Edice Petlice

Acta 3-4/1987: Anotovaný seznam Edice Petlice

(PREČAN, Vilém.Edice Petlice: 1973 - 1987. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 35.)

Následující materiál je první pokus o inventuru Edice Petlice, nejstarší opisové řady samovydavatelsky zveřejněných rukopisů českých a slovenských autorů. Tito autoři - někteří na určitou dobu, většina zatím natrvalo - ztratili na počátku sedmdesátých let "licenci" k zveřejňování celého svého díla (nebo některých jeho částí) v československých státních či státem kontrolovaných vydavatelských a sdělovacích institucích, anebo - pokud jsou mladší - takovou licenci dosud ani nezískali.

První část názvu tohoto nejuniverzálnějšího činu svépomocného vydávání sedmdesátých a osmdesátých let mezitím zobecněla: ostatní opisové (samizdatové) řady se začaly nazývat "edicemi", některé z nich převzaly toto označení i do svého názvu. Pro nezasvěcené však dodnes není snadné učinit si představu o tom, co vlastně Edice Petlice je a co představuje. .

První informaci o její existenci spolu se seznamem prvních padesáti titulů uveřejnily současně a ve stejném znění v roce 1975 exilové časopisy Listy (roč. V, č. 7) a Svědectví (roč. XIII, č. 50). Ve Svědectví byly pak uveřejněny další dvě souhrnné, ale také jen velmi kusé informace: v roce 1979 seznam titulů EP registrovaných pod čísly 51-145 (Svědectví č. 58) a o rok později seznam označený jako "čtvrtá padesátka" (Svědectví, č. 61); od roku 1980 existovaly už jen prozatímní seznamy, zveřejněno z nich však nebylo nic. Publikace o Edici Petlice připravovaná Univerzitou v Torontě, pro kterou byly svého času zpracovány podrobné popisy titulů EP zveřejněných zhruba do konce r. 1983 a pro niž napsal výborný esej Jiří Gruša, nebyla ještě dokončena. Grušův obsáhlý článek nevyšel dosud ani časopisecky.

V takové situaci se Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury rozhodlo urychleně připravit ke zveřejnění alespoň předběžný anotovaný soupis titulů, jež jsou registrovány jako součást Edice Petlice.

Nemá smysl líčit peripetie postupu práce, jejíž výsledek se tu předkládá. Za východisko k práci posloužily sbírky ČSDS, původní seznamy, jakož i aktualizovaný a upřesněný seznam dokončený na počátku roku 1987 Ludvíkem Vaculíkem. Ten také obětavě obstaral chybějící údaje o většině titulů, které nejsou ve sbírkách ČSDS k dispozici.

Na katalogizačních pracích se podíleli Xenie Klepikovová, Lubomír Martínek a Ruth Tosková. Velkou pomoc poskytla při vzniku inventury EP Ludmila Šeflová, jež dala nezištně k dispozici své záznamy o knižních vydáních titulů EP v jazyce originálu a v překladech; navíc byla jako konzultant průběžně nápomocna radou při řešení složitých bibliografických problémů. Jan Vladislav přehlédl koncept soupisu a doplnil do seznamu údaje týkající se edice Kvart.

Mně připadl úkol řídit a koordinovat katalogizační práce, sjednotit, doplnit či upřesnit všechny jednotlivé záznamy a anotace podle jednotných hledisek, napsat vysvětlivky a provést práce související se sazbou celého seznamu. Všem, kteří přispěli ke vzniku tohoto materiálu v podobě, v jaké je předkládán veřejnosti, a které nelze ani všechny vyjmenovat, patří velký dík. Za jeho nedostatky a chyby - s výjimkou okolností objektivní povahy daných nepřízní doby nesu odpovědnost výhradně sám.

Předkládaný text je určen ke studiu a nadhazuje celou řadu otázek, na které nedává vyčerpávající odpověď. Z bedlivější četby vyplyne, proč je seznam označen jako předběžný a které úkoly při popisu a zkoumání Edice Petlice zbývá ještě zvládnout. Na některé z nich se ostatně poukazuje v doprovodném textu-vysvětlivkách k seznamu. Zmíněné vysvětlivky doporučuji ostatně číst hned po Vaculíkově eseji, protože jsou klíčem k porozumění údajů v seznamu.

(PREČAN, Vilém. Doprovodný text a vysvětlivky k seznamu. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 88-91.)

Výše otištěný seznam obsahuje údaje o celkem 367 titulech (EP 001- EP 367), jež tvoří soubor Edice Petlice od jejího vzniku do konce roku 1987. Popis každé knihy začíná řádkou s pořadovým číslem. (O číslování bude ještě řeč ke konci těchto vysvětlivek.)

I.

Údaje o každém titulu začínají bibliografickým záznamem samizdatového vydání. Tento záznam (s eventuálními doplňky a anotací) se tiskne větším typem písma. Pro bibliografické zpracování byla použita samizdatová vydání (nebo rukopisy a opisy), jež jsou k dispozici ve sbírkách CSDS. Pokud se použilo jiné předlohy ze sbírek ČSDS než původního petličního vydání, upozorňuje se na to v anotaci. Tituly označené v první řádce před pořadovým číslem jednou nebo třemi hvězdičkami (*EP, ***EP), nejsou ve sbírkách ČSDS k dispozici v žádné formě; údaje o nich byly získány od Ludvíka Vaculíka, ve výjimečných případech přímo od autorů. U údajů označených jednou hvězdičkou (*EP) se podařilo získat kompletní popis. Tři hvězdičky před pořadovým číslem (***EP) znamenají, že se ani Ludvíku Vaculíkovi nepodařilo zjistit víc než autora a titul.

Tituly Edice Petlice, jež byly zveřejněny ve spolupráci s edicí KVART, anebo převzaty od edice KVART, jsou v první řádce za pořadovým číslem označeny zkratkou KV (EP ... /KV).

V několika případech se uvádějí dva bibliografické záznamy rozdílných samizdatových vydání téhož díla, a to tehdy, existují-li dvojí odlišná "petliční" vydání, anebo když autor sám pořídil dvojí samizdatové vydání, na něž jsme chtěli z těch či oněch důvodů upozornit (např. další opravené vydání, vydání sešitové, v jiném formátu, s ilustracemi apod.).

Při bibliografickém zpracování se postupovalo podle běžných zásad bibliografického popisu s přihlédnutím ke zvláštnostem, jež vyplývají ze zpracovávaných samizdatových předloh. Drobné odchylky od mezinárodních pravidel, které jsme v daném případě považovali za účelné (například neomezit záhlaví v případě sborníků apod. jen na jedno slovo), budou snad bibliografové posuzovat shovívavě.

Vycházelo se z publikace jako celku, nikoli jen z údajů uvedených na titulní stránce; důležité pro popis byly zejména poznámky na rubu titulní stránky, kde se v "petličním" vydání obvykle uvádějí: (1) vročení publikace, tj. datum, kdy byl samizdatový opis pořízen, a dále (2) údaj o autorském právu, resp. tzv. copyrightová formulka, typická pro zveřejnění v EP. Autoři vydávající v EP považují za podstatné uvádět - obvykle na titulní stránce - datum vzniku rukopisu, jestliže se odlišovalo od data zveřejnění opisu v Edici Petlici. (To platí takřka obecně pro celé samizdatové vydávání.) Tento úzus jsme důsledně respektovali. Datum vzniku díla se uvádí v tzv. titulovém poli (první část popisu před lomenou čarou - /) v kulaté závorce za titulem (nebo podtitulem), a to tehdy, jestliže se liší od data uvedeného v impresu, jež označuje rok zveřejnění díla.

Místo vydání se v knížkách EP zřídkakdy uvádí. Proto začíná impresum v bibliografickém záznamu zpravidla zkratkou "S.l." (sine loco), tj. bez místa vydání. Nakladatel přirozeně chybí také; po dvojtečce následuje tedy až datum "vydání" (tj. zveřejnění) převzaté z knihy, anebo ze soupisu ověřeného Ludvíkem Vaculíkem.

V poli věnovaném fyzickému popisu se za počtem stran uvádí formát publikace: většinou je to A5 (140 x 210 mm s odchylkami danými technikou vazby), řídčeji A4 (210 x 297 mm); "kvart." je označení pro formát vzniklý zkrácením listu A4 na čtverec: formát takto označený má obvykle rozměr 210 mm x 200-210 mm. Rozměry jiných formátů se uvádějí přímo. "Il." je zkratka pro ilustrace, ať už jde o fotografie, portrét autora, linoryty nebo ilustrace jiného druhu. Jméno eventuálně uvedené za "il." v hranaté závorce je jméno autora ilustrace, fotopřílohy apod.

Další údaje charakteristické pro samizdatová vydání, tj. druh vazby, podpis autora, sestavovatele či vydavatele a další podrobnosti o technickém vybavení každého jednotlivého titulu neuvádíme (v katalogizačním popisu ČSDS jsou však zachyceny). Vesměs šlo o vydání strojopisná; jedinou výjimkou je kaligrafie (EP 146); ani v jediném případě nebylo použito jiné rozmnožovací techniky, než je psací stroj.

Za fyzickým popisem se uvádí dále zkratka z počátečních písmen tzv. copyrightové doložky, o níž už byla řeč. (V některých předlohách tato formulka chybí.) To je ono V.z.d.o.r. (vzniklé z formulky Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu) či A.s.n.d.o. (Autor si nepřeje další opisování) apod., jak o tom hovoří ve svém výkladu Ludvík Vaculík. V několika případech je "dílna" označena slovy "Pro přátele opsal... " nebo podobnou formulací, kterou přebíráme v plném znění. (Viz seznam na konci.) Za vlastním bibliografickým záznamem, který končí údajem o rozsahu, formátu, ilustracích a zkratkou copyrightové formulky, se na novém řádku uvádějí podle potřeby názvy dílčích částí díla, většinou také se stránkovými údaji (v kulaté závorce), někdy také data vzniku jednotlivých částí, pokud se liší od data zveřejnění celého díla. Doplňky k bibliografickému záznamu se pořizovaly obvykle jen tehdy, šlo-li o tituly dosud nepublikované tiskem nebo málo známé. Nebylo však možné rozepsat obsah sborníků, almanachů a sbírek fejetonů. U takových děl jsme se spokojili souhrnnými údaji o počtu příspěvků a autorů uváděnými v anotacích.

Anotacemi, zásadně uváděnými v hranatých závorkách na nové řádce, popis příslušného samizdatového titulu končí. Anotace obsahují co nejstručnější charakteristiku díla (omezující se většinou na údaj o literárním žánru), dále informace o důležitých okolnostech vzniku či zveřejnění díla a případně odkazy na další tituly EP, které s daným dílem souvisejí. Jestliže je dílo dostatečně charakterizováno už podtitulem v bibliografickém záznamu, v anotaci se od charakteristiky upouští.

Do anotací by přirozeně patřily i údaje o tom, v jakých dalších samizdatových vydáních byl daný titul znovu zveřejněn. To nebylo možné, protože ne všechny sbírky ČSDS jsou zatím počítačově zpracovány. Registrovat všechny opisy nebude ovšem možné nikdy.

II.

K bibliografickému záznamu a anotaci původního samizdatového vydání jsou připojeny bibliografické záznamy o vydáních tohoto titulu tiskem, a to v jazyce originálu i v překladech. Tyto údaje jsou vytištěny menším typem písma. Pořadí těchto záznamů vzniklo kombinací hlediska chronologického a jazykového; na prvním místě se vždy uvádí vydání tiskem v jazyce originálu bez ohledu na chronologii.

Bibliografické záznamy titulů z knižní produkce exilových nakladatelství byly převzaty z počítačových záznamů katalogu ČSDS a porovnány se záznamy pořízenými L. Šeflovou. Pokud jde o knižní překlady, byli jsme většinou odkázáni na záznamy poskytnuté L. Šeflovou, protože oddělení překladů knihovny ČSDS je zatím chudě vybaveno. Pokud jde o exilové časopisy, bylo možné excerpovat jen větší revue (Proměny, Rozmluvy, Studie, Svědectví), a i ty jen dosti zběžně. (Jak známo, bibliografie článků v českých a slovenských časopisech v zahraničí se nedělá nikde na světě. )

Z důvodů úspory místa se u bibliografických záznamů titulů vyšlých tiskem neopakuje záhlaví, každý záznam začíná až polem titulu. Latinské slůvko Idem nahrazuje pole titulu a autorské pole v té podobě, jak bylo uvedeno v předcházejícím bibliografickém záznamu. .

Bibliografické záznamy o vydání tiskem jsou bohužel anotovány jen výjimečně; pro literárního historika by bylo zajisté nesmírně cenné, kdyby anotace poskytovaly úplné informace o tom, nakolik tištěná vydání odpovídají původnímu vydání samizdatovému, anebo v jakém jsou vztahu. Předpokládalo by to ovšem shromáždit celý soubor překladových vydání.

U divadelních, televizních a rozhlasových her by bylo bezpochyby namístě uvádět také čas a místo prvního uvedení. I toto dezideratum nutno odsunout až na budoucí definitivní zpracování.

O jedné otázce se musíme zmínit zvlášť, a to o pořadovém čísle titulů v soupisu EP. V žádné knize uvedené v seznamu EP 001 - EP 367 takové číslo není, stejně jako v nich není označení "Edice Petlice" nebo "Petlice". (Jiné samizdatové opisové řady-edice, například Expedice, Česká expedice, každou svou publikaci označují názvem - tedy "Edice Expedice", Česká expedice" - a pořadovým číslem svazku, uděleným danému titulu už před rozepsáním.)

Všechny dosavadní číslované soupisy EP byly sestaveny následně, v ročním nebo i delším odstupu. Proto pořadí v seznamu neodpovídá vždycky přesné chronologii zveřejnění. Jak se při tom postupovalo, o tom může podat zasvěcené svědectví jen Ludvík Vaculík.

Soupis titulů, jež jsou označeny číslem 201-367, byl pořízen s konečnou platností až pro toto zveřejnění a byl upřesněn v telefonických rozhovorech s L. Vaculíkem v únoru 1988.

Pokud jde o překlad materiálu o Edici Petlici pro anglickou verzi Act, upozorňujeme, že se překládají pouze údaje v popisech původního samizdatového vydání a anotace všeho druhu v hranatých závorkách. Bibliografické záznamy publikací vydaných tiskem se nepřekládají.

V. Pn.

Seznam copyrightových formulek použitých v knížkách Edice Petlice:

(V žádné z knih se ale zkratka nepoužívá - pouze celá rozepsaná věta, pozn. AJ)

V.z.d.o.r. Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu

J.d.o.z. Jakékoliv další opisování zakázáno

J.o.r.z. Jakékoliv opisování rukopisu zakázáno

J.z.r.o. Je zakázáno rukopis opisovat

J.z.r.d.o. Je zakázáno rukopis dále opisovat

P.b.s.a.j.z. Přepisy bez souhlasu autora jsou zakázány

O.n.d. Opisování není dovoleno

Rukopis. O.n.d. Rukopis. Opisování není dovoleno

Rukopis. (!) Rukopis. (!)

