Fakta

Alena Janková

(Vaculík, Ludvík: Sekyra, Brno, Atlantis 2003. 172 s.; Hoznauer, Miloslav: Ludvík Vaculík, Praha, Komenium 1990. 35 s.; Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2., Praha, Brána 1998. 791 s.)

Ludvík Vaculík, prozaik, fejetonista a publicista, se narodil 23. července 1926 v Brumově ve zlínském okrese v rodině tesaře. Obecnou školu a tři ročníky měšťanské školy vychodil v Brumově, čtvrtý ročník ve Valašských Kloboukách. Poté se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce, pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou (1941 - 1946) a souběžně studoval dvouletou odbornou obuvnickou školu (1941 - 1943) a obchodní školu pro zahraniční obchod (1944 - 1946). Od roku 1946 studoval v Praze na Vysoké škole politické a sociální obor politicko-novinářský, tedy žurnalistiku. Absolvoval r. 1950. Koncem studií a po absolutoriu byl vychovatelem v učňovském internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (1948 - 1950) a Čs. závodů těžkého strojírenství v Praze (1950 - 1951). Po dvouleté vojenské prezenční službě byl zaměstnán jako redaktor v oddělení politické literatury nakladatelství Rudé právo (1953 - 1957) a v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957 - 1958). 1958 přešel do Čs. rozhlasu, vysílání pro mládež, kde mj. spoluvytvářel cykly reportážních pořadů a pořadů o problémech dospívající mládeže Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. V září 1965 přijal místo v redakci Literárních novin (později Literární listy, Listy), kde se věnoval společensko-politické publicistice a měl značný podíl na vyhrocení jejich kritického charakteru.

Svými články, reportážemi, projevem na sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1967 a textem Dva tisíce slov (červen 1968) si získal značnou popularitu. Byl jedním ze zakládajících členů Charty 77, kteří absolvovali legendární automobilovou honičku s příslušníky Státní bezpečnosti. ("To sú enem jakési embéčka," uklidňoval údajně své spolujezdce Václava Havla a Pavla Landovského.) V 70. letech se výrazně podílel na šíření neoficiální umělecké literatury (Edice Petlice) a jiných svobodomyslných písemností. Pro tuto záslužnou "obrozeneckou" činnost byl neustále sledován Státní bezpečností a často vyšetřován.

Do roku 1968 kromě publicistického žánru (Na farmě mládeže, 1958, Vidět svět novýma očima, 1965), vydal romány Rušný dům (1963), Sekyra (1966, Práce, 1991). Od roku 1969 byl bez zaměstnání a bez možnosti publikovat. V Edici Petlice se jako první svazek objevila próza Morčata (1970, v Torontu 1977, Čs. spisovatel 1991). Velký ohlas měl román Český snář (Petlice 1980, Toronto 1982, Atlantis, 1990, 1992, 2002). V roce 1985 vyšly Vaculíkovy deníky z mládí Milí spolužáci! I.,II.,III. (Kniha indiánská, Kniha dělnická) (Kolín nad Rýnem, 1985, Mladá fronta, 1995).

V devadesátých letech dále vycházejí knihy: Jaro je tady (Mladá fronta, 1990), Srpnový rok (Mladá fronta, 1990), Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (Scéna, 1990), Stará dáma se baví (Lidové noviny, 1991), Jak se dělá chlapec (Atlantis, 1993), Poco rubato (vzájemná korespondence s Ivanem Kadlečíkem, Bratislava, 1994), Nad jezerem škaredě hrát (Ivo Železný, 1996), Nepaměti (Mladá fronta, 1998), Cesta na Praděd (Atlantis, 2001), Poslední slovo (Paseka, 2002), Loučení k panně (Atlantis, 2002). Píše do Literárních novin a v Lidových novinách má týdně sloupek Poslední slovo. Jeho fejetony jsou jitřivým komentářem doby a budí setrvale živý ohlas veřejnosti. V roce 1996 udělil prezident Václav Havel Ludvíku Vaculíkovi za zásluhy o obnovení demokracie a o občanská práva Řád T. G. Masaryka. 23. ledna 2002 mu byla udělena Cena Karla Čapka ("za vzácně návaznou a osobitě provokativní fejetonistickou a beletristickou tvorbu"), kterou od roku 1994 každý sudý rok uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu.

heslo: VACULÍK, Ludvík

autor hesla: Jiří Peňás

(CHURAŇ, Milan. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Praha : Libri 1994, s. 567-568.)

(* 23. 7. 1926 Brumov u Valašských Klobouk) - český prozaik, fejetonista a publicista

Autorská osobnost L. Vaculíka, syna tesaře, absolventa pracovních kursů firmy Baťa ve Zlíně (1941-43) a studií na Vysoké škole politické a sociální (1950), upoutala čtenářskou pozornost v 60. letech svou výraznou, sociálně kritickou publicistikou. Nejprve (od roku 1959) pracoval v rozhlase, poté (roku 1965) nastoupil do redakce Listu, nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence. To již měl za sebou i prozaické začátky: době poplatnou novelu Na farmě mládeže (1958) a román z prostředí učňovského internátu Rušný dům (1963). Pravým vstupem do literatury se však stala stylisticky exponovaná a politicky nekonformní novela, čerpající z osudu autorova otce, Sekyra (1966), v níž ztvárnil téma zneužití idealismu ve jménu uzurpování moci. Tento román spolu s Kunderovým Žertem označil Václav Černý za román téměř velký.Výrazné bylo Vaculíkovo angažování v období pražského jara. Již na III. sjezdu Čs. spisovatelů (červen 1967) prohlásil, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka, načež byl vyloučen z KSČ. V červnu 1968 uveřejnil v Literárních novinách provolání Dva tisíce slov, kde brilantně analyzoval totalitní vládu KSČ a vyzval k aktivitě zdola, jež by nahrazovala diktaturu demokracií. Nastupující normalizace označila Dva tisíce slov za vrchol kontrarevoluce a jejich autor se stal jednou z nejpronásledovanějších spisovatelských osobností.

Horrorová próza Morčata v roce 1969 již nemohla doma vyjít (Toronto, 1977) a Vaculík se začal velmi intenzívně podílet na šíření neoficiální literatury. Od počátku 70. let řídil samizdatovou edici Petlice, v níž vyšlo několik stovek titulů domácích zakázaných autorů. Od roku 1975 se znovu vrátil k psaní fejetonů (po zákazu Listů je na přelomu 60. a 70. let psal krátce do Filmových a televizních novin; knižně vyšly 1991 pod titulem Stará dáma se baví). Každý měsíc napsal nový fejeton; v nich po svém navázal na tradici Nerudovu a Čapkovu. V. Havel o nich napsal: je to jakýsi nový a zcela osobitý útvar, v němž jsou nejrůznější obecné reflexe, konkrétní dojmy, postřehy, aktuality a osobní zkušenosti přetaveny a velmi zvláštně a dovedně zkomponovány do určitých uměleckých mikrostruktur, jejichž účinek mnohostranně přesahuje rámec toho, co je běžně od fejetonu očekáváno. Po roce 1989 vyšly ve dvou sbornících: Jaro je tady a Srpnový rok.

