Napsali o něm

Alexandr Kliment

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 16.)

Alexandr Kliment o příteli a člověku - Ludvíku Vaculíkovi, o jeho ženě a o jablku... Excelentní novinář, autor dobrých, zajímavých a krásných, místy hnusných, knížek, statečný a drzý kulturněpolitický činitel, mírně úspěšný, mírně neúspěšný ochránce přírody, opatrně zaujatý milovník pornografie, skoro profesionální fotograf, znalec folkloru, zvláště severomoravského, člen světových, evropských, ba i českých kulturních společností, zakladatel hudebního pěveckého tělesa jménem Wlastenci, sám pěvec bas-baryton, dojemně diletantský houslista, pozorný a vzdělaný dendrolog, astronom a astrolog, po němž jest pojmenována planetka obíhající v solární soustavě, na stará kolena se učí hrát na piano, mluví šestnácti jazyky, z nichž česky dokonale a obezřetně s valašským přízvukem, nerozumí poezii, ale o Kabešovi řekl, že je to velký básník, a Jaroslav Seifert se těšil na to, že si s ním promluví, oblékán konvenčně, až nevkusně, ale s čistotou venkovských farářů, vždycky pečlivě oholen s knírem přesně stojícím v pozoru jako napoleonská garda, od mládí se při rozhovoru trošku kývá sem a tam, což poznávají jen lidé, kteří ho dobře znají a mají rádi, on se totiž začíná nudit, když se myšlenky opakují a rozmělňují, jinak se nikdy nenudí, vždycky má co dělat, všechno ho baví, spraví hodinky, čte knihy do konce, i když jsou špatné, chce přijít na to, proč jsou špatné, telefonuje stručně, moderní technologii nezatracuje, ale pro sebe odmítá, odpoví na každý dopis, nedává almužny, ale podpoří dobrou věc, aniž se ta věc o tom doví, nikdy se nepřejídá, vynikající znalec vína a pálenek, nikdy nebyl opilý, když nepracuje, neumí být sám. To je Ludvík Vaculík, dále jen Vaculík. Napsal tři tisíce fejetonů. V každém fejetonu je Vaculík jiný. 179 cm, 88 kg, 80 r. K té osmdesátce mu chci jménem čtenářů Literárních novin, jménem redakce a redakcí Literárek i jménem svým blahopřát, ale než to v následujících řádcích udělám, rád bych poblahopřál paní Marii Vaculíkové, dále krásným českým jmenováním jen Madla, že to s Mistrem těch osmdesát roků vydržela. Nebylo to ani jednoduché, ani snadné, ani lehké. Madla má s Vaculíkem tři děti. Vychovat je, dát jim vzdělání v režimu nemilosti bylo větší umění, než psát romány. A to je osud milenců a manželů, kteří jsou stejně mladí a posléze stejně staří. Vaculík jednoho onoho roku: Buď rezignuju na sexuální život, nebo si najdu milenku. Milenka si našla jeho. Pak druhá, pak třetí, pak čtvrtá a co já vím. Vaculík: Za lásku se nikomu omlouvat nebudu, ani Pánu Bohu. Křesťansky vychován, svědomitě posloužil ruskému socialismu, založil v Čechách kontrarevoluci, vedl odboj proti okupaci z Kremlu a zůstal na volné, svobodné noze, ačkoli mohl být velvyslancem, ministrem, senátorem nebo bankéřem: možná i prezidentem, krátce po sametové revoluci, ale o té řekl: To nebyla revoluce, to byla změna. Revoluce teprv přijde. Kolik revolucí prožil Vaculík ve své hlavě? Napsal o tom upřímné knihy. Onehdy jsem ho viděl klečet v kostele u Svatého Vojtěcha. Jeden ze známých kněží mi řekl, že Vaculík se navrátil do Církve Svaté. Jeho nemanželské děti se k Pánu Bohu římskokatolického vyznání nehlásí a jedna z Vaculíkových posledních milenek prý utekla z kláštera. Vyřídil tuhle informaci mezi kamarády vtipem. Tak jsme se hořce zasmáli. Ale Vaculík je člověk veselý a vtipný od přírody. Vtipy z rukávů nesype, ale když nějaký řekne, všichni se upřímně zasmějí. Například, i když je trochu pikantní, ale nejsou-liž všechny Vaculíkovy knihy taky pikantní, tedy Vaculík: Soudce se ptá žalobkyně, proč nevolala o pomoc, když byla znásilňována. Žalobkyně: Povedala som si, trtkaj si, trtkaj, veď naše súdy sú spravodlivé. Vaculík zazářil a září v souhvězdí spisovatelů své generace: Klíma, Kundera, Kohout, Škvorecký. Každý své generaci přinesl poselství, které se dá vyjádřit jedním slovem. Vaculíkovo slovo je: Navzdory. Tohle slovo zaznělo na sjezdu spisovatelů za režimu a zatřáslo politickou scénou: A jestli vzniklo něco dobrého, tedy navzdory. Vaculík je osoba napříč. Odkud se bere tahle originalita, která někdy hraničí s okázalou provokací? Madla: Nezapomeňte, že Vaculíkův dědeček byl panský dráb. Vaculík ovšem dneska neužívá žádných důtek nebo klacku, ale vytvořil si, vybudoval, vymyslil a zplodil vedle dětí manželských i nemanželských mravní autoritu, ve věcech osobních i veřejných si přisvojil právo veta. Běda, když se mu někdo protiví, pan Vaculík je ochoten nasadit jeden ze svých jazyků, kterému se říká urážka. Což kamarádi, ti jsou zvyklí, ale ty ženy, nejbližší i vzdálenější, jimž určena je najednou a z mužské svévole hanba. Když se mu to vytkne, Vaculík: Musí se s tím vyrovnat. Ale nepamatuju se, že by si některá stěžovala. Od Vaculíka i políček je pohlazení. V době předsrpnové roku osmašedesát se důležitá skupina spisovatelů a politiků radila, jak a co dál. Byla vehementní tendence vydat pro veřejnost prohlášení. Vaculík každou formulaci vetoval. Nakonec řekl: Ať každý sám dělá, co chce. Zkusme se chovat svobodně. Jeho postoj komentoval spisovatel a novinář Zdeněk Pochop, dej mu Pán Bůh nebe, takhle: Vaculík je neschůdný člověk. Ráno jsme si v novinách přečetli Vaculíkových Dve tisíce slov. Vaculík nebyl doma k zastižení. Hledaly ho světové agentury a především ruská KGB a česká StB. Vaculík byl v posteli s milenkou na horách, což svědčí o jeho smyslu pro osobní integritu. Madla: Modlím se za něj, aby ho Pán Bůh nepotrestal. Karol Sidon: Vaculík je poslední spravedlivý.         Vzpomínka: Vaculík stojí pod jabloní dost dlouho. Madla: Nestůj a jdi spát! Vaculík: Čekám. Madla: Na co čekáš? Vaculík: Až spadne to jedno jablko. Konec tohodle příběhu důvěrně znám z Vaculíkovic zahrádky, ale já ho neprozradím. Co myslíte, chytil Ludvík to jedno padající jablko do své dlaně?