O.t.r.n.d. Opisování tohoto rukopisu není dovoleno

O.b.s.a.z. Opisování bez souhlasu autora zakázáno

B.s.a.n.o.d. Bez souhlasu autora není opisování dovoleno

D.o.r.z. Další opisování rukopisu zakázáno

P.r.z. Přepisování rukopisu zakázáno

Z.d.o.r. Zákaz dalšího opisování rukopisu

P.z.d.o. Přísný zákaz dalšího opisování

R.s.n.d.o. Rukopis se nesmí dál opisovat

R.s.n.d.r. Rukopis se nesmí dál rozmnožovat

A.s.n.d.o. Autor (ka) si nepřeje další opisování

A.s.n.d.o.r. Autor si nepřeje další opisování rukopisu

A.s.n.d.o.d. Autor si nepřeje další opisování díla

Z.j.d.r.r. Zákaz jakéhokoli dalšího rozmnožování rukopisu

N.r.b.s.a. Neopisujte rukopis bez souhlasu autora

Z.o.r. Zákaz opisování rukopisu

J.p.r.t.o.v t.p.s.n. Jakékoli písemné rozšiřování textů obsažených v této publikaci se nedovoluje

Soupis vydaných knih.

(Jitka Hanáková: Edice českého samizdatu 1972 - 1991. Praha, Národní knihovna České republiky 1997. 368 s.)

Edice Petlice vznikla v roce 1972 v Praze. Založil ji Ludvík Vaculík. Patří mezi nejstarší a největší samizdatové edice. Vydala celkem 391 titulů, některé ve více vydáních. Vydavatelskou činnost zaměřila na původní českou a slovenskou tvorbu. Zpočátku to byli autoři, jejichž díla v 60. letech oficiálně vycházela a po roce 1969 již nemohli veřejně publikovat. Pro edici byly charakteristické podpisy autorů na titulním listě a na jeho rubu vročení a copyrightová formulka - nejznámější "Výslovný zákaz opisování rukopisu" patřila Zdeně Erteltové. Ta byla první a po celou dobu vydávání edice také její hlavní opisovačkou. Formulka měla minimálně 25 variant. V knihách není uveden název edice ani pořadové číslo svazku. Edice byla číslována dodatečně. Knihy byly rozmnožovány strojopisem, nejčastěji ve formátu A5. Jednotlivé svazky vycházely ve vázané i brožované podobě. Tituly Edice Petlice, jež vznikly ve spolupráci s edicí Kvart, jsou za pořadovým číslem označeny zkratkou KV.

Následující soupis uvádí jméno autora, název knihy, v kulaté závorce vročení prvního vydání.

