StB

Charakteristika publicistické činnosti Ludvíka VACULÍKA v období od listopadu 1968 do května 1969

(materiál Ústředního výboru Komunistické strany Československa, 5. června 1969)

L. Vaculík své politické postoje vyjadřuje zejména v Listech, v nichž také bylo těžiště jeho veškeré politické publicistiky. V různých poznámkách, fejetonech, reportážích i povídkách zde zaujímá více či méně otevřená stanoviska ke všem aktuálním politickým otázkám. Jeho stati nejsou jen nějaké teoretické meditace, ale mají většinou určitý programatický charakter, často jsou jistým návodem, receptem k jednání - k takovému, které odpovídá Vaculíkovým svérázným představám o socialismu, bez ohledu na to, zda je to v souladu s politikou strany, jejímž je členem. Drží se v nich důsledně linie, která byla patrná již v Literárních listech před 21. srpnem a jež je koncentrována v jeho politickém krédu - ve výzvě "2000 slov". Její principy nemění, pouze je přizpůsobuje novým podmínkám vzniklým po 21. srpnu 1968. Pozice, kterou zaujímá, je nejvýrazněji patrná v těchto jeho postojích a stanoviscích:

1. Napomáhá ve vytváření atmosféry nejistoty a bezperspektivnosti našeho celkového politického vývoje, vyvolává dojem neplnoprávnosti našeho stranického i státního vedení, jemuž vyslovuje jen podmíněnou důvěru a udržuje je pod stálou hrozbou masových akcí proti němu.

V tomto duchu vyznívá např. jeho fejeton "Ostatně soudím" z Listů č. 1 z 9. 1. 1969, v němž m. j. píše: "...Už pátý měsíc se zaťatými zuby. Jenom hněv, lítost, často i strach a pořád sebeovládání. Nejvyvolávanější občanskou ctností se stal rozum. Hleďme! Ačkoliv je to všecko nejvíc proti rozumu. My máme mít rozum za stamilióny. Když za moudrost lidu se počítá ne to, co udělá, nýbrž od čeho upustí. Pod touto perspektivou pozoruju činnost našich politiků a zdržuju se výrazů ... ale neskáču jim od nového školního roku do řeči, nechci je kompromitovat před inšprdou ... Máme teď už jen hledět dalšímu přiblblému osudu vstříc? Určitě ne, však přijdou čistší příklady a případy (než byl případ se Smrkovským a jeho kandidaturou za předsedu Federálního shromáždění) ... Ano, stávka, která tu při každé státní příležitosti může být, má nejmíň dvojnásobnou cenu než rozdrcená stávka, která byla. Tedy nedejme se zmást a vzpomeňme, že režim se tvoří i v závodech a v obcích, tam nám "externisté" hůř mohou určovat, koho máme mít předsedou ... Když jsem si představoval, co bych chtěl od svého politika ... když vím, pod čím žije, řekl jsem si toto že by bylo slušné: Kdyby řekl, vidím situaci tak a tak, ale tamto udělat nemůžu, protože to někdo nedovolí, a toto dělám, protože se to nařizuje pod pohrůžkou, a až řeknu tři - stávkujte. Řekl by to ovšem šikovněji, než já teď. Ostatně soudím, že čeští komunisté mají od přírody právo sjet se, kdy čeští komunisté chtějí. To i Husák v nitru uznává, nekřivděte mu, ale nemůže to říci..."

Názory na tato temata L. Vaculík opakuje nebo dále rozvíjí i při dalších příležitostech. Ve svém článku "Jak dál" v Práci z 15. 2. 1969 konkretizuje, co v dané situaci dělat. Nikoliv důsledná realizace listopadové rezoluce, ale "...Obnovme své normální funkce, denní zvyky, pořádejme své věci ... Obraťme od Prahy ... svou laskavou pozornost také na své obce a závody, na svou vlastní a osobní práci. Tady odrážejme drzost extrémistů, mařme jejich staré intriky, zavádějme důsledné demokratické vyřizování věcí. Protože tady se nemusíme nechat mást složitými taktickými úvahami, jaké musí vést centrální politik. Nechápu lidi, kteří se rozčilují, že vláda bere ohled na světovou velmoc a přitom sami nedovedou získat nezávislost ani na vedoucím skladu ... Jsem naprosto vážně přesvědčen, že ve svých obcích a závodech můžeme pro svou nezávislost a suverenitu udělat mnohem více, než toho času můžeme čekat od generálního štábu naší armády: totiž uchovat svůj způsob života, prosadit své pojetí lidských vztahů. Ve vztahu k vládě si dnes myslím, že jí máme prokazovat podmíněnou podporu ... S vládními prohlášeními, která jsme onehdy měli možnost poznat, jsem já osobně čtenářsky spokojen. Někdy se konečně musí začít pracovat podle projednaného programu a musí se tomu nechat i čas. Jsem proti oltářům u Václava i jinde. Jsem pro klid a proti demonstracím a stávkám. Ale jsem krom práce pro pohotovost k demonstracím i stávkám. Naše zvýšená teplota trvá, oni nepřestali. Extrémisté také mají své pohotovosti, a mnohem sprostší."

O tom, jak si L. Vaculík představuje "demokratické vyřizování věcí" např. na vesnici, píše ve své povídce (reportáži?) "Zabijačka" v Listech č. 13 z 3. 4. 1969. Líčí v ní svou návštěvu u jihočeského sedláka, nyní člena JZD, a to, co se změnilo za poslední rok, tj. od doby, kdy zde byl naposled. O volbě nového vedení JZD probíhal rozhovor mezi L. Vaculíkem a "sedlákem Rešlem" takto: "Tak před tou výroční schůzí jsme pozorovali, že nám chtějí dát na kandidátku stejný lidi. A my jsme prosadili, aby se místo kandidátky rozdal čistej papír a na ten každej moh napsat koho chtěl." "Jak jste to ale zařídili, aby se hlasy neroztříštily a aby vůbec byl někdo do představenstva zvolený?" "To se nás čtyřiadvacet domluvilo, koho napíšeme." "A s předsedou jak to bylo?" "Za předsedu, kterej se volí zvlášť, jsme nenapsali nikoho, pouze jsme tam napsali vlastnosti, který od předsedy požadujeme."

V článku "Proces v Semilech" (Listy č. 9 z 6. 3. 1969) vyslovuje L. Vaculík v rozhovoru s p. Hádkem (organizátorem provokace proti schůzi SČSP) své obavy z dalšího vývoje u nás: "...Víte, on se může tento režim během několika let silně zhoršit a pak teprve bude třeba odvážných lidí a vám se už nebude chtít, protože budete vyblbnutý..." V souvislosti s tímto "případem" se pouští i do obecnějších úvah: "...Jaký je asi skutečný význam, smysl, či dokonce poslání vylíčené události. Vysmeklo se tu něco z nešikovných rukou nebo to byl plánovaný urychlující čin na dráze vedoucí nás k teroru černé sotni? Ptá se nás tak víc v této době, kdy se vzdáváme svých poněkud jarních představ o demokracii v socialismu a chceme prostě podpořit vládu s jejím programem hospodářské obnovy a záruk občanských práv za podmínky, že nám ta vláda dokáže pevnou ruku i v případech, kdy to není proti nám..." "...Před rokem blyštil se na scéně jen Klub mladých, teď je ve hře masa lidí; účinkuje matněji, ale její hra je závažnější. Tu změnu si uvědomí i mladí lidé a svou čistou neústupnost vtělí do jemnějších způsobů, před nimiž rváč s obuškem může jen bezmocně stát. Dnes každá událost je nová otázka. Postoupí, kdo dřív najde přiměřenou odpověď."

K pěstování nálad proti vedení strany přispívá i jeho fejeton "Ostatně soudím" z Listů č. 2 z 16. 1. 1969 zabývající se nevysláním naší delegace na sjezd Svazu komunistů Jugoslávie. Píše: "...Ale hlavně: v diskusi o mezinárodní situaci (rozumí se na sjezdu) musí přijít řeč i na naši známou potíž, kterou jsme na sebe přivolali politikou, jež se dnes nazývá polednová. A tu nechápu lidi, kteří praví, že jsou pro tuto politiku, přitom se dostavují na každou deprimující schůzku, kde jsou za ni krákáni, avšak vyhnou se schůzi, která je může pro změnu trochu potěšit ... Nevěřím, že předsednictvo nezná mínění členstva v této lidově srozumitelné politické otázce. Jestliže však je zná a přesto nerespektuje, stáčí se na cestu, na níž není nikdo povinen je následovat. Nikdo, kdo nechce, aby se nakonec z celého národa už podruhé a na stejné téma stal evropský kašpar. Proto posílám sjezdu jugoslávských komunistů omluvný telegram. Krom toho si myslím, že také u nás je dávno na čase."

2. Ludvík Vaculík má své vlastní představy o tom, které síly jsou v současné době nebezpečné pro další rozvoj socialismu.

Aniž by se ohlížel na objektivní analýzu, jak ji v tomto směru provedlo listopadové zasedání ÚV KSČ, nemilosrdně bojuje proti těm, jejichž názory a jednání jsou v rozporu s jeho představami a kritérii - ať již se jedná o společenské organizace, nebo o jednotlivce.

Za hlavní nebezpečí pro další rozvoj socialismu tedy nevidí protisocialistické síly v naší společnosti a pravicově oportunistické síly ve straně, ale, jak píše v Práci z 15. 2. 1969 v již zmíněném článku, extrémisty. "A to mě často až zastavuje v chůzi na ulici: když si uvědomím, že zatímco extrémisté se pilně radí, organizují a domlouvají, my jen jaksi všeobecně "stojíme za" svými představami a přáními, berouce na vědomí, že pro ně nesmíme nic energičtějšího podniknout. Extrémisté - tím míním (a prosím, abyste ode dneška k jejich vzteku tento výklad slova přijali) čachráře, aparátníky a politiky, kteří mají tu extrémní drzost, že chtějí národu vnucovat sebe i se svými starými povahami, zvyky a kamarády... Oni to ovšem mají jednodušší než my. Zatímco musíme pro svou představu socialismu s lidskou tváří (doporučuji pořád toho termínu používat) teprve objevovat způsoby a vyvíjet formy ... oni mají ty své ideály zcvrklé na jediný plán: jak ovládnout armádu a policii, jak prostoupit hlavní orgány společnosti, aby bez diskusí a experimentů mohli nasadit svou diktaturu ... Extrémisté také mají své pohotovosti, a mnohem sprostší."

Jak proti těmto "extrémistům" bojovat, ukazuje L. Vaculík na jiných místech (Listy č. 1, Práce z 15. 2. 1969). Koho za tyto "extrémisty považovat" - k tomu poskytuje jeho "definice" velmi široký prostor: počínaje stranickým aparátem a konče politiky, kteří důsledně setrvávají na uplatňování marx-leninských principů v politice strany, kteří však byli "zdiskreditováni" -např. zásluhou sdělovacích prostředků!

