Napsali o něm

Jak měl Ludvík Vaculík opět pravdu

Před čtyřiceti lety jsem stál po rušném nedělním dni u okna horácké evangelické fary. Měl jsem pěkný výhled na prosetínskou náves. Tu sem vjelo osobní auto a z něho vystupovaly dvě manželské dvojice: Luděk Pachman, jeho žena Evžénie, Ludvík Vaculík, jeho žena Marie, řečená Madla. "Máme hosty," jsem volal na svou ženu Milenu. Tak začala pozoruhodná řada událostí, která začala právě tímto setkáním a navíc mým hlubokým pocitem osiřelosti.

Od tohoto setkání jsem čekal od obou mužů slovo naděje a pronikavého rozboru celonárodní situace. Nyní jsem měl dojem, že sice to jsou "naši lidé", ale že jejich dostřel nepřevýší dostřel mých celoživotních přátel, jak jsem je znal z Akademické Ymky nebo z církve a jak jsem se s nimi při setkání utvrzoval v určitém pojetí vztahu ke světovému dění.

K nejbližším událostem ovšem patřila i nečekaná energická návštěva církevního střediska, kde jsem s vybranými představiteli církve pracoval na novém církevním zřízení. Nečekaní hosté mne překvapili tím, že jejich ženy zůstaly sedět v osobních autech a muži, převážně bez košil, prošli celým střediskem. Jeden z našich spolupracovníků poznamenal, když hosté odešli a odjeli se všemi těmi auty, že jednoho z nich zná od soudu ze Vsetína. Hlavnímu našemu "mluvčímu" vysvětlovali, že je zajímalo, jak toto církevní středisko vypadá. Jako vysvětlení jsem navrhl, že jsem na korespondenčním lístku do Luhačovic pozval k návštěvě Pachmanovy a Vaculíkovy právě sem, až tu budu. Dodatečně jsme ocenili pružnost naší bezpečnosti, i když ne dokonalou informovanost.

Pak jsem - 21. srpna 1971 - navštívil Luhačovice a s Pachmanovými a Vaculíkovými prožil celé odpoledne v rozhovoru. Nepochybovali o tom, že lístek četl někdo "povolaný" a já jsem slíbil, že od psaní korespondenčních lístků posílaných před závažným setkáním s uvedením data a místa ustoupím. Už mne na určité risiko takových lístků upozorňoval církevní historik, prof. Rudolf Říčan, i když připouštěl, že "orgány" zajímají více zalepené dopisy. V rozhovoru s těmito, luhačovickými přáteli došlo k domluvě oslavy "stříbrné svatby" manželů Pachmanových.

K této svatbě nakonec nedošlo, ale splnila se Vaculíkova předpověď: "Když už to s tebou Evžénie vydržela dvacetpět let, tak bys ji mohl pozvat do vinárny a když už u toho musíš mít svědky, tak jednoho nebo dva přátele, třeba mne s Madlou. Ale ne, ty musíš mít u toho řadu lidí, faráře,  policii tajnou, policii veřejnou, tiskové agentury, fotografy..."

I tentokrát měl Vaculík pravdu, všechno to Pachmanovi u své stříbrné svatby měli a jako faráře, který však mohl promluvit až k půlnoci, měli mne a při vyzvednutí šachisty na policajtůře se osvědčil i tentokrát Jiří Hanzelka. Ale byli u toho i Ludvík a Madla. A Ludvík zvýšil dramatické napětí, když například mne zadržel, abych něco předčasně neříkal a nechal historika Jana Tesaře tasit šavli a pronést s vlasteneckou šerpou přání blaha nejen jubilujícímu velmistrovi, ale celému národu, ba celému světu.

Pachmanův popis událostí v jejich vile se leckterému z mnoha účastníků zdál chudý. On ovšem velkou část večera strávil v Bartolomějské ulici.

Požehnání stříbrné svatby písemně vyhotovil arcibiskup Tomášek a farář u sv. Havla neztratil státní souhlas k duchovenské činnosti....

Jan Šimsa

Vážený pane Vaculíku,

přeji vám všechno nejlepší k dalším významným narozeninám. Chtěl jsem to poslat poštou, ale to jsem prošvihl, nepřišlo by to včas. Příště se polepším. Stejně jsem nevěděl, co mám poslat, pohlednici s budovami z r.1666 uvnitř kapské pevnosti zvané Zámek (the Castle) a Stolovou horou v pozadí, nebo moc pěkně graficky upravenou kartu s delfíny? Jedno z toho dostanete za rok.