Sv. 001 - VACULÍK, Ludvík: Morčata (1973)
Sv. 002 - KLÍMA, Ivan: Malomocní (1974)
Sv. 003 - KLÍMA, Ivan: Milostné léto
Sv. 004 - KLÍMA, Ivan: Pokoj pro dva a jiné hry (1973)
Sv. 005 - KLÍMA, Ivan: Hry (1974)
Sv. 006 - KOHOUT, Pavel: Bílá kniha (1975)
Sv. 007 - KOHOUT, Pavel: Život v tichém domě (1974)
Sv. 008 - SIDON, Karol: Evangelium podle Josefa Flavia (1974)
Sv. 009 - SIDON, Karol: Hry (1974)
Sv. 010 - SEIFERT, Jaroslav: Morový sloup
Sv. 011 - MIKULÁŠEK, Oldřich: Agogh
Sv. 012 - ŠOTOLA, Jiří: Kuře na rožni (1974)
Sv. 013 - TREFULKA, Jan: Veliká stavba (1973)
Sv. 014 - TREFULKA, Jan: O bláznech jen dobré (1973)
Sv. 015 - HRABAL, Bohumil: Postřižiny (1974)
Sv. 016 - HRABAL, Bohumil: Městečko, kde se zastavil čas (1974)
Sv. 017 - HRABAL, Bohumil: Obsluhoval jsem anglického krále
Sv. 018 - HRABAL, Bohumil: Něžný barbar (1974)
Sv. 019 - POCHOP, Zdeněk: Marné volání (1974)
Sv. 020 - BINAR, Ivan: Kdo, co je pan Gabriel (1974)
Sv. 021 - KLÁNSKÝ, Mojmír: Vyhnanství (1973)
Sv. 022 - ČIVRNÝ, Lumír: Černá paměť stromu (1974)
Sv. 023 - ŠIKTANC, Karel: Český orloj (1974)
Sv. 024 - ČERNÝ, Václav: Z nových kritických studií (1974)
Sv. 025 - ČERNÝ, Václav: O povaze naší kultury (1975)
Sv. 026 - KADLEČÍK, Ivan: Reči z nížiny (1973)
Sv. 027 - KADLEČÍK, Ivan: Tváre a oslovenia (1974)
Sv. 028 - FILIP, Ota: Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974)
Sv. 029 - ČERVENKA, Miroslav: Čtvrtohory (1974)
Sv. 030 - KABEŠ, Petr: Obyvatelná těla (1974)
Sv. 031 - GRUŠA, Jiří: Dámský gambit (1973)
         GRUŠA, Jiří: Dámský gambit aneb Il Ritorno d´Ulisse in Patria (1977)
Sv. 032 - GRUŠA, Jiří: Mimmer aneb Hra o smrďocha (1974)
Sv. 033 - GRUŠA, Jiří: Modlitba k Janince
Sv. 034 - JULIŠ, Emil: Caput mortuum (1975)
Sv. 035 - HAMŠÍK, Dušan: Život a dílo Heinricha Himmlera
Sv. 036 - PECKA, Karel: Štěpení (1974)
Sv. 037 - PECKA, Karel: Pasáž (1975)
Sv. 038/KV - KOLÁŘ, Jiří: Odpovědi
Sv. 039 - KOLÁŘ, Jiří: Očitý svědek
Sv. 040 - KOLÁŘ, Jiří: Dny v roce a roky v dnech (1975)
Sv. 041/KV - VLADISLAV, Jan: Tajný čtenář. Část I, Papíry ze sběru (1975)
Sv. 042 - SKÁCEL, Jan: Chyba broskví (1975)
Sv. 043 - UHDE, Milan: Hra na holuba (1974)
Sv. 044 - LANDOVSKÝ, Pavel: Hry (1974)
Sv. 045 - JURAČKA, Ján: Zmlčanievanie (1975)
Sv. 046 - HAVEL, Václav: Žebrácká opera (1974?)
Sv. 047 - HAVEL, Václav: Audience (1975)
Sv. 048 - ZIKMUND, Miroslav: Cejlon, ráj bez andělů I-II (1975)
Sv. 049 - PATOČKA, Jan: Kacířské eseje o filozofii dějin
Sv. 050 - PUTÍK, Jaroslav: Červené jahody (1975)
Sv. 051 - HAVEL, Václav: Vernisáž (1975)
Sv. 052 - KOHOUT, Pavel: Ubohý vrah (1976)
Sv. 053 - KOHOUT, Pavel: Ruleta (1976)
Sv. 054 - KOHOUT, Pavel: Kapka víry (1975)
Sv. 055 - KLIMENT, Alexandr: Modré pohádky (1975)
Sv. 056/KV - DVOŘÁK, Ladislav: Jak skákat panáka (1975)
Sv. 057 - ČERNÝ, Václav: Za hádankami Bohumila Hrabala (1975)
Sv. 058 - KLIMENT, Alexandr: Rozhlasové hry (1975)
Sv. 059 - MACHOVEC, Milan: Ježíš pro ateisty (1975)
Sv. 060 - TOMIN, Julius: Kádrový dotazník (1976)
Sv. 061/KV - JANSKÝ, Pavel: Území tekutých písků (1976)
Sv. 062 - HAVEL, Václav: Horský hotel (1976)
Sv. 063 - RAK, H.: Dvakrát Páral (1976)
Sv. 064 - GRUŠA, Jiří: Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1976)
Sv. 065/KV - TOPOL, Josef: Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje (1976)
Sv. 066 - SIDON, Karol: Boří osten (1975)
Sv. 067 - HOŘEC, Jaromír: Bohemus (1976)
Sv. 068 - Československý fejeton/fejtón 1975-1976 (1976)
Sv. 069 - HRÚZ, Pavel: Zvuky ticha (1976)
Sv. 070 - KOLÁŘ, Jiří: CHléb náš vezdejší (1976)
Sv. 071/KV - PECHAR, Jiří: Psychoanalýza a literatura (1976/1977)
Sv. 072/KV - PECHAR, Jiří: Upilované mříže (1977)
Sv. 073 - TOMIN, Julius: Myslím - jsem. I. díl (1976)
Sv. 074 - Pohledy 1 (1976)
Sv. 075 - ČERNÝ, Václav: Dvakrát z teorie moderního umění (1975)
Sv. 076 - UHDE, Milan: Zubařovo pokušení (1976)
Sv. 077 - KLIMENT, Alexandr: Dona Juana (1976)
Sv. 078/KV - KAUTMAN, František: Dostojevskij - věčný problém člověka (1980)
Sv. 079/KV - PLICHTA, Dalibor: Dvě caprichos (1976)
Sv. 080/KV - PATOČKA, Jan: Dvě studie o Masarykovi (1977)
Sv. 081 - KRYŠTOFEK, Oldřich: Malá říkání roku 1976
Sv. 082/KV - KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút: Jiří Orten, básník smrti a lásky (1976)
Sv. 083/KV - VLADISLAV, Jan: Věty (1977)
Sv. 084/KV - CHALUPECKÝ, Jidřich: Cesta Jiřího Koláře (1977)
Sv. 085 - TOPOL, Josef: Sbohem Sokrate! (1977)
Sv. 086 - SIDON, Karol: Starý příběh (1977)
Sv. 087 - KANTůRKOVÁ, Eva: Černá hvězda (1977)
Sv. 088 - UHDE, Milan: Pán plamínků (1977)
Sv. 089/KV - KAUTMAN, František: Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského (1977)
Sv. 090 - Československý fejeton/fejtón 1976-1977 (1977)
Sv. 091 - KRISEOVÁ, Eda: Křížová cesta kočárového kočího (1977)
Sv. 092 - KANTůRKOVÁ, Eva: Muž v závěsu (1977)
Sv. 093 - TOMINOVÁ, Zdena: Totální nasazení (1977)
Sv. 094 - LANDOVSKÝ, Pavel: Sanitární noc
Sv. 095 - KANTůRKOVÁ, Eva: Sen o zlu (1977)
Sv. 096/KV - Jan Patočka
Sv. 097 - TREFULKA, Jan: Zločin pozdvižení (1979)
Sv. 098 - HUTKA, Jaroslav: Dvorky (1977)
Sv. 099 - VALENTA, Eduard: Žil jsem s miliardářem
Sv. 100 - ČERNÝ, Václav: Dvě studie masarykovské (1977)
Sv. 101 - HUTKA, Jaroslav: Utkání se skálou č. 1 aneb Konec desáté sezóny v hotelu CPZ (1977)
Sv. 102 - KLÍMA, Ivan: Stojí, stojí šibeničky (1980)
Sv. 103/KV - SIDON, Karol: Brány mrazu (1977)
Sv. 104 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Návraty a jiné ztráty (1978)
Sv. 105 - HOŘEC, Jaromír: Špatně rozdané karty (1977)
Sv. 106 - PÁTEK, Miloslav: Konfident (1978)
Sv. 107 - KLIMENT, Alexandr: Nuda v Čechách (1978)
Sv. 108 - ROTREKL, Zdeněk: Malachit (1978)
Sv. 109 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Dědo! (1978)
Sv. 110/KV - KAUTMAN, František: K typologii literární kritiky a literární vědy (1977)
Sv. 111 - KOENIGSMARK, Josef: Sny a nesny (1978)
Sv. 112 - KANTůRKOVÁ, Eva: Tři novely (1978)
Sv. 113 - JIROUSOVÁ, Věra: Co je tu, co tu není (1977)
Sv. 114 - SACHER, Vilém: Krvavé velikonoce (1978)
Sv. 115 - ŠIMEČKA, Milan: Obnovení pořádku (1978)
Sv. 116/KV - PALOUŠ, Radim: Škola stáří (1978)
Sv. 117 - LEDERER, Jiří: České rozhovory (1977)
Sv. 118 - PECKA, Karel: Motáky nezvěstnému (1978)
Sv. 119 - KRISEOVÁ, Eda: Sluneční hodiny (1978)
Sv. 120 - KOHOUT, Pavel: Katyně (1978)
Sv. 121/KV - KAUTMAN, František: Mrtvé rameno (1976)
Sv. 122 - TOMINOVÁ, Zdena: Divadelní kus? (1978)
Sv. 123 - KLÍMA, Ivan: Má veselá jitra (1978)
Sv. 124 - RUML, Jiří: Třináct životů a taky kus mého (1978)
Sv. 125 - KRISEOVÁ, Eda: Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní (1978)
Sv. 126 - DIENSTBIER, Jiří: Vánoční dárek (1978)
Sv. 127 - HÁJEK, Jiří: Mezinárodně politické aspekty československého roku 1968 (1978)
Sv. 128/KV - Janu Patočkovi in memoriam (1978)
Sv. 129 - Československý fejeton/fejtón 1977-1978 (1978)
Sv. 130 - Hodina naděje (1978)
Sv. 131 - ŠIKTANC, Karel: Pro pět ran blázna krále (1979)
Sv. 132/KV - BENDA, Václav: Černá dívka aneb O hříchu a naději (1978)
Sv. 133 - PISTORIUS, Vladimír: A přece (1978)
Sv. 134 - HEJDÁNEK, Ladislav: Dopisy příteli (1977)
Sv. 135 - KRATOCHVIL, Jiří: Případ nevhodně umístěné šance (1978)
Sv. 136 - HUTKA, Jaroslav: Klíč pluhu (1978)
Sv. 137 - PLAČEK, Jiří: Tajemná procházka (1976)
Sv. 138 - KOMÁRKOVÁ, Božena: Sekularizovaný svět a evangelium (1979)
Sv. 139 - ŠIMSA, Jan: Blahoslavení čistého srdce (1978)
Sv. 140 - HUTKA, Jaroslav: Plechovka (1978)
Sv. 141/KV - PATOČKA, Jan: Spisovatel a jeho věc (1979)
Sv. 142/KV - KONůPEK, Jiří: Proust a jeho románový svět (1978)
Sv. 143 - HORÁKOVÁ, Daňa: Den plný pitomců (1978)
Sv. 144 - KRISEOVÁ, Eda: Pompejanka (1979)
Sv. 145 - ČERNÝ, Václav: Moje léta v Dijoně (1979)
Sv. 146/KV - VLADISLAV, Jan: Šest suchých jehel pro Jiřího Johna (1978)
Sv. 147/KV - PECHAR, Jiří: Člověk a pravda (1979)
Sv. 148/KV - SEIFERT, Jaroslav: Deštník z Piccadilly (1978)
Sv. 149 - HAVEL, Václav: Moc bezmocných (1978)
Sv. 150 - HEJDÁNEK, Ladislav: Dopisy příteli (1978)
Sv. 151 - ROTREKL, Zdeněk: Nezděné město (1978)
Sv. 152/KV - KAUTMAN, František: Román pro tebe (1978)
Sv. 153 - HÁJEK, Jiří: Lidská práva, socialismus a mírové soužití (1979)
Sv. 154 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Rómulus a Rómus (1979)
Sv. 155/KV - PATOČKA, Jan: Studie o divadle (1979)
Sv. 156/KV - FUČÍK, Bedřich: Oběšený harlekýn (1979)
Sv. 157/KV - FUČÍK, Bedřich: Sedmero zastavení (1979)
Sv. 158/KV - VLADISLAV, Jan: Tajný čtenář. Část II, Předmluvy, doslovy a další (1979)
Sv. 159/KV - VLADISLAV, Jan: Tajný čtenář. Část III, Recenze, lektorské posudky a další (1979)
Sv. 160/KV - KANTůRKOVÁ, Eva: Pán věže (1979)
Sv. 161 - Československý fejeton/fejtón 1978-1979 (1979)
Sv. 162 - PECKA, Karel: Limita (1979)
Sv. 163/KV - KAUTMAN, František: Prolog k románu (1979)
Sv. 164/KV - PATOČKA, Jan: Vzpomínky a nekrology (1979)
Sv. 165 - HYNEK, Jiří: Svěcení hlíny (1979)
Sv. 166 - HEJDA, Zbyněk: Básně (1979)
Sv. 167 - KRISEOVÁ, Eda: Klíční kůstka netopýra (1979)
Sv. 168 - GARDAVSKÝ, Vítězslav: In memoriam Vítězslav Gardavský (1978)
Sv. 169 - KOMÁRKOVÁ, Božena: Sekularizovaný svět a evangelium (1979)
Sv. 170 - JANOVSKÁ, Jarmila: Gordický uzel (1979)
Sv. 171 - ČIVRNÝ, Lumír: Na dech (1979)
Sv. 172 - KLÁNSKÝ, Mojmír: Zemědělci a jaro 1968 (1978)
Sv. 173 - Chvála bláznovství (1979)
Sv. 174 - TROJAN, Jakub S.: Ferdinand a druzí (1979)
Sv. 175 - JABLONICKÝ, Jozef: Zlyhanie Malárovej armády v Karpatoch (1979)
Sv. 176 - TATARKA, Dominik: Písačky (1979)
Sv. 177 - KOMÁRKOVÁ, Božena: Původ a význam lidských práv (1979)
Sv. 178 - ČERVENKA, Miroslav: Dvacettři patnáct (1979)
Sv. 179/KV - CHALUPECKÝ, Jindřich: Richard Weiner a český expresionismus (1979)
Sv. 180 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Rozptýlené podoby (1979)
Sv. 181 - ČERNÝ, Václav: Další studie o knihách Edice Petlice a pro ni (1979)
Sv. 182 - Dějiny a současnost (1978)
Sv. 183 - STANKOVIČ, Andrej: Osvobozený Babylon (1979)
Sv. 184 - MEZNÍK, Jaroslav: Jeroným Šrol (1979)
Sv. 185 - KAMENÍK, Jan: Zápisky v noci (1979)
Sv. 186 - FIKAR, Ladislav: Kámen na hrob (1979)
Sv. 187 - Jakémusi Alexandru K. (1979)
Sv. 188 - JASEN, Robert: Zápas o nové lidství a program nového českoslovenství (1980)
Sv. 189 - KAUTMAN, František: O českou národní identitu (1978)
Sv. 190 - HEJDÁNEK, Ladislav: Dopisy příteli (1980)
Sv. 191 - PAVLÍČEK, František: Dávno, dávno již tomu (1979)
Sv. 192/KV - KANTůRKOVÁ, Eva: Fejetony (1979)
Sv. 193 - KOTRLÁ, Iva: Února (1979)
Sv. 194 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1979)
Sv. 195 - Co dům dal (1980)
Sv. 196 - DVOŘÁK, Ladislav: Šavle meče (1979)
Sv. 197 - Rozhovory (1980)
Sv. 198 - Profily (1980)
Sv. 199 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Tři povídky (1980)
Sv. 200 - Slovník českých spisovatelů (1980)
Sv. 201 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1982)
Sv. 202 - VAŠÍČEK, Zdeněk: Mezi všemi minulostmi (1979)
Sv. 203/KV - Adresát Vladimír Vokolek (1980)
Sv. 204 - FIDELIUS, Petr: Dva příspěvky ke studiu pojmosloví současné oficiální propagandy (1980)
Sv. 205/KV - HOLUBOVÁ, Miloslava: Život posmrtný (1980)
Sv. 206 - CHYTIL, Václav: Galileo (1980)
Sv. 207/KV - JANÁT, Bohumír: Cesta otevřeného osudu (1980)
Sv. 208 - KANTůRKOVÁ, Eva: Dvanáct rozhovorů (1980)
Sv. 209/KV - KAUTMAN, František: O světovosti české literatury (1980)
Sv. 210 - KAUTMAN, František: Česká otázka po pětaosmdesáti letech (1980)
Sv. 211 - T. G. Masaryk a naše současnost (1980)
Sv. 212 - KUSÝ, Miroslav: Veåký brat a veåká sestra (1980)
Sv. 213 - Nad procesem (1980)
Sv. 214 - PATOČKA, Jan: Umění a filosofie (1980)
Sv. 215 - PAVLÍČEK, František: Chvála prostopášnosti (1980)
Sv. 216 - PECHAR, Jiří: Nad knihami a rukopisy (1980)
Sv. 217 - PIŠTORA, Jiří: Mezery v paměti (1980)
Sv. 218 - Profily (1980)
Sv. 219 - ROTREKL, Zdeněk: Chór v plavbě ryby Ichthys (1980)
Sv. 220 - ROTREKL, Zdeněk: Neobvyklé zvyky (1980)
Sv. 221 - RöSSLEROVÁ, Jaroslava: Dny v P. (1981)
Sv. 222 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Vatikán (1980)
Sv. 223 - VALACHOVÁ, Marie: Nebe peklo ráj (1980)
Sv. 224/KV - VLADISLAV, Jan: Samomluvy (1980)
Sv. 225 - BOCHOÀÁK, Klement: Staronové básně (1981)
Sv. 226 - JULIŠ, Emil: Jablko nevrátím květu (1981)
Sv. 227 - KABEŠ, Petr: Skanseny (1981)
Sv. 228 - KADLEČÍK, Ivan: Rapsódie a miniatúry (1981)
Sv. 229 - KAUFMANN, Albert: Indiferentní krajina (1981)
Sv. 230 - KLÍMA, Ivan: Moje první lásky (1981)
Sv. 231 - KLIMENT, Alexandr: Basic love (1981)
Sv. 232 - KOMÁRKOVÁ, Božena: Obec Platónova a Augustinova (1981)
Sv. 233 - Moravská čítanka 1981 (1981)
Sv. 234 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Přijeď ochutnat (1981)
Sv. 235 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Růžová dáma (1980)
Sv. 236 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Místopis (1981)
Sv. 237 - ŠIMEČKA, Martin M.: Vojenská knižka (1981)
Sv. 238 - ŠIMEČKA, Martin M.: Výpověď (1981)
Sv. 239 - TREFULKA, Jan: Svedený a opuštěný (1983)
Sv. 240 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Babylon (1981)
Sv. 241 - VACULÍK, Ludvík: Český snář (1981)
Sv. 242 - VACULÍK, Ludvík: Milí spolužáci! Sv. 1, Kniha indiánská (1981)
Sv. 243 - VALENTA, Edvard: Žít ještě jednou (1981)
Sv. 244 - VODŇANSKÝ, Jan: Ej moja paranoia (1981)
Sv. 245 - ČERNÝ, Rudolf: Nokturno (1982)
Sv. 246 - CHALUPECKÝ, Jindřich: Jakub Deml (1981)
Sv. 247 - KOTRLÁ, Iva: Návštěva v etc (1982)
Sv. 248 - KRISEOVÁ, Eda: Ryby raky (1983)
Sv. 249 - PODSEDNÍK, Josef: Kronika mého života (1982)
Sv. 250 - Profily (1982)
Sv. 251 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Oční kapky (1982)
Sv. 252 - RUSEK, Antonín: Esej o samosprávné společnosti (1982)
Sv. 253 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1981)
Sv. 254 - ŠIMEČKA, Milan: Dopisy o povaze skutečnosti (1982)
Sv. 255 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Minimax (1982)
Sv. 256 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Vatikán - Babylon - Minimax (1982)
Sv. 257 - WERNISCH, Ivan: Zasuté zahrady (1982)
Sv. 258 - SHAKESPEARE, William: Jindřich IV
Sv. 259 - ČIVRNÝ, Lumír: Libovánky. I (1979)
  ČIVRNÝ, Lumír: Libovánky. II (1984)
Sv. 260 - HAUKOVÁ, Jiřina: Motýl a smrt (1983)
Sv. 261 - HAVEL, Václav: Dopisy Olze (1983)
Sv. 262/KV - KAUTMAN, František: Svět Franze Kafky (1977)
Sv. 263 - KOTRLÁ, Iva: Odchyt andělů (1983)
Sv. 264 - KUSÝ, Miroslav: Augiášov chliev reálneho socializmu (1983)
Sv. 265 - Moravská čítanka 1982 (1983)
Sv. 266 - Písačky pro Dominika Tatarku (1983)
Sv. 267 - PECKA, Karel: Malostranské humoresky I (1983)
Sv. 268 - ROTREKL, Zdeněk: Basic Czech
Sv. 269 - RUML, Jiří: Znamínko na duši (1983)
Sv. 270 - RUML, Jiří: Daň z blbosti (1983)
Sv. 271 - SACHER, Vilém: Armádo, k noze zbraň. Díl I, Lesklá a veselá bída (1983)
             - SACHER, Vilém: Armádo, k noze zbraň. Díl III, Pozdní probuzení (1984)
             - SACHER, Vilém: Armádo, k noze zbraň. Díl IV (1984)
Sv. 272 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1983)
Sv. 273 - ŠAVRDA, Jaromír: Cestovní deník (1981)
Sv. 274 - ŠIMEČKA, Milan: Náš soudruh, Winston Smith (1984)
Sv. 275 - Z Obsahu 1982 (1983)
Sv. 276 - PAMMROVÁ, Anna: Dopisy (1983)
Sv. 277 - KLÍMA, Ivan: Čekání na tmu, čekání na světlo (1982)
Sv. 278 - ČERVENKA, Miroslav: Z večerní školy versologie
Sv. 279 - GRUŠA, Jiří: Dr. Kokeš - Mistr Panny (1980/1981)
Sv. 280 - HAUKOVÁ, Jiřina: Světlo v září (1984)
Sv. 281 - HAVEL, Václav: Largo desolato (1984)
Sv. 282 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: ...a ostružinou pobíd koně (1981)
Sv. 283 - JIČÍNSKÝ, Zdeněk: K vývoji právního myšlení v Československu v 60. letech (1984)
Sv. 284 - KANTůRKOVÁ, Eva: Mé přítelkyně v domě smutku (1984)
Sv. 285 - KLÍMA, Ivan: Franz a Felice (1984)
Sv. 286 - KLÁNSKÝ, Mojmír: Kachnička (1984)
Sv. 287 - KRISEOVÁ, Eda: Prázdniny s Bosonožkou (1984)
Sv. 288 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Hlídač holubů (1984)
Sv. 289 - PUTÍK, Jaroslav: Muž s břitvou (1984)
Sv. 290 - Problém tolerance v dějinách a perspektivě (1981)
Sv. 291 - Danny je náš (1984)
Sv. 292 - STIBOROVÁ, Věra: Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (1981)
Sv. 293 - STIBOROVÁ, Věra: Ikariana (1984)
Sv. 294 - ŠIMEČKA, Martin M.: Žabí rok (1983)
Sv. 295 - URBÁNEK, Zdeněk: Popaměti (1984)
Sv. 296 - Z Obsahu 1983 (1984)
Sv. 297 - Moravská čítanka 1983 (1983)
Sv. 298 - STANKOVIČ, Andrej: Variace (1984)
Sv. 299 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1985)
Sv. 300 - BRABCOVÁ, Zuzana: Daleko od stromu (1984)
Sv. 301 - HIRŠAL, Josef: Píseň mládí (1984)
Sv. 302 - ČERVENKA, Miroslav: Strojopisy
Sv. 303 - FUČÍK, Bedřich: Čtrnáctero zastavení (1985)
Sv. 304 - HIRŠAL, Josef: Mlýn (1985)
Sv. 305 - HIRŠAL, Josef: Preludium (1975)
Sv. 306 - HAVEL, Václav: Pokoušení (1985)
Sv. 307 - JIČÍNSKÝ, Zdeněk: Právnické úvahy a rozbory (1985)
Sv. 308 - KABEŠ, Petr: Pěší věc (1985)
Sv. 309 - KLÍMA, Ivan: Soudce z milosti
Sv. 310 - KRISEOVÁ, Eda: Sedm lásek (1985)
Sv. 311 - KRISEOVÁ, Eda: Ryby raky (1985)
Sv. 312 - KRISEOVÁ, Eda: Bratři (1985)
Sv. 313 - LOPATKA, Jan: Předpoklady tvorby (1985)
Sv. 314 - PECKA, Karel: Malostranské humoresky (1983)
Sv. 315 - ROTREKL, Zdeněk: Sad a menší prózy (1985)
Sv. 316 - RUML, Jiří: Díra v hlavě (1985)
Sv. 317 - ŠTOLBA, Jan: Deník pro Marcelu Šternovou (1985)
Sv. 318 - ŠIMEČKA, Milan: Kruhová obrana (1985)
Sv. 319 - Moravská čítanka 1984 (1984)
Sv. 320 - VAIS, Antonín: Zrození a pád jednoho vykořisťovatele (1985)
Sv. 321 - Z Obsahu 1984 (1985)
Sv. 322 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky
Sv. 323 - KAUFMANN, Albert: Záznamy (1985)
Sv. 324 - ŠAVRDA, Jaromír: Druhý sešit deníku (1985)
Sv. 325 - GRöGEROVÁ, Bohumila: Kolotoč (1985)
Sv. 326 - ŠIMEČKA, Martin M.: Světelná znamení (1984)
Sv. 327 - HRABAL, Bohumil: Proluky (1986)
Sv. 328 - HRABAL, Bohumil: Pražská ironie (1986)
Sv. 329 - HRABAL, Bohumil: Životopis trochu jinak (1986)
Sv. 330 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Slabikář otcovského jazyka (1985)
Sv. 331 - JUNGMANN, Milan: Cesty a rozcestí (1986)
Sv. 332 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Bermudský trojúhelník (1986)
Sv. 333 - Z Obsahu 1985 (1986)
Sv. 334 - VACULÍK, Ludvík: Milí spolužáci! Sv. 2, Kniha dělnická (1986)
Sv. 335 - UHDE, Milan: Velice tiché Ave a jiné hry (1986)
Sv. 336 - ČERVENKA, Miroslav: Strojopisná trilogie (1985)
Sv. 337 - HIRŠAL, Josef: Vínek vzpomínek (1986)
Sv. 338 - JIROUS, Ivan Martin: Magorovy labutí písně (1986)
Sv. 339 - TATARKA, Dominik: Navrávačky (1986)
Sv. 340 - RUML, Jiří: Dialogy s mocí (1987)
Sv. 341 - KADLEČÍK, Ivan: Rapsódie a miniatúry (1987)
Sv. 342 - KADLEČÍK, Ivan: Rapsódie a miniatúry (1987)
Sv. 343 - HRABAL, Bohumil: Svatby v domě (1987)
Sv. 344 - HRABAL, Bohumil: Vita nuova (1987)
Sv. 345 - PONICKÁ, Hana: Lukavické zápisky 1977. Sv. 1, Návrat z úniku (1985)
               PONICKÁ, Hana: Lukavické zápisky 1977. Sv. 2, Leto v Lukavici (1985)
               PONICKÁ, Hana: Lukavické zápisky 1977. Sv. 3, Kamenný hosť (1985)
Sv. 346 - HOFMAN, Marek: Hra na divergenci (1987)
Sv. 347 - JIČÍNSKÝ, Zdeněk: Vznik České národní rady v době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969 (1987)
Sv. 348 - PALOUŠ, Radim: 1969
Sv. 349 - UHDE, Milan: Hanba Angličanům (1987)
Sv. 350 - HÁJKOVÁ-DUXOVÁ, Věra: Takový to byl život (1987)
Sv. 351 - KLÍMA, Ivan: Láska a smetí (1986)
Sv. 352 - KRISEOVÁ, Eda: Arboretum
Sv. 353 - OPAT, Jaroslav: T. G. Masaryk v Čechách v letech osmdesátých: 1882-1893 (1987)
Sv. 354 - OHNISKO, Milan: Přiznání (1987)
Sv. 355 - Z Obsahu 1986 (1987)
Sv. 356 - ŠETLÍK, Jiří: Cesty po ateliérech (1987)
Sv. 357 - DVOŘÁK, Ladislav: Prózy (1987)
Sv. 358 - HIRŠAL, Josef: Píseň mládí (1980)
Sv. 359 - HIRŠAL, Josef: Let let (1986)
Sv. 360 - JAKOBEUS, Jakub- jr.: Cesty k sobě (1987)
Sv. 361 - HAVEL, Václav: Asanace (1987)
Sv. 362 - URBÁNEK, Zdeněk: Ztracená země (1986)
Sv. 363 - WOLFOWICZ, Chaja: Concordia (1987)
Sv. 364 - VACULÍK, Ludvík: Jaro je tady (1987)
Sv. 365 - HAUKOVÁ, Jiřina: Spodní proudy (1987)
Sv. 366 - PAVLÍČEK, František: Konec patriarchátu (1987)
Sv. 367 - KRISEOVÁ, Eda: Terezka a Majda na horách (1987)
Sv. 368 - HAVEL, Václav: Vážený pane doktore! (1975)
Sv. 369 - KANTůRKOVÁ, Eva: Jan Hus (1968)
Sv. 370 - PUTÍK, Jaroslav: Volný let voliérou (1988)
Sv. 371 - HAUPTBAHNHOF, Eberhardt: Kniha básňů převeršovná již vlastnoručně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český (1988)
Sv. 372 - Z Obsahu 1987 (1988)
Sv. 373 - ŠIMEČKA, Martin M.: Džin (1988)
Sv. 374 - LEDERER, Jiří: Jan Palach (1988)
Sv. 375 - KRISEOVÁ, Eda: Co se stalo... (1988)
Sv. 376 - HIRŠAL, Josef: Let let. III (1988)
Sv. 377 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Neviditelné jistoty (1988)
Sv. 378 - HANZELKA, Jiří: Zvláštní zpráva č. 4 (1989)
Sv. 379 - KLÁNSKÝ, Mojmír: Albatros (1978)
Sv. 380 - FILIP, Ota: Kavárna Slavia (1989)
Sv. 381 - CHALUPECKÝ, Jindřich: Nové umění v Čechách (1989)
Sv. 382 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Smolná kniha (1989)
Sv. 383 - Z Obsahu 1988 (1989)
Sv. 384 - ŠULCOVÁ, Olga: Cesta do hlubin dělníkovy duše (1989)
Sv. 385 - HOFMAN, Marek: Sedm dní (1989)
Sv. 386 - VACULÍK, Ondřej: Zednické povídky (1988)
Sv. 387 - ŠIMEČKA, Milan: Konec nehybnosti (1989)
Sv. 388 - PTÁČEK, Jaromír: Muzikanti noci (1989)
Sv. 389 - Z Obsahu 1989 (1990)
Sv. 390 - VACULÍK, Ludvík: Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (1989)
Sv. 391 - VACULÍK, Ondřej: Stavební deník (1990)