Vladimír Merta

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 8.)

Hledáme někoho, kdo napíše nejlépe o Vaculíkovi a folkloru. – Jedině Merta…, zněla odpověď zasvěceného. Tož jsme se vydali dobrodružnou cestou a s jejím výsledkem vás nyní seznámíme, i když se jedná rovněž o takřka dokonalou sbírku všech předsudků, které o LV panují. Ale nakonec je to číslo k osmdesátinám, nikoli doporučení ke kanonizaci.

Zpěv se odehrává tady a teď, ponejprv a naposled. Nedá se v něm listovat pozpátku, opravovat v čase uplynulém nejde. V obecních knihách kremnických se zachoval doklad o složení středověké lidové hudby. Vedle muzikantů, jmenovaných a oceněných deseti zlatými, vyskytuje se i položka: Cikán jakýsi též své po právu dostal. Tak nějak nijace si představuji lidového rétora. Splývá se svým etnikem, zemí, minoritou, národem – a ryje stopu ve vesmíru. Zní to nabubřele. Vaculík takový je. Dělá k stáru vše pro to, aby se na jeho jméno zapomnělo. Dokonce už pochopil, že se od svého lidu liší drahým krojem, tak jej uvážlivě odložil. Ve snaživě rekonstruovaném dresu vypadal jako starosvat nebo Kecal z okresní inscenace vyprodané nevěsty. A zase špatně! V nešumné košili se motá mezi protestsingery, opentličkovanými folkloristy? Co tu chce ten starý nabručený zlostník? Na pódiu stojí skromný, hrdě nesevřený zpěvák i „lidový“ znalec, odzdola vedený k úctě k… po našemu dědictví, po francúzku patrimoine. (Za pravopis ať ručí lektoři, my od folkloru si často vymýšláme). Existuje nádherná nahrávka duchovní hudby, nesoucí název Rhétorique de Dieu. Francouzština – jazyk osvícenců, dědiců racionality, neskrupulóznosti a pragmatiky římské říše, dokáže nejlépe ocenit povznesení, kterého se nám hříšným dostává, porozumíme-li způsobu, jímž nás hodlá oslovit sám pánbůh.

Vaculík se do jeho pozice tlačí zcela svévolně, nezaslouženě, omylem, jaksi en passant, ve zcela jiné hře, zděděné tentokrát po válkychtivých Peršanech. Sdíleli jsme jedno pódium, tiché ódium na slavnostech zpěvu. My mladí šedesátníci a staří –tníci. Kde jinde nežli na Moravě. Ve Strážnici. Stál skromně trochu jakoby v pozadí, daleko od mikrofonu, jako Pavarotti či Kryl. Jako všichni dobří zpěváci, které technika obtěžuje natolik, že ji prostě ignorují. Pobyl s lidmi v krušném horku za trest celé dvě hodiny. Všichni oželeli pro jeden den pobožnost. Ani jeden opilec, ticho, pokora, velebné tóny, žhavé středomořské slunce, vypalující zbytky individuální svévole z mozků.

Ti dva se vůbec rádi vidí v obraze. Stál na celém pódiu sám. Jenom Pendolino Rychlík, nezbytně přítomný převozník pořadem, dostal více prostoru. Jeden druhého by filmovali pořád dokola, warholíci. Že bych ho rád natočil sám? Co mi po něm, je nedůležitý a zavrženíhodný jako každý, kdo po baladě sáhl bez zbrojního pasu a vyšších povolení. Ale byla taková doba, kdy se muselo smět všechno… S jiným výtečníkem, ztajeně výbušným redaktorem a kočírujícím šéfem ostravského Techniku, ale taky pozorným a skromným žákem opavských Giňovců a dalších romských hudců Janem Rokytou nahráli kazetku valašských a lašských pěsniček. Vedle Havlovy Audience a plastikových Pašijí ojedinělé vykročení samizdatu do hájemství slyšeného. Zpěv je zapomenutá historie. Kolikrát se nad jihočeskými blaty a rašeliništi dovoláváme husitského chorálu? Kolikrát slyšíme nad růžovým paloučkem fotbalových stadionů, odkud nás cizáci zase a zase vyhánějí, melodii hledající ztracený domov? Vaculík je vybíravý, ale věrný. Našli se s Rokytou a drží se, i když jsou oba divocí po nějakých Avarech či Rumunech, to mi nevymluví žádný od Napajedel výš do hor. Úderný cimbál dokáže učinit své tóny neslyšně půvabnými. Jakoby z mlhy nad řekou Léthé se vynořují první tóny zpěvu. Zpěvák to chytí. Jan ustupuje až za hranici slyšitelnosti. Takto se zde slouží jen velkým zpěvákům.

Muzikant zde nespoluúčinkuje, ale doprovází. Naslouchá, a tím, jak se uskrovňuje, ustupuje, učí nás naslouchat zpěvákovi. A ten zas ustupuje až na mez, za níž už hudba přechází v meditační ticho. Pak se jen o malinko zase vrátí, jako ten převozník, který nám nakonec předá své proklaté, ale tolik žádané, nápomocné veslo. Lehce a nedostižně se k tisícovému davu přiblíží jen člověk poučený, vyrovnaný, světem protřelý, v naukách zběhlý – přesto náš: neokázalý, neumělý, obyčajný. To v baladách značí vznešenost, ne průměr. Vaculík je vznešený zpěvák. Dřív nebyl. Jak to? Co sa s ním stalo? Nemusíme hledat jen kolem sebe. Změnili jsme se všichni. Začínáme hledat nové řečníky, věrozvěsty, zpěváky. Nový není nutně mladý, neposkvrněný. Začínal jako ironik, jen tak přenášel do Literárek zmatené kecy okresních funkcionářů. Podával veřejně a bez závazku zprávy z obrodného procesu v Semilech. A hned za ním nohsledi: nezbavil se jich nikdy, a oni nedosáhli jeho. Chudožilové. Záhy si osvojil trucovité rétorické figury, jimiž nahrazoval intelektualismy módně kafkoidního okolí. Nepsal absurdní dramata, žil je. Nebo je dokonce pomáhal oživit.

Starý není nutně zasloužilý, senilní, moralizující. Vaculík je čím dál víc mladší. Aby se nám nakonec ještě nenarodil?! Je to vůbec ten samý člověk? Komunista, se kterým se nemá mluvit? A kdo nebyl? Toto měl být chvalozpěv! Už se mi otevírá kudla v kapse. Už mě má v moci. Je nepřeskočitelný jako hnojiště, nad kterým jsme si v mládí dokazovali své schopnosti. Jako járek pod mostkem za velickým kulturákem, kterým jsem proplul o jednom zmeškaném fašanku, jen aby mě pasovali mezi moravské šlechtice. Že jsme se tam málem všeci utopili? O tom to je, jak dnes říká i ledajaký prezident.

Zpěv je muzika hraná na tenké struně natažené mezi kolébkou a rakví. Takhle kýčovitě, jinak to říct nende. Vaculík budiž nám takovou strunou. Sám si svůj osud stvořil. Hraje na své tělo jako druzí na basu. Nebo v base. Zdánlivě nestojí ani za řeč. Zarputilý, po očku sledující, zda ho ještě sledujeme, hraně skromný a chtěně lidový. Bývalý elitář. Jeden z mála, kdo konal a nebyl zavřený. Proč? Jak? Když mohl on, co jsme dělali my?

