Články k 70. narozeninám

Název: Čtvrtý sjezd spisovatelů a Ludvík Vaculík
Zdroj: Plzeňský deník
Autor: Eva Klausnerová
Datum: 27.07.1996

Čtvrtý sjezd československých spisovatelů se konal v červnu roku 1967 v Praze. Na první den zasedání se dostavil i soudruh Jiří Hendrych, aby shromážděným literátům vyřídil pozdravy ÚV KSČ a připomněl, že americký imperialismus chce zvrátit vývoj a my jsme povinni vyzdvihnout naše spojenectví se Sovětským svazem a odmítnout pokusy reakčních kruhů, které chtějí prosazovat ideologickou erozi socialismu. Byl rok 1967 a stejně jako my dnes nevíme, co nás potká zítra, tak to nevěděli ani lidé v zasedacím sále. Změny na nejvyšších postech a celonárodní hnutí nazvané pražské jaro byly ještě zastřeny čirou temnotou. Ale přesto pohrůžky ze strany diktátora byly slabým stavidlem proti odhodlání většiny českých autorů prorazit hráze cenzury a lží a vzít konečně život do vlastních rukou. Dá se říci, že až na několik výjimek byly všechny přednesené projevy zásadní a naše skutečnost v nich byla pojmenována bez příkras. Jedním z řečníků byl tehdy jednačtyřicetiletý Ludvík Vaculík. "Důvěra je u nás kategorizována na důvěru první, druhé a třetí třídy a předpokládá se masa lidí bez důvěry," řekl. "Rovněž informace má jakostní skupiny. Výběr lidí probíhá z hlediska použitelnosti mocí a z každého vychází člověk co nejprůměrnější. Z politického života zmizely osobnosti nadané humorem a přicházející s osobními myšlenkami. Lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu a občané se nedovolají svých ústavních práv. Všecko, co se u nás podařilo, co lidi dobrého udělali, je tu spíše přesto, jak se vládnoucí kruhy chovaly. Bylo to na nich doslova vyvzdorováno." Ludvík Vaculík vždycky neomaleně řekl, co myslí a cítí a nešetřil ani vlastní chyby. Vždy vyjadřoval pocity lidu a vyjadřoval je přehledně a srozumitelně, i když se dotýkal hlubin lidské existence. Jeho dlouhý projev měl obrovský ohlas a patřil k jedněm z nejvýraznějších. Na poslední den zasedání se proti programu nečekaně dostavil opět soudruh Hendrych. Sdělil, že bez ohledu na stanovisko ÚV KSČ tlumočené tomuto sjezdu došlo k útokům a pomluvám na adresu socialistického zřízení. Jak řekl, v aristokratickém vystoupení spisovatele Vaculíka pak byly vysloveny přímé urážky našeho lidu. V tu chvíli se poprvé jméno Ludvíka Vaculíka proslavilo po celé vlasti. Jeho rozmnožený projev putoval po dílnách a kancelářích a snad nebylo člověka, který by se o něj nezajímal. Ludvík Vaculík se stal pojmem. Samozřejmě, že po čtvrtém sjezdu spisovatelů následovaly sankce a poprvé byly zakázány Literární noviny. Ten sjezd ale rozžal skrytou víru a naději, kterou dokázaly rozdrtit až sovětské tanky. Dnes žijeme v jiných podmínkách, a co bylo tehdy důležité, upadá v zapomnění. Svérázný spisovatel se ale nezměnil. Neochvějně vyslovuje, co myslí a cítí, bez ohledu na následky a vlastní image. Vyslovuje to, co cítíme my všichni, ale neumíme to tak vyjádřit, nebo se bojíme promluvit nahlas. Udržuje kontinuitu naší kultury i svědomí. Tento týden (23. 7.) se Ludvík Vaculík dožil sedmdesáti let.