L. Vaculík sám pak své představy o nebezpečných extrémistech specifikuje ve své reportáži "Proces v Semilech" (Listy č. 9 z 6. března 1969), v níž popisuje události kolem schůze SČSP, jíž se v Semilech "inkognito" zúčastnil. Přiznává, že zde prožíval "zvláštní, složitý pocit: Byl jsem na shromáždění lidí, kteří mě nepozvali a mezi něž jsem nepatřil, a venku protestovali demonstranti, s jejichž projevy jsem nesouhlasil". To mu však nevadí v tom, aby v reportáži bez komentáře citoval tato hesla "demonstrantů": "Franto, nechoď do kina, je tam blbá slezina!"; "V Semilech je velký akt, z kina táhne divný smrad!"; "V kině každá zdechlina Rusáky dnes objímá!" (Poslední heslo L. Vaculík údajně na dotaz spolusedícího příslušníka SNB ohodnotil jako "dost sprosté".)

Incident, k němuž při schůzi a po ní došlo, líčí zcela tendenčně. Barvitě popisuje vypravování několika demonstrantů, kteří byli údajně napadeni SNB a některými účastníky schůze. Vše hodnotí tak, jako by vinu za vše měli organizátoři a účastníci schůze. Ani slovo o tom, že srážku vyprovokovali demonstranti, kteří nejen slovně, hrubými nadávkami a urážkami, ale i fyzicky napadali účastníky schůze - zčásti starší osoby (viz Tribuna č. 11 a č. 13). Aby svým vývodům dodal větší příchuť objektivity, vypočítává, jak na incident reagovalo veřejné mínění na Semilsku: "...Všechny významné závody a organizace protestovaly proti tomu, co zde bylo exemplárně uspořádáno. Převládá mínění, že si tak odreagovala nadrženou lítost síla, jež si loni musela nechat líbit jaro i s jeho omylnými a zmatenými semilskými mítinky. Soudí se - i okresní výbor Národní fronty si to myslí - že odpovědnost za volbu místa a času pro předsevzatou družbu měl Svaz čs.-sovětského přátelství, a doufá se, že napříště žádný z partnerů Národní fronty nebude tak umíněný."

L. Vaculík současně naznačuje, jaká odvetná opatření je možné proti takovýmto akcím uplatnit: "Veřejnost kromě obvyklých protestů oficiální cestou volí i způsoby, které se podávají z prostého důvtipu: Některé organizace přeložily jinam taneční zábavu plánovanou v kině. Fotbalisté semilské Jiskra řekli, že nenastoupí, dokud bude ve výboru jednoty pan Doubek, správce kina, a on tedy odstoupil, vyjádřiv svou naději, že mu bude snad dovoleno dívat se na fotbal." Z rozhovoru se skupinou pracovníků a funkcionářů závodu Technometra se pak L. Vaculík dověděl, že "Kdo prosadil takový způsob potlačení demonstrace, jednal proti usnesení orgánů, které vyzývají občanstvo k práci a klidu. Zneklidňujícími prvky je prý v jejich situaci například i setrvání s. Beneše ve funkci předsedy městského výboru KSČ (proč!), ale i takové projevy, jako bylo vystoupení Viléma Nového v televizi." (Tedy nikoliv demonstranti a provokatéři, kteří narušují veřejný pořádek a napadají účastníky legální schůze SČSP, jejíž obsah, jak sám L. Vaculík nepřímo přiznává, byl v souladu s politikou strany!?) "V semilském závodě Papcel požádal závodní výbor ROH ředitele, aby vysvětlil svou účast na onom večeru družby ... Výbor jeho vysvětlení nepřijal, a zprávu o tom - radostně mi sdělenou - vyslechl jsem nerozhodnut: Musí se ředitel zodpovídat lidem z toho, kam chodí? Je to doba revoluční? Nebo doba stabilizace, a čí stabilizace? Cítí dělníci, že ředitel chytá vítr k plavbě proti nim? Odhodlali by se zpovídat ho, kdyby toho večera nebylo zmláceno několik lidí, z nichž tři museli zůstat v nemocnici? Myslím si: ukáže-li se, že jistí příslušníci VB a STB směli takto jednat s demonstranty, souhlasím s oním výborem. Proti síle totiž sílu. Budou-li však potrestáni, protože tak jednat nesměli, zdá se mi, že ředitel měl právo družit se podle svého založení, my také, zákony platí a dávají nám rovné možnosti..."

Černým Petrem má být pro L. Vaculíka vedle organizace SČSP i SNB. Jejich "brutalita" je v reportáži zvlášť plasticky popsána. L. Vaculík totiž nevynechá žádné příležitosti k útokům a invektivám proti pracovníkům ministerstva vnitra. Zcela "náhodou" seděl na schůzi v Semilech proti dvěma příslušníkům VB, jejichž rozhovor pak m. j. interpretuje takto: Na dotaz civilisty "To si s nimi (tj. demonstranty) nemůžete poradit?", odpovídá důstojník VB: "Prosím tě, mohli bysme. Zatím to nejde ... Tomu fotografovi bych to rozšlapal, ale víš, co by z toho bylo? Je demokracie ... Smrad jeden, parchant! - láteřili oba. Vyčíhnout a schodit ho z mostu do Jizery, durdili se, nebo polejt benzínem, ať shoří jako ten blbec v Praze, klevetili. Někdo z civilistů se zeptal, zda se nemůže něco stát. Neboj se, řekl nadporučík, tady jsou hoši i odjinud. Jen počkej, jestli se něčeho opováží. To je zařízený, řekl a povytáhl zpod kabátu konec obušku."

Pro příslušníky MV nezná vhodnějšího pojmenování než "fízl". Ve stejném článku ze Semil na jiném místě např. píše: "Odmítám vám, milé ctitelky mužské statečnosti, i vám, moji milí fízlové, plnit požadované morální funkce a ideové role..." V reportáži ze své cesty po Slovensku zcela mimo jakoukoliv souvislost píše: "...u hospodských stolků vysedávaly skupiny dělníků či spíš nekontrolovatelných řemeslníků a mezi nimi jeden hezoun fízl ..." (Listy č. 18 ze 7. 5. 1969 - "Poněkud neklidně")

Z jednotlivých politiků byl L. Vaculíkem nejčastěji napadán s. Husák. Ve své povídce "Aktivní prostor", odměněnou druhou cenou v soutěži Listů (Listy č. 7-8 z 19. 12. 1968), líčí svou práci na zlepšováku na broušení žiletek a v té souvislosti píše: "Při této krásné práci jsem ani nevzpomněl, co jsem chtěl původně dělat: provést sémantický rozbor projevu dr. Hus. k lid. mil. ... Odpoledne jsem navštívil I. Klímu ... Od zmíněného H-ova projevu přešla řeč na aktivní prostor ... Když jsem přišel domů, chtěl jsem zas dělat rozbor toho doktorova projevu, kt. mě nas., když tu mě blýsklo myslí...“

Tento styl vyvolává i úměrnou reakci čtenářů. V č. 1 ze 7. 1. 1969 reaguje na povídku čtenář M. Kadera takto: „Vážený pane Vaculíku, blahopř. Vám k Vaš. pov. Akt. prost. a sděl. Vám, že mě nas. proj. dr. Hus. k lid. mil. a že jsme si nejen řekli v naš. ZO KSČ, ať jde do p. s takov. zastraš. pol., to už na nás nepl., ale přij. jsme nálež. rezoluci.“

„Sémantický“ rozbor projevu G. Husáka v Dubnici provedl L. Vaculík ve fejetonu „Ostatně soudím“ v Listech č. 2 z 16. 1. 1969. V něm m. j. píše: „…Tedy byla to řeč rozněcující vášně, proti nimž údajně mířila… Společnost má mít politiky, kteří jí řeknou nelíbivé myšlenky, ale společnost chce cítit, že pod tvrdými slovy jsou důvěryhodné úmysly. Takové však byly ve zmíněném projevu obecně téměř nenalezeny, ba soudí se v české republice, že se už ani hledat nemají; projev byl vypálen proklatě povědomým stylem slovníku zavěšeného níže, než je v tomto kraji zvykem … Ano, řečník mimoděk prozradil, že nezná účel nátlakových skupin v každé demokratické soustavě; právě tlačit na činitele strany a státu, měnit jejich záměry …“

V Listech č. 7 z 20. 2. pod titulkem „Analfabet nebo provokatér?“ polemizuje s Novým slovem, které reagovalo na článek M. Šimečky v Listech č. 4. Na námitku Nového slova o pokusech pašovat protihusákovské nálady, Vaculík odpovídá: „Ošuntělá věta, k níž krom toho mám dvě faktické poznámky: 1. protihusákovské nálady není u nás třeba nikomu pašovat, ty se vyjadřují úplně otevřeně, 2. poctivější pozorovatel by přiznal, že nejde o pouhé nálady, ale o názory opřené o důkazy …“ (Vaculík se vůbec nezmiňuje o tom, kdo a proč protihusákovské nálady vyvolává, jak se sám na nich podílí, ani neuvádí žádný z „důkazů“, o nichž se zmiňuje!)

Tato metoda narážek a náznaků vůči politikům, kteří se mu nelíbí, patří do trvalého Vaculíkova arsenálu. Opravdu nestačí mnoho, aby se kolem politika vytvořilo ovzduší nedůvěry a podezření, zvláště činí-li se tak v návaznosti na jiné autory nebo sdělovací prostředky. Stačí, když se v reportáži ze Semil jen tak mimochodem zmíní o jemu nepohodlném ministrovi Grösserovi: cituje vyprávění p. Hádka: „Loskot je sice pryč a je tu nový tajemník OV KSČ … zdá se to slušnej člověk, ale zase na druhé straně podívejte se: ještě před Loskotem tu byl vedoucím tajemníkem Grösser, zeptejte se otce, ten vám o něm něco poví, a ten je teď dokonce českým ministrem vnitra, všim jste si?“ A na jiném místě: „Ale slyšel jsem o tom (o padesátých letech) od starších a taky od otce. Počkejte, já se podívám, jestli už přišel domů, kdyby vás zajímal ten Grösser … Nechoďte, mě Grösser nezajímá.“

Nebo jiný příklad: V Listech č. 2 ve zmíněné již polemice s projevem s. Husáka končí celý fejeton takto: „Ostatně soudím, že ta poslední kampaň (se Smrkovským) nutná byla. Aby nám dali Colotku a ne – například – Lenárta. Obdobně je tomu v povídce „Zabijačka“; zde L. Vaculík nechává proběhnout svůj rozhovor se sedlákem takto: „A jestlipak jste se bál Rusů?“ Vaculík: „Bál.“ Sedlák: „A co ten Štrougal, jak mu rozumíte?“ Vaculík: „Mně se nelíbí, ale vy přeci byste mu měli rozumět líp, vás přece tady v jižních Čechách rozkulačoval …“ (Listy č. 13 z 3. 4. 1969.)

3. Ludvík Vaculík se netají svým antisovětismem a více či méně otevřeně se k němu ve svých publicistických vystoupeních přiznává.