Zpěv je umění vyslovovat. Mít něco na mysli. Hle životopis, jak jsem si jej sám za něj zapsal. Jestli se pletu, on už to někdo opraví. Vaculík to ale sám za sebe rozhodně neudělá. Bude si zarputile trvat na svém. Nikdy mu nepálili sirkami chlupy na prsou. Nechali vystudovat syny na stejném prestižním gymnáziu, kam se marně přes tlačenku tlačili tlačení straníci: byl mezi svými, i když čněl. Nebo aspoň přečníval. Nekolaboruje. Jeho památný projev je dnes zapomenut, citují se jiní. Právem? Čím se lišil, nebo spíš nelišil, jubilant? Dnes mu je málem jak evropskému intelektuálnímu komunismu. Ten nomenklaturní kádřík, redaktůrek zábavné redakce, prototyp všech Krausů a jiných uvolněných polovzdělanců, souběžník jiných takových jak se říkalo Dienstbírů, Jasných, Kunderů, Liehmů a a a… Ti kulišáci o dobrých dvacet třicet let prodloužili existenci rudé alternativy (myšlenka dobrá, jen kdyby k tomu pustili nás poctivé). Ale nikdy neprodával internet zadarmo. Ani věčná pera.

Vaculíkův zpěv se nedá zmínit o sobě: souvisí se zjevy starších bardů: Jaromír Nečas, pan rídící Okénka, dělostřelec Hudeček. Přes rameno se mu už naklání i Dušánek Holý, a ta skromná paní Kománková.

– Proč zpíváte o lásce, když jste tak stará. To sa nehódí. Proč nezpíváte o smrti?

Jenomže láska je v baladě jen kvůli té smrti. Jakmile se zpěvák zbaví ruchu a kolektivní podpory muzikantů, je sám. Před bohem i lidmi, před svými hříchy. Opuštěn všemi tituly, zaslouženými poctami, prohýřenými nocemi. Bez nich nemůže k baladě ani přičichnout. U zpovědi jde ruku v ruce s poznáním, očištěním a napravením nejprve pokání. Trojí přiznání viny. Ale pozor: ne teatrální všeobecné (katholické) bití se v prsa. Vše se odehrává uvnitř. Kdo jde s okázalostí ošklivého na veřejnost, hřeší podruhé. Ve sklepě duše sa nebluje. Balada se odehrává na pozadí věčnosti. Nepotřebuje oltáříky, svaté, ikonky do občanek nebo čipy do pasů. Poletuje přes hranice volností větru. Sloky jsou na chvíli strnulé oživlé sochy, poutnická zastavení, ustrnutí stromů, v nichž je zakleta panna. Jak to že to vím? Balady nezpívám, neodvažuju se, jenom si tak občas odkrojím. Jak jsme to kdysi dělávali babičce se špekem v utajeném příšeří sklepů, zakopaných generacemi pod úrovní našich každodenních příbytků? Šmik a dost! Schovávaného a zapovězeného odkrojit, to je to svaté přijímání,

ta voňavá hostie, to svatokrádežné přestoupení pořádku, ten předskok do pekla. Tam se ochutnávají šťávy života. Nikdo neví o baladě všechno, natož aby o zjištěném navíc bryndal slova na papír. Je to jako ve středověku: nauč se, odříkej svou zprávu a zapomeň ji. Když to neumíš, spolykej svůj vlastní jazyk. Vaculík to ovšem neví, proto ať zpívá. Nemůže býti jináč. Ať zpívá až do aleluJÁ! Ostatní pak ať dál píší. Slova, slova, slova…

Tóny, tóny, tóny… namítne některý. Balada je zdánlivě všelidovým majetkem. Jako vzduch, mosty a vzpomínky na horko či vlezlou zimu. Leží si pod různými záminkami v rozlehlých vatikánských knihovnách, libri prohibiti a v regálech cédéček. Olizována souboráři, učiteli, jednou za čtyři roky i politiky, párkrát za tisíciletí celými národy pozdvihována do hymnických výšin, zůstává individuálním prožitkem každého, kdo ji dozpívá do konce. Kolik z nás si rádo zanotí 6. července, A tam dole při Urpíně, Svatý Václave nebo Kamandir geroj Čapajev. Ale jak je to dál? Balada je umění sklenout oblouk mezi začátkem a koncem, zopakovat symboliku neděle, smíření mezi božským předobrazem a jeho lidským obrázkem. Balada poletuje mezi platónskou jeskyní a našimi stíny, je médiem, nehmotným lektvarem touhy, stesku, nedostižnosti. Balada je jedno nekonečné pohrávání si se smrtí. Kolikrát se jí dostalo přímé řeči, kolikrát byla přivolávána, zaklínána, odklínána, lákána jinam. V žádné černé magii se tolikrát neskloňují jména a činy prokletých sousedů jako v baladě. Institut veřejné paměti, milosrdenství veřejného zapomenutí, odškodnění a zadostiučinění činí z balady jeden stále doplňovaný a z druhé strany stále zapomínaný zákoník lidskosti.

Vaculík ovládá stručnou melodii zlostné pomluvy. Roztahoval se v nekonečném sebestředném seriálu, málem vyprodal tajemství svého dětství a svého kraje. Zvláštní věc: uměřenost jeho dětského literárního deníku, přepsaného z úhledně psaných stránek bez redakčních zásahů, byla baladě a její neodvolatelnosti blíž nežli jeho poslední rozmrdlé pokusy, spící v ospalém vedru Libri Prohibiti. Český snář je ovšem jediným přiznáním otevřené spolupráce s StB, o níž není sporu. Kdo jiný se udal, že předává svému orgánu došlé samizdaty, aby si ozřejmil postoje a poznal snáze, kde je skutečný nepřítel? Fascinující drzost raného Vaculíka, zastydlé puberťáctví cudné stařecké erotiky, marné pokusy stát se na stará kolena mravokárcem a kulturním vzorem synkovi… to vše je pryč. Vaculík vzdává jako ten africký běžec těsně před cílem, ale nechává se ošetřit našimi soucitnými pohledy, a proti pravidlům všech sponzorovaných klání se došoupává do cíle. Slavní už dávno odešli. Jen pár diváků, které nebaví soutěžení, ale samotná cesta, pochopí, co se v dědkovi asi děje. Vaculík jde vstříc své milé s otevřeným hledím. Odložil rudou zbroj a nenahradil ji jinou. Hlas má pěkný, intonuje jistě a neokázale, jako faráři, kteří raději trochu uberou, než aby přestřelili. Kroj mu nesluší, lidová bodrost ho ničí. Vaculík se stává hlasem pomalu mizející generace těch, kdo v rukou ještě potěžkali otěže skutečné lidové moci. S komunisty se možná nemluví, ale mělo by se jim naslouchat.