Název: Kusketa Quenesquney
Autor: Václav Bělohradský
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 23.07.1996

Ludvík Vaculík vzpomíná v Českém snáři, jak jako kluk každý rok budoval svůj indiánský kmen. Každého jara znovu, protože indiáni se mu přes zimu zase proměnili v bázlivé chlapečky svých rodičů. Vždy jsem cítil, že to je pravý smysl jeho každoročního fejetonu Jaro je tady. Co to z vás zima udělala, Černí pardálové, Svištící šípové, Mes-habové, zahřímá na nás každoročně. Každý z nás má své lepší indiánské já, jenže zimy jsou dlouhé a my zapomínáme. Z různých literárních svědectví dešifruji diletantsky původní náčelnické jméno Vaculíkovo jako Kusketa Quenesquney z kmene Yaqui. Podle svědectví znalců žije ten kmen dodnes v mexických horách, vzdálen civilizace i centrální moci, má vlastní řád, odmítá jakékoli bělošské instituce, jsou s ním potíže a nerozumí španělsky. Pokrok k nám v poslední době zavál nebezpečné španělštiny, kterým člověk musí mít odvahu nerozumět, jinak ho zotročí - třeba ta španělština temelínská. Ty novodobé agresivní španělštiny se náčelníka české větve kmene Yaqui bojí, protože on umí nerozumět jim nakažlivě. Jednou náčelník Kusketa rozhodl, že jeho kmen přepadne vlak, vypráví se v Českém snáři. Účinek na cestující měl být psychický, proto všechny vystřelené šípy měly letět těsně nad vagony. "Říkám nad, ale říkám také těsně" - pravil náčelník Kusketa. Zapomenul tenkrát, že k tomu je třeba dost napnout luk, což slabší indiáni nedokážou. Ludvík Vaculík napíná luk dost, střílí "těsně nad vlak" a to má na cestující velký "psychický účinek". Třeba úvahu o Temelínu končí takto: "Za nejcennější energii však považuji energii těch (protestujících) mladých lidí, protože z ní se život může obnovit i po výbuchu. No, a nevybuchlo to vlastně už?" Přestřeluje, ale jen těsně nad. Náčelníkovi Kusketovi Quenesquneyovi je dnes sedmdesát. Ze všech jeho myšlenek mám nejraději tuto: "Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost" (Český snář). Byla to právě tato lidská potřeba, která nás v dějinách stála nejvíce krve a která nás intelektuály stále ohrožuje nejvíce. "Paraúq háára, Kusketa," přeji mu, protože španělsky on nerozumí.  

Název: Luculík
Autor: Jiří Ruml
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 25.07.1996

To není zaklínadlo, ačkoli možná ano. Tak jsme si zvykli říkat Ludvíku Vaculíkovi zkraje šedesátých let v rozhlase, kde jsme tenkrát zlobili partajní sekretariáty a tehdejšího ředitele Hoffmanna odtud vzešlého. Tak si na to vzpomínám při Luculíkových sedmdesátinách. Sice poněkud opožděně, ale v tomhle věku na nějakém dni už tolik nezáleží. Bylo mu nějakých sedmatřicet (mně po celý život o rok víc), když se rozhodl originálně oslavit MDŽ tím, že navrhl, aby v ten den ženy dostaly od mužů místo obvyklých květin či bonbonů záchod. Jejich místnost úlevy byla totiž značně menší než ta pro pány. Výměna fungovala do chvíle, kdy tam směřoval ředitel, kterého ženy bránící svůj výdobytek ze záchodu vystrnadily. K Luculíkovým prohřeškům programovým tak přibyl nový řekněme společenský. Dalšího - řekněme přímo politického -se Luculík dopustil vzápětí, když na schůzce po rozhlasové čistce, která i mě v té době postihla, položil Hoffmannovi záludně nevinnou otázku: "Řekni nám, jestli jsi měl v životě někdy nějaký průser?" Příhodu jsem později zaznamenal ve své knížce Daň z blbosti takto: "Všichni ztichli celí zkoprnělí, jen některým cukaly koutky úst, ředitel porudnul, zakroutil krkem, jako by ho škrtil límeček, a zaraženě se zeptal: `Jak to myslíš, soudruhu?' Pak rozpačitě dodal: `Nepamatuji se, že bych nějaký měl.' Na to Luculík poznamenal: `Já si víc vážím lidí, co nějaký měli.' Chtěl tím patrně vyjádřit myšlenku, že průsery člověka jaksi polidšťují, zbavují je podezřelé aureoly. Jinak se tomu též říká: podíl facky na polidštění funkcionáře." Konec citátu. Vzhledem k dalšímu vývoji, jímž byl vzdálen z rozhlasu taky Luculík, musím přiznat, že nás četné příští průsery (sic!) nejen polidštily, ale i sblížily. Teď se s Vaculíkem vídáme v ediční radě Lidovek a sporadicky též ve Společnosti pro Lidové noviny, která po listopadu jako zakladatelka tohoto deníku vlastnila tolik akcií, že mohla bránit jejich naprostému zcizení. Od dnešního dne (to si, prosím, zapamatujte!), už tomu tak nebude. Nutným navýšením kapitálu na mimořádné valné hromadě naší akciové společnosti o tuto pojistku přijdeme, a tak po třiceti letech našeho společného průserování (sic! sic!) mi lahodí už jen nedávný Luculíkův výrok: "Čím jsme starší, tím víc se ve svých názorech shodujeme." To člověka potěší.