K Sovětskému svazu zaujímá netřídní postoj, nečiní rozdíl mezi velmocemi, Sovětský svaz řadí na stejnou úroveň jako Spojené státy nebo západní Německo. V reportáži ze Semil popisuje rozhovor se stranickou funkcionářkou s. Stínilovou: „Pak řekla, že miluje Sovětský svaz jako někdo miluje západní Německo či Ameriku. Řekl jsem, že nemiluji západní Německo, Ameriku ani Sovětský svaz, protože velmoci jsou velmoci, lásku nepěstují.“ Jinde to neříká tak otevřeně, ale naznačuje to takovým způsobem, že vycvičeným čtenářům Listů je hned jasné o koho jde: „Beru tedy malou národnost jako hlas, jenž chce povědět něco mimořádného v tom hulákání hulvátů, kteří si myslí, že svým neinteligentním zadkem smějí zasednout půl světa … chci brát svou národnost přesně: přesně jako službu, jako truc či jako spiknutí, vždy však jako pomůcku proti těm uřvaným hulvátům až do doby, než si najdou v hlavě rozum a dopustí, aby byl život podle rozumu organizován. A pak si dám rád svou národnost za klobouk …“ (Listy č. 7 z 20. 2. 1969.) Nebo: „V srpnu jsem měl strach a obdiv k lidem, odevzdal jsem se do rukou lidí a osudu, přeslechl mnohou radu a nabídku a zůstal tu nikoli ze statečnosti, ale poněvadž nerad měním místo, jsem konzervativně založený, no a když už jsem tady, tak aby to aspoň pro mne, čistě vnitřně, mělo nějakou slávu, myslívám si skromně: můžou mně i s jejich tanky tři tečky.“ (Listy č. 9 z 6. 3. 1969.) Čiv pravidelné rubrice „Můj tip“: :Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě. – Je to velice potěšlivá četba konečně o něčem jiném. A přece z ní plyne, že Rusové jsou zde určitě jen dočasně.“ (Listy č. 1 ze 17. 11. 1968.)

Některé závěry:

Ludvík Vaculík po srpnu i po listopadovém plénu ÚV KSČ setrvává na politických pozicích, vyjádřených ve výzvě „2000 slov“. Jako jejich autor se od nich nedistancoval, ačkoliv i jemu musí být zřejmá negativní úloha, kterou toto provolání sehrálo v polednovém vývoji; ačkoliv je odsoudilo i usnesení listopadového pléna ÚV KSČ, v němž se konstatuje, že výzva „2000 slov“ „ve svých důsledcích směřovala proti politice strany“. Publicistická činnost L. Vaculíka ve zkoumaném období utvrzuje v domněnce, že proti politice strany nesměřovaly jen důsledky výzvy (tato formulace totiž umožňuje výklad, že tomu tak bylo nezávisle na vůli a úmyslu autora), ale samotný její obsah. V jejím duchu, chápaném jako osobitý akční program, zaujímá L. Vaculík svá stanoviska k nejdůležitějším vnitropolitickým událostem a problémům. V nich se s listopadovou rezolucí a s politikou strany rozchází v těchto zásadních otázkách:

1. V hodnocení současné politické situace a v hledání východiska z ní. V odmítání jakéhokoliv ze strany protisocialistických a protisovětských živlů a na druhé straně v neúměrném zveličování nebezpečí zleva, od „předlednových“, mezi něž zahrnuje všechny, kdo mají jiný názor na hodnocení situace než on sám. Sám si stanoví subjektivní kritéria pro jejich určení a v boji proti nim používá všech možných prostředků – včetně těch, které jsou v příkrém rozporu s novinářskou etikou: jednostranným líčením jejich názorů nebo činností, různými narážkami a nepodloženými obviněními, záměrnou diskreditací u široké veřejnosti apod.

2. Ve vztahu ke státnímu i stranickému vedení. Podmiňuje jejich podporu svými – často zcela nereálnými – požadavky. Vytváří kolem nich atmosféru jejich neplnoprávnosti v důsledku nátlaku, jemuž jsou vystaveny zvenčí. Sám pak podněcuje k trvalému nátlaku zevnitř včetně hrozeb stávkou a demonstracemi. Za hlavní příčinu všech komplikací včetně „nesvéprávnosti“ našeho vedení považuje Sovětský svaz a jeho politiku. K jejímu hodnocení přistupuje zcela netřídně a zcela nezakrytě – možno říci při každé příležitosti – dává najevo svůj absolutně negativní vztah k této zemi.

3. V naprosté ignoraci základních principů vnitrostranického života, jako je demokratický centralismus a vnitrostranická demokracie, povinnost členů strany plnit stranická usnesení. Ve své činnosti i ve svých stanoviscích vyjadřovaných na stránkách tisku se necítí vázán stanovami strany, ani usneseními stranických orgánů a tím konec konců ani členstvím ve straně.

x x x

Rozbor předkládá oddělení ÚV KSČ pro stranickou práci ve sdělovacích prostředcích.

5. června 1969.

Ludvík Vaculík

(Lidové noviny, 12. září 2006, roč. 19, č. 213, s. 12.)

V jednu dobu, než odjel, měl Jiří Kolář pěkný zvyk: uděloval svou cenu za psaní. Také já jsem ji dostal: skládala se z jeho papírového jablka polepeného drobnými útržky nějakého ručně psaného textu a z pěti set tuzexových bonů. V září 1978 se rozhodl dát cenu Milanu Šimečkovi; před čtyřmi dny bylo výročí. Já jsem to měl Milanovi oznámit a pak ho ke Kolářovi uvést. Domluvili jsme to na den, kdy se večer mělo konat u Chramostů divadelní představení. Tam se všichni na Milana těšili, a on do Prahy ještě víc. Nevím, čí vinou se to dověděla Státní bezpečnost. Podle jejích záznamů proběhla ta slavnost takto:

„Ve 14,35 hodin MISTR odešel ul. Washingtonovou na Hlavní nádraží. Odebral se do odbavovací haly, kde se procházel. Z jeho chování bylo zřejmé, že na někoho čeká.

V 15,05 hodin se u východu setkal s PhDr Šimečka Milan, CsC.

Uvítali se podáním ruky a odešli do Opletalovy ul. a dále na Václavské náměstí, kde zašli do Mléčných lahůdek. Zde si dali něco k jídlu. V 15,20 opustili prodejnu, kde se na rohu Václ. nám. a ul. Mezibranské setkali s mužem asi 45 starým a ženou asi 40 let starou. (Bylo provedeno foto.) Zde se asi 5 minut bavili a ukazovali si na orgány. Poté se rozloučili a MISTR se Šimečkou odešli do ul. Jindřišské, vyčkali příjezdu el. dr. č. 21 a do této nastoupili. MISTR zůstal stát u dveří a na každé stanici naznačoval vystupování a pozoroval reakci orgánů. Takto odjeli do stanice Žluté lázně. Zde vystoupili a ul. Jeremenkovou odešli do ul. Kovriginové, kde zašli do domu č. 1416. Zde byli upozorněni příslušníky VB, že jejich přítomnost je nežádoucí, a byli perlustrováni. Poté se odebrali stejnou cestou na stanici Žluté lázně. Po provedení perlustrace bylo upuštěno od konspirativního sledování a prováděno sledování otevřené. El. dr. č. 21 odjeli do stanice Národní výbor a v 17,15 hodin zašli do restaurace Branický sklípek. Zde se odebrali k volnému stolu, objednali si pivo a večeři...“ (Konec citátu)

A jedli jsme a uvažovali, co bude dál a co uděláme. Když jsme dojedli a já zaplatil, zvedli se kdesi dva muži, přistoupili k nám, legitimovali Milana a řekli mu, že musí opustit Prahu, protože je v Bratislavě pod ochranným dohledem, který nařídil prokurátor. Milan vstal, já chtěl jít s ním, ale oni mi to nedovolili. Zápis StB končí takto:

„V 18,00 hodin po provedení realizace Šimečky bylo další sledování MISTRA skončeno po dohodě s OP. MISTR zůstal v restauraci.

Objekt provádí během svého pohybu kontrolu. Skupina posílena o 2 pracovníky, vystřídali se řidiči služebních vozů. Jinak bez zvláštních operativních poznatků.“

Co bylo dál: Milan dostal Kolářovu cenu jinou cestou. Já jsem si podal stížnost generálnímu prokurátorovi. Odpověď dostal jsem po převratu, v roce 1991. Vyšetřovatel mgr. Petr Hon mi v ní oznámil, že tehdy orgány skutečně spáchaly trestný čin. Tehdejší vyšetřovatel, JUDr. Jaromír Prokop, který ho měl vyšetřit, je t. č. již mrtev, takže případ se odkládá.

Vypadá to, vůbec, že všecky jejich trestné činy postupně odloží spravedlivá SMRT.

Radek Schovánek

(SCHOVÁNEK, Radek. Svazek Dialog. StB versus Pavel Kohout. Praha – Litomyšl : Paseka 2006. 1. vyd. 400 s.)

Následující text předkládám jako přehledné shrnutí činnosti, praktik a postupů StB. Vycházím z knihy Svazek Dialog, která vznikla na základě prostudování a zpracování svazku vedeného Státní bezpečností o Pavlu Kohoutovi. (Svazek "Mistr", obsahující materiály StB o Ludvíku Vaculíkovi se v takové celistvosti nedochoval). Text autora knihy Radka Schovánka je uveden před každou kapitolou, zde tedy krácen tak, aby podával obraz o činnosti StB, vypuštěny jsou některé odstavce týkající se jen svazku Pavla Kohouta. Krácení jsem provedla s vědomím autora, ale podle vlastního uvážení. 

Alena Janková

(Úvod)

Když se počátkem listopadu 1989 zhroutila Berlínská zeď, došlo i těm méně chápavým příslušníkům ministerstva vnitra, že reálný socialismus se hroutí. Padla totiž nejdůležitější opora všech levicových autoritativních režimů - informační monopol a s ním uzavřené hranice. Napříště již nebylo možné bránit kontaktu občanů se svobodným světem. Měsíc poté již příslušníci Státní bezpečnosti na příkaz generála Alojze Lorence ničili citlivé dokumenty a bylo jasné, že režim padl i v Československu. Již v lednu 1990 se objevily v novinách články volající po zveřejnění jmen spolupracovníků a příslušníků komunistické tajné policie. Svazky a informace z evidencí StB se staly žádaným zbožím a objevila se první jména donašečů. Někteří nově instalovaní politici si vyžádali "z moci úřední" své dokumenty a po jejich prostudování se stali zapřisáhlými odpůrci zpřístupňování tohoto komunistického dědictví - a to i osobám, na něž byly svazky vedeny. Nadále pokračovalo nesmyslné utajování a dokumenty totalitní policie byly přístupné velice omezenému okruhu lidí, kteří se rekrutovali převážně z bývalých důstojníků StB. Před volbami v roce 1992 vydal Petr Cibulka "kompletní seznamy spolupracovníků StB". Přestože se záhy ukázalo, že "kompletní" zdaleka nejsou, způsobilo zveřejnění více než 120 000 jmen ve společnosti šok. Na seznamu se objevily významné osobnosti všech oblastí společenského života. Svazky však zůstaly v držení ministerstva vnitra, které s jejich zpracováním a zpřístupněním nijak nespěchalo. Až v roce 1996 byl přijat zákon, který za značně nedůstojných podmínek umožňoval obětem represí seznámit se s dokumenty této obávané organizace. Ministerstvo vnitra pro tyto účely zřídilo speciální pracoviště v Pardubicích, kde se žadatelé mohli seznámit se svými svazky.

