Další texty

(Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. 747 s. Edice Petlice)

Radostná událost, kterou budu líčit, by ještě dnes, po letech, jistě našla v Praze několik tisíc svědků.

Jednou na podzim napsal mi můj venkovský přítel Josef, že příští neděli pojede s Tarpou dostih v Chuchli. Jeho finanční situace je tak špatná a řešení se tak odnikud nenabízí, že přihlásí-li Tarpu do závodu, nemůže ztratit, leda by na ni sám vsadil. Zpráva mě překvapila. Jakživ jsem nebyl na dostihu. Bylo jasné, že přišel čas uvidět dostih.

Samozřejmě viděl jsem už Josefa jezdit, a několikrát! Ale vždycky to bylo něco okresnějšího. Josef patří k oněm nadšencům, kteří se snaží udr­žet v Čechách jezdecký ruch tím, že se navzájem zvou z okresu do okresu, udělují si tam plakety za rovinku, proutky či parkúr, a když pak odepnou od své paže kokardu, masírují si kříž, odůvodňujíce, proč jim kůň na po­slední překážce štycl a - následující odborné vyjádření se mi vždycky líbí - ztratil jezdce. Měl jsem víckrát příležitost sedět s Josefem u polně prostře­ného stolu ve společnosti obstarožních mužů, jimž po celý zbytek vydaře­ného dne šuměla v ústech stará rajťácká sláva, kdy padaly rekordy, muži, koně i pruhovaná břevna, zatímco obchodní organizace potichu prodávaly české koňstvo do Německa či do buřtů.

Josefova postava, nezištně zbědovaná ušlechtilým sportem, je známa po celých středních Čechách stejně jako jeho polokrevná klisna Tarpa. Po celých středních Čechách krom Prahy! I jeho příšerné auto značky Praga RN, v němž spolu ti dva jezdí od úspěchu k úspěchu, trousíce za sebou seno i slámu. A nemine skutečně rok, aby Josef nevyhrál někde sto korun, budík nebo žehličku.

Ale v Chuchli, v Chuchli se dá vyhrát i pět tisíc!

Toho dne, kdy jsem dostal tu zprávu, přišel na návštěvu Bohuslav Bla­žek, jenž u nás nebyl už dva dny. Blažek je mladý přítel naší rodiny, který nosí mé ženě i třikrát týdně čerstvé zprávy ze svých dvacetiletých spole­čenských kruhů, blbne s našimi dětmi a mě nutí číst své nejintimnější kosmogonie, úmyslně psané starým plnicím perem zeleným inkoustem na špatném, rozpíjivém papíře. No - myslím si naopak v klidnějších okamži­cích - je dobře, má-li žena vždycky ještě mladé ctitele, a je nakonec v pořádku, když děti poznávají správné užití nutných sprostých slov od někoho jiného důvěryhodného, než jsou tatínek a maminka.

„Tak co, otče Vaculíku, a co vy pořád děláte,“ zeptal se Blažek nako­nec, když se byl celý večer dosyta nažvanil o tom, co za ty dva dny dělal on, a když už měl podle všech bontonů dávno být pryč.

„Nic. Je moc hodin,“ odpověděl jsem.

Usmál se ducatě a hlasem, v němž znělo odpuštění, pravil:

„A co váš přítel Josef pořád dělá?“

„O půlnoci mě už nic takového nezajímá vykládat,“ řekl jsem.

„Ale no tak!“ pokárala mě žena.

„Snad aspoň větou byste moh. Ovládněte se ještě,“ pravil Blažek.

„Josef? Ten se rozhodl vystoupit v neděli na státním závodišti v Chuch­li, obuj se a jdi.“

„Víte, co by byla legrace? Kdyby vyhrál!“ pravil Blažek a šoural se k předsíni. „Byl jste někdy v Chuchli?“

„Nebyl.“

„Já taky ne, ale mám o tom představu. Představuju si, že je to místo, kam chodí pracháči, před ksichtama drží těžké triedry, chladnou tváří maskují děsné rozčílení a jejich personál k nim pořád přibíhá s důvěrnými informacemi a odnáší od nich sázkové tikety. Půjdeme tam?“

„Já jistě, ale ty až jindy,“ odpověděl jsem.

„Na čem pojede váš přítel Josef? Na Tarpě?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Ach, to je mně jí chuděrky líto,“ udělal smutný obličej obouvaje si lajdácký polobotky bez rozvázání tkanic. „Ne že bych ji podceňoval, víte, je to úžasně cílevědomá bytost, má takové aristokratické způsoby, ta půlka krve se holt prosazuje, úžasně chytrý tadyhleten výraz kolem očí, ale i když bude dost houževnatá, je naproti tomu zase velice zdrženlivá a skromná a řekl bych, že až moc nervově labilní...“ a žvanil takto o koni, jehož viděl jednou, ještě asi třicet vteřin.

„No a proč teda povídáš, že by mohla vyhrát?“ zeptal jsem se.

„Protože ji tam nikdo nebude znát a jeho taky ne, což snad je důležité, nemyslíte, otče Vaculíku? Představte si, kdyby se najednou odkudsi vyno­řila nějakým způsobem zvýznamnělá zpráva, že přišel ten Josef z Bezejovic a jeho nadaná klisna Tarpa. A kterej to je? která? kde už jela? - šeptalo by se a nikdo by nic nevěděl! A přitom by se rozneslo, že je to vyložený favo­rit, ale kdo s tím přišel...“

„To je blbost,“ zarazil jsem ho. „To bysme museli zařídit leda my dva.“

„Otče!“ zaprosil Bohuslav Blažek, „pojďte to tedy udělat! Pojďte! Otče Vaculíku! Kdo jiný už by moh!“

A prosil mě a prosil, až jsem mu to, hlupákovi, musel slíbit.

*

Byla pěkná zářijová neděle. Kráčel jsem se svými třemi syny a jedním Blažkem prosím na dostihy. Nejstarší syn nesl tyč, prostřední taky, nej­mladší se vztekal, že taky nějakou chce, ale my jsme třetí nepotřebovali. Blažek nesl pod paží opatrně papírovou rouru. Zaplatili jsme směšné vstup­né - já pět korun, děcka snad dvě; myslel jsem, že něco takového musí být dražší! Hned za branou mě příjemně naladilo prostranství pěkně a čistě upravené, všude trávník a žádná škvára a písek jako na nějakém fotbališti. Ačkoli tu musely být už tisíce lidu, bylo tu docela volně. Už ted, když jsem srovnával dostihy, jež jsem neviděl, s fotbalem, který jsem taky v životě neviděl, bylo i primitivovi jasné, že dostihy jsou mnohem pěknější.

„Mně se tu líbí!“ zvolal jsem.

Moji synové řekli, že jim také, a rovněž Blažek musel dvě minuty roze­bírat, proč má dobrý pocit. Synové hned, že si půjdou prohlédnout celý rajón závodiště, a chtěli mi vrazit do ruky své tyče. Chochó, to víte! Než jsem jim dovolil odejít, určil jsem základní bod, kde se za všech okolností sejdeme: bylo to výhodné místo v cílové rovině poblíž vlajkového stožáru.

Ušlechtilý vánek táhl nad zeleným prostranstvím, kde barevné prapor­ky tu a tam vytyčovaly příští události. Po náspu silnice za závodištěm tiše se míhala auta, za silnicí pomalu prošel červenobílý komín parníku, jenž tam plul po řece, jak jinak, a za řekou na stráni stály domy v terasách zahrad. Nad tím vším se fantasticky organizovala letní mračna - ačkoliv tehdy bylo září - mračna s okraji bíle prožhavenými a s výhružně šedivými jádry. Když se ještě vpravo nad zalesněným vrchem ozvalo třaslavé vrčení leteckého motoru a já jsem pod těmi mraky našel dva vytažené větroně, napadlo mi, že je to tady jak na obrazech Kamila Lhotáka; lehké, vzdušné, čisté, tajně dramatické. K tomu ti lidé promenující po trávníku, sedící v trávě, popíjející z papírových pohárů, vlídně rozmlouvající, až jsem na krátkou chvíli podlehl klamnému pocitu: jako by byly normální poměry. Či přesněji: jako by žádné hospodářské a politické poměry nebyly. V této pohodné náladě bez poměrů pocítil jsem chuť oslovit Blažka.

„Lidé vlastně mají různé zábavy,“ řekl jsem.

„Lidé totiž si zvyknou,“ odpověděl přesně.

„Něco ti povím, milý Blažku,“ řekl jsem. „Onehdy mi jeden starý děda vykládal: V sobotu jsme ještě byli s Mařkou v zoologické zahradě, v neděli na dostihách v Chuchli, zpátky jsme se zastavili na víně, ve středu vypukla první světová válka - a od té doby to stojí za hovno.“

Blažek mlčel, zřejmě se v duchu snažil si tu sentenci zopakovat.

„Hrozně zajímavé by bylo,“ pravil potom, „kdyby existovala nějaká sku­tečně objektivní metoda hodnocení poměrů z hlediska toho, jak se v nich lidé subjektivně cítí. Mně už je protivný můj vlastní otec se svými retro­spektivami, i když naprosto věřím, že pro něj mají platnost skutečnosti o váze až fyzikální, ale objektivně není nikdy jasné, do jaké míry, rozumíte, se na jeho nynějším prožívání minulosti podílí už stařecký splín a co z toho je přece jen zkušenost lidstva, že svět je stále posranější. Tak by mě velice zajímalo, víte - protože hmotně a technicky je pokrok nepopiratelný - jestli ta nespokojenost není vyjádřitelná jistým trvalým koeficientem, jímž by se měl přepočítávat výrok těch starochů zcela automaticky, a jednou, pocho­pitelně, i výroky naše.“

„Já bych myslel,“ začal jsem, ale on mě zvýšeným hlasem přerušil: „Rozumíte! Protože je otázka, zda v člověkově vědomí nejsou jakési - řeknu to velmi přibližně - dráždivě receptory vnímavé speciálně pro sociál­ní skutečnosti. A tenze těchto receptorů se mění závisle na úhozech, jimiž sociální skutečnost do nich buší. Čili, chápejte, nezáleželo by vlastně na tom, jaké poměry opravdu jsou, ale na tom, kolik vnímavosti ze své celko­vé vnímavosti můžeme jim věnovat. - Ale co jste chtěl říct?“

„No, třeba jo,“ dokončil jsem svou myšlenku.

Věděl milý Blažek, na čem je, usmál se boubelatě a hlasem, v němž znělo odpuštění, řekl:

„Což kdybychom se, otče Vaculíku, raději podívali, jestli nám tu někde figuruje přítel Josef?“

Začali jsme pročítat dostihový program. Josefovo vystoupení, steeple­chase na 3200 metrů, bylo zařazeno až v druhé půli. Možná, že k němu už ani nedojde, protože konec tohohle příjemného zeleného odpoledne hrozí se ztratit ve strašlivém dešti, k němuž se mračna organizovala stále impo­zantněji. A najednou mi na vteřinu krom srandy zabylo krutě líto Josefa, který se dal na ty tři pekelné kilometry jistě aspoň s třímilimetrovou nadě­jí. Proboha, co tam děláme?

Zatím bylo odstartováno několik závodů a nejstarší syn mi přišel ozná­mit, že vyhrál pět korun. A jestliže si to výslovně přeju, že mi vsadí na příští závod také. Dal jsem mu zkrátka deset korun. Mimo to zjistil, že favoritem v Josefově závodě je Gimín. Prostřední syn mi přišel říct, že ztratil nejmlad­šího. Na to jsem řekl:

„Tak ho hledej!“

Vydali jsme se s Blažkem pátrat po Josefovi. Nenašli jsme ho ovšem, jistě byl někde téte-á-téte s Tarpou. Před Stánky sázkové kanceláře stály hloučky. V paddocku, což je okrouhlé ohrazené místo, prováděli žokejové koně připravené na start příštího závodu. Kolem se tísnili znalci, odhadu­jíce kondici koní. Z věže rozhodčích padala hlášení a pokyny, jimž jsme my dva s Blažkem nemohli rozumět. Nevěděli jsme, jak začít. Bylo to tu sice trochu takové, jak jsme si to představovali, ale hodně jiné. Do sedliště, kde zřejmě dleli koně, jejich jezdci a majitelé, nikoho nepouštěli. Další vlivné místo byla věž rozhodčích. Skuteční odborníci a vážní interesenti jistě seděli na hlavní tribuně, na krcích jistě triedry, kolem nich bylo polo­prázdno, protože tato místa byla drahá, lístky bychom jistě dostali, ale ne­bylo nám jasné, jak by se odtamtud dalo působit na závodiště, do sedliště či snad do obecenstva, a už vůbec nevím, jak na koně. Nebylo by přátelštější poradit Josefovi, aby odřekl?

Když jsme dlouho marně hledali Josefa, rozhodli jsme se dívat aspoň na závody. Vrátili jsme se ke svému výhodnému místu u zábradlí, ale to mezi­tím obsadila rodina Cikánů. Starý otec, silničním sluncem opálený a vysu­šený, spokojený, jak tam ležel na trávníku ve švestkově modrém dvouřa­dovém obleku, v bílé košili bez vázanky a v černém plstěném klobouku se širokou zelenou stuhou, matka, velmi snědá, oděná do modrých sukní a hnědého svetru, který stěží držel pohromadě její prsy, jak ležela pohodl­ně vedle svého muže, a nad nimi, aby viděli víc, stáli a tvořili ochranný tunel proti okolnímu obecenstvu dva jejich sekáči synové v tmavých kal­hotách, tvídových sakách a bělostných košilích s kravatkou, a tak se všichni docela bez triedrů dívali do dálky, kde se pohybovali malincí koníčci, jen někdy se některý přiblížil blíž a proběhl opravdově kolem, supěl jako měch masa, s jezdcem zaháknutým jako parazit.