Neurážejme ho, že ze všech zpívajících spisovatelů je nejlepší. Ze všech píšících zpěváků by taky nechtěl být nejlepším spisovatelem. Může ale být podobojím? Mužem i ženou, registrovaným i utajeným, svým i naším, slavným i bezejmenným? Vaculík si vybral. Směřuje od slova jen škrábaného, tedy historicky nezvratného, čítankově nevyvratitelného a navýsost nudného, k životu vyřčeného, neustále omývaného, ochutnávaného a tudíž navýsost chutného slova. Směřuje k prapůvodu literatury: totiž k melickému doprovodu příběhů, k slovutným hostinám bohů. Ochutnává sice ještě klobásky s česnekem, ale uvnitř již cítí manu.

Jeho psaná věta je ulajdaná, ledabylostí přetéká, může začít a skončit kde se mu zachce. Jak daleko je čeština exulantů nadosmrti! Jak jadrně mluví Voskovec a mlčí Kundera! Jak výstižně Milíč, jak barokně a sebeopojně zní latinská čeština mistra Jana či Komenského?! Jak neslyšně šepot Palachův, jak mámivě a nepoddajně chtěná lidovost Havlova… Vaculík je z hlediska múzického nijaký. Nedramatizovatelný, svévolný, svéhlavý znělo by lépe. Zastavme se u toho slova. Zpěvák musí mát svou hlavu, svůj hlas, své já. Jinak by si ani nedokázal vybrat z nepřeberných tisíců zápisů ten jediný, pro něj nejlepší, nejpravdivější. Tedy nejdřív mosí byt, aby sa mohl rozplynout. Nejdřív musí žít, aby dal zapomenout na sebe a dovedl oživit život jiných: Nejdřív hřeš, abys věděl, jak jinému odpustit. O jiném starém zpěvákovi se říkalo: Je to stará sviňa udavačská, ale zpívá jak Pánbůh… O naší povaze to ledascos říká. Vaculík nebyl dost veliká sviňa, tak zpívá jen jak umí. Zní to drsně. A život je jaký? Nepopsaný. Dobrý člověk už vám neřekne, jak a kde se dobře zpívá. Cyklista neřekne o stezce, hledač magické krajiny o kamenech v poli. Je příliš těch, kteří vybírají klenotnice. Ať nám Vaculík ani neříká, kde že bude zpívat. Ať si ho každý na svých cestách potká sám. Že bude moc opuštěných, kteří se třeba osudově minou? Řeknu to po jeho: Ať!

Texty k tématu Osmdesátiny morousovitého svědomí naleznete rovněž na stranách 6, 7, 9, 10 a 16.

Vladimir Merta je hudebník

Adam Michnik

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 7.)

Szanowny Panie Ludviku,

jak wielu moich kolegów zapamiêtalem Pañskie nazwisko po raz pierwszy z 1968 roku. Siedzialem wtedy w wiêzieniu i przeczytalem w „Trybunie Ludu“, organie KCPZPR, ¿e Ludvik Vaculik znany kontrrewolucjonista maczal palce w przygotowaniu manifestu „Dwa tysiace slów“:

Od tego czasu wielokrotnie czytalem Pañskie teksty w pismach emigracyjnych, zachodnich i podziemnych i wci¹¿ byly one dla mnie wzorem cudownej ironii wobec dyktatury i glupoty. Z tej ironii wyrastala rozwaga i roztropnoœæ.

Cieszê siê, Ÿe obaj doczekaliœmy koñca komunizmu, a Pan dodatkowo wspanialego jubileuszu. ¯yczê Panu du¿o zdrowia i du¿o wspanialych tekstów.

ADAM MICHNIK

Vážený pane Ludvíku,

jako mnoho mých přátel jsem Vaše jméno zaznamenal poprvé v roce 1968. Seděl jsem tehdy ve vězení a v Tribuně Lidu, oficiálním tiskovém orgánu komunistické strany, jsem se dočetl, že Ludvik Vaculík, známý agent kontrarevoluce, se angažoval v přípravě manifestu Dva tisíce slov.

Od té doby jsem mnohokrát četl Vaše texty v západoevropském tisku, v exilových časopisech i samizdatových publikacích a vždy pro mě byly vzorem nádherné ironie vůči diktatuře a hlouposti. Z oné ironie byla cítit rozvážnost a pronikavý úsudek.

Mám radost, že jsme se oba dočkali konce komunismu, a Vy nyní i krásného životního jubilea. Přeji Vám mnoho zdraví a skvělých textů.

ADAM MICHNIK

Jakub Patočka

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 7.)

Cítili se celí nesví, pokud nemohli s určitou pravidelností, nejlépe týden co týden, lidem nabízet svůj výklad dění.

Ludvík Vaculík je mimořádný spisovatel, což ví každý. Je také originální politik, o jehož intelektuálním dědictví v této oblasti se povedou debaty ještě nejméně osmdesát let. Obor, v němž se již za svého života stal nepominutelným klasikem, je novinářství. Literatura si putuje tucty různých cest, politika je nakonec především průmětem pohybu kulturně-sociálních struktur, ale každý, kdo bude chtít v českých zemích jako novinář něco znamenat, bude už provždy muset Vaculíkovo psaní znát a tak či onak se s ním vyrovnávat. 

Ludvík Vaculík je živoucím pokračováním tradice založené Karlem Havlíčkem a později nesené Ferdinandem Peroutkou. Všichni tři byli vynikajícími spisovateli, všichni tři způsobem, který může podnes inspirovat, podnikali statečné politické akce; každý z nich byl po určité zlomové období v českých zemích nejdůležitější občanskou autoritou, ale ani jeden z nich v politice své představy přímo neprosadil. Všichni tři ovšem tíhli více k psaní, a to – navzdory úctyhodnému literárnímu dílu – k psaní novinářskému: cítili se celí nesví, pokud nemohli s určitou pravidelností, nejlépe týden co týden, lidem nabízet svůj výklad dění. Zatímco Peroutka na Havlíčka navazuje okázale, Vaculík se k nim dvěma přímo nehlásí. Jeho psaní, i když je v něm tolik osobního a zemitého, je ale psaní člověka s vynikající teoretickou průpravou i znalostí tradice. Sám zřejmě ví líp, že patří do této trojice, než to kdo kdy dokáže promyslet a zdůvodnit. Vaculík prakticky neteoretizuje, nemluví abstraktně a nikdy se nesnaží o výklad, který by působil objektivně. Je v tom pravým opakem Peroutky, který by nejraději použil plurál, i kdyby měl hovořit o zavázání tkaničky u své boty. A kdyby se mohl vyhnout singuláru jen za cenu tří stran úvah o klasické německé filosofii či ruské literatuře, dal by se bez váhání touto trnitou cestou. Vaculík nemůže být opačnější. Snad z kocoviny, že se na konci čtyřicátých let dvacátého století, kdy se český národ tragicky rozdělil vedví, ocitl na straně, která měla více síly, ale méně pravdy, i když se jí zdálo, že má díky vědecké teorii všechnu, uhnízdil se v něm odpor k všemu teoretizování, abstraktní mluvě. I v politickém manifestu ze všeho nejraději popisuje, co sám zažil. Pozoruje zásadně zdola, tam, kde byste mohli stát vy či já, vidí svět jako žába, jenomže žába z valašských hor.

