K. Hvížďala: Spisovatel, redaktor a smířlivý rváč

Karel Hvížďala

(Zdroj: Mladá fronta Dnes, 29.08.2005)

Ludvík Vaculík si celý život dělá, co chce, z důvodů, které jsou jen jeho

Ve svém Českém snáři Ludvík Vaculík píše: "Touha po smíření pronásleduje mě celý život. Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám." To napsal tehdy třiapadesátiletý autor 8. března 1979, jedenáct let po okupaci, deset let po normalizaci a dva roky po zveřejnění Charty 77, v době, kdy se začalo mezi disidenty hodně zatýkat.

Ludvík Vaculík vždy věděl, že k duševní a snad i biologické rovnováze je třeba smír. Zároveň byl urputným rváčem, který si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat. Přátelé, kteří s ním pracovali v Československém rozhlase, vzpomínají na následující historku, která je - zdá se mi - pro něj příznačná: Kolegyni v kanceláři někdo ze stolu ukradl peněženku i s doklady. Když to šla ohlásit, vedení rozhlasu jí sdělilo, že podnik neručí za věci, které jsou na stole. Jakmile se o tom dozvěděl Vaculík, popadl ze stolu psací stroj a vynášel ho z rádia. Vrátný ho zadržel s odůvodněním, že stroj nesmí opustit budovu. Vaculík se bránil, že rozhlas neodpovídá za věci, které jsou v redakci na stole. Konflikt vedl ke smíru.

I v Českém snáři najde pozorný čtenář stopy podobné snahy: pochopit i za těžké situace druhou stranu. Jen o pár řádek před úvodním citátem najdeme popis snu, v němž Vaculík potká člena tehdejšího ústředního výboru komunistické strany Auersperga, s nímž se znal, a říká mu: "No, jen se neboj, pojď kousek dál a dělej, že nic. Nikdo za mnou nejde." Monolog pokračuje: "Já proti tobě nic nemám, když budu rozumět. Zatím všichni čekáme, jak to myslíte. Máte nějaký plán na záchranu? Chápu, že s námi mluvit nemůžete, ale teď promluv." Auersperg (původně tuším hrabě), odpovídá ve snu: "Nemůžeme udělat vůbec nic. Nikdo na našem místě nemůže udělat nic. Věříš mi?"

Pěstovat osobnost

Vaculík není spisovatel konstruktér (nevychází z karteziánského románu a la these jako Kundera), ani pábitel (neinspiruje se hospodským řečovým proudem jako Hrabal), ale vychází pouze ze sebeprožívání a osobitého uchopení jazyka. Je si vědom toho, že právě za těžkých časů se musí osobnost vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít. Vaculík z nás dělá svědky tohoto úsilí, čímž se dotýká tajemství skutečné tvorby, která je - jak soustavně připomínal Jan Lopatka - ve svých výbojích vždy trochu "nevkusná", protože je dosud nezařazená a i nezařaditelná. Vaculík selhává jen tam, kde čtenář může tušit, že míra krutosti k jiným není stejná vůči sobě samému, či když ho touha po smíru s mocnými (jako třeba při debatě s Václavem Klausem kdysi v televizi) zcela odzbrojí a přestane být partnerem. I dobrý spisovatel je jen člověk a má své chyby.

Když jsem se na tento článek připravoval, zdál se mi následující sen: Panu Vaculíkovi jsem v Dobřichovicích na zahradě, kde má domek po nakladateli Topičovi, povídal: "Přestat spisovatelům platit, okamžitě by zůstala jen kvalitní literatura. Zbylo by jen to, co musí být napsáno, a člověk by ušetřil spousty času zkušebním čtením." Vaculík se zakabonil a pravil: "To by byla pěkná nuda, jako kdyby byly na světě jen ženy, které milujeme."

