1958 Na farmě mládeže

Vaculík 1968

Ludvík Vaculík

(Reflex, červenec 2003, č. 27, s. 56-59)

Nedávno jsem byl na besedě v jedné knihovně, kde mi krom láhve výborného žernoseckého dali zvláštní dárek: reportáž Ludvíka Vaculíka "Na farmě mládeže", která vyšla roku 1958 v Knihovničce stranického pracovníka ve Státním nakladatelství politické literatury. O tomto svém prvním spisku vím, ale neměl jsem ho. Tento spis byl příležitostí, abych také já jako mnozí psáči napsal něco, zač bych se mohl potom stydět. Ale nestydím se, a maje tu věc teď v rukou, vidím, že to bylo dobré. Dá se, myslím, ukázat na dějinách, že myšlenkový a vědecký pokrok začínal vždycky v terminologii panující ideologie. Je to ta cesta od Giordana Bruna ke Galileovi Galileimu.

"Komunisté ve Státním plemenářském statku v Benešově pochopili," píše Vaculík, "že dětem z kulackých rodin je třeba nabídnout školu, učení, práci, zábavu a budoucnost ..." Komunisté, kdo jiný: protože oni ty kulacké děti způsobili, zavinili. Moje reportáž líčí režim, život a práci v učilišti pro zemědělskou mládež, jež prozíraví lidé jednoho statku založili o rok dřív, než je ustanovil stát. Já jsem to místo objevil, když jsem jako redaktor týdeníku Beseda venkovské rodiny hledal dobré typy. Příchod do Loutí na mne působil, jako bych se propadl do patriarchální rodiny, kde lidé a zvířata žijí podle klasického řádu. Tu děvčata pásla krávy, dojila a učila se o nich. Kluci se účastnili orby, setí, žní, mlátili obilí a učili se o tom. Tento systém založil a řídil komunista Josef Zeman ... Ten Josef, jenž vystupuje skoro v celém mém psaní, v mnoha fejetonech a je hlavní postavou Cesty na Praděd. Byl to kousek něčí šikovnosti, že mou reportáž prosadil do supernudného seriálu Knihovnička stranického pracovníka: já tomu dával význam své demonstrace, že rozhoduje práce, ne propaganda. Trvalo potom rok, než jsme se s Josefem sblížili tak, "že jsme jeden druhého mohl nechat pro názory zavřít". (Cesta na Praděd, str. 12.)

Ve svých patnácti letech jsem šel do Zlína k Baťům krom jiného proto, že se tam při práci dalo studovat, a já chtěl studovat obchod, abych se dostal do světa. První rána byla, že jsem se napřed musel vyučit ševcem, ale aspoň mám výuční list. Pak teprv jsem mohl na obchodní akademii. Ve třetím ročníku studia mne promyšlený mechanismus firmy umístil do skladů nákupního oddělení, aby mne po čtvrtroce přeložil do kanceláře nákupu v hodnosti pomocného korespondenta. Moje celá práce byla psaní urgencí objednávek, než dosáhnu postavení prvního korespondenta a budu sám psát přímo ty objednávky. Ty urgence mne jednoho jarního dne tak zmořily, že jsem firmě Roedl, Praha, napsal místo urgence toto: Začínal padat sníh, když jsme si u vás objednali sklíčidla, přešla zima, sníh slezl a kvetou stromy a objednaná sklíčidla jsme nedostali ... Šéf můj dopis bez čtení podepsal, dopis odešel, a když první korespondent zakládal kopie do šanonů, povšiml si mého literárního nadání ... A když k tomu ve škole přibyla nuda účetnictví a nedosažitelnosti matematiky, rozhodl jsem se odejít. Odcházel jsem s pocitem studu: před dělníky ve fabrice.

Vysoká škola politická a sociální v Praze byla krásná! Studium vzrušující. Hlavní předměty přednášeli dva profesoři: marxista a nemarxista. Zapsal jsem si marxisty, ale urvával jsem se, abych slyšel i ty druhé. Po únoru 1948 nekomunističtí profesoři museli odejít ... a já jsem opustil Prahu. Tu školu jsem jaksi distančně dodělal: chodě na semináře, skládaje zkoušky. Ale dělal jsem to už jen kvůli rodičům a paní učitelce Svatoňové. Mám titul inženýra, ale prvně jsem ho viděl vytištěný v Rudém právu ve zprávě o mém vyloučení z KSČ.