Zapomenuté knihy v seznamu:

ŠIKTANC, Karel: Jak se trhá srdce

(Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 – 1979, Köln am Rhein, Index 1984)

Přišel jsem domů z práce a ohříval jsem si fazole se špekáčkama, co zůstaly od večeře. Moje   žena četla nezřetelné písmo na lehoučkých bílých papírcích, svázaných v pruhovaných deskách. Když jsem jedl fazole se špekáčkama, co zůstaly od večeře, žena mi začala číst z těch  papírků verše. Nečtla je dobře, protože neumí číst verše a navíc je nemocná a smutná. Byly  to verše o dávných láskách a o smrti a napsal je Jaroslav Seifert. Byly to tak krásné verše, že mi dojetím rostly ty fazole v krku. Představoval jsem si, jak Jaroslav Seifert ty verše psal u starého psacího stolu ve světlém pokoji, kde jsem byl jednou na návštěvě. Vzal jsem knihu do ruky, abych se podíval, zda moje dojetí vyplývá skutečně z pouhých slov, těžce čitelných z dvanácté či třinácté kopie na průklepovém papíře. Nedržel jsem v ruce knihu, držel jsem knihu-neknihu, zvláštní předmět národní kultury sedmdesátých let 20. století, předtím neznámý, po domácku vyrobenou knihu. Před mnoha lety, ve studentských časech, jsem sloužil za dvě stovky měsíčně jako knihovník ve Slovanském semináři. Celé tři roky jsem chodil mezi knihami, vdechoval jsem jejich zašlý pach, bral je do ruky a četl si v nich. Do paměti se mi ukládaly tiráže a jména tehdy už neznámých vydavatelů. Divil jsem se, jaký druh kapitalistické zištnosti je vedl asi k tomu, že vydávali v několika stech exemplářích básně tištěné na krásném papíře krásným písmem. Přečetl jsem spoustu těch knih, které stačilo vytáhnout z regálu, a usoudil jsem v rozechvění, že jim už rozumím a že bych o nich dokonce mohl psát. Nevěděl jsem tehdy, že nerozumím vlastně ničemu, tím méně jsem si uměl představit, že se za dvacet let začnu setkávat s knihami tak nepodobnými těm, jejich pach jsem vnímal tehdy. Když jsem dostal první knihy-neknihy, napsané na stroji na lehoučkém papíře a svázané do červených, černých, bílých či pruhovaných desek, dospěl jsem právě ke skličujícímu vědomí, že po staletí pěstovaná vzdělanecká představa o potřebě svébytné národní kultury je pouhou iluzí a že napříště bude tato potřeba ukájena televizními seriály a úředními výnosy. Knihy-neknihy způsobily, že jsem toto vědomí odložil na pozdější dobu. Přečetl jsem od té doby mnoho těchto knih-neknih, byly četbou radosti, víry a naděje. Téměř všechny mě přesvědčovaly o tom, že ještě žije bohatá a čistá řeč, tak odlišná od řeči novin, která mi zní jako štěrk padající do zásobníku. Mnohé z těchto knih-neknih jsem četl se vzrušením dlouho do noci a pak jsem ráno cestou do práce klimbal v autobuse. Některé pak souzněly s mou zkušeností tak, že jsem jejich příběh četl jako příběh svého života, prožíval v nich vlastní úzkosti, lásky a zklamání. Mnohé mě naplňovaly údivem, jejich obrazy setrvávaly v mém vědomí jako obsese. Dodnes například se nemohu zbavit představy dítěte, jež se ohání kladivem a zatlouká do podlahy tisíce hřebíků jeden za druhým. A tak dnes žiju s pocitem nezasloužené privilegovanosti, že totiž patřím k těm, kteří ty knihy četli. Stojím před výlohami n. p. Kniha a hledám knihy, které bych rád četl. Ale vím, že je to jiný svět knih, jsou to jakoby příběhy a jakoby básně. Dívám se jak lidé vcházejí dovnitř a prohlížejí si nerozhodně pravé tištěné knihy s barevnými obálkami. Většina z nich nikdy neslyšela o tom, že jsou i knihy-neknihy. Kdoví, jak by žili, co by se v nich ohnulo, kdyby je četli. Nevím. Vím však jistě, že by se postavili do řady a čekali na něj jak na dětské punčocháče. Na některé jistě. Někdy si však říkám, že jsem nespravedlivý, že podléhám sebeklamu, jako všichni, kteří jsou nuceni žít v uzavřeném společenství. A tak říkám klukovi, když jde do knihovny, aby mi přinesl jednu naši a jednu ruskou knížku. A čtu knihy současníků v barevných obálkách, tištěné na tiskařských strojích. A protože život mě už naučil rozumět knihám, vidím, že je to tak, že jen knihy-neknihy obešli smrt české literatury. Přepadá mě lítost nad skutečnými knihami a někdy si myslím, jestli nepřepadá i jejich autory a zda netouží někdy po tom, aby i oni vyšli jako kniha-nekniha. Jistě, jsou knihy, které tiskařský stroj nepokazí, knihy o starém Římě a o schizofrenii, o vesmíru a o opravách aut, o vaření a o kapitánovi Exnerovi; tiskařský stroj kazí jen knihy o lidském životě a o smyslu času, který žijeme. V tomto ohledu to zazvoní pravdou spíše v ruských knížkách, to když narazím na mrtvého Šukšina nebo jiného méně slavného současníka. Dnes je prý knih-neknih více než stopadesát. Měl jsem v ruce knihy-neknihy s fotografiemi, s litografiemi a dokonce s barevnými obrázky. Připadaly mi jako zázrak a díval jsem se na ně s úžasem. Myslel jsem na písařky, které se nad nimi hrbily, na knihaře, kteří ty knihy vázali a na ty, kteří s nimi chodili dům od domu. Bůhví, jestli je také skličovalo vědomí o nepotřebě národní kultury? Představuji si, kde dnes všechny ty knihy-neknihy jsou. Schované po půdách a v absurdních skrýších putují potajmu z ruky do ruky. Některé pak jsou v sejfech opatřených směšnými provázky s plastelinou. Za některé bylo draze zaplaceno a draze se platí: vězením, ponížením a úzkostí. Avšak jedno je jisté: ať bude jak bude, budou to knihy-neknihy, které vydají svědectví o době, ve které jsme žili, protože řeč, která zní jak padající štěrk, nebude nikoho zajímat. Vždy tomu tak bylo a jiné už to asi nebude. O tom všem jsem před mnoha lety neměl ponětí, když jsem trávil svůj čas mezi knihami a žil v přesvědčení, že verše básníků a práce spisovatelů mají přirozené právo na tiskařská písmena a tiskařský stroj. Jednou možná jiný student bude brát do ruky knihy-neknihy z jakési exkluzivní sbírky ve skleněné vitrině, bude je číst, bude si myslet, že jim porozuměl a v rozechvění dojde k rozhodnutí, že o nich napíše diplomovou práci. Nebude však rozumět ničemu, protože tu nežil s námi a nebude vědět nic o tom, jak kdysi dojímaly verše o deštníku z Piccadilly nad fazolemi se špekáčky, co zůstaly od večeře.  

Bratislava, 20. února 1979

(GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. [2. vyd.] Toronto : Sixty-Eight Publishers 1980. 444 s.)

Po pravdě řečeno, měl by být umělec, spisovatel a vědec hnán tak neodvolatelným pudem, aby byl dokonce ochoten, není-li za svou práci placen, sám platit za možnost jejího konání.

Norbert Wiener

Snad by bylo na začátek dobré představit si, jak takový Heinrich Böll nese např. Klaunovy názory ke knihvazači, aby získal celých čtrnáct exemplářů prvního vydání a mohl je potají rozpůjčit přátelům, a jak takový Friedrich Dürrenmatt už deset let neviděl svou hru na německém jevišti, ačkoli jinak to po světě hrají, anebo jak Günter Grass po jednom jediném ze svých veřejných projevů ty další píše už jenom v cele, zkrátka jak takových tisíc německých homme de lettres (číslo není nijak přehnáno, vycházíme prostě z relace k českým poměrům) přestalo existovat, jejich celé dílo bylo suspendováno, vyřazeno z knihkupectví, knihoven, prostě z jakéhokoliv oběhu, živé knihy rozpárány v odlehlých provozovnách knejpem, a jak na místě bohatého časopiseckého trhu (v Čechách dobrých sedmnáct literárních časopisů s odhadnutelným nákladem 400 000 výtisků) vznikl jediný věstník, který tu spoušť a její aktéry vydává za důkaz vyššího lidství, nuže alespoň s touhle představou, důsledně uplatněnou na vlastním prostředí, bychom, myslím, byli na dobré cestě porozumět si bez nádechu onoho neúčinného a spíše neúčastného soucitu, co někdy provází postoje těch, kdo dění "od Prátru na východ" mají tak trochu za exotum. Vždyť oč tu běží, se jich týká asi víc, než jim můžeme vysvětlit a obyčejně lidsky sdělit; už proto, že takové zatím české uspořádání poměrů, zvenčí jistě absurdní a panoptikální, je nejenom přenesitelné, ale i funkční (ve strukturách čelících entropii právě svou rigiditou) a že to, co dnes připomíná úzkostný sen, lze plně uskutečnit na jakémkoli materiálu, jestliže si v Evropě ještě jednou selžem.

Jedině s pocitem zvědomělé zasaženosti budou snad poruce účinné prostředky postupného soužití, nikoli tedy nějaká kissingerovská akrobacie věřící, že králík uhrane kobru, nýbrž psychoterapeutický postoj a stálé vědomí, že styk s patogenním sociálním polem je svízelný a nebezpečný, a že takové pole dovede snadno pohltit i dosud nezasažená prostředí.

A není snad přesvědčivějším průkazem skutečné patogeničnosti právě fenomén ineditní literatury, která přesáhla pojem každého "under-groundu," když se "under-groundem" musí stát jakýkoli pokus o otevření skutečnosti, neboť sama skutečnost, ta nesamozřejmá a podstatně problematická, je přece přesně tím, čemu se pole brání s největším energetickým výdajem. Rigidní mechanismus, založený na holé silové rovnováze, může skutečnost přijmout vždy jenom jako náraz do svého krunýře. Pohyb je tu myslitelný pouze jednosměrně, tj. jako manipulace. Subjekt-objektové pojetí světa se tu dostává na hranici primitivismu, "objektivní" (a je to jedno z nejoblíbenějších manipulátorských slov) znamená libovolně přemístitelný, na způsob součástky zaměnitelný, přičemž manipulátor sám je také takto "objektivován," sám je zahlušen a sám je vždy neosobní výslednicí situační osnovy.