Syn tesaře a baťovec

Ludvík Vaculík se narodil 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk v rodině tesaře. Otcovým i vlastním politickým iluzím je věnován jeho druhý román Sekyra, který vyšel v roce 1966. Po absolvování obecné a měšťanské školy se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce. Za války pracoval ve firmě Baťa jako dělník a současně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu. Po válce absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze a na umístěnku se dostal jako vychovatel do učňovského internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (zkušenost z tohoto období zpracoval v první próze Rušný dům).

Po návratu z vojenské služby byl redaktorem politické literatury v nakladatelství Rudé právo a později v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny. Od roku 1958 pracoval v Československém rozhlase v oddělení pro mládež, kde se podílel na pořadech Mikrofon mladých (později Mikrofórum) a Včera mi bylo patnáct.

"Nedávno jsem si přečetl jeden ze svých pořadů, který byl vysílán v cyklu Včera mi bylo patnáct. Jmenoval se Den podle snu a podle skutečnosti. V tomhle pořadu jsme vyzvali posluchače, aby nám napsali, jak si představují svůj vysněný den. Vstane, otevře okno, sluníčko svítí, na trávě je rosa, na palouček vyjde srna, sní chutnou snídani, jde do školy, autobus hned jede, v autobuse je příjemná společnost atd. Tohle děvče jsem několikrát navštívil a její skutečný den natočil. Je neuvěřitelné, jak se to shodovalo. Ona bydlela na okraji Prahy, otevřela oči, svítilo sluníčko, na trávě byla rosa, na pasece srneček, ale snídaně byla ubohá, autobus narvaný. Zčásti to tak bylo a zčásti se ona tomu rozdílu bránila tím, že to tak nevnímala. Škola ji velice bavila, ale něco tam nesedělo, až mi to jednou řekla: ,Abyste tomu rozuměl, já jsem nechtěné dítě,` " vyprávěl mi Ludvík Vaculík před pár lety a měl tehdy v úmyslu toto děvče plné energie, které studovalo uměleckou školu, dnes najít a její příběh dopsat.

Do všeobecného povědomí se Ludvík Vaculík zapsal až ve druhé polovině šedesátých let, kdy nastoupil do Literárních novin (později Literárních listů a Listů). V době své největší slávy měly tyto noviny náklad tři sta tisíc prodaných exemplářů. Tam se věnoval kritické společenskopolitické publicistice. Nevšiml-li si ho občan tam, určitě zaznamenal jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu spisovatelů (Tehdy Vaculík mimo jiné řekl: Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nímž nemohl nikdo nekontrolovatelně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám.) a manifest Dva tisíce slov, který kromě Literárních novin otiskly i noviny Mladá fronta a Zemědělské noviny. Tento text vyzýval k občanské neposlušnosti (i když autor chtěl, abychom dodrželi své povinnosti vůči SSSR, a tvrdil v něm, že nelze zavádět demokracii proti komunistům). Později ho Sovětský svaz uváděl i jako jeden z důvodů okupace vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

Knihy a politika

Po zákazu Listů v roce 1969 (naposled publikoval v květnu toho roku, do roku 1971 psal do cyklostylovaného časopisu Jonáš divadla Semafor) přišel záhy pro Vaculíka i zákaz publikování knih, který se však vztahoval jen na domácí a socialistické trhy. V zahraničí jeho knihy vycházely dál, a to jak v překladech, tak česky v nakladatelstvích Sixty Eight Publishers v Torontu (manželé Škvorečtí) či v Indexu (Adolf Müller a Bedřich Uttitz) v Kolíně nad Rýnem. Připomeňme alespoň základní tituly Morčata (1973), Český snář (1981), Milí spolužáci (1981). Kromě toho v roce 1973 založil nejznámější samizdatovou edici Petlice, ve které jen v několika kopiích vydával zakázané knihy svých kolegů. Rovněž celou dobu psal fejetony, z nichž nejznámější byl asi jeho každoroční text s názvem Jaro je tady.

