Elegance přechodníku

Elegance přechodníku

Ludvík Vaculík

(Osvaldová, Barbora – Kopáč, Radim. O fejetonu, s fejetonem. Vyd. 1. V Praze : Karolinum, 2007. 103 s.)

Fejeton se píše citem, ne rozumem.

Bylo to za války ve Zlíně, u Bati. Ve dne jsem chodil do fabriky, večer do obuvnické školy. Tento tuhý řád jsem změkčoval - protože na sporty ani hospody jsem nebyl - četbou. Četl jsem, nač jsem přišel. Zajímal mě děj, autory jsem nebral moc na vědomí. Přečetl jsem například Básník nneumírá, Cirkus Humberto, Pole kráčí do hor, Největší z pierotů, Jsem gentleman, Ulice U Rybařící kočky, Tři povídky, Hudba na Rýně, Potopa... Jednou jsem zašel do internátní knihovny s čítárnou a v jakémsi duševním vyšinutí vybral jsem si knížku podle autora: Nerudu. Hned jsem ji tam otevřel: A Neruda se tam posmíval Němcům! Protože to bylo za německé okupace, zaujalo mě to. Psalo Vídni nadržující Němcům, ale teď ironicky chválil rakouskou vládu za jakousi blahovůli k nám Čechům. Pravil, že "hřeje jak sluníčko skrz mraky a blaží jak hubička skrz papundekl". To jsou autentická slova, a kdybych učil, požádal bych studenty, aby je v Nerudovi našli, a slíbil bych nějakou odměnu. - Ostatně mám tu příležitost i teď, a ta odměna platí.

Četl jsem pak ty články na přeskáčku podle nadpisů. Nerozuměl jsem tehdejším poměrům víc než jaksi povšechně: že útlak. Ale bavilo mě, jak je to psané. Viděl jsem, že za Rakouska to pro nás bylo lepší než teď za Protektorátu. Nerozuměl jsem věcem úplně, ale získal jsem k nim ten správný

a pevný český postoj, a ten mi zůstává. Sám způsob řeči, vtipné formulace, dráždivé jinotaje mne držely. Tehdy jsem vlastně pocítil, že není důležité jen o čem se píše, ale jak. To platí dodnes, tak já čtu třeba i časopis Vesmír: Když to vaše trojgenové psaní není zajímavé už psaním, nezajímají mě už ani vaše alely. - Tu, samozřejmě, nejsem moc v právu. Ale nemusím být.

To je další rada: že nemusím mít pravdu o věci, ale o svém vztahu k ní. Ba čím o věci méně vím, tím líp se mi o ní píše. Musím k ní mít zaujetí, přání, čili důvod. Samozřejmě znalost a vzdělání jsou vždycky užitečné, i když se netýkají toho, o čem píšete. Z vašeho tónu vždycky bude znát, co máte vzadu v zásobách. Já rád užívám příkladů, přirovnání z oboru fyziky a matematiky, v nichž jsem vždycky byl slabší. Znám z měšťansky třeba stupnici tvrdosti: to se může hodit, kdybych psalo vládě, byla by tu i možnost pohrát si se slovy tvrdost - tupost.

Při psaní může být užitečná každá, i nahodilá znalost. Člověk se v mládí nemá uzavírat žádnému vědění, ani obuvnickému. Pozorování, vnímání, rozmanité pamatování, každá zkušenost a schopnost spojovat je jsou pro psaní užitečnější než univerzitní studium (Gorkij). Na vysoké škole jsem z novinářského jazyka a slohu měl u Strakoše čtyřku, z nauky o obuvnic

kých materiálech jedničku, a myslím, že je to znát. Posmívám se módě"tvůrčího psaní". Psát vás nikdo nenaučí, nemáte-Ii nadání ostře číst, co jste napsali. Zamyslete se nad slovem "tvůrčí": je to ješitnost. Stačí psaní, a buď umím, nebo ne.

Měl jsem nedávno smutný zážitek, jeden mladý muž mi dal číst rukopis své knihy. Nebyla dobrá, dal jsem mu několik připomínek k prvním dvaceti stranám, dál to číst nemělo smysl. On to přes to nabídl jednomu nakladatelství, byl odmítnut, šel do druhého, dalšího - s chvályhodnou vytrvalostí hodnou štípání dřeva. Nechápal, jak si škodí: nikdo mu to nevydal, ale všichni věděli, že píše špatně. Musíš sám poznat, co je špatného na větě "Radil jsem se se sestrou".

