu navázat kontakt, a sice virtuálně, v těchto internetových novinách. Setká se se mnou skrze text, stejně jako se s ním setkávám já každé úterý prostřednictvím Posledního slova. Výhodou je, že se zde nevidí, jak autor vypadá, nepozná se ani, že jsem v podstatě nejistá, neprůbojná a mlčenlivá osoba. Směle panu Vaculíkovi můžu poděkovat a projevit přání, aby mě ještě dlouho inspiroval. Dokonce mu k tomu můžu zanotovat obligátní „hodně štěstí, zdraví“, věc, kterou bych si před jeho hudebním sluchem nikdy netroufla. Otevřeně mu také můžu říct, že pro mě hodně znamená, protože kdo ví, na internetu se za ženským jménem klidně může skrývat pán a od muže tato slova zní úplně jinak.  Ať tak nebo tak, sám Ludvík Vaculík jednou napsal, že se píše lepší částí bytosti. Kéž by ho tedy aspoň potěšilo, že se právě jeho zásluhou v jedné lidské bytosti tato lepší část probudila a teď mu skromně, ale srdečně, přeje vše nejlepší k narozeninám.

Martina McLenehanová