Tvorba

Vaculík 1968

Ludvík Vaculík

(Reflex, červenec 2003, č. 27, s. 56-59)

Nedávno jsem byl na besedě v jedné knihovně, kde mi krom láhve výborného žernoseckého dali zvláštní dárek: reportáž Ludvíka Vaculíka "Na farmě mládeže", která vyšla roku 1958 v Knihovničce stranického pracovníka ve Státním nakladatelství politické literatury. O tomto svém prvním spisku vím, ale neměl jsem ho. Tento spis byl příležitostí, abych také já jako mnozí psáči napsal něco, zač bych se mohl potom stydět. Ale nestydím se, a maje tu věc teď v rukou, vidím, že to bylo dobré. Dá se, myslím, ukázat na dějinách, že myšlenkový a vědecký pokrok začínal vždycky v terminologii panující ideologie. Je to ta cesta od Giordana Bruna ke Galileovi Galileimu.

"Komunisté ve Státním plemenářském statku v Benešově pochopili," píše Vaculík, "že dětem z kulackých rodin je třeba nabídnout školu, učení, práci, zábavu a budoucnost ..." Komunisté, kdo jiný: protože oni ty kulacké děti způsobili, zavinili. Moje reportáž líčí režim, život a práci v učilišti pro zemědělskou mládež, jež prozíraví lidé jednoho statku založili o rok dřív, než je ustanovil stát. Já jsem to místo objevil, když jsem jako redaktor týdeníku Beseda venkovské rodiny hledal dobré typy. Příchod do Loutí na mne působil, jako bych se propadl do patriarchální rodiny, kde lidé a zvířata žijí podle klasického řádu. Tu děvčata pásla krávy, dojila a učila se o nich. Kluci se účastnili orby, setí, žní, mlátili obilí a učili se o tom. Tento systém založil a řídil komunista Josef Zeman ... Ten Josef, jenž vystupuje skoro v celém mém psaní, v mnoha fejetonech a je hlavní postavou Cesty na Praděd. Byl to kousek něčí šikovnosti, že mou reportáž prosadil do supernudného seriálu Knihovnička stranického pracovníka: já tomu dával význam své demonstrace, že rozhoduje práce, ne propaganda. Trvalo potom rok, než jsme se s Josefem sblížili tak, "že jsme jeden druhého mohl nechat pro názory zavřít". (Cesta na Praděd, str. 12.)

Ve svých patnácti letech jsem šel do Zlína k Baťům krom jiného proto, že se tam při práci dalo studovat, a já chtěl studovat obchod, abych se dostal do světa. První rána byla, že jsem se napřed musel vyučit ševcem, ale aspoň mám výuční list. Pak teprv jsem mohl na obchodní akademii. Ve třetím ročníku studia mne promyšlený mechanismus firmy umístil do skladů nákupního oddělení, aby mne po čtvrtroce přeložil do kanceláře nákupu v hodnosti pomocného korespondenta. Moje celá práce byla psaní urgencí objednávek, než dosáhnu postavení prvního korespondenta a budu sám psát přímo ty objednávky. Ty urgence mne jednoho jarního dne tak zmořily, že jsem firmě Roedl, Praha, napsal místo urgence toto: Začínal padat sníh, když jsme si u vás objednali sklíčidla, přešla zima, sníh slezl a kvetou stromy a objednaná sklíčidla jsme nedostali ... Šéf můj dopis bez čtení podepsal, dopis odešel, a když první korespondent zakládal kopie do šanonů, povšiml si mého literárního nadání ... A když k tomu ve škole přibyla nuda účetnictví a nedosažitelnosti matematiky, rozhodl jsem se odejít. Odcházel jsem s pocitem studu: před dělníky ve fabrice.

Vysoká škola politická a sociální v Praze byla krásná! Studium vzrušující. Hlavní předměty přednášeli dva profesoři: marxista a nemarxista. Zapsal jsem si marxisty, ale urvával jsem se, abych slyšel i ty druhé. Po únoru 1948 nekomunističtí profesoři museli odejít ... a já jsem opustil Prahu. Tu školu jsem jaksi distančně dodělal: chodě na semináře, skládaje zkoušky. Ale dělal jsem to už jen kvůli rodičům a paní učitelce Svatoňové. Mám titul inženýra, ale prvně jsem ho viděl vytištěný v Rudém právu ve zprávě o mém vyloučení z KSČ.

Toho roku o prázdninách jsem navštívil svou kamarádku od Baťů jménem Marie Komárková, která pro nesnesitelné poměry v závodě Baťa ve Zruči odešla do pohraničí a pracovala jako vychovatelka textilních učnic ve Františkově nad Ploučnicí. Její způsob práce s děvčaty, její řeč, tvář i postava se mi tak líbily, že jsem vy hověl žádosti podniku a přijal místo vychovatele hned vedle v Benešově. Za sympatií děvčat i kluků jsme se za rok oženili. Já jsem myslel, že ten socialismus budu vykládat a provádět po svém, a dost se mi dařilo, proto mne za dalšího půl roku vyhodili. Vy hodili nás už tři: mou ženu a nenarozeného Martina. Byl div, že jsme brzo našli oba místo jako vychovatelé v za řízení Závodů těžkého strojírenství v Praze: já u učňů, ona u studentů. Poznatky těch dvou let 1949-1951, než jsem musel na dva roky na voj nu, jsou obsahem mé první knížky, Rušný dům, jež vyšla v Čs. spisovateli roku 1963. Já si psal zápisky, byla to vlastně nekonečná stížnost k neznámému: stížnost na velký rozdíl mezi mou představou o výchově a stranickou linií výchovy. Na publikování jsem nemyslel, to nepadalo v úvahu. Byl jsem ve zvláštní duševní situaci: studoval jsem novinářství, myslel si, že budu jednou psát, ta doba přišla, a já nepsal. Proč? Co bys psal, Ludvíku, či kdo by ti to tiskl, když čteš, co se tiskne! A tak jsem se nezhanobil. Zformuloval jsem si poučku, kterou někdy cituji mladým lidem jako radu do života: Špatná věc, když je dost špatná, od pudí tě sama a jsi zachráněn! Přeskočím vojnu a odbudu i klič ku mého životopisu, kdy jsem se dostal do nakladatelství Rudého práva. Byla to redakce, kde se jen redigovaly materiály pro stranické školení a různé referáty. Mně to při neslo znalost redakce a tiskárny. Činnost byla tak duchaprázdná, že můj nadřízený, Jiří Zajonc, usoudil, že to není pro mne, a zařídil mi mís to redaktora v Besedě venkovské rodiny. Bylo to hrozné. Byl jsem tam půldruhého roku. Naší úlohou bylo psát o dobrých zemědělských družstvech, o ženách-matkách-družstevnicích, byla tam rubrika o domácnosti, hygieně, dětech a také nějaká četba. Takto jsem se já do stal do toho Josefova výchovného institutu a psal o něm s dokonalým respektem a čistým svědomím. Pak jsem své téma nabídl do Knihovničky stranického pracovníka. Bývá nepřímým znakem kvality díla i to, s jakými překážkami vyjde. Ten text neladil s tóninou stranického psaní.

Moje první psaní vyšlo tiskem až po roce 1956. Starší či vzdělanější mladý čtenář ví, co ten letopočet znamená. Začal vycházet literární měsíčník Květen. Tam mi otiskli úryvky z mé stížnosti na Rušný dům. Napsal jsem také svůj první fejeton, a to do Květů, a svou první reportáž, Návrat do města, o Zlíně a fabrice, v čemž mi pomohl Mojmír Klánský. (Mám zásadu vzpomínat přátel na cestě.) Mého psaní v Květnu si všimla šéfka vysílání pro mládež Dagmar Maxová a rok na mne působila, abych nastoupil k nim. K rozhlasu jako nástroji státní a stranické politiky jsem měl nechuť, ale nastoupil jsem, když jsme si jednou důvěrně svěřili, že neuznáváme vedoucí roli strany, nýbrž rozum. Celou hlavní redakci pro děti a mládež řídil muž nezapomenutelné paměti Ferdinand Smrčka. Otevřel se mi vnitřní a zákulisní svět rozhlasu, zalidněný probudilými straníky i nestraníky, kteří vysílání stáčeli ke klasickým hodnotám. Já jsem to se svými pořady dotáhl až na státní vyznamenání za práci, jehož si vážím. Bylo to dílem celé stranické organizace v redakci, jež jako by mnou prorážela zdi, zkoušela odpory a možnosti. Vyznamenání Vaculíka bylo aprobací, že takto se už může vysílat. Tato událost má humorný ocásek: toho dne, kdy jsem dostal vyznamenání, vysílal jsem pořad, za který jsem měl disciplinární řízení s návrhem shora na vyhazov, což se působením stranické organizace změnilo na měsíc praxe ve fabrice.

Snad čtenář už poznal, že tu líčím vznik a vývoj tzv. obrodného procesu, který byl jedinečný v socialistických státech.

V té době jsem své stížnosti k nikomu zpracovával v knihu, jež měla vyjít v Čs. spisovateli. Rukopis redigoval Ivan Klíma, jenž se mi na něm snažil vysvětlit rozdíl mezi uměleckou prózou a reportáží: že ten můj rukopis je jaksi mimo. To mne dost žralo a bylo to jednou ze sil, které mne řídily pak při psaní Sekyry: "Nedrž se ničeho! Skutečnost nerozhoduje!" A protože nemáme zapomínat na lidi, kteří nám na cestě pomohli, vzpomenu tu Adolfa Branalda, jenž mě proti většině vedení ve Spisovateli podpořil, a dokonce mi zařídil kratší stipendium, abych rukopis Rušného domu přepsal.

Rušný dům, který jsem od té doby nečetl, byl přijat velice dobře: cenily se na něm právě ty kritické myšlenky. A hlavně mělo vydání význam jako znak uvolňování. Kniha vyšla v edici Život kolem nás, jako např. Procházkovy Zelené obzory. Vydání mělo největší význam pro naši rodinu: koupili jsme si jídelní soupravu, vysavač, já si koupil fotoaparát Flexaret a zvětšovák. Zabořil jsem se do fotografování, dokonce se ctižádostí tak uměleckou, že jsem uvažoval, nemám-li přesedlat. Když mi později vycházela Sekyra, moc mě mrzelo, že mi nedovolili otisknout v ní fotografii, jak s bratrem řidičem řežeme strom. Laskavostí tohoto lis tu uveřejňuji tu fotografii až dnes. Dále si vážím své fotografie, na níž stará žena u vrat dokonale ilustruje poměry v zemědělství roku 1963.

Když jsem psal Sekyru, cítil jsem úzkost. Bál jsem se trestu za urážku své rodiny. Rozhodoval jsem se v otázce, kterou si snad musí odpovědět každý, kdo píše knihy, jež bolí. Totiž knihy, které při psaní nebolí, jsou zbytečné. Cítil jsem, jak je to moje psaní masožravé. Paní Vaculíková tehdy napsala redaktoru nakladatelství prosbu, aby jako redaktor její vydání nějak zmařil. Ivan Klíma, ten redaktor, mi její dopis před několika lety s dojetím odevzdal.

Když vyšla Sekyra, octl jsem se v jaksi novém světě, který jsem bral s nedůvěrou: takové to cechovní příbuzenství s nádechem povýšenosti a výlučnosti, od Drdy až po Jariše (jenž stál při mně). To už jsem byl v Literárních novinách a blížím se k období, do něhož se mi nechce: k tomu "obrodnému procesu", spějícímu k "Pražskému jaru 1968". Vynechám Literární noviny, o tom napsal Milan Jungmann knížku Literky - můj osud. - Také můj. S nimi a jimi jsem se dostal do nebezpečného postavení: do úlohy národního hrdiny. Blížil se IV. sjezd československých spisovatelů. Moji přátelé se snažili, abych se rychle stal členem Svazu, aby nás bylo víc. Co já? A proč?

Tu jsem ucítil svou jedinečnou příležitost. Až dosud, jak čtenáři vidí, moje psaní bylo tak trochu jako práce lidí v divadle, ve filmu, úpornou snahou dostat do díla trochu vlastního rozumu a umu, mravnosti a starosti. Já jsem teď najednou zahlédl, že budu moci konečně říct naplno všecko, bez ohledů k sobě, k okolí, a hlavně k rodině, která se mým působením často pohybovala na okraji srázu. Konec jinotajům, psaní mezi řádky, nýbrž všecko otevřeně a naplno. Budu mít v ruce mikrofon, který mi nebudou moci vypnout! Ani kamarádům jsem neřekl, o čem chci mluvit, aby mě neodrazovali, ani manželce. - Úspěch byl veliký. Teď je zrovna výročí. Od té doby jsem musel hodně pracovat na tom, abych nemusel plnit úlohu a funkci, které mi obecenstvo chtělo připsat. Abych se nestal zakladatelem politické strany, mluvčím a hlasatelem lidu či čeho. Jen jednou jsem ještě musel ustoupit veřejné potřebě, kterou mi přednesli pánové, jichž jsem si vážil: abych napsal nějaké provolání, které by povzbudilo národ a zavázalo ty členy komunistické strany, jimž se ten národ rozhodl podmíněně věřit. Při psaní jsem si dával pozor na terminologii: abych totiž nemluvil jazykem, z něhož by mi protivník konstruoval inspiraci a souvislost s nějakou cizí ideologií. Když jsem po sobě četl, co jsem napsal, bylo toho dva tisíce slov.

Útok vojsk Varšavské smlouvy jsem nečekal, paní Vaculíková ano. Byli jsme v tu noc a den v Brumově. Bál jsem se, ona říkala, abych se nebál. Bál jsem se i jaksi nadosobně. Ne snad přímo toho, že nás vyvezou, pozavírají, popraví, ale že nás postupně úplně obydlí, prostoupí, pohodlně se tu usádlí, až nás bude jen čtyřicet procent. A potom nás jako stát zruší.

(PREČAN, Vilém: Charta 77. Scheinfeld-Praha-Bratislava, Čs. středisko nezávislé literatury 1990. 525 s.)

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.

Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána "svoboda od strachu" (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva "vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem" i "prostřednictvím umní" (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti "útokům na čest a pověst", jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu "svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence" (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou "ochrany národní bezpečnosti" (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

Ed. Pozn.: K textu prohlášení Charty 77 byl připojen seznam jmen prvních 242 signatářů Prohlášení. Prohlášení Charty 77 kolovalo a dochovalo se v mnoha opisech, které se od sebe nepatrně odlišují, např. v členění do odstavců. Přetiskujeme ve znění dobového opisu porovnaného se zněním uveřejněným jako příloha k dokumentu 13/89 (ani toto znění zveřejněné v Informacích o Chartě 77 není však prosté drobných chyb).

(Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. 747 s. Edice Petlice)

Radostná událost, kterou budu líčit, by ještě dnes, po letech, jistě našla v Praze několik tisíc svědků.

Jednou na podzim napsal mi můj venkovský přítel Josef, že příští neděli pojede s Tarpou dostih v Chuchli. Jeho finanční situace je tak špatná a řešení se tak odnikud nenabízí, že přihlásí-li Tarpu do závodu, nemůže ztratit, leda by na ni sám vsadil. Zpráva mě překvapila. Jakživ jsem nebyl na dostihu. Bylo jasné, že přišel čas uvidět dostih.

Samozřejmě viděl jsem už Josefa jezdit, a několikrát! Ale vždycky to bylo něco okresnějšího. Josef patří k oněm nadšencům, kteří se snaží udr­žet v Čechách jezdecký ruch tím, že se navzájem zvou z okresu do okresu, udělují si tam plakety za rovinku, proutky či parkúr, a když pak odepnou od své paže kokardu, masírují si kříž, odůvodňujíce, proč jim kůň na po­slední překážce štycl a - následující odborné vyjádření se mi vždycky líbí - ztratil jezdce. Měl jsem víckrát příležitost sedět s Josefem u polně prostře­ného stolu ve společnosti obstarožních mužů, jimž po celý zbytek vydaře­ného dne šuměla v ústech stará rajťácká sláva, kdy padaly rekordy, muži, koně i pruhovaná břevna, zatímco obchodní organizace potichu prodávaly české koňstvo do Německa či do buřtů.

Josefova postava, nezištně zbědovaná ušlechtilým sportem, je známa po celých středních Čechách stejně jako jeho polokrevná klisna Tarpa. Po celých středních Čechách krom Prahy! I jeho příšerné auto značky Praga RN, v němž spolu ti dva jezdí od úspěchu k úspěchu, trousíce za sebou seno i slámu. A nemine skutečně rok, aby Josef nevyhrál někde sto korun, budík nebo žehličku.

Ale v Chuchli, v Chuchli se dá vyhrát i pět tisíc!

Toho dne, kdy jsem dostal tu zprávu, přišel na návštěvu Bohuslav Bla­žek, jenž u nás nebyl už dva dny. Blažek je mladý přítel naší rodiny, který nosí mé ženě i třikrát týdně čerstvé zprávy ze svých dvacetiletých spole­čenských kruhů, blbne s našimi dětmi a mě nutí číst své nejintimnější kosmogonie, úmyslně psané starým plnicím perem zeleným inkoustem na špatném, rozpíjivém papíře. No - myslím si naopak v klidnějších okamži­cích - je dobře, má-li žena vždycky ještě mladé ctitele, a je nakonec v pořádku, když děti poznávají správné užití nutných sprostých slov od někoho jiného důvěryhodného, než jsou tatínek a maminka.

„Tak co, otče Vaculíku, a co vy pořád děláte,“ zeptal se Blažek nako­nec, když se byl celý večer dosyta nažvanil o tom, co za ty dva dny dělal on, a když už měl podle všech bontonů dávno být pryč.

„Nic. Je moc hodin,“ odpověděl jsem.

Usmál se ducatě a hlasem, v němž znělo odpuštění, pravil:

„A co váš přítel Josef pořád dělá?“

„O půlnoci mě už nic takového nezajímá vykládat,“ řekl jsem.

„Ale no tak!“ pokárala mě žena.

„Snad aspoň větou byste moh. Ovládněte se ještě,“ pravil Blažek.

„Josef? Ten se rozhodl vystoupit v neděli na státním závodišti v Chuch­li, obuj se a jdi.“

„Víte, co by byla legrace? Kdyby vyhrál!“ pravil Blažek a šoural se k předsíni. „Byl jste někdy v Chuchli?“

„Nebyl.“

„Já taky ne, ale mám o tom představu. Představuju si, že je to místo, kam chodí pracháči, před ksichtama drží těžké triedry, chladnou tváří maskují děsné rozčílení a jejich personál k nim pořád přibíhá s důvěrnými informacemi a odnáší od nich sázkové tikety. Půjdeme tam?“

„Já jistě, ale ty až jindy,“ odpověděl jsem.

„Na čem pojede váš přítel Josef? Na Tarpě?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Ach, to je mně jí chuděrky líto,“ udělal smutný obličej obouvaje si lajdácký polobotky bez rozvázání tkanic. „Ne že bych ji podceňoval, víte, je to úžasně cílevědomá bytost, má takové aristokratické způsoby, ta půlka krve se holt prosazuje, úžasně chytrý tadyhleten výraz kolem očí, ale i když bude dost houževnatá, je naproti tomu zase velice zdrženlivá a skromná a řekl bych, že až moc nervově labilní...“ a žvanil takto o koni, jehož viděl jednou, ještě asi třicet vteřin.

„No a proč teda povídáš, že by mohla vyhrát?“ zeptal jsem se.

„Protože ji tam nikdo nebude znát a jeho taky ne, což snad je důležité, nemyslíte, otče Vaculíku? Představte si, kdyby se najednou odkudsi vyno­řila nějakým způsobem zvýznamnělá zpráva, že přišel ten Josef z Bezejovic a jeho nadaná klisna Tarpa. A kterej to je? která? kde už jela? - šeptalo by se a nikdo by nic nevěděl! A přitom by se rozneslo, že je to vyložený favo­rit, ale kdo s tím přišel...“

„To je blbost,“ zarazil jsem ho. „To bysme museli zařídit leda my dva.“

„Otče!“ zaprosil Bohuslav Blažek, „pojďte to tedy udělat! Pojďte! Otče Vaculíku! Kdo jiný už by moh!“

A prosil mě a prosil, až jsem mu to, hlupákovi, musel slíbit.

*

Byla pěkná zářijová neděle. Kráčel jsem se svými třemi syny a jedním Blažkem prosím na dostihy. Nejstarší syn nesl tyč, prostřední taky, nej­mladší se vztekal, že taky nějakou chce, ale my jsme třetí nepotřebovali. Blažek nesl pod paží opatrně papírovou rouru. Zaplatili jsme směšné vstup­né - já pět korun, děcka snad dvě; myslel jsem, že něco takového musí být dražší! Hned za branou mě příjemně naladilo prostranství pěkně a čistě upravené, všude trávník a žádná škvára a písek jako na nějakém fotbališti. Ačkoli tu musely být už tisíce lidu, bylo tu docela volně. Už ted, když jsem srovnával dostihy, jež jsem neviděl, s fotbalem, který jsem taky v životě neviděl, bylo i primitivovi jasné, že dostihy jsou mnohem pěknější.

„Mně se tu líbí!“ zvolal jsem.

Moji synové řekli, že jim také, a rovněž Blažek musel dvě minuty roze­bírat, proč má dobrý pocit. Synové hned, že si půjdou prohlédnout celý rajón závodiště, a chtěli mi vrazit do ruky své tyče. Chochó, to víte! Než jsem jim dovolil odejít, určil jsem základní bod, kde se za všech okolností sejdeme: bylo to výhodné místo v cílové rovině poblíž vlajkového stožáru.

Ušlechtilý vánek táhl nad zeleným prostranstvím, kde barevné prapor­ky tu a tam vytyčovaly příští události. Po náspu silnice za závodištěm tiše se míhala auta, za silnicí pomalu prošel červenobílý komín parníku, jenž tam plul po řece, jak jinak, a za řekou na stráni stály domy v terasách zahrad. Nad tím vším se fantasticky organizovala letní mračna - ačkoliv tehdy bylo září - mračna s okraji bíle prožhavenými a s výhružně šedivými jádry. Když se ještě vpravo nad zalesněným vrchem ozvalo třaslavé vrčení leteckého motoru a já jsem pod těmi mraky našel dva vytažené větroně, napadlo mi, že je to tady jak na obrazech Kamila Lhotáka; lehké, vzdušné, čisté, tajně dramatické. K tomu ti lidé promenující po trávníku, sedící v trávě, popíjející z papírových pohárů, vlídně rozmlouvající, až jsem na krátkou chvíli podlehl klamnému pocitu: jako by byly normální poměry. Či přesněji: jako by žádné hospodářské a politické poměry nebyly. V této pohodné náladě bez poměrů pocítil jsem chuť oslovit Blažka.

„Lidé vlastně mají různé zábavy,“ řekl jsem.

„Lidé totiž si zvyknou,“ odpověděl přesně.

„Něco ti povím, milý Blažku,“ řekl jsem. „Onehdy mi jeden starý děda vykládal: V sobotu jsme ještě byli s Mařkou v zoologické zahradě, v neděli na dostihách v Chuchli, zpátky jsme se zastavili na víně, ve středu vypukla první světová válka - a od té doby to stojí za hovno.“

Blažek mlčel, zřejmě se v duchu snažil si tu sentenci zopakovat.

„Hrozně zajímavé by bylo,“ pravil potom, „kdyby existovala nějaká sku­tečně objektivní metoda hodnocení poměrů z hlediska toho, jak se v nich lidé subjektivně cítí. Mně už je protivný můj vlastní otec se svými retro­spektivami, i když naprosto věřím, že pro něj mají platnost skutečnosti o váze až fyzikální, ale objektivně není nikdy jasné, do jaké míry, rozumíte, se na jeho nynějším prožívání minulosti podílí už stařecký splín a co z toho je přece jen zkušenost lidstva, že svět je stále posranější. Tak by mě velice zajímalo, víte - protože hmotně a technicky je pokrok nepopiratelný - jestli ta nespokojenost není vyjádřitelná jistým trvalým koeficientem, jímž by se měl přepočítávat výrok těch starochů zcela automaticky, a jednou, pocho­pitelně, i výroky naše.“

„Já bych myslel,“ začal jsem, ale on mě zvýšeným hlasem přerušil: „Rozumíte! Protože je otázka, zda v člověkově vědomí nejsou jakési - řeknu to velmi přibližně - dráždivě receptory vnímavé speciálně pro sociál­ní skutečnosti. A tenze těchto receptorů se mění závisle na úhozech, jimiž sociální skutečnost do nich buší. Čili, chápejte, nezáleželo by vlastně na tom, jaké poměry opravdu jsou, ale na tom, kolik vnímavosti ze své celko­vé vnímavosti můžeme jim věnovat. - Ale co jste chtěl říct?“

„No, třeba jo,“ dokončil jsem svou myšlenku.

Věděl milý Blažek, na čem je, usmál se boubelatě a hlasem, v němž znělo odpuštění, řekl:

„Což kdybychom se, otče Vaculíku, raději podívali, jestli nám tu někde figuruje přítel Josef?“

Začali jsme pročítat dostihový program. Josefovo vystoupení, steeple­chase na 3200 metrů, bylo zařazeno až v druhé půli. Možná, že k němu už ani nedojde, protože konec tohohle příjemného zeleného odpoledne hrozí se ztratit ve strašlivém dešti, k němuž se mračna organizovala stále impo­zantněji. A najednou mi na vteřinu krom srandy zabylo krutě líto Josefa, který se dal na ty tři pekelné kilometry jistě aspoň s třímilimetrovou nadě­jí. Proboha, co tam děláme?

Zatím bylo odstartováno několik závodů a nejstarší syn mi přišel ozná­mit, že vyhrál pět korun. A jestliže si to výslovně přeju, že mi vsadí na příští závod také. Dal jsem mu zkrátka deset korun. Mimo to zjistil, že favoritem v Josefově závodě je Gimín. Prostřední syn mi přišel říct, že ztratil nejmlad­šího. Na to jsem řekl:

„Tak ho hledej!“

Vydali jsme se s Blažkem pátrat po Josefovi. Nenašli jsme ho ovšem, jistě byl někde téte-á-téte s Tarpou. Před Stánky sázkové kanceláře stály hloučky. V paddocku, což je okrouhlé ohrazené místo, prováděli žokejové koně připravené na start příštího závodu. Kolem se tísnili znalci, odhadu­jíce kondici koní. Z věže rozhodčích padala hlášení a pokyny, jimž jsme my dva s Blažkem nemohli rozumět. Nevěděli jsme, jak začít. Bylo to tu sice trochu takové, jak jsme si to představovali, ale hodně jiné. Do sedliště, kde zřejmě dleli koně, jejich jezdci a majitelé, nikoho nepouštěli. Další vlivné místo byla věž rozhodčích. Skuteční odborníci a vážní interesenti jistě seděli na hlavní tribuně, na krcích jistě triedry, kolem nich bylo polo­prázdno, protože tato místa byla drahá, lístky bychom jistě dostali, ale ne­bylo nám jasné, jak by se odtamtud dalo působit na závodiště, do sedliště či snad do obecenstva, a už vůbec nevím, jak na koně. Nebylo by přátelštější poradit Josefovi, aby odřekl?

Když jsme dlouho marně hledali Josefa, rozhodli jsme se dívat aspoň na závody. Vrátili jsme se ke svému výhodnému místu u zábradlí, ale to mezi­tím obsadila rodina Cikánů. Starý otec, silničním sluncem opálený a vysu­šený, spokojený, jak tam ležel na trávníku ve švestkově modrém dvouřa­dovém obleku, v bílé košili bez vázanky a v černém plstěném klobouku se širokou zelenou stuhou, matka, velmi snědá, oděná do modrých sukní a hnědého svetru, který stěží držel pohromadě její prsy, jak ležela pohodl­ně vedle svého muže, a nad nimi, aby viděli víc, stáli a tvořili ochranný tunel proti okolnímu obecenstvu dva jejich sekáči synové v tmavých kal­hotách, tvídových sakách a bělostných košilích s kravatkou, a tak se všichni docela bez triedrů dívali do dálky, kde se pohybovali malincí koníčci, jen někdy se některý přiblížil blíž a proběhl opravdově kolem, supěl jako měch masa, s jezdcem zaháknutým jako parazit.

Když jsme tak ztratili výhodné místo, hledali jsme jiné, a tím se octli vůbec mimo jakékoliv dění. Všecko se odehrávalo hned tam, hned jinde a jen máloco přihodilo se přímo u nás. Byli jsme tím oba, já i Blažek, udive­ni a pobaveni. A Josefa jsme nenašli. Přijel vůbec?