Když jsme tak ztratili výhodné místo, hledali jsme jiné, a tím se octli vůbec mimo jakékoliv dění. Všecko se odehrávalo hned tam, hned jinde a jen máloco přihodilo se přímo u nás. Byli jsme tím oba, já i Blažek, udive­ni a pobaveni. A Josefa jsme nenašli. Přijel vůbec?

Potkali jsme však mého prostředního syna, který řekl, že svého menší­ho bratříčka nemůže najít. Myslel asi, když to řekne ufňukaně, že mi ho snad bude líto víc než jeho ztraceného bratra. Naopak, dozlobilo mě to víc než ztracený syn. Rekl jsem:

„Jen hledej, hledej dál!“

„Pojď sem,“ zvolal na něj Blažek, dřepl k němu a zeptal se jej: „A díváš se taky trochu na koně?“

„Jak se můžu dívat, když...“ A ve vzteklém breku se obrátil na odchod. Tyč držel svisle před sebou.

„Sem pojď!“ zvolal jsem. „Víš co, tak se naň vykašli, na osla. Však on ví, kam má přijít v nejhorším případě!“

Šli jsme do paddocku. Tam stál nejstarší syn s druhou tyčí, obzíral koně a snažil se získat nějaký tip.

„Prohráls, že?“ zeptal jsem ho.

„To by se nedalo tvrdit,“ odpověděl. „Mám tolik, kolik jsem měl, když jsme sem přišli. Ale tys prohrál deset korun.“

„Tady zůstaň, abysme tě našli, až se do toho dáme,“ nařídil jsem mu. Pak jsme se s Blažkem chvíli dívali na závody a bylo to směšné, jak tady vážní, dospělí lidi rajtujou jak haranti a kolik jiných tomu asistuje, ačkoliv poměry jsou přeci úplně odlišné a neveselé. Také Josef, který si přeci po­měry uvědomuje, bude mít strakaté gatě a nějakou červenou čepičku s kšiltíčkem jako kašpar. Někdo se mě zezadu dotkl, otočil jsem se, byl to Josef.

„Nazdar, to je fajn!“ pozdravil. „Dostals můj dopis?“

„Nedostal. Tarpa telefonovala.“

„To nevadí, že jste přišli. Hlavně, že jste tady. Ale bude to hrozné!“ Zakryl si dlaní svou zbytečnými starostmi zbrázděnou tvář.

„Jak se cítíte?“ zeptal se ho Blažek.

„Blbě. Tlačí mě bota.“

„A psychicky?“ zeptal se Blažek.

„Tlačí mě bota,“ odpověděl Josef.

„Hlavně, když víte, kde vás bota tlačí,“ poradil mu Blažek.

„Nač mají ti tvoji kluci ty hole,“ zeptal se mě Josef.

„Na vaše vítězství,“ odpověděl Blažek.

„Tím ji budete mlátit, až mi nebude chtít na překážku?“

„My pracujeme jemnějšími metodami,“ řekl Blažek. „Tak jemnými, že si dokonce vy sám budete myslet, že jste zvítězil vlastní dovedností a silou svého koně.“

„Neblbněte...“ podíval se Josef prosebně.

„Musíš hlavně být klidný, Josefe,“ pravil jsem, „jeď potom klidně. Klid­ně!“

Vrtěl hlavou a vzdychal. Ne, Josef nevypadal na favorita! Za chvíli se omluvil, že musí na váhu, převléct se a sedlat. Šli jsme k paddocku, a když se tam Josef objevil, v červenožlutém dresu a žluté čepičce s kšiltíčkem, veda na otěži bílou kobylu, začali jsme účinkovat. Na obě tyče navlékl Blažek stočený pruh papíru, a když chlapci papír roztáhli a vyzvedli nad hlavy, ukázalo se heslo:

Josef z Bezejovic, ten jede nejvíc!

Lidé si ho nejdřív nevšimli, ale Josef zavřel oči leknutím a zapotácel se. Potom si Blažek s mým synem vyměnili tyče, objevila se druhá strana papí­ru a na ní:

Josefe, Josefe, ať tě Tarpa donese!

Josef se od hrůzy neodvážil zvednout hlavu, Tarpa zčervenala až za uši­ma, lidé se usmívali a já, já jsem začal dělat velikého novináře: fotografoval jsem nejprve jednou kamerou, pak druhou, vypůjčenou, pak jsem to všech­no filmoval: Josefa s Tarpou, Blažka s mými syny a jejich hesla. Na krku se mi ještě houpal futrál s těžkým triedrem, lehčím o několik vysypaných čo­ček, ale to nikdo nesměl vědět. Občas jsem si něco jako zapisoval do bloč­ku a ptal jsem se lidí nalevo i napravo: „Kdo to je? Odkud je? Znáte tu kobylu?“ Ale nikdo napravo ani nalevo ji neznal, takže polovička našeho záměru zdála se být splněna. Pak jsem učinil tiché znamení a Blažek začal mírně provolávat:

Máme svého koně, to je něco pro ně!

Tarpa klisna velmi zdatná, nevyrovná se jí žádná!

Nezklamal, Blažek. Myslel jsem, že se přeci neosmělí, ale teď se k němu přidali mí synové, krom jednoho ztraceného, a také několik mladých lidí se z legrace připojilo. Josef držel pravou rukou otěž, levou si kryl tvář a pomalu vrtěl hlavou, čímž se ovšem prozrazoval. Načrtl jsem do bloku čerstvé heslo, kývl prstem, jeden ze synů přiběhl a po chvíli už bylo slyšet:

My sázíme na Josefa, to je přeci jistá trefa!

Nevím, jak bychom dopadli na fotbale, ale toto obecenstvo nás shoví­vavě propouštělo, kudy jsme kráčeli s našimi hesly, a občas na nás volalo naše myšlenky:

Máme svého koně, to je něco pro ně!

My sázíme na Josefa, to je přeci jistá trefa!

Zatím koně nastupovali k dostihu. Hlasatel oznamoval jména a spous­tu dalších údajů, jimž jsme nerozuměli. Před jménem Tarpy se maličko zarazil, než řekl: „A je tu také Tarpa, klisna velmi zdatná - no uvidíme!“ - Aha, chytli se!

Mávl jsem novinářskou legitimací, jež mě samozřejmě ke vstupu na hlavní tribunu neopravňovala, ale pořadatel byl pomalý, a vyběhl jsem po stupních až skoro pod střechu. Závodiště jsem měl pod sebou jako zelené sukno obrovského biliáru s neúměrně barevnými maličkými koulemi. To byl docela jiný výhled, než jsem měl dole s Cikány!

Koně na startu se točili na místě, někteří nedočkavě vybíhali a byli násilím vraceni, byl to zmatený vír. Musel jsem obdivovat Josefa a bylo mi líto nevědomého zvířete Tarpy. Bohužel tam byli dva bílí koně, takže se budu bát o dva, protože můj triedr byl lehčí o pár čoček. Gimín, Gimín, slyšel jsem z ampliónu. To byl favorit. Znalci kol mě měli před sebou jakési listiny a bloky, před ksichtama drželi těžké triedry.

První start se nezdařil, koně se museli vrátit.

„Co? On byl nějaký první start?“ řekl o tom později Josef.

Byl totiž úplně vzadu, nestaral se, a teprve když si povšiml, že ostatní koně se začínají vážně vzdalovat, pobídl Tarpu ke spěchu za nimi. To byl start. Já ovšem jsem myslel, že Josef je docela poměrně ještě dosti vpředu, ale to byl ten druhý bělouš, asi pátý od konce mezi devatenácti koňmi. Taky se udělala veliká tma. Ano, to jsem zapomněl říct: temnota zhoustla ve večer, krajina za Zbraslaví se zastřela šedým závojem, a sotva zazněl startovní zvon, spustil se strašlivý lijavec. Do zatáčky vletěli koně z jedné strany, průtrž mračen z druhé a vše se smísilo, jen Tarpa se vydělila.

Hlasatel hlásil:

„Koně nám odstartovali, jenom Tarpa se zdržela...“

Všecky koně přeběhli první heku a šli na vážnější překážku - na zahrád­ku, což je dvojitý živý plot a mezi ním dvojitý úzký příkop. Sestava se už protáhla. Něco se tam přihodilo, protože se zvedl vzrušený šum. Z amplió­nu se ozvalo:

„A první pád!“

Viděl jsem to teď už i já, bez triedru: Tarpa spadla!

„A padá Tarpa,“ fádním hlasem pravil hlasatel a dodal: „Josefe, Josefe, ať tě Tarpa donese.“

Ruka s kamerou mi klesla, nemělo to cenu, už pro to ne, že byla vlastně tma...

„... Ale padá, ano, přátelé, už je to tak, padá Gimín!“

Muž v ampliónu skoro vzlykl, odborníci kolem mne začali repetit, déšť byl obrovský, nekrytá plocha se vyprázdnila, nevím, kam všichni ti lidé zalezli, jen jedna jakási malá postavička se značila nezřetelně mezi šňůrka­mi vody u vlajkového stožáru. Na zrak jsem nemohl spolehnout, ale úsu­dek mně nezklamal: byl to můj ztracený syn, který se dostavil na místo smluvené pro chvíli nejhorší. Chtěl jsem běžet pro něj, vždyť je po závodě, když Tarpa spadla, ale z ampliónu se vtom ozvalo:

„Nebyla to Tarpa... byl to...“

Josef o tom později řekl:

„Přijel jsem na zahrádku úplně poslední, a co vidím: válí se tam Gimín a ještě jakási šimla.“

Střelhbitě začal jsem zase filmovat: jako když hrách na stěnu hází, film zůstal za mnou prázdný, taková byla tma. Viděl jsem jenom, jak se jakýsi roztažený prořídlý útvar blíží k francouzskému skoku. Francouzák je dvoji­tý živý plot s metrovým příkopem uvnitř. Bílá skvrna se přenesla přes pře­kážku a jede dál - k anglickému skoku. Josef o tom pak řekl:

„Angličák je ošemetný, protože má doskok výš než odskok. Tak jsem ji nadlehčil...“

„Proč,“ zeptal jsem se.

„Abych ji upozornil, že přijde něco, co neví: že ten doskok je výš.“ Tam někteří koně spadli, někteří se zastavili. Marně je jezdci otáčeli znovu k překážce. Sestava, už hodně řídká, dospěla po celé délce protější strany závodiště až do levého rohu, přešla přes zeď a vcházela do zatáčky, blížíc se k nám. Za zatáčkou čekal nejprve bulfinč, což je hliněný násep s plotem na vrcholu, a pak velmi vážná překážka - tribunní skok neboli tribuňák. Je to plot a v jeho skrytu čtyřmetrový příkop. Bylo neuvěřitelné, co se dělo dál, ale viděli to všichni, což je několik tisíc lidí:

Přes tribuňák přešel jediný kůň, což byla Tarpa!

Josef o tom později řekl:

„Už v zatáčce jsem viděl, že přední koně jsou nejistí a odskakují šikmo. Když jsem přešel přes bulfinč a šel na tribuňák, trochu jsem přidal a našel si místo mezi koňmi...“

„Proč,“ zeptal jsem se.

„Abych šel na překážku mezi prvníma...!“

„A proč?“ zeptal jsem se.

„Ze kdyby někteří koně štycli a Tarpa byla za nimi, už bych ji tam také nedostal. A naráz, člověče, hledím... já jedu sám!“

Zakryl si údivem tvář, vrtěl pomalu hlavou a strašně se smál.

V neuvěřitelné samotě, s nesmírným úžasem jsem to pozoroval, šla Tarpa mezi loužemi po tom obrovském zeleném sukně. Překonala heku, pak malý anglický skok na diagonále, to vše už docela pomalu a v klidu. Přesně tak, jak jsem Josefovi předtím radil. Neboť už nic ji nemohlo ohrozit, jedině zakopnutí zlaté podkovičky o stříbrnou nitku nebo sklouznutí na mokré trávě. Pořád lilo. Kdyby i Josef spadl, dalo by se to všechno prohlásit mož­ná za zmateční a neplatné. Ale když dojede, dojde, doleze - všichni, úplně všichni prohráli!!!

„Závod se stal záležitostí jediného koně,“ hlásil amplión. „Splnilo se neuvěřitelné, co jsme mohli číst na jednom hesle: Josef z Bezejovic, ten jede nejvíc!“

Kolem mne rozezněly se kletby. Přímo se říkalo, že to patří do prdele, že je v tom jistě nějaká sprosťárna a že bude podán protest. Mizel jsem a hlavou mi znělo: Udělali jsme koně, udělali jsme koně! Už jen v chůzi jsem podle hlášení ampliónu sledoval Tarpin doběh, podle zvonu věděl jsem, že se blíží k cíli, a že zvítězila, poznal jsem podle potlesku, který za­zněl zpod okapů, od kiosků a ze všech děr, kam diváci zalezli.

„Schovej se!“ volal jsem na svého nejmladšího syna stojícího na smlu­veném místě.

Ale on neslyšel pro šumot vody na svých boltcích.

Z ampliónu se zas ozvalo hlášení: rozhodčí potvrdili vítězství Tarpy. Odněkud se zvedl protestní pískot. Objevil se Bohuslav Blažek.

„Otče, co říkáte!“

Objali jsme se.

Josefa jsme našli, jak se starostlivým čelem vyvádí na vůz Tarpu zakry­tou přikrývkami. Pravil:

„Člověče, bylo to dobré, ale musím honem zmizet!“

„Jak to? Proč? A co cena?“

„Ať mi to pošlou. Ted musím pryč, nebo mě tu zmlátí. Chtějí to prý

skrečovat.“

„Kdepak, už to potvrdili,“ řekl jsem a zeptal se: „Jak to, žes vyhrál?“ Mávl unaveně rukou a řekl:

„Co jsem měl dělat? Když tak lilo, ona chtěla jen domů a domů. Tak jsem ji vždycky jen natočil hubou k překážce.“

Bylo to tak. Tarpa o tom později řekla:

„Dalo se hrozně do deště. Nebylo vidět na deset metrů. Vždycky jsem myslela, že je to už ta poslední překážka.“

Poslal jsem nejstaršího syna k vlajkovému stožáru pro nejmladšího. Ten, když přišel a viděl nás všechny suché, považoval to za hrozný podvod, pak se zeptal:

„A kdo teda vyhrál?“

„Tarpa!!!“ odpověděli jsme všichni.

