Dokumenty

Výstava "Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět" byla k vidění v Městské knihovně v Poděbradech v r. 2018

Výstava Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět byla k vidění v Knihovně Jiřího Mahena v Brně na Starém Lískovci v lednu 2018

Acta 3-4/1987: Anotovaný seznam Edice Petlice

(PREČAN, Vilém.Edice Petlice: 1973 - 1987. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 35.)

Následující materiál je první pokus o inventuru Edice Petlice, nejstarší opisové řady samovydavatelsky zveřejněných rukopisů českých a slovenských autorů. Tito autoři - někteří na určitou dobu, většina zatím natrvalo - ztratili na počátku sedmdesátých let "licenci" k zveřejňování celého svého díla (nebo některých jeho částí) v československých státních či státem kontrolovaných vydavatelských a sdělovacích institucích, anebo - pokud jsou mladší - takovou licenci dosud ani nezískali.

První část názvu tohoto nejuniverzálnějšího činu svépomocného vydávání sedmdesátých a osmdesátých let mezitím zobecněla: ostatní opisové (samizdatové) řady se začaly nazývat "edicemi", některé z nich převzaly toto označení i do svého názvu. Pro nezasvěcené však dodnes není snadné učinit si představu o tom, co vlastně Edice Petlice je a co představuje. .

První informaci o její existenci spolu se seznamem prvních padesáti titulů uveřejnily současně a ve stejném znění v roce 1975 exilové časopisy Listy (roč. V, č. 7) a Svědectví (roč. XIII, č. 50). Ve Svědectví byly pak uveřejněny další dvě souhrnné, ale také jen velmi kusé informace: v roce 1979 seznam titulů EP registrovaných pod čísly 51-145 (Svědectví č. 58) a o rok později seznam označený jako "čtvrtá padesátka" (Svědectví, č. 61); od roku 1980 existovaly už jen prozatímní seznamy, zveřejněno z nich však nebylo nic. Publikace o Edici Petlice připravovaná Univerzitou v Torontě, pro kterou byly svého času zpracovány podrobné popisy titulů EP zveřejněných zhruba do konce r. 1983 a pro niž napsal výborný esej Jiří Gruša, nebyla ještě dokončena. Grušův obsáhlý článek nevyšel dosud ani časopisecky.

V takové situaci se Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury rozhodlo urychleně připravit ke zveřejnění alespoň předběžný anotovaný soupis titulů, jež jsou registrovány jako součást Edice Petlice.

Nemá smysl líčit peripetie postupu práce, jejíž výsledek se tu předkládá. Za východisko k práci posloužily sbírky ČSDS, původní seznamy, jakož i aktualizovaný a upřesněný seznam dokončený na počátku roku 1987 Ludvíkem Vaculíkem. Ten také obětavě obstaral chybějící údaje o většině titulů, které nejsou ve sbírkách ČSDS k dispozici.

Na katalogizačních pracích se podíleli Xenie Klepikovová, Lubomír Martínek a Ruth Tosková. Velkou pomoc poskytla při vzniku inventury EP Ludmila Šeflová, jež dala nezištně k dispozici své záznamy o knižních vydáních titulů EP v jazyce originálu a v překladech; navíc byla jako konzultant průběžně nápomocna radou při řešení složitých bibliografických problémů. Jan Vladislav přehlédl koncept soupisu a doplnil do seznamu údaje týkající se edice Kvart.

Mně připadl úkol řídit a koordinovat katalogizační práce, sjednotit, doplnit či upřesnit všechny jednotlivé záznamy a anotace podle jednotných hledisek, napsat vysvětlivky a provést práce související se sazbou celého seznamu. Všem, kteří přispěli ke vzniku tohoto materiálu v podobě, v jaké je předkládán veřejnosti, a které nelze ani všechny vyjmenovat, patří velký dík. Za jeho nedostatky a chyby - s výjimkou okolností objektivní povahy daných nepřízní doby nesu odpovědnost výhradně sám.

Předkládaný text je určen ke studiu a nadhazuje celou řadu otázek, na které nedává vyčerpávající odpověď. Z bedlivější četby vyplyne, proč je seznam označen jako předběžný a které úkoly při popisu a zkoumání Edice Petlice zbývá ještě zvládnout. Na některé z nich se ostatně poukazuje v doprovodném textu-vysvětlivkách k seznamu. Zmíněné vysvětlivky doporučuji ostatně číst hned po Vaculíkově eseji, protože jsou klíčem k porozumění údajů v seznamu.

(PREČAN, Vilém. Doprovodný text a vysvětlivky k seznamu. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 88-91.)

Výše otištěný seznam obsahuje údaje o celkem 367 titulech (EP 001- EP 367), jež tvoří soubor Edice Petlice od jejího vzniku do konce roku 1987. Popis každé knihy začíná řádkou s pořadovým číslem. (O číslování bude ještě řeč ke konci těchto vysvětlivek.)

I.

Údaje o každém titulu začínají bibliografickým záznamem samizdatového vydání. Tento záznam (s eventuálními doplňky a anotací) se tiskne větším typem písma. Pro bibliografické zpracování byla použita samizdatová vydání (nebo rukopisy a opisy), jež jsou k dispozici ve sbírkách CSDS. Pokud se použilo jiné předlohy ze sbírek ČSDS než původního petličního vydání, upozorňuje se na to v anotaci. Tituly označené v první řádce před pořadovým číslem jednou nebo třemi hvězdičkami (*EP, ***EP), nejsou ve sbírkách ČSDS k dispozici v žádné formě; údaje o nich byly získány od Ludvíka Vaculíka, ve výjimečných případech přímo od autorů. U údajů označených jednou hvězdičkou (*EP) se podařilo získat kompletní popis. Tři hvězdičky před pořadovým číslem (***EP) znamenají, že se ani Ludvíku Vaculíkovi nepodařilo zjistit víc než autora a titul.

Tituly Edice Petlice, jež byly zveřejněny ve spolupráci s edicí KVART, anebo převzaty od edice KVART, jsou v první řádce za pořadovým číslem označeny zkratkou KV (EP ... /KV).

V několika případech se uvádějí dva bibliografické záznamy rozdílných samizdatových vydání téhož díla, a to tehdy, existují-li dvojí odlišná "petliční" vydání, anebo když autor sám pořídil dvojí samizdatové vydání, na něž jsme chtěli z těch či oněch důvodů upozornit (např. další opravené vydání, vydání sešitové, v jiném formátu, s ilustracemi apod.).

Při bibliografickém zpracování se postupovalo podle běžných zásad bibliografického popisu s přihlédnutím ke zvláštnostem, jež vyplývají ze zpracovávaných samizdatových předloh. Drobné odchylky od mezinárodních pravidel, které jsme v daném případě považovali za účelné (například neomezit záhlaví v případě sborníků apod. jen na jedno slovo), budou snad bibliografové posuzovat shovívavě.

Vycházelo se z publikace jako celku, nikoli jen z údajů uvedených na titulní stránce; důležité pro popis byly zejména poznámky na rubu titulní stránky, kde se v "petličním" vydání obvykle uvádějí: (1) vročení publikace, tj. datum, kdy byl samizdatový opis pořízen, a dále (2) údaj o autorském právu, resp. tzv. copyrightová formulka, typická pro zveřejnění v EP. Autoři vydávající v EP považují za podstatné uvádět - obvykle na titulní stránce - datum vzniku rukopisu, jestliže se odlišovalo od data zveřejnění opisu v Edici Petlici. (To platí takřka obecně pro celé samizdatové vydávání.) Tento úzus jsme důsledně respektovali. Datum vzniku díla se uvádí v tzv. titulovém poli (první část popisu před lomenou čarou - /) v kulaté závorce za titulem (nebo podtitulem), a to tehdy, jestliže se liší od data uvedeného v impresu, jež označuje rok zveřejnění díla.

Místo vydání se v knížkách EP zřídkakdy uvádí. Proto začíná impresum v bibliografickém záznamu zpravidla zkratkou "S.l." (sine loco), tj. bez místa vydání. Nakladatel přirozeně chybí také; po dvojtečce následuje tedy až datum "vydání" (tj. zveřejnění) převzaté z knihy, anebo ze soupisu ověřeného Ludvíkem Vaculíkem.

V poli věnovaném fyzickému popisu se za počtem stran uvádí formát publikace: většinou je to A5 (140 x 210 mm s odchylkami danými technikou vazby), řídčeji A4 (210 x 297 mm); "kvart." je označení pro formát vzniklý zkrácením listu A4 na čtverec: formát takto označený má obvykle rozměr 210 mm x 200-210 mm. Rozměry jiných formátů se uvádějí přímo. "Il." je zkratka pro ilustrace, ať už jde o fotografie, portrét autora, linoryty nebo ilustrace jiného druhu. Jméno eventuálně uvedené za "il." v hranaté závorce je jméno autora ilustrace, fotopřílohy apod.

Další údaje charakteristické pro samizdatová vydání, tj. druh vazby, podpis autora, sestavovatele či vydavatele a další podrobnosti o technickém vybavení každého jednotlivého titulu neuvádíme (v katalogizačním popisu ČSDS jsou však zachyceny). Vesměs šlo o vydání strojopisná; jedinou výjimkou je kaligrafie (EP 146); ani v jediném případě nebylo použito jiné rozmnožovací techniky, než je psací stroj.

Za fyzickým popisem se uvádí dále zkratka z počátečních písmen tzv. copyrightové doložky, o níž už byla řeč. (V některých předlohách tato formulka chybí.) To je ono V.z.d.o.r. (vzniklé z formulky Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu) či A.s.n.d.o. (Autor si nepřeje další opisování) apod., jak o tom hovoří ve svém výkladu Ludvík Vaculík. V několika případech je "dílna" označena slovy "Pro přátele opsal... " nebo podobnou formulací, kterou přebíráme v plném znění. (Viz seznam na konci.) Za vlastním bibliografickým záznamem, který končí údajem o rozsahu, formátu, ilustracích a zkratkou copyrightové formulky, se na novém řádku uvádějí podle potřeby názvy dílčích částí díla, většinou také se stránkovými údaji (v kulaté závorce), někdy také data vzniku jednotlivých částí, pokud se liší od data zveřejnění celého díla. Doplňky k bibliografickému záznamu se pořizovaly obvykle jen tehdy, šlo-li o tituly dosud nepublikované tiskem nebo málo známé. Nebylo však možné rozepsat obsah sborníků, almanachů a sbírek fejetonů. U takových děl jsme se spokojili souhrnnými údaji o počtu příspěvků a autorů uváděnými v anotacích.

Anotacemi, zásadně uváděnými v hranatých závorkách na nové řádce, popis příslušného samizdatového titulu končí. Anotace obsahují co nejstručnější charakteristiku díla (omezující se většinou na údaj o literárním žánru), dále informace o důležitých okolnostech vzniku či zveřejnění díla a případně odkazy na další tituly EP, které s daným dílem souvisejí. Jestliže je dílo dostatečně charakterizováno už podtitulem v bibliografickém záznamu, v anotaci se od charakteristiky upouští.

Do anotací by přirozeně patřily i údaje o tom, v jakých dalších samizdatových vydáních byl daný titul znovu zveřejněn. To nebylo možné, protože ne všechny sbírky ČSDS jsou zatím počítačově zpracovány. Registrovat všechny opisy nebude ovšem možné nikdy.

II.

