Napsali o něm

Milý Ludvíku,

když jsem před lety odjížděl k Tvým narozeninám z Rovenska pod Troskami, bylo Ti šedesát. Měli jsme tenkrát jiné starosti a jiné pojetí času. Nicméně jedno je jasné, Ty provozuješ mládnutí. Čas nehubí to, co jsi napsal a uchovává tak i Tebe v báječné formě. V té už Čechům zůstaneš, ať se jim to líbí či nelíbí. A já jsem šťasten, že jsem se s Tebou znal a že Ti mohu gratulovat i k těmto narozeninám.

Tvůj Jiří Gruša

Milý Ludvíku, aby se potvrdila mé these o čase a Tvém mládnutí, zjistil jsem v okamžiku odeslání gratulačního textu, že jsem neodjížděl k Tvým šedesátinám, nýbrž k Tvým padesátinám, omládl jsi tedy o dalších deset let, navzdory tomu s jakým zmatkařem ses kamarádil.

Ještě jednou Tvůj JG.

Co mě napadne, když se vysloví jméno „Ludvík Vaculík“? Samizdat. Dva tisíce slov. Několik proslulých knih. Fejetony. Dopisy. První  setkání na autorském čtení. A možná bych mohl pokračovat, kdybych se s ním znal více let a více osobněji.

S Ludvíkem Vaculíkem jsem se seznámil vlastně náhodou. Totiž, dopisoval si s mým dědečkem Janem Šimsou, evangelickým farářem, jejich korespondence vyšla pod titulem „Vážený pane Mikule“. Když jsem byl na návštěvě u svých brněnských prarodičů, narazil jsem… vlastně už ani přesně nevím, jak to celé bylo, ale prostě jsem přišel na to, že si spolu psali. A jelikož jsem byl v té době mladý, mladší než jsem dnes, táhla mě k psaní si se známou osobností nějaká fascinace. Chtěl jsem si s ním psát, tak jsem mu tedy napsal. Po dlouhých časových intervalech jsme si vyměnili několik dopisů… a prakticky jsme se neznali. V jednom dopise mě pan Vaculík jen ujišťoval, že ho tím neotravuju, že ho zajímá moje dospívání, že to je zřejmě z těch dopisů nějak cítit, či co. Takže jsme pokračovali.

Přiznám se, že jsem dosud žádnou jeho knížku nepřečetl, ale to vlastně není pravda. Se zájmem si čtu jeho pravidelná úterní Poslední slova, která píše do Lidových novin. Občas nějaké fejetony v Literárních novinách. A jeho deník Hodiny klavíru.

S Ludvíkem Vaculíkem jsem se zpočátku tedy znal přes dědečka, přes jeho fejetony a přes naše občasné dopisy. Nic víc. Až…

V roce 2009 za mnou přišla babička s nabídkou, že se v brněnském divadle Husa na provázku koná Měsíc autorského čtení. Podíval jsem se na program a zaujalo mne hned několik literátů, tak jsem podstoupil takový menší (skoro)měsíční literární maratón. A mezi těmi literáty byl i slavný Ludvík Vaculík. Tam došlo k našemu prvnímu setkání. Tam mi podepsal knihu – Tisíce slov. A tam jsem ho prostě viděl na živo.

Takže? Co svému oblíbenému autorovi, vynikajícímu a chytrému a občas i vtipnému fejetonistovi, možná i příteli (i když nevím, jestli je to patřičné takhle říct), Ludvíku Vaculíkovi k jeho 85. narozeninám popřát? Když přeju svým blízkým, kteří píší, přeju jim hodně inspirace, aby měli pořád o čem psát. A jelikož jsem se na svém blogu na internetovém serveru Lidových novin také rozhodl každý týden publikovat nějaký ten pokus o fejeton (v neděli), občas mívám ty pochybnosti, jestli budu pořád mít nějaký ten námět. Jako mladý (toto přání mě neopustilo) jsem se chtěl stát spisovatelem. V současnosti píšu blog. A zatím takřka do šuplíku píšu povídky. Sem tam napíšu ten článek do časopisu. A jednou mi pan Vaculík do dopisu napsal, ať počkám, že nejdřív musím něco prožít, a pak o tom psát. To samé udělal sám. Ve škole mu poradili, ať si píše deník – vznikl Český snář a Milí spolužáci. Napsal mnoho fejetonů, které vyšly knižně. A další a další. Jo, měl bych si je konečně přečíst. Asi už jsem k tomu dorostl, o další týden po panu Vaculíkovi slavím dvacetiny. Takže, abych se vrátil k přání… přeju panu Vaculíkovi stále mnoho inspirací, aby měl pořád a zajímavě o čem psát. Snad to není troufalé. A samozřejmě mu musím popřát taky hodně sil a zdraví, protože to je v jeho úctyhodném věku dar.