Vaculík tak zřetelněji než na Peroutku navazuje přímo na Havlíčka, který si také uměl libovat i v osobně stylizovaném reportérském psaní. Všichni tři ovšem uvědoměle svým psaním politizovali, řečeno jinak s Peroutkou: snažili se psát tak, aby podle jejich psaní bylo možné dělat politiku. Aspoň tu fontánku, kdyby už radnice Prahy 1 před Rudolfinem zřídila! Tak jako byli poslanci Havlíček a Peroutka, měl se jím nepochybně v roce 1990 stát i Ludvík Vaculík, bez ohledu na to, zda chtěl či nechtěl. Jeho vzdorovitost z listopadu 1989 zůstává – stejně jako jeho skvělá úloha v prvních letech po srpnu 1968 – málo prozkoumanou, a přitom neobyčejně vzácnou a poučnou kapitolu jeho životaběhu. Kolik za jeho trucovitým postojem k sametové změně bylo tušení slabší trajektorie, po níž se české země vydávají? Podle jeho prvního velkého textu z té doby, úvahy Jinou ústavu!, více, než kolik jeho kritici kdy připustí. Až dříve či později Vaculíkovy politické texty vyjdou v jediném svazku, bude to – soudě podle textů jeho obou předchůdců – ještě za osmdesát let četba platná, psaná jazykem živějším než většina v oněch časech vznikající novinářské produkce.

Břetislav Rychlík

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 3.)

Smiluj sa, Pane, nad mojú dušú,

jak sa smiloval kocúr nad myšú.

„Sæuchli jsme se, jak dva psi,“ pravil mi kdysi. A co mám z našeho psovského kamarádství teď psát o starém psu? Nejsme oba žádná ušlechtilá a přešlechtěná plemena. Normální, zdravě křížení venkovští ořeši. Běháme spolu po koutech nezajímavých pro městská plemena, očucháváme všelijaké dědinské uličky, dřevěné kolně, stodoly, zahrady, les, kameně, stromy, trávu, kaluže, potok. Jíme a pijeme, co nám kdo dá, či na co narazíme cestou, nebo si ulovíme. Nejsme vybíraví. Ale potěší nás klobáska, slanina, víno, slivovica. Když jsme nemohli jinak, museli jsme pár lidí pokousat nebo aspoň rafnout, ale jemu to nedělá dobře. Má jemnou duši a měl slušný výcvik doma od rodičů. Celé dětství byl pasteveckým psem. Na krávy, ani na ovce se nezmohl, jenom na jednu, dvě kozy. Odtud jeho nestádní chování a pudy.

Má rád taková míchání nevyzpytatelných psovských nálad. Nic není jednoznačné. Každý patník, kameň nebo strom očurá z několika stran a každé vyčurání má pozoruhodně jinou barvu a složení. Nezvedá spořádaně nožičku, dělá to pořád stejně, jako když byl mladý pes. Tím vyvádí z míry ty spořádané pejsky, kteří se na nic takového v životě nezmohli a zvedají nožičku, až jim páneček dovolí. On nečeká, až ho někdo vyvenčí, dělá si to, kdy a kde se mu zachce. Vždycky se seběhne pejsků a feneček celé náměstí, očuchávají to, prohlížejí, nesouhlasí, nerozumějí, rozumějí, pochopí, protestují, rozčilují se, štěkají, poštěkávají a nevědí, že zbytečně. On už si mezitím dělá potřebu jinde. Jednou do zdejší krajiny i kvůli němu přijeli myslivci z pěti zemí Varšavské smlouvy na tancích s flobertkami, ale čas ukázal, že jim to nebylo nic platné. Vysadil si vlastní les, vybudoval svoji krajinu a vykonával si potřebu dál, ve svém lese, na svých kamenech, stromech a patnících. Nedostali ho.

Když se seběhnem, hned hledáme další psiska, co pořád radostně vyjí, jak my dva. Nebo si vyjeme a štěkáme sami. Degenerovaným šlechtěncům se to zdá opovržlivě směšné. Ale to je tím, že nikdy neštěkali do noci, na temné mraky, na hvězdy a měsíc. Necítili hlubokou či vzrušenou lásku k nějaké psí ženě. Stydí se za bolest, smutek, radost, slzy. Navíc nemají asi žádný hlas. On má hlas pořád pevný, bez stopy stařeckého třasu nebo sípotu, pamatuje si stovky všelijakých variant, dlouhých slok, melodií. Sám řadu vytí polepšil, když se mu zdálo moc smutné, tak ho rozveselil. Když moc veselé, posmutněl ho. Když krátké, prodloužil. Nebo aspoň vymyslel nečekaný konec. Dřív jsme skoro vždycky začínali teskně tímto valašským vytím:

Vyjdi ně slunéčko nad Zálesí,

že mňa v Nedašově nic netěší.

Prv ně těšívalo, ale dneskaj už ne.

Potěš mňa, můj Bože, nekde.

Dřív občas nemohl jinak a spustil se s nějakou mladší fenečkou, ale nakonec se pokorně vrátil ke své smečce. Tak dnes často myslí na svoje přiznané psí hříchy a má rád jedenáctou sloku horňáckého lidového štěkotu, napsaného Martinem Holým z Hrubé Vrbky:

Smiluj sa, Pane, nad mojú dušú,

jak sa smiloval kocúr nad myšú.

Má to však ještě jednu metafyzickou sloku, kterou jsme vynechávali a on ji teď občas lidsky zazpívá:

Luďom povedzte, že mňa tu neny,

že sem odešel nepoškvrnený.

Jaroslav Šabata

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 1.)

Zhruba před rokem – ve fejetonu každoročně nadepsaném Srpnový den – napsal Ludvík Vaculík, že měl sto chutí skoncovat s tradicí, kterou pěstoval od konce šedesátých let, ale nakonec si to přece jen rozmyslel. Důvod byl nasnadě: mám-li se držet jeho slov, chtěl potvrdit kontinuitu Literárních novin po všem, co se v nich a okolo nich v uplynulém roce dělo.

Nechci zde, ba ani nemohu, podrobně rozebírat všechny důvody pro Vaculíkovo rozhodnutí přetrhnout fejetonovou šňůru, jejíž počátek upevnil v čase svých Nepamětí (1969–1972). Omezím se na jedno jediné: na konstatování, že „buněčné dělení“, jímž redakce Literárních novin v letech 2004–2005 prošla, prožíval jako zápas o kontinuitu novin; a že jeho ideový obsah – obsahuvedeného dělení – pojal jako „osmašedesátník“: étosem roku, jejž dramaticky dotvořil jako autor manifestu Dva tisíce slov... Étos „nezapomenutelného roku“ by totiž nebyl tím, čím byl, kdyby neměl svou „řeč“. Vaculík se o ni zasloužil jako nikdo jiný způsobem tak nápadným a viditelným, že jej nemůže přejít nikdo, kdo se chce vyznat v našich novodobých dějinách.