K bibliografickému záznamu a anotaci původního samizdatového vydání jsou připojeny bibliografické záznamy o vydáních tohoto titulu tiskem, a to v jazyce originálu i v překladech. Tyto údaje jsou vytištěny menším typem písma. Pořadí těchto záznamů vzniklo kombinací hlediska chronologického a jazykového; na prvním místě se vždy uvádí vydání tiskem v jazyce originálu bez ohledu na chronologii.

Bibliografické záznamy titulů z knižní produkce exilových nakladatelství byly převzaty z počítačových záznamů katalogu ČSDS a porovnány se záznamy pořízenými L. Šeflovou. Pokud jde o knižní překlady, byli jsme většinou odkázáni na záznamy poskytnuté L. Šeflovou, protože oddělení překladů knihovny ČSDS je zatím chudě vybaveno. Pokud jde o exilové časopisy, bylo možné excerpovat jen větší revue (Proměny, Rozmluvy, Studie, Svědectví), a i ty jen dosti zběžně. (Jak známo, bibliografie článků v českých a slovenských časopisech v zahraničí se nedělá nikde na světě. )

Z důvodů úspory místa se u bibliografických záznamů titulů vyšlých tiskem neopakuje záhlaví, každý záznam začíná až polem titulu. Latinské slůvko Idem nahrazuje pole titulu a autorské pole v té podobě, jak bylo uvedeno v předcházejícím bibliografickém záznamu. .

Bibliografické záznamy o vydání tiskem jsou bohužel anotovány jen výjimečně; pro literárního historika by bylo zajisté nesmírně cenné, kdyby anotace poskytovaly úplné informace o tom, nakolik tištěná vydání odpovídají původnímu vydání samizdatovému, anebo v jakém jsou vztahu. Předpokládalo by to ovšem shromáždit celý soubor překladových vydání.

U divadelních, televizních a rozhlasových her by bylo bezpochyby namístě uvádět také čas a místo prvního uvedení. I toto dezideratum nutno odsunout až na budoucí definitivní zpracování.

O jedné otázce se musíme zmínit zvlášť, a to o pořadovém čísle titulů v soupisu EP. V žádné knize uvedené v seznamu EP 001 - EP 367 takové číslo není, stejně jako v nich není označení "Edice Petlice" nebo "Petlice". (Jiné samizdatové opisové řady-edice, například Expedice, Česká expedice, každou svou publikaci označují názvem - tedy "Edice Expedice", Česká expedice" - a pořadovým číslem svazku, uděleným danému titulu už před rozepsáním.)

Všechny dosavadní číslované soupisy EP byly sestaveny následně, v ročním nebo i delším odstupu. Proto pořadí v seznamu neodpovídá vždycky přesné chronologii zveřejnění. Jak se při tom postupovalo, o tom může podat zasvěcené svědectví jen Ludvík Vaculík.

Soupis titulů, jež jsou označeny číslem 201-367, byl pořízen s konečnou platností až pro toto zveřejnění a byl upřesněn v telefonických rozhovorech s L. Vaculíkem v únoru 1988.

Pokud jde o překlad materiálu o Edici Petlici pro anglickou verzi Act, upozorňujeme, že se překládají pouze údaje v popisech původního samizdatového vydání a anotace všeho druhu v hranatých závorkách. Bibliografické záznamy publikací vydaných tiskem se nepřekládají.

V. Pn.

Seznam copyrightových formulek použitých v knížkách Edice Petlice:

(V žádné z knih se ale zkratka nepoužívá - pouze celá rozepsaná věta, pozn. AJ)

V.z.d.o.r. Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu

J.d.o.z. Jakékoliv další opisování zakázáno

J.o.r.z. Jakékoliv opisování rukopisu zakázáno

J.z.r.o. Je zakázáno rukopis opisovat

J.z.r.d.o. Je zakázáno rukopis dále opisovat

P.b.s.a.j.z. Přepisy bez souhlasu autora jsou zakázány

O.n.d. Opisování není dovoleno

Rukopis. O.n.d. Rukopis. Opisování není dovoleno

Rukopis. (!) Rukopis. (!)

O.t.r.n.d. Opisování tohoto rukopisu není dovoleno

O.b.s.a.z. Opisování bez souhlasu autora zakázáno

B.s.a.n.o.d. Bez souhlasu autora není opisování dovoleno

D.o.r.z. Další opisování rukopisu zakázáno

P.r.z. Přepisování rukopisu zakázáno

Z.d.o.r. Zákaz dalšího opisování rukopisu

P.z.d.o. Přísný zákaz dalšího opisování

R.s.n.d.o. Rukopis se nesmí dál opisovat

R.s.n.d.r. Rukopis se nesmí dál rozmnožovat

A.s.n.d.o. Autor (ka) si nepřeje další opisování

A.s.n.d.o.r. Autor si nepřeje další opisování rukopisu

A.s.n.d.o.d. Autor si nepřeje další opisování díla

Z.j.d.r.r. Zákaz jakéhokoli dalšího rozmnožování rukopisu

N.r.b.s.a. Neopisujte rukopis bez souhlasu autora

Z.o.r. Zákaz opisování rukopisu

J.p.r.t.o.v t.p.s.n. Jakékoli písemné rozšiřování textů obsažených v této publikaci se nedovoluje

Soupis vydaných knih.

(Jitka Hanáková: Edice českého samizdatu 1972 - 1991. Praha, Národní knihovna České republiky 1997. 368 s.)

Edice Petlice vznikla v roce 1972 v Praze. Založil ji Ludvík Vaculík. Patří mezi nejstarší a největší samizdatové edice. Vydala celkem 391 titulů, některé ve více vydáních. Vydavatelskou činnost zaměřila na původní českou a slovenskou tvorbu. Zpočátku to byli autoři, jejichž díla v 60. letech oficiálně vycházela a po roce 1969 již nemohli veřejně publikovat. Pro edici byly charakteristické podpisy autorů na titulním listě a na jeho rubu vročení a copyrightová formulka - nejznámější "Výslovný zákaz opisování rukopisu" patřila Zdeně Erteltové. Ta byla první a po celou dobu vydávání edice také její hlavní opisovačkou. Formulka měla minimálně 25 variant. V knihách není uveden název edice ani pořadové číslo svazku. Edice byla číslována dodatečně. Knihy byly rozmnožovány strojopisem, nejčastěji ve formátu A5. Jednotlivé svazky vycházely ve vázané i brožované podobě. Tituly Edice Petlice, jež vznikly ve spolupráci s edicí Kvart, jsou za pořadovým číslem označeny zkratkou KV.

Následující soupis uvádí jméno autora, název knihy, v kulaté závorce vročení prvního vydání.