Nemohl tomu uvěřit. Když uvěřil, zeptal se:

„A měli jsme na ni vsazeno?“

Všichni jsme na sebe pohlédli s úžasem. Neboť na to jsme zapomněli. Teprv teď se náš nejmladší rozplakal.

(1969)

(Ludvík Vaculík, Literární listy, ročník I, 27. června 1968, str. 5.)

Přijel za mnou hubený mladík a žádal, abych přijel do Semil promluvit na mítink Klubu mladých. Řekl jsem, že na mítinky nechodím. Namítl, že bych měl udělat výjimku, protože Semily jsou nejzaostalejší okres, kam obrodný proces vůbec nedorazil. Řekl jsem mu, že to říká každý. Už Litoměřice jsou nejzaostalejší okres, Ústí nad Orlicí a mnoho jiných. A všady čekají, že někdo z Prahy jim to přijde spravit. Jen ať si to spravují sami, my jsme jen noviny, my o tom máme psát, aby to povzbudilo zas další.

Mladík řekl, že oni si to chtějí spravit, ale kdybych já promluvil k lidem, že by je to spíš rozhýbalo. Řekl jsem, že ničím takovým nemíním být, a zeptal jsem se, jak ten mítink má vypadat. Bledý hubený mladík řekl, že tam bude asi devět set lidí, kteří budou dávat otázky hlavním funkcionářům okresu a případně je žádat, aby podali demisi. Tomu jsem se podivil a řekl jsem, že jako zpravodaje a pozorovatele by mě to zajímalo. – Když mladík odcházel, nechal mi svou navštívenku: Kája Hádek, reklamní fotograf, Semily.

Dne 15. května 1968 jsem zjistil, že Semily jsou teplé a mdlé městečko, kde každý jde pomalu za svým. Na asfaltu náměstí se divně vyjímala ostrá hesla: Dubček ano, Loskot ne! – Svoboda projevu, Svoboda prezident. – Národ sobě (nevěděl jsem co). Pan Kája Hádek mi po uvítání oznámil, že okresní funkcionáři se hanebně omluvili, avšak mítink bude! Zasmál jsem se. Zeptal jsem se, zda Loskot je vedoucí tajemník OV KSČ. Ano, potvrdil pan Hádek a dodal, že Loskot ještě včera osobně přislíbil účast svou či svého zástupce na mítinku, a dnes panu Hádkovi nechal u mistra vzkaz, že porada tajemníků se usnesla, aby na mítink nikdo nechodil.

Také Veřejná bezpečnost poslala omluvný list, podepsaný majorem Špátou: „Příslušníci Sboru národní bezpečnosti semilského okresu se plně staví za obrodný proces, což již vyjádřili v rezoluci odeslané ústřednímu výboru KSČ... (smích v sále později) ... Příslušníci VB se nebojí vystoupit před veřejností a obhájit výsledky své práce (smích v sále)...“ Veřejná bezpečnost však vystoupí, až dostane řádné a oficiální pozvání od nějaké organizace Národní fronty [to byla střechová organizace povolených asociací, organizací a politických stran za komunismu, pozn. red. BL].

Zeptal jsem se p. Hádka, jak zvali, odpověděl, že zval naprosto oficiálně, totiž osobně za Klub mladých, zbývalo mi tedy zeptat se, zda Klub mladých existuje. „A existuje ten váš Klub mladých?“ zeptal jsem se. „Ustavili jsme ho a požádali ONV o povolení.“ – „Dostali jste ho?“ Ukázal mi odpověď ONV: pravilo se v ní, aby Klub mladých poslal zápis z ustavující schůze, oznámil složení svého reprezentativního orgánu a předložil do 15 dnů své stanovy.

„Máte ty stanovy?“ chtěl jsem vědět. „Nemáme, to jsme právě počítali, že nám pomůžete sepsat.“ Zasmál jsem se a řekl jsem, že já přeci nemůžu a možná ani nesmím jezdit zakládat po republice Kluby mladých. Pan Hádek řekl, že klub je založený, jen stanovy nemá. Čistě abych jim poradil...

Zamyšleně jsem přistoupil k oknu, ruce složené za zády. Přemítal jsem o tom. Ano, pokud vzpomínám, toto vždy komunisté dělávali, a rádi, když je lid požádal. Také já musím. Ale kdo je Hádek? A jaký lid má za sebou? „Kolik je vám roků?“ zeptal jsem se. „Dvaadvacet.“ – A kolik počítáte, že tam přijde dnes lidí?“ – „Asi osm set.“ – „Jak to víte?“ – „Protože nedávno tady pořádal takový mítink ČSM [Československý svaz mládeže, mládežnická organizace, pozn. BL]. Bylo narváno.“ – „A proč děláte druhý mítink?“ – „Protože ten jejich nesplnil účel. Loskot na každou choulostivou otázku opakoval, že je to vnitrostranická záležitost.“ – „To vážně říkal? Vždyť přeci nejsou dnes žádné vnitrostranické záležitosti krom členských příspěvků!“ – „Však se mu lidi smáli!“

Pan Hádek mi přinesl jablko a kávu. Usedl jsem ke stolu. Ovšem nečetl jsem jakživ jiné stanovy nežli stanovy KSČ. Proto jsem psal: Klub mladých je ideový svazek... Ne, to dělám jen legraci! Četl jsem také stanovy Klubu spřízněných duší při divadle Semafor. Snažil jsem se připodobnit Klub mladých takovému kulturnímu spolku: zájmová činnost, kulturní vyžití, diskuse, přednášky... Pan Hádek chtěl, aby Klub mladých byl pro lidi bez omezení věku a politické příslušnosti. Zapracoval jsem to do stanov.

Odmítl jsem tam však zapracovat, že KM půjde do voleb s vlastními kandidáty. Řekl jsem, že ano, zkusit to mohou, budou-li mít takovou autoritu, ovšem do stanov to nepatří. Napsal jsem, jak se volí výbor klubu, odkud bude klub získávat prostředky. A napsal jsem, jak Klub mladých zaniká: usnesením členské schůze. „Kolik máte členů?“ zeptal jsem se. Odpověděl, že členskou základnu získají právě na dnešním mítinku, kde budou rozdávat přihlášky. „Proč tady není nikdo z přípravného výboru?“ chtěl jsem vědět. „Pepík Dohnal každou chvíli přijde,“ odpověděl pan Hádek.

Přistoupil jsem zas k oknu a shlížel dolů na náměstí. „Národ sobě co?“ zeptal jsem se. „Národ má něco dát taky sám sobě, a ne pořád někomu druhému,“ vysvětlil mi pan Hádek. „Co vám na to říkali?“ zeptal jsem se. Se smíchem mi vyprávěl, jak se hned druhého dne dostavilo mycí auto a svými kartáči snažilo se umýt nápis „Dubček ano, Loskot ne.“

„Co o tom soudí váš tatínek?“ zeptal jsem se. „Teď už nic. My máme to rebelantství v rodu. On je komunista a za tohleto bojoval...“ Tu vešel soudruh Hádek do dveří. Pozdravili jsme se. „Co říkáte na činnost svého syna?“ zeptal jsem se. „No, co bych říkal. My to rebelantství snad máme v rodu!“ Soudruh Hádek, původně dělník, v padesátých letech pracovník ONV, dnes opět dělník, vzpomíná na těžkou dobu, kdy musel plnit i tak obtížné úkoly, jako bylo vystěhování kulaků ze vsi; celá vesnice přihlížela, kulakova rodina plakala, asistující příslušník SNB odmítl přiložit ruku k dílu, proto soudruh Hádek musel sám sundat sako a vynášet z domu věci. „Otec má na tom, co se dělo, svou vinu, tak teď mi nemůže nic říkat, když já se to snažím napravit,“ řekl pan Hádek. „No jo, co já mu teď můžu říkat,“ řekl soudruh Hádek.

Poté přišel Pepík Dohnal, protože hodina se blížila. Má rovněž 22 let, je elektroúdržbářem. Zeptal jsem se, kdo zahájí. „Já tam něco řeknu na začátek a pak už se lidi rozjedou sami,“ odpověděl pan Hádek. Pocítil jsem přání nebýt na žádném takovém mítinku. „K jakým závěrům chcete dojít?“ chtěl jsem vědět. „To jsme si právě s Pepíkem mysleli, že nám pomůžete dát dohromady rezoluci. Vy jste tak od péra.“ – „Já absolutně nemůžu dělat rezoluci! Vy musíte přeci vědět, co chcete!“ – „My to víme, ale nedokážeme to vyjádřit.“ Postavil jsem se k oknu a četl hesla na náměstí. „A co chcete?“ – „Aby Loskot a Putůrek šli odtamtud.“ - „Loskota nemůžete sesazovat, to je vnitrostranická záležitost.“

„Ale Putůrka můžeme žádat, ne? To je předseda národního výboru a nikdo ho nemá v oblibě.“ – „Můžete jen v tom případě, že tam proti němu budou vážné důvody. Rozhodně se musíte zařídit až podle situace na mítinku!“ – To je samozřejmé,“ řekl pánové Hádek a Dohnal. „Co budou lidé asi požadovat,“ zeptal jsem se. „Lidi budou hlavně naštvaní, že nikdo z těch pánů nepřišel.“ – „Pak by první bod rezoluce měl znít v tom smyslu: odsuzujeme postoj funkcionářů, které jsme pozvali a kteří nepřišli...“ psal jsem.

V dalším bodu chtěli žádat OV KSČ, aby se veřejně přihlásil k Dubčekově linii tím, že začne na okrese napravovat staré chyby a křivdy. Zformuloval jsem jim to. Dále chtěli, aby byla přešetřena po právní stránce činnost soudruha Putůrka a aby odešel z funkce. Zdůraznil jsem těm hochům, že tento bod se může přečíst, jen když v sokolovně zazní hlasy v tom smyslu. Posledním bodem usnesení bylo, že shromáždění občané se nezúčastní žádných voleb, budou-li v nich figurovat lidé jako ... doplní se podle výsledku mítinku. „Nemůžete od stolu požadovat nic jiného, než co vzejde ze shromáždění,“ řekl jsem těm hochům opakovaně, pak jsem jim důtklivě uložil, aby nemluvili nikde o mé účasti při přípravě usnesení, a jsem věru zvědav, jestli to dodrželi.

Když slunce zlatě zapadalo, sjela se k sokolovně auta a sál zaplnilo asi osm set lidí. Dělnictvo a místní inteligence. Muži, ženy, staří i mladí. Rodiče s odrostlejšími dětmi. Zvědavci. Hosté z okolí. Musel jsem si připomínat, že já za to nemůžu, že já jsem přišel jako pozorovatel. Ti hoši nastoupili na jeviště, kde za dlouhým stolem usedli z celé škály funkcionářů volaných k odpovědnosti jen dva: okresní prokurátor a náčelník STB. Ano, znali svou službu. Pan Hádek v bílém svetru přistoupil k mikrofonu a obrodný proces v Semilech začal.

Byl jsem svědkem jedinečného děje, k němuž dávají dějiny příležitost jednou za uherských dvacet let. Nevím, zda to byla spíš schůze v čínské komuně nebo happening. Trpěl jsem muka trapnosti, kdy se mi chtělo zalézt pod židli, a z toho zase jsem se smál.

Pan Hádek zahájil tím, že vyzval přítomné, aby vstoupili do Klubu mladých všichni, „kdo to myslí se Semilama dobře“. Když jich bude hodně, nebudou si funkcionáři příště moci dovolit nepřijít a budou tu skládat účty, „i když to pro ně třeba není nijak příjemný“. Co se týče těch, kteří se nedostavili, vyslovil naději, „že nám nebudou scházet. Budeme se snažit vaše otázky odpovědět sami.“

Než však začal tento slib nenuceně plnit, vystoupil jeho spolubojovník Pepík Dohnal a úvodem celé diskuse přečetl ten návrh usnesení, v němž se na základě diskuse požadovalo, aby se OV KSČ ihned taky přihlásil k Dubčekovi, Putůrek aby odstoupil a aby bylo zahájeno vyšetřování jeho činnosti. Neboť shromáždění občané se nedostaví k žádným volbám, v nichž budou figurovat lidé jako Putůrek. – Mítink měl teď o návrhu rezoluce hlasovat, ale neměl chuti.

V té chvíli se přihlásil soudruh Jíně, zaměstnanec vojenské správy a kandidát OV KSČ, a protestoval proti tomu, že se rezoluce předkládá před diskusí. Vyslovil názor, že pozvaní zajisté měli přijít, ovšem snad se nějak omluvili. Pan Hádek nato vyprávěl, jak byl za Loskotem, který slíbil účast, ale dnes mu po mistrovi vzkázal, že nepřijde on ani nikdo. Pak přečetl omluvný dopis náčelníka Veřejné bezpečnosti, sál se chvílemi smál.

Na písemné otázky z pléna odpovídal pan Hádek například takto: „Proč je KSČ v Semilech na chvostu, když v Praze je na čele obrodného procesu? - Protože v Semilech to musí udělat někdo jinej.“ – Na otázku, jak je možné, že Putůrek zahajoval ještě prvomájovou manifestaci, pan Hádek odpověděl: „On si myslel, že když je u nás pravděpodobně demokracie, že si to může dovolit.“

Někdo se ptal, kolik je v sále tajných, pan Hádek řekl, že žádného nezvali, a náčelník STB major Stříbrný od stolu potvrdil, že je tu pouze on. „Tak to je výborný,“ řekl pan Hádek, „můžeme se vesele bavit,“ a všichni jsme se zasmáli. Na dopis dělnice Františky Valentové, proč jsou na vedoucích místech v podniku Kolora nekvalifikovaní lidé, odpověděl pan Hádek, že zval i ředitele Kolory, jenž však žádné problémy nepociťuje, proto nepřišel, a pokračoval, že každá diktatura je svinstvo a nyní záleží na nás, budeme-li státem socialistickým nebo buržoazním, přičemž on osobně se kloní k tomu, abychom zůstali státem socialistickým, když už jím jsme, ale není nadále možné, aby to bylo pod vedením KSČ, protože v Semilech je to nejlíp vidět. Je tedy nutno založit opoziční stranu.