Potkali jsme však mého prostředního syna, který řekl, že svého menší­ho bratříčka nemůže najít. Myslel asi, když to řekne ufňukaně, že mi ho snad bude líto víc než jeho ztraceného bratra. Naopak, dozlobilo mě to víc než ztracený syn. Rekl jsem:

„Jen hledej, hledej dál!“

„Pojď sem,“ zvolal na něj Blažek, dřepl k němu a zeptal se jej: „A díváš se taky trochu na koně?“

„Jak se můžu dívat, když...“ A ve vzteklém breku se obrátil na odchod. Tyč držel svisle před sebou.

„Sem pojď!“ zvolal jsem. „Víš co, tak se naň vykašli, na osla. Však on ví, kam má přijít v nejhorším případě!“

Šli jsme do paddocku. Tam stál nejstarší syn s druhou tyčí, obzíral koně a snažil se získat nějaký tip.

„Prohráls, že?“ zeptal jsem ho.

„To by se nedalo tvrdit,“ odpověděl. „Mám tolik, kolik jsem měl, když jsme sem přišli. Ale tys prohrál deset korun.“

„Tady zůstaň, abysme tě našli, až se do toho dáme,“ nařídil jsem mu. Pak jsme se s Blažkem chvíli dívali na závody a bylo to směšné, jak tady vážní, dospělí lidi rajtujou jak haranti a kolik jiných tomu asistuje, ačkoliv poměry jsou přeci úplně odlišné a neveselé. Také Josef, který si přeci po­měry uvědomuje, bude mít strakaté gatě a nějakou červenou čepičku s kšiltíčkem jako kašpar. Někdo se mě zezadu dotkl, otočil jsem se, byl to Josef.

„Nazdar, to je fajn!“ pozdravil. „Dostals můj dopis?“

„Nedostal. Tarpa telefonovala.“

„To nevadí, že jste přišli. Hlavně, že jste tady. Ale bude to hrozné!“ Zakryl si dlaní svou zbytečnými starostmi zbrázděnou tvář.

„Jak se cítíte?“ zeptal se ho Blažek.

„Blbě. Tlačí mě bota.“

„A psychicky?“ zeptal se Blažek.

„Tlačí mě bota,“ odpověděl Josef.

„Hlavně, když víte, kde vás bota tlačí,“ poradil mu Blažek.

„Nač mají ti tvoji kluci ty hole,“ zeptal se mě Josef.

„Na vaše vítězství,“ odpověděl Blažek.

„Tím ji budete mlátit, až mi nebude chtít na překážku?“

„My pracujeme jemnějšími metodami,“ řekl Blažek. „Tak jemnými, že si dokonce vy sám budete myslet, že jste zvítězil vlastní dovedností a silou svého koně.“

„Neblbněte...“ podíval se Josef prosebně.

„Musíš hlavně být klidný, Josefe,“ pravil jsem, „jeď potom klidně. Klid­ně!“

Vrtěl hlavou a vzdychal. Ne, Josef nevypadal na favorita! Za chvíli se omluvil, že musí na váhu, převléct se a sedlat. Šli jsme k paddocku, a když se tam Josef objevil, v červenožlutém dresu a žluté čepičce s kšiltíčkem, veda na otěži bílou kobylu, začali jsme účinkovat. Na obě tyče navlékl Blažek stočený pruh papíru, a když chlapci papír roztáhli a vyzvedli nad hlavy, ukázalo se heslo:

Josef z Bezejovic, ten jede nejvíc!

Lidé si ho nejdřív nevšimli, ale Josef zavřel oči leknutím a zapotácel se. Potom si Blažek s mým synem vyměnili tyče, objevila se druhá strana papí­ru a na ní:

Josefe, Josefe, ať tě Tarpa donese!

Josef se od hrůzy neodvážil zvednout hlavu, Tarpa zčervenala až za uši­ma, lidé se usmívali a já, já jsem začal dělat velikého novináře: fotografoval jsem nejprve jednou kamerou, pak druhou, vypůjčenou, pak jsem to všech­no filmoval: Josefa s Tarpou, Blažka s mými syny a jejich hesla. Na krku se mi ještě houpal futrál s těžkým triedrem, lehčím o několik vysypaných čo­ček, ale to nikdo nesměl vědět. Občas jsem si něco jako zapisoval do bloč­ku a ptal jsem se lidí nalevo i napravo: „Kdo to je? Odkud je? Znáte tu kobylu?“ Ale nikdo napravo ani nalevo ji neznal, takže polovička našeho záměru zdála se být splněna. Pak jsem učinil tiché znamení a Blažek začal mírně provolávat:

Máme svého koně, to je něco pro ně!

Tarpa klisna velmi zdatná, nevyrovná se jí žádná!

Nezklamal, Blažek. Myslel jsem, že se přeci neosmělí, ale teď se k němu přidali mí synové, krom jednoho ztraceného, a také několik mladých lidí se z legrace připojilo. Josef držel pravou rukou otěž, levou si kryl tvář a pomalu vrtěl hlavou, čímž se ovšem prozrazoval. Načrtl jsem do bloku čerstvé heslo, kývl prstem, jeden ze synů přiběhl a po chvíli už bylo slyšet:

My sázíme na Josefa, to je přeci jistá trefa!

Nevím, jak bychom dopadli na fotbale, ale toto obecenstvo nás shoví­vavě propouštělo, kudy jsme kráčeli s našimi hesly, a občas na nás volalo naše myšlenky:

Máme svého koně, to je něco pro ně!

My sázíme na Josefa, to je přeci jistá trefa!

Zatím koně nastupovali k dostihu. Hlasatel oznamoval jména a spous­tu dalších údajů, jimž jsme nerozuměli. Před jménem Tarpy se maličko zarazil, než řekl: „A je tu také Tarpa, klisna velmi zdatná - no uvidíme!“ - Aha, chytli se!

Mávl jsem novinářskou legitimací, jež mě samozřejmě ke vstupu na hlavní tribunu neopravňovala, ale pořadatel byl pomalý, a vyběhl jsem po stupních až skoro pod střechu. Závodiště jsem měl pod sebou jako zelené sukno obrovského biliáru s neúměrně barevnými maličkými koulemi. To byl docela jiný výhled, než jsem měl dole s Cikány!

Koně na startu se točili na místě, někteří nedočkavě vybíhali a byli násilím vraceni, byl to zmatený vír. Musel jsem obdivovat Josefa a bylo mi líto nevědomého zvířete Tarpy. Bohužel tam byli dva bílí koně, takže se budu bát o dva, protože můj triedr byl lehčí o pár čoček. Gimín, Gimín, slyšel jsem z ampliónu. To byl favorit. Znalci kol mě měli před sebou jakési listiny a bloky, před ksichtama drželi těžké triedry.

První start se nezdařil, koně se museli vrátit.

„Co? On byl nějaký první start?“ řekl o tom později Josef.

Byl totiž úplně vzadu, nestaral se, a teprve když si povšiml, že ostatní koně se začínají vážně vzdalovat, pobídl Tarpu ke spěchu za nimi. To byl start. Já ovšem jsem myslel, že Josef je docela poměrně ještě dosti vpředu, ale to byl ten druhý bělouš, asi pátý od konce mezi devatenácti koňmi. Taky se udělala veliká tma. Ano, to jsem zapomněl říct: temnota zhoustla ve večer, krajina za Zbraslaví se zastřela šedým závojem, a sotva zazněl startovní zvon, spustil se strašlivý lijavec. Do zatáčky vletěli koně z jedné strany, průtrž mračen z druhé a vše se smísilo, jen Tarpa se vydělila.

Hlasatel hlásil:

„Koně nám odstartovali, jenom Tarpa se zdržela...“

Všecky koně přeběhli první heku a šli na vážnější překážku - na zahrád­ku, což je dvojitý živý plot a mezi ním dvojitý úzký příkop. Sestava se už protáhla. Něco se tam přihodilo, protože se zvedl vzrušený šum. Z amplió­nu se ozvalo:

„A první pád!“

Viděl jsem to teď už i já, bez triedru: Tarpa spadla!

„A padá Tarpa,“ fádním hlasem pravil hlasatel a dodal: „Josefe, Josefe, ať tě Tarpa donese.“

Ruka s kamerou mi klesla, nemělo to cenu, už pro to ne, že byla vlastně tma...

„... Ale padá, ano, přátelé, už je to tak, padá Gimín!“

Muž v ampliónu skoro vzlykl, odborníci kolem mne začali repetit, déšť byl obrovský, nekrytá plocha se vyprázdnila, nevím, kam všichni ti lidé zalezli, jen jedna jakási malá postavička se značila nezřetelně mezi šňůrka­mi vody u vlajkového stožáru. Na zrak jsem nemohl spolehnout, ale úsu­dek mně nezklamal: byl to můj ztracený syn, který se dostavil na místo smluvené pro chvíli nejhorší. Chtěl jsem běžet pro něj, vždyť je po závodě, když Tarpa spadla, ale z ampliónu se vtom ozvalo:

„Nebyla to Tarpa... byl to...“

Josef o tom později řekl:

„Přijel jsem na zahrádku úplně poslední, a co vidím: válí se tam Gimín a ještě jakási šimla.“

Střelhbitě začal jsem zase filmovat: jako když hrách na stěnu hází, film zůstal za mnou prázdný, taková byla tma. Viděl jsem jenom, jak se jakýsi roztažený prořídlý útvar blíží k francouzskému skoku. Francouzák je dvoji­tý živý plot s metrovým příkopem uvnitř. Bílá skvrna se přenesla přes pře­kážku a jede dál - k anglickému skoku. Josef o tom pak řekl:

„Angličák je ošemetný, protože má doskok výš než odskok. Tak jsem ji nadlehčil...“

„Proč,“ zeptal jsem se.

„Abych ji upozornil, že přijde něco, co neví: že ten doskok je výš.“ Tam někteří koně spadli, někteří se zastavili. Marně je jezdci otáčeli znovu k překážce. Sestava, už hodně řídká, dospěla po celé délce protější strany závodiště až do levého rohu, přešla přes zeď a vcházela do zatáčky, blížíc se k nám. Za zatáčkou čekal nejprve bulfinč, což je hliněný násep s plotem na vrcholu, a pak velmi vážná překážka - tribunní skok neboli tribuňák. Je to plot a v jeho skrytu čtyřmetrový příkop. Bylo neuvěřitelné, co se dělo dál, ale viděli to všichni, což je několik tisíc lidí:

Přes tribuňák přešel jediný kůň, což byla Tarpa!

Josef o tom později řekl:

„Už v zatáčce jsem viděl, že přední koně jsou nejistí a odskakují šikmo. Když jsem přešel přes bulfinč a šel na tribuňák, trochu jsem přidal a našel si místo mezi koňmi...“

„Proč,“ zeptal jsem se.

„Abych šel na překážku mezi prvníma...!“

„A proč?“ zeptal jsem se.

„Ze kdyby někteří koně štycli a Tarpa byla za nimi, už bych ji tam také nedostal. A naráz, člověče, hledím... já jedu sám!“

Zakryl si údivem tvář, vrtěl pomalu hlavou a strašně se smál.

V neuvěřitelné samotě, s nesmírným úžasem jsem to pozoroval, šla Tarpa mezi loužemi po tom obrovském zeleném sukně. Překonala heku, pak malý anglický skok na diagonále, to vše už docela pomalu a v klidu. Přesně tak, jak jsem Josefovi předtím radil. Neboť už nic ji nemohlo ohrozit, jedině zakopnutí zlaté podkovičky o stříbrnou nitku nebo sklouznutí na mokré trávě. Pořád lilo. Kdyby i Josef spadl, dalo by se to všechno prohlásit mož­ná za zmateční a neplatné. Ale když dojede, dojde, doleze - všichni, úplně všichni prohráli!!!

„Závod se stal záležitostí jediného koně,“ hlásil amplión. „Splnilo se neuvěřitelné, co jsme mohli číst na jednom hesle: Josef z Bezejovic, ten jede nejvíc!“

Kolem mne rozezněly se kletby. Přímo se říkalo, že to patří do prdele, že je v tom jistě nějaká sprosťárna a že bude podán protest. Mizel jsem a hlavou mi znělo: Udělali jsme koně, udělali jsme koně! Už jen v chůzi jsem podle hlášení ampliónu sledoval Tarpin doběh, podle zvonu věděl jsem, že se blíží k cíli, a že zvítězila, poznal jsem podle potlesku, který za­zněl zpod okapů, od kiosků a ze všech děr, kam diváci zalezli.

„Schovej se!“ volal jsem na svého nejmladšího syna stojícího na smlu­veném místě.

Ale on neslyšel pro šumot vody na svých boltcích.

Z ampliónu se zas ozvalo hlášení: rozhodčí potvrdili vítězství Tarpy. Odněkud se zvedl protestní pískot. Objevil se Bohuslav Blažek.

„Otče, co říkáte!“

Objali jsme se.

Josefa jsme našli, jak se starostlivým čelem vyvádí na vůz Tarpu zakry­tou přikrývkami. Pravil:

„Člověče, bylo to dobré, ale musím honem zmizet!“

„Jak to? Proč? A co cena?“

„Ať mi to pošlou. Ted musím pryč, nebo mě tu zmlátí. Chtějí to prý

skrečovat.“

„Kdepak, už to potvrdili,“ řekl jsem a zeptal se: „Jak to, žes vyhrál?“ Mávl unaveně rukou a řekl:

„Co jsem měl dělat? Když tak lilo, ona chtěla jen domů a domů. Tak jsem ji vždycky jen natočil hubou k překážce.“

Bylo to tak. Tarpa o tom později řekla:

„Dalo se hrozně do deště. Nebylo vidět na deset metrů. Vždycky jsem myslela, že je to už ta poslední překážka.“

Poslal jsem nejstaršího syna k vlajkovému stožáru pro nejmladšího. Ten, když přišel a viděl nás všechny suché, považoval to za hrozný podvod, pak se zeptal:

„A kdo teda vyhrál?“

„Tarpa!!!“ odpověděli jsme všichni.

Nemohl tomu uvěřit. Když uvěřil, zeptal se:

„A měli jsme na ni vsazeno?“

Všichni jsme na sebe pohlédli s úžasem. Neboť na to jsme zapomněli. Teprv teď se náš nejmladší rozplakal.

(1969)

(Kronika Českých zemí. Praha, Fortuna Print 1999. 904 s.)

6. leden. Počátek roku 1977 přinesl totalitní moci v ČSSR šok - dala o sobě vědět občanská iniciativa, nazvaná Charta 77. Již v průběhu roku 1976 a zvláště po procesu se členy rockové skupiny Plastic People (23. 9. 1976) se zformovala skupina občanů, přesvědčených, že zvůli moci je třeba aktivně čelit. Brzy se mezi nimi prosadil názor, že k tomuto účelu je třeba vytvořit trvalé seskupení obránců lidských práv.

