Napsali o něm

Název: Čtvrtý sjezd spisovatelů a Ludvík Vaculík
Zdroj: Plzeňský deník
Autor: Eva Klausnerová
Datum: 27.07.1996

Čtvrtý sjezd československých spisovatelů se konal v červnu roku 1967 v Praze. Na první den zasedání se dostavil i soudruh Jiří Hendrych, aby shromážděným literátům vyřídil pozdravy ÚV KSČ a připomněl, že americký imperialismus chce zvrátit vývoj a my jsme povinni vyzdvihnout naše spojenectví se Sovětským svazem a odmítnout pokusy reakčních kruhů, které chtějí prosazovat ideologickou erozi socialismu. Byl rok 1967 a stejně jako my dnes nevíme, co nás potká zítra, tak to nevěděli ani lidé v zasedacím sále. Změny na nejvyšších postech a celonárodní hnutí nazvané pražské jaro byly ještě zastřeny čirou temnotou. Ale přesto pohrůžky ze strany diktátora byly slabým stavidlem proti odhodlání většiny českých autorů prorazit hráze cenzury a lží a vzít konečně život do vlastních rukou. Dá se říci, že až na několik výjimek byly všechny přednesené projevy zásadní a naše skutečnost v nich byla pojmenována bez příkras. Jedním z řečníků byl tehdy jednačtyřicetiletý Ludvík Vaculík. "Důvěra je u nás kategorizována na důvěru první, druhé a třetí třídy a předpokládá se masa lidí bez důvěry," řekl. "Rovněž informace má jakostní skupiny. Výběr lidí probíhá z hlediska použitelnosti mocí a z každého vychází člověk co nejprůměrnější. Z politického života zmizely osobnosti nadané humorem a přicházející s osobními myšlenkami. Lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu a občané se nedovolají svých ústavních práv. Všecko, co se u nás podařilo, co lidi dobrého udělali, je tu spíše přesto, jak se vládnoucí kruhy chovaly. Bylo to na nich doslova vyvzdorováno." Ludvík Vaculík vždycky neomaleně řekl, co myslí a cítí a nešetřil ani vlastní chyby. Vždy vyjadřoval pocity lidu a vyjadřoval je přehledně a srozumitelně, i když se dotýkal hlubin lidské existence. Jeho dlouhý projev měl obrovský ohlas a patřil k jedněm z nejvýraznějších. Na poslední den zasedání se proti programu nečekaně dostavil opět soudruh Hendrych. Sdělil, že bez ohledu na stanovisko ÚV KSČ tlumočené tomuto sjezdu došlo k útokům a pomluvám na adresu socialistického zřízení. Jak řekl, v aristokratickém vystoupení spisovatele Vaculíka pak byly vysloveny přímé urážky našeho lidu. V tu chvíli se poprvé jméno Ludvíka Vaculíka proslavilo po celé vlasti. Jeho rozmnožený projev putoval po dílnách a kancelářích a snad nebylo člověka, který by se o něj nezajímal. Ludvík Vaculík se stal pojmem. Samozřejmě, že po čtvrtém sjezdu spisovatelů následovaly sankce a poprvé byly zakázány Literární noviny. Ten sjezd ale rozžal skrytou víru a naději, kterou dokázaly rozdrtit až sovětské tanky. Dnes žijeme v jiných podmínkách, a co bylo tehdy důležité, upadá v zapomnění. Svérázný spisovatel se ale nezměnil. Neochvějně vyslovuje, co myslí a cítí, bez ohledu na následky a vlastní image. Vyslovuje to, co cítíme my všichni, ale neumíme to tak vyjádřit, nebo se bojíme promluvit nahlas. Udržuje kontinuitu naší kultury i svědomí. Tento týden (23. 7.) se Ludvík Vaculík dožil sedmdesáti let.

