Sborník k 85. narozeninám

Niekoľko viet Ludvíkovi Vaculíkovi

   Charakterizovať nekonformného českého spisovateľa Ludvíka Vaculíka ako mravokárcu je mimoriadne nepresné. Skôr by som povedal, že je to „svojej hlavy chlap“, ako nazvala Božena Němcová nášho básnika Janka Kráľa. Pravdivý, priamy a rovný v celom živote a v každom slove bez klišé.

   Byť svojej hlavy chlap, inými slovami byť integrovanou a sebaidentickou osobnosťou je vzácna samozrejmosť. Je to slobodná ľudská bytosť. Pre niektorých starý hundroš a mrmloš. Alebo kritický intelekt?

   Rotačnou osou jeho knihy Sekyra je domov, hľadanie detstva alebo toho, čo je v nás pôvodné a neporušené. Účtovanie s detstvom a s krajinou, kde sa konalo. Mravné kritérium, hodnota a istota citová i intelektuálna. Zem, matka, krajina predkov, legenda, epos a mýtus o otcovstve a synovstve. Román Morčata znamená účtovanie ďalšie: syn sa tu sám stáva otcom, má svoju novú rodinu v čase prítomnom.

   Na jar 1969 robil Ludvík Vaculík na Slovensku reportáž do Literáriek a medziiným sme mu s Palom Hrúzom spievali pieseň Kapusta, Kapusta, čože si pokradou, ej, že ťa poviazali do hrubých povrazov, ktorá bola potom nosným motívom Ludvíkovej reportáže. Tu niekde sa začalo naše priateľstvo.

   Stará baladická pieseň, pretože je básňou, dobre vie, čo sa dakedy stane. Je to predtucha, predurčenie. Určuje povahu cesty metaforicky i naozaj. Píseň máme zpívat poco rubato, což v hudební terminologii znamená poněkud neklidně.

   Čo je v piesni, to sa kliesni. Pieseň predvída. Oj, zabili, zabili viac chlapcov bez viny v maličkej zemi okupovanej vojskom. Čo je v piesni, nech sa kliesni. Tú pieseň človek počuje aj dnes a teraz, hoci trochu v inom tempe a tónine ju spievajú iní v maličkej krajine okupovanej bezduchým hmotárstvom.

   Mal som šťastie mimoriadne. ale aj z toho plynúce nepríjemnosti od vrchnosti, že sa mi akosi požehnane podarilo zamiešať sa medzi „skrachovaných“ disidentov, tie vysoko mravné a intelektuálne osobnosti, najmä v Čechách, ale aj tu.  Stredom kruhu mi bol Ludvík Vaculík a ľudia okolo neho. Ďakujem im za veľa, apoštolom ľudskosti. Aj oni mi pomohli zachrániť sa pred zúfalstvom, bezúfnosťou a surovou osirelosťou. Písali sme si epištoly, písali sme si fejtóny, vydávali knihy i časopisy Obsah a Fragment.

   Jaro je tady! pravidelne nás utešoval Ludvík Vaculík svojimi samizdatovými fejtónmi a vždy sa podvedome a ironicky tušilo, že sa blíži aj totalitný odmäk a miernejšie mrazy.  Boli sme spoločenstvo, bratstvo, tatarkovská obec Božia, plní vzájomnej dôvery, naplnení láskavosťou, nezištným porozumením a úctou ako prví kresťania v mocnej a bút¾avej ríši rímskej za cisára Neróna predtým, než sa ich viera stala štátnym náboženstvom a inštituciovala sa.

      S Ludvíkom sme si písali iba obyčajné listy, aby nám nebolo i pusto i smutno, potrebovali sme normálnu človečiu, bežnú, dennú, vnútorne dynamickú, nehistorickú komunikáciu, neurčenú pre publikovanie, prirodzenú – ako keď sa pečú vianočné oblátky. Hovory lúčne a cezpo¾né.

   To je tá zázračnosť slova! Keď si to teraz čítam, pripadá mi to ako zázrak: je tam dianie, humor, perspektíva, symbolika, večná aktuálnosť, je tam všetko, normálny kultúrny a ľudský, rovnocenný vzťah Slováka a Čecha, ich vzájomnej kultúry a etiky, ktoré sa po stáročia blahodarne opeľujú, oplodňujú. Je to historické dielo – práve preto, že sa tak netvári, nepredstiera, je veľké, živé a tektonické práve tým, že je normálne ako človečí prazáklad, archetyp.

