2008 Petr Zídek

Petr Zídek

(Lidové noviny, 10. 1. 2008, roč. 21, č. 8, s. 32.)

Spisovatel Ludvík Vaculík (1926) se autorsky podílel na samizdatových Lidových novinách. Jeho fejetony uveřejňované v rubrice Poslední slovo mohou číst čtenáři Lidovek již dvacet let.

Zakladatel samizdatových Lidových novin Jiří Ruml vzpomínal, že jste byl k tomu projektu trochu skeptický. Vybavujete si tehdejší situaci?

Vybavuji si, že jsem se tomu podivoval. Za prvé mě to překvapilo. Nevěřil jsem, že to dlouho vydrží. Myslel jsem si, že je hned chytnou a že to zanikne. Samozřejmě jsem tomu přál a kdykoliv mě požádali o příspěvek, tak jsem ho vždycky napsal. Vždycky jsem byl rád, když taky někdo jiný něco někde dělá, protože pak estébáci šli také po něm. To byla vždy pro člověka taková úleva, že je jich v tom víc.

Proč jste nevěřil, že to vydrží?

Divil jsem se těm dvěma hlavním hochům, že se do toho s takovou důvěrou a odvahou pouští. Možná měli lepší informace nebo lepší odhad situace.

Jeden z těch „dvou hochů“ Jiří Ruml cituje ve zmíněné vzpomínce dopis, který jste poslal redakční radě jako omluvu své neúčasti. Píšete v něm: „Těmto novinám bude chybět velké lákadlo: náklad přesahující dosavadní zvyky a možná i – honorář! Zadarmo slušný autor dokáže psát jen věci dlouhé, těžké, pracné, závažné, tedy takové, kdy mu na napsání záleží víc než na odměně.“

To byl fór. O žádné odměně tehdy samozřejmě nemohla být ani myšlenka.

Kdy vy osobně jste se poprvé setkal s Lidovými novinami?

Jako dítě jsem se s nimi nesetkal, po válce jsem četl Peroutkovy Svobodné noviny. V roce 1968 vznikla myšlenka Lidovky obnovit, to jsem ale byl plně angažován v Literárkách. Měly tehdy sídlit v budově HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu – dobový cenzurní úřad – pozn. red.).

Dnešní Lidové noviny a ty samizdatové mají kromě svého jména společnou zřejmě již jen jednu věc – rubriku Poslední slovo a vás jako jejího autora.

Mně se ta rubrika líbila od začátku, když mi vysvětlili, že nemá jít o „poslední slovo“ v nějakém sporu nebo tématu. A že si mohu psát, o čem chci. To trvá dodnes, takže mám dokonce někde pocit určité exteritoriality, skoro jako bych měl své noviny.

Kdo to vlastně vymyslel?

To nevím, asi někdo z redakce. Mám dojem, že když to začalo vycházet v roce 1990 legálně, tak si to noviny nechaly zaregistrovat jako nějakou svou ochrannou známku, aby to nemohl použít někdo jiný.

Podílel jste se v samizdatových Lidovkách nějak na redakční práci?

Nikdy jsem nebyl na žádnou schůzku pozván, což byl tehdy systém práce. Bylo důležité, aby každý udělal, co měl, a o víc se nestaral. Nedozvěděl jsem se ani, kdy a kde se ta redakce schází.

Takže jste prostě v předem domluvený termín někomu přinesl svůj rukopis, stejně jako ho dnes nosíte každé pondělí do redakce?

Ano, dal jsem to někomu, už si vlastně ani nevybavuji komu.

Reagovala státní moc nějak na vaše texty?

Po uveřejnění posledního slova s titulkem Komunismus je bití jsem byl pozván na prokuraturu a dostal jsem „prokurátorskou výstrahu“. To byla taková poslední výstraha. Příště by mě už museli zavřít.

Vaše texty byly i v kontextu těch novin dost radikální.

Že jsem byl radikální? To je jako kdyby žábě řekli zakvákej, tak žába zakváká a hotovo. Řekli mi napiš – napsal jsem. Bez taktiky, ohledu nebo vědomí nějaké souvislosti s tím dalším obsahem novin. Byl jsem si vědom toho, že když o to žádají mě, tak jsou si vědomi toho, o co si říkají.

Takže vás redakce nijak neúkolovala, neumravňovala, necenzurovala?

Byl jsem omezen jedině rozsahem.

Dnešním mladým už slovo samizdat skoro nic neříká. Myslíte si, že vaše tehdejší zkušenost může být ještě dnes k něčemu využitelná?

Slovu samizdat jsem se vyhýbal, protože jsem neměl rád takové ty sovětštiny a protože by to mohlo vyvolávat dojem, že jdeme v politice sovětské opozice. Ale nakonec se to ujalo jako termín pro ineditní činnost. Ale dnes je to celé jen historický fenomén. Když si dnes někdo vydá knížku vlastním nákladem, tak přesně vzato dělá samizdat. A to je úplně běžné.