Činnost tohoto uskupení se měla opírat o závěry Helsinské konference (1975) a reagovat na společenskou a politickou situaci v ČSSR. Za prohlášení a analýzy Charty měli odpovídat tři mluvčí, kteří se po roce měnili. Prvními mluvčími Charty 77 byli dramatik Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr zahraničí za "pražského jara" Jiří Hájek. Už toto spojení naznačovalo jeden ze základních rysů Charty - sdružili se v ní lidé, kteří byli vždy v opozici ke KSČ, s bývalými komunisty. Právě tuto toleranci k minulosti každého člena a úctu k jeho názoru pokládali zakladatelé Charty za jednu z podmínek existence tohoto seskupení.

Základní prohlášení Charty 77 vysvětlovalo smysl této aktivity a konfrontovalo skutečný stav dodržování občanských práv v ČSSR s úmluvami, podepsanými v Helsinkách, jež v ČSSR vstoupily v platnost 23. 3. 1976. Do 6. ledna 1977, kdy byl text prohlášení Charty značně dobrodružným způsobem "předán" státním orgánům (pražské ulice byly svědky divoké honičky, kdy se automobily StB snažily dostihnout auto, v němž jeli Václav Havel, Pavel Landovský a Ludvík Vaculík, kteří se snažili dovézt text Charty státním orgánům a zároveň jeho kopie rozeslat přátelům), jej podepsalo 243 občanů (k 17. 11. 1989 se jejich počet rozšíří na 1886). Charta 77 průběžně vydávala různé dokumenty - stanoviska, analýzy, dopisy, prohlášení. Celkem je jich zaznamenáno 570.

(VACULÍK, Ludvík. Vidět svět novýma očima. /Renesance rozhlasové publicistiky II/. Připravil Josef Branžovský. Praha : Studijní oddělení Čs. rozhlasu 1965. 163 s.)

Úvodem:

Tento sborník problémových pořadů tvoří vlastně jeden celek se sborníkem "Renovace rozhlasové publicistiky. Ukázalo se, že pořady Ludvíka Vaculíka mají své osobité rysy, a to jak v záběrech tak zejména v textové složce, která obvykle nebývá v problémových pořadech zcela rovnocenným partnerem záběrů, a že tedy nebude bez užitku vydat Vaculíkovy pořady zvlášť.

Shodou okolností je tato publikace také prvním sborníkem monografickým. Autor pořadů se nemálo bránil řka, že mu ještě není padesát. Ujišťuji tedy znovu nejen jeho, ale i čtenáře, že nejde o sborník v žádném slova smyslu oslavný, ale stejně jako u sborníku "Renesance rozhlasové publicistiky" - o příležitost zamyslet se při četbě i poslechu pásků zvukové čítanky nad tím, čeho jsem v uplynulých letech dosáhli a kudy vede cesta dál.

Ve shodě s tím není ani následující úvodní zamyšlení koncipováno jako portrét autora pořadů; spíš hledá nad Vaculíkovými pořady dílčí odpověď na otázku, jaké jsou podmínky maximální účinnosti aktuálního bojovného publicistického pořadu našich dní.

Mnohé z toho, co charakterizuje Vaculíkovy pořady nebo je společné jeho i ostatním problémovým pořadům, bylo řečeno už ve studii "Nová etapa tvůrčí rozhlasové práce" (Studie a úvahy 4/1963) a zde se už neopakuje.

Ježto jde o sborník, jenž má jak už bylo řečeno, jiné cíle než plně reprezentovat dílo autorovo, nevybíral ani autor ani pořadatel sborníku vždycky pořady nejlepší, ale spíš se snažili o výběr pořadů nejtypičtějších. Ale ani tak neobsáhl výběr všechno podstatné. Proto se pořadatel sborníku snažil ve větší míře citovat spíš neotištěné pořady předpokládaje, že není obtížné aplikovat zásadní vývody na pořady, jež jsou ve sborníku k dispozici.

Josef Branžovský

Obsah:

Josef Branžovský: Vidět svět novýma očima: Publicistika je druhem literatury, O umění točit reportážní záběry, Skladba pořadů, Kladní hrdinové

Vladimír Bozděch: Umění slova

Pořady Ludvíka Vaculíka a jeho doslovy k nim

Včera mi bylo patnáct:

Vašek je pašák aneb jak si děláme pověst

Tento pořad mě zklamal

Jak je pěkné psát si pěkné dopisy

Trochu o vzniku

Markéta touží po řece aneb jak je život těžký

O oprávnění natáčet

Proč byste také nekouřili

...a jako příloha předchůdce pořadu Proč byste také nekouřili "Monolog vášnivého nekuřáka" (Mikrofon mladých)

Škoda řečí!

Co se stalo s Josefem

Co se dál stalo s Josefem

Zorka (z pořadu O člověku z kolektivu I,II)

Den podle představy a podle skutečnosti

O portrétu s mikrofonem

Mikrofon mladých

Kdo chybí mladým lidem na vesnici

Trochu smutku hodného odsouzení

Několik rad našim tuzemským cizincům

O rámci stručně a názorně

Jeden z vás - Tesla

O cestě k tramvaji a ještě trochu o muži v čepici

Důvěrný rozhlasový dotazník rodičům

(Vítězslav Macháček, 50 českých autorů posledních padesáti let, Československý spisovatel 1970. 211 s.)

Román začal vznikat v době, kdy Vaculík pracoval jako vychovatel v ČKD. Když už měl dost neodborných zásahů do své práce, začal psát stížnost. Než ji dopsal, narůstala nová fakta, která také bylo nutno do stížnosti zahrnout. Nakonec se ukázalo, že ji není komu poslat, protože každá příslušná vyšší instance se aktivně podílela na deformacích, na něž stížnost poukazovala. Pak to pár let leželo. Až najednou si redaktor Vaculík znovu svou stížnost přečetl, znovu ho vzrušila fakta, která mu pila krev v jeho letech vychovatelských, uvědomil si, že stížnost je dosud aktuální, a rozhodl se předložit ji všem.

Rušný dům je prozaický útvar na hranicích literatury faktu a beletrie. Je to v podstatě reportáž z pražského učňovského internátu ze začátku padesátých let. Přijde tam mladý vychovatel Lysák, komunista, opravdový a zanícený. S tvrdošíjnou houževnatostí zkouší nové výchovné metody. Snaží se chlapce vyburcovat z lhostejnosti, rozvinout v nich schopnost samostatného myšlení, vypěstovat v nich nesobeckost ve vzájemném soužití a opravdový poměr k životu v socialistické společnosti. Zápasí přitom s vlastní nezkušeností, horkokrevností a nedočkavostí, která ho sráží do depresivních stavů. Ale hlavně se jeho rozběhy rozbíjejí o zeď byrokratických předpisů, o naprosté nepochopení smyslu výchovné práce a nezájem o skutečné výchovné výsledky, o formalismus a frazérství. Všechno to, co směřuje spíš k vytvoření umělé kulisy socialismu, než k socialistickému životu samotnému, zasahuje rušivě do Lysákovy práce a působí neblaze na charakter učňů. Po marném úsilí prosadit a obhájit své poctivé úmysly Lysák rezignuje a z internátu odchází.

Reportážní rysy v Rušném domě převládají. Scény internátního života mají dokumentárnost reportážních záběrů. Jsou řazeny volně, nevytvářejí souvislou fabuli. Postavy učňů jsou jen epizodické, nestanou se skutečnými literárními postavami. Toto volné pásmo scén je spojeno jen postavou vychovatele, který je sám vypravěčem. To dává vyprávění vzrušený polemický tón. V kritických a provokujících polemikách, které míří přes problematiku výchovy učňů na deformace širší a obecnější, je vlastní jádro knihy. Kompozičním a stylistickým prostředkem, jímž se Vaculík snaží nadlehčit reportážnost své práce, jsou krátké lyrické kapitoly, které jsou momentkami z dřívějšího života hrdinova a vracejí se až do jeho dětských let, aby daly jeho postavě větší psychologickou hloubku.

SOUDRUŽKY A SOUDRUZI, 

využívám příležitosti, abych vám řekl, co víte i beze mne, protože k tomu mám pár věcných návrhů. V návrhu Stanoviska se píše, že smyslem socialistického zřízení je uskutečňovat reintegraci člověka, jemuž je zaručen statut občana. Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nímž nemohl nikdo nekontrolovaně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám. Dosáhnout u ovládaných takového dojmu bývalo cílem náročné pracovní specializace, která se jmenuje politika. Ve skutečnosti občan vládnoucí si sám, to byl a bude jen mýtus.

Marxistická kritika moci vytáhla na světlo do té doby neprobádané vztahy mezi vládnoucí mocí a vlastnictvím výrobních prostředků. Tento objev spolu s chápáním dějin lidstva jako dějin třídních bojů připravil sociální revoluci, od níž se čekalo též nové řešení odvěkého problému moci. Sociální revoluce u nás se zdařila — a problém moci trvá dál. Ačkoliv jsme „chytli býka za rohy“ a držíme ho, kdosi nás zatím pořád kope do zadku a nepřestává.

Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. Moc je zvláštní lidské fenomenon dané tím, že už v lesním houfu musí někdo poroučet a že i ve společnosti samých šlechetných duchů musí kdosi shrnout poznatky z diskuse a formulovat nutnost. Moc je specificky lidská situace. Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na zdraví. Tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla. Je to onen systém formální demokracie se zpětnými vazbami, kontrolními vypínači a limitními termíny. Do jasně nakreslených mechanismů vlády však zasahují zájmy lidí nadaných hrubou silou založenou na vlastnictví kapitálu, na držení zbraní, na výhodném pří-buzenství, na monopolu výroby atd. Pravidla tedy nezabraňují zlému, a lehké zkreslení této konstatace může z druhé ruky vyznít už přímo ve sprosté tvrzení, že pravidla formální demokracie zlé způsobují. Ta pravidla však sama o sobě nejsou ani kapitalistická, ani socialistická, neurčují co dělat, nýbrž jak docházet k rozhodnutí o tom, co dělat. Je to humánní vynález, jenž v podstatě ztěžuje vládnutí. Nadržuje ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňuje ji před zastřelením. Zachovávání takového formálního systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší. Vláda tedy padá, ale občan je obnoven. Naopak kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan. Kam padá? Nevyhovím nepřátelům a neřeknu, že občan padá na popravišti. To jen několik desítek nebo několik set občanů.

I přátelé však vědí, že to stačí, neboť pak následuje pád třeba celého národa do strachu, politické netečnosti a občanské rezignace, do nicotných denních starostí a malých přání, do závislosti na čím dál menších pánech, zkrátka do poddanství tak nového a nebývalého typu, že to návštěvníkovi z cizí země nemůžete ani vysvětlit. Myslím, že už u nás není občanů. Mám pro to důvody nasbírané za léta práce v novinách a v rozhlase. Pro jeden čerstvý důvod půjdu blízko. Tento sjezd se nesešel tehdy, kdy se členové této organizace rozhodli, nýbrž když pán dal po uvážení svých starostí laskavě souhlas. Očekává za to, je na to zvyklý z minulých tisíciletí, že vzdáme jeho dynastii hold. Navrhuji nevzdávat. Navrhuji prohlédnout text Stanoviska a vyškrtnout všecko, z čeho čiší poddanská duše. V národech, které svou kulturu vypěstovaly v kritice vládnoucí moci, nemusejí zrovna spisovatelé odhazovat dobré lidové vychování.

Navrhuji, aby každý, kdo zde ještě promluví, podal vždy návrh, jak si věc, která mu dělá starost, představuje. Neboť přijměme tedy tu hru na občany, když už jsme k ní dostali povolení a toto hřiště, a vystupujme tu ještě po zbytek času, jako bychom byli plnoletí a svéprávní.

Mluvím zde jako občan státu, jehož se nikdy nechci vzdát, v němž však nemohu spokojeně žít. Mám na mysli občanské záležitosti, ale octnu se v choulostivé situaci. Jsem zároveň člen komunistické strany, a tedy nemám a nechci tu mluvit o stranických záležitostech. Stalo se však, že u nás už není téměř ničeho, co by v určitém stadiu debaty nebylo stranickou záležitostí. Co mám dělat, když oni oba, má strana a má vláda, učinily všecko, aby jejich agenda splynula. Osobně si myslím, že to je nevýhodné pro ně pro oba. Vytváří to také obtížnou situaci pro nás, občany zde shromážděné. Členové strany jsou vázáni nemluvit o ohniskových momentech většiny důležitých otázek před nečleny, kteří zase nemají přístup na shromáždění, kde jedině se dá o nich s významem mluvit; takže jedni i druzí žijí v omezení své základní občanské svobody — mluvit spolu jako rovný s rovným. Možná že je to dokonce proti článku 20 ústavy. Ale já se disciplinovaně stáhnu na občanské pole a budu mluvit pouze o vládě, jen kde toto slovo nebude výstižné, užiji označení „vládnoucí kruhy“. Je to osvědčený starší termín, při zdánlivé neurčitosti přesnější, než může být mnohý jiný. Odedávna označoval lidi, kteří fakticky vládli nezávisle na tom, jakou nominální funkci zastávali v demokratické kulise, lidi, jejichž moc plynula odjinud — z bohatství, z vlivné přízně, z monopolu výroby či služby, z držení zbraní atd. Je v tom obsažena i vláda z uzavřených lóží, náhlá sdělení v noci po zvláštním kurýru, slyšet za tím i pár významných vět v předsálí a kuloárech a dohody udělané před vstupem na místo dohody i zákony odhlasované před vstupem do parlamentu. Naše oba národy byly připraveny celými svými dějinami pro socialismus. A tento stát se po minulé válce obnovil jako politický organismus, který už měl jedině práci na tom socialismu organizovat. Pominu důležité dílčí momenty, ale jiný program skutečně neležel po roce 1945 na stole. Jedním z postulovaných atributů nové moci byla i jednota vládnoucích a ovládaných, vlastně jejich totožnost. Lid a vláda jdou.