Tak šel kupředu tento večer, během něhož mě přišli dvakrát žádat, abych promluvil. Ale já kdepak! Takhle to přeci mělo ohromnější cenu! Několikrát jsem vyšel ven, abych se přesvědčil, že všude v přilehlých prostorách stojí dav a naslouchá. Za zády toho namačkaného davu jsem vyslechl čísi připomínku k vyšetřovacím způsobům kapitána Tůmy z místní STB. „Podívejme se,“ zasmál se pan Hádek v reproduktoru, „a on vypadá, jako by kuřeti neublížil. Tak se mi zdá, že se toho na něj sejde víc. A on byl takovej zakřiknutej, když jsme ho zvali. On asi něco tušil!“

Občan Naděje, člen K 231, poslal přítomnému náčelníkovi STB stížnost, jak se s ním nakládalo po amnestii. Náčelník odpovídal obšírně, že rovněž on byl překvapen odhaleními, jež přinášejí hromadné sdělovací prostředky, vyslovil rozhořčení nad krutostmi, o nichž na okrese nevěděli. Byl ze sálu napomenut, aby mluvil k věci, na niž je tázán. Pomyslel jsem si, v jak hrozné nejistotě musejí žít asi tito lidé po celé republice, jaké to zvláštní ochromení na ně přišlo od hlavy v Praze, že tento náčelník STB říká: „Bylo i hodně případů, a to by mi mohli přátelé tady z K 231 [K 231 byla asociace politických vězňů, odsouzených podle nespravedlivého paragrafu 231, pozn. BL] potvrdit, že mezi nimi byli skuteční špioni, teroristé a sabotéři.“ V boji proti nim položilo své životy na 300 příslušníků bezpečnosti. „Ty životy také už nikdo nevrátí,“ řekl soudruh Stříbrný, ale byl sálem napomenut, pokusil se pokračovat, byl však znovu napomenut panem Hádkem.

„Když chcete,“ pravil náčelník STB, „tak bude po vašem.“ A řekl, že za jeho působení nedošlo v Semilech k nezákonnému jednání STB. Znovu byl přerušen a vysmát, když prohlásil, že ani dopisy se nečetly ani telefon neodposlouchával. Mohl říci cokoli, nemohl mít úspěch. Někdo může říci cokoli, není mu to nic platno. Jenže se – na jak dlouhou asi chvíli? – změnil nositel zájmena někdo.

Přihlásil se občan Chalabala, dělník, a vyprávěl, jak byl po amnestování zastrašován a brzy znovu uvězněn na základě falešných svědků. Jmenoval je: Novotný a Váňa. Na dotaz ze sálu, který Novotný: starý Novotný z Podmoklic. A dostal úhrnem 27 let (úžas v sále) a nemůže pochopit, jak proti němu mohla svědčit taky slečna Hendrychová a slečna Kosařová, ale nediví se, že proti němu svědčil fotograf Hilgr, ten profesionální udavač.

Lidé při takových vystoupeních pozorovali náčelníka STB, já však jsem celý večer nejvíc sledoval okresního prokurátora, menšího černého mužíka, který se tam každou chvíli šklebil do hrsti, jak se bavil a myslel si cosi.

Na kruhovou náves (chvílemi mi to připomínalo soud kmene) vystoupil k ohni bývalý vězeň a pověděl, jak mu úřednice ONV paní Stehlíková znemožňovala najít si po propuštění z vězení práci. A hle, ona byla také v davu, a šla se temperamentně hájit. Ostrá konfrontace, v níž oba trvali na svém. Kruh kolem objektivně mlčel. Přišla připomínka, že je třeba rehabilitovat také profesora Daníčka, který byl tenkrát vyhozen ze střední školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková, a přeložen na zapadlou školu.

Občan Křapka, soukromý rolník, prudce vylíčil, jak chtěl jednou v zimě jít na brigádu do lomu. „Jelikož jsem nepostačil platit pokuty, který mně dával Petr Putůrek, ten darebák (ohlas v sále), jelikož jsem nechtěl jít do JZD. Tak abych ty pokuty moh zaplatit, přijdu k paní Stehlíkový a ona povídá: Ne! Jedině na drenáže půjdete! – Já povídám, paní, to nemůžu, já mám regma, na vodu nemůžu jít. Tak jsem nesměl ani do lomu, víte? A Poláček, Petr Putůrků a Kratochvíl – to jsou pěkný čísla (velikánský smích), říkám vám veřejně: Dvakrát jsem byl zavřenej, budu teď potřetí a pak tam půjdou ty darebáci všechny!!“

Teď měli ti mladíci přijít se svou rezolucí! – Teď však přišel soudruh Zelinka, pracovník OV KSČ. Byli v sále i oni. Pokusili se asi čtyřikrát obhajovat KSČ. Ačkoliv to dělali naprosto nedostatečně, sál proti nim ani nebyl nijak zaujat. Spíše se oceňovalo, že přišli. Obec se nedala nějak zvlášť vydráždit k protikomunistickým výlevům. Obec je zakřikovala, jen když takovým tím smutně obehraným, povinným způsobem napadali první republiku a Masaryka.

Řekl bych, že většina lidí nespojovala zkompromitované funkcionáře neodčinitelně s komunistickou stranou, ba kdyby v takové náladě a situaci (nevím, jaká je v Semilech nálada a situace dnes) nějaký stranický orgán sám přišel a odvolal nemilované hodnostáře, získala by komunistická strana novou autoritu téměř stejně primitivním způsobem jako v roce 1945. Naštěstí toto nikde na okresních sekretariátech nepochopili, naštěstí vzdorují a kladou odpor, takže lid je nucen důsledněji promýšlet, jak vyjít s komunistickou stranou. Kdyby byly ve všech okresech udělali funkcionáři rychle takový slušný puč, jako udělal ÚV KSČ, toto demokratizační hnutí nebylo by se rozrostlo.

Nyní tu soudruh Zelinka, tajemník OV KSČ, tvrdil, že „co náš ústřední výbor pustil dolů, to je už dříve, teď je tomu téměř rok, když se připravovalo toto.“ Odmítl za smíchu přítomných tvrzení, že úpadek hospodářství zavinila strana, a skončil lidovou moudrostí, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. – Lidé začínali zvolna opouštět mítink.

Ale musím se zmínit o pozoruhodném projevu soudruha Nyklíčka, předsedy místní organizace ČSM: Připadá mu podivné, že táž generace, která ho dvacet let učila, kdo je zrádce a lotr, teď dává poučení opačná. On odmítá tak rychle měnit svá hodnotící měřítka. Je pohoršen tím, že ve všech diskusích sotva slyší promluvit komunisty. Neuznává tento Klub mladých, protože nemá důvěru v pana Hádka. Vždyť kdo je pan Hádek? Víme všichni, že má ve svém rejstříku vykradenou lékárnu a že pomohl tenkrát jednomu starému pánovi do Jizery. Lidé jako pan Hádek nemohou stát v čele žádné organizace. (Potlesk.)

Pan Hádek především odmítl tvrzení, že toto shromáždění někdy soudruha Nyklíčka něčemu dvacet let učilo. To ho učila komunistická strana, která se řádně zprofanovala. Ať se ve svých rozpacích obrátí na stranu, tam ať mu to vysvětlí a nás nestraníky ať nechají na pokoji. Za všecko, co se stalo, může jedině KSČ, protože každého, kdo proti tomu promluvil, dala zavřít. (Taky potlesk.) - S klidnou tváří a jakoby i s důvěrou vyslechla obec toto objasnění páně Hádkovo: „Ano, vykradl jsem lékárnu, ale tenkrát jsem byl mladší a udělal jsem to z blbosti. Věřte, že dnes bych to už neudělal! Poněvadž jsem rozumnější. A co se toho pána týče, kterého jsem shodil do řeky, soudruh Nyklíček tu neřekl, proč jsem ho tam shodil, a že jsem k tomu měl své dobré důvody. Jestliže jsem byl syčák, tedy jsem tento Klub založil proto, že už syčák nechci být.“

V řadě lidí promluvil zevrubně profesor Daníček, aby vysvětlil osudy své rodiny po tom, co byl vyhozen ze školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková. Ukázal pohled na všem nám známé školské úkazy: žárlivost, řevnivost, závist, zbabělost, služebnost.

Mohutným číslem večera pro mne byl občan Tomíček, mladý dělník, který se v té kleté době nedostal na studia. Jeho řeč byla perfektním táborovým vystoupením, jaké pamatuji z dob předúnorových. Dovolte mi z jeho řeči vyjmout:

„Vážení přátelé, vážení spoluobčané! Měli jsme mezi sebou mučedníky, máme mezi sebou mučitele. V těchto dnech se často seznamujeme s životopisy vynikajících lidí, kteří mnoho vytrpěli. Seznamy mučedníků rostou, jejich mučitelé zůstávají neznámi. Nejdražší lidé nám odešli, vrahové žijí mezi námi. Ústřední úřady jako by o nich nic nevěděly. A proti těm, o nichž se ví, se postupuje neuvěřitelně liknavě. Na Bezpečnost, která pro nás znamenala nebezpečnost, se rozhodně spolehnout nemůžeme.“ (Potlesk.) - Potlesk často přerušoval jeho mistrnou řeč, při níž jsem chvílemi trnul ze starých zásob a vážně čekal, kdy začne pracovat rušička. Ohlížel jsem se po lidech. „Komunistickou stranu Československa je nutno považovat za zločineckou organizaci, kterou skutečně byla, a vyloučit ji z veřejného dění, ať se její současní představitelé dělají sebehezčími. Jistěže budeme chtít komunisty hnát k odpovědnosti za zruinované hospodářství...“ Díval jsem se na prokurátora. Byl vrcholně zaujat. Občan Tomíček kromě KSČ zavrhl i ostatní strany, které se zkompromitovaly za komunistické hrůzovlády. Vyslovil názor, že i příští volby budou fraškou, jenže méně nestoudnou. Ve velkém omylu však žije ten, kdo považuje všecky komunisty za špatné a všecky komunisty za dobré. Kdo je opravdu dobrý, pozná se, až bude komunistická strana demokratickou cestou zbavena výsadního postavení. Velký potlesk – a přihlásil se prokurátor. Z jeho řeči dovolte mi vyjmout:

„Vážení přátelé, já jsem považoval nejen za služební, ale i za občanskou povinnost sem přijít, abych zaujal stanovisko a odpověděl na dotazy, budou-li. Rozhodně nevolí správnou cestu nikdo, kdo strká před takovýmto shromážděním hlavu do písku... Současný demokratizační proces je skutečně v zárodku. Na toto, co se zde odehrává, nesmíme být příliš citliví. Já se domnívám, že zakřikování v samotném zárodku demokracii asi neprospěje. Pravděpodobně nebudeme moci být citlivými ani na některá příkrá slova, která odtud zazněla. Ano, v zápalu řečnického projevu se řeknou věci, za které činit takového občana odpovědným by nebylo ani demokratické ani spravedlivé...“

Prokurátor Jiří Kuník dále vyslovil přesvědčení, že zvláště mladí lidé mají právo slyšet, vědět, žádat vysvětlení od těch, kteří jsou svědky. Demokracii se budou muset učit všichni. Revoluce vynáší na povrch i spodinu, z čehož plynou případy násilného jednání a kariérismu, jaký to odhalil například profesor Daníček. Režim, který byl budován na průměrnosti, musel vést k odstraňování schopných. Schopný rovná se nepohodlný. Potlesk! Ani třídní boj však nemá užívat špatných prostředků. „Já se domnívám,“ pravil prokurátor, „že v současném období by se na stranickém školení měli členové dovídat, co je to charta lidských práv, ke které se chce také naše republika přihlásit.“ (Potlesk) - Prokurátor odpověděl na některé dotazy a na které nemohl, o těch řekl, že si je poznamenává.

K mikrofonu přikročil starý muž. Šedivý, ustaraný. Byl to pan Tichánek, otec ředitelky školy. Se smutnou podrobností tiše začal vysvětlovat, co udělala dcera, jaké byly poměry na škole, co dcera, co se žádalo, co dcera, jaké byly předpisy, že dcera se ničeho nedopustila, proč ve skutečnosti musel odejít profesor Daníček a že ani nebyl poškozen na platu – smutně jmenoval základní platy a příplatky za hodiny navíc – lidé pomalu opouštěli sál... „Ono vás to nikoho nezajímá,“ pravil pan Tichánek do unaveného mikrofonu, „ale já musím vysvětlit, že dcera...“ pokračoval tiše a stále osaměleji. Neboť vyprázdnilo se i jeviště.

A když pan Hádek konečně znovu dal k hlasování onu rezoluci, zbylo tam z osmi set asi sedmnáct občanů, takže to bylo trapné ještě jednou. Tak skončil mítink, který někdo svolat musel.

(Podle poslední zprávy byl p. Tomíček v parku napaden a s. Putůrek p. Hádka žaluje.)

(MEIER, Jan. Co napadne spisovatele Ludvíka Vaculíka a jeho ženu Marii, když se řekne veřejná knihovna. Čtenář, 1995, roč. 47, č. 5, s. 171.)