Všecko nejlepší, pane spisovateli!

Petr Hrudka, Jaroměř

Milý Ludvo,

je to fantastické, že v tom hanebně pokročilém věku máš pořád co povědět lidem, kam se na Tebe hrabe celá vláda (omlouvám se za to bídné přirovnání), lepší to vyjádřil Werich, kam se Tebe hrabe zámek plný spisovatelů.

Přeju Ti, aby Ti pořád sloužila hlava a taky všechny ostatní části těla, a pokud se dožiju, těším se nashledanou při Tvé devadesátce.

Tvůj Ivan

Sekyra, říjen, husle...

Není, myslím, vůbec jednoduché napsat zamyšlení tohoto typu, jakousi úvahu, přání, aby text neobsahoval ani náznak, ani špetku patosu. Aby pisatel nesklouznul k typickým frázím nepřiměřeně velebícím oslavence a aby to vůbec mělo nějaký smysl (ani by nemusel být „vyšší”, stačí obyčejný smysl). Copak, psal-li bych přání někomu jinému, vem to čert! Ale postavit tyto mé amatérské literární snahy před oči člověku, který mě v této oblasti ovlivnil více než kdo jiný? Skoro drzost… Tož do toho.

Člověk si za svůj život vytvoří jakýsi světonázor, obvykle složený z ohromného množství názorů a pohledů různých lidí, ať už ze svého okolí, rodiny, apod. Anebo se člověk jaksi spřátelí s určitými postoji veřejně známých osobností. S názory pana Ludvíka Vaculíka se „přátelím” více jak deset let a pořád si máme co říct. Jsou totiž neotřelé, nepodbízivé, někdo by řekl „proti proudu”, ale já bych je definoval jako jednoduše „správné”. Nejsou světové (to je označení hrozně neosobní a z oněch světových názorů nikdy nic dobrého není), myšlení pana Vaculíka sídlí na vyšší příčce – jsou především lidské… ovšem v tom pravém slova smyslu.

Teď by se čekalo, že začnu vyjmenovávat oblasti, kde oslavenec vyniká, v čem je slavný. Dělat to určitě nemíním, učinily tak stovky přede mnou a přijde jich jistě ještě fůra, daleko kompetentnějších a fundovanějších lidí (až na výjimky). My všichni víme, proč pan Vaculík nějakým způsobem figuruje v našich životech, ať už se jedná o pondělní nedočkavost na úterní Lidové noviny nebo o jedinečné pocity z četby prózy. Já si na něj kupříkladu vzpomenu vždy, když sekám dřevo či trávu, když poslouchám anebo hraju moravské lidovky, když vidím nějakou nesprávnost v životě („Co by na to řek’ Vaculík”, pomyslím si v takových okamžicích), jeho knihy mi – nevím proč – evokují čas podzimu: a to je velká část mého času, přičtu-li k těmto ještě další a další. Každý zde má k němu vyvinutý zvláštní osobní vztah, který je písmem i slovem jednoduše nepřenositelný, jako zde můj, všichni víte, o čem mluvím. Máme ho prostě rádi.

Pane Vaculíku, dosud jsem používal třetí osoby, dovolte, abych ke konci přešel k druhé. Za svou osobu Vám ještě jednou gratuluju a přeju vše nejlepší k osmdesátým pátým narozeninám. Ovšem zejména poděkujte paní Jankové, za to, že mě doslova dokopala (někdy je to třeba), abych sedl a něčím Vám zde do sborníku také přispěl. Tož jsem tu něco napsal a doufám, že to není až zas tak špatné.

                                                                                                                                                   Matěj Matela

Scheinfeld 3. –7. července 2011

Milý Ludvíku,

už dávno ses mi vřezal do života. Po prvé jsem si Tě prohlédl zblízka u Milana Šimečky v Bratislavě, na jaře v roce 1969, byls tam tehdy se Zdenou; ten oběd si pamatuji, Milan ho připravil. S Milanem jsme byli u Vás v Dobřichovicích na zahradě. Muselo to být v roce 1976, před naší emigrací, protože jsem už jel autem. Ano, po letech jsi mi poslal fotku z toho setkání.

       Ještě před tím jsi byl u nás Na klášterním na mých 43. narozeninách. Vzpomínám si na jídelní lístek, který jsem tehdy procovsky napsal a který jste měli každý u svého talíře. Když jsi odcházel, vyžádal sis porci husích jater pro Madlu.