Po vzniku Charty 77, k jejímž zakládajícím členům Vaculík patřil, byl vystaven masívnímu tlaku Státní bezpečnosti. Od 22. ledna 1979 do 2. února 1980 si Vaculík zapisoval materiál pro svou nejvýznamnější prózu, knihu "deníkové fikce" Český snář (Toronto, 1983, Brno 1990). Tento neobyčejně členitý text, v němž se autor maximálně zpřítomňuje a přitom stále klade otázku o své totožnosti, je jedním z nejplastičtějších svědectví o lidském údělu v totalitních Čechách. Kontroverzní ohlasy na svou knihu shromáždil ve sborníku Hlasy nad rukopisem Českého snáře. Také jeho kniha z roku 1993 Jak se dělá chlapec je složena z deníkových záznamů, jeho záběr je však výrazně intimnější.

Vaculík představuje i po společenské změně v roce 1989 mnohdy nepohodlný a proti obecným civilizačním tendencím se vzpírající hlas. Vždy ho však charakterizuje myšlenková břitkost, celistvost úsudku a mimořádný jazykový dar. (jp)

Pavel Kohout

(Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 – 1979, Köln am Rhein, Index 1984)

V Praze žije přes milión lidí, které bych tu nechtěl vyjmenovávat. Z toho dle telefonní knihy nejméně jeden Vaculčík, dva Vaculkové, čtyři Vaculové a dvaadvacet Vaculíků, hle jakou má to moravské símě u nás motilitu. Ludvík je mezi nimi na čtrnáctém místě, které není špatné, vždyť se plánuje i pro naše reprezentanty. Ostatní lidé se dělí na ty, kdo mají Luculíka (zkratka se vyplatí, jméno tu bude frekventovat) rádi, a ty, co by ho nejraději trhli mezi dveřmi. Já patřím k oběma skupinám.

Například kdysi mi řekl, abych ho navštívil, ale že v předsíni se musím zout a v pokoji nesmím kouřit. Potupné podmínky jsem nepřijal, a že na nich trval, nebyl jsem u něho léta dál než na prahu. Až jednou jsem k němu zas jel a ve výtahu byl pán, který vyhlížel jako přísný tajný. Vystoupili jsme u půdy, a už se to nedalo zarazit: zvonili jsme oba u Luculíka. Když otevřel, ukázalo se, že ten pán je pan profesor Černý, který si myslel, že přísně tajný jsem já. Jeho si Luculík netroufl zouvat, a proto ani mě. A když jsme byli v pokoji, pravil pan profesor – Kde tu máte popelník? No, my tu nekouříme, řekl Luculík. Však já vás taky nenutím, řekl pan profesor a připaloval si jednu od druhé a popel klepal na ozdobné talířky, zatímco Luculík se přihlouple usmíval.

Ale čím velkorysejší je doma, tím zásadovější je u cizích. Vejde k nám a žádá, aby se nekouřilo. Za mrazů otevře okna a tvrdí našim hostům, že je to k jejich dobru. Také, sotva vstoupí, hned se shání po něčem na zub, a že chodí po ránu, o polednách či nejpozději mezi psem a vlkem, vždycky má štěstí.

Jednou jsem v nouzi požádal kolegy v izolaci, aby mi pomohli s terénními úpravami. Mám snímky, jak světoznámý filozof vládne lopatou, proslulý dramatik strká trrrakachř atp. Luculík na nich není. Přibyl sice, ale řekl, že nemá náladu upravovat terén, nýbrž prořezávat ovocné stromoví, což činil. Když jsme přijeli za týden, stál pod těmi stromy starý zahradník pan Kulhánek a hrozil nám už od auta, volaje – který prase?? Koktali jsme cosi, že asi kdosi, když jsme byli kdesi, ale on jen křičel – To prase by mělo kleknout a každej strom prosit za odpuštění! Když jsme to vyřídili, tak zas Luculík běsnil, že ho nikdo nebude učit prořezávat, když o tom právě prostudoval celou literaturu. Ty, Ludvíče, řekl jsem znepokojen, tys prořezával poprvé? Za prvé podruhé, burácel, a za druhé, i kdyby poprvé, řezal bych stejně: jak velí progresívní trend!

Jednou jsem mu půjčil svou veselou prózu, aby mi k ní něco řekl. Dlouho se mi pak vymlouval, že ještě neměl čas, i do sauny přestal chodit, aby mě nepotkával, až náhle u nás zazvonil, mou knížku v ruce, a už ve dveřích se hystericky smál. Je to opravdu tak vtipné? žasl jsem. A on se smál, až mu slzy tekly, řka - Ne, je to blbé! Tak proč se směješ...? Když já už měsíc se bojím ti to říct, tož jsem to zkusil takto. - Přišel před obědem.

A jednou jsem ho potkal, jak se mračí a nadává na celý svět, hlavně na kamarády, že on cosi neudělá a kamsi nepůjde, protože není ničí poskok, a přitom mi pořád ukazoval, jak má těžkou aktovku a tu že k tomu všemu ještě musí vláčet. Víš co, povídám, světa já tě nezbavím, ale tu aktovku ti můžu chvíli nýst. Tak mi ji, trochu překvapen, dal a šel vedle mne, stále spokojenější, pozoroval, jak nesu jeho těžkou aktovku a líčil, oč je mu bez ní líp a že i svět už se mu jeví únosnějším. Pak jsme se loučili a on řekl, že s radostí kamsi půjde a cosi udělá, když má tak hodné kamarády, a hlavně, že pozítří přijde ke mně, abychom jednou pohovořili jen tak, jako hoch s hochem. Nepřišel, a ne aby snad řekl, že mu přivezli uhlí nebo ho bolel zub; vzkázal, že neměl chuť.

Tím a oním občas přivodí, že i lidé, kteří ho mají rádi, se dají slyšet, jak by ho nejraději trhli mezi dveřmi. Tu je smuten a vzkazuje jim, jak jemu líto, že ho nemají rádi. Pak je zas přátelům líto jeho a vzkazují mu, že ho mají rádi a aby se přišel přesvědčit. On tedy přijde, a po chvíli už otvírá okna do mrazu, tvrdě hostitelům, že je tok jejich dobru.

Bývá však i jiný.

Jednou jsme zpívali u Zlaté konvice lidové písně naší americké nakladatelce a přitom se Luculík uvedl jako sytý lyrický baryton s tendencí k tenoru. Nechali jsme mu první hlas a já prvně zažil v hospodě, kde věčně halekají opilci, jak personál tleskal, zatím co zámořská paní plakala. To pak i nazítří, když ji na Ruzyni prohlíželi tak důkladně, že jí všecko uletělo.

Jednou jsem ho potkal a ptám se – Ludvíče, jak se máš? Nemohu si stěžovat, řekl a dodal: nemám komu. Sakra, toto je trefné, pochválil se, jenže ty to asi napíšeš dřív. Od těch čas je to opravdu moje stálá věta, ale tímto potvrzuji, že si ji vymyslel on a sám.

