Stezka Ludvíka Vaculíka

Čtenáři přijíždějí do Brumova a ptají se, kde byl Vaculíkův rodný dům anebo jestli by šlo nějak lokalizovat tu či onu událost z jeho psaní. Tomuto přání vycházíme vstříc a rozhodli jsme se na mapě a časem i v terénu vyznačit místa, o která kráčí, a doplnit k nim příslušné texty. Těch míst bude asi deset. Texty s příslušnými odkazy sem budeme dávat postupně. Základem budou citace z tatových textů, k nim někdy přibude i komentář a taktéž bychom chtěli doplnit i fotky, zejména pokud se podaří najít snímky dokumentující dřívější stav.
Zatím nevíme, jestli se nám podaří z řetězce vybraných míst vytvořit nějakou chodecky atraktivní trasu.
Dotyčná místa budou v terénu označena: v minimalistické verzi půjde o drobnou tabulku s názvem místa a s QR kódem. Pokud to bude možné, časem umístíme do terénu i tabule s textem, které něco vypoví i návštěvníkovi přicházejícímu bez okamžitého přístupu na internet.
Omluvte, že vám tímto představujeme projekt zatím jen ve stavu zrodu. Budeme vděčni za připomínky, které nám umožní rodící se dílo vylepšit.

Ukázat místo na mapě

A tam byla jama! Měřila asi dva metry krát tři, omyl, metr krát metr a půl. Každý do ní musel jednou spadnout, jak byla zastřena rostlinstvem! Z ničeho se nedalo poznat, k čemu byla, jak dávno ji udělali a kam dali vykopanou hlínu? Sypké a vlhké stěny neporostly dodnes ničím. Stál jsem teď nad jámou a hleděl do ní jak před čtyřiceti lety. Je stejná! Cítím, jak je teplá a čekající…
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Tu jamu jsem ve svých nejlepších letech objevil tak, že jsem do ní při plížení spadl. Hned jsem jí využil: čapěl jsem tam a čekal, až kolem mne poleze někdo z ogarů. Byla to hra taková: musel ses k někomu připlížit neviditelně a dotknout se ho. A už se kolem mne plazil Jožin Lorenc. Já jsem jenom prostrčil ruku travou. Ale musel jsem hned z jamy vylézt, byl jsem plný mravenců.
Když jsem potom jezdíval domů ze světa, vždycky jsem se na tu jamu šel podívat. Byla tam. Teď jsem ji ale neviděl třicet roků. Přemýšlel jsem, jak vznikla, když vedle ní nebyla vyházena žádná hlína. Myslím, že to byl vývrat velkého stromu. (…) Umiňuji si, že až teď pojedu do Brumova, ještě tam nějak dolezu.
Poslední sloka písně o Brumovu praví: „Je tam kdesi stará jama, ta tam jistě čeká na mňa.“ Je to jenom symbol: my máme na hřbitově připravený kamenný náhrobek od Otmara Olivy. Už nám z něho někdo i ukradl bronzový kříž.

 (dnes ulice Jos.Polácha)

Ukázat místo na mapě

„Jdeme s tatou ven,“ řekl jsem potom.
Čekal však už před chalupou, naše večeře zase zůstaly na stole.
Opíral se o roh stavení, kouřil.
„Toto všecko přijde raz pryč,“ ukázal matným pohybem na stodoly, které z nevypátraných příčin za rok vyhořely.
Vyšli jsme na cestu. Byli jsme naprosto střízliví. Pod klenbou lip, jejichž holé haluze se navrchu stýkaly, bylo temno o něco větší.
„Až dojde na kanalizaci, lípy zařvou,“ ukázal rukou s cigaretou na stromy, které za dva roky zařvaly.
Pomalým krokem došli jsme ke splavu u Pukýše. Košíkářova chatrč vypadala v siném světle prodírajícím se skrz mračna opravdu jak na Klondiku. Byla temná, jen z jejího plechového komína se pilně valil bělavý kouř. Led pod splavem se probořil a bylo slyšet, jak oslabeně šumí voda. V zátočině jsme se zastavili.
„Potok se musí znova zregulovat,“ řekl tatínek a na ta slova zmizely ryby, „cesta napřímit,“ a skácely se jabloně podél ní, „a jednou snad protáhneme naproti vlečku do závodu,“ řekl a na místě mlýnského náhonu vydul se škaredý škvárový násep.
„Čeká nás mnoho úkolů,“ řekl a zamračil se, „a máme moc nepřátel,“ řekl a umřela maminka.
Tak jsme kráčeli vstříc budoucnosti a současně k Tarandové. Šli jsme pomalu a on si co chvíli srovnával krok podle mého, což jsem vždycky vzal za výtku, že to mám dělat já. Až jsme došli k dalšímu splavu, u něhož teď jsem a stojím ve vodě zabrán do hry a do vzpomínek na mnoho jiných příjemnějších věcí, než o jakých píšu. Údolí se tu mísovitě rozevřelo a po jeho táhlých svazích splývaly šrafy stromoví, až se zřítily do potočních koryt, zatímco křovinaté meze, jimž se v tomto kraji říká hráza, psaly uvážené vrstevnice. Na tuto podhorskou šikmou zem, bílou pod světlem měsíce, který vyšel, ukázal teď tatínek.
„Jedenkráť pustíme tady velice, víš, velice silné traktory, aby to zoraly napříč.“
Neřekl jsem na to myslím nic, zdálo se mi to správné a můj smutek nad tím byl hloupý.

(Sekyra, 1966)