       To jsou pravda krávoviny, bezvýznamné momentky, „out of record“. Skutečně důležité věci probíhaly na jiné úrovni. Například když jsi byl u nás Na klášterním a řekls: ‚Držte ten dům tak dlouho, jak jen to bude možné. Oni by nás chtěli ožebračit, o všechno připravit. Nesmíme jim tu radost udělat.‘ Nebo když jsi mi, v roce 1975 (nebo až na jaře 1976?) přinesl seznam prvních padesáti titulů Petlice, který jsem poslal Pavlu Tigridovi a Jiřímu Pelikánovi; vyšel pod titulem „Edice Petlice – první padesátka“. Když jsme se loučili v sobotu 10. července 1976, Tys při tom hrál na housle a zpíval. Milan o tom napsal Fejeton o loučení. A potom naše korespondence přes hranice, skrze „železnou oponu“.

       Rád bych tu korespondenci ještě za života uveřejnil. Patří k dějinám disentu, exilu, k Tvému velkému podniku VZDOR, k našim soukromým i k veřejným dějinám této země. Je to mnoho dopisů! (Nejdelší dopis, který jsem Ti napsal, jsem ovšem uveřejnil už v roce 1994, v knížce V kradeném čase; ten byl ovšem psán jako text pro Listy; ledaže ho tehdy Pelikán nakonec do čísla nezařadil. A pak – před třemi lety – drobnosti týkající se Obsahu.)

        Ale vedle toho jsou i naše soukromé rozhovory a pře. Dávno před lety, v Bratislavě, na okraji nějaké konference, jsme seděli v restauraci hotelu, kde jsme bydleli, moje Helena byla u toho. Ptal jsem se Tě, zda si uvědomuješ, že jsou svými eskapádami odsoudil Madlu k svého druhu celibátu. Ty ses tehdy vykroutil tvrzením, že pro Madlu už „to“ nebylo tak podstatné. Helena mi měla za zlé, že jsem byl tak dotěrně přímý, ona mi vždycky zazlívá, když se nechovám konvenčně, jak tomu ona rozumí.

        To mi běhá hlavou, když na Tebe myslím. Připomínáš se mi ovšem, a nejenom mně, týden co týden, svým Posledním slovem v úterý. Často dojde k souznění, někdy k disharmonii, občas je to tak jen vaculíkovsky soukromé: ale i za ty informace navíc, jen o Tobě, jsem vděčný.

        Když na Tebe myslím, taky si uvědomuju, jak mě život obdaroval, až nezaslouženě, když jsem dostal takové přátele, jako jsi Ty, jako byl Milan, Jan Vladislav… Čím víc mě opouštějí přátelé, kteří patřili k nejbytostnější podstatě mého života, čím víc zůstávám osamocenější, tím víc si přejí, abych se nemusel trápit steskem po těch, co mi ještě zůstali. Jsem jen o šest a půl roku mladší – Ludvíku, prosím Tě, přežij mě!

K Tvým narozeninám všechno nejlepší! Nejen zdraví, také hodně lásky. S ní se dají snášet i nejhorší nemoci, něco o tom vím, hodně zblízka: od naší dcery Bereniky, co má od loňského podzimu hrob u sv. Markéty. To jediné Ti nepřeju: abys přežil některé ze svých dětí.

.

Vilém

PS. Jen namátkou z dopisu 14. června 1983 (z Hannoveru, posláno po Wolfgangovi):

„Milan Ti referoval správně. Považuji skutečně Český snář za geniální dílo. Je to velké štěstí, že sis na psaní našel čas a že jsi dokázal navzdory všemu ostatnímu knížku dokončit. Moje žena v tom ležela všechen volný čas po několik dnů, nosila mi to do pracovny a předčítala pasáže, které ji zvlášť upoutaly. Málem nechápu ten pokřik, který svého času byl kolem rukopisu; samozřejmě že chápu, i když objektivně vzato i podle mého osobního gusta a pocitu to byl pokřik nesmyslný.“

Dobrý den,

nemá valného smyslu svářet jakákoliv spektakulární přání, tedy krátce: nechť dlouho živ jest náš král! Vždy, když se procházím brumovským podhradím, o kousek víc Vám rozumím. Snad. Doufejme. Stojíte za to, aby Vám lidé rozuměli.

Váš

J. Dvořák

Luhačovice.

7. července 2011

Vaculík Ludvík pětaosmdesátiletý

Ludvíka Vaculíka znám skoro celý svůj život. Napřed jsem ho četla a poslouchala v rozhlase, obdivovala jako redaktora v Literárních novinách a ještě více za jeho projev na IV. sjezdu spisovatelů v létě l967. Osobně jsem ho poznala – dnes by se řeklo face to face –, až když celou redakci zrušili. Tehdy Zdeněk Pinc končící filozofickou fakultu zval tyto vyhozené lidi na setkání se studenty do sklepa psychiatrické léčebny Ke Karlovu 5. Jak příhodné místo k setkávání začínajících ztroskotanců! Říkalo se tomu „pincárna“. Ludvík Vaculík mne tehdy – vedle toho, že byl hezký chlap – překvapil svoji skromností a nepatetičností. Říkal, že má tři kluky, skromnou ženu Madlenku, která dovede šetřit a levně vařit, takže to díky ní přežijí a časem se snad nějaká práce pro něho taky najde. Na podzim l967 se opravdu nevědělo, jak to dopadne.