Květiny Lidových novin poslané řekou písmen Ludvíku Vaculíkovi k pětasedmdesátým narozeninám Nejdříve se musí samozřejmě narodit. Narodí-li se v Brumově a je už od dětství vnímavý k valašské přírodě, stavením, lidem, písním a nezkaženému jazyku, je o něm rozhodnuto. S kamarády indiány proplížil svůj kraj po břiše a kamarádi s ním dodnes žijí, ať jsou živí, nebo ne, a přes jakkoliv vysoký intelekt je stále jejich náčelníkem. Vytvořil ze svého života rušný dům, a nemusí si tedy nic vymýšlet. Vychází ze sebe, stačí mu poznané a prožité domýšlet. Jen jednou si pohrál s morčaty. Stále má u sebe sekyru, kterou zatíná do všeho, co překáží přirozenému světu. Dlouho a pečlivě skládá věty, aby byly plné a dozrálé. Není to jen věcí výběru a kladení slov, ale myšlenek. Umí se vztekat, ovšem zloba druhých s ním nepohne. Má tak pevný základ, že je stále svůj. V osobním i veřejném životě. To všechno dohromady dává spisovatele, bez něhož by česká literatura, publicistika a česká společnost byla o hodně chudší a nedozrálejší.
Antonín Jelínek, literární kritik

Milý pane Vaculíku, vždycky se těším na čtení od Vás, vždycky mi v hlavě způsobíte průvan, vždycky jsem okouzlená Vaším humorem, oslovená Vaší moudrostí, která je zvláštním spojením vyhraněné individuality s nejzákladnější lidskou zkušeností. Vždycky mě dostanete osobním nasazením, jež ze všeho, co píšete, úplně srší. Pořád a pořád, neúnavně. Ale vlastně jste mi nedávno zasadil ránu: to když jsem Vás potkala v neděli večer v divadle a Vy jste mi několikrát celý rozechvěný říkal, že ještě nemáte pro Lidovky fejeton, že ani nevíte, o čem bude, že ho vždycky touhle dobou máte napsaný, celá léta... Panebože, tak on to má i takový machr! říkala jsem si udiveně. Tak on má ten strach spisovatel navždycky. No tohle!
Přeju Vám radost, sílu, zdraví, Vaše Tereza Boučková spisovatelka

Milý Ludvíku, čas od jednoho jubilea k druhému se pro nás tak zkrátil, že by snad bylo nejlepší zavést generální blahopřání, které by platilo od pětasedmdesátky výše, ad libitum, "dokud nás smrt nerozdělí". Jedno takové jsem vymyslel extra pro Tebe: Přeju Ti, abys napsal ve zdraví ještě aspoň tisíc čtyřicet Posledních slov do Lidovek.
Tvůj Jan Trefulka, spisovatel

Ludvíka Vaculíka si já spojuji se svým vlastním myšlenkovým zráním, tedy s dobou šedesátých let, kdy jeho román Sekyra hrál velmi důležitou roli. Jistě nejen u mne. Jeho pozdější díla bych si netroufl hodnotit.
Václav Klaus, předseda Poslanecké sněmovny

Někdy v létě l967, kdy byl Ludvík Vaculík v nemilosti u tehdejšího ÚV KSČ, mně někdo přinesl doma vyrobený tehdy módní "knoflík s nápisem" k připevnění na klopu. Byl vyroben a doma "uvařen" z dentakrylu a na něm nápis: I like Vaculík (Ludvík). Špendlík ale nedržel, knoflík se nedal připnout. Tak jsem si ho schovala na památku. Tehdy jsem nedovedla text v angličtině ani vyslovit, dnes to již umím. Obsah znamená "Mám ráda Vaculíka Ludvíka". Dentakryl i obsah vydržel! Alespoň že něco člověku vydrží 34 let.
Jiřina Šiklová, socioložka

Ludvík Vaculík je člověk, který si toho bere hodně na starost, a často se pro to sám na sebe zlobí. Padl by už dávno pod tíhou té dobrovolné odpovědnosti, kdyby nebyl zároveň mocen jazyka, který dovede být právě tak hravý jako brutálně bezohledný. Dostal mě už mnohokrát - člověk jen lapá po dechu a žasne, jak tu větu sestavil. Ludvík Vaculík není zastupitelný.
Petr Pithart, předseda Senátu