Sv. 001 - VACULÍK, Ludvík: Morčata (1973)
Sv. 002 - KLÍMA, Ivan: Malomocní (1974)
Sv. 003 - KLÍMA, Ivan: Milostné léto
Sv. 004 - KLÍMA, Ivan: Pokoj pro dva a jiné hry (1973)
Sv. 005 - KLÍMA, Ivan: Hry (1974)
Sv. 006 - KOHOUT, Pavel: Bílá kniha (1975)
Sv. 007 - KOHOUT, Pavel: Život v tichém domě (1974)
Sv. 008 - SIDON, Karol: Evangelium podle Josefa Flavia (1974)
Sv. 009 - SIDON, Karol: Hry (1974)
Sv. 010 - SEIFERT, Jaroslav: Morový sloup
Sv. 011 - MIKULÁŠEK, Oldřich: Agogh
Sv. 012 - ŠOTOLA, Jiří: Kuře na rožni (1974)
Sv. 013 - TREFULKA, Jan: Veliká stavba (1973)
Sv. 014 - TREFULKA, Jan: O bláznech jen dobré (1973)
Sv. 015 - HRABAL, Bohumil: Postřižiny (1974)
Sv. 016 - HRABAL, Bohumil: Městečko, kde se zastavil čas (1974)
Sv. 017 - HRABAL, Bohumil: Obsluhoval jsem anglického krále
Sv. 018 - HRABAL, Bohumil: Něžný barbar (1974)
Sv. 019 - POCHOP, Zdeněk: Marné volání (1974)
Sv. 020 - BINAR, Ivan: Kdo, co je pan Gabriel (1974)
Sv. 021 - KLÁNSKÝ, Mojmír: Vyhnanství (1973)
Sv. 022 - ČIVRNÝ, Lumír: Černá paměť stromu (1974)
Sv. 023 - ŠIKTANC, Karel: Český orloj (1974)
Sv. 024 - ČERNÝ, Václav: Z nových kritických studií (1974)
Sv. 025 - ČERNÝ, Václav: O povaze naší kultury (1975)
Sv. 026 - KADLEČÍK, Ivan: Reči z nížiny (1973)
Sv. 027 - KADLEČÍK, Ivan: Tváre a oslovenia (1974)
Sv. 028 - FILIP, Ota: Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974)
Sv. 029 - ČERVENKA, Miroslav: Čtvrtohory (1974)
Sv. 030 - KABEŠ, Petr: Obyvatelná těla (1974)
Sv. 031 - GRUŠA, Jiří: Dámský gambit (1973)
         GRUŠA, Jiří: Dámský gambit aneb Il Ritorno d´Ulisse in Patria (1977)
Sv. 032 - GRUŠA, Jiří: Mimmer aneb Hra o smrďocha (1974)
Sv. 033 - GRUŠA, Jiří: Modlitba k Janince
Sv. 034 - JULIŠ, Emil: Caput mortuum (1975)
Sv. 035 - HAMŠÍK, Dušan: Život a dílo Heinricha Himmlera
Sv. 036 - PECKA, Karel: Štěpení (1974)
Sv. 037 - PECKA, Karel: Pasáž (1975)
Sv. 038/KV - KOLÁŘ, Jiří: Odpovědi
Sv. 039 - KOLÁŘ, Jiří: Očitý svědek
Sv. 040 - KOLÁŘ, Jiří: Dny v roce a roky v dnech (1975)
Sv. 041/KV - VLADISLAV, Jan: Tajný čtenář. Část I, Papíry ze sběru (1975)
Sv. 042 - SKÁCEL, Jan: Chyba broskví (1975)
Sv. 043 - UHDE, Milan: Hra na holuba (1974)
Sv. 044 - LANDOVSKÝ, Pavel: Hry (1974)
Sv. 045 - JURAČKA, Ján: Zmlčanievanie (1975)
Sv. 046 - HAVEL, Václav: Žebrácká opera (1974?)
Sv. 047 - HAVEL, Václav: Audience (1975)
Sv. 048 - ZIKMUND, Miroslav: Cejlon, ráj bez andělů I-II (1975)
Sv. 049 - PATOČKA, Jan: Kacířské eseje o filozofii dějin
Sv. 050 - PUTÍK, Jaroslav: Červené jahody (1975)
Sv. 051 - HAVEL, Václav: Vernisáž (1975)
Sv. 052 - KOHOUT, Pavel: Ubohý vrah (1976)
Sv. 053 - KOHOUT, Pavel: Ruleta (1976)
Sv. 054 - KOHOUT, Pavel: Kapka víry (1975)
Sv. 055 - KLIMENT, Alexandr: Modré pohádky (1975)
Sv. 056/KV - DVOŘÁK, Ladislav: Jak skákat panáka (1975)
Sv. 057 - ČERNÝ, Václav: Za hádankami Bohumila Hrabala (1975)
Sv. 058 - KLIMENT, Alexandr: Rozhlasové hry (1975)
Sv. 059 - MACHOVEC, Milan: Ježíš pro ateisty (1975)
Sv. 060 - TOMIN, Julius: Kádrový dotazník (1976)
Sv. 061/KV - JANSKÝ, Pavel: Území tekutých písků (1976)
Sv. 062 - HAVEL, Václav: Horský hotel (1976)
Sv. 063 - RAK, H.: Dvakrát Páral (1976)
Sv. 064 - GRUŠA, Jiří: Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1976)
Sv. 065/KV - TOPOL, Josef: Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje (1976)
Sv. 066 - SIDON, Karol: Boří osten (1975)
Sv. 067 - HOŘEC, Jaromír: Bohemus (1976)
Sv. 068 - Československý fejeton/fejtón 1975-1976 (1976)
Sv. 069 - HRÚZ, Pavel: Zvuky ticha (1976)
Sv. 070 - KOLÁŘ, Jiří: CHléb náš vezdejší (1976)
Sv. 071/KV - PECHAR, Jiří: Psychoanalýza a literatura (1976/1977)
Sv. 072/KV - PECHAR, Jiří: Upilované mříže (1977)
Sv. 073 - TOMIN, Julius: Myslím - jsem. I. díl (1976)
Sv. 074 - Pohledy 1 (1976)
Sv. 075 - ČERNÝ, Václav: Dvakrát z teorie moderního umění (1975)
Sv. 076 - UHDE, Milan: Zubařovo pokušení (1976)
Sv. 077 - KLIMENT, Alexandr: Dona Juana (1976)
Sv. 078/KV - KAUTMAN, František: Dostojevskij - věčný problém člověka (1980)
Sv. 079/KV - PLICHTA, Dalibor: Dvě caprichos (1976)
Sv. 080/KV - PATOČKA, Jan: Dvě studie o Masarykovi (1977)
Sv. 081 - KRYŠTOFEK, Oldřich: Malá říkání roku 1976
Sv. 082/KV - KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút: Jiří Orten, básník smrti a lásky (1976)
Sv. 083/KV - VLADISLAV, Jan: Věty (1977)
Sv. 084/KV - CHALUPECKÝ, Jidřich: Cesta Jiřího Koláře (1977)
Sv. 085 - TOPOL, Josef: Sbohem Sokrate! (1977)
Sv. 086 - SIDON, Karol: Starý příběh (1977)
Sv. 087 - KANTůRKOVÁ, Eva: Černá hvězda (1977)
Sv. 088 - UHDE, Milan: Pán plamínků (1977)
Sv. 089/KV - KAUTMAN, František: Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského (1977)
Sv. 090 - Československý fejeton/fejtón 1976-1977 (1977)
Sv. 091 - KRISEOVÁ, Eda: Křížová cesta kočárového kočího (1977)
Sv. 092 - KANTůRKOVÁ, Eva: Muž v závěsu (1977)
Sv. 093 - TOMINOVÁ, Zdena: Totální nasazení (1977)
Sv. 094 - LANDOVSKÝ, Pavel: Sanitární noc
Sv. 095 - KANTůRKOVÁ, Eva: Sen o zlu (1977)
Sv. 096/KV - Jan Patočka
Sv. 097 - TREFULKA, Jan: Zločin pozdvižení (1979)
Sv. 098 - HUTKA, Jaroslav: Dvorky (1977)
Sv. 099 - VALENTA, Eduard: Žil jsem s miliardářem
Sv. 100 - ČERNÝ, Václav: Dvě studie masarykovské (1977)
Sv. 101 - HUTKA, Jaroslav: Utkání se skálou č. 1 aneb Konec desáté sezóny v hotelu CPZ (1977)
Sv. 102 - KLÍMA, Ivan: Stojí, stojí šibeničky (1980)
Sv. 103/KV - SIDON, Karol: Brány mrazu (1977)
Sv. 104 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Návraty a jiné ztráty (1978)
Sv. 105 - HOŘEC, Jaromír: Špatně rozdané karty (1977)
Sv. 106 - PÁTEK, Miloslav: Konfident (1978)
Sv. 107 - KLIMENT, Alexandr: Nuda v Čechách (1978)
Sv. 108 - ROTREKL, Zdeněk: Malachit (1978)
Sv. 109 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Dědo! (1978)
Sv. 110/KV - KAUTMAN, František: K typologii literární kritiky a literární vědy (1977)
Sv. 111 - KOENIGSMARK, Josef: Sny a nesny (1978)
Sv. 112 - KANTůRKOVÁ, Eva: Tři novely (1978)
Sv. 113 - JIROUSOVÁ, Věra: Co je tu, co tu není (1977)
Sv. 114 - SACHER, Vilém: Krvavé velikonoce (1978)
Sv. 115 - ŠIMEČKA, Milan: Obnovení pořádku (1978)
Sv. 116/KV - PALOUŠ, Radim: Škola stáří (1978)
Sv. 117 - LEDERER, Jiří: České rozhovory (1977)
Sv. 118 - PECKA, Karel: Motáky nezvěstnému (1978)
Sv. 119 - KRISEOVÁ, Eda: Sluneční hodiny (1978)
Sv. 120 - KOHOUT, Pavel: Katyně (1978)
Sv. 121/KV - KAUTMAN, František: Mrtvé rameno (1976)
Sv. 122 - TOMINOVÁ, Zdena: Divadelní kus? (1978)
Sv. 123 - KLÍMA, Ivan: Má veselá jitra (1978)
Sv. 124 - RUML, Jiří: Třináct životů a taky kus mého (1978)
Sv. 125 - KRISEOVÁ, Eda: Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní (1978)
Sv. 126 - DIENSTBIER, Jiří: Vánoční dárek (1978)
Sv. 127 - HÁJEK, Jiří: Mezinárodně politické aspekty československého roku 1968 (1978)
Sv. 128/KV - Janu Patočkovi in memoriam (1978)
Sv. 129 - Československý fejeton/fejtón 1977-1978 (1978)
Sv. 130 - Hodina naděje (1978)
Sv. 131 - ŠIKTANC, Karel: Pro pět ran blázna krále (1979)
Sv. 132/KV - BENDA, Václav: Černá dívka aneb O hříchu a naději (1978)
Sv. 133 - PISTORIUS, Vladimír: A přece (1978)
Sv. 134 - HEJDÁNEK, Ladislav: Dopisy příteli (1977)
Sv. 135 - KRATOCHVIL, Jiří: Případ nevhodně umístěné šance (1978)
Sv. 136 - HUTKA, Jaroslav: Klíč pluhu (1978)
Sv. 137 - PLAČEK, Jiří: Tajemná procházka (1976)
Sv. 138 - KOMÁRKOVÁ, Božena: Sekularizovaný svět a evangelium (1979)
Sv. 139 - ŠIMSA, Jan: Blahoslavení čistého srdce (1978)
Sv. 140 - HUTKA, Jaroslav: Plechovka (1978)
Sv. 141/KV - PATOČKA, Jan: Spisovatel a jeho věc (1979)
Sv. 142/KV - KONůPEK, Jiří: Proust a jeho románový svět (1978)
Sv. 143 - HORÁKOVÁ, Daňa: Den plný pitomců (1978)
Sv. 144 - KRISEOVÁ, Eda: Pompejanka (1979)
Sv. 145 - ČERNÝ, Václav: Moje léta v Dijoně (1979)
Sv. 146/KV - VLADISLAV, Jan: Šest suchých jehel pro Jiřího Johna (1978)
Sv. 147/KV - PECHAR, Jiří: Člověk a pravda (1979)
Sv. 148/KV - SEIFERT, Jaroslav: Deštník z Piccadilly (1978)
Sv. 149 - HAVEL, Václav: Moc bezmocných (1978)
Sv. 150 - HEJDÁNEK, Ladislav: Dopisy příteli (1978)
Sv. 151 - ROTREKL, Zdeněk: Nezděné město (1978)
Sv. 152/KV - KAUTMAN, František: Román pro tebe (1978)
Sv. 153 - HÁJEK, Jiří: Lidská práva, socialismus a mírové soužití (1979)
Sv. 154 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Rómulus a Rómus (1979)
Sv. 155/KV - PATOČKA, Jan: Studie o divadle (1979)
Sv. 156/KV - FUČÍK, Bedřich: Oběšený harlekýn (1979)
Sv. 157/KV - FUČÍK, Bedřich: Sedmero zastavení (1979)
Sv. 158/KV - VLADISLAV, Jan: Tajný čtenář. Část II, Předmluvy, doslovy a další (1979)
Sv. 159/KV - VLADISLAV, Jan: Tajný čtenář. Část III, Recenze, lektorské posudky a další (1979)
Sv. 160/KV - KANTůRKOVÁ, Eva: Pán věže (1979)
Sv. 161 - Československý fejeton/fejtón 1978-1979 (1979)
Sv. 162 - PECKA, Karel: Limita (1979)
Sv. 163/KV - KAUTMAN, František: Prolog k románu (1979)
Sv. 164/KV - PATOČKA, Jan: Vzpomínky a nekrology (1979)
Sv. 165 - HYNEK, Jiří: Svěcení hlíny (1979)
Sv. 166 - HEJDA, Zbyněk: Básně (1979)
Sv. 167 - KRISEOVÁ, Eda: Klíční kůstka netopýra (1979)
Sv. 168 - GARDAVSKÝ, Vítězslav: In memoriam Vítězslav Gardavský (1978)
Sv. 169 - KOMÁRKOVÁ, Božena: Sekularizovaný svět a evangelium (1979)
Sv. 170 - JANOVSKÁ, Jarmila: Gordický uzel (1979)
Sv. 171 - ČIVRNÝ, Lumír: Na dech (1979)
Sv. 172 - KLÁNSKÝ, Mojmír: Zemědělci a jaro 1968 (1978)
Sv. 173 - Chvála bláznovství (1979)
Sv. 174 - TROJAN, Jakub S.: Ferdinand a druzí (1979)
Sv. 175 - JABLONICKÝ, Jozef: Zlyhanie Malárovej armády v Karpatoch (1979)
Sv. 176 - TATARKA, Dominik: Písačky (1979)
Sv. 177 - KOMÁRKOVÁ, Božena: Původ a význam lidských práv (1979)
Sv. 178 - ČERVENKA, Miroslav: Dvacettři patnáct (1979)
Sv. 179/KV - CHALUPECKÝ, Jindřich: Richard Weiner a český expresionismus (1979)
Sv. 180 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Rozptýlené podoby (1979)
Sv. 181 - ČERNÝ, Václav: Další studie o knihách Edice Petlice a pro ni (1979)
Sv. 182 - Dějiny a současnost (1978)
Sv. 183 - STANKOVIČ, Andrej: Osvobozený Babylon (1979)
Sv. 184 - MEZNÍK, Jaroslav: Jeroným Šrol (1979)
Sv. 185 - KAMENÍK, Jan: Zápisky v noci (1979)
Sv. 186 - FIKAR, Ladislav: Kámen na hrob (1979)
Sv. 187 - Jakémusi Alexandru K. (1979)
Sv. 188 - JASEN, Robert: Zápas o nové lidství a program nového českoslovenství (1980)
Sv. 189 - KAUTMAN, František: O českou národní identitu (1978)
Sv. 190 - HEJDÁNEK, Ladislav: Dopisy příteli (1980)
Sv. 191 - PAVLÍČEK, František: Dávno, dávno již tomu (1979)
Sv. 192/KV - KANTůRKOVÁ, Eva: Fejetony (1979)
Sv. 193 - KOTRLÁ, Iva: Února (1979)
Sv. 194 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1979)
Sv. 195 - Co dům dal (1980)
Sv. 196 - DVOŘÁK, Ladislav: Šavle meče (1979)
Sv. 197 - Rozhovory (1980)
Sv. 198 - Profily (1980)
