2002 Ladislav Verecký

Ladislav Verecký

(Magazín Dnes, č. 13/2002)

Má nevšední dar nenechávat nikoho chladným. "Kam na tak krásná slova chodíte, pane Vaculíku?" píší mu obdivovatelky. Jiní zas mluví o Vaculíkově "zapšklém fotrovství". Poprvé jsme se měli sejít na Popeleční středu, spisovatel však prochladl při prořezávání stromků v Dobřichovicích. Napodruhé už to vyšlo. Když se Ludvík Vaculík usadil v sídle PEN klubu do křesla, začal si prozpěvovat moravskou lidovou.

Vám je do zpěvu?

Není. To já z naštvání.

Tak začneme? Nemám připravenou sadu otázek, spíš náměty. Rád bych, kdybyste mluvil i o tom, o čem mě nenapadne se zmínit, ale vy to považujete za důležité...

Vůbec se mně nechce mluvit! Na co se mě nebudete ptát, to nebudu říkat. Mě to tak nebaví -- mluvit o sobě...

Proč taková nechuť?

Protože, kdo se moc často jeví na veřejnosti, je vůl.

Ale já vás tak neberu. Udělal jsem chybu. Lidé, co vás znají, mi doporučovali, ať si dávám pozor a začnu něčím příjemným a lehkým, jinak může rozhovor skončit dřív, než začal.

Ále. Prosím vás, něco lehkého...

A tak se vás ptám: kde jste přišel ke kletbě kurník šopa pikola? Poprvé jsem to slyšel až od vás.

Cože? Aha. To je kontaminace dvou uměleckých žánrů. Kurník šopa je normální kletba.

To vím.

Pikola i bombardón, i ten velký heligón -- to je verš z jedné skautské písně. Nějak se mi to slepilo.

Říkal mi jednou Michal Viewegh, že s vámi byl na besedě v Lyonu a vy jste tam byl na ty Francouze takový morózní.

No ano.

Říkal jste jim, že si s nimi nemáte vcelku o čem povídat.

Snad byste nevěřil, že já bych něco takového... Ale povídejte dál, co říkal Viewegh. To mě zajímá.

Říkal jste prý, že se už naopak těšíte na besedu se čtenáři, kterou máte naplánovanou na jižní Moravě, tam jste ve svém živlu...

No a?

Viewegh potom v Praze potkal organizátory té besedy a ptal se jich, jaká byla. Velice krátká. První se nějaký mladík zeptal, zda bude Vaculík kandidovat na Českého slavíka, když teď nazpíval kazetu lidových písní, a spisovatel řekl, že na hloupou otázku nebude vůbec odpovídat.

No to je skutečně hloupá otázka.

Druhý dotaz se týkal vaší někdejší milenky, spisovatelky Lenky Procházkové. "Tak na tohle už vůbec nebudu odpovídat," řekl jste prý, "jdu domů."

Tak to není pravda, to bych neudělal. Já o Lence Procházkové mluvím, když se někdo ptá, a to hezky. Je to maminka dvou mých dětí.

Budiž, ale i kdyby byla pravda jen ta první odpověď, nepřipomíná vám někoho? Takhle s oblibou odpovídá jiná výrazná, veřejně známá osobnost.

Nevím.

Přece Václav Klaus, váš nynější protichůdce. To on říká: To je špatná otázka, bude-li debata pokračovat v tomto duchu, já odejdu...

Ano, to dělá. Jenomže on tam potřebuje být. Já ne.

Myslíte si, že vás spojuje nějaký povahový rys? Paličatost třeba?

Vůbec ne. Tak za prvé: já nejsem paličatý. Za druhé: Václav Klaus nejeví ani špetku smyslu pro humor a vždycky jedná účelně, v lepších případech pak náladově.

Módní alternativní terapeutický směr zvaný kineziologie hledá v rysech tváře rysy lidské povahy. Široký kořen nosu a chřípí, jako máte vy, je prý znakem instinktivní sebedůvěry. Takoví lidé mají za to, že se nemusí nikoho na nic ptát, protože vědí všechno nejlíp sami.

Zklamu vás. Tvar a rozměry mého nosu jsou dané tím, že se v něm od dětství dloubám.

Dokážete pochybovat o svých názorech?

Ale prosím vás, já mám dokonce ctižádost, aby z každého mého názoru bylo vidět, jako něm pochybuju. Tak píšu svoje poslední slova do Lidových novin. I když se mi podaří formulovat nějaký názor výrazně, jak ho cítím, musí tam být pochyby znát.

No já nevím. Čtu ty texty rád, ale poměrně často si nad některými větami říkám: Myslí to ten Vaculík vážně? Teď mám možnost se zeptat.

Ptejte se.

Napsal jste, že případ českobudějovického náměstí, kde majitelé domů uzavřeli podloubí veřejnosti, je pro vás dalším důkazem, že svět řídí čím dál tím horší lidé.

Platí to, i kdyby nebylo budějovického náměstí.

Jak to víte?

No to přece musíte sám cítit. Zločinců přibývá, a vůbec. Necítí to jen ten, komu to nevadí.