Vaculíkův loňský důraz na kontinuitu Literárních novin byl svérázným a v tomto případě velmi nenápadným gestem obnovujícím neviditelnou stranu lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí vydávat pravdě svědectví i veřejně, jak pravil klasik našeho novodobého zápasu o růst „plné míry lidství“ ve stranách viditelných... Výrok o viditelných stranách živených stranou neviditelnou – v analogii k viditelné církvi, která žije církví neviditelnou – padl v závěru doslovu Masarykovy České otázky. Pointoval tedy první ucelený koncept úspěšného růstu „plné míry lidství“ v našich novodobých dějinách. Masaryk jej předložil v polovině poslední dekády devatenáctého století. Coby zralý čtyřicátník. Na jeho národní program přímo nebo nepřímo, v polemice či shodě pak volky nevolky navazovaly a navazují všechny další generace. Nevyjímaje Vaculíkovu generaci – generaci čtyřicátníků z konce šedesátých let, napadaných ze dvou zcela protichůdných stran, a podnes kontroverzních osmdesátníků.

Víme, že obnova každého národního programu je dějinotvorná událost proto, že se odehrává v nepřehledném poli nepřehledných konfliktů, sporů a srážek všeho druhu: nikoli jen mezigeneračních, i vnitrogeneračních. Je proto téměř zbytečné dodávat, že i Vaculíkovo rozhodnutí z léta loňského roku napsat fejeton Srpnový den mělo za otce jednu z epizod, jejíž dráždivý půvab by byl ten tam, kdyby nebyl dílem sváru. V tomto případě šlo o vrcholnou epizodu z příběhu staré Společnosti pro Literární noviny...

Není proto zbytečné ztratit slovo o jednom možném omylu, k němuž tato okolnost svádí. Vaculíkovo rok staré odhodlání potvrdit kontinuitu Literárních novin je jistě třeba číst jako výraz vůle v uvedeném sporu neuhnout. Ale nepostavil se za „Literárky Jakuba Patočky“ bez rozmyslu či v jistotě, že strana, za niž ve staré Společnosti pro Literární noviny lámal kopí, je stranou z definice lepší. Stranou, kterou ustavil výkvět neviditelné strany, jemuž sluší dívat se na konkurenci spatra.

Neviditelná strana – strana „ideálního komunikativního společenství“, jak by se řeklo v jazyce soudobé diskurzivní etiky, není stranou majitelů klíčů k pravdě. Je stranou rovnoprávných a svobodných mužů a žen pracujících za stejným cílem beze všeho umlouvání a viditelného spojování – tedy v tichém souhlasu, jenž se ustavuje v rozhovoru o výzvách spojených s problematickým životem hmatatelně viditelných politických stran. Nikoli spekulativním vysuzováním „správných úkolů“.

Ludvík je „straník“ neviditelné strany par excellence. Vyčteme to z ducha i stylu celé jeho tvorby: ze všeho, co dělá z Ludvíka Vaculíka „vcelku“ příznačný společenský a literární fenomén sui generis. Příznačné je i to, co napsal po letošních parlamentních volbách: Volby pro mne, píše v Lidových novinách, úterý 13. června 2006, obsahují dvě zprávy: dobrou, že Jiří Paroubek prohrál, a druhou, skoro lhostejnou, že ODS vyhrála..., mrzuté je, že Paroubkova prohra jde na jméno sociální demokracie...

Mnohoznačné, protože hlubinně motivované Vaculíkovy sympatie zde jen zdánlivě zrazují Jiřího Paroubka. Ludvík Vaculík zkrátka krásně mate: v každém jeho soudu vytušíme soudů několik. Nikoli proto, že pravda je historická, a proto relativní, ale právě naopak: proto, že dějinná povaha pravdy volá po neúnavném intelektuálním rozkmitu založeném v upřímné snaze o intelektuální poctivost, bez níž je přemáhání ustrnulých konvencí liberální politické korektnosti prázdným slovem...

Středoevropan Vaculík – Moravan od slovenské hranice – má pro tuto poctivost mimořádný talent. To mu zaručuje čestné místo mezi největšími mistry „tvořivé destrukce“ nejnovější doby. Je to jasně viditelné už za jeho života. Byť i ne každému.

Co dodat? Možná nic, možná jen málo: v každém případě se těším se na letošní Vaculíkův Srpnový den...

Jiřina Šiklová

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 9.)

Jednu z nejzajímavějších polemik v disentu spolu svedli Václav Havel a Ludvík Vaculík. Za pravdu v ní bylo možno dát oběma stranám.

Když má chlap konflikt se zákonem, ať již je to psanec, obchodník s deštěm, nebo spisovatel, je pro ženy a mladé lidi přitažlivý. Ludvík Vaculík svým projevem na IV. sjezdu spisovatelů v létě roku l967 tento předpoklad splnil. Literární noviny byly zakázány a on byl bez místa. Tehdy začaly – asi z iniciativy tehdejšího studenta Filozofické fakulty Karlovy univerzity Zdenka Pince – tzv. pincárny. Ve sklepě na psychiatrické klinice v Praze si studenti zvali k diskusím „zavržené této země“. Tam jsem poprvé s Ludvíkem mluvila. Nejen, že nelitoval toho, co řekl, ale on nelitoval ani sám sebe.

„Mám sice tři syny, ale nějak se uživíme. Mám velice hodnou a skromnou ženu, která vyjde s málem peněz, a to, co jsem řekl a udělal, mně nevyčítá, a vím, že vyčítat nebude.“ Tak nějak to formuloval a mně to opětně imponovalo. Události pak šly tak jak šly. Vaculík byl zhruba za rok, v létě 1968, kdy napsal Dva tisíce slov, opětně obdivován i zatracován a v následujících dvaceti letech dokázal bezesporu nějak uživit sebe i rodinu. Než odešel v létě 1976 do exilu historik Vilém Prečan, znovu mě a Ludvíka Vaculíka „propojil“ a on mně pak pravidelně nosil na stanici metra Sokolovská – dnešní Florenc – svoje fejetony, samizdatový časopis Kvart, Obsah a „knihy-neknihy“ (řečeno slovy Milana Šimečky), abych to poslala do zahraničí, a já za to zase hotové knížky a vzkazy pro lidi kolem něho. Venku, tedy v zahraničí, avizovaly tyto texty, že to zde lidi nevzdali a spisovatelům doma to umožnilo získat čtenářskou obec a bylo to podnětem k dalšímu psaní. Třeba se mně to jen zdálo, ale opravdu jsem měla dojem, že když Ludvík Vaculík viděl, že jeho práce jsou publikovány a zase se sem vracejí, tak se mu projasnil obličej.

V prosinci l978 jsem od Ludvíka dostala celou složku fejetonů a dopisů s názvem Poznámky o statečnosti. Ludvík Vaculík tehdy v těch neoficiálních textech napsal (říkalo se, že podnět k tomu dala jeho Madla), že člověk má si dobře uvážit, zda to, co dělá a píše, mu opravdu stojí za možnost být za to odsouzen a jít do vězení.