L. Vaculík: S veřejnou knihovnou jsem se seznámil jako chlapec, když jsem se naučil číst a samostatně už četl knížky, to znamená od třetí čtvrté třídy obecné, a chodil jsem do školní knihovny. Později jsem několikrát navštívil i obecní knihovnu v Brumově. Pak jsem chodil do knihovny městské ve Zlíně. Jinak jsem byl pořád zavalený literaturou, která se na mě z okolí skoro sesypávala. Internát, škola, studenti, každý něco čte a jeden od druhého slyší - četl jsi to a to, slyšel jsi o tom a o tom...? Dále jsem měl k dispozici knihovnu paní učitelky, která byla členkou a odběratelkou Družstevní práce. Později jsem už byl s literaturou tak dalece ve styku, že jsem toto veřejné zařízení už tolik nepotřeboval. Myslím si, že knihovny mají velký význam, čím dál větší. Lidi budou mít asi nějaký čas - kdo ví, jak dlouho méně peněz na knihy. Přitom zrovna lidi, kteří mají knihy rádi - už z té povahy jaksi plyne - že ti nejdou zrovna za penězi, za podnikáním, za ziskem a kniha jim bude vzácnější, a knihovna pro ně bude tím užitečnější.

M. Vaculíková: Pro mě veřejná knihovna znamená asi metr a půl Jiráska, metr a půl Třebízského, protože to bylo mé dětské čtení kolem třinácti čtrnácti let. Tu knihovnu, jsem z malé obce, vedl náš známý, bankovní úředník, a ten už věděl, v kterých místech jsem. Vždycky mi to nesl napřed a říkal, už s tím budeš za chvíli hotová. To mě přivedlo k tomu, že když si všichni dělali legraci z Jiráska, podceňovali ho - v éře Nejedlého, jehož "podpora" Jiráska budila až odpor - tak já jsem trochu trpěla, protože tahle četba byla rozhodující pro můj vztah k dějinám. Já teď v Dobřichovicích chodím přes most přes Berounku a slyším dusot rytířů, protože se mi to kdesi odvíjí. Ten pocit zůstal, takže v každé knihovně láskyplně nadechnu vzduch. Když jdu a vidím ty plné regály, tak mě cosi blaženého obleje.

Ludvík Vaculík

(rukopis, 7. listopadu 2005)

Za války jsem byl u Bati. A jako tzv. mladý muž žil jsem v internátě. Po práci jsem chodil do obuvnické školy. V dílně bylo plno děvčat, ale vůbec mě nezajímala; až ve třetím ročníku. Toto je příhoda z druhého. Byl jsem na světnici s klukem, který se jmenoval Franta, říkal jsem mu Ferdo a on mně také. Byl to velice kamarádský chlapec z Růžďky. Jednou jsme šli z večerní školy a on pravil, že bysme přeci měli už začít chodit na rande. Bylo velmi s kým, ale nebyl nápad, podnět… A on pravil, že na sobotu dvě dcerky opatří. To splnil. V sobotu jsme se sešli se dvěma mladými ženami z druhého ročníku Baťovy školy práce. Jedna byla menší, baculatější blondýna s růžovými pyštíčky, chichotavá. Druhá byla – ony totiž také přišly spolu jako kamarádky – štíhlá, vysoká, bruneta, mlčenlivá. Šli jsme do lesa nad internáty. Neměli jsme co jiného dělat, proto jsme se honili a schovávali se za buky. Ferda, když tu svou chytl – samozřejmě si hned obsadil tu blondýnu -, začal jí dávat pusy. Já když jsem svou chytl, stáli jsme proti sobě, a nic: mně se zdálo pitomé líbat se s někým, koho neznám, a ona na mne klidně hleděla, trochu výsměšně zvědavá. Když jsme se otočili a viděli, co dělají ti dva, strašně jsme se dali do smíchu. Šli jsme pomalu lesem dolů na louku. Pověděli jsme si, v které budově děláme, jaký vzor bot u nás jede a kolik párů je denní plán, a jaký je náš mistr. Rozuměli jsme si. Franta zůstal ještě venku, já jsem tu svou doprovodil k dívčímu internátu. Rozloučili jsme se podáním ruky. Už nikdy jsem ji potom v těch tisících žen neviděl. Druhou erosní příhodu mám o rok později. Také to bylo u Bati, ale ve Zruči nad Sázavou, kam naši dílnu přestěhovali po bombardování Zlína. Bylo v naší dílně děvče, o němž se vědělo, že má známost s klukem, jehož dílna však byla přesunuta do Třebíče. Dana – sama, ale zadaná. Někdy jsem si stoupl k jejímu stroji, když jsem měl dvě tři minuty času. Mluvil jsem s ní, a ona si pronýtovala palec. Odešla k doktorovi a mistr řekl: „Budete nýtovat místo ní.“ Kluci se mi smáli, i když museli dělat místo mne: hřebíkovali jsme. Nýtoval jsem tři dny, jediný kluk v řadě žen u pásu. Když se vrátila, ironicky mi děkovala, že jsem jí zařídil volno: mohla číst. Jednou jsem ji pozval na procházku. Bylo to po směně, v zimě, bylo šero. Šli jsme do polí. A ukázalo se, že naráz, v této situaci, nemáme o čem mluvit. O čtení jsem nemohl, bylo by to nápadně o něčem jiném, než jsme snad měli mluvit. Ona se svou četbou, když jsem se na to zeptal, byla hotova dvěma větami. Tedy jsme jen šli, a vypadalo to, že si rozumíme: oba jsme vnímali mimořádnost času, scény. Došli jsme k poli, na němž ze sněhu trčely jakési zelené stvoly. Ona se zeptala, co to je. Nevěděl jsem a začal jsem jednu tu rostlinu z přimrzlé půdy pracně vyrýpávat. Ale neznal jsem to. Až jsem se oženil, dověděl jsem se, že to byl pór.

Ludvík Vaculík

(Listy, č. 2/1997, ročník XXVII, s. 16)

Dověděl jsem se kdysi v tom roce 1986, že Hrabal napsal novou knihu. Když jsem ho potkal zeptal jsem se ho, zda ji můžeme dát do Petlice. Řekl, že ano, ale musíme si rukopis sami někde sehnat. Myslím, že jsme ho dostali přes pana Václava Kadlece. Po určité době jsem dostal ručně psaný dopis tohoto obsahu:

Pane Vaculíku,

dozvěděl jsem se, že ve Vašich samizdatech rozšiřujete moji trilogii Svatby v domě. Já proti tomu důrazně protestuji a nepřeji si, abyste tak Vy i kdokoliv jiný činil. Přeji si tedy, abyste vzal na vědomí, že já nechci, aby kdokoliv a tedy i Vy manipuloval s mými texty.

30. května 1986 Hrabal

Musím říct, že mě to napřed opravdově rozhněvalo, bral jsem to doopravdy, ovšem Hrabalovým protestem jsem se neřídil. Pak jsem si uvědomil, že dopis nenapsal sám od sebe a že ráznou odpověď musím nepřímo adresovat těm, kdo ho k tomu kroku donutili. Kopii své odpovědi jsem tedy poslal StB.

Vážený pane Hrabale! Dobřichovice 4. 8. 1986

Dostal jsem Váš doporučený dopis ze 30. května a po delším rozmýšlení, když už jsem se úplně uklidnil, musím Vám odpovědět, že Vaší žádosti nedá se vyhovět. Literatura je jako rostlina: uchycuje se, jak a kde může, a podle své genetické síly překonává i kamení, ba asfalt. Ta Vaše je silná velice, a nezkažená, což dokazují mezi jinými právě i "Svatby v domě". Kde na Váš rukopis přijdu, tam ho i nadále budu opisovat, a když to neudělám já, stejně to udělají jiní. Vždyť jenom takovémuto zájmu a péči, většinou anonymní, můžeme vděčit za to, že známe Vaše díla v jejich přírodně zrozené podobě, nezmanipulované státními nakladateli a jejich dozorci.

Potvrzuji tímto, že jsem Váš povinný protest dostal, a přeju Vám... klid i neklid v té směsi, kterou potřebujete ke psaní a ke zdraví. S úctou Váš Ludvík Vaculík

Za několik dní potom přišla k nám paní Hrabalová a v předsíni, nedbajíc na upozornění, že jsme odposloucháváni, mi vyprávěla, jak dopis vznikl: Že ho předvolali a přiměli, aby na místě dopis napsal, dodkonce ho místo něho i odeslali. Prosila, abych se na něho nezlobil, že on je bezbranný proti slušnému jendání: kdyby totiž byli s ním jednali hrubě, on by se vzepřel. Řekl jsem, že jsme si to tak nějak vyložil a že on udělal své, já své, a co udělám dál, nebude jeho vina.

Na příštím pravidelném výslechu mi major Fišer předložil kopii mého dopisu s otázkou, co to znamená a proč jsem jim to poslal. Řekl jsem, že jsem ze stylu Hrabalova dopisu poznal, kdo ho vlastně psal, a tomu tedy tímto odpovídám. Tím to bylo vyřízeno, mluvil o jiném.

Ludvík Vaculík

(Listy, XIX, duben 1989, č. 2, s. 16)

Víc než stoletou obchůzku Evropou končí strašidlo komunismu také u nás upřímným projevem své povahy: bitím lidí na náměstí. A mýlí se, jestli netaktizuje, sovětský dramatik Šatrov, když v "Diktatuře svědomí" (Divadlo pracujících ve Zlíně) podává věc tak, jako by se šlechetná idea komunismu měla jen očistit od zla; to nejde, je to zlo samo.

Já jsem na to náměstí nešel, protože bych jistě vletěl do něčeho, při čem by mě zabili. Prý na ně lidé volali "fašisti" a "gestapo". To je nesprávné! Oni nejsou suroví proto, že by ztratili nervy či se vymkli z řízení, nejsou "jako fašisté". Jsou nelidští nezávisle a samostatně, ze své povahy a výchovy i řízení. Proto na ně příště volejte "komunisté". Pak se ani neurazí, jako se podle Gottwalda nemůže urazit vůl, když se mu tak řekne. A dále, oni nejsou suroví, jen když zrovna bijí, jsou takoví pořád: když schůzují, vyměnují si zkušenosti, přednášejí, vychovávají či vysílají. A v kondici, jakou nám předvedli, prostě jen nechali dojít na svá slova. "Máme vedoucí úlohu," říkají ex cathedra, a kdo jim ji upře, toho zmlátí, na tom jsou sami mezi sebou dohodnuti. Slovo vést přeci znamená mlátit. Ano, po staletém vzdělaném heglování končí komunismus, tištěn ke zdi důsledky svých činů, bitím lidí: má to ve svých filozofických genech. A ty když se spojí s biologickými geny ostravského chacharství, komunismus vydá rudý květ.

Oni ovšem vždycky někoho bili, jenže dělávali to tajně či neveřejně, bez vědomí jiných lidí nebo s jejich zkaženým vědomím. Po té stránce jsou poslední události pokrokem ze tmy ke světlu. Vláda vůbec udělala pro nás kus práce: po dvaceti letech zatajování každého občanského nesouhlasu dala Chartě 77 a jiným skupinám místo ve sdělovacích prostředcích, zpopularizovala některá čestná jména. Probudila konečně zájem mládeže o Jana Palacha! Rudé právo ve špatném úmyslu otisklo poetický program Českých dětí, ten však musel mnohé čtenáře okouzlit, neboť v tom okolním slovním hnoji zurčel jak lesní studánka.

Jednu těžkou myšlenku však máme: kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je tak vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob? Dneska se na Západě i Východě rodí myšlenka "společného evropského domu" a první lehké právní akty črtají základy humánnějšího řádu v něm. V takovém domě potom jednání vycházející ze zločinecké povahy přijde před soud. Tisíce pachatelů obviněných ze surovosti při výkonu služby bude se jistě zas utíkat pod známou norimberskou výmluvu: plnil jsem rozkaz. Proto se snažme prosadit do příštího evropského zákoníku ještě jeden paragraf: kdo dokáže splnit rozkaz odporující lidskosti, bude zbaven občanských práv.

5.2.1989 (Otištěno bez vědomí autora)

Z úvodu ke knize Poslední slovo (Paseka 2002)

Ludvík Vaculík

„Poslední slovo zavedly Lidové noviny od svého vzniku. Od podzimu 1987 do prosince 1989 napsal jsem deset příspěvků toho žánru. Jeden z nich,“Komunismus je bití“, redakce z opatrnosti odmítla a já jsem to uznal. Dal jsem ho sám do oběhu na žlutém papíře. Dostal jsem za něj "prokurátorskou výstrahu", což byl poslední krok před trestním stíháním. Tento text byl uveřejněn až ve sbírce fejetonů "Srpnový rok", vydané v Mladé frontě roku 1990. Tady ho uvádím jako ilustraci poměrů, v jakých Lidové noviny začínaly.“

Ludvík Vaculík

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 10.)

Povídka Obrana bytu se stala díky své úloze v Českém snáři legendou, aniž by ji kdo kdy četl. Ba co víc, sám autor na to, že ji napsal, zapomněl. Dnes zde vychází poprvé.

Nastala doba, kdy Josef čekal přepadení jejich bytu každou noc. Protože rozhodl se na žádná předvolání už nikam nechodit.

Bydleli v pátém patře starého činžáku v ulici, kde po celý den byl silný lomoz tramvají, autobusů a nákladních automobilů, a v noci pak náhlé ticho. Krom vchodu z ulice měl dům dveře na druhou stranu do prostoru společného pro celý blok. Tam se klepaly koberce, hrál suchý hokej, brzo ráno řinčelo tam nádobí z kuchyně automatu, v neděli odpoledne se tam túrovaly motory skútrů, v noci se na střechách přístavků a dřevníků bavily kočky, proto tam bylo naházeno dost pantoflí a brambor. Rostly na tom dvoře dva kaštany, které Josef s rodinou rád pozorovával, hlavně zjara a na podzim. Na toto vše začínal teď Josef myslet jako na zašlou idylu.