Jednou jsme spolu seděli v automobilu, mém ovšem, protože on říká, že slušný člověk auto mít nemusí, když mají kamarádi, a vše nasvědčovalo, že ho ráno zavrou, ne že by něco provedl, ale že mu to slíbili ti, kdo to musí vědět. Hovořili jsme, co vzít pro takovou příležitost na sebe i s sebou, a on náhle řekl – Nejhorší je, že mně se tam vůbec nechce.

A jednou, za časů domovních prohlídek, zabalil kufr knih, jejichž prohibitnost spočívala jen v tom, že vyšly mělkotiskem, aby je zachránil pro příští, lepší lidstvo. O půlnoci nechtěl nikoho budit, a že nebyl taxík, vlekl ten kufr na hlavní nádraží, kde jej dal do úschovny. Vidíš, pravil pak, dobré je číst i detektivky, nebýt tohoto, byl bych si uhnal kýlu a možná i rýmu.

Je to prostě leccos, zač ho člověk musí mít rád, i kdyby ho právě chtěl trhnout mezi dveřmi. Především, že jako jsou herci, kterým stačí na scéně existovat, a přece jsou lepší než všichni kolem, co hrají jak o zlatou tělku, Luculík, aby byl spisovatel, snad ani psát nemusí. Na co sáhne, kolem čeho projde, vše se mění v literaturu. On i ministru vnitra napíše tak pěkně, že by to mohlo jít rovnou na kov, kdyby nemuselo napřed do Ruzyně. (Být adresátem, schovával bych si, kurs ministrů je vždy nejistý, cenné papíry LV mohou být dobrým věnem!) Čeština byla schopný jazyk už od Nerudy, Čapek jí dal čichnout k člověčině, Vančura vrátil do oběhu kopy slov, která už dávno neplatila. A Luculík? Ten s ní právě nedělal nic, a to tak rafinovaně, že si jeho čeština žije svobodně a přirozeně jako zvíře: může být komu podle gusta nebo proti srsti, ale nikoho nenapadne, že by měla být jiná. Bojím se, že od dob Havlíčka jsme neměli takového spisovináře, bojím se proto, že je teď schopen chtít, abych mu nosil aktovku pořád. K tomu ať vede svého Dederu, když mu už pomáhá k nesmrtelnosti. (Zdalipak od něho dostal čtyři lahvice mělnického jako Havlíček?)

Mohl bych o něm říci i mnoho dalšího, ale uvádím jen, co ještě nemá ve spisu, a že toho tam musí mít! Na dva Brixeny. Neboť - a tu svým sdělením rád předbíhám tisk i úřady - Ludvík Vaculík uvítá u sebe v pátek Abrahama. Pokud Abraham bude ochoten se zout a Ludvíka dřív někdo netrhne mezi dveřmi.

20. července ku 23. červenci 1976

Jiří Peňás

(Respekt, 10. 4. 1996)

Hlas Ludvíka Vaculíka zní vinou současné pravidelné přítomnosti v deníkových rubrikách pomalu už profánně. V každotýdenní anketě Magazínu MF Dnes a odnedávna i v Posledním slově v LN připomíná často stereotypního hlasatele tradicionalistických pravd selského rozumu - instance, k jejíž spolehlivosti je lépe být ostražitý, neboť jí vždy něco chybí, především pohled na svět jako na nepojmutelnou a nezaručenou šíři možností. Od apodiktických promluv jiných advokátů zemitosti se však ty Vaculíkovy krátké texty liší na první pohled. I to, co stojí na zdánlivém okraji, bývá nejen dobře stylisticky naformulované, ale je v nich - vždy alespoň stopově - ještě navíc patrný jakýsi dramatický spor vnějšího absolutního nároku a vnitřního, podtextového vědomí jeho nedosažitelnosti. To i z marginálnosti činí výpověď, něco, na co čekáme se zájmem, i když se nám třeba zdá, že Vaculíka máme přečteného a ničím nás už překvapit nemůže. 

Střed je všude 

Jenže co je vlastně u autora Vaculíkova typu okraj a co centrum? Vždyť celé jeho psaní je soustavnou reflexí a nic pro něj není typičtější než neustálé pozorné, umanuté porovnávání věcí obecných i intimních v zrcadle jeho řádu. Ten se přitom jednoznačným a lehce přehledným může zdát jen povrchnímu pozorovateli. Ve své těžko pojmenovatelné podstatě je plný hlubin a protimluvů, obsesí i jasných názorů, je výstižný i zkratovitý, humanistický i na samém okraji čehosi, co tu raději ani nepojmenováváme.

To všechno, co by u druhých bylo těžko něčím jiným než sebestředným shlukem nekonzistentních postojů, Vaculík používá jako zručný kasař soustavu paklíčů, díky níž proniká i k těm nejobtížněji dosažitelným obsahům. Ovládne je přitom prostě, s volností a svobodou výrazu, jaká byla dána v moderní české literatuře sotva několika jeho předchůdcům. 

Proto není možné vést skrz Vaculíkovy texty, nějakou příkrou linii. Vyrůstají z jednoho kadlubu a v každém z nich je obsažen autor ne-li celý, pak alespoň jeho rozhodující část. Tak i jeho fejetony jsou rovnocennou součástí díla, jazyk je v nich stejně vytříbený a kritika poměrů stejně plná jako třeba v Českém snáři, osobní tíha, kterou nesou, váží často stejně jako ty nejobtěžkanější partie v románu Jak se dělá chlapec. A přesto jsou výsledkem fejetony, které dodržují podstatu žánru, jsou tedy lehké, nezatížené a pod čarou - za což vděčí především Vaculíkovu jazyku, v němž je věta jakoby vepsána do hudební osnovy, a dále bravurně udržované distanci mezi vážným a humorným. Díky ní je i ta bída existenciální nebo civilizační držena ve snesitelném poměru s jakousi zbytkovou nadějí, která vzniká možná právě jen v okamžiku zápisu. 

Obsese a názory 

Příležitost k připomenutí si, co takový vaculíkovský komplex protikladů čítá, poskytuje nedávno vydaný výbor z jeho publicistiky, kterou uveřejňoval v posledních pěti letech ve svých domovských Literárních novinách. Nazvaný je po jednom charakteristickém textu Nad jezerem škaredě hrát. 