Toho roku o prázdninách jsem navštívil svou kamarádku od Baťů jménem Marie Komárková, která pro nesnesitelné poměry v závodě Baťa ve Zruči odešla do pohraničí a pracovala jako vychovatelka textilních učnic ve Františkově nad Ploučnicí. Její způsob práce s děvčaty, její řeč, tvář i postava se mi tak líbily, že jsem vy hověl žádosti podniku a přijal místo vychovatele hned vedle v Benešově. Za sympatií děvčat i kluků jsme se za rok oženili. Já jsem myslel, že ten socialismus budu vykládat a provádět po svém, a dost se mi dařilo, proto mne za dalšího půl roku vyhodili. Vy hodili nás už tři: mou ženu a nenarozeného Martina. Byl div, že jsme brzo našli oba místo jako vychovatelé v za řízení Závodů těžkého strojírenství v Praze: já u učňů, ona u studentů. Poznatky těch dvou let 1949-1951, než jsem musel na dva roky na voj nu, jsou obsahem mé první knížky, Rušný dům, jež vyšla v Čs. spisovateli roku 1963. Já si psal zápisky, byla to vlastně nekonečná stížnost k neznámému: stížnost na velký rozdíl mezi mou představou o výchově a stranickou linií výchovy. Na publikování jsem nemyslel, to nepadalo v úvahu. Byl jsem ve zvláštní duševní situaci: studoval jsem novinářství, myslel si, že budu jednou psát, ta doba přišla, a já nepsal. Proč? Co bys psal, Ludvíku, či kdo by ti to tiskl, když čteš, co se tiskne! A tak jsem se nezhanobil. Zformuloval jsem si poučku, kterou někdy cituji mladým lidem jako radu do života: Špatná věc, když je dost špatná, od pudí tě sama a jsi zachráněn! Přeskočím vojnu a odbudu i klič ku mého životopisu, kdy jsem se dostal do nakladatelství Rudého práva. Byla to redakce, kde se jen redigovaly materiály pro stranické školení a různé referáty. Mně to při neslo znalost redakce a tiskárny. Činnost byla tak duchaprázdná, že můj nadřízený, Jiří Zajonc, usoudil, že to není pro mne, a zařídil mi mís to redaktora v Besedě venkovské rodiny. Bylo to hrozné. Byl jsem tam půldruhého roku. Naší úlohou bylo psát o dobrých zemědělských družstvech, o ženách-matkách-družstevnicích, byla tam rubrika o domácnosti, hygieně, dětech a také nějaká četba. Takto jsem se já do stal do toho Josefova výchovného institutu a psal o něm s dokonalým respektem a čistým svědomím. Pak jsem své téma nabídl do Knihovničky stranického pracovníka. Bývá nepřímým znakem kvality díla i to, s jakými překážkami vyjde. Ten text neladil s tóninou stranického psaní.

Moje první psaní vyšlo tiskem až po roce 1956. Starší či vzdělanější mladý čtenář ví, co ten letopočet znamená. Začal vycházet literární měsíčník Květen. Tam mi otiskli úryvky z mé stížnosti na Rušný dům. Napsal jsem také svůj první fejeton, a to do Květů, a svou první reportáž, Návrat do města, o Zlíně a fabrice, v čemž mi pomohl Mojmír Klánský. (Mám zásadu vzpomínat přátel na cestě.) Mého psaní v Květnu si všimla šéfka vysílání pro mládež Dagmar Maxová a rok na mne působila, abych nastoupil k nim. K rozhlasu jako nástroji státní a stranické politiky jsem měl nechuť, ale nastoupil jsem, když jsme si jednou důvěrně svěřili, že neuznáváme vedoucí roli strany, nýbrž rozum. Celou hlavní redakci pro děti a mládež řídil muž nezapomenutelné paměti Ferdinand Smrčka. Otevřel se mi vnitřní a zákulisní svět rozhlasu, zalidněný probudilými straníky i nestraníky, kteří vysílání stáčeli ke klasickým hodnotám. Já jsem to se svými pořady dotáhl až na státní vyznamenání za práci, jehož si vážím. Bylo to dílem celé stranické organizace v redakci, jež jako by mnou prorážela zdi, zkoušela odpory a možnosti. Vyznamenání Vaculíka bylo aprobací, že takto se už může vysílat. Tato událost má humorný ocásek: toho dne, kdy jsem dostal vyznamenání, vysílal jsem pořad, za který jsem měl disciplinární řízení s návrhem shora na vyhazov, což se působením stranické organizace změnilo na měsíc praxe ve fabrice.

Snad čtenář už poznal, že tu líčím vznik a vývoj tzv. obrodného procesu, který byl jedinečný v socialistických státech.

V té době jsem své stížnosti k nikomu zpracovával v knihu, jež měla vyjít v Čs. spisovateli. Rukopis redigoval Ivan Klíma, jenž se mi na něm snažil vysvětlit rozdíl mezi uměleckou prózou a reportáží: že ten můj rukopis je jaksi mimo. To mne dost žralo a bylo to jednou ze sil, které mne řídily pak při psaní Sekyry: "Nedrž se ničeho! Skutečnost nerozhoduje!" A protože nemáme zapomínat na lidi, kteří nám na cestě pomohli, vzpomenu tu Adolfa Branalda, jenž mě proti většině vedení ve Spisovateli podpořil, a dokonce mi zařídil kratší stipendium, abych rukopis Rušného domu přepsal.