Proto není divu, že literatura, která se nevzdala nároku na svůj vlastní vztah k nesamozřejmému světu, je nutně předmětem represe a její představitelé se v očích manipulátorů jeví jako choré osoby. V rámci rigidity jde totiž o tak zjevné vybočení z normy, že poslat takové lidi do blázince vypadá vlastně přirozeně (tento moment při posuzování zneužité psychiatrie někdy uniká), a nemusí tu ani předcházet zlý úmysl. Ostatně každý manipulátor je přesvědčen, že dobro přímo kálí. A však posuzujeme-li tuto literaturu jako ono nepravděpodobné chování v jinak entropickém proudu rostoucí pravděpodobnosti, ocitáme se na prahu jakési naděje, že se i z hry mezi mocnostmi, které v různém stupni chtějí obehrát jedna druhou, stane mezilidský rozhovor.

Už dlouho je zřejmé, že do tohoto rozhovoru vstupujeme pomalu ani ne tak proto, že by chyběla oboustranná snaha něco říci, jako spíš proto, že je prostě zapotřebí začít od definic slov, od deskripce významů, máme-li se zbavit všech předběžných mínění, která v nás pracují na způsob našich vnitřních rušiček. Sluší se tu upozornit, že z jedné strany stolu je nejnebezpečnější záměrná tendence komolit sám význam jazyka technikou falešného kódu a že k tomu slouží tzv. ustálená sousloví (substantivum plus hodnotící adjektivum), která nakonec způsobují, že nikdy není dost jasné, co výsledná dohoda obsahuje. Rigidní struktury takto zbavují organického obsahu právě ta substantiva (to substantní), která v současném civilizačním milieu nelze už veřejně vyřadit z užívání.

V hantýrce nejužšího manipulování např. literatura opatřená hodnotícími přívlastky (nejčastěji pokroková nebo dokonce i socialistická!) představuje takové pojmové vyprázdnění, jaké by v opravdu mezilidské komunikaci nám zabránilo vůbec o literatuře mluvit, neboť poslání literatury, kterou bychom v jistém slova smyslu mohli považovat za jazyk jazyka, se tu redukuje na reklamu tzv. objektivní reality, přičemž tato objektivní realita opět je mocenskou redukcí skutečnosti. Literát se stává zaměstnancem reklamní agentury, která se ovšem neřídí zájmy nějakého spotřebitele "objektivního krásna," nýbrž zájmy svého vlastníka; svět, který sestavuje ze slov, je světem, o němž mocipán sní, že by měl být, kdyby všechno i z vnitřního souhlasu fungovalo tak, jak to realitě vnucuje pomocí jejího "objektivování." Tato literatura je v podstatě mocipánský kýč, to je její specifikum. Jde tu o dokonalé oddělení metafyzického od estetického, pokud ovšem estetikou rozumíme estetiku kýče. Onen tolik vyhlašovaný "realismus" vychází z mínění, že realita je to, nač se provozovatel dovednosti dohodne se svým zaměstnavatelem.

Ano, institucionalizace pokročila tak daleko, že psaní je možné jen s razítkem na cechovní obživence. Cech je ovšem i příslušně hierarchizován, povýšení se děje na základě výkonu v přizpůsobivosti. Literární kritika klesá na úroveň jakéhosi notáře zaznamenávajícího povýšení a degradace za určitý, libovolně stanovitelný časový úsek, obvykle daný výročími nebo konáním politických sjezdů. Nejdůležitější literární událostí je vždy spíš změna vedoucího (nebo dohlížitele nad celou oblastí) než nějaký ten povinný výčet úspěchů připomínající ze všeho nejvíc povinnou kontumaci psů a koček. Ze dvou kroků (anebo i ze dvou set kilometrů) se tento svět jeví jako férie, ale uvnitř probíhá urputná látková výměna.

Abychom však sami nepropadli jisté zlomyslnosti v chápání svého předmětu, poznamenejme, že tento tuhý manipulační model se ve své nejčistší podobě vyskytuje vždy takříkajíc po žních. Dosud naštěstí nelze natrvalo vyloučit ten způsob vztahu k jsoucnu, jakým literatura je, a proto po čase vždy dochází k pokusům skutečnost přece jen otevřít; model se zpochybňuje, a to je právě okamžik, kdy musí být všechny klíčky a výhonky požaty. V Čechách (a platí to samozřejmě i pro Československo) se takové žně odehrály dvakrát. Poprvé, když se model manipulace v letech 48-50 ustavil, podruhé v letech 68- 70, když ho bylo nutné dát do generálky.

Pro první střih je charakteristické, že se neuskutečňoval naráz v celém rozsahu, nýbrž byl při svém uvádění v život pojmově modifikován pozůstatky manévru tzv. československé cesty k socialismu, jíž se rozumělo cosi dnes bychom řekli velmi eurokomunizovaného, co však záhy po střihu přišlo, jak zněla oblíbená fráze, "na smetiště dějin." Manipulátoři  dali rázně najevo, že "není a nemůže být rozpor mezi básníkovým snem o lidském štěstí a mezi politikovou teorií a praxí, která k němu vede." Tedy ono klasické petitio principii spočívající v základech každého objektivismu, který svět pojímá jako prostor pro libovolné realizace racionalistických konstrukcí, a který z apriorní představy tak snadno vyvozuje závěry, jaké by bylo pro jejich očividnou hloupost snad možno smazat s tabule, kdyby ovšem mezitím nebyly zaplaceny lidskými životy.

Česká literatura tehdy platila celým souborem tvůrců, z nichž část odešla do emigrace a jiná, větší, se odhodlala mlčet, i když jistě bez přesnějšího odhadu o rozsahu perzekuce, která ji čeká (uveďme aspoň E. Hostovského a J. Čepa z exilové části, surrealisty kolem K. Teigeho, představitele meziválečné avantgardy Seiferta, Holana, Halase, katolické spisovatele Zahradníčka a Demla, generaci J. Koláře, a ovšem i celou skupinu debutujících nebo debut chystajících autorů jako Hrabal, Hanč, Diviš, Škvorecký atp.) Přesto však se i po tak podstatné vivisekci dalo ještě ukázat na řadu osobností v kontextu písemnictví srozumitelných, byť jich většina již stála za zenitem svého díla (Biebel, Majerová, Nezval, Nový, Olbracht, Řezáč), a tyto osobnosti jako by svou spoluúčastí na vzniku a provozu manipulované literatury dávaly takovému vývoji pečeť osobního rozhodnutí, názorového zrání nebo dokonce a sebechvalně pečeť "zápasu mezi starým a novým."

Ostatně právě sebechvála a falešně dobré svědomí z textů té doby dodnes nejvíc čpí. Charakterizují i začátky další významné součásti takto upraveného rámce českého písemnictví: debuty tehdejších dvacátníků, kteří z přesvědčení buď přijali posunčinu tzv. socialistického realismu, anebo se v ní dokázali dodatečně vnitřně utvrdit, i když se předtím třeba platonicky pokoušeli o jiný výraz. Shodou okolností však právě z této generace, která byla do hry vtažena na principu horror vacui (nejenom v literatuře) a která pohyb do středu dění - nebo lépe: k centrům manipulace - vykonala s velkou rychlostí, vzešel posléze podnět směřující nejdřív k omezení manipulačních příkazů a nakonec i pokus obejít se bez nich. Období tuhé manipulace končí r. 56 nesmělým aktem "odsouzení kultu osobnosti," který, když nic jiného, připravil slušné lidi o to nebezpečné falešné dobré svědomí, a pokud byli nějak klíčově rozmístěni v systému manipulace, demobilizovali jejich objektivnost, podmínku jak jejich manipulovatelnosti, tak i jejich schopnosti manipulovat. Tříbí se charaktery, do dosud rigidní struktury je vtahován prvek organické vazebnosti, který umožňuje i postupné znovuzačleňování tvorby, jaká by ještě včera neprošla pasírovacím sítem ždanovštiny. Počátkem šedesátých let je tak vytvořena půda pro téměř přirozený vstup do literatury (omezení se týkají už spíše témat než lidí.)

A tato doba je také poznamenána nebývalou řadou debutů mladých lidí, kteří přicházejí do tzv. socialistické literatury vychováni socialistickou školou v zemi, která úředně prohlásila, že socialismus byl již vybudován. Jsou to vlastně první živí představitelé "dětí," pro které se to všechno podstupovalo a jejichž zítřejším štěstím se zdůvodňovala ta nesmírná půjčka z budoucnostní banky, kredit životů, osudů a krve. Oni by tedy měli překypovat vděčností, nemaloměšťáckou družností, překračovat, plnit, realizovat tzv. konkrétními činy a mistrovskými díly ta či ona usnesení. Jenomže právě tito lidé ve svém úhrnu jako by nejlépe signalizovali zmatečnost premis, na nichž byl celý podnik založen, odvracejí se od vývojově předepsaných schémat a inspiračně se vracejí k české literatuře jako k svépředmětnému celku. A tak z počátečního uvítacího jásotu je tu jakési polooficiální kyselo, které se později na straně znovuetablované moci tahle se jaksi nepovedla.

Tehdy se také vracejí do nakladatelství a knihkupectví - opakovanými debuty - autoři podrobení vynucené pauze, takže vzniká značně členitá a pod klasický rigidní rámec už technicky nezahrnutelná literární obec, která ve svých nejsoustředěnějších výkonech je schopna znovu před každou estetiku vytyčit otázku po pravdivém smyslu díla, tj. tázat se po metafyzice umění neredukovatelného žádnou služebností vnějším zřetelům.

Z takového zázemí mohla pak literární obec, reformním hnutí 67-69 získat i mravní autoritu (rostouc tou měrou, jakou se společenství dosud ovládaných stávalo pospolitostí) a tato mravní autorita byla posléze důvodem tak zlobného útoku, jaký spisovatele po r.69 stihl.

Jeho vnější průběh je dostatečně znám, některé internější rysy však přesto stojí za pozornost. Vcelku se dá totiž říci, že prostý rámec manipulace, jak je modelově provozována v ostatních zemích soustavy, si už z čistě praktických příčin obvykle nevyžaduje tak rozsáhlé ochromení, neboť je nasnadě, že veřejná i mezinárodní patrnost zásahu svými nevýhodami převažuje nebo přinejmenším nevyvažuje výhodu úplné ovladatelnosti. Možná, že by se i u nás volila méně nápadná forma, kdyby byl k dispozici alespoň takový počet svolných, jako na počátku padesátých let. Jenže sebeuvědomění, k němuž literatura dospěla, úlohu manipulátorů podstatně ztížilo. Pouze úzká skupina vyhlédnutých a hlavně ochotných osob, jaké bylo i při velké benevolenci jen těžko možné označit za autory děl zařaditelných byť jen do rámce státně oceňovaných úspěchů, se přihlásila k nabízené práci (šlo tu přibližně o 15 lidí). Jinak nebyl mezi spisovateli nikdo, kdo by si na přelomu r. 70 mohl jakýmkoli způsobem plánovat svůj nejbližší zítřek. V tomto roce české literatury zaznamenáváme v jejích dějinách dosud nezaznamenaný jev úplného vyřazení všech nástrojů a institucí považovaných prozatím za její nezbytnou součást, a nejen to: na určitou dobu se ocitá mimo i naprostá většina spisovatelstva. Manipulátoři byli dokonce donuceni škrtnout i celou dosud platnou interpretaci literárních dějin sepsaných z hlediska manipulace předchozí, neboť ani kánonické osobnosti nebyly s to přijmout nabízené role, nebo si přinejmenším nedovedly představit, že se taková devastace bude opravdu provádět. Vždyť i většina těch, kteří se už dnes se stavem věcí smířili, nebo se dokonce na něm činně podílejí, prožila tehdy okamžik existenční nejistoty, a teprve s tímto zážitkem byla ochotna reagovat na signál k podmínečné spolupráci.

A tak souběžně s tím, jak z příslovečně "zdravého jádra" iniciátorů vznikalo postupnou kooptací nynější úřední těleso pro zpracování české literatury (má kolem 150 členů), dostávali se ostatní do postavení typických no-manů, až posléze stanuli vedle ineditního proudu, který tu žil už předešlých dvacet let. Kruh byl opsán. manipulace co do struktury, tj. co do významu, odhalena, zároveň však zcela zjevně a nepřehlédnutelně ozřejmen i význam literatury.

Osud českého spisovatele totiž závisí (a nejspíš na velice dlouhou dobu) na způsobu, jakým si kdo zodpoví takto velmi osobně položenou otázku po podstatě tvorby. To, co se při provozování jiných profesí v každodenním životě jeví spíš jako samozřejmé (svět je daný) a čeho ne-samozřejmost je třeba teprve odkrýt zfilozofičtěním života, zde jaksi upřednostněně trčí, neboť spisovatelství už předem podléhá problematizaci až výhružně neopominutelné. Až poté, co se v Čechách odhodláte odmítnout dar nesamozřejmého života, nabídne se vám pseudosvět se svými jistotami.

Vstoupili tam mnozí. Někteří (a těch zase nebylo tolik) s přímým zájmem na účasti v manipulační hře, jiní s pocitem. že nemohou oželet svou pracně získanou dovednost, jejíž uplatnění je možné jenom v cechu (ten je zatím na své dovedné velmi chud) a jiní opět až po dlouhé odmlce (a pod tlakem) připraveni odvolat v naději, že čert nakonec nebude trvat na podmínkách smlouvy anebo že se mu nakonec v okamžiku splatnosti vykroutí jako český Honza v české pohádce. Jenomže základní technikou právě tohoto druhu vstupu je tzv. sebekritika, tj. veřejné sebepokoření a sebeztotožnění s nazíracím úhlem svého ničitele (jako když si přemožený pes lehá na záda, aby odhalil břicho), mistrovský kousek manipulační psychologie, po němž integrita osobnosti, jeden z důležitých předpokladů tvorby, je obvykle trvale porušena. Stupeň ponížení je ovšem dán stupněm provinění anebo stupněm zájmu o tenkterý hlas. Zpravidla však ani pak takoví jedinci se nestávají plnoprávnými členy cechu, nýbrž víceméně trpěnými externisty (jakými se po letech mlčení stali např. B. Hrabal, J. Šotola, M. Holub a celkem asi ještě 12 dalších autorů).

Za bariérou, když odečteme více než padesát těch, kteří ze země odešli, zůstalo tady to, co představuje současnou českou ineditní tvorbu, a pouze díla, která vycházejí v jiných jazycích anebo - z menší části - v exilových nakladatelstvích (většinou vzniklých po roce 69), tvoří jakýsi korektiv samovydavatelského zkreslení. Emigrace se prostě stala nedocenitelnou součástí domácího života a je také tak doma chápána. Jako kdyby teprve druhý exil dal plný smysl prvnímu a postavil ho do nového světla, ve kterém byla viditelná kontinuita i kořeny. Na tu novou, zvýšenou a velmi důkladně podbetonovanou bariéru si ovšem bylo potřeba zpočátku zvyknout, a třebaže čerství příslušníci gheta měli zde už jistý vzor ve starších rukopisných edicích, využít ho mohli jenom zčásti. Nový soubor byl značně různorodější a hlavně rozsáhlejší, formy komunikace se musely většinou teprve hledat, takže nynější její typ se ustálil až kolem roku 72. Tehdy se začalo upouštět od soukromých čtení v bytech autorů (tento způsob byl několikrát předmětem zásahu a navíc omezoval jak rozsah díla, tak i počet pozvatelných zájemců) a díla se stále častěji prezentovala jako stroj opisné knížky. Avšak myšlenka přímé autorské garance za zveřejnění nebo přesněji: za výskyt artefaktu, zůstala uchována a podnes odlišuje české samovydavatelství od tzv. samizdatu. Koneckonců podtrhuje se tak stanovisko, že autor má přirozené právo působit svým dílem v zemi, kde se narodil a žije (tedy helsinská formulace ještě před Helsinkami), a zdůrazňuje se hledisko legality a kontextuality takové činnosti.