Příslušníci StB zničili v listopadu a prosinci 1989 desetitisíce písemností. Především svazků vedených k "vnitřnímu nepříteli", tedy převážně k vrstvě občanů vystupujících proti režimu (dokumentů týkajících se ochrany ekonomiky, případně boje proti západním zpravodajským službám bylo zničeno mnohem méně). Příslušnou agendu měly ve své pracovní náplni 9. až 12. odbor II. správy SNB. Nad rámec Lorencova rozkazu byly zničeny svazky archivované v Brně a v Ostravě. V Plzni byla dokonce zničena část registračních protokolů, které jsou rozhodující při vydávání lustračních osvědčení - zachovaly se zde pouze údaje zapsané na počátku normalizace. Vzhledem k malým zásahům do již archivovaných svazků, především v Praze a na centrálních správách, lze činnost StB poměrně dobře rekonstruovat. K zachování řady dokumentů přispěla na konci 80. let snaha vedení ministerstva vnitra o přeměnu nefunkční byrokratické struktury tajné policie v modernější kontrarozvědku. V jejím rámci byly v roce 1988 sloučeny dosud samostatné správy StB (ochrana ekonomiky, boj s vnitřním nepřítelem a ochrana před západními rozvědkami) a přehodnoceny zpravodajské priority. Následně pak bylo mnoho svazků osob z opozičního prostředí uloženo do archivu, kde přečkaly skartace z konce roku 1989. Zde se proto zachovalo i mnoho svazků osob, jež odešly do exilu. Výjimku z tohoto pravidla tvořily svazky lidí, kteří se po odchodu do exilu aktivně zapojili do činnosti proti komunistickému režimu, a StB sledovala jejich kontakty do Československa. Pokud neuložila jejich svazky do archivu před listopadem 1989, pak byly většinou skartovány. Jedná se například o svazky Jana Kavana, Zdeňka Mlynáře, Jiřího Pelikána či Viléma Prečana. Ale i v případě, že svazek ke konkrétní osobě byl zničen, lze z různých zachovaných dokumentů jeho obsah alespoň částečně rekonstruovat. Tajné služby - a komunistické zejména - jsou byrokratické organizace, které vytvářejí velké množství často vzájemně provázaných dokumentů. Z různých ročních či měsíčních plánů a jejich vyhodnocení lze proto často sestavit obraz činnosti jednotlivých příslušníků StB i jejich agentů.

…

(1. Zrození nepřítele)

Patrně nikde nevyvolaly změny v politice KSČ v lednu roku 1968 tak rozdílné reakce jako uvnitř StB. V šedesátých letech se v jejím vedení objevilo několik schopnějších lidí, kteří si uvědomovali, že s plošnou kontrolou společnosti nelze v budoucnosti vystačit. V několika akčních programech z jara 1968 se analytici tajné policie pokusili načrtnout reformu tajné služby, jež by proměnila zkostnatělou StB ve funkční kontrarozvědku. Tyto koncepce však narazily na odpor většiny lidí, kteří sloužili od padesátých let. Šlo o kádrové příslušníky, kteří StB vděčili doslova za vše, co měli. Nastoupili do služby často se základním vzděláním a většinou se přímo podíleli na krvavých zločinech padesátých let. Pokud neměli vyloženě smůlu a přečkali krátké období počátku šedesátých let, nezdálo se jim, že by jejich pozicí mohlo cokoli otřást. Navíc se postupně dostali do vedoucích funkcí a fakticky ovládali ministerstvo vnitra.

V tomto kontextu znamenalo jaro 1968 pro řadu příslušníků StB nejistotu. Koncepce směřující k vyšší profesionalitě v nich vyvolávaly zděšení - většinou neměli ani ponětí o skutečné kontrarozvědné práci. Ačkoli tajná služba dlouhodobě používala rozsáhlou agenturní síť, masově využívala odposlechy a prohlížela statisíce soukromých dopisů, nebyla ve skutečnosti schopna odhalit nejenom významnější agenty cizích zpravodajských služeb, ale ani dopisovatele exilového čtvrtletníku Svědectví. Proces s Pavlem Tigridem, Janem Benešem a Karlem Zámečníkem, uspořádaný v druhé polovině šedesátých let, byl spíše výjimkou potvrzující pravidlo - i proto již nemohl zastavit probouzející se společnost. Zatímco v roce 1960 spolupracovalo s StB 38 987 občanů, o osm let později to bylo "pouze" 11337. Stejně poklesl i počet "zájmových osob" - z 12 877 v roce 1960 na 2 277 v roce 1968. Po obsazení Československa v srpnu roku 1968 byla tajná policie v naprostém rozkladu. Byla zničena část dokumentů a ministerstvo vnitra začali postupně ovládat opět lidé, kteří začátek své kariéry spojili s nejtemnějším obdobím komunistické diktatury - přelomem čtyřicátých a padesátých let. Akční program byl zapomenut a StB se začínala vracet ke starým metodám. Na druhou stranu již ale nebylo možné rozpoutat teror, kterým dusila společnost o dvacet let dříve. Přesto obnovila aktivní rozpracování mnoha tisíc osob a zaměřila se zcela jednoznačně proti "vnitřnímu nepříteli".

…

Počátkem sedmdesátých let federální ministerstvo kultury a informací vydalo tajné seznamy děl, která nesměla být půjčována, a zároveň nechalo sešrotovat desítky titulů připravených k vydání nebo již vytištěných, přestože se v některých případech jednalo o knihy zemřelých autorů či naopak spisovatelů, kteří se nakonec přihlásili k normalizační KSČ. Jedinou možností pro zakázané spisovatele zůstalo publikování v zahraničí. Uzavření smluv ovšem podle československých zákonů mohla zprostředkovat pouze Divadelní a literární agentura (Dilia), jejímž novým ředitelem se v květnu 1971 stal Karel Boušek. V důvěrném dopise 27. prosince 1971 napsal: "Rozhodnutím nového ředitele DILIA z 13. 5. 1971 bylo pozastaveno zastupování čs. autorů, kteří patří k politické emigraci, a dočasně zastaveno proplácení jejich honorářů až do přezkoumání oprávněnosti nároků. Rozhodnutím z téhož dne byly omezeny na minimum styky s nakladatelstvími v KS, která vydávají a šíří politicky nežádoucí díla čs. autorů. (...) Podáním z 13. 7. 1971 DILIA navrhla Ministerstvu kultury ČSR (ekonomický odbor), aby doporučilo Ministerstvu financí ČSR zmocnit ministerstvo kultury nepřiznat zvýhodnění výplat honorářů v tuzexových poukázkách autorům, kteří porušili při sjednávání smluv platné předpisy nebo jednali proti zájmům naší společnosti. Vyřízení opětovně urgováno. Podle posledního zjištění projednává MK vše s min. financí ČSR. (...) Závěrem opakuji, že za mého řízení, tj. od května 1971, DILIA nezprostředkovala do zahraničí smlouvu, která by byla v rozporu se současnou kulturní a vydavatelskou politikou. Závady zjištěné ve vydávání nevhodných děl československých autorů v zahraničí nebo při výplatě honorářů pramení ze smluv uzavřených v krizovém období 1967-1970 a zprostředkovaných, popř. evidovaných za minulého vedení DlLIA v čele s ředitelem J. Kalašem. S ohledem na platné československé zákony a mezinárodní autorské konvence není právní možnosti tyto smlouvy jednostranně zrušit. "

Spisovatelé publikující pouze v zahraničí se rázem ocitli ve velmi obtížné životní situaci. V domácích nakladatelstvích jejich díla nesměla vycházet a honoráře ze zahraničí jim Dilia odmítala proplatit. Přestože byl postup státní agentury jednoznačně protiprávní, měl podporu nového politického vedení. StB zachytila dva telefonické rozhovory Pavla Kohouta se zaměstnankyní Dilie Bradáčovou, která ho 13. května 1971 v souvislosti s nástupem nového ředitele informovala, že "takové rozhodnutí existuje a současně ho ujišťuje, že ,oni' na to nemají právo, protože je to jeho jmění, že odsouzen nebyl a státu žádná škoda nevznikla". Podle druhého záznamu Pavel Kohout debatoval na stejné téma také s Ivanem Klímou a společně hodnotili počínání Dilie jako protizákonné. Další rozhovor zachytila tajná policie o jedenáct dní později a Bradáčová v něm konstatuje, že jim bylo pouze ústně sděleno, aby zakázaným autorům žádné honoráře nevypláceli. Pavel Kohout se následně obrátil na vedení Dilie a v několika dopisech upozorňoval na nezákonnost zvoleného postupu.

…

Patnáct dnů po odeslání dopisu vstoupil v platnost tajný výnos ministerstva financí, který zrušil daňové zvýhodnění pro vyplácení honorářů ze zahraničí za díla, jež "mají protistátní nebo protisocialistický obsah", a za díla autorů, jejichž šíření bylo v ČSSR zastaveno. Zakázaným spisovatelům zbyla pouze možnost nechat si dovážet honoráře přímo do Československa. Nový návrh opatření v akci "Dialog" zpracoval mjr. Ladislav Srb a požadoval v něm, aby byla vedle jiných kroků provedena dokumentace národního hudebního týdne v Luzernu, kde měla být uvedena Kohoutova hra, a provedena fotodokumentace stánku nakladatelství Bucher na frankfurtském knižním veletrhu. Srb současně navrhoval, aby se zástupcům nakladatelství, Jürgenu Braunschweigerovi a Ericu Spiessovi, zabránilo v jejich cestách do Československa. Návrh zároveň počítal se "získáním poznatků a materiálů k protičeskoslovenské činnosti nakladatelství Bucher a Bärenreiter". Dokument obsahuje rukou psanou poznámku, že není možné dokumentovat nepřátelskou činnost zástupců nakladatelství a zároveň jim bránit ve vstupu do Československa. Zároveň s vízem uděleným Jürgenu Braunschweigerovi žádala StB provedení důkladné celní prohlídky: "Při příletu se zaměřte zejména na zjištění množství valut, které s sebou veze, a písemnosti (adresy apod.). Nutno vhodným způsobem položit otázku, za jakým účelem tak vysokou částku veze. Při odletu opět na množství valut, které veze zpět, zda neodváží rukopisy knih, scénáře apod. Při odletu opět učiňte dotaz, jak naložil v Praze s valutami."

Výsledek celních prohlídek je popsán v dokumentu adresovaném 5. října 1972 řediteli agentury Dilia Bouškovi: "Dne 16. 9. 1972 přicestoval letecky do Prahy zástupce švýcarského nakladatelství C. J. BUCHER Jürgen Braunschweiger, který s sebou vezl kolem [...] švýcarských franků. Dne 18. 9. 1972 bylo u něho při celním odbavení nalezeno několik podepsaných kvitancí. Když na něm bylo požadováno vysvětlení, uvedl, že jde o autorské honoráře, které za pobytu v Praze osobně vyplatil spisovatelům P. Kohoutovi, I. Klímovi a L. Vaculíkovi. Podle získaných informací při této příležitosti vyplatil i honoráře spisovatelům A. Klimentovi a J. Šotolovi. Uvedenou informaci i fotokopie podepsaných kvitancí zasílám k Vašemu posouzení. Žádám o sdělení, zda došlo k porušení čs. devizových a daňových předpisů, případně ustanovení Vámi uzavřených smluv, a jaké z toho budete vyvozovat důsledky."

…

Přímému vyplácení honorářů se ovšem státním úřadům nikdy nepodařilo zcela zabránit. Dokumentuje to i zpráva agenta StB "Oty", který v březnu 1973 navštívil nakladatelství Bucher a jednal s jeho edičním šéfem Braunschweigerem, který mu potvrdil svou cestu do Prahy a zároveň sdělil, že jeho sestra s podobným posláním odcestuje do Československa 31. března 1973. Z poznámky psané rukou na agenturním záznamu je jasné, že po celou dobu pobytu byla pod kontrolou StB.