Rušný dům, který jsem od té doby nečetl, byl přijat velice dobře: cenily se na něm právě ty kritické myšlenky. A hlavně mělo vydání význam jako znak uvolňování. Kniha vyšla v edici Život kolem nás, jako např. Procházkovy Zelené obzory. Vydání mělo největší význam pro naši rodinu: koupili jsme si jídelní soupravu, vysavač, já si koupil fotoaparát Flexaret a zvětšovák. Zabořil jsem se do fotografování, dokonce se ctižádostí tak uměleckou, že jsem uvažoval, nemám-li přesedlat. Když mi později vycházela Sekyra, moc mě mrzelo, že mi nedovolili otisknout v ní fotografii, jak s bratrem řidičem řežeme strom. Laskavostí tohoto lis tu uveřejňuji tu fotografii až dnes. Dále si vážím své fotografie, na níž stará žena u vrat dokonale ilustruje poměry v zemědělství roku 1963.

Když jsem psal Sekyru, cítil jsem úzkost. Bál jsem se trestu za urážku své rodiny. Rozhodoval jsem se v otázce, kterou si snad musí odpovědět každý, kdo píše knihy, jež bolí. Totiž knihy, které při psaní nebolí, jsou zbytečné. Cítil jsem, jak je to moje psaní masožravé. Paní Vaculíková tehdy napsala redaktoru nakladatelství prosbu, aby jako redaktor její vydání nějak zmařil. Ivan Klíma, ten redaktor, mi její dopis před několika lety s dojetím odevzdal.

Když vyšla Sekyra, octl jsem se v jaksi novém světě, který jsem bral s nedůvěrou: takové to cechovní příbuzenství s nádechem povýšenosti a výlučnosti, od Drdy až po Jariše (jenž stál při mně). To už jsem byl v Literárních novinách a blížím se k období, do něhož se mi nechce: k tomu "obrodnému procesu", spějícímu k "Pražskému jaru 1968". Vynechám Literární noviny, o tom napsal Milan Jungmann knížku Literky - můj osud. - Také můj. S nimi a jimi jsem se dostal do nebezpečného postavení: do úlohy národního hrdiny. Blížil se IV. sjezd československých spisovatelů. Moji přátelé se snažili, abych se rychle stal členem Svazu, aby nás bylo víc. Co já? A proč?

Tu jsem ucítil svou jedinečnou příležitost. Až dosud, jak čtenáři vidí, moje psaní bylo tak trochu jako práce lidí v divadle, ve filmu, úpornou snahou dostat do díla trochu vlastního rozumu a umu, mravnosti a starosti. Já jsem teď najednou zahlédl, že budu moci konečně říct naplno všecko, bez ohledů k sobě, k okolí, a hlavně k rodině, která se mým působením často pohybovala na okraji srázu. Konec jinotajům, psaní mezi řádky, nýbrž všecko otevřeně a naplno. Budu mít v ruce mikrofon, který mi nebudou moci vypnout! Ani kamarádům jsem neřekl, o čem chci mluvit, aby mě neodrazovali, ani manželce. - Úspěch byl veliký. Teď je zrovna výročí. Od té doby jsem musel hodně pracovat na tom, abych nemusel plnit úlohu a funkci, které mi obecenstvo chtělo připsat. Abych se nestal zakladatelem politické strany, mluvčím a hlasatelem lidu či čeho. Jen jednou jsem ještě musel ustoupit veřejné potřebě, kterou mi přednesli pánové, jichž jsem si vážil: abych napsal nějaké provolání, které by povzbudilo národ a zavázalo ty členy komunistické strany, jimž se ten národ rozhodl podmíněně věřit. Při psaní jsem si dával pozor na terminologii: abych totiž nemluvil jazykem, z něhož by mi protivník konstruoval inspiraci a souvislost s nějakou cizí ideologií. Když jsem po sobě četl, co jsem napsal, bylo toho dva tisíce slov.

Útok vojsk Varšavské smlouvy jsem nečekal, paní Vaculíková ano. Byli jsme v tu noc a den v Brumově. Bál jsem se, ona říkala, abych se nebál. Bál jsem se i jaksi nadosobně. Ne snad přímo toho, že nás vyvezou, pozavírají, popraví, ale že nás postupně úplně obydlí, prostoupí, pohodlně se tu usádlí, až nás bude jen čtyřicet procent. A potom nás jako stát zruší.