A chci se vrátit k tomu, co si myslím o charakteru každé moci: že její vývoj a chování se řídí jejími vnitřními zákony, na nichž nemůže nic změnit osoba u moci, ani třída u moci, neboť je to prostě zákonitost lidského chování v určité situaci: u moci. — Prvním zákonem každé moci je, že chce být i nadále. Reprodukuje se ve stále přesnější podobě. Za druhé se stále homogenizuje, očišťuje od nesourodého, až každá její část je obrazem moci celé, až všecky části jsou navzájem zastupitelné, takže periferní buňka moci může prakticky nahradit centrum a také jednotlivé periferní buňky můžete navzájem prohodit a nic se nestane, aparát moci funguje nevýchylně, protože v podstatě má nereagovat na změnu prostředí, nadmořské výšky, složení populace ani nic jiného, respektive má reagovat vždy k stejnému: upravovat tato odlišná prostředí pro sebe, zestejňovat je, aby bylo možno vystačit s jedním veleprostým modelem. Moc se osamostatňuje, což je další její zákonité chování, neuchází se už o ničí oporu, opírá se o sebe samu, centrum o periferii a naopak, mohou se na sebe stoprocentně spolehnout a také musejí, neboť tvoří kruh. Nikoho z něho nelze vyrazit a on také nikoho nevydá. Vnitřní nesoulady a provinění jsou také vnitřně likvidovány.

A přichází další fáze, kterou označuji jako dynastizaci. V příznivé chvíli svolává moc zákonodárné shromáždění a nechá si své nezávislé postavení vtělit do ústavního zákona. Cokoli od té doby činí, podle ústavy činí. A jelikož deset, dvacet, padesát let nikdy už nedá tento bod na pořad, a nikdo jiný jej podle ústavy na pořad ani dát nemůže, a nikdo také nemůže podle ústavy svolat jiné zákonodárné shromáždění, dochází ústavní cestou k založení dynastie. Je to dynastie historicky nového typu, neboť zachovává jednu významnou demokratickou zásadu: Kdo o to stojí, může se k ní přidat. Dynastie nemůže tedy vymřít po meči ani po přeslici.

Z našeho hlediska nejzajímavější je jeden vnitřní zákon moci, a to zcela určitý, v dějinách lidstva literaturou tisíckrát popsaný a vždy stejný způsob práce s lidmi. Moc ovšem dává přednost lidem, kteří jsou svým vnitřním ustrojením jako ona. Protože však je jich nedostatek, musí používat i lidí jiných, jež si pro svou potřebu upravuje: Pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky. Upravit lze lidi mající strach a mnoho dětí, lidi dříve ponižované, kteří důvěřivě přijímají nabídku nové hrdosti, dále pak lidi od přírody hloupé. Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já. Úprava lidí zná v podstatě několik starých prostředků. Tělesná i duševní pokušení, pohrůžka utrpením, uvádění do kompromitujících situací, používání udavačů, uvrhování člověka do neoprávněných podezření, jimž se brání demonstrací své loajality, uvrhávání člověka do rukou špatných lidí a pokrytecké zachraňování jej odtamtud. Zasévání obecné nedůvěry. Důvěra je kategorizována na důvěru první třídy, druhé třídy, třetí třídy — a předpokládá se masa lidí bez důvěry. Rovněž informace má jakostní skupiny: na růžovém papíře, na zeleném papíře, na žlutém a na rotačním. (Smích) 

Co jsem řekl o charakteru moci, míním co nej všeobecněji, nemám dokonce na mysli vládu v socialistickém státě, neboť pojem socialismu spojuji s vědeckým řízením. A vědecká teorie socialismu by přece byla nemyslitelná bez psychologie moci: Jako v ní nemůže chybět filozofie, či politická ekonomie a sociologie, nemůžeme tu postrádat psychologii moci, využívající poznatků z psychologie individuální i sociální, z psychoanalýzy a psychopatologie.

Ponechal jsem stranou otázku třídního charakteru moci, protože z tohoto pohledu ji subsumuji pod problematiku moci vůbec.

I u nás proběhl popsaný výběr lidí podle hlediska použitelnosti mocí. Důvěru dostávali lidé poslušní, nečinící potíže, nekladoucí otázky, jež nejsou nastoleny. Z každého výběru vycházel nejlíp člověk co nejprůměmější a z dějiště se poztráceli lidé složitější, lidé osobního půvabu, a zejména lidé, kteří pro své vlastnosti a práci bývali tichým a neoznačeným měřidlem obecné slušnosti, měrou veřejného svědomí. Z politického života pak zvlášť zmizely osobnosti nadané humorem a přicházející se svými osobními myšlenkami. Ztratilo význam slovní spojení politik-myslitel, slovo představitel, zastánce, zní prázdně slovo hnutí, když se nic nehýbá. Byla zpřetrhána pletiva, na nichž spočívá nehmotná struktura a osobní kultura takových lidských společenstev, jako jsou obce, závody, dílny. Nic nemohlo nést pečeť něčího osobního díla, jen zřídkakde se udržel pojem dílny, byli vyhazováni ředitelé škol pracující na své pedagogice, propuštěni vedoucí cihelen s kritickým názorem na okolí své cihelny, rušeny dobře zapsané kulturní a sportovní kluby a spolky, které pro určitý druh lidí představovaly v celé své škále kontinuitu jejich obce, kraje a státu.

Benjamin Klička ve svém díle „Divoška Jaja“ napsal: „Pomni, člověče, že schopnost je drzost, jíž urazíš svého nadřízeného, a buď proto, možno-li, pitomější než v plotě kůl, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ Nemusel bych to ani číst, mohl bych to říkat zpaměti, protože jsem si to mockrát připomínal. Jsou to slova stará čtyřicet let a míněná na společnost před sociální revolucí. Ale myslím, že teprve po ní nabyla u nás celé své platnosti a že její pravdu mohl vychutnat každý. Jestli jste si všimli, my všichni Češi i Slováci inklinujeme k pocitu, že nás na našich nejrůznějších pracovištích řídí vždy člověk neschopnější, než jsme sami. A všichni, kdekoli se sejdeme, jen skuhráme. Je to už odporné, protože zároveň s těmi, kteří možná mají důvod stěžovat si, nadávají i neschopní lenoši, naprostí flinkové a lidé chudého ducha, kteří také říkají, že nemohou, nesmějí. Čili vznikla falešná a škodlivá jednota lidí, kteří k sobě naprosto nepatří. Pojí nás všechny nejmizernější pojítko, jaké si kdo může vymyslit: společná nechuť přes rozličné motivy.

Praktičtí živlové si našli náhradní pole aktivity, nepraktičtí si ošetřují aureolu mučedníků, na literárním trhu je móda deprese, duševního rozvratu a nihilismu. Orgie snobů. I chytrý člověk hloupne. Občas se u něho projeví pudová potřeba sebezáchovy — má chuť fackovat vpravo vlevo. Ale když se podívá nahoru, co nad ním visí, a dolů, co je schopno ještě ho pošlapat, řekne si: Proboha, pro koho!

A teď považme, že se už po dvacet let nejúspěšněji prosazují lidé, kteří mají nejmenší rezistenci proti všem demoralizujícím vlivům, jež produkuje moc. Uvažme dále, že lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, oporu vládnoucí moci, které by je podle litery měly chránit. Podle litery totiž by se zdálo, že skutečně je u nás platný soubor práv a povinností, který „slouží tedy svobodnému, všestrannému rozvoji a uplatnění osobnosti občanů a zároveň upevnění a rozvoji socialistické společnosti“ (ústava článek 19).

Přesvědčil jsem se při své práci v novinách a rozhlase, že ve skutečnosti se občané příliš často svých ústavních práv nedovolají, protože prakticky kterýkoli činitel třebas jen periferní moci může jejich právo vázat na okolnosti a podmínky, jež v ústavě nejsou a slušně ani být nemohou.

Často si v poslední době v ústavě čtu a došel jsem k názoru, že je to nedobře sestavené dílo, jež snad proto ztratilo autoritu u občanů i úřadů. Po stránce slohové je mnohomluvné a přitom se vyjadřuje v mnoha důležitých případech mlhavě. Uvedu příklad vztahující se k pracovní a myšlenkové sféře, jež se našeho svazu nejvíce týká. Článek číslo 16 zní takto: „Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu.“ — Nehledě na to, že v pojmu výchova bude každý dobrý pedagog rozumět spojení s prací a životem samozřejmě, není mi jasné, který orgán a jaký snad soud bude rozhodovat o vědeckosti určitého názoru, když v samém pojmu vědy je zahrnut pohyb a proměna názorů ve shodě s postupujícím poznáváním a když tato pohyblivost odporuje neměnnosti a jednoznačnosti pojmů, kterou vyžaduje každá právní norma. Ledaže by se vědeckým světovým názorem rozuměl pevný soubor tezí, ale pak by byla otázka, zda by náš stát nebyl více státem doktrinárním nežli vědecky řízeným, jak jistě měl na mysli zákonodárce.

Jiný příklad, týkající se mého vlastního tématu: Článek 28 říká: „V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku.“ — Domnívám se, že uvedené svobody samy sebou jsou v zájmu pracujícího lidu, proto tento slovní obrat považu- ju za nadbytečný, ba přímo matoucí, protože výklad toho, co je zájmem pracujícího lidu, je tak ponechán komukoli. Myslím, že odborník, kdyby měl důvod takového vyjádření užít, považoval by za potřebné vypočítat, co je, respektive není zájmem pracujícího lidu, a prozíravý zákonodárce by se vyvaroval i nějakého výčtu demonstrative a trval by na výčtu taxativním. — Sám bych dal přednost formulaci lakonické, jejíž platnost by byla nesporná. Jen lakonicky čistá formulace dává zákonům zvuk obecně známého úsloví, takže nakonec vcházejí do moudrosti dědů a obecné právní vědomí funguje pak natolik, že k nalezení práva není téměř třeba soudů. Jazyková rozbředlost a myšlenková nevytříbenost ústavy způsobuje, že její dodržování nelze zajistit. Nejvyšší právní norma stává se tak spíše dobrým úmyslem a programem nežli zákonnou zárukou práv občana. Ostatně soudím, že by ústava měla fungovat jako každá jiná právní norma, navíc s tím, že žádná jí podřízená norma, předpis, stanovy, usnesení, prováděcí nařízení nesmí její závaznost omezovat či zamlžovat.

Vyložil jsem svůj názor na povahu, vývin a chování každé moci a snažil jsem se ukázat, že kontrolní mechanismy, které proti ní mají stát, selhávají, takže občan sám ztrácí k sobě úctu a také objektivně pozbývá statutu občana. Jestliže tento stav trvá tak dlouho, jak u nás už trvá, je pochopitelné, že se zapisuje do smýšlení mnoha lidí, do životní filozofie zvláště nejmladší generace, která studiem ani praktickou činností nepoznala, že existuje jakási kontinuita lidského trmácení za dokonalou demokracií. Kdyby tento stav trval i nadále (a kdyby současně proti němu nepracovaly přirozené obranné reakce lidí), změnil by se v příštím pokolení vlastně sám charakter našich národů. Místo rezistentního kulturního společenství vzniklo by jakési snadno ovladatelné obyvatelstvo, jemuž vládnout bylo by i pro cizince pravým požitkem. Abychom k tomuto nechali dojít, myslím, že na to jsme se nemuseli tisíc roků šprajcovat.

Vycházeje z názoru, že žádný z nás se nenarodil proto, aby se mu snadno vládlo, navrhuju, aby Svaz spisovatelů vyvinul iniciativu a případně ve spolupráci se Svazem novinářů a dalšími svazy, jejichž pracovní problematika je podobná, požádal Československou akademii věd o odbornou expertizu k ústavě, a ukáže-li se to nutným, aby přišel s podnětem k její změně, a to například tak, že svým členům doporučí, aby v příští volební kampani navštěvovali předvolební schůze, tuto problematiku tam přinášeli a působili k tomu, aby volení poslanci si jí byli vědomi; je však také možno uvažovat o tom, že by každý z nás už dříve navštívil svého poslance a požádal jej, aby v parlamentě na toto téma promluvil.

Když tu stojím a mluvím, nemám vůbec ten volný pocit, který by člověk měl mít, když říká svobodně, co chce. Mám spíš pocit, že celkem dost zbaběle využívám jakéhosi příměří mezi občanem a mocí, že hřeším na to, že je právě doba jakéhosi hájení spisovatelů a umělců. Jak dlouho potrvá, nevím: zda až do zimy, či dokonce do zítřka. Tak jako nevěřím, že občan a moc se mohou ztotožnit, že ovládaní a vládnoucí se mohou sejít ke zpěvu, tak nevěřím, že umění a moc si někdy budou libovat, jak je jim spolu dobře. Nebudou, nemohou, nikdy, jsou jiní, nehodí se k sobě. Co je možné a co také dává naději naší snaze, je toto: že ti dva navzájem pochopí svou situaci a vypracují si slušná pravidla styku. I spisovatelé jsou lidé, i vládnoucí kruhy se skládají z lidí. Kdyby se kdokoli z nás hrou náhody octl v orgánu politické moci, bude se v něm také indukovat její vnitřní polarizace a bude mít se sebou starosti. Svobodymilovný člověk, také ovšem trochu egoistický a myslící na svou čistotu o jeden rozhodující milimetr víc než na špínu světa, člověk, který vidí složitost věcí, ale šíleně touží, aby byly prosté, tedy básník například nebo hudebník, nevstoupí do státní moci. Básník-ministr, to je jen malá graciézní úklona moci. Mluvím tu o neslučitelnosti a nepočítám s nepřátelstvím. Povím vám jednu svou příhodu, ke které jsem se za poslední dva dny musel v duchu několikrát vrátit. Loni v březnu jsem byl jako člen redakce Literárních novin při jednání na ideologickém oddělení ústředního výboru strany. To jednání nemělo pro nás příznivý výsledek. Seděl jsem u stolu přesně naproti tajemníkovi ústředního výboru soudruhu Jiřímu Hendrychovi, takže místo obvyklého obrysového vjemu měl jsem najednou záběr zblízka na tvář muže staršího než já, mě doma učili lidi o tolik starší zdravit, tvář člověka, který se mi z instituce změnil v kohosi, kdo jako já má své starosti osobní, pracovní a možná i jiné, rozhodně větší než já, a žije v tom už déle. Já jsem tam tenkrát moc šikovně nepromluvil, chtěl jsem mluvit načisto otevřeně a upřímně, ale lekal jsem se, couval jsem, zdálo se mi, že tomu přisuzují ještě jiné motivy, něco si šeptali, vzdal jsem se pocitu bezmoci, což mě ponižovalo, takže jsem se vzápětí naštval. Odešel jsem pak domů a kromě zmatených myšlenek o celém tom výjevu vnucovala se mi myšlenka úplně nová, spíš znepokojující tušení, které mi mátlo dělbu na dvě jasná pole, na ono „MY a ONI“, cítil jsem, že mě šlehl závan z neznáma, že mám tušení o lidské svízeli z určité situace, na niž zřejmě nepamatují pojmy skryté pod u nás velmi frekventovanými termíny „třídní hledisko“, „opozice“ atd. Jsou to termíny válečné. Musel jsem si samozřejmě pomoci nějakým aspoň prozatímním pevným stanoviskem, abych vůbec mohl nějak dál jednat. A řekl jsem si, že ta svízel ze situace patří k věci. Patří nám to, protože on to chce dělat, ačkoli nemusí, a já chci v těch novinách být také. Ale dostal jsem tehdy nový impulz, abych přemýšlel o moci jako lidské situaci. — Končím tuto odbočku a navazuju, kde jsem přestal: I spisovatelé jsou lidé, i vládnoucí kruhy se skládají z lidí. Ani spisovatelé nechtějí anarchii, protože si přejí bydlet v pěkných městech, přejí si mít pěkné byty a přejí je i jiným, přejí si prosperitu průmyslu, obchodu přejí zisk. A to přece není možné bez organizující činnosti vlády.