Doufám, že jste v pořádku a pilně píšete. Nemohu teď bohužel sledovat Váš sloupek v Lidovkách, protože ony zavedly na internetu předplatné. Ale i jinde je leccos od Vás, moc se mi líbilo Vaše další 'Jaro je tady?'. Jen při mé paměti nevím, jestli je to poprvé s otazníkem. Doufám, že mi bude dostupná Vaše 'recenze', také v Literárkách.

Mnóga ljéta živijó!

Váš

Petr Vavruch

Kapské Město

Dobrý den vážený pane Vaculíku,

z celého srdce Vám přeju všechno nejlepší k narozeninám.

Děkuju za všechno, co jsem mohla díky Vašim knihám, fejetonům a úvahám, které jsem četla, prožít a pochopit.

Děkuju, že jste jaký jste. A přeju Vám i nám, aby jste takový zůstal.

S pozdravem

Hana Kolářová

čtenářka z Příbrami

Milý pane Vaculíku,

   asi před třemi hodinami jsem se pokoušel poprvé v životě dovolat se do rádia a v pořadu Jana Rejžka Kritický klub na stanici Český rozhlas 6 Vám veřejně poblahopřát do éteru. Nepodařilo se - už jsem se nevešel. Nevadí. Aspoň mám o důvod víc napsat Vám pár řádků, k čemuž bych se asi jinak nedokopal.

   Děkuji Vám především za urputnost a tvrdohlavost, s jakou jste  v  období "normalizace" odolával zastrašování tehdejší moci.. Věřím, že jste to vůbec neměl snadné, i když z Vašich fejetonů, které se mi občas podařilo přes řev rušiček zaslechnou z mnichovského rádia, by nezasvěcený posluchač mohl nabýt dojmu,že píšete o nějakém novodobém a srandovním Kocourkově. Kocourkov to tedy byl, ale že by příliš srandovní, to tedy ani náhodou.

   Možná se budete chytat za hlavu. Já Vám to ale napíšu: byl jste pro mne celá ta neradostná léta jistou morální autoritou. Ve chvílích, kdy na mne padala beznaděj z toho husákovského Blbákova, jsem si vyhrabal staré Literárky s textem "Dva tisíce slov" anebo Vaši Sekyru, vydanou r.1969 těsně předtím, než "spadla klec". A to jsem si vždycky pak řekl: toto je normální čeština, toto je normální lidská mluva. Ne ty sračky, co jsou slyšet z rozhlasu a televize...

   Vaše  Petlice bývá  hodnocena jako jeden z činů, které přispěly k zachování  kontinuity české literatury. Neměl jsem to štěstí, aby se mi samizdaty dostaly do rukou přímo. To až po převratu jejich oficiální vydání. Kdybyste ale nenapsal vůbec nic, tak za tuhle statečnou a obětavou práci díky!

   Ještě k něčemu se chci doznat. Bude  mi za rok šedesát a celý život kantořím. Proto mě vždycky dojímá, jak hezky píšete i hovoříte o Vaší paní učitelce Svatoňové. Tož pokud by i o mně aspoň někdo z mých bývalých žáků  takto pěkně smýšlel, nežil jsem nadarmo. A dost.

   Buďte zdráv a vesel. A pište pořád dál. Ať Vám slouží i hlas, abyste si k tomu mohl taky řádně zanotovat.. A zase někdy přijeďte do Brna. Teď tu celý červenec v Divadle Husa na provázku běží autorská čtení českých, slovenských a polských spisovatelů, ale Vaculík nikde. Tak se hleďte polepšit...

   Z jedné velké moravské vesnice Vás zdraví a všecko dobré přeje Mirek Heindl, Velkopavlovická 10, 628 00 Brno 28.

AKO MI LUDVIK PORADIL A POMOHOL

Najkrajšie spomienky mám na Ludvíka z najhorších čias a to je už dávno. Možno si na tie príhody sám spomína len nejasne – ak vôbec.

Ta prvá je z jesene, asi už z konca novembra 1968. Kultúrny život nevychádzal od septembra, stal sa prvou obeťou husákovskej normalizácie. Nechceli sme to ešte brať na vedomie. Naše vydavate¾stvo zažiadalo o novú registráciu pod názvom Literárny život a my, celá redakcia aj s práve menovaným šéfredaktorom nevychádzajúceho týždenníka Dominikom Tatarkom, sme sa dennodenne schádzali v redakčných miestnostiach na Štúrovej ulici. Dnes tam máme pamätnú tabu¾u, ktorej polovicu už odstránili, vtedy sme tam chodili len tak, - « čakať na Godota », ktorý pochopite¾ne nechodil.