…

(2. Sledování)

Koncem šedesátých let se StB vzpamatovávala ze své největší krize od roku 1956. Do konce roku 1969 odešlo do emigrace několik desítek bývalých spolupracovníků StB, stovky kádrových příslušníků byly vyhozeny a někteří dokonce emigrovali. Tím se mnohá tajemství dvaceti let komunistické vlády začala dostávat na veřejnost. Postavením československé rozvědky ve světě otřásly útěky defektorů Ladislava Bittmana, Františka Augusty a Josefa Frolíka, kteří odešli do USA, kde předali své informace službám "protivníka". Dnes již víme, že několik jejich kolegů zvolilo ještě obtížnější cestu - nabídli spolupráci západním zpravodajským službám. Někteří z nich byli odhaleni a za svoji odvahu zaplatili léty strávenými v komunistických kriminálech. Do zahraničí odešel také Jaroslav Janota, bývalý pracovník prvního odboru VI. správy, který nasazoval prostorové odposlechy. Po jeho útěku v roce 1969 byly na "velkých ambasádách" odhaleny všechny nasazené mikrofony. StB jako kontrarozvědná služba schopná sledovat činnost západních zpravodajských služeb v Československu přestala v tomto okamžiku existovat.

V ovzduší lámání charakterů se vynořil staronový všudypřítomný nepřítel – „centrály ideologické diverze“. Jejich „emisary“ se pak stali všichni cizinci, kteří někdy navštívili sledované „nepřátelské osoby“. Když generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák veřejně prohlásil, že „hranice nejsou žádné korzo“, bylo jasné, kam nově ustavení protektoři míří - k mezinárodní izolaci Československa. Před Vánocemi 1969 byli zatčeni a uvězněni členové Hnutí revoluční mládeže a StB začala sepisovat seznamy nepřátelských osob nebo osob vyloučených z KSČ. Tajná policie se s požehnáním matky strany plnou silou vrhla na osoby odmítající uznat, že viděly, co neviděly, a slyšely, co nezaznělo.

…

Využívání operativní techniky proti politickým oponentům bylo z několika důvodů velmi rozšířené. Možnost odhalení zařízení byla poměrně nízká, neboť se na rozdíl od cizích ambasád jednalo o soukromé byty a odposlouchávaní neměli k dispozici speciální techniku ani školení jako pracovníci cizích zastupitelských úřadů. Časem se však lidé v opozičním prostředí naučili s odposlechem žít. Část disidentů například používala dětské psací tabulky, které se po napsání vzkazu lehce smazaly, jiní psali na papírky, které posléze končily v kamnech, a další si důležité zprávy předávali pouze mimo své bydliště. Přestože odposlech většinou nepřinášel významné informace, byl dlouhodobě a masově používán právě pro jednoduchost jeho instalace. Směrnice pro používání operativní techniky vymezovaly délku provádění odposlechu nebo kontroly korespondence. Dlouhodobý prostorový odposlech bylo podle směrnice možno využívat šest měsíců nebo výjimečně jeden rok. V praxi se tyto lhůty nikdy nedodržovaly a většina významnějších disidentů měla „napíchnuté“ byty několik let. U osob, ke kterým byly v registru svazků evidovány svazky v kategoriích „signální“ nebo „osobní“, se téměř vždy nasazovaly „zvláštní technické úkony“.

Na rozdíl od zemí s demokratickým ústavním zřízením se totalitní policie nemusí obávat soudů nebo nezávislých kontrolních mechanismů. Proto i tak závažný zásah do soukromí, jako je kontrola korespondence, tajná prohlídka bytu, případně odposlech telefonu nebo bytu, v komunistickém Československu schvaloval pouze náčelník správy, která svazek vedla. Výjimku tvořily objekty zvláštního zájmu - ambasády, kanceláře zahraničních firem nebo byty cizinců trvale žijících na československém území. Nasazení odposlechu na příslušníka SNB schvaloval ministr vnitra, stejně jako použití odposlechu v zahraničí, které ještě podléhalo souhlasu KGB. Na osoby zařazené v nomenklatuře ÚV KSČ se potom „zpravodajsko-technické úkony“ nesměly nasazovat vůbec.

Od poloviny šedesátých let prováděla všechny druhy odposlechů, výrobu falešných dokladů, otevírání zámků, kontrolu korespondence a další technické záležitosti Správa zpravodajské techniky s krycím označením VI. správa, které byly podřízeny 6. odbory krajských správ SNB. Obdobně prováděla všechny druhy sledování a střežení Správa sledování označovaná jako IV. správa, které byly podřízeny 4. odbory krajských správ SNB.

Jednotlivá sledování, případně odposlechy, si vyžadoval konkrétní útvar StB, který vedl příslušnou akci. Referent, jenž případ zpracovával, připravil informaci pro vedoucího oddělení, v níž navrhl další postup řešení případu. Pokud usoudil, že je třeba použít některý „technický úkon“, požádalo schválení návrhu náčelníka oddělení, a ten svého nadřízeného. Jestliže souhlasili, odeslali dokument náčelníkovi správy, který jej postoupil správě sledování, případně správě zpravodajské techniky. Rozhodnutí potom přicházelo opačnou cestou zpět k žadateli.

Masové používání operativní techniky má svá úskalí. Jednoduše řečeno, čím více je odposlouchávaných telefonů a sledovaných dopisů, tím obtížněji lze vyhodnotit jejich obsah. U prostorových odposlechů je náročnost ještě několikanásobně vyšší než u telefonních. Navíc se zde často projevovaly i problémy osobní. Některé příslušnice StB odmítaly zpracovávat bytové odposlechy, neboť na ně nepříznivě psychicky působily. Často se stávalo, že žádaly o přeložení k součásti přepisující telefonní záznamy. Zpoždění při předání zprávy referentovi, který ji vyžadoval, tak často představovalo několik dní (či dokonce týdnů), čímž mohla být získaná informace již zcela bezcenná (domluvená schůzka se již uskutečnila a cizinec odjel do zahraničí).

…

Další možnost kontroly činnosti osob, o které měla tajná služba zájem, poskytovalo jak otevřené, tak i skryté sledování. V prvním případě se jedná o sledování, jehož účelem je odradit sledovanou osobu od zamýšlené činnosti, případně zastrašit osoby, které se s ní chtějí setkat. Druhý způsob, tzv. skryté sledování, představuje vysoce složitý a propracovaný systém, který by sledovaná osoba neměla odhalit - proto se na něm podílí i několik desítek osob. V praxi však nebývá dlouhodobé skryté sledování možné. Lidé, kteří bývají často sledováni, si postupně vypracují určitý šestý smysl pro zjištění, zda jsou pod kontrolou. Sledovači StB si například často stěžovali, že Václav Havel, Pavel Kohout nebo Petr Uhl sledování odhalili. V jednom z publikovaných dokumentů je uvedeno několik chyb, kterých se dopustili příslušníci správy sledování v roce 1973.

Podobně jako Václav Havel ve svém slavném dopisu prezidentovi Gustávu Husákovi popsal také Pavel Kohout v dopise adresovaném Heinrichu Böllovi a Arthuru Millerovi stav, v němž se sedm let po srpnové okupaci nacházela část české inteligence. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v tomto kontextu otevírala nový prostor pro kritiky komunistických režimů. Po krátkém uvolnění komunistický režim připravil na podzim 1976 proces se skupinou undergroundových hudebníků, avšak již v červenci 1976 se na chalupě Václava Havla sešlo několik přátel a přemýšlelo, jak zabránit nesmyslnému odsouzení mladých lidí. Jejich iniciativa vyvrcholila prohlášením Charty 77. Z archivních dokumentů je zřejmé, že první informaci o chystané petici získala StB z odposlechu v bytě Pavla Kohouta. Tajná policie zřejmě důležité, ovšem nejasné informace získala pouze z odposlechů v bytech Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka. Přestože již mezi prvními signatáři Charty 77 bylo několik aktivních spolupracovníků StB, způsob, jakým se podpisy sbíraly, neumožňoval předat text jejich řídícím důstojníkům. Navíc byla většina podpisů získána během vánočních svátků a je snadné si představit reakci příslušníka StB o vánoční dovolené. Běsnění rozpoutané StB počátkem ledna 1977 signalizovalo nervozitu nejvyššího politického vedení v zemi. Správa vyšetřování StB zahájila trestní stíhání neznámého pachatele pro „podvracení republiky“ a „poškozování zájmů republiky v cizině“. Chartistům byly vypínány telefony, kontrolována pošta, odebírány řidičské průkazy, technická osvědčení od automobilů a dokonce v několika případech i občanské průkazy.

…

(3. Kompromitace)

Prvními, na které se komunistická propaganda po roce 1969 zaměřila, byli profesor Václav Černý a spisovatel Jan Procházka. Československá televize odvysílala 21. dubna 1970 proslulý film Svědectví od Seiny, ve kterém použila záznamy z prostorových odposlechů z bytu profesora Václava Černého. Snímek vznikl za přímé účasti StB, která dodala nejen nahrané pásky, ale především scénář, podle něhož nejmenovaný „emigrant“ zaslal nahrané rozhovory do Československa. Děj filmu není složitý, kamera míří z jedoucího mercedesu na silnici a dvě osoby spolu hovoří. Ve skutečnosti byly v dokumentu účelově použity zmíněné nahrávky z prostorového odposlechu. Ze strany StB se jednalo o určitý precedens, neboť podle platných směrnic se nahrané rozhovory pouze přepisovaly a originální záznamy ničily. Odposlechy byly „přísně tajná opatření“, samotné přepisy do svazků byly i proto maskovány jako hlášení agentů. Zveřejnění tajně pořízených nahrávek muselo být schváleno ÚV KSČ (patrně jeho bezpečnostním oddělením). Účel byl jasný - zastrašit nepoddajnou část veřejnosti a ukázat, že se při kompromitaci vybraných osob tajná policie neštítí zveřejnit ani tajně pořízené odposlechy z bytů. K podobným praktikám se v následujících letech uchýlila StB ještě mnohokrát. V roce 1974 využil tajně pořízené nahrávky agent StB Ervín Marák v rozhlasovém pořadu Rozhovory z druhé strany. Jednalo se o tajně nahrané telefonní rozhovory z doby, kdy se vydával za emigranta a ze Západního Berlína telefonoval svým přátelům. Jiného vrcholu nevkusu pravděpodobně dosáhl na počátku osmdesátých let redaktor Československého rozhlasu Petr Voldán, když odvysílal pod názvem Hovory z druhé strany tajně pořízené a sestříhané záznamy z redakce pařížského časopisu Svědectví.

Normalizační režim se také snažil omezit informace, které proudily do zahraničí. Bylo téměř znemožněno cestování na Západ a novináři ochotní podávat svědectví o postupujícím umrtvování společnosti byli postupně evidováni jako „nežádoucí osoby“, aby nemohli obdržet československé vízum. V březnu 1973 vypracoval náčelník Správy StB Praha Jan Beran Návrh rozkladných opatření proti činnosti pravicových exponentů na úseku kultury a odeslal jej ke schválení zástupci náčelníka II. správy FMV Bohumíru Molnárovi. V dochovaných dokumentech ve svazku „Dialog“ je podrobně popsána konkrétní akce proti Pavlu Kohoutovi.