Umění se nemůže vzdát tématu vlády, protože vládnout znamená neustále přímo či nepřímo rozhodovat správním aktem o životě lidí, o jejich životním blahu a zklamání, o tom, nač i jen myslí a co je nerozhodnutelné, a činnost moci se s činností umění stýká právě na tom nerozhodnutelném, co přesto je nějak rozhodováno. Umění se tedy nemůže vzdát kritiky vlád, protože vlády, jaké jsou, jaké mají způsoby, jsou výtvorem kultury národů.

Naše vláda dejme tomu potěší umělce, když je pochválí, že například udělali pěkný reprezentační pavilon na světové výstavě. Řekne to jistě ráda, takové řeknutí je i politický prvek, a řekne to snad i upřímně. Ale umělci proto ještě nemusí být potěšeni tím, jaká je vláda. Takový pavilon, který v jistém smyslu požívá práva kulturní exteritoriality, jen ukazuje, co by titíž tvůrci mohli udělat doma, kdyby mohli, kdyby na vlastním území měli tu váhu. Proto se přiznávám k tomu, nač jsem myslel mockrát: Nesloužíme všichni klamu, když stavíme pěkné reprezentační pavilony kultury? Když víme, že naše nejlepší práce není žádoucí, že všecko děláme jen z božího dopuštění a běží termín a my neznáme ani datum. Všecko, čeho kultura do-sáhla, jako vůbec všecko, co lidi u nás dobrého udělali, i všecky dobré výrobky, i všecky stavby a všecky dobré realizované myšlenky z laboratoří, studií a ústavů, to všecko je tu spíš přes to, jak se naše vládnoucí kruhy po léta chovaly. Bylo to na nich doslova vyvzdorováno. Ale nechci být nespravedlivý: Jsem přesvědčen, že i každé lepší hnutí uvnitř těchto vládnoucích kruhů, každý pokus o nápravu stylu je těžce placen, přináší oběti, a přinese-li i viditelný výsledek, je rovněž těžce vyvzdorován. Tak jaké řízení a jaké vedení? Já vidím brzdění. Po desetiletí se mi nestalo, že bych při nějakém jejich expozé pocítil: Vida, to je skvělá idea, která ještě žádného nenapadla! Naopak, někdy jsem si chmurně řekl: To je toho, když to ví dávno každý! A nejčastěji: Jak v tomto zachráním svou vlastní myšlenku, jak je přelstím, když je nemůžu přesvědčovat, protože je nikdy nevidím. — Vidím a slyším, jak moc ustupuje jen tam, kde vidí a slyší příliš silný odpor. Nikoli argumenty, ty ji nepřesvědčí. Jen neúspěch, opakovaný neúspěch, když chce něco podnikat postaru. Neúspěch, který nás všecky stojí peníze a nervy. Vidím stálou vůli a také stálé nebezpečí, že se vrátí starší horší časy. Protože co znamenají ta slova, že jsme dostali Svaz, dostali Litfond a vydavatelství a noviny? Pohrůžku, že nám je vezmou, když nebudeme hodní. Kdybych uznával, že to bylo jejich, řekl bych, co říkává moje sestra: Dal, vzal... Ale jsou opravdu pány všeho? A co tedy ponechávají v rukou jiných než svých? Nic? To tu nemusíme být! Ať to řeknou. Ať je zcela viditelné, že v podstatě hrstka lidí chce rozhodovat o bytí či nebytí všeho, o tom, co má být děláno, myšleno, cítěno. To mluví o postavení kultury ve státě, to je obrazem kulturnosti národa. Ne tedy oceňovaná, vyhlašovaná jednotlivá kulturní díla.

Měli jsme v poslední sezóně často příležitost slyšet, že vládnoucí kruhy uznávají jistou autonomnost kultury na jejím vlastním poli.

Ale ať se prý kultura nezlobí, když přechází na pole politiky, že dostává výtky. Argumentuje se proti nám, že prý porušujeme své vlastní heslo — že každou práci mají dělat odborníci. Je pravda, že i politiku mají dělat odborníci, ale odkud se bere ta jistota, že jsou to oni. Já o tom pochybuju a důvod své pochyby předvedu raději jen obrazně: Lékař je jistě odborník. Může lépe než my určit diagnózu naší nemoci, může nás také odborně léčit. Ale nemůže přeci tvrdit, že ví lépe než my, jak nám je při jeho léčbě. A jen lékař hrubý neodborník může na nás dělat nebezpečnou operaci, když jsme mu nepodepsali žádný revers.

Autonomnost umění a kultury? To je heslo a časná taktika. Dnes platí toto a zítra tamto, zdá se to různé, ale není třeba být velkým odborníkem, aby člověk poznal, že je to pořád z téhož sudu, jenže má dvě pípy.

Jako si nepřipadám příliš bezpečný v kulturněpolitické situaci, kterou vládnoucí moc zřejmě může hnát až do roztržky, tak si nepřipadám jistý ani jako občan mimo stěny tohoto sálu, tedy mimo toto hřiště. Nic se mi neděje a nic se mi nestalo. To už se dnes přece jen nedělá. Mám být vděčný? Nechce se mi. Mám strach. Nevidím vlastně žádné pádné záruky. Vidím sice lepší práci soudů, ale ti soudcové — nevidí vlastně žádné pádné záruky; vidím lepší práci prokuratury, ale ti prokurátoři — mají záruky a cítí se bezpečni? Kdybyste chtěli, já bych mohl udělat s několika z nich rozhovor pro noviny. Myslíte, že by vyšel? Nebál bych se udělat rozhovor třeba s generálním prokurátorem o tom, proč nevinně odsouzení a rehabilitovaní lidé samozřejmě nenabývají původních práv, jak to, že jim národní výbory nechtějí vrátit jejich byty či domy — ale to nevyjde. Proč se těm lidem nikdo slušně neomluvil, proč nemají úlevy politicky pronásledovaných, proč se s nimi smlouvá o penězích? Proč nemůžeme žít, kde chceme, proč krejčí nejezdí na tři roky do Vídně a malíři na třicet roků do Paříže s možností vrátit se nikoliv jako zločinci. Náš parlament zřejmě dobře zná jednu právní zásadu: Nullum crimen sine lege — není zločinu bez zákona. Uplatňuje ji tak, že vyrábí pro stát tolik zločinců, kolik chce. (Potlesk) Proč lidé, kterým se u nás definitivně nelíbí, nemohou táhnout třeba k čertu a proč lidé, kteří nechtějí načatá demokratická opatření vidět dokončena, nejdou třeba pryč.

Je pravda, vyšlo několik nových a lepších zákonů. Je pravda, že další se připravují. Je také pravda, že nový tiskový zákon dobře mete. Připravuje se také novelizace zákona o ostatních občanských svobodách — svobodě shromažďovací a spolčovací. Návrh připravuje ministerstvo vnitra — vysázený článek o tom v Literárních novinách byl zabaven — nevidím záruky. Jaké záruky? Nevím. Tady se zastavuji, protože jsem u toho posledního, u jedné veliké pochyby: zda samy vládnoucí kruhy, vláda a její jednotliví členové sami mají záruku svých občanských svobod, bez nichž nelze rozvíjet žádnou tvorbu, ani tvorbu politiky. Na tomto místě se má charakteristika vnitřních zákonitostí každé moci uzavírá a já mohu celkem jen odkázat na formulaci, jež byla řečena jinými — o mlýně, který semele někdy i ty, co jej roztáčeli.

Kultivované provedení toho, co je pro organizovaný chod státu jistě nezbytné, to je mírou skutečně dosaženého stupně kultury. Proto víc než o lepší kulturní politiku jde o kulturu politiky. Kde politika politiků je kulturní, tam se nemusí spisovatel, umělec, vědec ani inženýr vysilovat handrkováním o svá práva oborová, stavovská, sektorová, klubová, svazová, nemusí zdůrazňovat specifičnost své práce, nemusí vyvolávat averze ostatních občanů, dělníků, rolníků, úředníků, kteří mají právo na totéž co on, ale nenacházejí prostředky k protlačení svých myšlenek sítem cenzur, nemohou svůj smutek či svůj mravní patos přeložit a podat v uměleckém tvaru, v konstrukci a barvě, v aforismu či básni a hudební skladbě. Nekulturní politika, nikoli špatná kulturní politika, vyvolává ohniska bojů o svobodu a ještě je uražena, že se o tom pořád mluví, nechápe, že svoboda opravdu je jen tam, kde se o ní nemusí mluvit. Je uražena tím, co lidé vypovídají o tom, co vidí, ale místo aby změnila to, co lidé vidí, chce jim pořád vyměňovat oči. A zatím uniká do času to, co jediné je hodno všeho patosu všech, to je ten sen o vládě, která bude totožná s občanem, a o občanu, jenž si vládne téměř sám. Je uskutečnitelný ten sen?

Na cestě za tímto snem, k němuž naše národy mířily z hloubky svých dějin, prošli jsme body dílčích úspěchů. Jedním z nich byl i vznik samostatného Československa zásluhou pokrokových lidových sil a pokrokových politiků, což není v návrhu Stanoviska zatím vyjádřeno, a já to tedy navrhuji vyjádřit. Vždyť tím vznikl státní útvar, který přes svou nedokonalost přinesl vysokou demokracii v historické kategorii tehdy existujících režimů a který nenashromáždil v cítění a myšlení svých občanů žádnou významnou averzi k ideálům socialismu uskutečnitelným v druhé etapě státního vývoje. (Potlesk) Kontinuita představy o státě sociálním se po válce proměnila přímo v program socialismu. Zvláštní podmínky, za kterých se k jeho plnění přikročilo, hlavně stav socialismu v zemi, kde předtím byl, a úroveň poznání o socialismu v té době způsobily, že u nás došlo k deformacím při uskutečňování a k událostem, které nejsou vysvětlitelné jen místním klimatem a neplynou z povahy lidu ani z jeho dějin. Když se o tomto období mluví, když se hledá vysvětlení, proč jsme ztratili tolik morálních i hmotných sil, proč jsme hospodářsky zaostali, říka-jí vládnoucí kruhy, že to bylo nutné. Myslím si, že z hlediska nás všech to nutné nebylo, že to bylo snad nutné pro duševní vývoj orgánů moci, jež v podstatě donutily i všechny zastánce socialismu, aby tímto vývojem prošli s nimi. Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka — od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou — jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějišti světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk. Vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlen-ky a dobré nápady, že například nemáme svůj návrh, jak vyrábět a netopit se ve zplodinách vyrábění, že zatím tupě následujeme odlidštěnou civilizaci amerikánského typu, opakujeme chyby z Východu i Západu, naše společnost nemá orgán, který by hledal, jak by se dalo rachotivému a zakouřenému vývoji životního slohu nadejít úspornou zkratkou.

Neříkám tím, že jsme žili zbytečně, že to vše vůbec nemá cenu: má to cenu, ale je otázka, zda to není cena varování. I tak by celkové poznání lidstva postoupilo, ale tímto nástrojem poučení nemusela být země, jejíž kultura o nebezpečí věděla. Navrhuji, aby ve Stanovisku bylo vyjádřeno, co věděla pokroková československá kultura ve třicátých letech, či co aspoň cítila.

V poslední době jsem poznal mnoho podivuhodně svěžích lidí. Několik jednotlivců, ale i několik kolektivů — pracovních i zájmových. Podivuhodná byla jejich rezistence, kterou osvědčili — že odolali vlivu moci a řídí se přirozenými zásadami lepších lidí: řádně dělat, držet slovo, nezrazovat se, nenechat se otrávit. Vedle těchto celkem klasických vlastností lepších lidí přirostla na jejich charakteru jedna vlastnost nová: nedostatek smyslu pro odstup neboli dištanc mezi podřízeným a nadřízeným, mezi výše a níže postaveným. Kupodivu, tato odpudivá dnešní vlastnost každého lajdáka, teprve přidaná k oněm klasickým dobrým vlastnostem, opravdu působila jako nový rys člověka, který se nemusí ponižovat kvůli chlebu.

Na závěr bych chtěl výslovně vyjádřit, snad zbytečně, co jistě plyne z celé mé řeči: svou kritiku moci v tomto státě neházím na čelo socialismu, protože nejsem přesvědčen, že takový jeho vývoj u nás byl nutný, a protože tuto moc neztotožňuji s pojmem socialismu, jak se s ním chce ztotožňovat ona sama. Ani jejich osud nemusí být totožný. A kdyby lidé vykonávající tuto moc — já je pro tuto chvíli odčarovávám od moci a dovolávám se jich jako jednotlivců se soukromým cítěním a myšlením — kdyby sem přišli a nám všem položili jednu otázku — zda ten sen je uskutečnitelný, museli by pokládat za projev naší dobré vůle a zároveň nejvyšší občanské loajality, kdyby odpověď byla: Nevím. (Potlesk)

[IV. sjezd Svazu československých spisovatelů (Protokol). Praha 27.-29. června 1967. Československý spisovatel, Praha 1968, s. 141-151.]

Deset bodů adresovaných federální vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ.

Ludvík Vaculík

(Ludvík Vaculík: Nepaměti. Praha, Mladá fronta 1998. 134 s.)