Josefův byt začínal nepatrnou předsíňkou plnou dveří a skládal se z kuchyně s oknem do toho dvora, ze dvou pokojů s okny do té ulice, ze záchodu s oknem do světlíku, kudy byl přístup nemožný, a z koupelny s okénkem na chodbu tak malým, že bylo možno nanejvýš vystrčit jím hlavu a podívat se ke dveřím bytu, kdo to za nimi je. V domě byl výtah, prostorná rozvrzaná klec vytahovaná soustavou lan a kol, krásně složitou, protože motor byl ve sklepě a kola na půdě. Výtah v každém patře bouchl, jako by prorážel psychologický předěl pater. Byt měl telefon, dráty k němu vedly po schodišti. Zatímco plynoměr byl na záchodě, elektrické hodiny byly bohužel na chodbě. Nad bytem byla půda s několika malými kamrlíky, kterých někteří nájemníci užívali místo sklepa. V poslední době Josef litoval, že si dávno nevyměnil sklep za kamrlík právě nad jejich bytem. Jeho žena si byla jista, že teď už je tam odposlouchávací zařízení a že se odtamtud dá také leccos ošklivého podniknout proti jejich bytu, až na to dojde.

Jaké měl Josef sousedy. To je za očekávaných okolností důležité. Tedy sousedy měl – těžko říct. Mnoho lidí v domě ani neznal. Mezi těmi, co znal, byli většinou liberálové, kteří velmi platonicky nadržovali opozici, a několik konzervativců, jejichž konzervatismus byl způsoben tím, že brali plat za vyšší inteligenci, než jakou měli. Byli Josefovi i lidsky nesympatičtí a on jim. A právě jednomu z nich patřil ten kamrlík nad jeho bytem. Jmenoval se Dvořák a byl kádrovým referentem. Socialistický progresista, k nimž se čítal Josef přibližně, byl v domě jeden, a byl to předčasně penzionovaný major armády, který občas usiloval o těsnější styky s Josefem, ale nešlo to, bydlel ve druhém patře. Josef věděl ještě o jednom člověku stejných názorů, přibližně, ten se však neodvážil zřetelněji je projevit. Byl to žid a hlavně invalida, jezdil na vozíčku. Vzdělaný starý člověk, zdržoval se většinou v rozvrtané posteli a listoval ve slovnících: dělal cizojazyčné korektury pro jedno nakladatelství. Nebo cestoval mezi umyvadlem a vařičem, na němž pořád vařil brambory v modrém kastrolu s červenou pokličkou. Když nepracoval, poslouchal těžkou hudbu: ale opravdu ji poslouchal. Bydlel ovšem v přízemí. Měl telefon a někdy Josefovi večer oznamoval, že mu u něho balíkáři nechali balík. Josef, když posílal některé děcko pro balík, poslal hned i padesátihaléř za hovor. Tento doktor Löbl rád poskytoval podobné osobní služby. Ale odmítal, když mu Josefova manželka chtěla někdy nakoupit nebo k tomu úkolu poslat chlapce. Na to si zjednal nějakou ženu, které platil peníz tak přesný, jak pravidelný. Ta mu také uklízela. Jediná úsluha, kterou přijímal, bylo otevření druhého křídla domovních dveří, když vyjížděl na procházku, do divadla či na koncert do Rudolfina. Také se beze všeho nechal tlačit na vozíku do kopečka, když šel do kina Oko. Doktor často a rád hovoříval s Josefovou ženou a ona s ním. Jeho smýšlení se vlastně poznalo víc z jeho otázek než z výroků. „Poslyšte, neví váš manžel náhodou, proč se vítání té delegace na letišti nezúčastnil ministr zahraničí?“

Přímo v pátém patře bydlely ještě dvě partaje. S Josefovým bytem sousedil byt inženýra Koťátka, vědeckého pracovníka. Byty sousedily tak, že dětský pokoj přiléhal k dětskému pokoji a koupelna ke koupelně. Někdy se přes slabou stěnu domlouvali a žertovali. „Aleno, vylez už z té vany, máš studenou vodu!“ volal Josef. Znali se mnoho let. Byly doby, kdy se obě rodiny stýkaly denně, a byl čas, kdy neměly o čem mluvit, jenom se zdravily a půjčovaly si ocet nebo sádru nebo poříz, a přišel večer, kdy zase po dlouhé době spolu seděly, jako by tak seděly i včera: tak volně a bez vysvětlování. Na tom není správné něco soudit: tak se projevoval různý způsob, jímž musely morálně zažít a strávit události. Druhá partaj v poschodí se přistěhovala nedávno, Josef o ní nevěděl nic. Jeho žena Kateřina však, ačkoli věděla zrovna tolik, jak byla v poslední době plná důminek, mínila, že ti lidé sem byli nastěhováni uměle. To nebylo bezdůvodné podezření: předchozí nájemníci toho bytu nedali jaksi dost jasné vysvětlení, proč se musejí stěhovat.

Kateřina sama však se nebála. Ničeho se nebála, ani nebezpečí, která viděla či si je vymýšlela. Bála se jenom toho, aby nebyla slabá, až se s tím, nač myslela, potká. Jinak se ovšem bála, aby ji neopustil Josef. Kdyby umřel, toho se nebála. Ani neměla strach ze smrti. Někdy měla strach, že třeba pracuje v zaměstnání špatně a nikdo jí to neříká, aby jí to řekli, až se jim to bude hodit. Nebo když slyšela houkat sanitku a děti nebyly doma. Kateřina, zkrátka, byla žena jak stvořená pro odhodlanou obranu.

Kdy se Josef rozhodl bránit se. V dětství se nikdy pořádně neuměl prát. Buď mu silnější a starší nabili, on mladší nebil, a s rovnými – neuměl to. Je podezření, že proto celý život čekal na příležitost, dobrou a pádnou, porvat se. Často přemýšlel o tom, proč se lidé ve velkých množstvích nechávali odvádět na smrt. To si mysleli, že k ní nedojde? Dumal, v co asi doufá člověk, jenž dostal rozkaz vykopat si hrob. To si myslí, že se něco příznivého za tu chvíli stane? Když člověka chytnou, svážou a zastřelí – chápu. Ale nastavit ruce nebo dokonce postavit se sám ke zdi? Proč jim usnadňovat řemeslo? V čem mi za to vyjdou vstříc? Nenávidíme se! Vzmoci se k obraně jako každé vyšší zvíře v přírodě, to je projev absolutního nesouhlasu, osvobozující projev, neboť za následky odpovídá, kdo začal. Urazit ruku nepříteli, který v davu nahmátne tvé rameno, aby si tě odvedl do samoty a tam tě v přesile ztýral. Urazit mu ruku, to je radost ze života, to je návrat do lepších dob, to je samo mládí. Josef se rozhodl: kdo na něj zaútočí, zdravý neodejde.

Proč se Josef rozhodl zavléci do obrany celou rodinu. Především měl velice rád Kateřinu. Byla mu tak oddaná, tolik s ním prodělala, že nechtěl, aby žila v hrůze, co je kdesi s ním samým. Za druhé věděl, že v její přítomnosti se opravdu bránit bude. Za třetí by měl strach, co se s ní potom, bez něho, děje, jak se jí mstí. Za čtvrté mu mohla významně pomoct a mohli se opravdu ubránit. Za páté byla tak křehká, malá a slabá, že se mu svíralo srdce při pomyšlení, že by se jí něco stalo, a byl schopen do posledního zákmitu svého vědomí držet chřtán toho, kdo by na ni namířil zbraň, a to potřeboval. A co se týče dětí – kam s dětmi, a kterou noc? A taky proč? Rozhodl se tedy Josef přidělit jim v obraně úkoly. Především věděl, že to udělají nesmírně rády, všechny tři. Měly o něj v poslední době strach, nemohl jim tedy dopřát ničeho lepšího než nechat je být s ním v té chvíli, zvláště když tam bude i máma. Za druhé věděl, že v jejich přítomnosti se opravdu bude bránit, když už si to v duchu vyřídil. Za třetí mu kluci můžou velice pomoci, a pro bandity estébé to celé bude hrozný otřes, to se jim ještě nestalo a oni možná budou muset žádat o vyšší rozhodnutí, co teď. Za čtvrté Josef tu viděl příležitost vštípit dětem, že člověk se bránit má a má. Za páté pro ně pro všechny bude společná obrana útulnější, a se zničením svých věcí děti jistě počítají. Za šesté, co komu z nich může celý svět ještě dát, co jim může říct a jaké má právo soudit je, když musí dojít až k tomuto?

Těchto několik důvodů rozhodlo o tom, že Josef udělal, jak udělal. Od tohoto rozhodnutí žila celá rodina jako znovuzrozená a zároveň jako před rozloučením, tak smírně, klidně a šťastně, dá se říct. Děti byly hodné jak nikdy dřív, i když to vždycky byly hodné děti. Přestaly i ty nedávno se objevivší srážky mezi otcem a devatenáctiletým synem Matoušem, kdy se zdálo, že padne facka i z druhé strany. Josef se z práce vracel domů skoro poklusem jak před dvaceti lety. Kateřina přestala mluvit o nebezpečích, jako by na ně přestala i myslit: o rakovině dole a odposlouchávacím zařízení nahoře. Upadala častěji do zpěvu a jednala vůbec jako člověk, jehož budoucnost je jistá. Když četla, dělala si výpisky. Dala si ke švadleně v domě, která šila načerno, šít dvoje šaty. Doplňovala deníky dětí, což v poslední době zanedbávala. Začali, Josef s Kateřinou, chodit víc do kina, po kině si ještě v kuchyni sedli a pili kávu, Josef s nohama opřenýma o její židli, zády k oknu otevřenému do dvora, kde všechna protější okna už zčernala a odkud se občas ozval kočičí skřek. Doktor Löbl jednou Kateřině řekl: „Nedostal váš manžel nějaké příznivé vyřízení, myslím čehokoliv?“

A v neděli odpoledne chodili po výstavách, a po mnoha letech zase na staroslavný Vyšehrad, i na Kampu, dokonce i k Památníku národního osvobození. Chtěli si snad přivolat dávný stav, kdy nevěděli o nějakém nebezpečí? Do Troje k přívozu, do Chuchle na dostihy, na skály v Hlubočepích, a kluci, kdo chtěl, šli tam nebo tam s nimi. Neboť byl typický pražský podzim, krásnější než bývá pražské jaro, spanilý podzim, kdy je Praha konečně vlídnější i ke svým Pražanům. Devítiletého Lukáše dali na plavání, prostřednímu Markovi koupili závodní kolo, je už veliký a rozumný; ostatně kde je dnes bezpečno? Josef si z dětství pamatoval větu ze zpovědního zrcadla: Žij každý den tak, jako bys měl každou noc zemřít. Tak teď s Kateřinou žili, jen s tím rozdílem, že do rána nezemřou. To je pak život!

Josef byl přesvědčen, že se obrana vyplatí. Bylo by ovšem výhodnější vyhledat bandity předem a – co? Ale bandita, dokud nezaútočil první, nesplnil svůj popis: tak mudroval Lukáš, nejmladší. Ano, jsme navždy odsouzeni k tomu, abychom dosahovali vítězství tak, že v ně zvolna a pracně proměníme své porážky. A dál: jak vlastně mohl Josef bandity najít? Neměl na to lidi, čas ani peníze. A kdyby to dělal, byl by policistou. Policie však tu je, tak ať pracuje, Josef se při přepadení ihned obrátí na policii. To má za úkol Kateřina, zatímco on zadrží bandity za dveřmi. Policie má příležitost ukázat svou lepší stránku. Teprve když to hned neudělá, Josef a jeho rodina vezmou svou věc do svých rukou. Je rozdáno nářadí. Nastává chvíle svobody, kdy je dovoleno udělat pro sebe vše. Za všecko je odpovědný ten, kdo vylomil dveře. Bude brečet. Josef a ještě víc jeho synové si představovali, jak budou bandité hrozně překvapeni. Nepočítají s tím, že by se někdo bránil, nestává se to, v těchto časech si lidé odvykli sami se bránit. Tyto časy jalového zákona. Je zapomenuto, že zákony jsou ve vývoji až druhé: že byly opsány kolem chování statečných lidí, kteří by se tak chovali, i kdyby nebylo zákonů. Josef si vůbec nedělal starost, zda toto ví vedle soused Koťátko nebo dole doktor Löbl. Nic neukradl, nepoškodil ničí majetek ani čest, proto se může bránit každé bandě, i této, která se vydává za bezpečnost. Nemusí si nechat líbit nic, ani justiční omyl s odškodným za patnáct let. Jsou to banditi! Ach, je krásné, že má vedle sebe ještě jednoho člověka, který se na to dívá stejně. A je výborné, že může třem mladým lidem vštípit tuto zásadu až do krve; k níž může i dojít. Možná to bude vůbec hlavní čin jeho života. Někdy se Josef až bál, že si to přepadení vlastně přeje. Ale každé ráno byl vděčný za klidnou noc, těšil se na normální den, na rodinný večer a přál Kateřině krásné sny. Velice jí je přál! A z toho naštěstí poznával, že nepotřebuje přepadení, potřeboval jen rozhodnutí o chování při něm. Lidské odůvodnění toho rozhodnutí. A to je vše.