Pro vyvolání nedůvěry mezi oponenty režimu používala StB často anonymní dopisy, přestože jejich dopad býval mizivý. Příprava a odeslání této korespondence nečinily potíže ani tak „schopnému“ aparátu, jakým disponovala tajná policie. V případě popsaném v této kapitole (dok. č. 2-5) pracovníci StB nejdříve „legalizovali“ dopis od údajného exulanta ze Spolkové republiky Německo, který anonymně upozorňoval Pavla Kohouta na pomluvy Luďka Pachmana. O úrovni skutečných autorů vypovídá stylizace zaslaného dopisu - příslušník StB napsal příjmení osoby tak, jak byl zvyklý při psaní úředních záznamů, tedy verzálkami: „Domnívám se, v zájmu naší společné věci, že by bylo dobře nám pomoci PACHMANA nějakým způsobem usměrnit.“ Vydavatel římských Listů Jiří Pelikán se často bavil, když dostal anonymní dopis s takto jasnými znaky původu. Koncem května 1973 zachytila StB prostorovým odposlechem rozhovor Pavla Kohouta s Jiřím Dienstbierem o zmíněném anonymním dopisu. Celou akci zhodnotil Jiří Bytčánek jako úspěšnou: „Operativní kombinace svůj zámysl a cíl splnila, jelikož Kohout o dopise informoval Vaculíka a upozornil jej na nevhodné chování Pachmana v NSR.“

…

Koncem roku 1976 vznikla zajímavá situace: opozice chystala prohlášení Charty 77 a StB připravovala jednu z největších dezinformačních akcí proti opozici. Počátek ledna 1977 vše změnil - v kampani proti chartistům by se promítnutí jednoho filmu v televizi jevilo jako nevinná kratochvíle. Současně bylo právě na leden 1977 přikázáno soudní jednání ve věci žaloby Pavla Kohouta na někdejšího šéfredaktora Rudého práva a pozdějšího československého velvyslance ve Švýcarsku Miroslava Moce. V září 1973 vysílala Československá televize pořad Spálená křídla, ve kterém obvinil Ota Filip západoněmeckého novináře Hanse-Petera Rieseho, že byl iniciátorem „vánoční“ petice spisovatelů za propuštění svých vězněných kolegů. Státní moc využila této lži a vyhostila nepohodlného novináře z Československa. Přestože po odvysílání pořadu telefonoval Filipovi jak Ludvík Vaculík, tak i Pavel Kohout, Filip podepsal na StB výpověď, v níž svá smyšlená prohlášení potvrdil. V článku uveřejněném v Rudém právu bylo ovšem mylně uvedeno datum schůzky ve Viole, kde se petice připravovala. Po svém odchodu do exilu Filip napsal Kohoutovi úředně ověřený dopis, v němž popsal nátlak, který na něj vyvíjeli příslušníci StB. „Na žádost mého advokáta připustí soudkyně čtení mnichovského prohlášení Oty Filipa, že si svá televizní tvrzení pod nátlakem zcela vymyslel. Na žádost protistrany bude pak čtena nám dosud neznámá písemná výpověď Oty Filipa, kterou si ho před odjezdem pojistili. Potvrdil v ní, že všechna jeho původní tvrzení byla spontánní a v celém rozsahu pravdivá.“ Na následné soudní předvolání příslušníků StB reagoval náčelník Krajské správy StB v Ostravě Bohumil Paukert vskutku kuriózně: „Domnívám se, že snahy vyslýchat příslušníky StB jsou vedeny záměrem špinit a útočit proti Státní bezpečnosti dle požadavků Pavla Kohouta.“ Soudní líčení bylo nakonec i z tohoto důvodu odročeno. Další stání se však již nikdy nekonalo, neboť v roce 1979 byl Pavel Kohout zbaven občanství.

…

(4. Výslechy a "pohovory")

Encyklopedie špionáže uvádí, že "cílem každého výslechu je získat zákonným způsobem pravdivé a použitelné informace pro soudní řízení."

Užívání násilí při vyšetřování se příslušníci StB zcela nezřekli po celé období komunistického režimu. V období "Pražského jara" byly mnohé dřívější případy mučení popsány v tisku a někteří viníci postaveni před soud, možná i proto nedošlo v následujícím dvacetiletí již k masovému rozšíření násilí. Zároveň si jednotliví příslušníci uvědomili, že mohou být za své činy spáchané v rozporu se zákonem pohnáni k odpovědnosti. To způsobilo, že se výslechy prováděné počátkem sedmdesátých let nedají s brutalitou "zakladatelského období" srovnávat. K násilí při výsleších začalo docházet až v souvislosti s Chartou 77 - i tehdy byl však rozsah násilností omezený a neměl s organizovaným násilím padesátých let mnoho společného. Příslušníci StB se především snažili zastrašovat opozici mimo své služebny, aby nemohli být z této činnosti obviněni. Přesto je doloženo ve sděleních Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných mnoho násilných činů, jejichž původci byli podle všeho spjati s tajnou policií. Přes uvedené okolnosti byl pro většinu lidí výslech v úřadovnách StB zážitkem na celý život.

…

(5. Zastrašování)

V totalitních režimech je zastrašování obyvatelstva základním nástrojem moci k udržení stability. Každý člověk má co ztratit, i vězeň může dostat studenější celu. Ve chvíli, kdy jsou podkopány demokratické základy státu, nastupuje zpravidla teror, který má zpacifikovat odbojnější části obyvatelstva. V Československu padesátých let k nim patřily venkova oblasti se silnějším vlivem katolické církve. Komunisté uspořádali veřejné politické procesy a na venkově pomocí násilně zakládaných družstev podle sovětského vzoru rozbili po staletí budovaný řád. Teprve v šedesátých letech byla propuštěna většina politických vězňů a postupně uvolňována cenzura. Okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 znamenala konec nadějím na vybudování socialismu s "lidskou tváří". Nástupem Gustáva Husáka k moci v dubnu 1969 začala "normalizace" a s ní návrat k "tradičním" metodám totalitních systémů.

Publicista Milan Šimečka doslova hovořilo vzniku "společenství strachu", jak v roce 1980 nazval svůj brilantní esej: "Zvykání na strach už trvá více než třicet let. Byla období, kdy svíral hrdlo představou šibenic a bezútěšných jáchymovských baráků, o kterých jsem slyšel jenom vyprávět. Byla i období, kdy pomalu opadával, a dokonce se jednou i zdálo, že bude zapomenut jak tíživý sen. Ve strachu se střídaly generace a sociální skupiny. Napřed obcházel poražené nekomunisty, mnohé vyhnal ze země a jiné trvale zmrzačil, pak předestřel svůj rejstřík úzkostí a děsů vybraným komunistům, a jak šla léta, dostalo se ho v odměřených dávkách všem, kteří měli dost fantazie, aby si dovedli představit, že osudy jiných se mohou stát i jejich osudy. (...) Ze stejných lidských situací, i když ne vždy tak dramatických, se i v Československu rodily pozoruhodné příklady překonání strachu. Před rokem 1968 i po něm. Bylo jich hodně, byly nestejné svým významem, ale i z nich je možné vytvořit souvislou tendenci. Tato tendence dramaticky vyústila do tří týdnů na počátku roku 1977, kdy byl zveřejněn text Charty, a pokračuje ve všednějších a ne vždy tak dramatických polohách mnohostrannou aktivitou."

Každý, kdo se někdy dostal do kontaktu s StB, popisuje své první zatčení téměř shodně: "Poprvé se to stalo v zimě 1972. V to ráno jsem měl poprvé potkat svého muže v koženém kabátě. Přišel si pro mě ve chvíli, když jsem byl zabrán do karetní hry se svými kolegy šoféry. Trumf, který jsem držel v ruce, jsem už nevynesl; mí kolegové šoféři pochopili vážnost situace a shrnuli karty na hromadu. Zaraženě hleděli na mě a na muže v koženém kabátě. Kdybych v té chvíli začal utíkat, možná by tajemnému majorovi nastavili nohu, aby upadl. Jenže tak se to děje jen ve filmu. V civilizované zemi a v hlubokém míru se před tajnou policií neutíká. Také není kam. Tehdy, po prvé jsem byl naivní, nezkušený, neznalý zákonů. Když mi major řekl, že mě vezme s sebou k výslechu, nenapadlo mě nic kloudného. Nezeptal jsem se, zda má nějaký písemný příkaz, nenechal jsem se poučit, dokonce jsem se ani nezeptal, zda jsem podezřelý, obviněný či svědek." Kontrola občanů byla v komunistickém Československu dovedena zdánlivě téměř k dokonalosti. Věci, které v normálním státě představují nejjednodušší úřední úkon, se pro běžné občany proměnily v martyrium úředních formulářů a dotazníků. Například v padesátých letech bylo při posílání dopisu do "imperialistické ciziny" nutné předložit na poště občanský průkaz. Při každé cestě do zahraničí, včetně komunistických zemí, musel každý občan odevzdat na hranicích "celní a devizové prohlášení", jež StB pečlivě evidovala a jejich přepisem do počítače vytvářela databázi osob, které překročily hranice "socialistického ráje". Již při žádosti o občanský průkaz bylo nutné odevzdávat tři fotografie. Jedna byla vlepena do vystavovaného dokladu, druhá na evidenční kartu a třetí zůstala v obálce pro potřeby StB. V případě založení svazku tajnou policií byla tato "zbývající" fotografie vlepena právě do této písemnosti.

Tohoto "privilegia" se však dočkala pouze malá část obyvatel. V Československu sedmdesátých let nesloužila tajná policie k odhalování spiknutí, skladišť zbraní ani teroristických skupin, ale udržovala pořádek. "Zvláštní směsice formální korektnosti, prohnanosti i hlouposti, lhaní a podvodu. Tato důvěrnost vyplývá ze skutečnosti, že o vás všechno vědí, vědí všechno o ženě, dětech a o příbuzných, o přátelích, četli vaše knihy a rukopisy, intimní korespondenci, představujete si, že mají odposlouchány domácí spory a vzdechy. Nikdo se už léta nezajímal o vaše problémy, o vaše názory. Oni se zajímají!" Většinu výslechů prováděly operativní součásti StB. Formálně byly svazky sledovaných osob zakládány pro podezření z trestné činnosti, ale jen velmi málo případů sledovaných operativou StB skončilo soudním řízením. Hlavním účelem vedení svazku bylo zjistit informace a provést tzv. profylaktické opatření, tedy předvolat sledovaného k výslechu, sdělit mu, že jeho činnost je StB známa, a pokud v ní bude pokračovat, může skončit ve vězení. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla využívána "prokurátorská výstraha", která spočívala v "upozornění" občana, že o jeho trestné činnosti byl informován prokurátor, který ho varuje před dalším podobným počínáním. Není ani nutné dodávat, že trestní řád nic podobného neobsahoval ani neumožňoval. Šlo pouze o zastrašování režimu nepohodlných osob. Často užívaným a zneužívaným nástrojem bylo zahájení trestního stíhání proti neznámému pachateli, které umožňovalo provádět domovní prohlídky, a to dokonce bez souhlasu prokurátora, neboť příslušníci StB obvykle uvedli, že hrozilo nebezpečí z prodlení.