Je tomu rok, co několik našich čelných představitelů bylo dopraveno k nerovnému jednání, jehož výsledek byl tzv. Moskevský protokol. Je to protokol o ponížení plnoletých a svéprávných národů, které se ničím neprovinily, mají však tu smůlu, že se dostaly mezi dvě velmoci, zápasící nad světem. Velmoc, která k nim vyslala svá vojska, se odvolávala na socialismus, který prý byl u nás ohrožen. Nebyl tu však ohrožen socialismus, ohroženo bylo jen postavení lidí, kteří jej dvacet let kazili. Náš obrodný proces přinesl roku 1968 téměř všeobecné přesvědčení, že se dají napravit chyby, že budou odčiněny křivdy a bude zase možno s chutí pracovat. Tehdejší vláda a obrozující se komunistická strana byly na dobré cestě dokázat, že socialismus nemusí být spojen s nařizováním, omezováním a nouzí, ale že může dát lidem všechny tradiční svobody vybojované v dřívějších revolucích a na nich stavět pak společnost vyspělejší nejen ekonomicky, ale i morálně. Naše snaha byla ve shodě s dávnými ideály socialistického hnutí, které prosazovaly právo na svobodu národa i člověka, odmítala velmocenské násilí, tajnou diplomacii a kuloárovou politiku. Internacionální povinností všech, kdo vůbec ještě původní socialistické cíle uznávají, bylo proto naši práci nerušit, chovat se k nám slušně a ponechat na československém lidu, jak zařídí, aby mu zpátečnické síly doma či v zahraničí nevnutily nějaký prohnilý starý řád.

Už tedy rok žijeme ve vnucených poměrech, za tu dobu se u nás život jen zhoršil. Zásobování je špatné, ceny rostou, výroba je v neladu a na pravé příčiny se ještě nesáhlo. Mnoho schopných, nadšených a řádně zvolených lidí muselo odejít z práce nebo z funkce. Akční program KSČ z dubna 1968 je bod po bodu rušen, společenské organizace jsou násilnými zásahy umrtvovány, veřejnost je vylučována z tvorby státní politiky, závažné otázky se rozhodují ve skupinách jedinců místo v demokratických orgánech státu. Ani jeden český orgán moci nevzešel z projevené vůle lidu. Mandát celostátního parlamentu prošel. K tomu všemu znemožňuje cenzura o těchto věcech veřejně jednat, což vyhovuje lidem omezeného myšlení a rozkazovačné povahy, starým oportunistům i novým kariéristům, protože mohou tvrdit, co chtějí, překrucovat fakta, pomlouvat lidi a pořádat novinové kampaně, na něž jim nikdo nemůže odpovědět. Přitom drze tvrdí národu do očí, že se teď konečně může říkat a psát pravda!

Pravda si však musí hledat cestu postranními cestami, za jejichž spolehlivost nikdo nemůže brát odpovědnost a kdy může také docházet k provokacím. Mnoho lidí je už dnes stíháno, a někteří prý dokonce mají být vězněni proto, že chtěli řádně plnit svou funkci, kterou v kulturním státě má svobodný tisk.

Nesouhlasíme s takovými poměry a nechceme mlčet, proto se tímto způsobem obracíme k zákonodárným sborům republiky, k federální a národní vládě a k ÚV KSČ s prohlášením, v němž chceme otevřeně a s rizikem, že se nám dostane primitivní odvety, vyslovit tento svůj postoj:

1) Odmítáme to, co se stalo před rokem, protože je to pošlapání mezinárodního práva, pošpinění jména socialismu i porušení zásad obyčejné slušnosti. Jsme pro dodržování všech, mezinárodních smluv. Zejména však mezi socialistickými státy je potřebné vzorné zachování suverenity každého z nich. Požadujeme, aby jejich vlády předvedly světu poněkud vyspělejší způsob odstraňování nedorozumění a sporů. Považujeme pobyt sovětských vojsk u nás za příčinu neklidu a za překážku obnovení přátelských vztahů. Žádáme nejvyšší orgány státu, aby zahájily jednání o jejich odchodu.

2) Nesouhlasili jsme s politikou stálých ústupků před vyhrožováním a odmítáme zvláště důsledky cizího vměšování po dubnu 1969, kdy se utužil byrokratický způsob vlády, došlo k čistkám ve státním, stranickém i hospodářském aparátu ve prospěch méně schopných, avšak poslušných lidí, nebo těch, kteří ztratili důvěru občanů. Protestujeme proti rozpuštění dobrovolných občanských organizací, jejichž činnost neodporuje zákonům, a proti snahám o rozštěpení některých organizací. Odsunujeme zákaz koordinačního výboru tvůrčích svazů na základě nepravdivých důvodů. Odmítáme mocenský zásah do záležitostí Svazu vysokoškolského studentstva.

3) Pohrdáme cenzurou, jejíž zavedení nás zařadilo mezi politováníhodné národy, které nesmějí mluvit k sobě ani k světu. Cenzura nás vrací o sto let zpátky, maří výměnu názorů a informací, znemožňuje tvorbu informovaného veřejného mínění, podporuje četbu hloupostí, ztěžuje kontrolu moci, chrání neschopné funkcionáře a nakonec umožňuje další politické nemravnosti. Znamená krok k tomu, aby se umění i věda staly jen služkou moci, trpěnou ozdobou na státní fasádě.

4) Nevěříme ujišťování, napříště bude u nás dodržována zákonnost a že nedojde k opakování institucionalizované zločinnosti z padesátých let, jestliže nebude bezpečnost postavena pod účinnou a viditelnou kontrolu civilních orgánů, hlavně zákonodárných sborů. Místo toho však pozorujeme, že ochabuje nebo ustalo stíhání osob, které porušovaly zákonnost, a že takové osoby jsou stále ve funkcích a staly se nekritizovatelnými. Zákaz Společnosti pro lidská práva považujeme za nedobrý příznak. Přejeme si, aby byl co nejdříve ratifikován a uveden v život mezinárodní pakt o občanských právech a pakt o právech hospodářských, sociálních a kulturních.

5) Neuznáváme úlohu komunistické strany jako mocenské organizace, její nadřazování nad státní orgány odpovědné všemu lidu. Stavění kategorie stranictví nad kategorii občanství je nehoráznost. Trváme na tom, že komunistická strana si může vydobýt vedoucí úlohu ve společnosti jen tím, že si získá její důvěru skvělým plněním toho, co společnost nejvíce žádá. Vztahy mezi politickými stranami v Národní frontě nemohou být jiné než partnerské. Nekomunisté, jichž je většina, nejsou povinni žít v poměrech, na něž nemohou působit. Vážíme si těch komunistů, kteří se snažili zbavit stranu deformací a chápou své poslání jako službu tomu, co bylo označeno výrazem "socialismus s lidskou tváří". Podporujeme ty z nich, kteří trvají na legálnosti loni svolaného XIV. sjezdu strany.

6) Zvláště neblaze se projevil cizí zásah do československých věcí v národním hospodářství. V této oblasti byla přerušena svobodná diskuse, zabrzděna příprava zákonů mířících k legalizaci podnikových rad, a kde byly tyto rady ustanoveny, byla jejich činnost ochromena. Znovu jsou potlačovány ekonomické stimuly a pozorujeme neosvědčené znaky libovolně diktovat ekonomické vztahy. Vina za stále horší krizi se dává lidem, kteří prosazovali ekonomickou reformu, přestože každý ví, že nebyla uceleně provedena. Vina se dává dělníkům za špatnou pracovní morálku a nízké uvědomění. Ve skutečnosti je však dělník často na pochybách, zda má vůbec pracovat, když výsledek není stále nikde, protože se zčásti rozplývá v neznámu a zčásti jde na účel, s nímž nesouhlasí: na placení zduřelé státní administrativy a donucovacího aparátu, jako je cenzura, tajná policie či armáda, která nikdy nestřílí v pravý čas, na financování ztrátové propagandy proslulé svou nečinností a na korumpování početného aparátu různých organizací. Má dělník pracovat, když tím pomáhá setrvávat ve funkci lidem, kteří před rokem už byli správně na odchodu? Má více pracovat, když mu více peněz často není k ničemu? Považujeme takovéto nálady za pochopitelné. Vždyť lidé potřebují znát smysl a cíle své práce, denně se přesvědčovat, že jsou odborně řízeni, a musí mít právo vyslovit se k ekonomickým problémům z hlediska dané profese i z hlediska celostátního.

Ovšem každou neudělanou a špatně udělanou prací trestáme se všichni navzájem za něco, co jsme nezavinili a co bychom měli napravit. Jsme pro to, aby dělníci a zaměstnanci, kteří mají ve svém čele ředitele, vedoucí a funkcionáře, jimž věří a jichž si váží, poskytli jim nejvyšší podporu řádnou prací a kázní, zároveň si však myslíme, že pracovat pod neschopnými nebo vynucenými nadřízenými je nesnesitelné. Rozpor však nemůže být řešen k tíži celé společnosti, nýbrž odchodem takových lidí. Dosáhnout toho všemi zákonnými prostředky je právem odborových organizací. Žádáme tedy, aby byl co nejdříve vydán takový zákon o socialistickém podniku, který umožní, aby o výrobě rozhodovaly s respektem ke státnímu plánu především odborné kádry a aby dělnictvo mělo vliv na rozdělování a investice. Žádáme, aby byla zachována práva odborů, jež vyplývají z Charty Světové odborové federace. Hovoří-li se o třídním zájmu dělníků, toto je tedy nyní jejich třídním zájmem shodným se zájmy nás všech.

7) Nesouhlasíme s odkládáním voleb do národních výborů, a hlavně do zákonodárných orgánů, protože odklad znamená prodlužování poměrů, které se nyní podobají výjimečnému stavu. Přejeme si volby podle takového volebního zákona, který prohloubí socialistickou demokracii. V zákoně má být obsaženo právo petičních výborů občanů navrhnout své vlastní kandidáty a také způsob, jak odvolávat poslance z funkce. Volby, které by se podobaly volbám z předešlých období, odmítáme už předem a nezúčastníme se jich.

8) Jsme rádi, že z bohatého demokratizačního programu, který byl v Akčním programu KSČ z loňského roku, uskutečnila se federalizace státu. Přejeme slovenskému národu rozmach, jsme pro soutěžení a doplňování našich dvou ekonomik. Budeme se stavět proti vyvolávání roztržek, podezírání a maloduchému handrkování o to málo, co společně máme. Důležité totiž je, co bude dál. A tu zjišťujeme, že se federalizace zastavila před rozhodujícím mocenským orgánem, ÚV KSČ. Jsme pro to, aby federalizace byla skutečná, činná, aby se nezměnila jen ve formální stvrzování rozhodnutí učiněných o našich národech v úzké skupince lidí, kteří k výkonu své moci žádnou federalizaci nepotřebují.

9) Když cenzura umlčuje kritiku, když hrubé zásahy do složení státních orgánů i občanských organizací mají zastrašit lidi, když bezectní pisatelé v novinách mizerné úrovně zřejmě přepravují atmosféru pro horší věci, prohlašujeme zřetelně, že právo nesouhlasit s císařem a vládou je odvěké přirozené právo člověka. Už osvícené monarchie uměly ho využít jako konstruktivní síly. Proto se ptáme, jak bude tato otázka vyřešena u nás. A do jejího vyřešení vyhrazujeme si právo nesouhlasu, který se projevuje tím, že budeme odporovat zákonnými metodami všemu, co bude proti našemu rozumu a lidskému svědomí a proti našemu přesvědčení jako občanů usilujících o socialismus demokratický a humánní, nebo co bude proti dobrým tradicím této země. Nechceme sahat k ilegálním formám, využijeme však všech svých dosavadních organizací k hájení svých názorů. Budeme usilovat o horizontální dorozumění mezi složkami společenských organizací. Tak jako odmítáme násilí v mezinárodních vztazích, odmítáme je i při řešení vnitropolitických sporů, proto svůj odpor k funkcionářům, kteří by za normálních poměrů museli být odvoláni, projevíme tím, že je budeme nevidět, neslyšet, že je nepotkáme, nepoužijeme jejich služeb. Vyjádříme solidaritu lidem pronásledovaným pro své politické názory.

10) Zápor však není naším cílem. I v nejhorších situacích život potřebuje jít dál. Myslíme si, že žádný útlak nemůže zcela umlčet myšlení a umrtvit veškerou práci. Jsme pro to, aby každý občan dělal vše, co může dělat, především aby dobře vykonával své povolání, zvlášť takové, jímž přímo slouží jiným občanům, jako např. v zásobování, dopravě, v zdravotnictví, školství, stíhání kriminální činnosti apod. Pracovníci vědy, výzkumu a kultury nemohou zastavit práci nikdy. Dále budou vznikat nová díla, budou se navazovat pracovní kontakty. mladí lidé vystudují a vyučí se nejen do té míry, do jaké budou smět či muset, ale jak dalece budou chtít. I v politické nesvobodě může se vyspělý národ bránit tím, že praktickými skutky nepolitické povahy prosadí svůj styl života, svou životní filozofii, svou povahu. Můžeme např. obtížně, ale přece jen zlepšovat svá obydlí a své obce, ozdravovat životní a pracovní prostředí, omezovat škody, hospodárně nakládat s tím, co máme. Můžeme se bavit způsobem, který vyhovuje nám, a už nikoliv tomu, koho bavit nechceme. Můžeme rozmnožovat a kultivovat své záliby a zájmy. Víme, že svou situaci nemůžeme řešit jen my, protože nejsme středem světa a hlavní silou jeho pohybu. Bývají doby, kdy je prostě třeba vytrvat a vydržet na dosaženém. O to se budeme snažit v přesvědčení, že se vývoj nedá zastavit.

Závěrem už odmítáme předem obvyklá obvinění a nadávky, které můžeme očekávat. Nejsme oportunisté, protože ti dnes, tak jako vždy, chatejí výhodný vítr a jsou s mocnými. Neříkáme nic protistátního, protože žádný soubor osob, který se bude cítit napaden, nemůže se považovat za stát a protože nechceme rozrušit instituce státu, nýbrž žádáme, aby fungovaly, jak podle ústavy mají. Nesmýšlíme protistranicky, protože nám jde o takovou formu socialismu, která může mít úspěch ve vyspělých zemích, a usilujeme o jeho očištění od odpudivých rysů, jež mu dávala vrstva sektářských dogmatiků, vládychtivých kariéristů a zvrhlých násilníků. nemáme důvod zastávat protisovětské stanovisko, pokud jde o záležitosti jiných států. Přejeme úspěchy sovětskému lidu. Budeme podporovat demokratické a socialistické síly světa ve snaze o mezinárodní odzbrojení, mírové urovnání sporných otázek, rozpuštění vojenských bloků.

Toto stanovisko oznamujeme Federálnímu shromáždění ČSSR a ČNR, federální a národní vládě a ústřednímu výboru KSČ, aby s tím počítali.