Proč si Josef myslel, že se obrana vyplatí. Předně tedy počítal, že přijde policie. Nepřijde-li, víme své, a pak bychom stejně měli ztráty, budeme je tedy míti i teď, ale nedostanou nic zadarmo. Zvláště kluci si představovali, jak budou bandité vykolejeni. A celý dům bude vzhůru. Možná je to tak vyleká, že odtáhnou. Za třetí je tu možnost, že někdo z obyvatel domu se proti banditům aspoň vysloví, vznikne hádka, a dokonce je napadne a oni pocítí, že jsou úplně vedle. Za čtvrté, i když to bude prohráno, bezpečnost v Praze se o trochu zvýší, bandité si budou muset víc rozmýšlet své akce. A kdyby se po Josefově příkladu ještě někdo další bránil, budou bandité začínat vždycky s obavou: Co nás této noci zas potká? Noviny? Ty ovšem budou mlčet jak zařezané, ale věc se přesto jistě dostane do zahraničí, to vládu nepotěší. Za páté: je přece možné a je to jedna ku jedné, že se lupičům ubráníme. Za šesté, kdyby se to podařilo, může taková neslýchaná událost, ačkoli malá, pohnout někde něčím a přivodit politické změny ve státě. Za sedmé, co jiného než rozhodnout se k obraně může člověk pro své duševní zdraví udělat, aby nezešílel či nezabil se, ještě než dojde k přepadení, k němuž nakonec nemusí dojít?

Josef totiž začal věřit, že k přepadení ani nedojde.

(1979)

Ludvík Vaculík

(Ze semináře Soužití knihy a internetu. 1/2001 Bulletinplus, Národní knihovna)

Počítač nemám, ale nic mi nebrání přijmout ho. Jenže si chci udržet raději svůj styl myšlení, práce a života. A mám jedno ponaučení. Na začátku tohoto desetiletí dal jsem si cosi zapsat na disketu, na konci desetiletí se to nedalo na novějších přístrojích vyvolat. Tuto úmyslnou lotrovinu já si příště nenechám líbit. Toto píšu proto na psacím stroji Zeta z roku 1953. Mám strach z vývoje společnosti poháněného technikou, jež se vyvíjí rychleji než lidský duch. Jako kluk mohl jsem si kolo opřít o měšťanku a po vyučování jsem je tam našel. Od té doby se lidé zkazili. S morálkou zlodějů kol kradou dneska uran. Dnešní zbraně v rukou Zimbabwanů zničily dřívější “divošskou” kulturu, která stačila mravně řídit oštěp. Do těch krajů světa nemělo se nikdy vstupovat, což já jsem si myslel už ve svých čtrnácti letech, tak jsem byl vepředu. Jako náš staříček, který před válkou řekl o chemických hnojivech “to do země nepatří”, tak byl vepředu. Lidská inteligence má i svůj instinkt, jenž předbíhá popisné poznání. Angličtí luddisté, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje, vlastně neuměle formulovali žádost o vyřešení otázky, jež trvá a zatím byla vždy řešena špatně. Pořád je pravda, že postavit stroj, který vyřadí polovičku lidí z práce je čin humánně zlý. Na ty zbídačelé a zlumpačené pak ti zbylí stejně musejí dělat, což ty - Rado Evropy, nebereš na vědomí, proto tě nechci. Jó, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, to se sem úplně hodí, byly by užitečné jako mikroskop ve službě oku, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi. Takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce i sráží z úrovně už dosažené. Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálního dopisu je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba i milieu, technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. Proto mě počítačový vir baví. Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem. Rád si představuju, jak jednou naši planetu oběhne tak silný výboj, že smaže vše, co není v kameni, v kovu nebo na dobře ošetřovaném papíře. To říkám kvůli Národní knihovně, protože jsem viděl, jak knihy ošetřují. A spustí-li přitom ten elektrický nebo magnetický výboj všechny spouště, bude nám jasné proč. Renčín má jednu pěknou kresbu. Chlap sedí u computeru a z tiskárny mu leze papír s klínovým písmem.

Ludvík Vaculík

(Osvaldová, Barbora – Kopáč, Radim. O fejetonu, s fejetonem. Vyd. 1. V Praze : Karolinum, 2007. 103 s.)

Fejeton se píše citem, ne rozumem.

Bylo to za války ve Zlíně, u Bati. Ve dne jsem chodil do fabriky, večer do obuvnické školy. Tento tuhý řád jsem změkčoval - protože na sporty ani hospody jsem nebyl - četbou. Četl jsem, nač jsem přišel. Zajímal mě děj, autory jsem nebral moc na vědomí. Přečetl jsem například Básník nneumírá, Cirkus Humberto, Pole kráčí do hor, Největší z pierotů, Jsem gentleman, Ulice U Rybařící kočky, Tři povídky, Hudba na Rýně, Potopa... Jednou jsem zašel do internátní knihovny s čítárnou a v jakémsi duševním vyšinutí vybral jsem si knížku podle autora: Nerudu. Hned jsem ji tam otevřel: A Neruda se tam posmíval Němcům! Protože to bylo za německé okupace, zaujalo mě to. Psalo Vídni nadržující Němcům, ale teď ironicky chválil rakouskou vládu za jakousi blahovůli k nám Čechům. Pravil, že "hřeje jak sluníčko skrz mraky a blaží jak hubička skrz papundekl". To jsou autentická slova, a kdybych učil, požádal bych studenty, aby je v Nerudovi našli, a slíbil bych nějakou odměnu. - Ostatně mám tu příležitost i teď, a ta odměna platí.

Četl jsem pak ty články na přeskáčku podle nadpisů. Nerozuměl jsem tehdejším poměrům víc než jaksi povšechně: že útlak. Ale bavilo mě, jak je to psané. Viděl jsem, že za Rakouska to pro nás bylo lepší než teď za Protektorátu. Nerozuměl jsem věcem úplně, ale získal jsem k nim ten správný

a pevný český postoj, a ten mi zůstává. Sám způsob řeči, vtipné formulace, dráždivé jinotaje mne držely. Tehdy jsem vlastně pocítil, že není důležité jen o čem se píše, ale jak. To platí dodnes, tak já čtu třeba i časopis Vesmír: Když to vaše trojgenové psaní není zajímavé už psaním, nezajímají mě už ani vaše alely. - Tu, samozřejmě, nejsem moc v právu. Ale nemusím být.

To je další rada: že nemusím mít pravdu o věci, ale o svém vztahu k ní. Ba čím o věci méně vím, tím líp se mi o ní píše. Musím k ní mít zaujetí, přání, čili důvod. Samozřejmě znalost a vzdělání jsou vždycky užitečné, i když se netýkají toho, o čem píšete. Z vašeho tónu vždycky bude znát, co máte vzadu v zásobách. Já rád užívám příkladů, přirovnání z oboru fyziky a matematiky, v nichž jsem vždycky byl slabší. Znám z měšťansky třeba stupnici tvrdosti: to se může hodit, kdybych psalo vládě, byla by tu i možnost pohrát si se slovy tvrdost - tupost.

Při psaní může být užitečná každá, i nahodilá znalost. Člověk se v mládí nemá uzavírat žádnému vědění, ani obuvnickému. Pozorování, vnímání, rozmanité pamatování, každá zkušenost a schopnost spojovat je jsou pro psaní užitečnější než univerzitní studium (Gorkij). Na vysoké škole jsem z novinářského jazyka a slohu měl u Strakoše čtyřku, z nauky o obuvnic

kých materiálech jedničku, a myslím, že je to znát. Posmívám se módě"tvůrčího psaní". Psát vás nikdo nenaučí, nemáte-Ii nadání ostře číst, co jste napsali. Zamyslete se nad slovem "tvůrčí": je to ješitnost. Stačí psaní, a buď umím, nebo ne.

Měl jsem nedávno smutný zážitek, jeden mladý muž mi dal číst rukopis své knihy. Nebyla dobrá, dal jsem mu několik připomínek k prvním dvaceti stranám, dál to číst nemělo smysl. On to přes to nabídl jednomu nakladatelství, byl odmítnut, šel do druhého, dalšího - s chvályhodnou vytrvalostí hodnou štípání dřeva. Nechápal, jak si škodí: nikdo mu to nevydal, ale všichni věděli, že píše špatně. Musíš sám poznat, co je špatného na větě "Radil jsem se se sestrou".

Nejlíp se mi píše, když jsem naštvaný. To je vždycky o čem, a potěším tím vždycky i tisíce lidí. Vypracoval jsem si takovou základní platformu: píšu pro sebe, o tom, co mne trápí. Užívám si úžasné svobody slova, ten zdravotní účinek je její jediný smysl. Protože svobodné slovo nemá žádnou váhu. Váhu má jen slovo zakázané.

To jsem vyzkoušel. A proč tedy píšeš, Ludvíčku? Pro peníze, jelikož při své moudrosti už bych měl ke všemu i mlčet. A snad i proto, že slova vpouštěná do vědomí množství lidí, mohou se uchycovat v jejich alelách, ať to slovo znamená cokoliv. A najednou se v další kapitole dějin objeví idea nebo hnutí, aniž se přesně ví, kdo to začal.

Píšu o tom, co mne trápí, a fejeton je k tomu velice vhodná forma. Můžete psát o důležité věci jako o hlouposti a naopak. Děláte-li to dost zřetelně a dlouho, nikoho nenapadne, aby vás bral za slovo, a dobré redakci je už úplně jedno, co píšete. Na poručené myšlenky mají tam jiné lidi. Když si z někoho a něčeho děláte posměch, podmínkou sine qua non je, že do toho zahrnete i sebe. Lidé vám tím raději dají za pravdu.

Už nejméně deset let píšu do Lidových novin úterní Poslední slovo. Dílo je to malé, ale někdy dost těžké. Celý týden volím a odmítám témata: o čem se moc píše, o tom nepiš. Ale o čem se opravdu moc píše, musíš nakonec také, aby si tvůj čtenář, jenž na tebe vsází, nemyslel, že se bojíš nebo že jsi v koncích. A potom napiš něco, co nikoho před tebou nenapadlo. Za tu dobu se v té rubrice vystřídalo mnoho jmen. Já se někdy divil, že jim to tisknou: banality, přemílání toho, co v těch novinách všude je, štrikování slov ze slov. Chyba je, že je moc novin a časopisů a že jsou tlusté: na to tu není dost chytrých lidí. Další chyba je, že každý chce psát. Proto nepište všichni, pište jen někteří. A podle možnosti nevnucujte se, počkejte, až vás požádají. (Ohó, zlatá slova, Vaculíku!)

Někdy do nedělního večera nevím, co mám psát. Nebo jak. Pak si lehnu rovně na zem směrem severojižním, nechávám svým tělem prolétávat neutrina z vesmíru (to mám z Vesmíru) a říkám si: Ještě vždyckys to napsal! Byl to myslím Hemingway, který napsal, že než jde v noci spát, musímít něco aspoň začato, aby ráno měl na čem pokračovat. To se mi osvědčilo. Naflákám večer na papír všecko, co tam chci mít, bez inteligence a elegance, i s nadávkami. Než usnu, už se mi to samo trochu kritizuje. Když se vzbudím, vím, co musím vyhodit a co tam chybí. Někdy se myšlenka sama velice zlepší, když jste přísní na slova. Krácením se ovšem samozřejmě snižuje hloupost. Především vymycuju pragismy a slova, jichž užívá každý hlupák. Napsal jsem v prvním odstavci slovo "autentická", a napsal jsem je tam jako příklad k zamítnutí: patří tam slovo "pravá". výrazy jako "platforma" a "sine qua non" užívám, když to má být karikatura. Nakonec dávám, co jsem napsal, číst paní Vaculíkové, která mi zakáže nadávky a sprostá slova. V tázací větě "A proč tedy píšeš, Ludvíčku", měl jsem původně "blbečku". Ona také je jako já ráda, když moje psaní říká něco navíc, než co je výslovně v textu. Já velice rád čtu svůj fejeton, když jsou v něm ukryty nějaké vědomosti, zkušenosti a souvislosti zřejmé jen staršímu nebo vzdělanějšímu čtenáři. V tomto textu je to jedno jméno v závorce: zastupuje celý možný odstavec.

Můj autorský rodokmen by začal Havlíčkem Borovským, na něm hned je nasazen Neruda _ větví se jmény Po láčka, S. K. Neumanna, Herbena a Peroutky, a ovšem musím jmenovat Karla Čapka: protože jsem od PEN-klubu dostal Čapkovu cenu, jež mi sedí trošinku našikmo. Měl by někdo dávat Nerudovu. Cítím rozdíl mezi těmi dvěma muži. Neruda počítá se čtenářem na své úrovni. Čapek dobromyslně píše k těm ostatním.

Vyjmenovav takto některé své názory a způsoby a chystaje se do postele, opouštím tuto práci, abych zítra ráno snad uviděl, co bych ku prospěchu studentů žurnalistiky mohl ještě přidat. Dobrou noc. - A ráno opravdu: Důležitá je už první věta! Já jsem tady tu svou připsal až teď.

Ludvík Vaculík

(VACULÍK, Ludvík. Srpnový rok. 1. vyd. Praha : Mladá fronta 1990. S. 51- 58.)

Je to pro mne vlastně jenom teoretické slovo: Evropa. Žádný živý vjem a zkušenost. Jako když žijete v pětiposchoďovém domě, ale nikdy jste nevyšli ze svého bytu v třetím patře. Celý dům jste viděli jenom na fotografii. Víte, v které ulici je, dům tedy určitě existuje: jakýsi důkaz máte i v tom, že v něm žijete. Osud domu se vás týká, příhody lidí v jeho jiných částech k vám dolehnou. Požár domu váš byt nevynechá.

Žiju v jednom záhybu té Evropy, ale nepoznal jsem z ní nic. Nevím, jak vypadá. Zprávy jsou jenom zprávy; raději bych se šel podívat sám. Napadne vás, že jsem snad invalidní a nemůžu se hýbat. Ale jsem zdráv, umím se hýbat a chci. Invalidní je moje vláda: nakládá se mnou jak se svou věcí. Československá vláda 1986/87 není evropská! A já - jsem vůbec Evropan? - Jsem, jako krtek je krtkem, aniž vystrčil čumák: pobytem, chováním a osudem.