…

V polovině sedmdesátých let připravovala komunistická moc velký proces se spisovateli pod krycím názvem "Káča". Vyšetřovatelé StB shromáždili stovky stran protokolů a snažili se dokázat podvratnou činnost při opisování samizdatů. K procesu nakonec nedošlo, patrně vzhledem k Helsinské konferenci. Nová vlna vyšetřování a zastrašování se vzedmula v souvislosti s Chartou 77. Tajná policie ovšem propásla dobu, kdy mohla proti vznikající petici zakročit. Vzhledem ke sběru podpisů během vánočních svátků nebyla StB schopna analyzovat vzniklou situaci, a protože neměla ani dostatek informací, nedokázala proti podpisové akci zakročit. Režim byl evidentně zaskočen množstvím podpisů i osob, které byly ochotny signovat společný text.

…

Ihned po zveřejnění prohlášení Charty 77 v zahraničních médiích rozpoutal komunistický režim nenávistnou kampaň proti signatářům a Správa vyšetřování StB zahájila vyšetřování několika trestných činů. Následovala série mnohahodinových výslechů, domovních prohlídek a všestranného šikanování.  Během několika měsíců odvolali svůj podpis pouze dva signatáři, zatímco přibylo několik set nových. Režim reagoval dalšími represemi a snahou rozdělit signatáře do několika skupin. V lednu 1978 spustil rozkaz ministra vnitra akci s názvem "Asanace", jejímž cílem bylo donutit signatáře Charty 77 a jiné režimu nepohodlné občany k vystěhování do zahraničí. Škála používaných prostředků k vyhnání občanů z jejich země byla nesmírně široká a používání násilí v ní ani zdaleka nebylo ojedinělým výstřelkem. Prakticky jedinou možnou obranou před státní zvůlí bylo zveřejňování jednotlivých případů v zahraničí a jejich následné vysílání západními rozhlasovými stanicemi. Signatářům Charty 77 byly odnímány řidičské průkazy, technická osvědčení od automobilů, vypínány telefony a činěna mnohá další příkoří.

…

(6. Agenturní síť)

Činnost každé tajné služby závisí na její schopnosti získávat kvalitní informace a správně je analyzovat. Kromě sledování a odposlechů využívala StB také informace od svých spolupracovníků, kteří byli rozděleni do několika kategorií.

…

Způsob získávání osob ke spolupráci sice procházel složitým vývojem, nicméně základní rysy zůstávaly stejné. Přestože příslušníci StB dokázali hrubým nátlakem či vydíráním donutit některé oběti k podpisu závazku, někteří se spolupráci ubránili. Odmítali předávat informace, dostavovat se na schůzky, případně se stranili "zájmového prostředí". Bohužel většina vyhlédnutých osob časem spolupráci přijala za svou, a když se přesvědčila, že nehrozí její odhalení, pokračovala velmi aktivně v podávání informací.

…

Pokud nově "získaný" spolupracovník předával zkreslené nebo neúplné zprávy, jeho řídící důstojník to dříve či později odhalil a začal spolupracovníka podezírat z nedůvěryhodnosti. V Československu měla tajná policie takřka neomezené možnosti a prověřit pravdivost a úplnost informací nebylo většinou obtížné. Z tohoto důvodu je velmi problematické přistoupit na tvrzení některých dlouhodobě evidovaných osob, že žádné informace nepředávali. Proč tedy byli evidováni? Na takovou otázku může pravdivě odpovědět pouze důkladné studium archivních dokumentů.

Nejvýše postavenými tajnými spolupracovníky byly podle směrnice z roku 1972 osoby evidované v kategorii "rezident". Měly za úkol řídit vlastní agenturní síť a využívalo se jich v případech, kdy by řízení spolupracovníků bylo pro příslušníky StB obtížné. Rezidenty se často stávali bývalí příslušníci MV nebo armády. Nejvíce tajných spolupracovníků bylo evidováno v kategorii "agent". Ti podepisovali závazek ke spolupráci a konspirativně předávali informace StB, s jejímiž příslušníky se scházeli v konspiračních nebo propůjčených bytech, případně v místech, kde nehrozilo odhalení schůzky. Mezi tajné spolupracovníky patřili rovněž držitelé konspiračních nebo propůjčených bytů, kteří stejně jako agenti podepisovali závazky ke spolupráci. Zvláštní kategorií byli "důvěrníci". Od nich již nebyl písemný závazek ke spolupráci vyžadován - jednalo se často o členy KSČ, případně osoby pracující na místech, kde mohli být pro StB užiteční. Typickým zaměstnáním důvěrníka bylo místo recepčního v hotelu, kde se ubytovávali cizinci. Do recepce se dostavil pán v obleku, který se prokázal kriminalistickým odznakem a požádal o pas cizince, případně o klíče od hotelového pokoje s odůvodněním, že dotyčný pašuje drogy, obrazy nebo je podezřelý z terorismu. Další typickou skupinou důvěrníků byli například pracovníci rentgenologických oddělení v nemocnicích. Pokud chtěla StB získat klíče od některého bytu, dostal dotyčný předvolání na rentgen plic. V šatně si odložil svršky, včetně dokladů a klíčů. Při "snímkování" pak příslušník StB klíče otiskl do plastelíny. Možností, jak využívat důvěrníky, existovala celá řada a často byli důvěrníci v plnění úkolů horlivější než agenti. Jejich bytů bylo například využíváno jako "opěrných bodů", do nichž byly svedeny kabely od mikrofonů v odposlouchávaných bytech. Oficiálně jim bylo sděleno, že se jedná o zařízení civilní obrany, ale často se v dokumentech objevují poznámky, že důvěrníci pravé určení těchto zařízení znali.

…

Motivace pro spolupráci s StB byla nesmírně různorodá. Někteří lidé byli vydíráni, a to často brutálním způsobem, většinu spolupracovníků se navíc snažili příslušníci StB postupně zkompromitovat tak, aby nemohli od spolupráce odstoupit. Často bylo kombinováno několik momentů dohromady, například těžká životní situace nebo představa, že lze hrát s StB šachovou partii, případně i životní nezkušenost. Z několika set udavačů, kteří podali hlášení, v nichž se vyskytuje jméno Pavla Kohouta, jich lze méně než deset označit za osoby, jež spolupracovaly dlouhodobě, aktivně a těšily se důvěře sledovaného. Jen málo lidí, kteří se zapletli do sítí tajné policie, našlo odvahu svůj příběh zveřejnit. Daleko závažnější je však role příslušníků, kteří agenty řídili a podíleli se na politické represi jako přímí organizátoři. Nikdo nikdy nikoho nenutil, aby se stal příslušníkem StB. Vidina kariéry, nedostatek sebereflexe, touha po moci a penězích přiváděly mladé lidi do zločinecké organizace, jakou byla Státní bezpečnost.

…

(7. Zbavení občanství)

V listopadu 1977 podepsal ministr vnitra Jaromír Obzina rozkaz s úkoly na následující rok. V "boji proti vnitřnímu nepříteli" měla StB především "napomáhat ofenzivně prováděnou kontrarozvědnou činností k uskutečňování závěrečného aktu Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a čelit snahám nepřátelských sil o zneužívání těchto závěrů proti ČSSR a zemím socialistického společenství; docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce ,Charta 77' od ostatních signatářů; u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR."

V lednu 1978 začala akce "Asanace", v jejímž rámci se příslušníci StB systematickým šikanováním pokoušeli donutit nejaktivnější signatáře Charty 77 k vystěhování. Vznikla tím paradoxní situace. V zemi, kterou se od roku 1948 snažily ilegálně opustit desetitisíce obyvatel, se nyní tajná policie pokoušela všemi možnými způsoby donutit nepohodlné občany k odchodu do zahraničí. Původní záměr, tedy odsoudit představitele Charty 77, se ukázal jako neproveditelný, neboť zasílání petičních podnětů nebylo možné považovat za kriminální čin ani v komunistickém Československu.

Z archivních dokumentů je zřejmé, že se zmíněný rozkaz netýkal pouze signatářů Charty 77, ale i politických vězňů z padesátých let a mnoha dalších "nepřátelských osob". Při provádění akce "Asanace" neváhala StB používat psychický i fyzický teror. Síť udavačů, odposlechy v bytech a restauracích, kontrola pošty atd. umožňovaly příslušníkům StB podrobně sledovat, jak jejich oběti šikanování snáší. Ivan Medek byl přepaden a odvezen mnoho kilometrů za Prahu. Zina Freundová byla brutálně přepadena ve svém domě. Příslušníci StB přepadli Pavla Landovského a při potyčce mu zlomili nohu. Vlastimil Třešňák byl při výslechu pálen cigaretami na rukou. Zbyněk Benýšek byl škrcen mokrým ručníkem, až opakovaně upadal do bezvědomí. Jen málokteré příslušníky StB, kteří překračovali hrubým způsobem svoje pravomoci, se podařilo po listopadu 1989 vypátrat.

…

(8. Příbuzní, přátelé, známí…)

Počátkem sedmdesátých let vystoupilo, bylo vyškrtnuto či bylo vyloučeno z komunistické strany okolo půl milionu členů. Statisíce kvalifikovaných lidí byly postupně odsunuty na podřadná místa a někteří bývalí budovatelé světlých zítřků se sami stali pronásledovanými. Reformní komunista Klement Lukeš v souvislosti s dobovou výměnou stranických průkazů vzpomínal na svůj dávný rozhovor s ministrem informací Václavem Kopeckým: "Víš, Klémo, pro nás nejsou nejhorší ti nepřátelé z bývalých politických stran, ty my známe a máme je podchycené. Nejhorší jsou renegáti, lidé, co věřili a přestali věřit."

Po srpnu 1968 ovšem přestali v budoucnost socialismu věřit takřka všichni. Výjimku tvořili příslušníci StB spojení pupeční šňůrou se sovětskou KGB. Ti okamžitě obsadili klíčové pozice na ministerstvu vnitra a otevřeně kolaborovali s okupanty. V následujících měsících opustili StB nejschopnější lidé a ta se postupně propadla do hluboké krize, ze které se již nikdy nevzpamatovala. Akční program KSČ z jara 1968 byl na počátku sedmdesátých let zapomenut a tématem dne se stalo "obnovení pořádku", jak spisovatel Milan Šimečka nazval pacifikaci probuzené společnosti. Když v roce 1974 vznikla samostatná správa pro boj s vnitřním nepřítelem, jeden z pěti jejích odborů měl za úkol kontrolovat bývalé příslušníky ministerstva vnitra, propuštěné vojenské důstojníky a někdejší vysoké členy KSČ. Je rovněž symptomatické, že se perzekuce nedotýkala pouze osob, které se provinily proti "socialistickému internacionalismu", jak byl eufemisticky nazýván požadavek naprosté poslušnosti Moskvě, ale i jejich rodinných příslušníků.

