1996 Milena Nyklová

Milena Nyklová

(Svobodné slovo, 19. července 1996, roč. 88, č. 167, s. 1.)

Bilancuje se, když to na člověka přijde, říká čerstvý sedmdesátník Ludvík Vaculík.

Někdy malý kamínek způsobí lavinu, stejně jako nepatrná událost změní lidský osud. U Ludvíka Vaculíka (23. 7. 1926) tou událostí byla výzva jeho učitele ve třetí měšťance, aby si žáci psali deník. V knize Milí spolužáci!, kde jsou Vaculíkovy deníkové zápisy, dopisy i současné komentáře k nim, autor píše: "Zpočátku jsem si zápisy dělal nanečisto, ale brzo jsem je zapisoval rovnou do sešitu, obyčejně večer při petrolejové lampě nebo v neděli po obědě. Byla to jediná doba v mém životě, kdy jsem psal rád, lehce a věděl dopředu co."

Pokud bychom vzali vážně tento výrok, pak nepíšete rád, píšete těžce a nevíte, o čem psát?

Je pravda, že když jsem psal jako kluk, tak to pro mě byla zábava. Dnes mě to nebaví, ale musím psát, protože vždycky něco slíbím. Třeba Poslední slovo do úterních Lidových novin. Nepíšu teď žádnou knihu, prostě píšu to, co sám prožívám. Nepoužívám k tomu jiných postav, jen sebe, protože v podstatě nepíšu pro publikování, ale abych si věci vyřešil pro sebe. A jestliže pak něco z toho vydám, tak se už musím dostat přes to, nad to, musí se to zkrátka posunout ze života do literatury. Jedna věc tedy je - plynule nebo přerušovaně zaznamenávat to, co na mě působí, a druhá, co z toho uveřejním.

Lidé vám nejbližší se tak stávají literárními postavami (Český snář, Jak se dělá chlapec), nemáte strach, že se jich to dotkne? Někdy si dokonce zchladí žáhu ve svých vlastních knihách...

Vždycky je někdo potrefený a já se nebudu řídit tím, jak to s autenticitou je. Podle mého názoru se nemá proti literatuře brojit, má se prostě číst a psát. Já taky pro literaturu nebo pro noviny nežiju, já žiju pro život. Nejzajímavější je žít, ať už se tomu říká umění nebo spontánní činnost. Ať už je to jak chce, zodpovědnosti člověk neujde, ta funguje, i když ji neuznáváme.

Vy jste byl vždycky enfant terrible, psal jste věci, o kterých se jiní báli psát, to jste takovou sršatou povahu dostal do vínku?

To není dar od sudiček, člověk je prostě takový, jaký je. Zjistil jsem, že mnoho, skoro všechno může člověk měnit, může s událostmi dělat, co chce, může někam jet nebo sedět doma. Ale sám sebe změnit nemůže.

Pane Vaculíku, je po volbách a vy tu sedíte tak nerudně, jako byste byl nerad?

S těmi volbami, jak jsem to napsal v Lidových novinách, je to i směšné: jako kdyby Ivan Klíma, který dobře a rád vaří, měl obhajovat místo kuchaře proti mně, jenž vařit neumím. A jsem rozzlobený - že vždycky znovu přistoupím na rozhovor, ačkoliv je nemám rád.

Říkal jste, že čtenářské besedy také nemáte rád, ale když už na nějakou jdete, tak publikum bavíte. Nemůžete se ale z besedy nebo rozhovoru dozvědět také něco o sobě?

O sobě se nejvíc dozvím od sebe, i když je snad pravda, že některé otázky mohou vést k tomu, že se člověk zamyslí a formuluje si to. Já sám také přece dělám rozhovory, aby nějaký zajímavý člověk mohl své myšlenky projevit na veřejnosti. Tak jsem třeba pro Lidové noviny dělal rozhovor s otcem Halíkem, protože je zajímavý jeho pohled na svět, jeho postoje a názory a druh jeho víry.

Tak vidíte, a takové otázky, jako je víra nebo strach, odmítáte, že to je příliš niterné a intimní. Vraťme se k jaru - vy prořezáváte stromy, kosíte trávu, pěstujete zahradu - nemyslíte si, že v každém z nás je kus chalupníka a sedláka?