Upozorňoval, že hrdinské činy se nehodí do života a těmto činům se daří jen v mimořádných situacích, které nesmějí trvat dlouho. Nejsilnější impulsy dostává člověk ze své povahy a většina lidí dobře cítí své meze, a proto hrdinské činy obvykle lidi lekají, a když někdo lidi přiměje, aby šli nad své možnosti, neměl by se pak divit, když se lidi lámou. A závěrem Ludvík Vaculík upozorňoval, že v reálném socialismu je hrdinným činem i každý kousek poctivě udělané práce. Bylo mně to blízké. Vyznávala jsem názor publikovaný pod pseudonymem Georgie Moldau v Listech, že vysoká sebenáročnost je nejúčinnější zbraň proti socialismu... Ale když jsem si potom přečetla dosti rozhořčenou odpověď Václava Havla z ledna l979 na tuto Vaculíkovu stať, souhlasila jsem i s ním a přitakávala i Ladislavu Hejdánkovi a dalším, kteří tehdy vstoupili do polemiky. Kdo z nich má pravdu? Jaký já mám k tomu postoj a jak já bych argumentovala? Tak nepřímo ve mne Ludvík Vaculík vyvolal strach, že ztrácím schopnost vytvářet si svůj názor a rozlišovat myšlenky obsažené v textech, strach, že i já podléhám redukci myšlení na pro nebo proti, což tehdy v nás všech asi vyvolávala politika KSČ a Rudé právo. Od té doby jsem si na to dávala pozor a byla ráda, že Vaculík vyvolával souhlas i nesouhlas i lidi v opozici. A dělá to dodnes, jak třeba ve fejetonech, tak třeba i ve svém postoji ke sporu kolem dnešních Literárek. Když čtu jeho dnešní fejetony a poslední slova, tak zjišťuji, že jsem si schopnost rozlišovat zachovala také díky jemu. I dneska mne provokuje k polemice. Ale častěji k souhlasu. Někdy tolik, že mu chci napsat poděkování, ale pak to neudělám. Ludvík Vaculík totiž nemá a zásadně nepoužívá e-mail a já zase již neumím chodit na poštu s dopisy a nemám doma obálky. Tak alespoň touto formou, přes noviny, mu děkuji za těch nejméně čtyřicet let, co dává lidem kolem sebe podněty k přemýšlení, hádkám i solidní polemice.

Martin M. Šimečka

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30,  s. 7.)

Přátelství mužů, jak já jsem je znal z té doby coby mladík, se už dnes nepěstují. Přátelství se totiž musí pěstovat, a na to dnes není buď dost času, nebo dost mužů.

V mé hlavě žijí jiní lidé - i já sám - v obrazech. Sebe si ještě stále setrvačně představuji jako mladíka běžícího lesem. Ludvíka Vaculíka zase jako zemitého muže s hladkou opálenou kůží a velkým pevným břichem, jak se noří do rybníku. Mně ještě nebylo ani třicet a jemu už šedesát. Tehdy jsem si říkal, že až budu tak starý jako on, také se odvážím do vody i v chladném létě.

Chybí mi už jen jedenáct let do jeho tehdejší šedesátky, a přesto mi dnes Ludvík připadá mladší, než byl tehdy. Ale to je proto, že žije v mé hlavě. On za to nemůže, já mu jeho úžasný věk brát nechci.

Další Ludvíkův obraz ve mně: odchází spát. To se občas stalo na setkání zakázaných spisovatelů v osmdesátých letech, které kdybych býval nezažil, byl bych dnes někdo zcela jiný.

Ludvík byl náčelník tlupy, aniž o tuto funkci usiloval. Sedělo nás snad dvacet namačkaných v chatce na brněnské přehradě, poslouchal jsem napjatě, co si spisovatelé povídají, abych si z toho vzal to nejdůležitější pro svůj život, a najednou Ludvík vstal a řekl: "Já du spat."

Nebyla ještě ani půlnoc a náčelník nás opouštěl. Nemohl jsem mu to odpustit. Dává najevo, že ty řeči nestojí za nic, že všechno je marnost, že je z nás otráven! Jak může tak potupit naše obcování, jak tomu říkal Dominik Tatarka?

Dávno jsem Ludvíkovi odpustil. Být náčelníkem je těžký celoživotní úděl a člověk si musí rozložit síly, zejména když ho trápí arytmie.

A taky ho vidím, jak stojí ve velké místnosti usedlosti u Josefa nad ohrádkou s malým Jožinem. Vůně Josefových koní prorazila až sem, včetně much. Eda Kriseová stála vedle Ludvíka a na tvář ji usedl motýl. Jožin spal. Přesto jsem si řekl, že já v šedesátce děcko mít nebudu. To si může dovolit jen náčelník.

Ludvík si vybral za své přátele muže, které jsem měl nejraději ze všech. Pravda, s Josefem jsem se viděl jen několikrát, ale zůstaly ve mně jeho oči a také zadek jeho koně, jak přede mnou cvalem pádí do kopce.

Tatarka byl v Ludvíkově tlupě šamanem, jenž očarovával muže i ženy. Ale šamani, byť zdánlivě všemocní, protože vševědoucí, také potřebují porozumění a péči. Nikdo tak dobře nerozuměl Tatarkovi jako Ludvík.

Můj otec, přestože mladší, byl Ludvíkův starší přítel. Byl v jeho tlupě stařešinou. Říkal mi, že on to byl, kdo Ludvíkovi řekl, ať napíše Český snář a nechá na čas plavat Cestu na Praděd. Je to pravda, Ludvíku?

Přátelství mužů, jak já jsem je znal z té doby coby mladík, se už dnes nepěstují. Přátelství se totiž musí pěstovat, a na to dnes není buď dost času, nebo dost mužů.

Ludvík jako náčelník ví, že pěstovat se musí vše, neboť jinak to zaroste plevelem. Nejen zahrada, přátelství s muži či vztahy k ženám, ale vše. Od lidové písně až po společenské poměry.

Když byla ohrožena literatura, pěstoval ji na úkor vlastního psaní. Dnes píše, aby pěstoval náš jazyk a schopnost rozeznat, co je správné.

V mé hlavě žije ještě jeden Ludvík, kromě toho muže, co se noří do rybníku. Vynořuje se v paměti jako plynoucí text, který čtu s úžasem nad jeho rytmem a energií. Rozkoš ze čtení vět je fyzická, koupu se v jeho češtině jako on v tom rybníku.

Když otec přinesl domů, Ludvíkův rukopis Českého snáře, byt ztichl. Rozlezli jsme se do pokojů a mlčky si posouvali přečtené stránky. Celou noc a další den. Byl jsem sice rodiči od dětství vychováván ke čtení, ale až z Českého snáře jsem pochopil, čím může literatura být.

A moje prudérní matka, která otci žárlivě vyčítala Ludvíkovy ženy, řekla: "Odpouštím mu." Ludvíku, není pro mne silnějšího důkazu Vaší velikosti. Buďte zdráv.

Jan Trefulka

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 9.)

Obdaroval spisovnou češtinu neotřelými a zemitými výrazy, rytmem, intonací věty, jaké lze slyšet v jeho rodném kraji, a způsob, jakým vnímá okolí, pointuje své postřehy a rozvíjí nápady, ovlivnil řadu publicistů, ctitelů i odpůrců.