Namiesto neho sa tam jedného dňa objavil Ludvík a ešte dvaja z redakcie Literáriek, čiže Listov (s hanbou sa priznám, že si už nepamätám, ktorí to boli ). Listy totiž ešte v Prahe normálne vychádzali. Nebola to len priate¾ská či kondolenčná návšteva, naopak: prišli s konkrétnou ponukou venovať nám špeciálne číslo svojich novín, ak im dodáme do dvoch týždňov materiál. Hneď na mieste sme to dohodli aj s rámcovým obsahom – veď sme zhruba vedeli, čo chceme povedať…

A prečo si z toho stretnutia tak presne pamätám akurát Ludvíka? Veru nielen pre jeho slávu z tribúny IV. spisovate¾ského zjazdu pred poldruha rokom , ani preto, že sa mi páčila jeho Sekyra. Videlo sa mi, že celú akciu vymyslel a inicioval práve on a že to robí z bytostného záujmu o Slovensko a o našu situáciu. No a ešte mi len tak, v reči daroval heslo na mojich budúcich desať ne¾ahkých rokov. « Prosím vás, n e p ř e d p o s í r e j m e  s e !» prehodil na čiusi námietku proti akejsi téme v plánovanom pražskom čísle Kultúrneho života. Akcia sa, mimochodom, vydarila: naše noviny skutočne naposledy vyšli v Prahe s dátumom 5. decembra 1968, pod spoločnou hlavičkou s Listami.

Spomínam si ešte ako Ludvík s Milanom Šimečkom o pár rokov neskôr na našej jurskej chate vyspevoval veselé i smutné, moravské i ruské piesne a môj muž nás zabával príhodami z ročného rekreačného pobytu v bratislavskom Justičáku a v ilavskej pevnosti. Pamätám sa na napínavé skrývačky pred eštebákmi pri ďalšej Ludvíkovej návšteve v Bratislave. Vtedy tu totiž chcel postretať čo najviac ¾udí zo svetlej i zo šedej zóny, ktorí by mu mohli posielať fejtóny či dokonca mali niečo do Edice Petlice. Vlastne znova prejavil s nami solidaritu, pokúšal sa prebudiť zakríknutých, predpo…ých.

Neviem, prečo to všetko rozprávam takto po novinársky v tretej osobe. Chcem ti, Ludvík, hlavne povedať – aj keď takéto reči asi nemáš rád –, že si mi bol v tých chmúrnych sedemdesiatych rokoch vždy vzpruhou, povzbudením, príkladom, že som bola šťastná, že existuješ a že robiš všetko to, čo tak zázračne zvládaš a organizuješ. A pritom sám tak krásne píšeš. Takže nešlo len o to jedno slovo, o to nepředposírání, za čo som ti dodnes vďačná .

Preto: mnogaja ljeta, milý Ludvík, a teš sa zo života, aj keď ťa všeličo naokolo otravuje!

To ti prajem aj menom dcéry Julky, ktorá ťa obdivovala hádam ešte viac ako ja,

Agneša

Mnichov, 22.7.2011

Z nějakých důvodů – zjevně kalendářních – je Ludvík Vaculík pořád o čtyři roky přede mnou. Jsem tomu rád. Svědčí to o prostém faktu, že jsme ještě pořád oba na tomto světě.

Pobývali jsme kdysi nějaký čas v jedné redakci, kde se mě patnáct let líbilo. Ludvík do těch novin („Literárních“) vstoupil později, ale zato v době, kdy skutečně něco znamenaly. V nemalé míře právě jeho zásluhou. To, jak sledoval „obrodný proces“ v Semilech, je podnes jedno z nejpřesnějších svědectví o tom, jak to skutečně probíhalo.

Pak jsem z Čech přesídlil do Bavorska. Dobře vím, že se to – nejen Ludvíkovi – nelíbilo, ale tak tenkrát běžel život. Každý si může za to, jak ho uskutečňuje. Dělali jsme to každý po svém. Ze stařeckého pohledu se mi zdá, že jsme se – alespoň my dva – na národa roli dědičné neprovinili.

Ale mám tu jednu historku z roku 1983. Nevím odkud, ale dostal se mi tehdy do ruky samizdatový Vaculíkův „Český snář“. Fascinovaně jsem se dozvídal, jak žijí moji přátelé a známí. A uvěřil jsem autorovi jeho uhrančivé líčení natolik, že mi to nedalo a začal jsem taky psát deník. Pojmenoval jsem ho tehdy „Jak jsem psal Vaculíka“. Vydržel jsem to pár týdnů, než jsem – zabedněnec – pochopil, že „Český snář“ není žádný deník, ale propracovaná próza, na kterou já nemám.