Sv. 199 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Tři povídky (1980)
Sv. 200 - Slovník českých spisovatelů (1980)
Sv. 201 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1982)
Sv. 202 - VAŠÍČEK, Zdeněk: Mezi všemi minulostmi (1979)
Sv. 203/KV - Adresát Vladimír Vokolek (1980)
Sv. 204 - FIDELIUS, Petr: Dva příspěvky ke studiu pojmosloví současné oficiální propagandy (1980)
Sv. 205/KV - HOLUBOVÁ, Miloslava: Život posmrtný (1980)
Sv. 206 - CHYTIL, Václav: Galileo (1980)
Sv. 207/KV - JANÁT, Bohumír: Cesta otevřeného osudu (1980)
Sv. 208 - KANTůRKOVÁ, Eva: Dvanáct rozhovorů (1980)
Sv. 209/KV - KAUTMAN, František: O světovosti české literatury (1980)
Sv. 210 - KAUTMAN, František: Česká otázka po pětaosmdesáti letech (1980)
Sv. 211 - T. G. Masaryk a naše současnost (1980)
Sv. 212 - KUSÝ, Miroslav: Veåký brat a veåká sestra (1980)
Sv. 213 - Nad procesem (1980)
Sv. 214 - PATOČKA, Jan: Umění a filosofie (1980)
Sv. 215 - PAVLÍČEK, František: Chvála prostopášnosti (1980)
Sv. 216 - PECHAR, Jiří: Nad knihami a rukopisy (1980)
Sv. 217 - PIŠTORA, Jiří: Mezery v paměti (1980)
Sv. 218 - Profily (1980)
Sv. 219 - ROTREKL, Zdeněk: Chór v plavbě ryby Ichthys (1980)
Sv. 220 - ROTREKL, Zdeněk: Neobvyklé zvyky (1980)
Sv. 221 - RöSSLEROVÁ, Jaroslava: Dny v P. (1981)
Sv. 222 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Vatikán (1980)
Sv. 223 - VALACHOVÁ, Marie: Nebe peklo ráj (1980)
Sv. 224/KV - VLADISLAV, Jan: Samomluvy (1980)
Sv. 225 - BOCHOÀÁK, Klement: Staronové básně (1981)
Sv. 226 - JULIŠ, Emil: Jablko nevrátím květu (1981)
Sv. 227 - KABEŠ, Petr: Skanseny (1981)
Sv. 228 - KADLEČÍK, Ivan: Rapsódie a miniatúry (1981)
Sv. 229 - KAUFMANN, Albert: Indiferentní krajina (1981)
Sv. 230 - KLÍMA, Ivan: Moje první lásky (1981)
Sv. 231 - KLIMENT, Alexandr: Basic love (1981)
Sv. 232 - KOMÁRKOVÁ, Božena: Obec Platónova a Augustinova (1981)
Sv. 233 - Moravská čítanka 1981 (1981)
Sv. 234 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Přijeď ochutnat (1981)
Sv. 235 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Růžová dáma (1980)
Sv. 236 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Místopis (1981)
Sv. 237 - ŠIMEČKA, Martin M.: Vojenská knižka (1981)
Sv. 238 - ŠIMEČKA, Martin M.: Výpověď (1981)
Sv. 239 - TREFULKA, Jan: Svedený a opuštěný (1983)
Sv. 240 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Babylon (1981)
Sv. 241 - VACULÍK, Ludvík: Český snář (1981)
Sv. 242 - VACULÍK, Ludvík: Milí spolužáci! Sv. 1, Kniha indiánská (1981)
Sv. 243 - VALENTA, Edvard: Žít ještě jednou (1981)
Sv. 244 - VODŇANSKÝ, Jan: Ej moja paranoia (1981)
Sv. 245 - ČERNÝ, Rudolf: Nokturno (1982)
Sv. 246 - CHALUPECKÝ, Jindřich: Jakub Deml (1981)
Sv. 247 - KOTRLÁ, Iva: Návštěva v etc (1982)
Sv. 248 - KRISEOVÁ, Eda: Ryby raky (1983)
Sv. 249 - PODSEDNÍK, Josef: Kronika mého života (1982)
Sv. 250 - Profily (1982)
Sv. 251 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Oční kapky (1982)
Sv. 252 - RUSEK, Antonín: Esej o samosprávné společnosti (1982)
Sv. 253 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1981)
Sv. 254 - ŠIMEČKA, Milan: Dopisy o povaze skutečnosti (1982)
Sv. 255 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Minimax (1982)
Sv. 256 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Vatikán - Babylon - Minimax (1982)
Sv. 257 - WERNISCH, Ivan: Zasuté zahrady (1982)
Sv. 258 - SHAKESPEARE, William: Jindřich IV
Sv. 259 - ČIVRNÝ, Lumír: Libovánky. I (1979)
  ČIVRNÝ, Lumír: Libovánky. II (1984)
Sv. 260 - HAUKOVÁ, Jiřina: Motýl a smrt (1983)
Sv. 261 - HAVEL, Václav: Dopisy Olze (1983)
Sv. 262/KV - KAUTMAN, František: Svět Franze Kafky (1977)
Sv. 263 - KOTRLÁ, Iva: Odchyt andělů (1983)
Sv. 264 - KUSÝ, Miroslav: Augiášov chliev reálneho socializmu (1983)
Sv. 265 - Moravská čítanka 1982 (1983)
Sv. 266 - Písačky pro Dominika Tatarku (1983)
Sv. 267 - PECKA, Karel: Malostranské humoresky I (1983)
Sv. 268 - ROTREKL, Zdeněk: Basic Czech
Sv. 269 - RUML, Jiří: Znamínko na duši (1983)
Sv. 270 - RUML, Jiří: Daň z blbosti (1983)
Sv. 271 - SACHER, Vilém: Armádo, k noze zbraň. Díl I, Lesklá a veselá bída (1983)
             - SACHER, Vilém: Armádo, k noze zbraň. Díl III, Pozdní probuzení (1984)
             - SACHER, Vilém: Armádo, k noze zbraň. Díl IV (1984)
Sv. 272 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1983)
Sv. 273 - ŠAVRDA, Jaromír: Cestovní deník (1981)
Sv. 274 - ŠIMEČKA, Milan: Náš soudruh, Winston Smith (1984)
Sv. 275 - Z Obsahu 1982 (1983)
Sv. 276 - PAMMROVÁ, Anna: Dopisy (1983)
Sv. 277 - KLÍMA, Ivan: Čekání na tmu, čekání na světlo (1982)
Sv. 278 - ČERVENKA, Miroslav: Z večerní školy versologie
Sv. 279 - GRUŠA, Jiří: Dr. Kokeš - Mistr Panny (1980/1981)
Sv. 280 - HAUKOVÁ, Jiřina: Světlo v září (1984)
Sv. 281 - HAVEL, Václav: Largo desolato (1984)
Sv. 282 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: ...a ostružinou pobíd koně (1981)
Sv. 283 - JIČÍNSKÝ, Zdeněk: K vývoji právního myšlení v Československu v 60. letech (1984)
Sv. 284 - KANTůRKOVÁ, Eva: Mé přítelkyně v domě smutku (1984)
Sv. 285 - KLÍMA, Ivan: Franz a Felice (1984)
Sv. 286 - KLÁNSKÝ, Mojmír: Kachnička (1984)
Sv. 287 - KRISEOVÁ, Eda: Prázdniny s Bosonožkou (1984)
Sv. 288 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Hlídač holubů (1984)
Sv. 289 - PUTÍK, Jaroslav: Muž s břitvou (1984)
Sv. 290 - Problém tolerance v dějinách a perspektivě (1981)
Sv. 291 - Danny je náš (1984)
Sv. 292 - STIBOROVÁ, Věra: Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (1981)
Sv. 293 - STIBOROVÁ, Věra: Ikariana (1984)
Sv. 294 - ŠIMEČKA, Martin M.: Žabí rok (1983)
Sv. 295 - URBÁNEK, Zdeněk: Popaměti (1984)
Sv. 296 - Z Obsahu 1983 (1984)
Sv. 297 - Moravská čítanka 1983 (1983)
Sv. 298 - STANKOVIČ, Andrej: Variace (1984)
Sv. 299 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky (1985)
Sv. 300 - BRABCOVÁ, Zuzana: Daleko od stromu (1984)
Sv. 301 - HIRŠAL, Josef: Píseň mládí (1984)
Sv. 302 - ČERVENKA, Miroslav: Strojopisy
Sv. 303 - FUČÍK, Bedřich: Čtrnáctero zastavení (1985)
Sv. 304 - HIRŠAL, Josef: Mlýn (1985)
Sv. 305 - HIRŠAL, Josef: Preludium (1975)
Sv. 306 - HAVEL, Václav: Pokoušení (1985)
Sv. 307 - JIČÍNSKÝ, Zdeněk: Právnické úvahy a rozbory (1985)
Sv. 308 - KABEŠ, Petr: Pěší věc (1985)
Sv. 309 - KLÍMA, Ivan: Soudce z milosti
Sv. 310 - KRISEOVÁ, Eda: Sedm lásek (1985)
Sv. 311 - KRISEOVÁ, Eda: Ryby raky (1985)
Sv. 312 - KRISEOVÁ, Eda: Bratři (1985)
Sv. 313 - LOPATKA, Jan: Předpoklady tvorby (1985)
Sv. 314 - PECKA, Karel: Malostranské humoresky (1983)
Sv. 315 - ROTREKL, Zdeněk: Sad a menší prózy (1985)
Sv. 316 - RUML, Jiří: Díra v hlavě (1985)
Sv. 317 - ŠTOLBA, Jan: Deník pro Marcelu Šternovou (1985)
Sv. 318 - ŠIMEČKA, Milan: Kruhová obrana (1985)
Sv. 319 - Moravská čítanka 1984 (1984)
Sv. 320 - VAIS, Antonín: Zrození a pád jednoho vykořisťovatele (1985)
Sv. 321 - Z Obsahu 1984 (1985)
Sv. 322 - ŠAMALÍK, František: Úvahy o dějinách české politiky
Sv. 323 - KAUFMANN, Albert: Záznamy (1985)
Sv. 324 - ŠAVRDA, Jaromír: Druhý sešit deníku (1985)
Sv. 325 - GRöGEROVÁ, Bohumila: Kolotoč (1985)
Sv. 326 - ŠIMEČKA, Martin M.: Světelná znamení (1984)
Sv. 327 - HRABAL, Bohumil: Proluky (1986)
Sv. 328 - HRABAL, Bohumil: Pražská ironie (1986)
Sv. 329 - HRABAL, Bohumil: Životopis trochu jinak (1986)
Sv. 330 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Slabikář otcovského jazyka (1985)
Sv. 331 - JUNGMANN, Milan: Cesty a rozcestí (1986)
Sv. 332 - TŘEŠŇÁK, Vlastimil: Bermudský trojúhelník (1986)
Sv. 333 - Z Obsahu 1985 (1986)
Sv. 334 - VACULÍK, Ludvík: Milí spolužáci! Sv. 2, Kniha dělnická (1986)
Sv. 335 - UHDE, Milan: Velice tiché Ave a jiné hry (1986)
Sv. 336 - ČERVENKA, Miroslav: Strojopisná trilogie (1985)
Sv. 337 - HIRŠAL, Josef: Vínek vzpomínek (1986)
Sv. 338 - JIROUS, Ivan Martin: Magorovy labutí písně (1986)
Sv. 339 - TATARKA, Dominik: Navrávačky (1986)
Sv. 340 - RUML, Jiří: Dialogy s mocí (1987)
Sv. 341 - KADLEČÍK, Ivan: Rapsódie a miniatúry (1987)
Sv. 342 - KADLEČÍK, Ivan: Rapsódie a miniatúry (1987)
Sv. 343 - HRABAL, Bohumil: Svatby v domě (1987)
Sv. 344 - HRABAL, Bohumil: Vita nuova (1987)
Sv. 345 - PONICKÁ, Hana: Lukavické zápisky 1977. Sv. 1, Návrat z úniku (1985)
               PONICKÁ, Hana: Lukavické zápisky 1977. Sv. 2, Leto v Lukavici (1985)
               PONICKÁ, Hana: Lukavické zápisky 1977. Sv. 3, Kamenný hosť (1985)
Sv. 346 - HOFMAN, Marek: Hra na divergenci (1987)
Sv. 347 - JIČÍNSKÝ, Zdeněk: Vznik České národní rady v době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969 (1987)
Sv. 348 - PALOUŠ, Radim: 1969
Sv. 349 - UHDE, Milan: Hanba Angličanům (1987)
Sv. 350 - HÁJKOVÁ-DUXOVÁ, Věra: Takový to byl život (1987)
Sv. 351 - KLÍMA, Ivan: Láska a smetí (1986)
Sv. 352 - KRISEOVÁ, Eda: Arboretum
Sv. 353 - OPAT, Jaroslav: T. G. Masaryk v Čechách v letech osmdesátých: 1882-1893 (1987)
Sv. 354 - OHNISKO, Milan: Přiznání (1987)
Sv. 355 - Z Obsahu 1986 (1987)
Sv. 356 - ŠETLÍK, Jiří: Cesty po ateliérech (1987)
Sv. 357 - DVOŘÁK, Ladislav: Prózy (1987)
Sv. 358 - HIRŠAL, Josef: Píseň mládí (1980)
Sv. 359 - HIRŠAL, Josef: Let let (1986)
Sv. 360 - JAKOBEUS, Jakub- jr.: Cesty k sobě (1987)
Sv. 361 - HAVEL, Václav: Asanace (1987)
Sv. 362 - URBÁNEK, Zdeněk: Ztracená země (1986)
Sv. 363 - WOLFOWICZ, Chaja: Concordia (1987)
Sv. 364 - VACULÍK, Ludvík: Jaro je tady (1987)
Sv. 365 - HAUKOVÁ, Jiřina: Spodní proudy (1987)
Sv. 366 - PAVLÍČEK, František: Konec patriarchátu (1987)
Sv. 367 - KRISEOVÁ, Eda: Terezka a Majda na horách (1987)
Sv. 368 - HAVEL, Václav: Vážený pane doktore! (1975)
Sv. 369 - KANTůRKOVÁ, Eva: Jan Hus (1968)
Sv. 370 - PUTÍK, Jaroslav: Volný let voliérou (1988)
Sv. 371 - HAUPTBAHNHOF, Eberhardt: Kniha básňů převeršovná již vlastnoručně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český (1988)
Sv. 372 - Z Obsahu 1987 (1988)
Sv. 373 - ŠIMEČKA, Martin M.: Džin (1988)
Sv. 374 - LEDERER, Jiří: Jan Palach (1988)
Sv. 375 - KRISEOVÁ, Eda: Co se stalo... (1988)
Sv. 376 - HIRŠAL, Josef: Let let. III (1988)
Sv. 377 - RICHTEROVÁ, Sylvie: Neviditelné jistoty (1988)
Sv. 378 - HANZELKA, Jiří: Zvláštní zpráva č. 4 (1989)
Sv. 379 - KLÁNSKÝ, Mojmír: Albatros (1978)
Sv. 380 - FILIP, Ota: Kavárna Slavia (1989)
Sv. 381 - CHALUPECKÝ, Jindřich: Nové umění v Čechách (1989)
Sv. 382 - PROCHÁZKOVÁ, Lenka: Smolná kniha (1989)
Sv. 383 - Z Obsahu 1988 (1989)
Sv. 384 - ŠULCOVÁ, Olga: Cesta do hlubin dělníkovy duše (1989)
Sv. 385 - HOFMAN, Marek: Sedm dní (1989)
Sv. 386 - VACULÍK, Ondřej: Zednické povídky (1988)
Sv. 387 - ŠIMEČKA, Milan: Konec nehybnosti (1989)
Sv. 388 - PTÁČEK, Jaromír: Muzikanti noci (1989)
Sv. 389 - Z Obsahu 1989 (1990)
Sv. 390 - VACULÍK, Ludvík: Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (1989)
Sv. 391 - VACULÍK, Ondřej: Stavební deník (1990)