   Podstatné dianie je tiché.

Ivan Kadlečík

Bylo to v zari 1978 u Vlasty Chramostove a ja byla po prve, cela omamena, ve spolecnosti lidi od kterych jsem jen cetla texty v daleke Kanade na brehu Pacifiku. Hralo se bytove divadlo: Macbetha. Ludvik Vaculik sedel na pohovce. Nabrala jsem hluboky dech a s tlukoucim srdcem jsem se blizila k nemu: "Pane Vaculik, jsem z Kanady, znam Vase psani...cetla jsem..." a dosel mi dech. "Ah, tak jste se mi zhmotnila" pravil autor Dvou Tisic Slov, pomalu sahl do kapsy, vytahl pistalku a zacal hrat. Zvuk te pistalky mne provazel od toho okamziku.

HAPPY BIRTHDAY, PANE VACULIK, HAPPY BIRTHDAY, LUDVIKU!!!

Marketa (Goetzova-Stankiewicz) z Vancouvru.

Když pomyslím na pana Vaculíka, tak si vybavím teplý podvečer v Dolních Věstonicích a pár Skácelových veršů. Je zvláštní, že si nevzpomenu na vlivné a důležité politické eseje, ale na zvuk cimbálu, zažloutlou trávu na Klentnici. Tam si jej někam kladu na posvátné, problematické výšiny Pálavy, moravské Valhaly a ne do Bílých Karpat, kam podle mě rodem patří víc než do valašských Beskyd.

Čekám, co napíše. Čekám na útlou knížku, na fragmenty shrnující bohatý život. Možná ji napsal, možná to je Sekyra, nevím, ale jakoby bylo ještě něco nedořčeno.

Václav Cílek (psáno pro tzv. "Vaculíkův neviditelný web")

Milý pane Vaculíku,

děkuji Vám za Vaše originální a často jasnozřivé myšlení a vidění, které nás svou bystrostí a úhly pohledu nepřestává překvapovat a fascinovat, které nás učí myslet hlouběji, všímat si světa a lidí kolem sebe méně povrchně, v detailech, na které jsme předtím ani nepomysleli,

děkuji za Vaše neochvějné přátelství, které nelze zrušit žádnou banální lapálií, jak je dnes mezi lidmi zvykem, za Vaši vřelost vůči přátelům, které si všichni nesmírně vážíme a rádi jí využíváme a hřejeme se v ní,

děkuji Vám za to, že vždycky přispěcháte na pomoc lidem v těžkých životních situacích, zajímáte se, pomáháte, noblesně a s taktem je podpíráte tak dlouho, dokud se nevzpamatují – já osobně Vám to nikdy nezapomenu…,

děkuji Vám za to, že jste nám v normalizaci svými texty v tehdejším sešněrovaném a šedém životě usnadňoval a obohacoval život – vrhali jsme se například na samizdatový měsíčník Obsah a rychle vyhledávali poslední barevnou stránku (někdy žlutou, někdy růžovou nebo bleděmodrou?) s vaším novým fejetonem,

děkuji Vám za Vaše knihy, které nás nutí vidět svět, jak jsme ho dosud neviděli,

děkuji Vám za to, že nás učíte, jak důstojně přemáhat neduhy charakteru a stáří … ?

děkuji Vám také za Madlu!

A tak by se dalo pokračovat…

Prostě – děkuji Vám (i za ostatní) za to, že jste. Máme Vás rádi a doufáme, že Vám budeme moci být nablízku ještě dlouhá léta.

Hodně zdraví a dobré mysli do dalších let! Ať vám to ještě dlouho zpívá!