Nemůže to být jen optický klam? Stejnou písničku zpívali už mnozí antičtí mračnopozorci.

Však to platí celou tu dobu, že svět řídí čím dál horší lidé.

Je možné, aby v tomto upadajícím světě zůstal někdo alespoň tak dobrý, jako býval?

Tomu, kdo se kazí rovnoměrně se světem, ani nepřijde, že se svět kazí. Už to, že to poznáte, svědčí o tom, že víte, jak to má být. Zároveň vím, že svět se musí brát, jaký je. Kdo s ním chce něco udělat, musí z toho vycházet... To teda nevím, co z tohohle může vzejít, co z toho uděláte... Vždyť je to jedno proti druhému. Ale ono to tak je.

Já nic neříkám. Psal jste také o besedě se školáky. Ptali se, jestli jim nezávidíte tu dobu, a vy že ne, naopak. Když jste chodil do školy, měl jste vy i vaši spolužáci vlastní rodiče.

Ano.

Ale dvě z vašich dětí, o nichž jste se tu už zmínil, také nevyrůstají v úplné rodině, a nezdá se, že by to znamenalo konec světa...

Konec světa to není, ale jsem nespokojený s tím, že i do mého života musel tento jev vstoupit. Snažím se to překonat, jak můžu.

Moji ženu zase dohřálo, když jste poté, co v pražské zoo usmrtil tygr opilého studenta, který mu vlezl do výběhu, napsal: Dobře mu tak. Tygr mu dal za vyučenou. A dodal jste, že ho rodiče špatně vychovali.

Ano. Ten tygr byl normální. Ten student ne.

No dobře, ale nemohl jste se tím vyjádřením zbytečně dotknout citů mnoha lidí?

To nevadí. Jedině tak je to pravda. Normálně se choval pouze tygr. Blbě se zachoval ten kluk a zhovadile se chovali ti, co u toho byli, a nezabránili mu v tom.

Vy jste nikdy nespáchal žádnou mladickou nerozvážnost?

To s tím nesouvisí. Za co jsem měl pykat, to jsem si odpykal. A musím říct, že ty hlavní mladické nerozvážnosti jsem spáchal až později a pykání trvá.

Pojďme dál. Včera jste napsal, že být mladší, zúčastnil byste se zakládání i činnosti ilegálních bojůvek, jejichž úkolem by bylo okamžitě trestat delikventy, kteří zneužívají "dogmatu demokracie", jak také říkáte, smějí se soudu do očí...

Ano, toto mě napadá stále. Možná že kdybych byl mladší, tak bych si to nemyslel. Možná že bych byl tak blbý a myslel si, že to tolik nevadí, nejsou-li trestáni zločinci. Ostatně kdo ví, jestli bych nebyl tak zkažený, jak jsou oni? V tomhle věku už mě nikdo nezkazí.

Tuto spravedlivou myšlenku se několikrát pokusili uvést do praxe v latinské Americe. Bojůvky střílely malé kapsáře, režim je toleroval, pokud je za to rovnou neplatil... Tak byste si to představoval?

Přesně tuto námitku jsem samozřejmě čekal. A odpovídám: tam to nevykonávali ti praví lidé.

Ještě k tomu vykrucování se u soudu. Nedávno jsem o tom mluvil s Petrem Pikhartem, a ten mi říkal, že podle něho je pro duševní zdraví společnosti mnohem škodlivější, je-li zavřený jediný nevinný člověk, než když unikne trestu deset odporných lumpů.

Tak to bych se ho zeptal, jestli to myslí vážně. Jak to? Kde je spravedlnost k těm, které těch deset vyvázlých lumpů ještě poškodí? Kde je k nim spravedlnost?

Petr Pikhart řekl, že to je cena, kterou musíme platit za své rozhodnutí za žádnou cenu netrestat nevinné. Nežijeme v ideálním světě.

To radši zaplatím tu daň v podobě jednoho justičního omylu.

Kritizujete brutalitu filmů promítaných v televizi. Přispívá podle vás ke krutosti dnešních dětí.

No jistě.

Vsadím se, že takový Pich-Tůma, který se něco namučil politické vězně, neviděl jediný akční film.

To je pravda. Pich-Tůma už zkrátka byl takový.

Jste známý bojovník proti mobilům, internetu a jiným vymoženostem. Ale i tyhle věci můžou ulehčit život. Kdybyste psal 2000 slov na počítači, nemusel byste je pracně počítat prstem.

Ale to není vůbec žádný důvod k vynalezení počítače. Nebo ta reklama, co teď visí na tramvajových zastávkách: Před naším signálem se neukryjete. No to je přece hrůza, když už se člověk neukryje ani před vaším signálem... Ale oni si naopak myslí, že je to dobré. Takový omyl.

Oni si to snad ani nemyslí. Jde jim o kšeft.

Ale ten kšeft je prostě hnusný.

Vadí vám také filmy s explicitně erotickým obsahem?