Vážený pane Vaculíku, za obec Dobřichovice, kde máte dům, vám přeji mnoho dobrého, zdraví, spokojenost a dlouhá léta elánu, duševní svěžesti a tvůrčích nápadů. Děkuji vám za vaše pevné postoje, za krásné knížky a za báječné fejetony, v nichž často píšete o naší obci s novým mostem přes Berounku. Měli jsme pro vás připravený dárek - trvalou průkazku na přejezd mostu, ale Ústavní soud nám tento symbolický prezent zhatil, protože minulý týden vybírání poplatku zakázal. Přijměte tedy mým jménem poděkování a toto malé přání.
Václav Kratochvíl, starosta obce Dobřichovice

Zavolali mi, abych napsal Ludvíkovi k narozeninám, ale nejvýš deset řádek. Jenže jak má člověk napsat v deseti řádkách o někom, koho zná pětačtyřicet let a zažil s ním, že by to vydalo na dva snáře. Lámal jsem si hlavu tři hodiny. Žena mi poradila: počkej do rána, třeba se ti bude něco zdát. Namítl jsem, že o Ludvíkovi se mi zásadně nezdá. Ale zdálo se mi! Seděli jsme s kamarády kdesi venku, snad v Dobřichovicích. Najednou kolem mě cosi letí, lapím to a koukám: je to zlatá mince. Ukazuju ji Ludvíkovi, a on říká: Jo, ty tu občas lítají. Protože vím, že peníze, ani papírové, k Ludvíkovi moc nelítají, je mi jasné, že mince symbolizovaly skvělé, nenapodobitelné, pošetilé, selsky buřičské nápady, kterými Ludvík ve svém psaní všechny udivuje. A tak mu přeju, aby ty zlaté mince k němu pořád lítaly v symbolické a aspoň občas i ve skutečné podobě. Zasloužil by si to za vše, co kdy konal nezištně.
Ivan Klíma, spisovatel

Název: Kusketa Quenesquney
Autor: Václav Bělohradský
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 23.07.1996

Ludvík Vaculík vzpomíná v Českém snáři, jak jako kluk každý rok budoval svůj indiánský kmen. Každého jara znovu, protože indiáni se mu přes zimu zase proměnili v bázlivé chlapečky svých rodičů. Vždy jsem cítil, že to je pravý smysl jeho každoročního fejetonu Jaro je tady. Co to z vás zima udělala, Černí pardálové, Svištící šípové, Mes-habové, zahřímá na nás každoročně. Každý z nás má své lepší indiánské já, jenže zimy jsou dlouhé a my zapomínáme. Z různých literárních svědectví dešifruji diletantsky původní náčelnické jméno Vaculíkovo jako Kusketa Quenesquney z kmene Yaqui. Podle svědectví znalců žije ten kmen dodnes v mexických horách, vzdálen civilizace i centrální moci, má vlastní řád, odmítá jakékoli bělošské instituce, jsou s ním potíže a nerozumí španělsky. Pokrok k nám v poslední době zavál nebezpečné španělštiny, kterým člověk musí mít odvahu nerozumět, jinak ho zotročí - třeba ta španělština temelínská. Ty novodobé agresivní španělštiny se náčelníka české větve kmene Yaqui bojí, protože on umí nerozumět jim nakažlivě. Jednou náčelník Kusketa rozhodl, že jeho kmen přepadne vlak, vypráví se v Českém snáři. Účinek na cestující měl být psychický, proto všechny vystřelené šípy měly letět těsně nad vagony. "Říkám nad, ale říkám také těsně" - pravil náčelník Kusketa. Zapomenul tenkrát, že k tomu je třeba dost napnout luk, což slabší indiáni nedokážou. Ludvík Vaculík napíná luk dost, střílí "těsně nad vlak" a to má na cestující velký "psychický účinek". Třeba úvahu o Temelínu končí takto: "Za nejcennější energii však považuji energii těch (protestujících) mladých lidí, protože z ní se život může obnovit i po výbuchu. No, a nevybuchlo to vlastně už?" Přestřeluje, ale jen těsně nad. Náčelníkovi Kusketovi Quenesquneyovi je dnes sedmdesát. Ze všech jeho myšlenek mám nejraději tuto: "Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost" (Český snář). Byla to právě tato lidská potřeba, která nás v dějinách stála nejvíce krve a která nás intelektuály stále ohrožuje nejvíce. "Paraúq háára, Kusketa," přeji mu, protože španělsky on nerozumí.  