Nejznámější vydavatelský počin známý dnes jako Edice Petlice zahrnul do své sféry nejprve autorský okruh soukromých čtení a později navázal i na všechny ostatní samovydavatelské aktivity, třebaže ty si i nadále uchovaly samostatnost a specifičnost (např. v zastoupení překladů) a časem podchytil i debutanty a spisovatele, kteří k rozhodnutí pro tento druh seberealizace dospěli po delší úvaze, takže soupis petličních titulů přesáhl dnes již stovku. Vezmeme-li na vědomí, že odevzdat svůj rukopis veřejnosti tímto způsobem znamená doslova ocitnout se "pod petlicí a pod zámkem", tj. uzavřít si jakoukoli možnost publikování (odtud onen nejprve pouze kolokviální a později zúřednělý název edice) a často vystavit sebe i své nejbližší nejrůznějším šikanám, a že i navzdory tomu všemu jen jediná z těchto samovydavatelských řad může dokonce počtem titulů více než obstát v soutěži se současnými nakladatelskými oficínami, je myslím polarizace nynějšího českého literárního jeviště jasně patrna. A mluvíme-li tu o Petlici, nevytváříme tím žádné pořadí důležitosti ve vztahu k ostatním edičním řadám, neboť vzájemnost a spolupráce (jednotlivá díla jsou přebírána) zůstávají při zachování všech osobních nebo umělecky odlišných stanovisek stále tím nejpodstatnějším rysem ineditního proudu.

Je ovšem jisté, že tak nezvyklý způsob života celé jedné literatury vede i k žánrovému posunu. Akcentují se bezprostřednější výrazové formy, např. deníkový záznam, dopis, autobiograficky laděná konfese, a naopak potlačuje se každá artificielnost, každá řemeslnost živená a zpětně produkovaná trhem. Je tu prostě autor a čtenář téměř bez mezičlánku, přičemž čtenářem se rozumí opravdu jenom ten, kdo knihu přečte a pokud možno dbá, aby to vydržela a byla co nejdéle čitelná. Čtenář nemasový, nespotřebitelský, ale po jednom průzkumu na toto téma zároveň i početně nezanedbatelný, a rozhodně i v tomto kvantitativním ohledu schopný konkurovat čtenáři tištěné státem doporučené beletrie. A tento viditelný čtenář propůjčuje ineditnímu dílu nutnou složku sdělitelnosti, on je to, kdo autorovi umožňuje odpoutat se od knihy jako od hotového tvaru, doslova vy-dat ji a považovat také ineditní prezentaci za skutečné první vydání.

Vznik takového opravdu mezilidského dialogu je asi tím nejcennějším výsledkem a nejdůsažnější změnou, která do určité míry našla i svůj formální výraz v tzv. Československém fejetonu, této specifické součásti Petlice. Fejeton je tu míněn ve svém původním slova smyslu jako jiná, pod čarou stojící část novinové stránky, která se nevěnuje denním politickým zprávám, nýbrž promlouvá besedním tónem o žitém životě; částí nad čarou se však stává celý ten na výsost úspěšný a hrděsoutěžící svět manipulovaného zpravodajství. Reakce ovšem není polemická, nýbrž konstitutivní, vytvářející atmosféru univerzálního dialogu, mezilidskosti a obecenství.

Taková tendence nejspíš vede také k tomu, že v oblasti myšlení o literatuře převažuje výkladový esej nad celkem neúspěšnými pokusy o zavedení běžné kritické praxe ineditní formou. Ne snad že by panovala shoda o úrovni jednotlivých děl, jako spíše proto, že prostor takto zúžený vylučuje každý exhibicionismus a sám asi vyžaduje větší uměřenost i těch nejkritičtějších projevů (aniž by se ovšem předpokládalo, že ineditnost sama může dílu zaručit nějakou hodnotu.) Zdá se však, že literární kritika ve své arbitrární poloze denního reagovaní je samovydavatelsky neobnovitelná a že její umlčení je účinnější, neboť vztah k širšímu publiku je dán bezprostřednějším stupněm závislosti, než jakého lze ineditně dosáhnout. To už texty závislé na reprodukční technice nebo reprodukčním umění mají i v těchto podmínkách větší životaschopnost, i když jsou obdobně handicapovány. Jediný pokus skupiny ochotníků uvést Havlovu verzi Žebrácké opery (r.1975 v Počernicích u Prahy, kde se představení zúčastnilo 300 lidí) vedl úřady k razii na účastníky i herce, takže tato premiéra vejde do dějin českého divadelnictví přinejmenším jako drama s největším počtem existenčních obětí. Přitom nešlo o to dráždit či provokovat moc, nýbrž jednalo se o prosté předvedení předem ohlášeného textu. Jako obvykle v takových případech udělal své ressentiment a hledisko třídní kvalifikace mluvčího (tj. posuzování věci podle toho, kdo mluví, a nikoli podle toho, co říká).

Jeden z nejnebezpečnějších aspektů takového ressentimentního chování tkví ovšem v tom, že si i druhá strana - po tolika šikanách - dá nakonec vnutit (negativní vazbou) zorný úhel manipulátorů. Není proto od věci vždy znovu zdůrazňovat, že ineditní literatura je jednou ze součástí nedílného celku literatury české, do níž patří jak knihy, které vycházejí v zahraničí, tak i ty, které ve zvláštních případech třebas už zítra mohou vyjít doma, a že toto sjednocující hledisko je podstatné pro všechny oblasti českého a československého života, neboť právě ono charakterizuje jiné myšlení na rozdíl od selektivního a aprioristického objektivismu moci.

Ne, českým ineditním knihám nejde o žádnou polemiku s tímto objektivismem, ani o formování nějaké opozice proti němu, tyto knihy prostě nemluví k mocným jako k někomu, kdo má být nějakým zvláštním způsobem oslovován, dotyk je vždy spíš koincidencí pohybu zaměřeného jinam, k celistvosti, jíž i tito mocní jsou pouze částí. Právě názor, že cokoli se děje mimo manipulační impulzy, musí být opět manipulací nanejvýš jenom odjinud řízenou, je dokonalá sebe projekce vlastního životního obzoru. Ve své pavlačové podobě nabírá ještě jeden další odstín: osočování lidí jiného myšlení (a ne pouze smýšlení!) z elitářství, individualismu etc... Jako kdyby už dávno nebylo zřejmé, že v literatuře nejde o nějaké sebevyjádření a že literát už dávno není (pokud kdy vůbec byl) celebrantem toho či onoho sebevyjadřovacího rituálu, nýbrž má-li vůbec nějaké poslání, musí daleko spíš než sebe vyjádřit hlas té nesamozřejmé (a ovšem nemonopolizovatelné) pravdy,jaká se odhaluje vlastním sebevsazením a takto se popřípadě otevírá i pro jiné.

(VACULÍK, Ludvík. O Petlici zámku Švarcenberku. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 36-40)

"Tak jsem vám to pěkně zabalil, že mě to až mrzí," pravil podplukovník Noga. Těžký balík převázal konopným provázkem, z něhož ukroutil i jakési držadlo, abych ho snadněji unesl. Balík obsahoval asi čtyřicet svazků Petlice, které mi Matura-Martinovský vzal při domovní prohlídce pořádané v dubnu 1975 na počest Závěrečného aktu helsinské konference. Seznam odňatých věcí měl 86 položek a byl v něm mezi jiným i 2krát Seiferův Morový sloup, 6krát Skácelova Chyba broskví s Vaculkovými ilustracemi, 2krát Grušova Modlitba k Janince... Teď jsem to dostával nazpátky. Mezi vrácenými věcmi byla i položka č. 65: "útržek papíru obsahující seznam čs. spisovatelů tzv. Edice Petlice".

O dva roky později, při domovní prohlídce na počest Charty 77, mi zas vzali celý koš věcí a většinu potom vrátili, mezi nimi i položku č. 17: ,,2 listy - přehled o autorech edice". (Příloha č. 1) Vyložili jsme si to, já i moji přátele, příznivě: jako "judikát" potvrzující, že na našem "podnikání" není právní závady.

Život si většinou sám, bez plánů a předběžných idejí, umí vyrývat potřebné cesty. Co se vyvinulo ve významný kulturní podnik, začalo tím, že Ivan Klíma potřeboval opsat rukopis Malomocných, a aby mu to nepřišlo moc draho, nechal si udělat víc kopií a prodal je zájemcům. Těch se hned našlo víc, než nač stačily kopie. A mně právě vrátili ze Spisovatele Morčata, napodobil jsem tedy Klímu. Opisy měly formát A4 a byly spojeny zprvu jen kancelářsky. Mohly by z toho však být úhledné, vázané knížky, a mohla by z nich být edice…

Vymyslel jsem pro ni název: byl skryt ve formulce "Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu". Nikomu jsem to však neřekl, aby se mi nesmáli, zvláště Klíma. Na lepší, výstižnější název Petlice přišel jsem později. Prvním číslem edice učinil jsem ovšem svá Morčata. Byla pak opsána nejmíň desetkrát. Po celou dobu jsem si.dával pozor, aby se tu nedala najít nějaká spekulace a zisk: "prodával" jsem tedy kopie rukopisu autorům i dalším odběratelům za úhradu papíru, opisu a vazby. Odměna písařky byla vypočítána podle sazebníku platného v redakcích. A když byl výrobek výslovně označen jako rukopis, opatřený autorovým podpisem, myslel jsem, že se tomu nedá už nic vytknout. Nepovažoval jsem ho dokonce ani za žádný "samizdat", kteréžto slovo je mi protivné. Autorům jsem předkládal vyúčtování honoráře: za kolik si mohou své dílo koupit. (Příloha č. 2)

Toto podnikání mě velice bavilo. Jeho rozmach představoval jsem si tak, že do něho vtáhnu všecky významné autory. A že přes "výslovný zákaz" budou se opisy jejich děl šířit dál a dál do neznáma. Na exilová nakladatelství jsem nepomyslel, ani jsem o nich nic nevěděl.

Jenže já jsem skoro žádné významné autory neznal! Já jsem v letech 1967-1969 znal osobně moc málo spisovatelů tehdy slavných a vlivných, do jejichž "vládnoucí" skupiny mě povrchní třidiči zahrnují. Se svými dvěma knížečkami, a proslulejší víc jednou řečí a jedním delším článkem, cítil jsem se takovým mimoběžníkem: abstraktně jsem ke spisovatelstvu měl úctu, konkrétně však, jak jsem ten svět poznával, odrazoval mě spíš. Já tedy dodnes neznám Mňačka ani Lustiga, nekamarádil jsem se s Ptáčníkem ani Šotolou, neznal jsem Skácela ani Mikuláška, nepromluvil jsem víc než pár vět s Procházkou či Březovským, Trefulku a Uhdeho jsem rozeznával jen podle diametrálně odlišných figur, nebyl bych poznal na ulici ani na fotce Otčenáška a Řezáče, nechodil jsem tehdy ke Kohoutovi ani k Daňkovi, postavy jako Drda či Aškenázy jsem viděl jen zdálky, o Neffovi jsem myslel, že už je mrtvý a Olbracht ještě živý, o Pilařovi jsem věděl jenom, kde bych ho potkal, a o Jiřím Hájkovi, proč se mu nadává, Skálu a Závadu jsem určitě nikdy nepotkal, i když ano, protože jsem je neznal. Majerová-Glazarová na nějaké schůzi, to jsem ani neuměl rozlišit od sebe, o Křížovi a Kryštofkovi jsem dlouho myslel, že je to někdo jiný.

Tím méně jsem znal opoziční a potlačované spisovatele. Teprve cestami Petlice dostal jsem se blíž k Havlovi, Grušovi či Kabešovi. O Petlici jsem vůbec prvně mluvil se Seifertem, Patočkou a Černým, jenž mě až polekal, jak vážně ji bral. Petlice mě přivedla i do tak extrémně protilehlých světů, jako byl Třešňák a generál Sacher. Jednání o rukopise mě dovedlo k Peckovi i Kautmanovi, k Čivrnému i Bedřichu Fučíkovi, k Urbánkovi i Dvořákovi, k Topolovi i Landovskému, k profesorce Komárkové, dávněji, a nedávno k Radimu Paloušovi. - Já jsem ve svém předpetličním období neznal v Praze ani Nogu!

Obcházeje se svou agendou, musel jsem jednou vstoupit i na místa skoro neznámá, například do Slávie: a tam jsem natrefil Koláře, Hiršala, Pechara a Vladislava. V posledním jsem našel milou a povzbudivou konkurenci: Vladislav měl svůj vlastní ruční podnik, edici Kvart. Některé její tituly jsem dal opsat i v Petlici, například všechno od Koláře. Když jsem, s Vladislavovou účastí, sestavoval první celkový seznam děl "prezentovaných" Petlicí, shodli jsme se, že pro příští informaci a upozornění badatelům měla by do seznamu být zahrnuta i díla, jež nebyla opsána v Petlici. Vůbec, jak se tato činnost větvila, stávalo se nutným zaznamenat i díla, jež si rozepsali a rozšířili sami autoři. Proto se tu uvádí několikrát například Jiří Ruml, Sborníky Moravská čítanka, vydané v Brně, jsou tu uvedeny, aby na ně byl upozorněn příští literární historik. Nebylo v našich silách opsat všecko.

První a hlavní písařkou Petlice byla Zdena Erteltová, jež zrovna přišla o zaměstnání. Měla knihovnické vzdělání, chtěla si hned začít hrát na vědu: založila kartotéku, vedla bibliografii... bylo mi to trošku směšné, dnes bychom to potřebovali. Ale stejně to zmařila Bezpečnost, jak si nás začala všímat. V největším rozmachu psalo Petlici současně šest písařek. Vznikaly však pobočné  "manufaktury", jedna i v Brně. Nechtěl jsem o nich ani vědět, jen jsme si vyměňovali knihy. Abych měl přehled o práci, též o její kvalitě, přidělil jsem každé písařce jinou větičku do kopyrajtu, prozradím dnes jenom Bednářovou a Rektorisovou. Formulka "v.z.d.o.r:"' zůstala původní písařce. Začíná-li věta slovem "Autor", opisoval si rukopis autor sám. Za veliký amatérský výkon, profesionálně však dokonalý, považuju Hanzelkův opis díla Ceylon, ráj bez andělů (č. 48); také Zikmunda jsem poznal až při té. příležitosti. Upozorňuju, že identifikační věty nelze už brát spolehlivě: z původních opisů si totiž potom opisoval, co kdo chtěl, i s tou větičkou.

