J. Patočka: Havlíček, Peroutka, Vaculík

Jakub Patočka

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 7.)

Cítili se celí nesví, pokud nemohli s určitou pravidelností, nejlépe týden co týden, lidem nabízet svůj výklad dění.

Ludvík Vaculík je mimořádný spisovatel, což ví každý. Je také originální politik, o jehož intelektuálním dědictví v této oblasti se povedou debaty ještě nejméně osmdesát let. Obor, v němž se již za svého života stal nepominutelným klasikem, je novinářství. Literatura si putuje tucty různých cest, politika je nakonec především průmětem pohybu kulturně-sociálních struktur, ale každý, kdo bude chtít v českých zemích jako novinář něco znamenat, bude už provždy muset Vaculíkovo psaní znát a tak či onak se s ním vyrovnávat. 

Ludvík Vaculík je živoucím pokračováním tradice založené Karlem Havlíčkem a později nesené Ferdinandem Peroutkou. Všichni tři byli vynikajícími spisovateli, všichni tři způsobem, který může podnes inspirovat, podnikali statečné politické akce; každý z nich byl po určité zlomové období v českých zemích nejdůležitější občanskou autoritou, ale ani jeden z nich v politice své představy přímo neprosadil. Všichni tři ovšem tíhli více k psaní, a to – navzdory úctyhodnému literárnímu dílu – k psaní novinářskému: cítili se celí nesví, pokud nemohli s určitou pravidelností, nejlépe týden co týden, lidem nabízet svůj výklad dění. Zatímco Peroutka na Havlíčka navazuje okázale, Vaculík se k nim dvěma přímo nehlásí. Jeho psaní, i když je v něm tolik osobního a zemitého, je ale psaní člověka s vynikající teoretickou průpravou i znalostí tradice. Sám zřejmě ví líp, že patří do této trojice, než to kdo kdy dokáže promyslet a zdůvodnit. Vaculík prakticky neteoretizuje, nemluví abstraktně a nikdy se nesnaží o výklad, který by působil objektivně. Je v tom pravým opakem Peroutky, který by nejraději použil plurál, i kdyby měl hovořit o zavázání tkaničky u své boty. A kdyby se mohl vyhnout singuláru jen za cenu tří stran úvah o klasické německé filosofii či ruské literatuře, dal by se bez váhání touto trnitou cestou. Vaculík nemůže být opačnější. Snad z kocoviny, že se na konci čtyřicátých let dvacátého století, kdy se český národ tragicky rozdělil vedví, ocitl na straně, která měla více síly, ale méně pravdy, i když se jí zdálo, že má díky vědecké teorii všechnu, uhnízdil se v něm odpor k všemu teoretizování, abstraktní mluvě. I v politickém manifestu ze všeho nejraději popisuje, co sám zažil. Pozoruje zásadně zdola, tam, kde byste mohli stát vy či já, vidí svět jako žába, jenomže žába z valašských hor.

Vaculík tak zřetelněji než na Peroutku navazuje přímo na Havlíčka, který si také uměl libovat i v osobně stylizovaném reportérském psaní. Všichni tři ovšem uvědoměle svým psaním politizovali, řečeno jinak s Peroutkou: snažili se psát tak, aby podle jejich psaní bylo možné dělat politiku. Aspoň tu fontánku, kdyby už radnice Prahy 1 před Rudolfinem zřídila! Tak jako byli poslanci Havlíček a Peroutka, měl se jím nepochybně v roce 1990 stát i Ludvík Vaculík, bez ohledu na to, zda chtěl či nechtěl. Jeho vzdorovitost z listopadu 1989 zůstává – stejně jako jeho skvělá úloha v prvních letech po srpnu 1968 – málo prozkoumanou, a přitom neobyčejně vzácnou a poučnou kapitolu jeho životaběhu. Kolik za jeho trucovitým postojem k sametové změně bylo tušení slabší trajektorie, po níž se české země vydávají? Podle jeho prvního velkého textu z té doby, úvahy Jinou ústavu!, více, než kolik jeho kritici kdy připustí. Až dříve či později Vaculíkovy politické texty vyjdou v jediném svazku, bude to – soudě podle textů jeho obou předchůdců – ještě za osmdesát let četba platná, psaná jazykem živějším než většina v oněch časech vznikající novinářské produkce.