Název: Luculík
Autor: Jiří Ruml
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 25.07.1996

To není zaklínadlo, ačkoli možná ano. Tak jsme si zvykli říkat Ludvíku Vaculíkovi zkraje šedesátých let v rozhlase, kde jsme tenkrát zlobili partajní sekretariáty a tehdejšího ředitele Hoffmanna odtud vzešlého. Tak si na to vzpomínám při Luculíkových sedmdesátinách. Sice poněkud opožděně, ale v tomhle věku na nějakém dni už tolik nezáleží. Bylo mu nějakých sedmatřicet (mně po celý život o rok víc), když se rozhodl originálně oslavit MDŽ tím, že navrhl, aby v ten den ženy dostaly od mužů místo obvyklých květin či bonbonů záchod. Jejich místnost úlevy byla totiž značně menší než ta pro pány. Výměna fungovala do chvíle, kdy tam směřoval ředitel, kterého ženy bránící svůj výdobytek ze záchodu vystrnadily. K Luculíkovým prohřeškům programovým tak přibyl nový řekněme společenský. Dalšího - řekněme přímo politického -se Luculík dopustil vzápětí, když na schůzce po rozhlasové čistce, která i mě v té době postihla, položil Hoffmannovi záludně nevinnou otázku: "Řekni nám, jestli jsi měl v životě někdy nějaký průser?" Příhodu jsem později zaznamenal ve své knížce Daň z blbosti takto: "Všichni ztichli celí zkoprnělí, jen některým cukaly koutky úst, ředitel porudnul, zakroutil krkem, jako by ho škrtil límeček, a zaraženě se zeptal: `Jak to myslíš, soudruhu?' Pak rozpačitě dodal: `Nepamatuji se, že bych nějaký měl.' Na to Luculík poznamenal: `Já si víc vážím lidí, co nějaký měli.' Chtěl tím patrně vyjádřit myšlenku, že průsery člověka jaksi polidšťují, zbavují je podezřelé aureoly. Jinak se tomu též říká: podíl facky na polidštění funkcionáře." Konec citátu. Vzhledem k dalšímu vývoji, jímž byl vzdálen z rozhlasu taky Luculík, musím přiznat, že nás četné příští průsery (sic!) nejen polidštily, ale i sblížily. Teď se s Vaculíkem vídáme v ediční radě Lidovek a sporadicky též ve Společnosti pro Lidové noviny, která po listopadu jako zakladatelka tohoto deníku vlastnila tolik akcií, že mohla bránit jejich naprostému zcizení. Od dnešního dne (to si, prosím, zapamatujte!), už tomu tak nebude. Nutným navýšením kapitálu na mimořádné valné hromadě naší akciové společnosti o tuto pojistku přijdeme, a tak po třiceti letech našeho společného průserování (sic! sic!) mi lahodí už jen nedávný Luculíkův výrok: "Čím jsme starší, tím víc se ve svých názorech shodujeme." To člověka potěší.

Název: Nenapravitelný zarputilec
Autor: Milan Jungmann
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 27.07.1996

Nenapravitelný zarputilec

S názorovou zaťatostí a tvrdohlavým lpěním na vlastním uměleckém pojetí se člověk u začátečníka nesetká často. Je to nepochybně svědectví o mimořádné osobnosti. Někdy v roce 1962, když už měl jít do tisku strojopis RUŠNÉHO DOMU, volali mně z nakladatelství Čs. spisovatel, abych přišel pomoci přivést k rozumu debutanta, který odmítá vyškrtnout několik bezvýznamných vět - byla by škoda, kdyby kvůli tomu kniha nevyšla.  