Největší výkon, kromě Z.E., podala Otka Bednářová. Ta odevzdávala své opisy i svázané! Myslím, že její pronásledování pak bylo pomstou za Petlici. Neznám podrobněji případ Jiřího Gruntoráda, ale i on pykal nejvíc za to, že měl svou vlastní "manufakturu" Petlice. Útok na Petlici nešel přes autory, ale přes písařky, vazače, organizátory. Tak byla paní Šinoglová ze Znojma odsouzena za opisování Trefulky a Vaculíka, jichž si však soud nevšiml. Zdena Erteltová by měla najít čas a formu, jak napsat o své zkušenosti. Jednou jsem dostal upozornění, že knihárny Tomos mají kamsi hlásit zakázky psané na stroji. Abych to hned vyzkoušel, dal jsem tam tenší knížky, bylo to něco od Kantůrkové; byly zabaveny. V úkrytech se mi začaly hromadit opisy. Edice Kvart se usmívala: Vladislav si ji vázal sám a vlídně mě to chtěl naučit. Jenže jeho měsíční výroba a moje! Nezávislou výrobní cestu si našla i nová Edice Expedice, jejíž pan řiditel Václav si usnadnil úkol i tím, že místo autorů podpisoval knihy sám. Vznikaly všelijaké elitní, bibliofilské edice, kde se knížka sama stávala dílkem, ty si ze všeho, co kolovalo, vybíraly bonbónky.

Na Petlici zůstávala všední služba a nutnost: už nečitelným rukopisem se podepsal na své knize Žil jsem s miliardářem Edvard Valenta. Při tom jsme se, s Jiřím Grušou, dověděli, že má ještě jeden, poslední rukopis: dokončený? Paní Valentová mi román Žít ještě jednou dala přečíst. Kdo ho měl posoudit? Jaké je to dílo? Určitě dost zajímavé na to, aby příští nakladatel a kritik o něm rozhodl; bylo tedy třeba pojistit jeho existenci a upozornit na ni. Vyšel v Petlici s ediční poznámkou a s úryvky dopisů, v nichž autor o své práci hned pochybuje a pak jí zas věří. Index udělal chybu, že román vydal bez těchto doplňků a vystavil autora i sebe zbytečné kritice. Potřeba zachovat pamět i památku vedla nás k autorovi jako Vilém Sacher (Krvavé velikonoce, č. 114) nebo pražský pekař Antonín Vais (Zrození a pád jednoho vykořisťovatele, č. 320). Proto je v seznamu i Kronika mého života (č. 242) od brněnského starosty Podsedníka,  kterou jsme nestačili opsat, takže existuje jen u toho, kdo ji má v Brně. Věra Hájková-Duxová (č. 350) psala své vzpomínky jen pro své děti; ale její suše informativní styl, jímž mluví o tak zpráskaném námětu, jako je válka a koncentráky, mě chytl, a je to jeden z neopomenutelných pramenů pro studium té doby.

A najednou se začalo o Petlici mluvit i venku. Dostal jsem do ruky knížku ze Sixty-eight Publishers se znáčkem Petlice. Znáček byl otiskem mé novoročenky, jakou jsem dva či tři roky posílal autorům Petlice s přáním, aby už příští rok byl klíčkem k visacímu zámku. (Příloha č. 3) Toto moje přání se splnilo nejprv na Šotolovi, jemuž za jakýsi ústupek otevřelo se nakladatelství. Další byl Holub, Hrabal, Seifert... Já jsem se k těm ústupkům stavěl - nijak. Jaksi musela přijít změna! Účelem Petlice bylo právě probořit mlčení. Úřady odvracely autory od účasti v Petlici mlhavými sliby s pohrůžkami, například Hamšíka a Ptáčníka. Když jsem byl požádat o rukopis Branalda, řekl mi, že jedná o jeho vydání někde, a rukopis potom dost brzo vyšel. Když se díla z Petlice začala objevovat v zahraničí, všimli si toho nejen ostatní autoři, ale hlavně Bezpečnost. Její chování se zhoršovalo. Kteréhosi podzimu, nevím či 1975, či 76, položili přede mne tři možnosti: odejdu do zahraničí, nebo nechám Petlice, nebo... Poslední, velice sprostou možnost splnili v lednu 1977. O tom mě čeká ještě psát. Celá léta jsem slýchal: nechejte Petlice, a můžete si psát, co chcete. V té době jsem své účetnictví choval v podobě motáků ve škvíře zdi pod okenní deskou. (Příloha č. 4)

Zatím však sama Petlice tlačila mě opačným směrem: chtěla víc a víc. Brala mi všechen čas, a neměl jsem peníze. Nestačil jsem ani číst cizí rukopisy a přetahovat knížky. A nemyslete, že je tak moc spisovatelů, co jsou ochotni sáhnout pečlivou tužkou na kolegův rukopis, opravit překlepy, přemístit čárky. Pořád bylo několik titulů v opise, ve vazbě, v taškách připravených k úprku. Byly v tom už i dost velké peníze: odběratelé si zajišťovali knihy tím, že mi dávali dopředu i tisíce; ty rotovaly v materiálu a práci. Dělat bylo co jak v nějakém nakladatelství: fotografický doprovod, ilustrace, zvláštní vazba, a když byl vyřazen Tomos, lepit knížky do tapety. Rukopisy nikdo neredigoval, až výjimky, dokonce ani autorovi se nechtělo korigovat druhý či třetí opis. Jenom Gruša rukopisy, které získal a donesl, také upravoval a vypravil: například Pištoru, ale i generála Sachera. Sergej Machonin přinášel v té době tituly zredigované a vypravené. A Jan Vladislav. Jednou jsem jednomu autorovi přinesl balík jeho opisů a požádal ho, aby si je sám odnesl do vazárny. Podivil se: "Proč já?" To mi dalo vědět, jak blbá je moje situace: oni si myslí, že mě někdo za to platí.

Jednou mi došla zpráva, že na zasedání jakési Mezinárodní unie nakladatelů se mluvilo o Petlici a že jsem dostal cenu 10 000 marek. Následoval výslech, ihned: "Takže vy vedete nakladatelství!" Kdežto peníze dlouho vázly. Hájil jsem se, že za nic nemůžu, a té Unii jsem napsal, jak mě to těší, ale co je Petlice: nikoli nakladatelství, nýbrž obranná aktivita umlčovaných autorů. Ukázalo se, že zpráva byla mylná, není žádná cena.

Asi v roce 1979, už to nevím, dostala Petlice opravdu cenu Jana Palacha. Lekl jsem se důsledků, i se zaradoval. V první minutě mi napadlo, že je to pro mne. S každou další minutou jsem si uvědomoval, že tak to jistě míněno není. Rozdělil jsem 120 000 Kčs, po poradě se dvěma lidmi, na tři díly: jeden jsem poslal do Brna, druhý jsem dal muži, jenž víc než já vědělo ostatní, mimopetliční ediční činnosti; v té době už existovala různá periodika a sborníky z oboru dějin, práva, politické ekonomie... Ze zbylé třetiny jsme toho roku mohli udělit cenu Edice Petlice. Deset tisíc jsem dal jednomu mladšímu člověku, literárně a organizačně činnému, který je moc potřeboval. Pět tisíc přišlo na "fond psacích strojů": protože některým písařkám jsme museli koupit nový stroj; několik je jich dosud v archívu ministerstva vnitra. Dále jsem si uhradil provozní manko, jež mi po čase i při mé směšné důslednosti muselo vzniknout ztrátami knih, poruchami pošty, policejními zásahy, chybami evidence. Několik tisíc mi zbylo, a jsem rád, že konečně mám příležitost veřejně ty peníze "vyúčtovat". Až teď si uvědomuju: pamatoval jsem nějakou stovkou na písařky? Bojím se.

Asi v tom roce 1979 začal jsem živnost v té podobě balit. S přáteli jsme projednali a rozhlásili, že Petlice trvá dál, její tíha se však postupně přenese na autory, budou-li mít zájem. Zůstane však centrální přehled: kdo chce, aby byl uveden v Petlici, odevzdá evidenční exempláře. Proto od čísla 200 počet titulů připadajících na rok klesá. Neznamená to, že bylo napsáno míň děl, my však už nevíme o každém. Ale neznamená to ani, že bychom vzali na vědomí dílo, jež nemá literární či informační cenu.

Čím tedy byla a je Petlice? Byla od začátku míněna jako zařízení, jež pomáhá uchovat ruko- .

pisy, pojistit či rozmnožit jejich existenci. Informuje zájemce, zvláště odborné, o tom, co píší známí autoři, či jací noví se tlačí nad obzor. Tím se Petlice lišila např. od Kvartu či Edice Expedice, jež - jak jsem to chápal- chtěly náhradně obsluhovat jistý okruh lidí a měly i svou "ediční politiku". Edice Petlice zakládala prameny pro příští studium naší doby, nejen tedy literatury. Shromažďuje materiál pro příští literární kritiky a historiky a pro opravdickou ediční činnost, za lepších poměrů. Hlavně však, myslím, Petlice dávala autorům pobídku i termín, s jistou možností konfrontace, s kritikou a čtenářstvem. Netušil jsem však to možná nejúčinnější: že bude autory ohlašovat i ven, zahraničním nakladatelům českým i cizím, prostírat před nimi zdejší nabídku. Zaslechl jsem, že tato položka má být námětem zvláštní studie či zprávy: průnik české a slovenské literatury do zahraničí.- Říkám české a slovenské, ale ta slovenská nás tolik nepotřebovala, asi. To také ať prozkoumá někdo povolaný.

Dokumentační středisko, jak vidím, nemá ve sbírce všecky tituly obsažené v seznamu Petlice. V tom mu můžou pomoci už jen autoři. Ani já jsem je nikdy neměl všecky. Chybějící jsou v archívu ministerstva vnitra. Jednou určitě dojde k příznivému sloučení obou sbírek. Když odtud odjížděl Jiří Lederer, vytrvalý odběratel Petlice, nechal mi tu deset tisíc, abych mu knihy posílal. Jak? Většinu z nich nedostal, i když jsem je odevzdával na domluvenou adresu. Nespotřebované dva tisíce vešly do "provozního fondu". Dneska dělám pro Petlici jen to, co se mi chce, co můžu, k čemu mám osobnější vztah nebo o co by se jinak neměl kdo postarat. vývoj leží na autorech.

Při poslední domovní prohlídce mi vzali všecko, co bylo psáno na stroji, kromě Seifertova Morového sloupu s Bauchovými grafikami. Říkám té knížce "krásná kurvička", začal jsem o ní psát, ten nadpis je zaujal, nedopsal jsem to pak už. Krásnou kurvičku sebere každá šťára, ale zas ji musí pustit a ona jde mezi lidi. Založil jsem jí proto spis (příloha č. 5), a ten mi ji tentokrát zachránil: když vyšetřovatel vzal knihu do ruky, otevřel desky a přečetl si moje zápisy, zamručel jenom a knihu nerad vrátil.

Po jakési době konalo se soudní řízení o odňatých věcech: zda mi je vrátí, či propadnou státu. Takové řízení má se konat vždy, ale většinou se nekoná, věci leží kdesi už patnáct let, s porušením zákona, zas. Na jednání jsem se prachsakra důkladně připravil. Některých věcí jsem se rovnou zřekl. Jiné jsem považoval nesporně za nezabavitelné, o zbytku jsem si připravil podrobnou řeč, výklad, agitaci, školení, citový nátlak na porotce. Mezi knihy nesporně dle zákona nezabavitelné patřil i stroj opis Seifertova Deštníku z Piccadilly: přinesl jsem si k soudu jeho čerstvé knižní vydání! Na místě prokurátora seděla... no, ženská osoba, kterou by jiný, neopatrný, nazval ošklivou babou. Během jednání, jež ji vůbec nezajímalo, si asi desetkrát před zrcátkem osahávala své podřadné vlasy, a když jsem proti ní zvedl výtisk Deštníku z Piccadilly, řekla asi toto: Co je vytištěno, je nezávadné, toto však je psáno na stroji. Nevrátili mi ani ty uvozovky na konci. A Nejvyšší soud jim to tak potvrdil. Místo kletby přísloví: Cuius regio, eius stupiditas.

Výňatky z Českého snáře.

(Ludvík Vaculík: Český snář, Brno, Atlantis 2002. 481 s.)

Pátek 26. ledna 1979

Včera jsem u Mirky dostrojoval almanachy: lepil na desky ptáčky a do přebalů vyřezával kolečka, aby ptáčci byli vidět. Domácí mi pomáhali. K tomu jsem koupil litr bílého Kamenáče, který jsem započítal do ceny almanachů (koruna za kus), a stejně by to nikdo jiný tak levně nedělal. Už proto musím této práce zanechat, že se někdy cítím olíznut podezřením, jako bych z ní něco měl. Odlišná povaha od mé může si totiž o mně pomyslit: jinak by to přece tak dlouho nedělal! Sedmý rok. Někteří odběratelé se začínají na mě tvářit shovívavě jak na živnostníčka, jemuž chtějí pomoct udržet existenci. Ano, a zatím má vlastní živnost hyne. Onehdy mi Madla řekla, že naši kluci za mnou vedou takovéto komentáře: Je to vlastně hanba, mohl by napsat takové věci, a tahá se po Praze s cizími pitomostmi!

Úterý 27. února 1979

Když jsem jednou řekl, že objednávku nepotřebuju, což byla nabídka, aby to udělala načerno, do vlastní kapsy, chladně mi podala objednávku k podpisu. Teď řekla: „Expres?“ – „Ano.“ – „Barva?“ – „Olivová.“ Jestli někdo čeká na první příležitost udělat nám škodu, teď ji má. Jel jsem na Kampu a hodil Mlynárikovi do schránky jeho originál „Písaček“. Nechtělo se mi zvonit a mluvit s někým. Šel jsem pomalu Kampou k domu, kde bydlí Pithartovi, abych jim stejnou cestou vrátil vypůjčeného Ladislava Klímu. Jenže jsem zjistil, že mají schránku společně s těmi lidmi, co s nimi mají i záchod, a neměl jsem obálku, do níž bych knížku vložil s adresou, tak jsem šel na tramvaj. Kdybych cestou potkal Petra, mohl by se mě zeptat: „Nazdar, byls u nás?“ – „Nebyl,“ odpověděl bych vítězně. V tramvaji jsem přemýšlel, co ještě musím udělat, než toho budu moci nechat. Někoho nechám vyzvednout z vazby Kohoutovu „Katyni“ a musím ji prodat. Do vazby musím ještě dát Rotreklovy básně „Nezděné město“, jsou už rozepsané a on je Brňák. nechám ještě jednou opsat Mezníka - Šimsu, protože první várka se jaksi lehce roztratila. A Šimečka! Ten se má vyzvednout příští týden, pak rychle s ním pryč. A když dostanu zpátky tři tisíce, které jsou v „Černé hvězdě“ Evy Kantůrkové, spočtu to, udělám inventuru a krach nebo vyvěsím ceduli „Pro nemoc zavřeno“. Ovšem začal jsem číst tu Boženu Komárkovou, druhý výbor jejích studií „Evangelium a sekularizovaný svět“, to už musím dodělat, to nejde!