Vaculík se po listopadu mohl jako respektovaná osoba vrátit k možnosti veřejně mluvit k veřejným záležitostem. Zároveň ale pokračoval v tom druhu psaní, pro něž si vydobyl prostor v čase, kdy mu publikační omezení paradoxně přineslo nemalou tematickou svobodu (využitou pak v Českém snáři). Jedno z napětí Vaculíkova psaní totiž spočívá v tom, že veřejnou roli se zaujetím hraje, ale zároveň dělá (někdy to vypadá, že i proti svému úmyslu) vše pro to, aby mu nezůstala jako "funkce". Byla by to možná ta nejcennější pozice, jakou ve svobodné společnosti může nezávislý intelektuál zaujmout, kdyby ve Vaculíkově případě neobsahovala jedno velké čertovo kopyto. Jak ty extrémní - někdy i křiklavě scestné - tak bohužel i ty racionálnější podoby jeho názorů jsou mnohdy do sebe nerozlišitelně propleteny, a splývají do výstřední pózy svérázného a sebou samým zaujatého solitéra, předkládajícího koncept světa, který má mnohem blíž k patriarchální utopii než například k návrhu realizovatelné nápravy věcí. Do jeho textů, určených pro společenské angažmá, se co chvíli vlamují jakési literátské obmyslnosti a úhyby, takže i to, co je na nich racionální, bývá přesvíceno karnevalovou výstředností (viz titul Už dost lidských práv! - a je už pak skoro lhostejné, co bude obsahem textu). Potvrzuje se tu rozdíl mezi slovem psaným a slovem konaným: to, co se jedinečně vyjímá, nebo aspoň často zajímavě zní v kontextu autora a jeho díla (třeba i fejetonu), krachuje v praktické diskusi. Jak takové spolehnutí na literární, artistní zázemí dopadá, ukazuje názorně list, který Vaculík loni adresoval Václavu Klausovi ( Vážený pane premiére!). Ne že by Vaculík měl méně pravdy", naservíroval ji však tak nepoužitelným, výstředním a průstřelným způsobem, že pro premiéra bylo jen hračkou smést ji ze stolu. Ostatně zvláštním tématem by byla Vaculíkova pozoruhodná loajalita k pořádkům a režimnímu statu quo, přenesená snad z přísně hiearchizovaného patriarchálního řádu, jež se dokonce projevovala i v některých momentech před převratem a jejímž výsledkem je nejspíš i pamětihodné selhání v historické konfrontaci s premiérem v pořadu Sedm dní loni v březnu. 

Vaculíkova konkonformita je neposlušností přísně pro vlastní potřebu. Jeho principiálnost je vrtkavá a náladová. Nevstupuje do polemických témat jako individualita, kolem níž by se mohlo vytvářet pole kritického neklidu, jaké například v poválečném Německu vznikalo kolem integrující osobnosti spisovatele Heinricha Bölla. Jeho autorita měla v zemi, procházející tehdy raušem hospodářského zázraku, cenu vyrovnané a zásadové mravní záruky, byl jakýmsi spisovatelským strážníkem demokracie a ideje společnosti, která se nesmí pokoušet vylhat ze své minulosti. U Vaculíka, muže srovnatelné umělecké váhy a snad i podobného společenského založení, se nelze nikdy spolehnout, kdy u něj umanutosti opět převáží a popřou zase část jeho věkovité prestiže - například návrhem na zřízení romských ghett, proslulým postojem k Salmanu Rushdiemu atd... 

Věčný návrat fejetonisty 

Jádro Vaculíkova dramatu vzniká na třecích plochách mezi možnostmi reflektujícího člověka a jeho potřebou (nijak samozřejmou) překročit sebe sama. V posledních letech se rozevírá hlavně v těch textech, které pokračují ve fejetonové tradici zahájené už před desetiletími. Její páteří jsou ty, jež nesou vracející se titul Jaro je tady a Srpnový den. V těchto a nejblíže příbuzných textech se smývá nános individuálních ambicí a společenských masek a Vaculík své psaní a svůj jazyk směřuje k věcem, jejichž kořeny vězí ve zkušenosti přírody, tradice a čím dál tím víc i ve vědomí vlastního přibližujícího se konce. V nich vymezuje své místo v čase, který kromě své pádivé dějinné linie má i svou podobu cyklickou, tedy tu, kterou vnímá celou bytostí a nejbezprostředněji na své zahradě, mezi svou flórou i faunou, krtinci a ptačími budkami. To je ten pevný bod, z něhož je možné pozorovat univerzum a psát z něj zprávu o své situaci v něm. A pak může být všechno naše vnitřní vybavení úplně protichůdné, jeho názory nám mohou být sebeprotivnější, a přesto Vaculíka čteme tak, že se nás dotýká i u středu naší existence.

Karel Hvížďala

(Zdroj: Mladá fronta Dnes, 29.08.2005)

Ludvík Vaculík si celý život dělá, co chce, z důvodů, které jsou jen jeho

Ve svém Českém snáři Ludvík Vaculík píše: "Touha po smíření pronásleduje mě celý život. Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám." To napsal tehdy třiapadesátiletý autor 8. března 1979, jedenáct let po okupaci, deset let po normalizaci a dva roky po zveřejnění Charty 77, v době, kdy se začalo mezi disidenty hodně zatýkat.

Ludvík Vaculík vždy věděl, že k duševní a snad i biologické rovnováze je třeba smír. Zároveň byl urputným rváčem, který si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat. Přátelé, kteří s ním pracovali v Československém rozhlase, vzpomínají na následující historku, která je - zdá se mi - pro něj příznačná: Kolegyni v kanceláři někdo ze stolu ukradl peněženku i s doklady. Když to šla ohlásit, vedení rozhlasu jí sdělilo, že podnik neručí za věci, které jsou na stole. Jakmile se o tom dozvěděl Vaculík, popadl ze stolu psací stroj a vynášel ho z rádia. Vrátný ho zadržel s odůvodněním, že stroj nesmí opustit budovu. Vaculík se bránil, že rozhlas neodpovídá za věci, které jsou v redakci na stole. Konflikt vedl ke smíru.

I v Českém snáři najde pozorný čtenář stopy podobné snahy: pochopit i za těžké situace druhou stranu. Jen o pár řádek před úvodním citátem najdeme popis snu, v němž Vaculík potká člena tehdejšího ústředního výboru komunistické strany Auersperga, s nímž se znal, a říká mu: "No, jen se neboj, pojď kousek dál a dělej, že nic. Nikdo za mnou nejde." Monolog pokračuje: "Já proti tobě nic nemám, když budu rozumět. Zatím všichni čekáme, jak to myslíte. Máte nějaký plán na záchranu? Chápu, že s námi mluvit nemůžete, ale teď promluv." Auersperg (původně tuším hrabě), odpovídá ve snu: "Nemůžeme udělat vůbec nic. Nikdo na našem místě nemůže udělat nic. Věříš mi?"

Pěstovat osobnost

Vaculík není spisovatel konstruktér (nevychází z karteziánského románu a la these jako Kundera), ani pábitel (neinspiruje se hospodským řečovým proudem jako Hrabal), ale vychází pouze ze sebeprožívání a osobitého uchopení jazyka. Je si vědom toho, že právě za těžkých časů se musí osobnost vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít. Vaculík z nás dělá svědky tohoto úsilí, čímž se dotýká tajemství skutečné tvorby, která je - jak soustavně připomínal Jan Lopatka - ve svých výbojích vždy trochu "nevkusná", protože je dosud nezařazená a i nezařaditelná. Vaculík selhává jen tam, kde čtenář může tušit, že míra krutosti k jiným není stejná vůči sobě samému, či když ho touha po smíru s mocnými (jako třeba při debatě s Václavem Klausem kdysi v televizi) zcela odzbrojí a přestane být partnerem. I dobrý spisovatel je jen člověk a má své chyby.