Dne 21. srpna 1969

ing. Rudolf Battěk, poslanec ČNR

Václav Havel, spisovatel

doc. dr. Luboš Kohout, politolog

Karel Kyncl, novinář

Emil Zátopek, sportovec

Vladimír nepraš, redaktor Reportéra

Luděk Pachman, novinář

Jan Tesař, historik

Ludvík Vaculík, spisovatel

Josef Wagner, místopředseda

Rady sdružení mládeže

(Šeflová, Ludmila. Knihy českých a slovenských autorů vydané v zahraničí v letech 1948-1978 (exil) : bibliografie. 1. vyd. Brno : Doplněk 1993. 313 s.)

Slovo úvodem

Vilém Prečan

Ludmila Šeflová se stala známou širokému okruhu zájemců o českou a slovenskou literaturu doma i v zahraničí záhy poté, kdy v roce 1978 vyšla její první bibliografická příručka "Bibliografie literatury vydané českými a slovenskými autory v zahraničí 1948-1972" jako společné vydání exilového nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a časopisu Svědectví. Mohla tehdy vyjít jen v malém nákladu; rozmnožena byla pouze xeroxem ve formátu A4 a obsahovala okolo 2600 záznamů. Autorka pak začala uveřejňovat v pravidelné rubrice časopisu Svědectví (počínaje číslem 60 v roce 1980) zčásti současnou, zčásti retrospektivní bibliografii publikací českých a slovenských autorů, jakož i knih o Československu. Stala se v tomto oboru uznávanou autoritou bez konkurence; spoléhalo na ni jako na svého poradce a spolupracovníka také Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu.

Předkládaná kniha je nezbytná pomůcka nejen pro literární odborníky a knihovníky všude na světě, kde se pracuje s českou a slovenskou knihou. Od podobných publikací, které vyšly v uplynulých několika letech, anebo na kterých se teprve pracuje, se liší šíří záběru: neomezuje se totiž na produkci exilových nakladatelství, nýbrž zaznamenává publikovaná knižní vydání sledovaného okruhu autorů v úplnosti u všech vydavatelů kdekoli na světě a ve všech jazycích; navíc pak zaznamenává díla ze všech oborů humanitních a společenských věd. Je tedy nepostradatelnou pomůckou také pro bohemisty, slovakisty a pro všechny, kdo pracují v některém z oborů československých studií.

Velmi si vážím toho, že Ludmila Šeflová svěřila péči o vydání svého velkého bibliografického díla právě Ústavu pro soudobé dějiny. Každý vydavatel by se jím právem pyšnil: je to bibliografie par excellence, podložená jednak vynikajícími znalostmi teorie i praxe mezinárodní bibliografické práce, jednak obrovským množstvím vynaložené pracovní energie, neúnavnou pílí a vynalézavostí při zjišťování údajů roztroušených po celém světě.

Kniha, již berete do rukou, je však ještě něčím víc než bibliografickou příručkou. Je totiž i závažným příspěvkem k dějinám českého a slovenského politického a kulturního exilu, východiskem pro posouzení jedné stránky jeho činnosti a působení. Kromě toho podává svědectví o počátcích úspěšného pronikání nezávislé české a slovenské literatury do světa v sedmdesátých letech. O to více se lze těšit na pokračování této speciální bibliografie za léta 1979-1989, za poslední dekádu československé politické a kulturní diaspory.

Praha srpen 1993

Ludmila Šeflová

Český a slovenský exil má zejména v moderní době bohatou historii: v posledních padesáti letech tři velké vlny politické emigrace v letech 1938 - 1939, 1945 - 1948 a po roce 1968. V exilu se proto ocitlo mnoho spisovatelů, žurnalistů, vědců, umělců a politiků. V podmínkách často velmi těžkých a tvůrčí práci málo příznivých v sobě našli dost sil a nedali se umlčet.

Cílem této bibliografie je nejen usnadnit práci všem, kteří se zabývají českou a slovenskou literaturou a samotným exilem, ale také vydat svědectví o přínosu těchto na čas vyděděných občanů obou našich národů k rozvoji světové kultury.

V co největší úplnosti se proto snaží zaznamenat knižní (nikoli časopisecké) publikace vydané v zahraničí - tj. mimo země někdejšího sovětského bloku - autory, žijícími delší nebo kratší dobu v exilu časově vymezeném lety 1938 a 1989; mezi ně přirozeně počítám i ty, kteří v roce 1938 již v cizině dleli na studiích, v diplomatických službách atp. a v důsledku politických událostí se do vlasti již nevrátili.

Vzhledem k československému politickému vývoji, zvláště po roce 1968, jsem zařadila v zahraničí publikované práce i domácích autorů, kteří v Československu nesměli být vydáváni, byli "na indexu". Vycházela jsem přitom zejména ze seznamu těchto autorů uveřejněných časopisem Listy {1973, III/5-6: Vyřadit!; 1974, IV/3, 4, 5-6, 1975, V/1: Vratislav Prošek a Jiří Žemla: Společenské vědy ve svěráku "konsolidace") a z dalších zpráv z tisku.

Jistým problémem bylo zařazení záznamů o knihách, které vyšly v letech 1968-1970 v Československu, ale byly posléze zakázány a nadále vycházely pouze v zahraničí. Do této kategorie patří i po roce 1948 zakázaná díla, která sice byla koncem 60. let v Československu vydána, ale znovu se za "normalizace" ocitla na seznamu zakázaných, případně díla, která ještě po roce 1968 vyšla "legálně" na Západě, ale v Československu již vyjít nesměla. A tak díky diskontinuitě politického vývoje existuje mnoho variant, co z těchto děl zařadit, a zajisté i sporných názorů o tom, které knihy do této bibliografie patří.

Bibliografie zahrnuje beletrii a odbornou literaturu, neobsahuje ale práce z oborů přírodních věd a medicíny, publikace v časopisech a ve sbornících, různá memoranda, a nepodchycuje překladatelskou činnost, pokud překladatel nepublikoval v exilu žádné vlastní dílo.

Bibliografie je primární pouze zčásti, poměrně velký počet údajů byl získán z jiných, převážně národních bibliografií a z dalších pramenů. Dosáhnout co největší úplnosti je však zvláště u exilové literatury, roztroušené po celém světě, velmi obtížné. Nebylo možné spokojit se s běžnými postupy, ale bylo nutné pátrat v nejrůznějších novinách, časopisech, biografiích a knihách.

Autoři i tituly jsou řazeni abecedně, a to podle abecedy obvyklé v západních jazycích. Protože jedním z cílů mé práce bylo zachytit celou knižní produkci každého autora, jsou jako anonymy uváděna pouze díla bez autora či redaktora a knihy s více než třemi autory. Pseudonymy odkazuji na vlastní jména, pokud mi byla známa. Jestliže se autorovo jméno vyskytuje v několika podobách, odkazuji ke jménu, pod nímž autor publikoval nejčastěji.

Úplnost impresa je různá, v ojedinělých případech dokonce impresum zcela chybí, totiž pokládala-li jsem za vhodné alespoň podchytit, že kniha vůbec vyšla (často jde o překlad). Pokud možno uvádím u překladů pod titulem původní název. Údaj "ilustrováno" užívám v nejširším významu slova. Méně běžné zkratky jsou vysvětleny v seznamu zkratek.

Z materiálu obsaženého v této bibliografii je zřejmé, že jej nebylo možné získat bez pomoci mnoha dalších osob, a je pro mne milou povinností jim na tomto místě upřímně poděkovat. V průběhu práce jsem nacházela stále více pochopení u řady autorů a nakladatelství, a to v takové míře, že není možné vyjmenovat všechny, jimž vděčím za pomoc. Jmenuji alespoň ty, od nichž se mi dostalo pomoci zcela mimořádné. Na prvním místě Sybrenu Sybrandymu, vedoucímu oddělení systematického katalogu univerzitní knihovny v Groningenu, za jeho velké pochopení pro tuto práci. Mé díky za nevšední kolegiální pomoc patří Růženě Rejnkové (Curych), Jozefu Špetkovi (Mnichov) a Vilému Brzorádovi (New York), Václavu Horovi (Dialog, Frankfurt/M.) pak za velkou ochotu zodpovídat mé dotazy a za to, že jsem mohla používat knih jeho knihkupectví k zpracování de visu.

Zpracovat část bibliografie pomocí počítače mi umožnilo oddělení počítačů na filologické fakultě v Groningenu s přispěním Jana Tomského (Stuttgart). Můj manžel měl po celé léta dostatek trpělivosti a ochoty mi pomoci.

Nesnadného úkolu vydání této bibliografie se nejprve ujal s nesmírnou energií a zájmem Pavel Tigrid. Z jeho podnětu se Svědectví ujalo i značné části strojového zpracování sazby, na němž se nejvíce podíleli Marek Skolil a Ivan Vyhnal. Moderní technika však tentokrát poněkud zklamala a původní sazba, připravená ještě v roce 1990, byla nešťastnou náhodou zničena; nezbylo mi pak než celý text počítačově znovu zpracovat. Díky velkému pochopení Viléma Prečana, který se věci ujal v roce 1992, publikace nakonec přece jen vychází, a to dokonce doma ve vlasti. V to jsem při práci na ní nemohla vůbec doufat.

Nepovažuji však svou práci na bibliografii českého a slovenského exilu za uzavřenou. Řadu knih i autorů jsem zatím zařadit nemohla, protože získané údaje se mi dosud nepodařilo dostatečně ověřit, a ráda bych zpracovala také ještě léta 1979-1989. Budu tedy velmi vděčna všem uživatelům a čtenářům za kritické připomínky a nové informace.

Groningen, 21. srpna 1992 Ludmila Šeflová

Univerzitní knihovna, Groningen

Seznam:

Vaculík, Ludvík

4054. The axe / [by] Ludvík Vaculík ; transl. form the Czech by Marian Sling.-London : Deutsch, 1973. -223 s.
ISBN 0-233-96455-X
/Sekyra/

4055. The axe / [by] Ludvík Vaculík ; transl. form the Czech by Marian Sling. New York : Harper and Row, 1973.-223 s.
ISBN 0-06-014486-6
/Sekyra/

4056. Das Beil : Roman / [von] Ludvík Vaculík.- Wien [etc.]: Molden, 1971.-224 s.
/Sekyra/

4057. Das Beil : Roman / [von] Ludvík Vaculík. - Ungekürzte Ausg. - Frankfurt : Fischer- Taschenbuch- Verl., 1974. -171 s. - (Fischer-Taschenbücher ; 1438)
ISBN 3-436-01843-0
/Sekyra/

4058. De bijl : roman / [door] Ludvík Vaculík ; vert. door Kees Mercks. - Amsterdam: Meulenhoff, 1978. - 208 s. - (Meulenhoff ed. ; 518)
ISBN 90-290-0547-5
/Sekyra/

4059. Le cavie / Ludvík Vaculík. - Milano : Garzanti, 1974. - 188 s. - (Narratori moderni)
/Morčata/

4060. Les cobayes / [par] Ludvík Vaculík. - Paris : Gallimard, 1974. - 200 s. (Du monde entier)
/Morčata/

4061. The Guinea pigs : a novel / [by] Ludvík Vaculík ; transl. by Káča Poláčková. - New York : Third press, 1973. 167 s.
ISBN 0-89388-060-4
/Morčata/

4062. The Guinea pigs : a novel / [by] Ludvík Vaculík ; transl. by Káča Poláčková. - London : London magazine, 1974.IV, 150 s.
ISBN 0-900626-98-4
/Morčata/

4063. The Guinea pigs / [by] Ludvík Vaculík ; transl. by Káča Poláčková ; introd. by Neal Ascherson. - 3rd pr. - New York : Penguin books, 1975. - XIII, 167 s. (Writers from the other Europe)
ISBN 0-14-004043-9
/Morčata/

4064. Guinese biggetjes : roman / [door] Ludvík Vaculík ; vert. en van een naw. voorzien door Kees Mercks. - Amsterdam : Meulenhoff, 1975. - 167 s.
ISBN 90-290-0159-3
/Morčata/

4065. La hache / [par] Ludvík Vacu]ík ; trad. du tcheque par René Boncharlat avec la collab. d'Ilios Yannakakis. - Paris : Gallimard, 1972. - 218 s. - (Du monde entier)
/Sekyra/

4066. Marsut / Ludvík Vaculík ; suom. Kirsti Siraste. - Helsinki : Tammi, 1977. -196 s. - (Keltainen kirjasto ; 136)
ISBN 951-30-4002-X, 951-30-4003-8
/Morčata/

4067. Marsvin : roman / Ludvík Vaculík ; fra tsjekkisk og med eit etterord ved Milada Blekastad. - Oslo : Samlaget, 1971. - 188 s.
/Morčata/

4068. Marsvinen / Ludvík Vaculík. Stockholm [etc.]: Coeckelberghs, 1976.161 s. - (Roster fraan Tjeckoslovakien ; 4)
ISBN 91-7250-060-3
/Morčata/

4069. Die Meerschweinchen : Roman / [von] Ludvík Vaculík. - Luzern [etc.] : Bucher, 1971. -191 s.
/Morčata/

4070. Morčata / Ludvík Vaculík. - New Haven, Conn. : Yale univ. library, 1970.(Microfilm copy of typescript)

4071. Morčata / Ludvík Vaculík. Toronto : Sixty-eight publishers, 1977. 170 s.
ISBN 0-88781-041-1

4072. Oksa: roman / Ludvík Vaculík. Oslo : Samlaget, 1968. - 223 s.
/Sekyra/

4073. The relations between citizen and power : contribution at the Czechoslovak writer's conference, 1967 / [by] Ludvík Vaculík. - London : Liberal publ. department, 1968. -19 s.

4074. Sekira / Ludvík Vaculík. - Beograd : Rad, 1969. - 147 s.
/Sekyra/

4075. Sekyra / Ludvík Vaculík. - Köln : Index, 1977. -176 s.

938. Hodina naděje : almanach české literatury, 1968 – 1978 / uspoř. Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík. Toronto : Sixty-eight publishers 1978. 444 s. il.
ISBN 0-88781-094-2

939. Stunde namens Hoffnung : Almanach tschechischer Literatur, 1968 – 1978 / hrsg. von Jiří Gruša, Milan Uhde und Ludvík Vaculík ; mit Collagen von Jiří Kolář. Frankfurt am main : Fischer 1978. 377 s. [6] s. il. (Fischer Taschenbücher; 2157)
ISBN 3-596-2157-9
/Hodina naděje/