Vaše Jarka Jiskrová (baba nakladatelka)

Proč nikdy nepotkám Ludvíka Vaculíka

   Ze všech duší, které působí v nám všem společném prostoru, mě osobně rozhodujícím způsobem ovlivnila jediná: duše Ludvíka Vaculíka. Moje první setkání s ní zprostředkoval román Loučení k panně, který mě ohromil. Vrtalo mi hlavou, čím to je, že kniha, jejíž hlavní linie spočívá v tom, že poněkud ješitný hrdina, který není schopen mít ukotvené vztahy se ženami, prožívá vztah další a ještě nemožnější, je tak nádherná. Autorem jsem se začala zabývat a jeho texty vyhledávat. Četba to vždy byla rozporná. Vedle hluboké citovosti se ocitala neschopnost ji projevit. Vedle věcí, které autorovi tolik leží na srdci, často stála zarputilost připustit jiné alternativy. Pravdomluvnost a upřímnost hraničila s neurvalostí, nesporné právo na vlastní názor s iritujícím zdáním neomylnosti. Aniž bych si to uvědomila, tato duše mě zasáhla právě tím, jak je nedokonalá. Nic na sebe nesmlčuje, nic neskrývá, celá se dává všanc. Skrze ni jsem objevila člověka, kterému nelze něco neodpustit, kterého není možné nemít rád. Přes všechny lidské nedostatky je v něm totiž právě ta duše, veliká, milující, statečná, která překračuje průměrnost člověka. Shodou okolností je to přesně typ duše, který ve své realitě postrádám, duše, která v životě jednala, činila nepopulární rozhodnutí, žila, chybovala, trápila se a opět se zotavovala. Tím se stala mým vzorem, příkladem, který mi připomíná, že i vzepětí a vlastní cesta jsou v možnostech chybujícího člověka.

   Přávám si občas s panem Vaculíkem se znát, vyměňovat si s ním knihy, rozprávět s ním o životě a umění, mít přímý přístup k jeho vidění světa, mít možnost vědět, jak by moje žití reflektoval. Jenomže co kdybych si tím svůj vzor zkazila? Možná bych zjistila, že si pan spisovatel nerad povídá, dělá kategorické závěry, zapomíná na sliby, nebo co já vím, třeba si uprostřed rozhovoru začne zpívat, jako by ho společník vůbec nezajímal. Mám také velkou nevýhodu, pro kterou možnost našeho setkání už úplně odpadá: jsem žena a nechci být dotěrná.  Bohužel ale nejsem ani muž a proto Ludvíka Vaculíka nikdy nepotkám.

   Díky laskavé nabídce paní Jankové s ním ale přece jen můžu navázat kontakt, a sice virtuálně, v těchto internetových novinách. Setká se se mnou skrze text, stejně jako se s ním setkávám já každé úterý prostřednictvím Posledního slova. Výhodou je, že se zde nevidí, jak autor vypadá, nepozná se ani, že jsem v podstatě nejistá, neprůbojná a mlčenlivá osoba. Směle panu Vaculíkovi můžu poděkovat a projevit přání, aby mě ještě dlouho inspiroval. Dokonce mu k tomu můžu zanotovat obligátní „hodně štěstí, zdraví“, věc, kterou bych si před jeho hudebním sluchem nikdy netroufla. Otevřeně mu také můžu říct, že pro mě hodně znamená, protože kdo ví, na internetu se za ženským jménem klidně může skrývat pán a od muže tato slova zní úplně jinak.  Ať tak nebo tak, sám Ludvík Vaculík jednou napsal, že se píše lepší částí bytosti. Kéž by ho tedy aspoň potěšilo, že se právě jeho zásluhou v jedné lidské bytosti tato lepší část probudila a teď mu skromně, ale srdečně, přeje vše nejlepší k narozeninám.

Martina McLenehanová

Milý Ludvíku,

když jsem před lety odjížděl k Tvým narozeninám z Rovenska pod Troskami, bylo Ti šedesát. Měli jsme tenkrát jiné starosti a jiné pojetí času. Nicméně jedno je jasné, Ty provozuješ mládnutí. Čas nehubí to, co jsi napsal a uchovává tak i Tebe v báječné formě. V té už Čechům zůstaneš, ať se jim to líbí či nelíbí. A já jsem šťasten, že jsem se s Tebou znal a že Ti mohu gratulovat i k těmto narozeninám.