Když jsem se na tento článek připravoval, zdál se mi následující sen: Panu Vaculíkovi jsem v Dobřichovicích na zahradě, kde má domek po nakladateli Topičovi, povídal: "Přestat spisovatelům platit, okamžitě by zůstala jen kvalitní literatura. Zbylo by jen to, co musí být napsáno, a člověk by ušetřil spousty času zkušebním čtením." Vaculík se zakabonil a pravil: "To by byla pěkná nuda, jako kdyby byly na světě jen ženy, které milujeme."

Syn tesaře a baťovec

Ludvík Vaculík se narodil 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk v rodině tesaře. Otcovým i vlastním politickým iluzím je věnován jeho druhý román Sekyra, který vyšel v roce 1966. Po absolvování obecné a měšťanské školy se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce. Za války pracoval ve firmě Baťa jako dělník a současně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu. Po válce absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze a na umístěnku se dostal jako vychovatel do učňovského internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (zkušenost z tohoto období zpracoval v první próze Rušný dům).

Po návratu z vojenské služby byl redaktorem politické literatury v nakladatelství Rudé právo a později v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny. Od roku 1958 pracoval v Československém rozhlase v oddělení pro mládež, kde se podílel na pořadech Mikrofon mladých (později Mikrofórum) a Včera mi bylo patnáct.

"Nedávno jsem si přečetl jeden ze svých pořadů, který byl vysílán v cyklu Včera mi bylo patnáct. Jmenoval se Den podle snu a podle skutečnosti. V tomhle pořadu jsme vyzvali posluchače, aby nám napsali, jak si představují svůj vysněný den. Vstane, otevře okno, sluníčko svítí, na trávě je rosa, na palouček vyjde srna, sní chutnou snídani, jde do školy, autobus hned jede, v autobuse je příjemná společnost atd. Tohle děvče jsem několikrát navštívil a její skutečný den natočil. Je neuvěřitelné, jak se to shodovalo. Ona bydlela na okraji Prahy, otevřela oči, svítilo sluníčko, na trávě byla rosa, na pasece srneček, ale snídaně byla ubohá, autobus narvaný. Zčásti to tak bylo a zčásti se ona tomu rozdílu bránila tím, že to tak nevnímala. Škola ji velice bavila, ale něco tam nesedělo, až mi to jednou řekla: ,Abyste tomu rozuměl, já jsem nechtěné dítě,` " vyprávěl mi Ludvík Vaculík před pár lety a měl tehdy v úmyslu toto děvče plné energie, které studovalo uměleckou školu, dnes najít a její příběh dopsat.

Do všeobecného povědomí se Ludvík Vaculík zapsal až ve druhé polovině šedesátých let, kdy nastoupil do Literárních novin (později Literárních listů a Listů). V době své největší slávy měly tyto noviny náklad tři sta tisíc prodaných exemplářů. Tam se věnoval kritické společenskopolitické publicistice. Nevšiml-li si ho občan tam, určitě zaznamenal jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu spisovatelů (Tehdy Vaculík mimo jiné řekl: Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nímž nemohl nikdo nekontrolovatelně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám.) a manifest Dva tisíce slov, který kromě Literárních novin otiskly i noviny Mladá fronta a Zemědělské noviny. Tento text vyzýval k občanské neposlušnosti (i když autor chtěl, abychom dodrželi své povinnosti vůči SSSR, a tvrdil v něm, že nelze zavádět demokracii proti komunistům). Později ho Sovětský svaz uváděl i jako jeden z důvodů okupace vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

Knihy a politika

Po zákazu Listů v roce 1969 (naposled publikoval v květnu toho roku, do roku 1971 psal do cyklostylovaného časopisu Jonáš divadla Semafor) přišel záhy pro Vaculíka i zákaz publikování knih, který se však vztahoval jen na domácí a socialistické trhy. V zahraničí jeho knihy vycházely dál, a to jak v překladech, tak česky v nakladatelstvích Sixty Eight Publishers v Torontu (manželé Škvorečtí) či v Indexu (Adolf Müller a Bedřich Uttitz) v Kolíně nad Rýnem. Připomeňme alespoň základní tituly Morčata (1973), Český snář (1981), Milí spolužáci (1981). Kromě toho v roce 1973 založil nejznámější samizdatovou edici Petlice, ve které jen v několika kopiích vydával zakázané knihy svých kolegů. Rovněž celou dobu psal fejetony, z nichž nejznámější byl asi jeho každoroční text s názvem Jaro je tady.

Po roce 1989 se jako jeden z mála spisovatelů do politického života příliš nezapojil ("Všecky věci politiky jsem bral jenom osobně. Dávno jsem zjistil, že nemůžu nikoho organizovat," říká v rozhovoru s J. Ledererem.). Připomeňme ještě jeho knihy Jak se dělá chlapec (1993), Nepaměti (1998) a Loučení k panně (2003). Nevydané zůstávají jeho erotické prózy Stará postel a Chléb náš vezdejší. Nakladatelství Dokořán a Máj - Jaroslava Jiskrová připravuje na začátek příštího roku knihu Polepšené piesničky, soubor lidových písní, ke kterým Ludvík Vaculík připsal nové sloky. Když jsem ho vyzval, jestli by si speciálně nechtěl se mnou kvůli tomuto článku popovídat, odmítl s odůvodněním, že do seriálu Lidé, na které by se nemělo zapomenout nepatří, protože se na něj stejně nikdy nezapomene. Nejspíš má pravdu, erotické romány, které budou moci vyjít až po jeho smrti, určitě k němu zase přitáhnou pozornost a vyvolají vzrušené debaty - stejně jako jeho politická vystoupení či romány Sekyra nebo Český snář.

Vaculíkův životaběh

* 23. 7. 1926 se narodil v Brumově (okr. Zlín), manželka Madla (rozená Komárková) pracovala jako psycholožka, porodila mu tři syny a sama vydala korespondenci s Jiřím Kolářem pod názvem Drahý pane Koláři. Potatil se jen syn Ondřej, který pracuje v Českém rozhlase v Plzni.

* 1941-46 pracoval v Baťových závodech a v roce 1946 maturoval na obchodní akademii.

* 1946-50 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze, je inženýr.

* 1948-51 působil jako vychovatel v internátech v Benešově nad Ploučnicí a v Praze.

* 1953-55 redaktor ve vydavatelství Rudé právo.

* 1959-65 redaktor vysílání pro mládež Čs. rozhlasu.

* 1965-69 redaktor Literárních novin, Literárních listů a Listů.

* 1968-69 čelný publicistický mluvčí reformního proudu, autor manifestu Dva tisíce slov.

* V 70. až 80. letech byl jako představitel kulturní a politické opozice (signatář Charty 77) perzekvován; publikoval v samizdatu nebo v zahraničí. Založil a redigoval edici ineditní (samizdatové) literatury Petlice.