Úterý 6. března 1979

Jan Mlynárik mi přišel říct, že už nestačí poslat Tatarkovi knížku k opravě, proto ji přečetl a opravil sám. A odevzdal mi seznam asi třiceti drobných chyb. Mám tedy třicetkrát otevřít třicet knížek a do každé sáhnout perem. Nebo po kom to mám žádat? Také mi oznámil, že už brzo mi odevzdá výbor z Tatarkových politických statí z let 1968-69. „Fajn,“ řekl jsem, „ale odevzdej mi taky slovenskou písařku. pak budeme jednat.“ Chytil mě s medvědí důvěrností za klopu saka a pravil: „Tož neblázni, ty, Ludvo! Však víš, že jsme tu jenom dva: ty a já!“ Odcházeje mávl velkoryse rukou a pravil: „Ty už si nějak poradíš.“ Jednali jsme samozřejmě na chodbě. Spadl jsem do křesla a začal číst ty chyby. Když mají v Praze prezidenta, ministry, náčelníky a bachaře, nemohli by si, zasranci, delegovat tobôž jednu disidentskou písařku? Boha jejich, slovenského!

Pátek 9. března 1979

Venku jsem Mojmírovi všecko řekl. Vybuchl: „Já na to už úplně kašlu, co říkají tvoji přátelé! Tys mi nejprve říkal, že se ti povídka líbí!“ – „Ano, tím jsem chtěl říct, o kolik se zlepšila ve srovnání s první verzí. Ale je taková zásada, že za každým rukopisem musejí stát dva nebo tři lidé.“ – „Tak tuhletu zásadu jste prvně uplatnili až v mém případě!“ – „Prosím tě, neblázni! Kantůrková byla skálopevně jistá, že má knížku hotovou. Vztekala se, možná i brečela tajně, nakonec to vzala jako chlap a knížku předělává.“ – „A co Klíma říkal,“ křičel Mojmír, protože řvoucí proud těžkých aut valil se metr od nás, „cheche, ten mě jistě nemůže ani cejtit!“ – „Klímovi jsem to nedal číst,“ křičel jsem také, „obracím se úmyslně na lidi, kterým se líbila tvoje předchozí knížka, abys věděl!“ Čekali jsme na přechodu, strážník dlouho neobracel světla. Mojmír pravil: „Ty vůbec nevíš, co jsem od té doby napsal, a ani se to nedovíš!“ – „Proč!“ – „Abych ti nedělal potíže s kamarády a neměls tu trapnou povinnost rovnat mě mezi ně nebo zas vysvětlovat mi jejich postoje.“ – „Jsi uraženec.“ – „Nejsem.“ – „Ale jsi.“

Pátek 16. března 1979

Cestou od zubaře koupil jsem kuře, upekl je a letěl vyzvednout svázanou „Katyni“. Je to jeden z mých nejdelších dluhů. Ještě vypravím tři Komárkové, a zavírám krám. Nikdo mi to nechce věřit. „To nemyslíš vážně. Petlice nesmí skončit!“ Však ona neskončí. „Petlici nevydává Vaculík, tu vydává kdekdo,“ řekl u soudu kterýsi z brněnských chlapců správně. Od Pavla Kohouta došel první dopis. Potvrzuje, že fejetony dostává, nevím jak, a do naší polemiky píská mi intimně zajímavou notičku: „Soukromou osobou se nestaneš, hochu, zanech naděje, snad až k stáru, ale to už zas nebudeš po tom tak toužit, spíš po jakémkoli společenství, třebas i hrdinů...“ Ovšemže se stanu soukromou osobou, když budu chtít. Vím však, že by to muselo být mlčením a mlčením...

Úterý 20. března 1979

Léta deptá mě svědomí, že místo práce chodím, nosím, mluvím, lepím, stříhám. Místo psaní čtu cizí smyšlenosti, rediguju, koriguju a jednám za autory, kteří neumějí ani, jestli na konci přímé řeči má být nejprv tečka a pak uvozovky, či naopak. A když píšu, tak ne tlustou knížku, ale jakési komentáříky šaškovsky čtverečkované, omlouvaje se před sebou, že vpouštím do dusivé atmosféry kousky nadějnější barvy. A čas a síly mi utíkají. Jednou, kráčeje Belkredkou dolů, uvědomil jsem si: No a co! Však je to moje zaměstnání, sám jsem si je vyvinul. Přišel jsem domů a ode dveří preventivně zaútočil: „Tak! A nikdo mi nebude sugerovat, že bez razítka v občance se musím mezi lidma plížit! Já vykonávám své řádné zaměstnání!“ Kluci se od stolu udiveně podívali a Madla řekla: „My to přeci víme!“ Naštvaně odešel jsem do pokoje. Jsem redaktor a novinář, jenže nemám žádné noviny. Ale vím, že kdybych chtěl, můžu psát do všech novin světa: kdykoli jsem to zkusil, dosáhl jsem toho. Jaké hranice, jaká cenzura, jaký strach? Já přeci nemusím o Rusech, o Bezpečnosti, o nějakém útisku vůbec mluvit, tedy výslovně. A kdybych lidem na jiném místě Evropy dal pocit, že jejich životní čivy se prostírají až k nám, jsem v cíli!

Pátek 4. května 1979

Musel jsem zajít do Slavie, abych promluvil s profesorem Černým, který tam chodí pravidelně a sedá teď na Kolářově místě. Já k tomu stolu vždycky přisedal s pocitem nepatřičnosti: tam patří Hiršal, Boštík, Pechar, Vladislav, já mezi výtvarníky a básníky nikdy nechodil, a je plod nouzových poměrů, že se teď chumláme všichni dohromady. Kolář mě přijal sice mile, i ostatní, ale mně se líbí, když si každý drží svou ohradu. Můj pocit nepatřičnosti vyvěrá jistě i z mé aktovky, kterou tam musím vždycky rozgábit, něco vyndávat, rozdělovat, předkládám autorům knížky k podpisu, a vypadám jistě buď jako pašerák, dohazovač nebo agent. Přitom zádovými nervy vnímám, jak nás od stolku umístěného ve strategickém rohu, odkud je přehled po obou ramenech místnosti, pozoruje dežurný fízl, jemuž říkám úhelný.

Středa 16. května 1979

Opravdu, když nikoho a nic nepoháním, petlicování se zmírňuje. Nechávám přes týden nevyzvednuty svázané knížky, a jde to taky. Neodevzdal jsem dosud předmluvu k fejetonům, a neurguje to nikdo. Hromadí se mi nepřečtené rukopisy, autoři mlčí. Začínám se podobat státnímu podniku: druhá část Hvězdářské ročenky, obsahující zprávy o výzkumech ve vesmíru, také ještě nevyšla. Tatarka nedal souhlas k uvolnění „Písaček“, a to bylo spěchu!

Úterý 14. srpna 1979

Najednou přišel B., a jakoby nic, sháněl se po knížkách z Petlice. „Máš tu jakýsi debet,“ povídám mu klidně, „a pak budeme jednat.“ Ano, jistě, jistě. Ochotně vytáhl třista pět korun. Přeškrtl jsem jeho debet, řka: „A tím jsme spolu vyřízeni. Neschoval jsem ti nic a nedám ti už nikdy nic.“ Nemohl tomu uvěřit. Ale byla to pravda. Je to samozřejmě škoda, samého mě to mrzí nejvíc, kdo jiný než on by měl mít všecko. On je literární vědec. Ale já nejsem hadr. Už se mi to začíná dařit, už nebudu mít skoro žádné cizí záležitosti.

Pátek 19. října 1979

Jel jsem na Nové město, přesedl a zazvonil v Karlíně nebo na Žižkově u jednoho bytu. Otevřela mi žena impregnovaná osvěživými krémy a pozvala mě ke stolku, na němž stály dvě prázdné sklenice, stopa návštěvy, jež musela odejít těsně přede mnou. „Mám to hotové už dlouho, ale nevěděla jsem, jak vám dát zprávu.“ – „A jak se vám to líbilo,“ zeptal jsem se. „Je to strašné!“ vydechla z hloubky přesvědčení. „Byla jsem místy zhnusena.“ Hleděl jsem na ni užasle a i zahanbeně, protože jsem jí předtím dílo vychválil: byla řeč o Edině „Pompejance“. Mlčel jsem bezradně a nechal si do vypláchlé sklenice nalít trošku bílého vína. Paní si také nalila, sedla si proti mně, vyndala cigaretu, zaštěrchala sirkami, ale nezapálila si, protože už rok přestává kouřit. Celou dobu masírovala cigaretu nad stolem, nervózně. Pravila: „Víte, tak ona je to malířka, ta ženská, měla by tedy mít nějaké estetické cítění. A zatím autorka na několika místech píše, jakej měla v tom bytě bordel, a v tom ty malé děti. Já takovou společnost neznám, možná že dneska tak mladí lidé žijou, ale já bych to už ani nechtěla poznat.“ Při loučení na chodbě pravila: „Nemáte tam něco útěšnýho, co bych psala s lepší chutí, abych nemusila kolikrát vstát od stroje, lítat po pokoji rozčileně a uvažovat, jestli tohleto není důvod k další cigaretě?“ – „Já se po něčem poohlédnu,“ slíbil jsem. S balíčkem přepisů jel jsem ke knihařství, ale minul jsem je a šel domů. Něco se mi nelíbilo. Nemám rád dva chlapy mlčky sedící v zaparkovaném autě. Požádám Edu, ať si to zařídí dál už sama. Udělal jsem si zelený čínský čaj a četl o důvtipném tlustém detektivu Nero Wolfovi a zavražděném vzácném býku Cézarovi. To je útěšná kniha! Ta by se měla opsat.

Čtvrtek 31. ledna 1980

Někdy na jaře dosáhne počet titulů v Petlici dvou set. Napadlo mi, že bych si to jubilejní číslo obsadil, když jsem měl jedničku. pak mi ale napadlo něco chytřejšího: šel jsem za Karlem Šiktancem, který měl v Petlici tři knížky, ale čtvrtou, „Tanec smrti“, už dva roky nechce dát, a udělal jsem mu skvělou nabídku: dostane jubilejní číslo 200! Vyžádal si čas na rozmyšlenou, a potom odmítl. Je tomu sedm let, co jsme s Ivanem požádali Zdenu, kterou právě vyhodili ze zaměstnání, aby nám opsala rukopisy. Práci jsme jí zaplatili, a protože taková věc přichází autoru vždycky draho, přebytečné kopie jsme přenechali zájemcům za podíl na nákladech. Byl to nahodilý nápad, žádný plán. Po nás chytli se ho další kamarádi. Jméno dostal až o rok později, v tramvaji, když jsem jednou před Vánoci hleděl na reklamní plakátek jistého nakladatelství: edice „Klíč“, otevírající prý pokladnici české literatury. „Hovno!“ pomyslil jsem si.

Samizdatová a exilová tvorba Ludvíka Vaculíka je v úplnosti v knihovně Libri prohibiti.

Ludvík Vaculík

(Lidové noviny, 23. října 2007, roč. 20, č. 247, s. 10)

POSLEDNÍ SLOVO

Přijel jsem jednou do Kamenného domu a Zdena zrovna odvážela na kolečku úlomky cihel. Co dělala: ze zbořené chlebové pece postavila krb. Nahoru jako římsu zasadila veliký placatý kámen. „Prosím tě, jaks ho tam dostala?“ - „Mám ramena jak Pyreneje,“ řekla, jak někdy říkávala.

Ovšem taková ramena jsou už sama velikou tíhou: jak si myslí, že můžou všecko. Nevím, jestli prací v tom domě, nebo psaním si zničila záda. Ze čtyř set titulů Edice Petlice jich sto devadesát psala ona: na ostatních se podílelo šest jiných písařek, a o dalších jsem ani nevěděl. O paní Šinoglové ze Znojma jsem se dověděl, když ji uvěznili za opisování Trefulky a Vaculíka. Tak se Státní bezpečnost snažila potlačit tuto činnost přes lidi, kteří nebyli chráněni nějakým věhlasem. Toho zakusila i Otka Bednářová a Jiří Gruntorád. Po převratě mi vadilo, že o písařkách a knihařkách se nevědělo. Já jsem Zdenu odkazoval, ale ona všecku pozornost odmítala.

Zdena Erteltová (narozená r. 1934) vystudovala na bratislavské univerzitě filozofii a knihovnictví. Vdala se za důstojníka armády a pracovala v armádním knihovnictví. Měli syna. Já jsem ji poznal v Ústředním domě armády na besedě za rozpuku „obrodného procesu“. Po roce 1969, když odmítla pomoc bratrských armád, byla vyhozena... tyto fáze jejího života patří do nějakého jiného spisu.

Opisovat začala, když byla bez práce, a brala to jako službu autorům, které osobně znala. To se stalo jejím zaměstnáním a byla z toho instituce. Platili jsme ji podle sazeb platných v nakladatelstvích. Ale neměla razítko v občanském průkazu. Státní bezpečnost ji označila za příživnici: a dala ji vyšetřit na venerologické oddělení u Apolináře. Na to reagovala Charta 77 v jednom dokumentu a skupina žen protestovala u prezidenta republiky. O Vánocích 1976 zhotovila dvě stě opisů Charty. Výslechy, domovní prohlídky... estébé se dokonce snažila připravit ji o ten Kamenný dům intrikou v té obci. Všecko to bylo ovšem mířeno proti Vaculíkovi. Jednou jsem dostal ultimatum: buď nechám organizování Petlice, nebo... Na to „nebo“ došlo, a padlo i na ni.

Říkalo se, že Erteltová je nasazená na Vaculíka. Ba že i ta krutost je domluvená: bude za ni později odměněna. Využil jsem nedávno možnosti a přečetl si protokoly z jejích výslechů. Odmítala výpověď nebo mlčela. Několikrát je místo odpovědi v protokolu slovo „pláče“.

Když ten režim padl a lidé jako ona by měli být nějak oceněni, nepřišlo nic. U Zdeny se jako ocenění dá snad počítat, že ji univerzita v Brémách pozvala na rok, aby uspořádala ineditní literaturu, což se stalo asi vlivem Jiřího Gruši. Kabeš a Gruša, to byli její nejbližší přátelé.

Mluvívali jsme o tom, jak se máme dívat na to, když některý náš autor udělal ústupky, aby mu něco vyšlo: Šotola, Hrabal... Ten jednu knížku, která předtím byla v Petlici, vydal seškrtanou. Zdena se urazila a opsala ji znovu několikrát v původním znění a dali jsme ji do oběhu jako dementi.

Když jsem za ní tak přišel nebo přijel do Kamenného domu v Rochově, abych si odnesl tašky jejích opisů, pravila někdy: „A neseš se už konečně sám k opisu, takzvaný miláčku?“ Nesl jsem další Komárkovou, Šamalíka... Trpěla myšlenkou, že její postava a osud mi brání psát; ano. Když jsem jí konečně donesl Český snář, byla ráda, vzrušena. Vnímal jsem potom na dálku, jak je nešťastná, když ho opisuje.