Po roce 1989 se jako jeden z mála spisovatelů do politického života příliš nezapojil ("Všecky věci politiky jsem bral jenom osobně. Dávno jsem zjistil, že nemůžu nikoho organizovat," říká v rozhovoru s J. Ledererem.). Připomeňme ještě jeho knihy Jak se dělá chlapec (1993), Nepaměti (1998) a Loučení k panně (2003). Nevydané zůstávají jeho erotické prózy Stará postel a Chléb náš vezdejší. Nakladatelství Dokořán a Máj - Jaroslava Jiskrová připravuje na začátek příštího roku knihu Polepšené piesničky, soubor lidových písní, ke kterým Ludvík Vaculík připsal nové sloky. Když jsem ho vyzval, jestli by si speciálně nechtěl se mnou kvůli tomuto článku popovídat, odmítl s odůvodněním, že do seriálu Lidé, na které by se nemělo zapomenout nepatří, protože se na něj stejně nikdy nezapomene. Nejspíš má pravdu, erotické romány, které budou moci vyjít až po jeho smrti, určitě k němu zase přitáhnou pozornost a vyvolají vzrušené debaty - stejně jako jeho politická vystoupení či romány Sekyra nebo Český snář.

Vaculíkův životaběh

* 23. 7. 1926 se narodil v Brumově (okr. Zlín), manželka Madla (rozená Komárková) pracovala jako psycholožka, porodila mu tři syny a sama vydala korespondenci s Jiřím Kolářem pod názvem Drahý pane Koláři. Potatil se jen syn Ondřej, který pracuje v Českém rozhlase v Plzni.

* 1941-46 pracoval v Baťových závodech a v roce 1946 maturoval na obchodní akademii.

* 1946-50 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze, je inženýr.

* 1948-51 působil jako vychovatel v internátech v Benešově nad Ploučnicí a v Praze.

* 1953-55 redaktor ve vydavatelství Rudé právo.

* 1959-65 redaktor vysílání pro mládež Čs. rozhlasu.

* 1965-69 redaktor Literárních novin, Literárních listů a Listů.

* 1968-69 čelný publicistický mluvčí reformního proudu, autor manifestu Dva tisíce slov.

* V 70. až 80. letech byl jako představitel kulturní a politické opozice (signatář Charty 77) perzekvován; publikoval v samizdatu nebo v zahraničí. Založil a redigoval edici ineditní (samizdatové) literatury Petlice.

* Dnes žije a píše střídavě v Praze a v Dobřichovicích u Prahy. Fejetony publikuje pravidelně v Lidových novinách.

Z knihy rozhovorů

Jako český novinář a spisovatel jsem se jaksi nikdy dost necítil jim být, a když se mi ta funkce nehodila, porušil jsem ji. Nejsem schopen říkat něco jen jako novinář či spisovatel, neměl jsem nikdy tu kázeň. Dal-li jsem se do řeči, nerozlišoval jsem už. Nesnažím se narušovat žádnou ortodoxii ani soubor názorů, zvlášť když je dnes ani neznám. Závazek pořád cosi narušovat by mě obtěžoval. Mám rád řád, a kde mě chrání a dává mi svobodu, rád s ním splývám. Vzpouzím se jen nerad a čím dál míň, je mi už 58 roků. (Šetřím si sílu na poslední vzdor?) Salvador Dalí byl mi vždycky protivný.

Na vojně - ať je trochu zábavy -byl jsem vedoucím pěveckého kroužku. Na vojně je dobré všecko, co vyvažuje duševní život a vyvádí člověka z kasáren: na divadelní jeviště, na hřiště, do "patronátního závodu"... Jednou jsme nacvičovali, ale chlapci nedávali pozor, pořád se bavili, nechtěli ani vzít tón. "Tak prosím vás, tak chlapci, no tak ticho..." škemral jsem kamarádsky. Až jsem se dopálil a zařval: "Pozor!" A oni se postavili, vzali tón a zpívali jsme. Dodnes nejsem normálně s touto příhodou úplně vyrovnaný. Přimkl jsem se tehdy k ortodoxii vojny, nebo se rozešel s ortodoxií kamarádství?

Dělat, co je třeba. Kéž to jen člověk vždycky pozná.

(Dialogy, Torst 1997)