Zapomenuté knihy v seznamu:

ŠIKTANC, Karel: Jak se trhá srdce

Články Ludvíka Vaculíka můžete vyhledávat a číst:

• v digitalizovaném archivu časopisů Ústavu pro Českou literaturu AV ČR: archiv.ucl.cas.cz

• v Literárních novinách: www.literarky.cz

(Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 – 1979, Köln am Rhein, Index 1984)

Přišel jsem domů z práce a ohříval jsem si fazole se špekáčkama, co zůstaly od večeře. Moje   žena četla nezřetelné písmo na lehoučkých bílých papírcích, svázaných v pruhovaných deskách. Když jsem jedl fazole se špekáčkama, co zůstaly od večeře, žena mi začala číst z těch  papírků verše. Nečtla je dobře, protože neumí číst verše a navíc je nemocná a smutná. Byly  to verše o dávných láskách a o smrti a napsal je Jaroslav Seifert. Byly to tak krásné verše, že mi dojetím rostly ty fazole v krku. Představoval jsem si, jak Jaroslav Seifert ty verše psal u starého psacího stolu ve světlém pokoji, kde jsem byl jednou na návštěvě. Vzal jsem knihu do ruky, abych se podíval, zda moje dojetí vyplývá skutečně z pouhých slov, těžce čitelných z dvanácté či třinácté kopie na průklepovém papíře. Nedržel jsem v ruce knihu, držel jsem knihu-neknihu, zvláštní předmět národní kultury sedmdesátých let 20. století, předtím neznámý, po domácku vyrobenou knihu. Před mnoha lety, ve studentských časech, jsem sloužil za dvě stovky měsíčně jako knihovník ve Slovanském semináři. Celé tři roky jsem chodil mezi knihami, vdechoval jsem jejich zašlý pach, bral je do ruky a četl si v nich. Do paměti se mi ukládaly tiráže a jména tehdy už neznámých vydavatelů. Divil jsem se, jaký druh kapitalistické zištnosti je vedl asi k tomu, že vydávali v několika stech exemplářích básně tištěné na krásném papíře krásným písmem. Přečetl jsem spoustu těch knih, které stačilo vytáhnout z regálu, a usoudil jsem v rozechvění, že jim už rozumím a že bych o nich dokonce mohl psát. Nevěděl jsem tehdy, že nerozumím vlastně ničemu, tím méně jsem si uměl představit, že se za dvacet let začnu setkávat s knihami tak nepodobnými těm, jejich pach jsem vnímal tehdy. Když jsem dostal první knihy-neknihy, napsané na stroji na lehoučkém papíře a svázané do červených, černých, bílých či pruhovaných desek, dospěl jsem právě ke skličujícímu vědomí, že po staletí pěstovaná vzdělanecká představa o potřebě svébytné národní kultury je pouhou iluzí a že napříště bude tato potřeba ukájena televizními seriály a úředními výnosy. Knihy-neknihy způsobily, že jsem toto vědomí odložil na pozdější dobu. Přečetl jsem od té doby mnoho těchto knih-neknih, byly četbou radosti, víry a naděje. Téměř všechny mě přesvědčovaly o tom, že ještě žije bohatá a čistá řeč, tak odlišná od řeči novin, která mi zní jako štěrk padající do zásobníku. Mnohé z těchto knih-neknih jsem četl se vzrušením dlouho do noci a pak jsem ráno cestou do práce klimbal v autobuse. Některé pak souzněly s mou zkušeností tak, že jsem jejich příběh četl jako příběh svého života, prožíval v nich vlastní úzkosti, lásky a zklamání. Mnohé mě naplňovaly údivem, jejich obrazy setrvávaly v mém vědomí jako obsese. Dodnes například se nemohu zbavit představy dítěte, jež se ohání kladivem a zatlouká do podlahy tisíce hřebíků jeden za druhým. A tak dnes žiju s pocitem nezasloužené privilegovanosti, že totiž patřím k těm, kteří ty knihy četli. Stojím před výlohami n. p. Kniha a hledám knihy, které bych rád četl. Ale vím, že je to jiný svět knih, jsou to jakoby příběhy a jakoby básně. Dívám se jak lidé vcházejí dovnitř a prohlížejí si nerozhodně pravé tištěné knihy s barevnými obálkami. Většina z nich nikdy neslyšela o tom, že jsou i knihy-neknihy. Kdoví, jak by žili, co by se v nich ohnulo, kdyby je četli. Nevím. Vím však jistě, že by se postavili do řady a čekali na něj jak na dětské punčocháče. Na některé jistě. Někdy si však říkám, že jsem nespravedlivý, že podléhám sebeklamu, jako všichni, kteří jsou nuceni žít v uzavřeném společenství. A tak říkám klukovi, když jde do knihovny, aby mi přinesl jednu naši a jednu ruskou knížku. A čtu knihy současníků v barevných obálkách, tištěné na tiskařských strojích. A protože život mě už naučil rozumět knihám, vidím, že je to tak, že jen knihy-neknihy obešli smrt české literatury. Přepadá mě lítost nad skutečnými knihami a někdy si myslím, jestli nepřepadá i jejich autory a zda netouží někdy po tom, aby i oni vyšli jako kniha-nekniha. Jistě, jsou knihy, které tiskařský stroj nepokazí, knihy o starém Římě a o schizofrenii, o vesmíru a o opravách aut, o vaření a o kapitánovi Exnerovi; tiskařský stroj kazí jen knihy o lidském životě a o smyslu času, který žijeme. V tomto ohledu to zazvoní pravdou spíše v ruských knížkách, to když narazím na mrtvého Šukšina nebo jiného méně slavného současníka. Dnes je prý knih-neknih více než stopadesát. Měl jsem v ruce knihy-neknihy s fotografiemi, s litografiemi a dokonce s barevnými obrázky. Připadaly mi jako zázrak a díval jsem se na ně s úžasem. Myslel jsem na písařky, které se nad nimi hrbily, na knihaře, kteří ty knihy vázali a na ty, kteří s nimi chodili dům od domu. Bůhví, jestli je také skličovalo vědomí o nepotřebě národní kultury? Představuji si, kde dnes všechny ty knihy-neknihy jsou. Schované po půdách a v absurdních skrýších putují potajmu z ruky do ruky. Některé pak jsou v sejfech opatřených směšnými provázky s plastelinou. Za některé bylo draze zaplaceno a draze se platí: vězením, ponížením a úzkostí. Avšak jedno je jisté: ať bude jak bude, budou to knihy-neknihy, které vydají svědectví o době, ve které jsme žili, protože řeč, která zní jak padající štěrk, nebude nikoho zajímat. Vždy tomu tak bylo a jiné už to asi nebude. O tom všem jsem před mnoha lety neměl ponětí, když jsem trávil svůj čas mezi knihami a žil v přesvědčení, že verše básníků a práce spisovatelů mají přirozené právo na tiskařská písmena a tiskařský stroj. Jednou možná jiný student bude brát do ruky knihy-neknihy z jakési exkluzivní sbírky ve skleněné vitrině, bude je číst, bude si myslet, že jim porozuměl a v rozechvění dojde k rozhodnutí, že o nich napíše diplomovou práci. Nebude však rozumět ničemu, protože tu nežil s námi a nebude vědět nic o tom, jak kdysi dojímaly verše o deštníku z Piccadilly nad fazolemi se špekáčky, co zůstaly od večeře.  