* Dnes žije a píše střídavě v Praze a v Dobřichovicích u Prahy. Fejetony publikuje pravidelně v Lidových novinách.

Z knihy rozhovorů

Jako český novinář a spisovatel jsem se jaksi nikdy dost necítil jim být, a když se mi ta funkce nehodila, porušil jsem ji. Nejsem schopen říkat něco jen jako novinář či spisovatel, neměl jsem nikdy tu kázeň. Dal-li jsem se do řeči, nerozlišoval jsem už. Nesnažím se narušovat žádnou ortodoxii ani soubor názorů, zvlášť když je dnes ani neznám. Závazek pořád cosi narušovat by mě obtěžoval. Mám rád řád, a kde mě chrání a dává mi svobodu, rád s ním splývám. Vzpouzím se jen nerad a čím dál míň, je mi už 58 roků. (Šetřím si sílu na poslední vzdor?) Salvador Dalí byl mi vždycky protivný.

Na vojně - ať je trochu zábavy -byl jsem vedoucím pěveckého kroužku. Na vojně je dobré všecko, co vyvažuje duševní život a vyvádí člověka z kasáren: na divadelní jeviště, na hřiště, do "patronátního závodu"... Jednou jsme nacvičovali, ale chlapci nedávali pozor, pořád se bavili, nechtěli ani vzít tón. "Tak prosím vás, tak chlapci, no tak ticho..." škemral jsem kamarádsky. Až jsem se dopálil a zařval: "Pozor!" A oni se postavili, vzali tón a zpívali jsme. Dodnes nejsem normálně s touto příhodou úplně vyrovnaný. Přimkl jsem se tehdy k ortodoxii vojny, nebo se rozešel s ortodoxií kamarádství?

Dělat, co je třeba. Kéž to jen člověk vždycky pozná.

(Dialogy, Torst 1997)

www.slovnikceskeliteratury.cz

Zdroj: Lidové noviny
Datum: 30.07.2001

PRAHA - Spisovatel Ludvík Vaculík a horolezec Reinhold Messner se stali letošními laureáty ceny nadace Pangea "Za úsilí o nápravu věcí lidských". O osobnostech, které 2. prosince cenu převezmou v pražském Divadle na Vinohradech, rozhodlo 23 členů Nadační rady nadace Pangea tajnou volbou. Ludvík Vaculík, který právě oslavil pětasedmdesáté narozeniny, se podle nadace nesmazatelně vepsal do české historie posledních padesáti let zejména etickými angažovanými postoji. Messnera nadace oceňuje jako "neúnavného posunovatele hranic". Horolezec, který jako první na světě zdolal všechny "osmitisícovky" světa, překročil podle porotců i hranice představivosti lidských možností a stal se legendou. Výroční cenu nadace Pangea letos udělí podesáté. V 90. letech tuto poctu převzali například Jiří Suchý, Pavel Tigrid, Václav Havel, Andrzej Wajda a další.

Jan Šícha

(Literární noviny, 27. 10. 2008, roč. 19,  č. 44, s. 1)

Byl jsem kdysi, ještě relativně mlád, u ministra kultury Tigrida, když se ve své kanceláři v Kolowratském paláci mezi dvěma doutníčky svěřil se svou myšlenkou na obnovení Státní ceny za literaturu. Přítomná hrstka intelektuálů horlivě kývala. Byl jsem jediný proti, protože mi připadalo, že stát se do literatury nemá míchat. Teď mi připadá, že udělení Státní ceny za literaturu Ludvíku Vaculíkovi je jednou z nemnoha věcí, které si stát momentálně může připsat k dobru. Vaculík totiž, kromě jiného celým svým dílem, přispívá k tomu, že některé příběhy získávají jakési oficiální dovolení k tomu, že mohou být vyprávěny. A tak je přirozeně státní a osobní zároveň. Když Vaculík mluví o tom, že jde někam pěšky, udělá z toho umění, a mnozí se pak osmělí chodit pěšky i vyprávět o tom.

Vaculík rozvazuje lidem jazyk. Povedlo se mi mlčet ke Kunderovi a dívat se, jak lidé třeští. Těšilo mě, že jsem se díky kauze Kundera na dálku seznámil s kurážným chlapem Dvořáčkem, agentem chodcem. Jsem rád, že nejen velký spisovatel, ale i agent chodec ještě žije. Povedlo se mi nikam, ani kamarádům, nenapsat, že si nemyslím, že by se měl okamžitě zrušit Ústav pro studium totalitních režimů. Ty papíry po fízlech je třeba přebrat. Je to národní majetek, který má být privatizován. Ústav možná opravdu založili ódéesáci jako místo, které jim dodá vědecké klacky na zákaz komunistů. V ústavu se asi opravdu rvou různé kliky, které si pro sebe a amatérsky označuji jako válku obrozenců s odborníky. Co se tam ale určitě hledá, je forma. Zcela jistě, jinak by to tam tak nekvasilo a ústav by dodával prefabrikáty přesně podle ideologického zadání. Ústav je ale v pohybu a z povahy věci nemůže být dodavatelem prefabrikátů. Lidství a mnohotvárnost světa zase vyhraje, ať si to páni ze zákulisí vymysleli jakkoli. Zcela legitimní je otázka, jak do české společnosti posílat výsledky historického bádání o nedávné době tak, aby to působilo na její zrání, a ne aby to společnost posílalo zas o příčku níž. Zatím tuto otázku nikdo neprozkoumává tak bolestně, jako zmíněný ústav. Není to u nás tak, že by zaměstnanci ústavu v klidu mohli dělat vědu. Současný stav podle všeho, co se dostává ven, bolí ústavníky i předměty jejich bádání. Forma se hledá těžko, zvlášť, když historicky běží neorestaurační čas, ve kterém lidé v kravatách chtějí násilím změnit i to, co rádiovky nezavinily.

To ale neznamená, že to odnese Adam Hradilek, kterého jsem nikdy neviděl, ale mnoho těch, kterým věřím, mi potvrdilo, že je to slušný mladý chlap. Neměl by to schytat jako ztělesnění ideologické objednávky ocitnuvší se na mělčině.

Jak to souvisí s Vaculíkem a jeho cenou? Vaculík ukázal, jak lze říkat některé věci a zachovat při tom plnost svobody. Každý čtenář, tím spíše čtenářka, pozná Vaculíkovo zakotvení v chůzi, společenství blízkých, v písni a v ženském klíně. O kom jiném víte tolik, aniž byste mohli do jeho umění? Někteří čtenáři jako rušivé vnímají, že si vždy najde kout, ze kterého to svoje řekne celé. Jenže Vaculík svým dílem otevírá rytmus jazyka tak, aby jiný člověk to svoje také řekl. A tak abych neopakoval řeči, které o něm napsali jiní, pokouším se, inspirován Mistrem, také zachytit něco navíc a zůstat při vší odvaze v řádu měšťanské a moralistní promluvy. Netlačím se do jeho patra, chci jen poukázat na návod, který dává. Na, mimo jiné, řád měšťanské a moralistní krásné promluvy, po návratu ze všech výletů.