Název: Nenapravitelný zarputilec
Autor: Milan Jungmann
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 27.07.1996

Nenapravitelný zarputilec

S názorovou zaťatostí a tvrdohlavým lpěním na vlastním uměleckém pojetí se člověk u začátečníka nesetká často. Je to nepochybně svědectví o mimořádné osobnosti. Někdy v roce 1962, když už měl jít do tisku strojopis RUŠNÉHO DOMU, volali mně z nakladatelství Čs. spisovatel, abych přišel pomoci přivést k rozumu debutanta, který odmítá vyškrtnout několik bezvýznamných vět - byla by škoda, kdyby kvůli tomu kniha nevyšla.  

Ludvík Vaculík byl tehdy kulturní veřejnosti neznámý: jenom věrní rozhlasoví posluchači věděli, že jeho pořady mají poutavou provokativnost a zřetelně se liší od běžného provozu. Autoři prvotin byli obvykle ochotni přistoupit na ledacos, jen aby už mohli svou knihu pohýčkat v rukou. Ale tentokrát literární diplomacie hanebně selhala. Zarputilý začátečník neustoupil ani o píď; než by cokoli vyškrtl, byl smířen s tím, že z vydání sejde. Nevím, jak probíhalo redigování dál, ale RUŠNÝ DŮM se rok nato přece jen objevil na pultech knihkupectví.

Rušný život tribuna

Citlivější zrak rozpozná v této prvotině takřka všechny znaky, jež vytvoří výrazný rukopis příštího známého prozaika: jeho mravní rozhorlenost, občanské karatelství a vypravěčskou ironickou hru, ale dokonce i jazykový témbr. Jen si z ní přečtěte tyto věty: "Vychovatel musí mladé lidi utvářet do lepší podoby světa, než jaká ta podoba dneska je. Výchova je udržování předstihu ideálu člověka před skutečně fungujícím lidstvem." Nejpříznačnější na Rušném domě je ovšem fakt, že autor ho psal jako stížnost, jako výraz osobního pobouření nad mravním zdevastováním společnosti, nad rozbujelým pokrytectvím, které bylo důsledkem rozporu mezi hlásanými ideály a cynismem politické praxe. Cokoli Vaculík napíše později ve stovkách fejetonů, jimž vtiskl neopakovatelnou osobitost, v politických proklamacích (Dva tisíce slov) či v románech - vždycky bude na námětu osobně zainteresován. Bude to jeho pře, pře s režimem, s dobou, se společností, se světem nebo se sebou samým. Pro širší literární veřejnost ho objevila SEKYRA (1966): nebylo ji možné přehlédnout, do tehdejšího sebeuspokojivého ovzduší se zaťala originálním rozmachem, i ve svém plebejství nepřehlédnutelně urozeným, a vnitřní noblesou, která rašila z lidového živlu moravského Slovácka. Kdo vyrůstal v intelektuálním prostředí, pro něž kritické myšlení bylo samozřejmostí, měl cestu k poznání defektností takzvaného socialismu usnadněnu. Vaculík tu cestu musel ujít na vlastní pěst. O to víc však ho zavazovala. "Od této chvíle musím jen chladně stát na svém, jako by mi bylo lhostejné, jak se budu mít, jednou musí každý pochopit, že život není zábava, jsem tedy na řadě, konečně jsem v nebezpečí, konečně," radoval se, jakmile mu došlo, co zatím nechápal. Když rok nato na 4. sjezdu Svazu čs. spisovatelů pronesl známý rebelantský projev, který rozvířil stojaté vody v celé společnosti, nakladl si tím "pastí a želez na sebe, aby se bál a nemohl zpátky", jak si to prorokoval v románu. Vzdálený pozorovatel ho mohl vidět jako zkušeného a sebejistého tribuna lidu, ve skutečnosti byl ovšem vnitřně rozechvělý a musel si dodávat odvahu: "Jsem slabý, ano, a mám strach, ano, ale strach na všechny strany." Pověst rebela už ho neopustila. Přihrála mu i v roce 1970 groteskně fantastický námět dalšího románu MORČATA, který už ovšem nemohl vyjít v oficiálním nakladatelství a stal se první, zahajovací samizdatovou publikací Edice Petlice. Té pak během takřka dvaceti let věnoval její zakladatel nepředstavitelnou energii a péči, takže z ní učinil nejznámější tribunu zakázaných autorů.