Tvůj Jiří Gruša

Milý Ludvíku, aby se potvrdila mé these o čase a Tvém mládnutí, zjistil jsem v okamžiku odeslání gratulačního textu, že jsem neodjížděl k Tvým šedesátinám, nýbrž k Tvým padesátinám, omládl jsi tedy o dalších deset let, navzdory tomu s jakým zmatkařem ses kamarádil.

Ještě jednou Tvůj JG.

Co mě napadne, když se vysloví jméno „Ludvík Vaculík“? Samizdat. Dva tisíce slov. Několik proslulých knih. Fejetony. Dopisy. První  setkání na autorském čtení. A možná bych mohl pokračovat, kdybych se s ním znal více let a více osobněji.

S Ludvíkem Vaculíkem jsem se seznámil vlastně náhodou. Totiž, dopisoval si s mým dědečkem Janem Šimsou, evangelickým farářem, jejich korespondence vyšla pod titulem „Vážený pane Mikule“. Když jsem byl na návštěvě u svých brněnských prarodičů, narazil jsem… vlastně už ani přesně nevím, jak to celé bylo, ale prostě jsem přišel na to, že si spolu psali. A jelikož jsem byl v té době mladý, mladší než jsem dnes, táhla mě k psaní si se známou osobností nějaká fascinace. Chtěl jsem si s ním psát, tak jsem mu tedy napsal. Po dlouhých časových intervalech jsme si vyměnili několik dopisů… a prakticky jsme se neznali. V jednom dopise mě pan Vaculík jen ujišťoval, že ho tím neotravuju, že ho zajímá moje dospívání, že to je zřejmě z těch dopisů nějak cítit, či co. Takže jsme pokračovali.

Přiznám se, že jsem dosud žádnou jeho knížku nepřečetl, ale to vlastně není pravda. Se zájmem si čtu jeho pravidelná úterní Poslední slova, která píše do Lidových novin. Občas nějaké fejetony v Literárních novinách. A jeho deník Hodiny klavíru.

S Ludvíkem Vaculíkem jsem se zpočátku tedy znal přes dědečka, přes jeho fejetony a přes naše občasné dopisy. Nic víc. Až…

V roce 2009 za mnou přišla babička s nabídkou, že se v brněnském divadle Husa na provázku koná Měsíc autorského čtení. Podíval jsem se na program a zaujalo mne hned několik literátů, tak jsem podstoupil takový menší (skoro)měsíční literární maratón. A mezi těmi literáty byl i slavný Ludvík Vaculík. Tam došlo k našemu prvnímu setkání. Tam mi podepsal knihu – Tisíce slov. A tam jsem ho prostě viděl na živo.

Takže? Co svému oblíbenému autorovi, vynikajícímu a chytrému a občas i vtipnému fejetonistovi, možná i příteli (i když nevím, jestli je to patřičné takhle říct), Ludvíku Vaculíkovi k jeho 85. narozeninám popřát? Když přeju svým blízkým, kteří píší, přeju jim hodně inspirace, aby měli pořád o čem psát. A jelikož jsem se na svém blogu na internetovém serveru Lidových novin také rozhodl každý týden publikovat nějaký ten pokus o fejeton (v neděli), občas mívám ty pochybnosti, jestli budu pořád mít nějaký ten námět. Jako mladý (toto přání mě neopustilo) jsem se chtěl stát spisovatelem. V současnosti píšu blog. A zatím takřka do šuplíku píšu povídky. Sem tam napíšu ten článek do časopisu. A jednou mi pan Vaculík do dopisu napsal, ať počkám, že nejdřív musím něco prožít, a pak o tom psát. To samé udělal sám. Ve škole mu poradili, ať si píše deník – vznikl Český snář a Milí spolužáci. Napsal mnoho fejetonů, které vyšly knižně. A další a další. Jo, měl bych si je konečně přečíst. Asi už jsem k tomu dorostl, o další týden po panu Vaculíkovi slavím dvacetiny. Takže, abych se vrátil k přání… přeju panu Vaculíkovi stále mnoho inspirací, aby měl pořád a zajímavě o čem psát. Snad to není troufalé. A samozřejmě mu musím popřát taky hodně sil a zdraví, protože to je v jeho úctyhodném věku dar.

Všecko nejlepší, pane spisovateli!

Petr Hrudka, Jaroměř