Ludvík Vaculík jako nositel Státní ceny za literaturu přichází nechtěně do doby, kdy Milan Kundera prosvištěl zdejšími i okolními médii jako udavač, čemuž asi půlka lidí uvěřila. Mimovolně se tak akcentuje fakt, že se Vaculík průběžně udává sám, a je tak mimo nebezpečí dnešní doby.

Ludvík Vaculík je vinen. Vtahuje lidi, kteří ještě čtou, do světa kultury, do světa české formy svobody, do světa krásy, jak si ji tady u nás můžeme prožívat. Je to velký autor, stejně jako je velkým autorem Milan Kundera. Je to velikán z doby, kdy ještě existovali velikáni. Režisér Karel Vachek má pro tento jev pojem „ohromné světýlko“.

Ludvík Vaculík je spoluviník toho, že ještě existuje česká kultura. Jan Kaplický cenu odmítl, protože za ní viděl ne porotu, ale stát, který ignorantsky zachází s jeho dílem i s pravidly, která si stát sám určil. Ludvíka Vaculíka dávno nemůže ohrozit ignorantské zacházení ani porušování pravidel. Je nad tím, a přeci zůstává spoluviníkem všech lepších poměrů.

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 21. října 2008, roč. 21, č. 248, s. 18)

Státní cenu za literaturu za rok 2008 přiřklo ministerstvo kultury Ludvíku Vaculíkovi (1926). Stalo se tak pětačtyřicet let po vydání jeho prvního románu Rušný dům (1963) a třináct let po obnovení Státní ceny za literaturu (1995).

Státní cena pro dílo Ludvíka Vaculíka v roce 2008 vyjadřuje paradoxy českého kulturního života. Spisovatel dnes obdrží ocenění za „dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“. Podnětem k ceně se tedy nestaly autorovy romány, ale až jeho bilance vlastní tvorby v komponovaném deníku z let 2004-2005.

Osobní konfesi v Hodinách klavíru navíc doplňuje i dokumentární zpráva o mizení prostředí, ve kterém lidé kulturu a literaturu sdíleli: „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly, neznamená nic.“ A právě po vydání takovéto knihy o zanikající kultuře udílí stát Ludvíku Vaculíkovi oficiální cenu ministerstva kultury.

Rozletět se svobodně

Vaculíkovo dílo je vzácným příkladem angažovaného psaní, které současně tíhne k nestrannosti. Jeho impulzem není ideologická ani estetická doktrína. Vzniká z nutnosti vypořádat se s limity a „danostmi“, které se pokoušejí jedince vychýlit z jeho původní cesty. Základní otázky Vaculíkových knih se vždy týkají svobody a osobní odpovědnosti.

„Nejtěžší ze všeho, chlapci a děvčata, je změnit dobrovolně svůj život. I když se vám nejkrásněji zdá, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný, kdo toho umí míň,“ napsal v roce 1970 v próze Morčata, která dopředu prozkoumává možnosti života obyvatele drasticky zúženého prostoru, v němž bude sledován, manipulován, odposloucháván i vyslýchán. Zkoumá v ní možnosti slova proti jasné převaze moci.

V próze Český snář (1981) jde o hlubší svobodu nejen vůči nepřátelům a režimu, ale hlavně vůči společenství blízkých, přátel i příznivců. Autorství výzvy Dva tisíce slov (1968) a později podpis Charty 77 jako by Vaculíka předurčily k roli národního mluvčího. Tuto úlohu však v Českém snáři zamítl - a to přesto, že se jako spisovatel i vydavatel samizdatové edice Petlice stal jednou z ústředních postav disentu. Český snář však vypovídá kriticky nejen o totalitních praktikách, ale také o vnitřní tísni příliš úzkých vztahů: „Přál jsem si něčím se znicotnit, abych už nikdy neměl pro nikoho význam a nebyl trestaný za to, že mě někdo uznává nebo ctí, ať je vezme čert!“ V jiných okamžicích však líčí budování sounáležitosti s přáteli. A nejen s nimi: „Je třeba podstoupit nepříjemný krok - pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní.“

Nejbolestnější a navenek nejvíc bezohlednou Vaculíkovou knihou je román Jak se dělá chlapec (1993). Zde se svoboda vypravěče dotýká nejintimnějších vztahů milostných, rodinných a rodičovských. S tělesnou nahotou se tu ale obnažuje také duševní základ Vaculíkova psaní: „Největším štěstím v mém životě bylo - rozletět se svobodně po cestě: chlapec.“ Na jiném místě románu píše: „Nemůžu se odtrhnout od svého dětství, od svých strýčků a staříčků: je to i moje psaní, můj ,světový názor‘.“ A konečně: „ ,Dávám přednost životu před psaním!‘ řekl jsem tónem nadávky.“

Kdo koho dostal?

V novém tisíciletí vydal Ludvík Vaculík tři prózy o poznání tišší, elegické, které kladou odpor mnohem méně nápadně. Stále víc se v nich zjasňuje nejen to, od čeho se jejich autor osvobozuje, ale také k čemu. Čím jejich vypravěč nebo hrdina žije, s čím se loučí a setkává? V putování Cesty na Praděd (2001) to je krajina, příroda a přítel. V Loučení k panně (2002) žena a Bůh - milost. V Hodinách klavíru (2007) vlastní já, vlastní knihy i dluhy a nevyřízené věci: „Kdy jsem v životě udělal první chybu a co to bylo?“ Prohlubující se ponor Vaculíkových próz však neznamená odtržení od všedních starostí, současnosti a už vůbec ne ztrátu vzteku nebo humoru: to bychom museli opominout jeho každotýdenní fejetony do Lidových novin nebo dokumentární knihy pro radost jako Polepšené pěsničky (2006), ve kterých i sám zpívá.

„Potvrzuje se, že literatura dnes ráda těží ze zlého. Dobro netáhne, nezajímá, netvoří drama,“ napsal Ludvík Vaculík v knize Jak se dělá chlapec. Jeho vlastní práce, která těží z dobrého i zlého, to však dosud vyvrací. Státní cena na hodnotě díla nic nemění, smysl ocenění však může být společenský. Netkví v tom, že Ludvík Vaculík dostal cenu, ale že Státní cena konečně dostala na seznam svých laureátů jméno Ludvíka Vaculíka.

Příloha k usnesení předsednictva ÚV KSČ z 19. září 1967

(Státní ústřední archiv, fond 02/1, sv. 44, arch. j. 45)

Ludvík V A C U L Í K

---------------------------

narozen 23.7.1926 v Brumově, okres Gottwaldov,

Pochází z dělnické rodiny. Otec tesař, za buržoazní republiky organizován v sociální demokracii, po roce 1945 v KSČ. Vaculík po zakončení 4 tříd měšťanské školy nastoupil k firmě Baťa Zlín, kde se vyučil obuvníkem a současně absolvoval dvouletou obchodní školu (1941 - 1946). Poté začal studovat Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze, zprvu internátně, později při zaměstnání. Pracoval jako vychovatel učňů Bavlnářských závodů v Benešově n. Pl., odkud byl pro rozpory propuštěn a nastoupil jako vychovatel učňů ČKD Praha (1949 - 1951).