   Do velmi blízkého kontaktu, ba až konspirativního, jsem se s Ludvíkem dostala až v červenci l976. Tehdy emigroval Vilém Prečan a “předal mně“ místo sebe Vaculíka jako spojku na skupinu vyhozených spisovatelů. Pak jsme se pravidelně po ránu tak jednou za měsíc setkávali na stanici Sokolovská u mozaiky, která je tam snad dodnes. Předával mně rukopisy Petlice, Obsahu, epistolae, což byly oblíbené Dopisy příteli, iniciované jako forma samizdatu od Hejdánka, občas rukopisy celých tlustých knih pro Škvoreckého, a já jemu zase předávala již venku vytištěné knihy a vzkazy „pro jeho lidi“. Přestože nikdo z nás neměl a nesměl mít doma telefon, nějak to všechno fungovalo a času jsem měla – alespoň teď mám ten dojem – snad více než v současnosti.

   Obtíže s Ludvíkem občas byly. On měl vytříbený smysl pro spravedlnost. Proč by měl někdo číst celou knihu v dvanácté kopii a druhý jí mít pěkně čitelnou z prvních průklepáků? Tak ty různě kvalitní opisy míchal. Bylo to spravedlivé. Ale z exilu (především Vilém Prečan) mně sdělovali, že když jsou stránky různé kvality, musí znovu a znovu nastavovat xerox a že to zdržuje. Nikdy jsem tehdy ještě xerox neviděla, byla jsem jenom jako „posel z Liptákova“. Tak jsem Ludvíka přemlouvala, aby alespoň jeden exemplář byl stejné kvality. Nechtěl, časem ale poslechl.

   Lidé se tehdy motali v kruzích, osobní se prolínalo s neveřejným, a tak jsem se postupně spřátelila s oběma tehdejšími jeho partnerkami. Dnes si pletu jména svých vnuků a vnuček a postupně vyjmenuji všechny, než se strefím do toho pravého jména. Asi to nesouvisí s demencí, protože i tehdy jsem to občas udělala a Lenku oslovila jako Madlu a naopak. Geniálně jsem to pak vysvětlila oběma. Lenka je přece druhá část Madlenky, a tak jsem vlastně to jméno řekla správně. Prošlo mně to. Obě se mnou nadále komunikovaly a myslím, že upřímně. Když jednou přijel Ludvík s Madlou na chalupu do Jelenova, požádala jsem ho, aby mně prostříhal nedávno vysazenou jabloň. Začal to stříhat a Madla mně zavolala za roh chalupy a řekla: „Zastav ho, Vaculík řezat stromy neumí, on o tom jenom hezky píše.“

   Snad jsem teď, po letech, neprozradila něco, co jsem nikdy říci neměla! Ludvíku, určitě jsi nic nikdy nezvoral. Tu jabloň stejně pak ožraly srnky. A já si nadále pečlivě vystřihuji Tvoje fejetony a schovávám do šuplíku pod televizí, abych Ti je pochválila. Ale když Ty nemáš e-mail, na Sokolovskou již nechodíš, sedíš jenom v Holešovicích nebo Dobřichovicích – a tak Tě chválím alespoň tímto způsobem.

   Jo a gratuluji Ti k pětaosmdesátinám a Madle taky, za to, že to všechno s tebou vydržela. Krásnou pusu přes Vltavu ti posílá

Jiřina Šiklová.

„Přeju panu Vaculíkovi především zdraví, protože sil má stále dost, to je dobře! Je to člověk, který vidí hodně dopředu a jinak než my, obyčejní smrtelníci. Vzpomínám, jak jsem ho potkala, když na Strossmayerově náměstí likvidovali bezy. Se zájmem pozoroval činnost zahradníků, ocenil, že vše rozřezali na malé kousky. Já jsem byla smutná a on řekl: no nemože byt všechno stále stejné! A měl pravdu.

Moc ho zdravím a připomínám, že ve stejný den, jako on se narodila i má matka Eva Štolbová. Jednou to nějak slavili a natáčel se film Fronda...“

Eva Tomková

Pane Vaculíku,

zdravíme Vaši paní i Vás.

Přejeme Vám všechno dobré, jasnou mysl a zdraví. Vaše starost o společné je obdivuhodná. Jsme Vám vděční za Vaše postoje i texty (vždy je vyhlížíme). Učíte lidi přemýšlet a brát se za lepší. Lhostejnost a hloupost je snad největším nebezpečím.

Ať se Vám i nadále dobře daří.

Václav Vacek, farář letohradský a Jana Kalousková