Ludvík Vaculík byl tehdy kulturní veřejnosti neznámý: jenom věrní rozhlasoví posluchači věděli, že jeho pořady mají poutavou provokativnost a zřetelně se liší od běžného provozu. Autoři prvotin byli obvykle ochotni přistoupit na ledacos, jen aby už mohli svou knihu pohýčkat v rukou. Ale tentokrát literární diplomacie hanebně selhala. Zarputilý začátečník neustoupil ani o píď; než by cokoli vyškrtl, byl smířen s tím, že z vydání sejde. Nevím, jak probíhalo redigování dál, ale RUŠNÝ DŮM se rok nato přece jen objevil na pultech knihkupectví.

Rušný život tribuna

Citlivější zrak rozpozná v této prvotině takřka všechny znaky, jež vytvoří výrazný rukopis příštího známého prozaika: jeho mravní rozhorlenost, občanské karatelství a vypravěčskou ironickou hru, ale dokonce i jazykový témbr. Jen si z ní přečtěte tyto věty: "Vychovatel musí mladé lidi utvářet do lepší podoby světa, než jaká ta podoba dneska je. Výchova je udržování předstihu ideálu člověka před skutečně fungujícím lidstvem." Nejpříznačnější na Rušném domě je ovšem fakt, že autor ho psal jako stížnost, jako výraz osobního pobouření nad mravním zdevastováním společnosti, nad rozbujelým pokrytectvím, které bylo důsledkem rozporu mezi hlásanými ideály a cynismem politické praxe. Cokoli Vaculík napíše později ve stovkách fejetonů, jimž vtiskl neopakovatelnou osobitost, v politických proklamacích (Dva tisíce slov) či v románech - vždycky bude na námětu osobně zainteresován. Bude to jeho pře, pře s režimem, s dobou, se společností, se světem nebo se sebou samým. Pro širší literární veřejnost ho objevila SEKYRA (1966): nebylo ji možné přehlédnout, do tehdejšího sebeuspokojivého ovzduší se zaťala originálním rozmachem, i ve svém plebejství nepřehlédnutelně urozeným, a vnitřní noblesou, která rašila z lidového živlu moravského Slovácka. Kdo vyrůstal v intelektuálním prostředí, pro něž kritické myšlení bylo samozřejmostí, měl cestu k poznání defektností takzvaného socialismu usnadněnu. Vaculík tu cestu musel ujít na vlastní pěst. O to víc však ho zavazovala. "Od této chvíle musím jen chladně stát na svém, jako by mi bylo lhostejné, jak se budu mít, jednou musí každý pochopit, že život není zábava, jsem tedy na řadě, konečně jsem v nebezpečí, konečně," radoval se, jakmile mu došlo, co zatím nechápal. Když rok nato na 4. sjezdu Svazu čs. spisovatelů pronesl známý rebelantský projev, který rozvířil stojaté vody v celé společnosti, nakladl si tím "pastí a želez na sebe, aby se bál a nemohl zpátky", jak si to prorokoval v románu. Vzdálený pozorovatel ho mohl vidět jako zkušeného a sebejistého tribuna lidu, ve skutečnosti byl ovšem vnitřně rozechvělý a musel si dodávat odvahu: "Jsem slabý, ano, a mám strach, ano, ale strach na všechny strany." Pověst rebela už ho neopustila. Přihrála mu i v roce 1970 groteskně fantastický námět dalšího románu MORČATA, který už ovšem nemohl vyjít v oficiálním nakladatelství a stal se první, zahajovací samizdatovou publikací Edice Petlice. Té pak během takřka dvaceti let věnoval její zakladatel nepředstavitelnou energii a péči, takže z ní učinil nejznámější tribunu zakázaných autorů.