Myslíte pornografické filmy? V životě jsem žádný neviděl. Ani Peříčko. Fotky nahých žen vidím rád. Myslím si, že žena má být buďto slušně nahá, nebo slušně oblečená. Na co ty gatě zařízlé do těch řití? Vždyť to není erotika.

Kdo vám dělal sexuální osvětu?

Nikdo. Až v jinošství se mi dostal do rukou Hynieho spisek Mladé mužství, ale to už jsem všechno věděl.

Odkud? Z praxe?

Ne. Z toho, co se říkalo. Takto: mě to za mého školního věku ani nezajímalo. Nebylo to tak živé, ale svoje jsem věděl.

Nečetl náhodou v našem magazínu rozhovor kolegyně Radky Prchalové se spisovatelkou a krasavicí Irenou Obermanovou?

Četl.

Její dílo si přisvojují feministky. Ona však prohlásila: "Pan Vaculík je pro mě ztělesněním velmi okouzlujícího mužského šovinisty, kterému bych klidně prala ponožky."

Tato poznámka mi byla milá. Navíc se mi ten rozhovor dostal do ruky přesně ten den, kdy jsem si z redakce přinesl její knížku, že si ji přečtu. I ta kniha se mi líbila. Chtěl jsem jí napsal, ale pak mě to přešlo.

Děkovný dopis?

Ne. Napsal bych jí, že ponožky si peru sám, ale neměl bych nic proti tomu, kdyby si vybrala jiný obor péče o mou osobu.

Jste velkým kritikem globalizace. Nezahnal vás tento postoj až mezi ty, kteří tvrdí, že si Amerika za teroristické útoky může sama svou světovládnou nadutostí?

Ne. Když se to přihodilo, jen jsem pocítil znovu to, co jsem už věděl. Podívejte se, většina z nás tady -- každý v různé míře -- dává najevo nespokojenost s rozpínavostí amerických způsobů a kultury. Přitom jsme v podstatě ze stejného těsta jako ti Američané. A teď si představte, jak strašně musí to samé vadit národům, které stojí na úplně jiném náboženství a kultuře. Jsou zoufalí, protože nevědí, co proti tomu dělat. S označením "terorismus" tady nevystačíme. To jsem taky napsal a hned se na mě obořil jeden muž, jehož tu nehodlám jmenovat. Navíc: mám za to, že my jsme nadělali po světě teroru mnohem víc.

Co sjednocená Evropa? Už dlouho varujete před stíráním rozdílů nejen mezi státy, ale i regiony. Člověk by měl podle vás jíst jen to, co pěstuje a chová za humny a na dvoře. Jste euroskeptik?

Nač mají být všude stejné brambory? Ale euroskeptik? To snad ne. Jen nechápu ten způsob budování sjednocené Evropy. Je to, jako by si skupina lidí stavěla dům a měla k tomu všechny myslitelné technické prostředky, já je pozoruju a říkám: Proč si tam nezařídíte to...

Teď ani nevím co, prostě proč do toho zabudováváte všechny ty hovadiny, jimiž se vyznačovala dosavadní Evropa? Náš kontinent roste, nadouvá se a nemoudří. To mě rozčiluje. Jak to, že tu jsou a i nadále mají být bezdomovci: Znamená sjednocená Evropa, že musíme sdílet tyto blbiny? Vždyť já o tom ani nechci mluvit.

Evropa bez nezaměstnaných a bezdomovců. Krásná, leč asi naivní představa. A vůbec: vy že nejste euroskeptik?

No nejsem. Vidím, že ta myšlenka společné Evropy je velice důležitá. Myslím si, že je to dějinný vývoj a být to musí. Ale neřídí to ti moudří.

Takže se to nedá nazvat pokrokem.

Ale podívejte se, on je to možná pokrok i tak. Podvakrát bylo v minulém století společenství evropských národů bezmocné před válkou. Dnes stojí Miloševič u soudu. Probuzení Evropy k společnému svědomí -- to je pokrok.

Máte nálepku intelektuála. Přitom sám píšete, že jediní, kdo pracují, jsou dělníci, my ostatní si jen tak podáváme kruhem peníze. Zformoval tento váš názor Marx, nebo Baťova škola práce?

Zpozoroval jsem to sám. Dělníci jediní vytvářejí skutečnou hmotnou hodnotu a peníze, které si tím vydělají, my ostatní jenom přerozdělujeme. Ten to dostane za písničku, ten za článek...

To není práce?

Ale je. Je to práce. Ale když ji nikdo neudělá, tak se nic nestane, akorát tu bude chybět.

Konečně tedy k vaší práci. Zabýváte se myšlenkou napsat ještě alespoň jednu čistokrevnou beletristickou knihu? Žádné deníkové záznamy či fejetony?

Nic mě k tomu v posledních mnoha letech nevedlo. Uvědomoval jsem si, že bych se měl o něco takového znovu pokusit. Žádný tlak jsem však necítil. Zato cítím, jak mě tíží život. A tak píšu to, co mě v danou chvíli trápí. Bez ohledu na to, zda to bude uveřejněno, nebo ne. A to mě zaměstnává dost. Žádná artistní témata si vymýšlet nemusím.