Přesto je to – ze zpětného pohledu – můj jediný podrobný záznam malého úseku života mého a mého okolí. Taky proto se tenhle text stal součástí jakýchsi „pamětí“, na kterých kutám. A kdybych se dokutal a kdyby to pak taky někdo vydal (jednu dobrou vydavatelskou duši už mám na své straně), tak bude možno si to i přečíst.

Je mi smutno z toho, že v posledních letech Ludvíků Vaculíků v Čechách silně ubylo. Ještě že pořád máme toho původního! Vydrž, chlapče, co to dá!

Renata Kalenská

Bylo mi už docela dost let, stála jsem znuděně u knihovny svého přítele a projížděla si zaprášené tituly knih. Bylo to na Pavláku, a tam se práší vážně dost. Můj prst se zastavil na knize, na kterou jsem si myslela už dlouho. „Jak se dělá chlapec“. Tehdy jsem s Ludvíkem Vaculíkem nějaký čas strávila. Ne ale moc dlouhý, protože jsem to četla v kuse, a tak jsem to měla rychle za sebou. Ono to nešlo odložit, a ani pak nešlo Vaculíka pustit z hlavy. V té době jsem ho ale osobně neznala.

Jsem ráda, že jsem se s ním tváří v tvář potkala až po jeho pětasedmdesátce. Totiž - líbil by se mi. Zatím jsem nepotkala tak zajímavého muže, jako je on. Ostatní prominou, ale tenhle měl někdy, třeba na chvíli, být aspoň prezidentem.

Nikam se necpe, a všude ho chtějí. Nerad dává rozhovory, ale vždycky v nich řekne něco, co by patřilo do sborníku světových citátů. Jen tak mimochodem to utrousí. Stejně jako poznámky typu „jak si to představujete, že jste přišla v kalhotách, vypadá to hrozně“. Je to zvláštní, ale od Vaculíka to zní jako pochvala. Umí to říct tak, aby vám připomněl, že ty šaty minule, pane jo, to byla síla. A pak to nevydrží a mrzutě utrousí, že i takhle je to dobré. Trápí ho současné poměry, ale za tuhle dobu je rád. Politika je mu protivná, ale lidi v ní obdivuje a fandí jim. Zato národ mu leze na nervy. Václav Havel mu v jednom dopise napsal, že je morousovité svědomí národa. Ludvík Vaculík ale odmítá být jakýmkoli svědomím čehokoli. Protože prý těžko se srovnává se svědomím vlastním. To je tak ve stručnosti vše, čím bych ho charakterizovala. Ovšem první, co mě při jménu Ludvík Vaculík pokaždé napadne, jsou malá načervenalá jablka. Sladká a ne moc šťavnatá. Asi je to divná asociace, ale já ho vidím na zahradě. Jak sbírá jablka, o kterých pak píše tak, že voní i z knihy. Vidím ho, jak kosí trávu. Jak pyšně ukazuje hromadu dříví, které naštípal. Možná ho štípal stejně dlouho, jako o něm onehdá mluvil. Vlastně to nechápu. Jednou mě Vaculík na své zahradě v Dobřichovicích přivítal v trenkách. Ale mně to přišlo přirozené a milé. Neumím si představit jiného jediného muže, u kterého bych to vzala s takovou lehkostí. Občas přemýšlím, kde se ve Vaculíkovi to kouzlo bere. Asi je to tím, že takhle má vypadat chlap. A takhle se má chovat.

A proč jsem tedy vlastně ráda, že jsem ho potkala až tak pozdě… Protože jeho Madla, to je člověk, kterého obdivuju ještě víc. Vydržela s ním všechny jeho Petlice a nevěry, a díky ní je z Ludvíka Vaculíka v jeho pětaosmdesáti letech šťastný člověk. Jak on říká: „Máme se dobře, viď, Madlo.“ Ale pusu k narozeninám jsem mu dala.

Milý Ludvíku!

Právě jsem telefonoval s A. J. Liehmem (Paříž). Před pár dny se vrátil z nemocnice, něco s ledvinami. Uložil mi, abych Ti vyřídil jeho přání všeho nejlepšího. To prý se některým lidem stává, že je jim 85 let. On sám nikomu nepřeje, aby se musel dožít devadesátky, protože není o co stát. Antonín říkal, že se těší, až ho někam rozfoukají, ale myslím, že se nezlobí, že stále ještě musí šlapat po zemi, třebaže mu to jde ztěžka a nikam necestuje; to ho asi mrzí nejvíc ze všeho.

Scheinfeld, 22.7.2011, 22.06

Vilém