Panoptikum disentu i fízlů

Za neustálého policejního šikanování se dokázal vzepnout k vrcholnému výkonu románem ČESKÝ SNÁŘ, psaným formou deníkových zápisů od ledna 1979 do února 1980, tedy v době nejkrutější perzekuce lidí z disentu. Dnes už pro mladou generaci nepředstavitelné politické temno a duchovní násilí je zde zaznamenáno s dokumentárností, které nic neubírá fakt, že byla cílevědomě stylizována, upravována pro umělecké záměry a formulována v rámci románového prostoru. Obava, že by se mohl dát vmanipulovat do role sobě cizí, Vaculíka opět přiměla vést spor s přáteli, ale především se sebou: Nepřipadají ti vzdorující jedinci ostatním lidem jako nepochopitelní a zbyteční donkichoti, nadřazení namyšlenci? Ani tady Vaculík nedokázal skutečnost jakkoli vylepšovat: kreslí s velkým smyslem pro humor skvělé, jednoduchým tahem zpodobené portréty přátel i fízlů a celý protirežimní houfec líčí bez sebecenzury, otevřeně, nepředstíravě jako lidi tak málo ideální, jako je každý z nás. Leckomu se ironická zkratka, nadsázka a vtipný postřeh zdály příliš troufalé, ba pobuřující tím, že dávaly nahlédnout do intimních vztahů uzavřeného společenství. HLASY NAD RUKOPISEM ČESKÉHO SNÁŘE, dopisy přátel adresované Vaculíkovi, dávají názornou představu, jak rozporný ohlas kniha vyvolala: od bezvýhradného nadšení až po naprosté odmítnutí a dokonce obvinění z toho, že text prozrazuje tajné policii informace pro ni zužitkovatelné. Pěna dobových sporů však opadla a zůstává dílo, jež patří k základním výkonům moderní české literatury.

Sám sobě otázkou

K vydání románu JAK SE DĚLÁ CHLAPEC (1993), vypravěčským gestem navazujícího na Český snář, sbíral Vaculík odvahu delší dobu. Líčení milostných trampot a erotických situací - opět bez opatrnické úzkostlivosti - bylo pro mnoho čtenářů překvapivé a některé scény se zdály být na pomezí obscénnosti. Bez pochopení ironického přídechu popuzoval už titul. Ve skutečnosti jsou tu i nejodvážnější detaily prostředkem, jímž vypravěč proniká k sobě samému co nejhloub, až na dno své bytosti, do tajemných hlubin duše. "Sám sobě jsem se stal největší otázkou" - mohla by být mottem tohoto románu slova sv. Augustina. Stárnoucí muž se zmítá v pasti vyprazdňujícího se milostného vztahu k mladé partnerce a zápisy o tom mají zřetelný přízvuk mučivosti a činí z textu jednu z tragických knih české prózy. Deníkové záznamy ze školních let, z učení u Bati ve Zlíně a ze studií v poválečné Praze, komentované dnešní zkušeností, tvoří obsáhlý svazek MILÍ SPOLUŽÁCI (1995), sestávající z Knihy indiánské, Knihy dělnické a Knihy studentské. Je doplněn o dopisy dívkám, rodičům a především "drahé paní učitelce" Svatoňové v Brumově, která mu byla dobrým duchem, bdícím i na dálku nad jeho lidským zráním. Několik souborů fejetonů (Jaro je tady, Srpnový den, Stará dáma se baví, Nad jezerem škaredě hrát) dílo Ludvíka Vaculíka zatím uzavírá. V jeho tvůrčí laboratoři je prý připravena VOJENSKÁ KNÍŽKA a ještě nepojmenované svazky další. Přejme čerstvému sedmdesátníkovi, aby je ztvárnil tak, že opět pocítíme, jak rozechvěle klade celou svou bytost na skřipec duchovních pochyb, na němž zmučena vyzradí, co před ním samým tají.

Milan Jungmann

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 1.)

Vítaj, Ludvíku,

vítej mezi námi osmdesátníky, čili mezi těmi, kteří už mají mnohem víc za sebou než tu trochu před sebou, jak se vyjádřil jistý kritik v Literárkách o ženách, ovšem už dávno, dávničko. Literárky ani ve své „klasické“ době, tj. v druhé půli šedesátých let, nebyly vůči ženám tak negalantní. Můžu Ti to potvrdit, prošel jsem si svůj „souhrn“ Literárky – můj osud, takže jsem zasvěcen.