Poprvé jsem se s Európou setkal v posteli. Byl jsem nemocný a maminka mi vypůjčila od strýčka mapu Evropy, abych se zabavil. Neuměl jsem ještě moc číst, ale přečetl jsem jména zemí a měst, z nichž mnohá jsem už slyšel. Překvapilo mě, jak jsou některé známé země malé, mezi nimi hlavně ta naše. Evropa se mi zalíbila na první pohled tvarem i barvou. Také její velikost byla šikovná. Nejvíc a navždy na mě jako asi na každého zapůsobila svou figurou: ten skandinávský pes nahoře, italská bota dole, vykročené pyrenejské kladivo. Vzrušily mě urvané západní ostrovy, jakoby odnášené pomalu do moře. Dál vlevo byl jenom oceán: Evropa zřetelně hledí, obrací se a míří do světa!

Všimněte si, že Afrika, Austrálie i obě Ameriky stojí na své mapě klidně až tupě. Z jejich postavy neuhádneme žádný jejich pocit, úmysl ani nadání; ať už je mají či ne. Nejeví žádný sklon, žádným gestem neobracejí se k ostatnímu světu, nejsou na nic zvědavé. K jejich netečnému břehu koráb přirazí nebo ne, ony žádný nikam nepošlou. Nemají snad ani odkud ho vyslat: jejich tělo není obdáno zajímavými vaky, láčkami a kapsami, v nichž se útulně dají spřádat fantastické cesty do neznáma a potom pořádně vystrojit výprava. Pokud tam někdo někam na něčem i plul, nezapůsobilo to na osud kontinentu. Na ten zapůsobily až lodě z Evropy.

Podívejte se jenom na Austrálii! Vidíte, že její myšlenky jsou velmi prosté. Kdežto pohled na Evropu napoví nám bytost problematickou, psychicky rozpornou, zmítanou idejemi, vášněmi a vynálezy. Už při tom chlapeckém, nehistorickém a nepoučeném pohledu na její jednotlivé tvary měl jsem pocity a představy, jež mi později zkušenost a vědomost potvrdily: opuštění a odstrčenost Severu, výhodný a přezíravý odstup britských ostrovů od pevniny, nebezpečné zakousnutí Německa do Polska vinou slezských rovin, vratká bezpečnost Nizozemska a Belgie, zatlačených až k moři jako ke zdi, bez možnosti manévru a rozpřahu. Jasná a definitivní jižní hranice Francie, na rozdíl od nestálé hranice severní. Pošetilá snaha Itálie uchytit se na Balkáně. Jakési zašmodrchané sousedění Balkánu s Tureckem jako příčina sporů.

Je zkrátka jasné, že povaha Evropy i její životopis jsou dány jejím tělesným zjevem: ženský osud! Zatímco Afrika, přiznejme si to, pánové, nemohla by žádného inteligentního boha zlákat k nějaké historii, Evropa poté, co si jí jeden z nás všiml, nadělala afér celému světu!

Poruchou Evropiny siluety na mapě byl její pravý bok: neviděl jsem ho. Jak jsem se dověděl později, byla Evropa na té straně jen prohlášena. Ta demarkační uralská čára je dost libovolná a pro nás by možná bývalo lepší, kdyby byla vedena nějak od Baltu ke Krymu. Ale dneska už by to bylo jedno. Evropa prostě není samostojitelná: její fantasticky jemné a nadané tílko , je hrubě gravitováno jakousi neforemnou homogenní zemní hmotou, monotónní a nudnou už na mapě.

Složitá duše Evropy tedy roste z jejího terénu: z členitosti pobřeží a výšky hor, z počasí a směru řek. Každý záliv měl jiného knížete, na ostrově udržel se zvláštní král, a protože za každými horami se mluvilo jinou řečí, zřídit tu natrvalo jednotnou správu bylo nemožné. Žádný dobyvatel nemohl celé Evropy dobýt jedním tahem: vždycky se zarazil na překážce, ztratil čas i sílu. V dobytém území za ním zůstávaly povstalecké obce a bez ohledu na svůj rozměr prohlásily se za zvláštní stát, své nářečí za úřední jazyk, a tak to zůstalo dodnes! Zahnáni z jednoho místa usídlili se kazatelé, učitelé, umělci i vědci o kousek vedle, a nikdo na ně nemohl. Kolik výběžků má obrys Evropy, tolik bylo v ní vždycky politik. Kolik hor, tolik pevností, hradů a dynastií. Kolik různých kostelů, tolik kněží, skoro tolik církví a tolik různých biblí. Teplý kotel Středomoří zplodil tolik kultur, kolik národů a ras. Jiná je hudba západní a východní, jiný je váš a náš chleba.

A zatím na jednolitých plochách neevropské země, rozlehlých do nepřehledna, se za tytéž dějiny rozlévá jediná řeč i moc. Vítězí jeden zájem, je kázán jeden názor, a druhý ani nemá kam se schovat. Vlády na velkých plochách jsou jednosměrné, tvrdé a trvají dlouho, protože nic nemůže přinést změnu: žádná loď, žádná pošta, žádná nová škola. Ostatně sama Asie to dokazuje: na jejích drobnoplošných okrajích, rozbitých mořem, vznikly různorodé kultury, zatímco uprostřed vládlo, opřeno o tupou hlínu, nejprve věkovité neznámo a potom zakázáno. Kdo odlišný tam vnikl, riskoval svobodu nebo i život.

Evropanova duše je obtiskem evropské mapy: Máme-li mezi pevninou a britskými ostrovy přirozený Kanál, bereme za stejně přirozené, že lidé před ním a za ním budou touž věc vidět jinak. Podobně věc před Alpami bude se za nimi zdát třeba méně žhavá. I dítě pochopí, a právě ono, že lidé v zemi, jež vypadá jak pes, myslí jináč než lidé v botě. I kdyby žádná z těch dvou myšlenek nebyla extra výborná, ten rozdíl mezi nimi je prostě geniální. To je Evropa! Co myslíte, proč si já tu troufám říkat vám své vymyšleniny, jako byste je měli vzít vážně? Protože obrysy mé země utvořila tektonika, já můžu říkat, co chci, a vy na mě přes ty kopce nemůžete. Můžou na mě, z opačné strany, ti druzí, ale ti než pochopí, co tu píšu! Ale tedy: na každých pár set evropských kilometrů připadá jiná vláda, jiná měna a jiný argument, a všecky platí!

Zatímco Evropou táhla pořád viditelná změna, ležela Neevropa většinou nehnutě. Proto nám je změna a proměnlivost všeho přirozená, ba nutná, zatímco v neevropské homogenitě je nevítaná a řídká. Jinak se chová vláda, která ví, že po volbách může vše být jiné, a jinak ta, jež ví, že se nestane nic. Také evropská diktatura je jiná než neevropská. U nás je to porucha, u nich zvyk. Evropská diktatura se buď zahubí svých chováním jako Hitlerova, nebo sama přestane jako Frankova. Neevropskou diktaturu nelze svrhnout, protože to tam nikdo neumí nebo nepotřebuje. A taky - kdo by měl přijít potom, když všichni jsou stejní?

Evropa je veliká asi jak Čína, obyvatel má však o třetinu míň než ona. Ale každý z nich má dvacetkrát větší cenu, nevěříte? Tedy pozor: když se čínská vláda bude na něčem chtět dohodnout s Evropou, musí to udělat přes dvacet vlád. Dvacet našich souhlasů musí jeden Číňan dostat, aby listina platila! Dá se vůbec říct víc? Evropský člověk vysoko vypěstoval svou osobnost a individualitu skrze odlišnost jazyka, víry, řemesla. De Gaulle si kdysi prý postěžoval, že se skoro nedá vládnout v zemi, kde je dvě stě druhů sýra. A tak to má být!

Dostal jsem kdysi otázku, v čem vidím smysl existence českého národa. Co na to říct, po zkušenostech s národností? Žádná národnost nemá žádný smysl jenom sama v sobě. Jediný její smysl vidím v manifestaci práva na odlišnost lidské bytosti. Kdyby například došlo ve Švýcarsku z jakési cizí síly ke zrušení kantonů pod heslem upevnění Švýcarska, přátelství tamějších národností a všecky tyto blbosti, nedotklo by se to zdánlivě nikoho v okolí. Ale cena Švýcara by klesla a on by cítil: Jaká hrůza přijde příště? Co udržíme? Podle mé zkušenosti by však klesla i cena Evropana a já bych se cítil ohrožený: Už i ve Švýcarsku, proboha? Po válce u nás došlo pod pokrokovými hesly kolektivismu, velkovýroby a efektivity ke spojení drobných rolnických hospodářství v družstva. Cena rolníka tím klesla, a když potom i družstva byla spojována ve větší celky, klesla cena družstev. Dnešní výsledek: klesla cena člověka i půdy, jenom cena obilí a masa stoupla! Ztížit vládě vládu! To je správný evropský instinkt, v tom je pudová obrana mozku, citu, kultury.

Evropský duch, mnohotvárný jak obrys a reliéf Evropy, vznikl v protikladech a v relativitě. Je neklidný, bystrý, vtipný, plný abstraktních idejí i praktických nápadů. Sestrojil parlament, lokomotivu, čtvrtý rozměr, penicilín i atomovou bombu, tu sice v Americe. Duch neevropský potom také vyrobil penicilín a touž bombu; on většinu věcí má "také". Napodobuje Evropu bez přijetí jejího myšlení a morálky; má parlament - ale všichni v něm z té radosti hlasují stejně; staví obrovské knihovny - pro miliardy samých stejných knih. V myšlení se zkrátka nedostal ani ke druhému rozměru. Ovládá veliká území, má však komplexy méněcennosti, a je potom nedůvěřivý, nedůtklivý, žárlivý a ctižádostivý nad svou schopnost. Nedal všem svým dělníkům ještě ani evropský krumpáč a kolečko, takže mnozí dodnes rýpou zem sochorem a nosí ji na nosítkách jak ve starém Babylóně, musí však také mít svou sondu k Ven uši.

Mluvím pořád o Evropě, bokem však myslím i na Ameriku, přesněji vzato na Spojené státy: pro jejich zvláštní vztah k nám. Světem táhne euroamerická civilizace: v tom pojmu je obsažen rozpor, nebezpečí, ale i lepší možnost. Amerika totiž je příkladem k tomu, co tu vykládám o souvislosti těla a ducha kontinentů. Evropský duch se kdysi utekl do Ameriky - za svobodou. Našel ji v obrovské prostoře, kterou ovládl, rozlinkoval místy podle pravítka... a stalo se, co pravím: v souvislém velkém prostoru vyvinula se homogenní zemina, v níž se evropské rostlině nedaří vždycky dobře.

Američan ví, že přišel z Evropy, a hlásí se k tomu. Ujímá se evropského dědictví, mnohdy si je kupuje. Homogenita prostoru a jazyka nám ho však trochu odcizuje: všimněte si, jak s námi jedná. Někdy by nás nejraději - v našem zájmu! - jedním tahem rozmázl. Nemůže, protože výchovou a krví je ponejvíc Evropan. Nebýt toho, snad už by udělal z Nizozemí souvislý beton pro svá protisovětská letadla, v německých horách by postavil komfortní bunkry pro naše přežití, v Polsku a na Ukrajiněměl by střelnici, snad jen Francii by si nechal jako příjemný týl. Můžeme-li Američanovi věřit, tedy jen pro to, co je v něm evropského. Jen proto s námi trpělivě jedná přes dvacet vlád, přemáhaje své "damned". Američan je zářný historický příklad toho, jak se výchovou a silou správných institucí dá i na velikém homogenním prostoru stvořit z lidského masa člověk.

Ostatně: proč jméno Američan neznamená obyvatele celého kontinentu, od severu k jihu? Protože on, Jankejec, vztáhl název kontinentu jenom na sebe. - Mně vám všichni ti velkoplošní připadají jaksi anomálně nebo - jako děti. Člověk s nimi musí jednat víc podle jejich povahy než podle své. Představuju si, například, že v Dánově dánství je samočinně obsažen vztah ke Skandinávii na jedné straně a k Německu na druhé. Dán musí svou existenci pořád vážit. Je proto, jak si představuj u, připraven pochopit i nás. A to je ta Evropa. Každý z nás je definován nejen tím, co si o sobě myslí, ale i tím, co mu ti ostatní uznají. Jen velkoplošní se definují, jak si sami sebe představují, a myslí, že je to pravda. V řeči s nimi se nedostanete přes jakousi hráz. Takže po složitém jednání, aby byl klid, raději primitivně kývnete k tomu jejich primitivnímu "love" nebo "mír". A je to marné: příliš málo poloostrovů, příliš málo vlád!

Evropě stala se kdysi nehoda: ovládla skoro celou zeměkouli tělesně dřív, než ji stačila pochopit. Neuznala včas jiné lidi a jiné kultury. Evropan se snažil zestejnit svět pro sebe. A svět zas, aniž pochopil evropského ducha, přisvojil si naši organizaci, naše zbraně, šaty a nemoce. Naseli jsme kdysi po světě problémů, a teď je sklízíme. A to v době, kdy nemáme už takový technický předstih, to bohatství ani toho bojovného ducha. Můžou nás opanovat i zničit bílí, černí, žlutí. Vlastně je div, že to nedělají, když jsme jim k tomu prodali všecko potřebné.

Evropa se cítí ohrožena a chce se bránit. K tomu by měla sjednotit své myšlenky, prostředky i síly. Sjednotit se, a nevzdát se svých odlišností: jak? Často jsem zvědavý, co se stane. Když čtu, že Evropa hyne, myslím si: neříkejte to, protože tím to uskutečňujete. Potom sedím a říkám si: Musí přece být nějaká lest proti hrubé síle. A občas zvednout zbraň.

Samozřejmě, je to opovážlivost: vykládat o něčem, co jsem tak málo poznal jak Evropu. Ale zas, když nikam nesmím, můžu nezávisleji přemýšlet o tom, co jsem neviděl. Mám víc času a mapu. Hledím na složité, až cerebrálně rostlé tělo Evropy a cítím: Ona zas něco vymyslí!

(Praha, duben 1987, psáno pro jakýsi sborník, jenž snad má vyjít v nakl. Suhrkamp.)