Bratislava, 20. února 1979

(GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. [2. vyd.] Toronto : Sixty-Eight Publishers 1980. 444 s.)

Po pravdě řečeno, měl by být umělec, spisovatel a vědec hnán tak neodvolatelným pudem, aby byl dokonce ochoten, není-li za svou práci placen, sám platit za možnost jejího konání.

Norbert Wiener

Snad by bylo na začátek dobré představit si, jak takový Heinrich Böll nese např. Klaunovy názory ke knihvazači, aby získal celých čtrnáct exemplářů prvního vydání a mohl je potají rozpůjčit přátelům, a jak takový Friedrich Dürrenmatt už deset let neviděl svou hru na německém jevišti, ačkoli jinak to po světě hrají, anebo jak Günter Grass po jednom jediném ze svých veřejných projevů ty další píše už jenom v cele, zkrátka jak takových tisíc německých homme de lettres (číslo není nijak přehnáno, vycházíme prostě z relace k českým poměrům) přestalo existovat, jejich celé dílo bylo suspendováno, vyřazeno z knihkupectví, knihoven, prostě z jakéhokoliv oběhu, živé knihy rozpárány v odlehlých provozovnách knejpem, a jak na místě bohatého časopiseckého trhu (v Čechách dobrých sedmnáct literárních časopisů s odhadnutelným nákladem 400 000 výtisků) vznikl jediný věstník, který tu spoušť a její aktéry vydává za důkaz vyššího lidství, nuže alespoň s touhle představou, důsledně uplatněnou na vlastním prostředí, bychom, myslím, byli na dobré cestě porozumět si bez nádechu onoho neúčinného a spíše neúčastného soucitu, co někdy provází postoje těch, kdo dění "od Prátru na východ" mají tak trochu za exotum. Vždyť oč tu běží, se jich týká asi víc, než jim můžeme vysvětlit a obyčejně lidsky sdělit; už proto, že takové zatím české uspořádání poměrů, zvenčí jistě absurdní a panoptikální, je nejenom přenesitelné, ale i funkční (ve strukturách čelících entropii právě svou rigiditou) a že to, co dnes připomíná úzkostný sen, lze plně uskutečnit na jakémkoli materiálu, jestliže si v Evropě ještě jednou selžem.

Jedině s pocitem zvědomělé zasaženosti budou snad poruce účinné prostředky postupného soužití, nikoli tedy nějaká kissingerovská akrobacie věřící, že králík uhrane kobru, nýbrž psychoterapeutický postoj a stálé vědomí, že styk s patogenním sociálním polem je svízelný a nebezpečný, a že takové pole dovede snadno pohltit i dosud nezasažená prostředí.

A není snad přesvědčivějším průkazem skutečné patogeničnosti právě fenomén ineditní literatury, která přesáhla pojem každého "under-groundu," když se "under-groundem" musí stát jakýkoli pokus o otevření skutečnosti, neboť sama skutečnost, ta nesamozřejmá a podstatně problematická, je přece přesně tím, čemu se pole brání s největším energetickým výdajem. Rigidní mechanismus, založený na holé silové rovnováze, může skutečnost přijmout vždy jenom jako náraz do svého krunýře. Pohyb je tu myslitelný pouze jednosměrně, tj. jako manipulace. Subjekt-objektové pojetí světa se tu dostává na hranici primitivismu, "objektivní" (a je to jedno z nejoblíbenějších manipulátorských slov) znamená libovolně přemístitelný, na způsob součástky zaměnitelný, přičemž manipulátor sám je také takto "objektivován," sám je zahlušen a sám je vždy neosobní výslednicí situační osnovy.

Proto není divu, že literatura, která se nevzdala nároku na svůj vlastní vztah k nesamozřejmému světu, je nutně předmětem represe a její představitelé se v očích manipulátorů jeví jako choré osoby. V rámci rigidity jde totiž o tak zjevné vybočení z normy, že poslat takové lidi do blázince vypadá vlastně přirozeně (tento moment při posuzování zneužité psychiatrie někdy uniká), a nemusí tu ani předcházet zlý úmysl. Ostatně každý manipulátor je přesvědčen, že dobro přímo kálí. A však posuzujeme-li tuto literaturu jako ono nepravděpodobné chování v jinak entropickém proudu rostoucí pravděpodobnosti, ocitáme se na prahu jakési naděje, že se i z hry mezi mocnostmi, které v různém stupni chtějí obehrát jedna druhou, stane mezilidský rozhovor.

Už dlouho je zřejmé, že do tohoto rozhovoru vstupujeme pomalu ani ne tak proto, že by chyběla oboustranná snaha něco říci, jako spíš proto, že je prostě zapotřebí začít od definic slov, od deskripce významů, máme-li se zbavit všech předběžných mínění, která v nás pracují na způsob našich vnitřních rušiček. Sluší se tu upozornit, že z jedné strany stolu je nejnebezpečnější záměrná tendence komolit sám význam jazyka technikou falešného kódu a že k tomu slouží tzv. ustálená sousloví (substantivum plus hodnotící adjektivum), která nakonec způsobují, že nikdy není dost jasné, co výsledná dohoda obsahuje. Rigidní struktury takto zbavují organického obsahu právě ta substantiva (to substantní), která v současném civilizačním milieu nelze už veřejně vyřadit z užívání.

V hantýrce nejužšího manipulování např. literatura opatřená hodnotícími přívlastky (nejčastěji pokroková nebo dokonce i socialistická!) představuje takové pojmové vyprázdnění, jaké by v opravdu mezilidské komunikaci nám zabránilo vůbec o literatuře mluvit, neboť poslání literatury, kterou bychom v jistém slova smyslu mohli považovat za jazyk jazyka, se tu redukuje na reklamu tzv. objektivní reality, přičemž tato objektivní realita opět je mocenskou redukcí skutečnosti. Literát se stává zaměstnancem reklamní agentury, která se ovšem neřídí zájmy nějakého spotřebitele "objektivního krásna," nýbrž zájmy svého vlastníka; svět, který sestavuje ze slov, je světem, o němž mocipán sní, že by měl být, kdyby všechno i z vnitřního souhlasu fungovalo tak, jak to realitě vnucuje pomocí jejího "objektivování." Tato literatura je v podstatě mocipánský kýč, to je její specifikum. Jde tu o dokonalé oddělení metafyzického od estetického, pokud ovšem estetikou rozumíme estetiku kýče. Onen tolik vyhlašovaný "realismus" vychází z mínění, že realita je to, nač se provozovatel dovednosti dohodne se svým zaměstnavatelem.

Ano, institucionalizace pokročila tak daleko, že psaní je možné jen s razítkem na cechovní obživence. Cech je ovšem i příslušně hierarchizován, povýšení se děje na základě výkonu v přizpůsobivosti. Literární kritika klesá na úroveň jakéhosi notáře zaznamenávajícího povýšení a degradace za určitý, libovolně stanovitelný časový úsek, obvykle daný výročími nebo konáním politických sjezdů. Nejdůležitější literární událostí je vždy spíš změna vedoucího (nebo dohlížitele nad celou oblastí) než nějaký ten povinný výčet úspěchů připomínající ze všeho nejvíc povinnou kontumaci psů a koček. Ze dvou kroků (anebo i ze dvou set kilometrů) se tento svět jeví jako férie, ale uvnitř probíhá urputná látková výměna.

Abychom však sami nepropadli jisté zlomyslnosti v chápání svého předmětu, poznamenejme, že tento tuhý manipulační model se ve své nejčistší podobě vyskytuje vždy takříkajíc po žních. Dosud naštěstí nelze natrvalo vyloučit ten způsob vztahu k jsoucnu, jakým literatura je, a proto po čase vždy dochází k pokusům skutečnost přece jen otevřít; model se zpochybňuje, a to je právě okamžik, kdy musí být všechny klíčky a výhonky požaty. V Čechách (a platí to samozřejmě i pro Československo) se takové žně odehrály dvakrát. Poprvé, když se model manipulace v letech 48-50 ustavil, podruhé v letech 68- 70, když ho bylo nutné dát do generálky.

Pro první střih je charakteristické, že se neuskutečňoval naráz v celém rozsahu, nýbrž byl při svém uvádění v život pojmově modifikován pozůstatky manévru tzv. československé cesty k socialismu, jíž se rozumělo cosi dnes bychom řekli velmi eurokomunizovaného, co však záhy po střihu přišlo, jak zněla oblíbená fráze, "na smetiště dějin." Manipulátoři  dali rázně najevo, že "není a nemůže být rozpor mezi básníkovým snem o lidském štěstí a mezi politikovou teorií a praxí, která k němu vede." Tedy ono klasické petitio principii spočívající v základech každého objektivismu, který svět pojímá jako prostor pro libovolné realizace racionalistických konstrukcí, a který z apriorní představy tak snadno vyvozuje závěry, jaké by bylo pro jejich očividnou hloupost snad možno smazat s tabule, kdyby ovšem mezitím nebyly zaplaceny lidskými životy.

Česká literatura tehdy platila celým souborem tvůrců, z nichž část odešla do emigrace a jiná, větší, se odhodlala mlčet, i když jistě bez přesnějšího odhadu o rozsahu perzekuce, která ji čeká (uveďme aspoň E. Hostovského a J. Čepa z exilové části, surrealisty kolem K. Teigeho, představitele meziválečné avantgardy Seiferta, Holana, Halase, katolické spisovatele Zahradníčka a Demla, generaci J. Koláře, a ovšem i celou skupinu debutujících nebo debut chystajících autorů jako Hrabal, Hanč, Diviš, Škvorecký atp.) Přesto však se i po tak podstatné vivisekci dalo ještě ukázat na řadu osobností v kontextu písemnictví srozumitelných, byť jich většina již stála za zenitem svého díla (Biebel, Majerová, Nezval, Nový, Olbracht, Řezáč), a tyto osobnosti jako by svou spoluúčastí na vzniku a provozu manipulované literatury dávaly takovému vývoji pečeť osobního rozhodnutí, názorového zrání nebo dokonce a sebechvalně pečeť "zápasu mezi starým a novým."

Ostatně právě sebechvála a falešně dobré svědomí z textů té doby dodnes nejvíc čpí. Charakterizují i začátky další významné součásti takto upraveného rámce českého písemnictví: debuty tehdejších dvacátníků, kteří z přesvědčení buď přijali posunčinu tzv. socialistického realismu, anebo se v ní dokázali dodatečně vnitřně utvrdit, i když se předtím třeba platonicky pokoušeli o jiný výraz. Shodou okolností však právě z této generace, která byla do hry vtažena na principu horror vacui (nejenom v literatuře) a která pohyb do středu dění - nebo lépe: k centrům manipulace - vykonala s velkou rychlostí, vzešel posléze podnět směřující nejdřív k omezení manipulačních příkazů a nakonec i pokus obejít se bez nich. Období tuhé manipulace končí r. 56 nesmělým aktem "odsouzení kultu osobnosti," který, když nic jiného, připravil slušné lidi o to nebezpečné falešné dobré svědomí, a pokud byli nějak klíčově rozmístěni v systému manipulace, demobilizovali jejich objektivnost, podmínku jak jejich manipulovatelnosti, tak i jejich schopnosti manipulovat. Tříbí se charaktery, do dosud rigidní struktury je vtahován prvek organické vazebnosti, který umožňuje i postupné znovuzačleňování tvorby, jaká by ještě včera neprošla pasírovacím sítem ždanovštiny. Počátkem šedesátých let je tak vytvořena půda pro téměř přirozený vstup do literatury (omezení se týkají už spíše témat než lidí.)