Paměť lidská je ze všech lidských vlastností nejzrádnější. Ale já si troufám tvrdit, že ses v redakci Literárek ocitl zásluhou Ivana Klímy, což bylo v září 1956, od té doby trvá naše přátelství, nezasaženo žádnou dobovou proměnou. Při četbě své knížky, v níž jsem z Tvých příspěvků hojně citoval – musím se k tomu sebemrskačsky přiznat, – mě zcela pohltila ona krutá doba, o níž jedná, ale která nám dnes tak příliš krutě nepřipadá, a já se doslova kochal tím zápasem mezi námi (Bylo nás pět!) a už odrovnanou všemocností. Časová vzdálenost zkrátka vykoná své, ale myslím, že nikdy, nikdy se nepřestanu bohapustě smát nad Tvým líčením, které Ti doporučoval Pavel Auersperg na překonání Tvých politických chmur a nad Tvou pohotovou odpovědí: „…já už jsem to zkusil, ale ono to nepomáhá.“

Na druhé straně nepřestanu stařecky slzet nad Tvou reportáží ze Slovenska: mám teď na mysli Tvůj styl, Tvůj způsob psaní o věci samé – s vědomím, že nastupuje doba temná a zlá. Jak výstižný byl Gabriel García Márquez, když prohlásil, že „novinářství v tisku je skutečně literárním uměním“. Tvé novinářství to potvrzuje, mám své svázané ročníky Literárních novin vysoko ve skříni, takže jsou mi prakticky k ničemu, o to víc jsem se teď těšil z toho, co jsem ocitoval z Tvých „Ostatně soudím“ a jiných rubrik.

Snad se upamatuješ na to, že jsem do Literárek „vtrhl“ po vynucené dovolené právě v době, kdy jsi zformuloval Dva tisíce slov. Po přečtení toho textu jsem ho považoval za něco zcela normálního. A ejhle! Byl jsem raněn slepotou, slepotou politickou. Nevytušil jsem záludnost, která se skrývala pod Tvými dobře volenými, čili mazanými slovy.

To, že jsme přátelé, neznamená, že nás občas nezaskočí netušené náhodnosti. Zdalipak si vzpomínáš, jak jsme v době takříkajíc prvotního kapitalismu nastupovali do tramvaje u Slavie a já se podivoval, proč jsme tak bláhoví a utrácíme čas na nesmyslných jednáních, jako byla právě skončená debata o Lidových novinách. Tvá bezprostřední odpověď ze mě vyrazila výbuch smíchu: „Protože jsme komunisté!“ Ta slova z Tebe vyslalo Tvé jinošství, které „ještě nepoznalo světa“…

Už jsme se jednou při večeři o třech loučili. Pamatuješ? Kde je teď „ta třetí“, tím nemám na mysli bytost z titulu románu Jaroslava Havlíčka, ale étericky lidskou ženu. Ale nemůžu ani nepřipomenout, že nás spojoval i nezapomenutelný kamarád Vladimír Blažek, alias Gloc, jehož absurdní smrti želím dodnes. A zdalipak někdy vzpomeneš na „milého hocha“ Karla Hádka ze Semil?

Ne, tímhle jsem nechtěl zatížit své jubilejní vinšování. Mínil jsem, že se dopracuju k dotazu, kdy splníš svou hrozbu a budeš psát nikoli do novin, ale knihu. Knihu. Čekám na ni. Abych nezapomněl: k té osmdesátce přidávej další ročky zvolna, pomalu a s rozmyslem.

Alespoň vzdušně Ti tisknu ruku,

Tvůj Milan.

Milan Jungmann byl v letech 1964 až 1969 šéfredaktorem Literárních novin.

Alexandr Kliment

(Literární noviny, 26. června 2006, roč. 17, č. 26, s. 2.)

Minulé pondělí ještě dřív, než jsem otevřel čerstvé noviny, určil jsem si, co v našem tisku budu do pátku především sledovat: Detail, tedy jednotlivost, podrobnost. Inspirace v tom směru přišla s létem od pestrobarevných luhů a hájů. Staroslověnský Pán Bůh prostřel náš mírně zvlněný středočeský terén impresionistickým globálem květovaných ubrusů na podkladě všeobecné zeleně.