Po několika letech od srpnové okupace se zdálo, že je opoziční prostředí zcela roztříštěno. Desetitisíce občanů odešly do exilu a husákovský režim uspořádal novou vlnu politických procesů. Ačkoli vynesené tresty nebyly zdaleka tak drastické jako v padesátých letech, působily poměrně účinně jako varovné memento. Helsinské dohody z roku 1975 byly na rozdíl od pozdější interpretace spíše vnímány jako úspěch sovětské strany. Pocit, že se poměry v nejbližších letech nezmění, začal převažovat. V tomto kontextu je možné považovat vznik Charty 77 za zásadní zlom. Navzdory převažující skepsi se poprvé podařilo sjednotit opoziční skupiny, které doposud působily zcela odděleně. Symbolická byla skutečnost, že se pod stejný dokument podepsali například Josef Zvěřina a Pavel Kohout. Jediné, čeho se normalizační režim obával, byla jednotně vystupující opozice - jak domácí, tak exilová. Není proto překvapivé, že se StB snažila vyvolávat nevraživost mezi vězni z padesátých let a lidmi, kteří ve stejné době nadšeně budovali socialismus. Podpisy pod Chartou 77 ukázaly, že alespoň část občanů neváhá vystoupit s veřejnou kritikou poměrů.

Svobodný svět přivítal Prohlášení Charty 77 s nadějí, naopak StB želízky na rukou signatářů, jejich rodinných příslušníků a přátel.

…

Pronásledování dětí, přátel a příbuzných skutečných či pouze domnělých odpůrců režimu patří k jeho nejtemnějším stránkám. V rozsáhlém svazku vedeném StB k Pavlu Kohoutovi je bezpočet příkladů statečnosti a naopak lidské malosti a zbabělosti. V únoru 1978 se StB dozvěděla o studiu Kateřiny Kohoutové na hotelové škole v Praze 2. Jako zdroj informace je uveden "Aktiv". Touto šifrou byly označovány informace, které tajná policie získávala při svých kontaktech s členy KSČ, kteří podle směrnic nesměli být verbováni za tajné spolupracovníky, neboť se nepohybovali v nepřátelském, údajně členům komunistické strany cizím prostředí. Ve skutečnosti příslušníkům StB přinášely kontakty s řadovými, ale i vysoce postavenými členy komunistické strany mnohé důležité "poznatky". Každý referent měl určený úsek, o nějž se zajímal, a udržoval vztahy s několika členy KSČ, kteří na tomto místě pracovali. Byli vedeni jako "Aktivy", tedy jako jacísi neformální spolupracovníci StB. Z dokumentu je zřejmé, že Kateřinu Kohoutovou udal kolega ze třídy, který byl členem KSČ. O půl roku později se pokoušel nstržm. Otakar Černý dosáhnout propuštění její sestry Terezy Kohoutové ze studia na jazykové škole. Je možná až překvapivé, že se mu ani za cenu osobního jednání s ředitelkou Janou Vackovou nepodařilo tohoto cíle dosáhnout. Další zprávou předanou StB po "služební linii" je dokument zachycující jednání Terezy Kohoutové na kádrovém oddělení Ústavu péče o matku a dítě. Osobní informace poskytla pracovnice personálního a kádrového oddělení Olga Chválová.

V létě 1980 se chtěl Pavel Kohout sejít s přáteli a rodinou v Rumunsku. O jeho záměru informovali StB agenti s krycími jmény "Starý" a "Honza". Druhý jmenovaný zároveň informoval o aktivitách pracovnice velvyslanectví USA Alice la Maistre, která zprostředkovávala korespondenci mezi opozicí a exilem. V roce 1982 proti ní připravila StB provokaci, na jejímž základě byla zadržena na československo-rakouské hranici a prohlášena za personu non grata.

V květnu 1981 informoval agent "Karel" svého řídícího důstojníka o schůzkách v restauraci U Tygra. Tématem rozhovoru v proslulé pražské pivnici byl samizdat. Na základě tohoto udání byl Josefu Munzarovi zamítnut výjezd do zahraničí a StB k němu 13. dubna 1982 založila pod krycím jménem "Tiskař" svazek v kategorii "kandidát tajné spolupráce". Příslušníci StB nakonec po třech letech snahu o získání nového tajného spolupracovníka vzdali a svazek uložili do archivu.

Příloha k usnesení předsednictva ÚV KSČ z 19. září 1967

(Státní ústřední archiv, fond 02/1, sv. 44, arch. j. 45)

Ludvík V A C U L Í K

---------------------------

narozen 23.7.1926 v Brumově, okres Gottwaldov,

Pochází z dělnické rodiny. Otec tesař, za buržoazní republiky organizován v sociální demokracii, po roce 1945 v KSČ. Vaculík po zakončení 4 tříd měšťanské školy nastoupil k firmě Baťa Zlín, kde se vyučil obuvníkem a současně absolvoval dvouletou obchodní školu (1941 - 1946). Poté začal studovat Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze, zprvu internátně, později při zaměstnání. Pracoval jako vychovatel učňů Bavlnářských závodů v Benešově n. Pl., odkud byl pro rozpory propuštěn a nastoupil jako vychovatel učňů ČKD Praha (1949 - 1951).

Přibližně od této doby začal být literárně činný. Pracoval v nakladatelství Rudého práva, v Československém rozhlase, Literárních novinách. Jeho práce v rozhlase byla oceněna udělením vy

znamenání "Za vynikající práci". Mino publicistiku napsal dva romány (Rušný dům, Sekyra). Nyní je na tvůrčí dovolené.

Ludvík Vaculík je svérázný a hloubavý typ člověka, značně kritický, otevřený, s výraznými prvky individualismu. Např. v přihlášce za člena strany uvedl: "Podepsal jsem, že souhlasím se zásadami komunismu, ovšem jak těmto zásadám rozumím. Není vyloučeno, že jim někdy budu rozumět lépe nebo jinak... Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoliv druhu. Nadevšechno je mi svoboda a pokud nebude ohrožovat svobodu jiných, nevzdám se jí nikde a nikdy."

Pro svoje povahové vlastnosti přicházel Ludvík Vaculík na svých pracovištích občas do konfliktů. Pod vlivem toho i nezdravého prostředí mezi některými intelektuály v posledních letech dostal se Vaculík mimo ideový vliv strany, propadl depresi, nevidí perspektivy socialismu, jeho názory jsou silně prolnuty prvky anarchismu. V článku Literárních novin (17.6.1967) "Slovo má Ludvík Vaculík" se plně odráží tento záporný Vaculíkův vývoj.

Celý článek je prodchnut depresívním hodnocením našeho vývoje od roku 1945, ze kterého nevidí žádných východisek. Svědčí o tom takové myšlenky, jako, že někdo a něco pořád potřebuje, aby lidé byli co nejbezcharakternější a nejpodlejší. Všechny reformy se prosazují násilím, dekretem; na stranických schůzích se místo boje za ušlechtilost a filosofování řešily věci přízemní a k tomu ne vždy rovně; moc na vesnici se stává záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí, jeden trouba s tupým ksichtem přetrumfne v každé obecní politice deset ušlechtilých, inteligentních lidí.

Stejné názory, ještě v ostřejší formě, zazněly ve Vaculíkově vystoupení na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů.

Vystoupení Ludvíka Vaculíka na stranické skupině a zejména na IV. sjezdu SČSS, jakož i jeho články v tisku potvrzují, že se svým myšlením a skutky rozešel s programem a ideologií Komunistické strany Československa.

Jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů je v rozporu s obsahem dopisu předsednictva ÚV KSČ a závěry stranické skupiny sjezdu, která zavazovala všechny účastníky komunisty k pozitivnímu řešení otázek dalšího rozvoje čs. literatury v duchu rezoluce XIII. sjezdu o kultuře; nese význačný podíl viny na vytvoření nezdravé atmosféry, v níž došlo k pokusu o politické zneužití sjezdu.

Ludvík Vaculík ve svém vystoupení na sjezdu ostře napadá otázku moci. I když se snaží tvrdit, že jde o moc v obecném smyslu, je zřejmé, že mu jde o kritiku moci socialistického státu. Zcela přehlíží zneužívání moci v kapitalistických státech i v bývalé buržoazní čs. republice, aby tím ostřeji napadl moc

v socialistickém Československu, úlohu vlády, Národního shromáždění a strany.

Marxismus-leninismus nepopírá, ale naopak zdůrazňuje význam politické moci proletariátu jako základní předpoklad pro uskutečnění hlubokých změn ve vývoji společnosti. Vaculík v rozporu

s tímto pojetím staví moc socialistického státu do antagonistického rozporu s pracujícími. Odmítá jednotu zájmů pracujících a jejich vlády, tvrdí, že jde o vztah vládnoucích a ovládaných. Hrubě napadá náš demokratický systém tvrzením, že u nás jde o vládu uzavřených loží, která se přeměňuje v dynastii; ta se nepotřebuje ucházet o ničí oporu, opírá se sama o sebe. Z tohoto zorného úhlu napadá i naši ústavu a Národní shromáždění jako produkt vládnoucí dynastie a volá po revizi ústavy.

Charakteristické je, že Ludvíku Vaculíkovi nejvíce překáží ta ustanovení, v nichž ústava zakotvuje principy socialistické moci. Je tomu např. u článku 16 ústavy, který zakotvuje, že výchova, vzdělání a kulturní politika je vedena v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu. Podobně je tomu u článku 28 ústavy, kde Ludvíku Vaculíkovi vadí formulace: "v souladu se zájmy pracujících je všem občanům zaručena svoboda..." a navrhuje úvodní část revidovat - vypustit.

Hrubě napadá naše zřízení a uráží statisíce funkcionářů ve státních, stranických i společenských orgánech tvrzením, že moc se opírá o lidi bažící po moci, poslušné, špatné, toužící po prospěchu. Aby takovými byli, k tomu je nutí používání různých prostředků - tělesná a duševní pokušení, pohrůžky utrpením, navádění, uvádění do kompromitujících situací, používáni udavačů, uvrhování člověka do neoprávněných podezření atd.

Útoky L. Vaculíka proti socialistickému zřízení jsou v celé šíři i útokem proti straně, její ideologii i politické praxi. Napadá základní stranické principy, jako je vedoucí úloha strany, postavení a úloha dělnické třídy ve společnosti, kádrová politika a další.

Vystoupení Ludvíka Vaculíka je charakteristické nejen útoky vedenými z protistranických a protisocialistických pozic, ale i přímou výzvou k odboji. V rozporu s fakty tvrdí, že u nás nebyla rozřešena ani jedna lidská otázka; a co lidé u nás dobrého udělali, bylo na vládnoucích kruzích doslova vyvzdorováno. Pateticky volá, že moc ustupuje jen tam, kde vidí a slyší příliš silný odpor. Žádá sjezd, aby byla vyžádána expertíza ČSAV k ústavě, aby Svaz spisovatelů dal podnět k změně ústavy, aby spisovatelé navštěvovali volební schůze a zavazovali poslance k podpoře změny ústavy. Vyzývá účastníky sjezdu, aby se nevzdávali dynastii, aby bylo ze stanoviska sjezdu vyškrtnuto vše, co čiší poddanstvím, aby každý vystoupil a vyjádřil se (k moci), jinak budou poddanými.

Pojetí moci, socialistického státu, politické strany dělnické třídy, tříd a úlohy mas tak, jak je vyjádřil Ludvík Vaculík na IV. sjezdu SČSS, nemají nic společného s učením marxismu-leninismu; jsou směsí idealismu a anarchismu, odrazem působení buržoazní ideologie vnášené k nám zvenčí a cílevědomě šířené, zejména v řadách inteligence. Ukazuje se, že Ludvík Vaculík nepochopil nebo nechce pochopit nic z dosavadního vývoje socialistické společnosti, ztratil zcela spojení se stranou a socialismem a vystupuje proti nim.

Proto se navrhuje vyloučit Ludvíka Vaculíka z Komunistické strany Československa.