A tato doba je také poznamenána nebývalou řadou debutů mladých lidí, kteří přicházejí do tzv. socialistické literatury vychováni socialistickou školou v zemi, která úředně prohlásila, že socialismus byl již vybudován. Jsou to vlastně první živí představitelé "dětí," pro které se to všechno podstupovalo a jejichž zítřejším štěstím se zdůvodňovala ta nesmírná půjčka z budoucnostní banky, kredit životů, osudů a krve. Oni by tedy měli překypovat vděčností, nemaloměšťáckou družností, překračovat, plnit, realizovat tzv. konkrétními činy a mistrovskými díly ta či ona usnesení. Jenomže právě tito lidé ve svém úhrnu jako by nejlépe signalizovali zmatečnost premis, na nichž byl celý podnik založen, odvracejí se od vývojově předepsaných schémat a inspiračně se vracejí k české literatuře jako k svépředmětnému celku. A tak z počátečního uvítacího jásotu je tu jakési polooficiální kyselo, které se později na straně znovuetablované moci tahle se jaksi nepovedla.

Tehdy se také vracejí do nakladatelství a knihkupectví - opakovanými debuty - autoři podrobení vynucené pauze, takže vzniká značně členitá a pod klasický rigidní rámec už technicky nezahrnutelná literární obec, která ve svých nejsoustředěnějších výkonech je schopna znovu před každou estetiku vytyčit otázku po pravdivém smyslu díla, tj. tázat se po metafyzice umění neredukovatelného žádnou služebností vnějším zřetelům.

Z takového zázemí mohla pak literární obec, reformním hnutí 67-69 získat i mravní autoritu (rostouc tou měrou, jakou se společenství dosud ovládaných stávalo pospolitostí) a tato mravní autorita byla posléze důvodem tak zlobného útoku, jaký spisovatele po r.69 stihl.

Jeho vnější průběh je dostatečně znám, některé internější rysy však přesto stojí za pozornost. Vcelku se dá totiž říci, že prostý rámec manipulace, jak je modelově provozována v ostatních zemích soustavy, si už z čistě praktických příčin obvykle nevyžaduje tak rozsáhlé ochromení, neboť je nasnadě, že veřejná i mezinárodní patrnost zásahu svými nevýhodami převažuje nebo přinejmenším nevyvažuje výhodu úplné ovladatelnosti. Možná, že by se i u nás volila méně nápadná forma, kdyby byl k dispozici alespoň takový počet svolných, jako na počátku padesátých let. Jenže sebeuvědomění, k němuž literatura dospěla, úlohu manipulátorů podstatně ztížilo. Pouze úzká skupina vyhlédnutých a hlavně ochotných osob, jaké bylo i při velké benevolenci jen těžko možné označit za autory děl zařaditelných byť jen do rámce státně oceňovaných úspěchů, se přihlásila k nabízené práci (šlo tu přibližně o 15 lidí). Jinak nebyl mezi spisovateli nikdo, kdo by si na přelomu r. 70 mohl jakýmkoli způsobem plánovat svůj nejbližší zítřek. V tomto roce české literatury zaznamenáváme v jejích dějinách dosud nezaznamenaný jev úplného vyřazení všech nástrojů a institucí považovaných prozatím za její nezbytnou součást, a nejen to: na určitou dobu se ocitá mimo i naprostá většina spisovatelstva. Manipulátoři byli dokonce donuceni škrtnout i celou dosud platnou interpretaci literárních dějin sepsaných z hlediska manipulace předchozí, neboť ani kánonické osobnosti nebyly s to přijmout nabízené role, nebo si přinejmenším nedovedly představit, že se taková devastace bude opravdu provádět. Vždyť i většina těch, kteří se už dnes se stavem věcí smířili, nebo se dokonce na něm činně podílejí, prožila tehdy okamžik existenční nejistoty, a teprve s tímto zážitkem byla ochotna reagovat na signál k podmínečné spolupráci.

A tak souběžně s tím, jak z příslovečně "zdravého jádra" iniciátorů vznikalo postupnou kooptací nynější úřední těleso pro zpracování české literatury (má kolem 150 členů), dostávali se ostatní do postavení typických no-manů, až posléze stanuli vedle ineditního proudu, který tu žil už předešlých dvacet let. Kruh byl opsán. manipulace co do struktury, tj. co do významu, odhalena, zároveň však zcela zjevně a nepřehlédnutelně ozřejmen i význam literatury.

Osud českého spisovatele totiž závisí (a nejspíš na velice dlouhou dobu) na způsobu, jakým si kdo zodpoví takto velmi osobně položenou otázku po podstatě tvorby. To, co se při provozování jiných profesí v každodenním životě jeví spíš jako samozřejmé (svět je daný) a čeho ne-samozřejmost je třeba teprve odkrýt zfilozofičtěním života, zde jaksi upřednostněně trčí, neboť spisovatelství už předem podléhá problematizaci až výhružně neopominutelné. Až poté, co se v Čechách odhodláte odmítnout dar nesamozřejmého života, nabídne se vám pseudosvět se svými jistotami.

Vstoupili tam mnozí. Někteří (a těch zase nebylo tolik) s přímým zájmem na účasti v manipulační hře, jiní s pocitem. že nemohou oželet svou pracně získanou dovednost, jejíž uplatnění je možné jenom v cechu (ten je zatím na své dovedné velmi chud) a jiní opět až po dlouhé odmlce (a pod tlakem) připraveni odvolat v naději, že čert nakonec nebude trvat na podmínkách smlouvy anebo že se mu nakonec v okamžiku splatnosti vykroutí jako český Honza v české pohádce. Jenomže základní technikou právě tohoto druhu vstupu je tzv. sebekritika, tj. veřejné sebepokoření a sebeztotožnění s nazíracím úhlem svého ničitele (jako když si přemožený pes lehá na záda, aby odhalil břicho), mistrovský kousek manipulační psychologie, po němž integrita osobnosti, jeden z důležitých předpokladů tvorby, je obvykle trvale porušena. Stupeň ponížení je ovšem dán stupněm provinění anebo stupněm zájmu o tenkterý hlas. Zpravidla však ani pak takoví jedinci se nestávají plnoprávnými členy cechu, nýbrž víceméně trpěnými externisty (jakými se po letech mlčení stali např. B. Hrabal, J. Šotola, M. Holub a celkem asi ještě 12 dalších autorů).

Za bariérou, když odečteme více než padesát těch, kteří ze země odešli, zůstalo tady to, co představuje současnou českou ineditní tvorbu, a pouze díla, která vycházejí v jiných jazycích anebo - z menší části - v exilových nakladatelstvích (většinou vzniklých po roce 69), tvoří jakýsi korektiv samovydavatelského zkreslení. Emigrace se prostě stala nedocenitelnou součástí domácího života a je také tak doma chápána. Jako kdyby teprve druhý exil dal plný smysl prvnímu a postavil ho do nového světla, ve kterém byla viditelná kontinuita i kořeny. Na tu novou, zvýšenou a velmi důkladně podbetonovanou bariéru si ovšem bylo potřeba zpočátku zvyknout, a třebaže čerství příslušníci gheta měli zde už jistý vzor ve starších rukopisných edicích, využít ho mohli jenom zčásti. Nový soubor byl značně různorodější a hlavně rozsáhlejší, formy komunikace se musely většinou teprve hledat, takže nynější její typ se ustálil až kolem roku 72. Tehdy se začalo upouštět od soukromých čtení v bytech autorů (tento způsob byl několikrát předmětem zásahu a navíc omezoval jak rozsah díla, tak i počet pozvatelných zájemců) a díla se stále častěji prezentovala jako stroj opisné knížky. Avšak myšlenka přímé autorské garance za zveřejnění nebo přesněji: za výskyt artefaktu, zůstala uchována a podnes odlišuje české samovydavatelství od tzv. samizdatu. Koneckonců podtrhuje se tak stanovisko, že autor má přirozené právo působit svým dílem v zemi, kde se narodil a žije (tedy helsinská formulace ještě před Helsinkami), a zdůrazňuje se hledisko legality a kontextuality takové činnosti.

Nejznámější vydavatelský počin známý dnes jako Edice Petlice zahrnul do své sféry nejprve autorský okruh soukromých čtení a později navázal i na všechny ostatní samovydavatelské aktivity, třebaže ty si i nadále uchovaly samostatnost a specifičnost (např. v zastoupení překladů) a časem podchytil i debutanty a spisovatele, kteří k rozhodnutí pro tento druh seberealizace dospěli po delší úvaze, takže soupis petličních titulů přesáhl dnes již stovku. Vezmeme-li na vědomí, že odevzdat svůj rukopis veřejnosti tímto způsobem znamená doslova ocitnout se "pod petlicí a pod zámkem", tj. uzavřít si jakoukoli možnost publikování (odtud onen nejprve pouze kolokviální a později zúřednělý název edice) a často vystavit sebe i své nejbližší nejrůznějším šikanám, a že i navzdory tomu všemu jen jediná z těchto samovydavatelských řad může dokonce počtem titulů více než obstát v soutěži se současnými nakladatelskými oficínami, je myslím polarizace nynějšího českého literárního jeviště jasně patrna. A mluvíme-li tu o Petlici, nevytváříme tím žádné pořadí důležitosti ve vztahu k ostatním edičním řadám, neboť vzájemnost a spolupráce (jednotlivá díla jsou přebírána) zůstávají při zachování všech osobních nebo umělecky odlišných stanovisek stále tím nejpodstatnějším rysem ineditního proudu.

Je ovšem jisté, že tak nezvyklý způsob života celé jedné literatury vede i k žánrovému posunu. Akcentují se bezprostřednější výrazové formy, např. deníkový záznam, dopis, autobiograficky laděná konfese, a naopak potlačuje se každá artificielnost, každá řemeslnost živená a zpětně produkovaná trhem. Je tu prostě autor a čtenář téměř bez mezičlánku, přičemž čtenářem se rozumí opravdu jenom ten, kdo knihu přečte a pokud možno dbá, aby to vydržela a byla co nejdéle čitelná. Čtenář nemasový, nespotřebitelský, ale po jednom průzkumu na toto téma zároveň i početně nezanedbatelný, a rozhodně i v tomto kvantitativním ohledu schopný konkurovat čtenáři tištěné státem doporučené beletrie. A tento viditelný čtenář propůjčuje ineditnímu dílu nutnou složku sdělitelnosti, on je to, kdo autorovi umožňuje odpoutat se od knihy jako od hotového tvaru, doslova vy-dat ji a považovat také ineditní prezentaci za skutečné první vydání.