Kleknu si do trávy a co nevidím? Samý detail, jednotlivost vedle jednotlivosti, podrobnost. Čtenáři, vzpomeň na Ferdu Mravence a na toho národního kýčaře Karla Svolinského. V letních novinách o modrém, červeném nebo žlutém kvítku nic. Zato těch auťáků a nejdetailnějších podrobností o plážích a hotelech na pobřeží Jadranu, Černomoří, Středomoří atd. Rád bych se něco dověděl o mravenci na Ruzyňském letišti, o kopretině v kolejišti Hlavního nádraží, o divokém máku na sídlišti, který si tu zářivě anarchisticky kvete jako divoká láska. Podrobně můžu se spíš dočíst, jaké ceny bytů jsou teď na pražských sídlištích aktuální. Kolem Prahy máme jich asi padesát.

Zdá se, že většího začíná být více než malého a že malé už nic většího neskládá, a pokud chce být ještě malým, musí se přizpůsobovat velkému. Volič nás nezajímá, zajímají nás výsledky voleb. Krásná hra, kterou vymyslil s balonem na trávníku vtipný Angličan, přestává být hrou pro dvakrát jedenáct sympatických chlápků, ale vášnivým kšeftem milionů. Každý den nějaká přírodní nebo průmyslová katastrofa. Že maminka ztratí dítě v jedoucím rychlíku, je zpráva velká, nebo malá? A tajné i veřejné bezpečnostní služby celého světa stojí na stráži u bandasek mezikontinentální střely, které se plní palivem v přestárlém komunistickém korejském režimu. Kdyby se závažnost událostí podávaných z redakčních štábů měla vážit na tuny, každé ráno by kamion s novinami prorazil každý most. A vtip? A trochu humoru? Vtip dneska nevzniká, vtip se musí vymýšlet, a to je moc práce. A humor, legrace, to stojí moc peněz.

Tedy hledám odbočku, výhybku na vedlejší kolej, tam mezi ty staré pražce a mravence, kopretiny a červený divoký mák. Marně. I ty noviny, kterými jsem listoval, přesvědčily mě, že o detail není zájem, pokud ten detail nespojíme s něčím atraktivním, dráždivým nebo neuvěřitelným. Jak se má v této poloze a atmosféře psát o umění? Právě o tom umění detailu v životě? Obtížně, když umění samo zrazuje detail a hledá víc popularitu a originalitu než vlastní osobní jazyk. Jaký neztratil nikdy Jiří Kratochvil. Jeho nový román recenzuje v MF Dnes Josef Chuchma. To je dobře, že je kritik, který vás povzbudí, abyste si ještě dnes šli koupit novou knížku a abyste ji ještě dnes začali číst. Je ovšem dost bolestná citace z Kratochvilova nového románu Herec: „Je hrůzné a děsivé pozorovat na lidech nejbližších, jak se kamsi propadá to, co jsme na nich milovali a s čím jsme si je ztotožňovali.“ Osud románové postavy vždycky překračuje rámec osobního osudu. Myšlenka míří i k vývoji něčeho víc než osobního. Kultury? Společnosti? Světa? A tu se vkrádá nejnebezpečnější motiv do úvah o stavu lidské duše. Kdo je vinen. Ale to je jiná otázka.

Klasická verze: Sláva vítězům, čest poraženým. A co je víc, sláva, nebo čest? Tuhle otázku si kladu i nad našimi novinami z posledního týdne. Současnost je tristní: Vítězům všechno, poraženým nic. I v detailu se rozhoduje o penězích. Teď na konci roku odchází učitelka do důchodu. Dostane pěknou kytku. Kdo teď po volbách odchází ze Sněmovny, na cestu do dalšího života obdrží tři sta až čtyři sta tisíc. Konstatuju, nehodnotím, všímám si detailů.

O jedné velké události, která se ještě nestala, ale na kterou se těším, musím se ještě zmínit. Spisovatel Ludvík Vaculík oslaví 23. července 2006 osmdesáté narozeniny. Je to Arcivévoda české literatury. S vámi se všemi novináři a novinami, ať už jste jacíkoli a jakékoli v celku i detailu, mu blahopřeju.