Přibližně od této doby začal být literárně činný. Pracoval v nakladatelství Rudého práva, v Československém rozhlase, Literárních novinách. Jeho práce v rozhlase byla oceněna udělením vy

znamenání "Za vynikající práci". Mino publicistiku napsal dva romány (Rušný dům, Sekyra). Nyní je na tvůrčí dovolené.

Ludvík Vaculík je svérázný a hloubavý typ člověka, značně kritický, otevřený, s výraznými prvky individualismu. Např. v přihlášce za člena strany uvedl: "Podepsal jsem, že souhlasím se zásadami komunismu, ovšem jak těmto zásadám rozumím. Není vyloučeno, že jim někdy budu rozumět lépe nebo jinak... Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoliv druhu. Nadevšechno je mi svoboda a pokud nebude ohrožovat svobodu jiných, nevzdám se jí nikde a nikdy."

Pro svoje povahové vlastnosti přicházel Ludvík Vaculík na svých pracovištích občas do konfliktů. Pod vlivem toho i nezdravého prostředí mezi některými intelektuály v posledních letech dostal se Vaculík mimo ideový vliv strany, propadl depresi, nevidí perspektivy socialismu, jeho názory jsou silně prolnuty prvky anarchismu. V článku Literárních novin (17.6.1967) "Slovo má Ludvík Vaculík" se plně odráží tento záporný Vaculíkův vývoj.

Celý článek je prodchnut depresívním hodnocením našeho vývoje od roku 1945, ze kterého nevidí žádných východisek. Svědčí o tom takové myšlenky, jako, že někdo a něco pořád potřebuje, aby lidé byli co nejbezcharakternější a nejpodlejší. Všechny reformy se prosazují násilím, dekretem; na stranických schůzích se místo boje za ušlechtilost a filosofování řešily věci přízemní a k tomu ne vždy rovně; moc na vesnici se stává záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí, jeden trouba s tupým ksichtem přetrumfne v každé obecní politice deset ušlechtilých, inteligentních lidí.

Stejné názory, ještě v ostřejší formě, zazněly ve Vaculíkově vystoupení na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů.

Vystoupení Ludvíka Vaculíka na stranické skupině a zejména na IV. sjezdu SČSS, jakož i jeho články v tisku potvrzují, že se svým myšlením a skutky rozešel s programem a ideologií Komunistické strany Československa.

Jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů je v rozporu s obsahem dopisu předsednictva ÚV KSČ a závěry stranické skupiny sjezdu, která zavazovala všechny účastníky komunisty k pozitivnímu řešení otázek dalšího rozvoje čs. literatury v duchu rezoluce XIII. sjezdu o kultuře; nese význačný podíl viny na vytvoření nezdravé atmosféry, v níž došlo k pokusu o politické zneužití sjezdu.

Ludvík Vaculík ve svém vystoupení na sjezdu ostře napadá otázku moci. I když se snaží tvrdit, že jde o moc v obecném smyslu, je zřejmé, že mu jde o kritiku moci socialistického státu. Zcela přehlíží zneužívání moci v kapitalistických státech i v bývalé buržoazní čs. republice, aby tím ostřeji napadl moc

v socialistickém Československu, úlohu vlády, Národního shromáždění a strany.

Marxismus-leninismus nepopírá, ale naopak zdůrazňuje význam politické moci proletariátu jako základní předpoklad pro uskutečnění hlubokých změn ve vývoji společnosti. Vaculík v rozporu

s tímto pojetím staví moc socialistického státu do antagonistického rozporu s pracujícími. Odmítá jednotu zájmů pracujících a jejich vlády, tvrdí, že jde o vztah vládnoucích a ovládaných. Hrubě napadá náš demokratický systém tvrzením, že u nás jde o vládu uzavřených loží, která se přeměňuje v dynastii; ta se nepotřebuje ucházet o ničí oporu, opírá se sama o sebe. Z tohoto zorného úhlu napadá i naši ústavu a Národní shromáždění jako produkt vládnoucí dynastie a volá po revizi ústavy.

Charakteristické je, že Ludvíku Vaculíkovi nejvíce překáží ta ustanovení, v nichž ústava zakotvuje principy socialistické moci. Je tomu např. u článku 16 ústavy, který zakotvuje, že výchova, vzdělání a kulturní politika je vedena v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu. Podobně je tomu u článku 28 ústavy, kde Ludvíku Vaculíkovi vadí formulace: "v souladu se zájmy pracujících je všem občanům zaručena svoboda..." a navrhuje úvodní část revidovat - vypustit.

Hrubě napadá naše zřízení a uráží statisíce funkcionářů ve státních, stranických i společenských orgánech tvrzením, že moc se opírá o lidi bažící po moci, poslušné, špatné, toužící po prospěchu. Aby takovými byli, k tomu je nutí používání různých prostředků - tělesná a duševní pokušení, pohrůžky utrpením, navádění, uvádění do kompromitujících situací, používáni udavačů, uvrhování člověka do neoprávněných podezření atd.

Útoky L. Vaculíka proti socialistickému zřízení jsou v celé šíři i útokem proti straně, její ideologii i politické praxi. Napadá základní stranické principy, jako je vedoucí úloha strany, postavení a úloha dělnické třídy ve společnosti, kádrová politika a další.

Vystoupení Ludvíka Vaculíka je charakteristické nejen útoky vedenými z protistranických a protisocialistických pozic, ale i přímou výzvou k odboji. V rozporu s fakty tvrdí, že u nás nebyla rozřešena ani jedna lidská otázka; a co lidé u nás dobrého udělali, bylo na vládnoucích kruzích doslova vyvzdorováno. Pateticky volá, že moc ustupuje jen tam, kde vidí a slyší příliš silný odpor. Žádá sjezd, aby byla vyžádána expertíza ČSAV k ústavě, aby Svaz spisovatelů dal podnět k změně ústavy, aby spisovatelé navštěvovali volební schůze a zavazovali poslance k podpoře změny ústavy. Vyzývá účastníky sjezdu, aby se nevzdávali dynastii, aby bylo ze stanoviska sjezdu vyškrtnuto vše, co čiší poddanstvím, aby každý vystoupil a vyjádřil se (k moci), jinak budou poddanými.

Pojetí moci, socialistického státu, politické strany dělnické třídy, tříd a úlohy mas tak, jak je vyjádřil Ludvík Vaculík na IV. sjezdu SČSS, nemají nic společného s učením marxismu-leninismu; jsou směsí idealismu a anarchismu, odrazem působení buržoazní ideologie vnášené k nám zvenčí a cílevědomě šířené, zejména v řadách inteligence. Ukazuje se, že Ludvík Vaculík nepochopil nebo nechce pochopit nic z dosavadního vývoje socialistické společnosti, ztratil zcela spojení se stranou a socialismem a vystupuje proti nim.

Proto se navrhuje vyloučit Ludvíka Vaculíka z Komunistické strany Československa.