Vznik takového opravdu mezilidského dialogu je asi tím nejcennějším výsledkem a nejdůsažnější změnou, která do určité míry našla i svůj formální výraz v tzv. Československém fejetonu, této specifické součásti Petlice. Fejeton je tu míněn ve svém původním slova smyslu jako jiná, pod čarou stojící část novinové stránky, která se nevěnuje denním politickým zprávám, nýbrž promlouvá besedním tónem o žitém životě; částí nad čarou se však stává celý ten na výsost úspěšný a hrděsoutěžící svět manipulovaného zpravodajství. Reakce ovšem není polemická, nýbrž konstitutivní, vytvářející atmosféru univerzálního dialogu, mezilidskosti a obecenství.

Taková tendence nejspíš vede také k tomu, že v oblasti myšlení o literatuře převažuje výkladový esej nad celkem neúspěšnými pokusy o zavedení běžné kritické praxe ineditní formou. Ne snad že by panovala shoda o úrovni jednotlivých děl, jako spíše proto, že prostor takto zúžený vylučuje každý exhibicionismus a sám asi vyžaduje větší uměřenost i těch nejkritičtějších projevů (aniž by se ovšem předpokládalo, že ineditnost sama může dílu zaručit nějakou hodnotu.) Zdá se však, že literární kritika ve své arbitrární poloze denního reagovaní je samovydavatelsky neobnovitelná a že její umlčení je účinnější, neboť vztah k širšímu publiku je dán bezprostřednějším stupněm závislosti, než jakého lze ineditně dosáhnout. To už texty závislé na reprodukční technice nebo reprodukčním umění mají i v těchto podmínkách větší životaschopnost, i když jsou obdobně handicapovány. Jediný pokus skupiny ochotníků uvést Havlovu verzi Žebrácké opery (r.1975 v Počernicích u Prahy, kde se představení zúčastnilo 300 lidí) vedl úřady k razii na účastníky i herce, takže tato premiéra vejde do dějin českého divadelnictví přinejmenším jako drama s největším počtem existenčních obětí. Přitom nešlo o to dráždit či provokovat moc, nýbrž jednalo se o prosté předvedení předem ohlášeného textu. Jako obvykle v takových případech udělal své ressentiment a hledisko třídní kvalifikace mluvčího (tj. posuzování věci podle toho, kdo mluví, a nikoli podle toho, co říká).

Jeden z nejnebezpečnějších aspektů takového ressentimentního chování tkví ovšem v tom, že si i druhá strana - po tolika šikanách - dá nakonec vnutit (negativní vazbou) zorný úhel manipulátorů. Není proto od věci vždy znovu zdůrazňovat, že ineditní literatura je jednou ze součástí nedílného celku literatury české, do níž patří jak knihy, které vycházejí v zahraničí, tak i ty, které ve zvláštních případech třebas už zítra mohou vyjít doma, a že toto sjednocující hledisko je podstatné pro všechny oblasti českého a československého života, neboť právě ono charakterizuje jiné myšlení na rozdíl od selektivního a aprioristického objektivismu moci.

Ne, českým ineditním knihám nejde o žádnou polemiku s tímto objektivismem, ani o formování nějaké opozice proti němu, tyto knihy prostě nemluví k mocným jako k někomu, kdo má být nějakým zvláštním způsobem oslovován, dotyk je vždy spíš koincidencí pohybu zaměřeného jinam, k celistvosti, jíž i tito mocní jsou pouze částí. Právě názor, že cokoli se děje mimo manipulační impulzy, musí být opět manipulací nanejvýš jenom odjinud řízenou, je dokonalá sebe projekce vlastního životního obzoru. Ve své pavlačové podobě nabírá ještě jeden další odstín: osočování lidí jiného myšlení (a ne pouze smýšlení!) z elitářství, individualismu etc... Jako kdyby už dávno nebylo zřejmé, že v literatuře nejde o nějaké sebevyjádření a že literát už dávno není (pokud kdy vůbec byl) celebrantem toho či onoho sebevyjadřovacího rituálu, nýbrž má-li vůbec nějaké poslání, musí daleko spíš než sebe vyjádřit hlas té nesamozřejmé (a ovšem nemonopolizovatelné) pravdy,jaká se odhaluje vlastním sebevsazením a takto se popřípadě otevírá i pro jiné.

Petr Blažek, Radek Schovánek

(Respekt. 9. 1. 2006, roč. 17 , č. 2, s. 18)

V nedávno publikovaných pamětech Pavel Kohout poprvé i se jmény aktérů popsal způsob, jakým Prohlášení Charty 77 dostal na první stránky západních deníků. Shodou náhod se také teprve nyní otvírají rozsáhlé fondy bývalé správy sledování komunistické tajné policie, které se archiv ministerstva vnitra rozhodl konečně v minulém roce připravit ke zpřístupnění. O jak významný pramen pro poznání minulosti se přitom jedná, naznačuje archivní dokument, v němž je popsán první známý zásah StB proti signatářům Charty 77 - zatčení Václava Havla, Pavla Landovského a Ludvíka Vaculíka, kteří se před devětadvaceti lety pokusili doručit Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění. Níže publikovaný dokument především ukazuje, jak tuto událost bezprostředně po jejím skončení interpretovali příslušníci StB, kteří se na sledování trojice disidentů přímo podíleli. Záznam zpřesňuje některé okolnosti, známé již z dobových záznamů, vzpomínek a rozhovorů. Současně ovšem také ukazuje limity obou typů pramenů a vybízí k jejich pečlivému srovnávání.

Dar z nebes

Po srpnové okupaci v roce 1968 se postupně podařilo "normalizátorům" paralyzovat reformní proud v KSČ, pacifikovat probuzenou společnost a uspořádat několik politických procesů s oponenty režimu. V polovině sedmdesátých let se sovětský blok cítil natolik silný, že souhlasil s podpisem Závěrečného aktu KBSE (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě), jehož součástí byly pasáže o dodržování lidských a občanských práv. Československo ratifikovalo zmíněnou úmluvu spolu s mezinárodními pakty OSN na podzim 1976.

Strategie Charty 77, jejíž signatáři otevřeně kritizovali "normalizační" režim za nedodržování uvedených zákonů a vyjádřili odhodlání zasazovat se o respektování lidských a občanských práv, se v prosinci 1976 dohodla na několika schůzkách v bytě Jaroslava Kořána. Ačkoliv se na definitivní podobě podílelo více osob z různě orientovaného prostředí, hlavním autorem textu byl Václav Havel a většina úprav byla od Pavla Kohouta - ten také přišel s názvem Charta 77. Zajistil rovněž dopředu publicitu na Západě. V knize Kde je zakopán pes Kohout v osmdesátých letech popsal pouze obecný rámec příprav. "Rozhodli jsme se také pomlčet po dobu sovětské dočasnosti o tom, co kdo vložil do fondu Charty - na ideách i akcích. Podržím se toho i v budoucím memoárománu. Dávám přednost tápajícím historikům před zavřenými přáteli.“

Přesný popis doručení Prohlášení Charty 77 redakcím hlavních západních deníků s časovým předstihem, aby ve všech najednou mohlo vyjít krátce po doručení textu domácím úřadům, přiblížil Kohout teprve v minulém roce. V prvním díle pamětí To byl můj život?? publikoval jména dvou hlavních postav kurýrky Ilony Drumm, která se provdala do Bavorska a jezdila pravidelně do Československa, a někdejšího pražského dopisovatele rozhlasové stanice Deutschlandfunk Hans-Petera Riese, vyhoštěného na počátku 70. let z Československa, který osobně přesvědčil šéfredaktory, aby deníky publikovaly Prohlášení Charty 77 najednou v pátek 7. ledna 1977. Ve skutečnosti byl text otištěn již 6. ledna 1977 v pařížském deníku Le Monde, který tradičně vycházel už večer. „Co se v této chvíli jevilo jako katastrofa, byl dar z nebes. Ostatní deníky se v této době stejně tiskly a ostatně měl i ten večerník datum příštího dne. ,Salva' se tedy konala ve vší mohutnosti a ohlas vyvolaný předčasným zveřejněním dokonce způsobil, že první zatčení, Havel, Vaculík, Landovský a další, byli v noci propuštěni a mohli se lépe připravit, než je to za pár dnů potkalo naostro,“ píše Kohout.

Riskantní jízda

Zdá se, že o vzniku Charty 77 byla Státní bezpečnost informována prostřednictvím prostorových odposlechů v bytech Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka. První zmínku o přípravě textu zachytila již 10. prosince 1976, kdy Pavla Kohouta navštívil Václav Havel. Stejně jako v dalších dnech však z nejasných zmínek o schůzkách nevyvodila správné závěry. Jedním z důvodů byla patrně skutečnost, že vyhodnocení prostorových odposlechů je časově a analyticky zdlouhavé. Přestože Prohlášení Charty 77 podepsalo několik tajných spolupracovníků StB, neměli vzhledem ke zvolenému způsobu sbírání podpisů k dispozici samotný text a neznali ani počet signatářů. Tajná policie tak propásla okamžik, kdy mohla celou akci překazit.

Státní bezpečnost se 5. ledna 1977 dozvěděla z odposlechu Kohoutova bytu, že se druhý den budou převážet jakési „texty“: "Byl zjištěn signál, že texty budou rozvážet Pavel Landovský, Ludvík Vaculík a Zdeněk Urbánek." Následující den byl proto již od rána sledován Pavel Landovský, který nejdříve autem vyzvedl Václava Havla a Ludvíka Vaculíka. Odvezl je do bytu Zdeňka Urbánka a potom zamířil k Pavlu Kohoutovi. Jak je jasné z publikovaných vzpomínek, vyzvedl zde tašku, v níž byl nejen originál podání pro právě zasedající Federální shromáždění, ale také další písemnosti, včetně 242 obálek opatřených adresami signatářů. Aby se v Urbánkově bytě mohl ještě naposledy zkontrolovat seznam signatářů, nechyběly ani originální podpisy. Poté se trojice Landovský, Havel a Vaculík vydala autem do Federálního shromáždění.

Podle knižního rozhovoru Soukromá vzpoura si Landovský teprve v tomto okamžiku uvědomil, že jsou sledováni příslušníky StB. Následovala honička v pražských ulicích, která je v publikovaném záznamu ze sledování popsána jako „riskantní jízda“. Landovskému se dokonce podařilo na chvíli pronásledovatelům ujet a zastavit u poštovní schránky, do níž Havel rychle vhodil asi čtyřicet dopisů. Krátce poté je příslušníci StB v Gymnazijní ulici zatkli. O hodinu později zazvonili dva příslušníci StB u bytu Zdeňka Urbánka a zatli ho společně s jeho přítelkyní. Charta 77 se od tohoto dne stala věcí veřejnou.

Srovnání pramenů

Publikovaný záznam ze sledování doplňuje a zpřesňuje okolnosti, které již známe ze vzpomínek Kohouta, Landovského či Vaculíka. Současně se při podrobnějším srovnání ovšem ukazují také limity poznání, založeného pouze na archivních dokumentech.

Například jinak přesný Pavel Kohout uvádí ve svých pamětech, že si Landovský přijel pro Chartu 77 již v osm hodin ráno - příslušníci StB zaznamenali čas nepoměrně přesněji (9.55 hod.). Naopak na rozdíl od Landovského vzpomínek archivní záznam mlčí o kolizi aut „sledovačů“, po které se podařilo sledované trojici získat vzpomínaných několik minut pro vhození dopisů. Nezmiňuje se ani o skutečnosti, že sledování bylo odhaleno a „riskantní jízda“ Landovského nebyla náhodná.

Petr Blažek, Radek Schovánek

P. Blažek je historik, pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, R. Schovánek je badatel, působí v bratislavském Ústavu paměti národa.