Panoptikum disentu i fízlů

Za neustálého policejního šikanování se dokázal vzepnout k vrcholnému výkonu románem ČESKÝ SNÁŘ, psaným formou deníkových zápisů od ledna 1979 do února 1980, tedy v době nejkrutější perzekuce lidí z disentu. Dnes už pro mladou generaci nepředstavitelné politické temno a duchovní násilí je zde zaznamenáno s dokumentárností, které nic neubírá fakt, že byla cílevědomě stylizována, upravována pro umělecké záměry a formulována v rámci románového prostoru. Obava, že by se mohl dát vmanipulovat do role sobě cizí, Vaculíka opět přiměla vést spor s přáteli, ale především se sebou: Nepřipadají ti vzdorující jedinci ostatním lidem jako nepochopitelní a zbyteční donkichoti, nadřazení namyšlenci? Ani tady Vaculík nedokázal skutečnost jakkoli vylepšovat: kreslí s velkým smyslem pro humor skvělé, jednoduchým tahem zpodobené portréty přátel i fízlů a celý protirežimní houfec líčí bez sebecenzury, otevřeně, nepředstíravě jako lidi tak málo ideální, jako je každý z nás. Leckomu se ironická zkratka, nadsázka a vtipný postřeh zdály příliš troufalé, ba pobuřující tím, že dávaly nahlédnout do intimních vztahů uzavřeného společenství. HLASY NAD RUKOPISEM ČESKÉHO SNÁŘE, dopisy přátel adresované Vaculíkovi, dávají názornou představu, jak rozporný ohlas kniha vyvolala: od bezvýhradného nadšení až po naprosté odmítnutí a dokonce obvinění z toho, že text prozrazuje tajné policii informace pro ni zužitkovatelné. Pěna dobových sporů však opadla a zůstává dílo, jež patří k základním výkonům moderní české literatury.

Sám sobě otázkou

K vydání románu JAK SE DĚLÁ CHLAPEC (1993), vypravěčským gestem navazujícího na Český snář, sbíral Vaculík odvahu delší dobu. Líčení milostných trampot a erotických situací - opět bez opatrnické úzkostlivosti - bylo pro mnoho čtenářů překvapivé a některé scény se zdály být na pomezí obscénnosti. Bez pochopení ironického přídechu popuzoval už titul. Ve skutečnosti jsou tu i nejodvážnější detaily prostředkem, jímž vypravěč proniká k sobě samému co nejhloub, až na dno své bytosti, do tajemných hlubin duše. "Sám sobě jsem se stal největší otázkou" - mohla by být mottem tohoto románu slova sv. Augustina. Stárnoucí muž se zmítá v pasti vyprazdňujícího se milostného vztahu k mladé partnerce a zápisy o tom mají zřetelný přízvuk mučivosti a činí z textu jednu z tragických knih české prózy. Deníkové záznamy ze školních let, z učení u Bati ve Zlíně a ze studií v poválečné Praze, komentované dnešní zkušeností, tvoří obsáhlý svazek MILÍ SPOLUŽÁCI (1995), sestávající z Knihy indiánské, Knihy dělnické a Knihy studentské. Je doplněn o dopisy dívkám, rodičům a především "drahé paní učitelce" Svatoňové v Brumově, která mu byla dobrým duchem, bdícím i na dálku nad jeho lidským zráním. Několik souborů fejetonů (Jaro je tady, Srpnový den, Stará dáma se baví, Nad jezerem škaredě hrát) dílo Ludvíka Vaculíka zatím uzavírá. V jeho tvůrčí laboratoři je prý připravena VOJENSKÁ KNÍŽKA a ještě nepojmenované svazky další. Přejme čerstvému sedmdesátníkovi, aby je ztvárnil tak, že opět pocítíme, jak rozechvěle klade celou svou bytost na skřipec duchovních pochyb, na němž zmučena vyzradí, co před ním samým tají.