Nejlíp se mi píše, když jsem naštvaný. To je vždycky o čem, a potěším tím vždycky i tisíce lidí. Vypracoval jsem si takovou základní platformu: píšu pro sebe, o tom, co mne trápí. Užívám si úžasné svobody slova, ten zdravotní účinek je její jediný smysl. Protože svobodné slovo nemá žádnou váhu. Váhu má jen slovo zakázané.

To jsem vyzkoušel. A proč tedy píšeš, Ludvíčku? Pro peníze, jelikož při své moudrosti už bych měl ke všemu i mlčet. A snad i proto, že slova vpouštěná do vědomí množství lidí, mohou se uchycovat v jejich alelách, ať to slovo znamená cokoliv. A najednou se v další kapitole dějin objeví idea nebo hnutí, aniž se přesně ví, kdo to začal.

Píšu o tom, co mne trápí, a fejeton je k tomu velice vhodná forma. Můžete psát o důležité věci jako o hlouposti a naopak. Děláte-li to dost zřetelně a dlouho, nikoho nenapadne, aby vás bral za slovo, a dobré redakci je už úplně jedno, co píšete. Na poručené myšlenky mají tam jiné lidi. Když si z někoho a něčeho děláte posměch, podmínkou sine qua non je, že do toho zahrnete i sebe. Lidé vám tím raději dají za pravdu.

Už nejméně deset let píšu do Lidových novin úterní Poslední slovo. Dílo je to malé, ale někdy dost těžké. Celý týden volím a odmítám témata: o čem se moc píše, o tom nepiš. Ale o čem se opravdu moc píše, musíš nakonec také, aby si tvůj čtenář, jenž na tebe vsází, nemyslel, že se bojíš nebo že jsi v koncích. A potom napiš něco, co nikoho před tebou nenapadlo. Za tu dobu se v té rubrice vystřídalo mnoho jmen. Já se někdy divil, že jim to tisknou: banality, přemílání toho, co v těch novinách všude je, štrikování slov ze slov. Chyba je, že je moc novin a časopisů a že jsou tlusté: na to tu není dost chytrých lidí. Další chyba je, že každý chce psát. Proto nepište všichni, pište jen někteří. A podle možnosti nevnucujte se, počkejte, až vás požádají. (Ohó, zlatá slova, Vaculíku!)

Někdy do nedělního večera nevím, co mám psát. Nebo jak. Pak si lehnu rovně na zem směrem severojižním, nechávám svým tělem prolétávat neutrina z vesmíru (to mám z Vesmíru) a říkám si: Ještě vždyckys to napsal! Byl to myslím Hemingway, který napsal, že než jde v noci spát, musímít něco aspoň začato, aby ráno měl na čem pokračovat. To se mi osvědčilo. Naflákám večer na papír všecko, co tam chci mít, bez inteligence a elegance, i s nadávkami. Než usnu, už se mi to samo trochu kritizuje. Když se vzbudím, vím, co musím vyhodit a co tam chybí. Někdy se myšlenka sama velice zlepší, když jste přísní na slova. Krácením se ovšem samozřejmě snižuje hloupost. Především vymycuju pragismy a slova, jichž užívá každý hlupák. Napsal jsem v prvním odstavci slovo "autentická", a napsal jsem je tam jako příklad k zamítnutí: patří tam slovo "pravá". výrazy jako "platforma" a "sine qua non" užívám, když to má být karikatura. Nakonec dávám, co jsem napsal, číst paní Vaculíkové, která mi zakáže nadávky a sprostá slova. V tázací větě "A proč tedy píšeš, Ludvíčku", měl jsem původně "blbečku". Ona také je jako já ráda, když moje psaní říká něco navíc, než co je výslovně v textu. Já velice rád čtu svůj fejeton, když jsou v něm ukryty nějaké vědomosti, zkušenosti a souvislosti zřejmé jen staršímu nebo vzdělanějšímu čtenáři. V tomto textu je to jedno jméno v závorce: zastupuje celý možný odstavec.

Můj autorský rodokmen by začal Havlíčkem Borovským, na něm hned je nasazen Neruda _ větví se jmény Po láčka, S. K. Neumanna, Herbena a Peroutky, a ovšem musím jmenovat Karla Čapka: protože jsem od PEN-klubu dostal Čapkovu cenu, jež mi sedí trošinku našikmo. Měl by někdo dávat Nerudovu. Cítím rozdíl mezi těmi dvěma muži. Neruda počítá se čtenářem na své úrovni. Čapek dobromyslně píše k těm ostatním.

Vyjmenovav takto některé své názory a způsoby a chystaje se do postele, opouštím tuto práci, abych zítra ráno snad uviděl, co bych ku prospěchu studentů žurnalistiky mohl ještě přidat. Dobrou noc. - A ráno opravdu: Důležitá je už první věta! Já jsem tady tu svou připsal až teď.