Já jsem rozhodně nechtěl pracovat na poli, táhlo mě to z domova do světa. Vesnický život, který se dozadu vnímá tak sentimentálně, se mi zdál velice úzký. A co se prořezávání stromů týče, na to je teď už pozdě, to se muselo udělat hned zjara. A i když říkám, že dělám jen to, co chci, musím udělat všechnu práci, kterou uznám, že se musí udělat. Jako teď - odpovídám vám co nejvěrněji a nejopravdověji, ale nechci vyprávět, jak nechci jíst segedínský guláš.

Co tedy děláte opravdu rád?

Rád pracuju, když se rozhodnu, že to chci udělat, tak to dělám rád. Rád čtu, dozvídám se něco nového, rád chodím po krajině, rád jsem s dětmi. Rád jezdím po cizích neznámých městech, rád poslouchám muziku, rád se dívám na napínavé filmy, kde se nevraždí.

Pokládáte se za postmoderního člověka a spisovatele?

Já nevím, co postmodernismus je a neuznávám to. Pro mě nikdy nepřestane existovat modernismus. A jestliže takzvaní postmodernisté tvrdí, že všechno je možné a že základem vesmíru je chaos, pak to prostě není pravda.

Jste zřejmě po Nerudovi největší tvůrce fejetonu. Jaký podle vašeho názoru má fejeton být?

Říká se, že fejeton je nejtěžší literární útvar, ale ještě těžší je napsat divadlo. Dobrý fejeton musí mít pointu, vtip, dobrý jazyk, myšlenku. Když mluvíte o Nerudovi - já si ho vážím, ale jeho fejeton je něco jiného, především pravidelný komentář, postoj, apel, ale komický rozhodně není. Jeho fejeton ovšem není banální, nejsou to tlachy. A přiznám se, že dnešní současný fejeton v novinách skoro nejsem schopen číst, když obsahuje odstavce, kde by stačila věta. Já píšu tak, aby se bez škody nedalo nic škrtnout.

Už Horatius napsal - Látku když promyslíš dobře, tu slova se ochotně řadí. Trvá mnohem déle fejeton promyslet, než ho pak napsat?

Když chci napsat Poslední slovo, tak na to musím myslet celý týden. Musím si však zároveň uvědomit, čemu budu muset pak čelit, musím předvídat námitky, proto je tak důležitá pochybnost, ale především to celé musí mít nějaký opravdový smysl. Chci to udělat nejlíp, jak dovedu, ale to neznamená, že se mi vždycky podaří to dostat nejvýš. Ale v dané chvíli se výš nedostanu.

Kdy jste prožíval nejšťastnější období svého života?

To si chráním a uveřejňovat to nebudu. Ale jsem šťastný v rodině a s dětmi. Stačí s dětmi jen být. Já mám už dospělé děti a jsem v jejich ochraně, oni jsou za mě odpovědni. Mohu si tak dovolit chyby a různé nálady. Taky nejsem v rodině nejchytřejší.

Když jsem se vás jednou ptala, jestli jste neměl chuť vyškrtnout to, co píše vaše žena panu Kolářovi v knize Milý pane Kolář!, řekl jste mi, že když už s vámi musí žít, tak ať si aspoň postěžuje. Je tak těžké s vámi žít?

S každým je těžké žít. Já se svou ženou také musím mít trpělivost. Ona působí líbezně, ale je to velice svébytná, hranatá bytost, na kterou se skoro nedá působit.

Vím, že nerad oslavujete narozeniny, ale přece jen...

Podívejte se, já se té sedmdesátce nemíním věnovat. Bilancuje se v šedesáti třech a půl, zkrátka, když to na člověka padne. Na mě to padlo už víckrát - příznivě, protože jsem to všechno přežil. To není hodnocení, to mám jen pro sebe.

Snad bude nejlíp uzavřít tento rozhovor slovy, jimiž končí fejeton Ludvíka Vaculíka z knížky Nad jezerem škaredě hrát: "Stoje pořád v těch dlouhých polích vysoko nad domovem, opravdu nevím, a je to jenom věc nálad, zda uteklo šedesát let, či jenom vteřina."