Už několik let si předplácím Lidové noviny hlavně proto, že v nich každý týden najdu Vaculíkovo Poslední slovo. Sám nevycházím mezi lidi, a tak se spoléhám na jeho osvědčenou schopnost vidět, v čem se činy a slova prominentů a představitelů stran i rádoby racionální vývody publicistů a teoretiků tržního pořádku rozcházejí se skutečností, a tím podstatně urychlují proces devalvace hodnot, ztráty odpovědnosti za veřejné věci a od ní odvozeného pocitu bezmoci a lhostejnosti.

Obdivoval jsem kdysi Vaculíkovu odvahu, když dokázal publikovat Dva tisíce slov a nést následky svého vystoupení. Teď žasnu nad tím, co všechno je možné o stavu české společnosti prakticky bez odezvy otisknout. Kdyby někdo napsal o dnešních poměrech Dva tisíce slov, snadno by prošla tiskem, a málokdo by je asi dočetl až do konce. Změnili se představitelé moci, změnily se mechanismy, kterými prosazují svůj vliv a své zájmy, změnilo se publikum.

Nezměnil se Vaculík. Zůstal věrný svému dávnému gestu, nedal se vlákat do bludiště výhodných míst pro zasloužilé, citlivě vybraných konexí a dobře zhodnocených kompromisů.

Jenomže dnes už se málokdo spoléhá na to, že pravda zvítězí. Co by to muselo být za slova, aby pohnula Čechy a Moravany ke společné akci? Drastické zdražení piva? Hrozba zániku evropské civilizace? Odvaha psát o něm tak zlaciněla, že vzbuzuje nejspíš pobavený úsměv.

Proč tedy vlastně Lidové noviny Vaculíka tisknou? Proč čtenáři na jeho fejetony čekají, i když vědí, že k jeho stylu patří i trocha exhibicionismu, který rád ukazuje, co umí vykouzlit z drobného detailu a občas s rozkoší přehání a provokuje?

Po upoceně vykonstruovaných polopravdách, jež se na stránkách nejenom Lidovek stále točí kolem neefektivního parlamentního systému, který už léta není schopen nabídnout voličům skutečně kvalifikované osobnosti do vlády a nejvyšších úřadů, po rozhovorech se stále stejnými hodnostáři, kteří očividně pořád ještě nepochopili, že sněmovna není místo k dělbě koryt, ale ke spolupráci na celonárodně přijatelné, dlouhodobé koncepci českého státu, zazáří dokonce i slabší Vaculíkův fejeton jako autentický projev samostatného a originálního myšlení angažovaného občana.

A co víc: ač už si jenom hrstka odborníků dokáže připomenout a pochopit, jaká to byla doba, v níž Vaculík prožil nejplodnější část svého života a o čem ve svých knížkách píše, pořád bude v české literatuře a mezi zbytkem nadšenců, kteří ji budou číst, přítomný. Obdaroval spisovnou češtinu neotřelými a zemitými výrazy, rytmem, intonací věty, jaké lze slyšet v jeho rodném kraji a způsob, jakým vnímá okolí, pointuje své postřehy a rozvíjí nápady, ovlivnil řadu publicistů, ctitelů i odpůrců. A čtenáři, kteří ho mají rádi, ještě pořád od něho cosi očekávají, možná bilanci, možná recept na elixír, který by oživil v naší demokracii i literatuře masarykovské tradice činorodé práce a myšlení, které se nepotácí jenom v bludném kruhu vlastní důležitosti.

Ludvík Vaculík

(Vaculík, Ludvík. Dobrý den! Lidové noviny, 25. července 2006, roč. 19, č. 171, s. 12.)

Někdy v březnu mě napadlo, že bych na tomto místě mohl vyhlásit amnestii pro přátele, kteří budou cítit povinnost něco o mně napsat: protože vím, jak obtížný to může být úkol navíc. Ale paní Vaculíková zas pravila, že by to vypadalo, jako bych jim chtěl připomenout, aby nezapomněli. Já jsem si uměl představit, že po mně neštěkne ani pes, a já se budu moci pěkně s požitkem skromnosti litovat. Ale pravda je, že to by se cosi porušilo ve společenské a kulturní zvyklosti. A tak o mně mluvilo i psalo mnoho osob: četl jsem, co se ke mně dostalo, nepotřebuju úplný přehled, jelikož by mi třeba vrtalo hlavou, proč nenapsal ten či ten. Děkuju tedy teď i do neznáma.

Až do své sedmdesátky jsem Času nevěřil, a osmdesátka se mi zdá už úplný nesmysl, který na sebe ani nevztahuju. Vysoký věk není zásluha ani výkon, je to náhoda a štěstí, závisející ovšem trochu na tom, jak člověk se svým tělem zachází. A mne, a zas to není věc mravní, žádné kouření, pití a sport nebavily. (Co já teď dostal slivovice!) Člověk je starý podle toho, co může ve svém neměřeném věku dělat. A to je hodně věcí zvyku. Tím, že mi po okupaci vzali zaměstnání, mohl jsem dělat, co mě bavilo a bylo užitečné; a to když si najdete, lidi vás uznávají... a jede to samo. Od dobrého se dobro čeká; snadné rozhodování. Ivan Klíma mne přikrašluje, když píše o Petlici: co jsem měl dělat? Já jsem si bez pána a bez kázně bloumal poměrama, měl jsem i takovou společnost. I Pavel Kosatík mi uznává ctnosti, jako bych se o ně zasloužil, ale to si budu muset ještě pořádně přečíst, já se při prvním čtení styděl. Hvížďala mě v Reflexu uspokojil, když napsal, že nejsem ani jako Hrabal, ani jako Kundera, moje metoda psaní je ta, že se poddávám svému vývoji, bez záměru.

Mně se žilo skoro dobře v té diktatuře, jež mne téměř neměla čím krom otravy postihnout, jsouc ve srovnání s padesátými lety slabá. A tu otravu jsem bral jako komáry v bažinách. Obtížný musí být vysoký věk člověka bez síly, vůle nebo hnacích zvyků. Nedávno jsem pocítil chvilku úzkosti z marné existence, když jsem dokončil jednu práci a nezačal hned jinou.

Všecko v životě mi usnadnila některá má první rozhodnutí v mládí, málo uvážená navenek, nutná však uvnitř. A to teď říkávám na besedách mladým lidem: Nesmíte promeškat příležitost říci něčemu velice špatnému zásadní Ne. Tím se zorganizujete uvnitř a zařadíte se na vzácné místo mezi lidmi. A že cenu má to, co se člověk rozhodne dělat pořád.

Paní Kalenská v těchto novinách řekla, že jsem skromný: jsem rád, že to tak vypadá. Moje pýcha je tkaná rafinovaně. A objevil jsem zásadu: nečekej nic, nebudeš zklamán. Umím si věci také otočit: Když mne pan prezident vyznamenal řádem, chvíli mě to těšilo, než jsem se začal po kouskách stydět za to, že jsem předběhl opravdové válečníky hrdiny. Tak i teď děkuju za všecka blahopřání, ale vím o jakémsi rozdílu mezi tím, co si o mně myslí gratulanti, a co o sobě vím já. A tu si připomínám heslo, které visí v průčelí jednací síně Vysoké búdy ve Zlíně: Neprav nic, nebude nic!