M. Jungmann: Čekám na tu knihu

Milan Jungmann

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 1.)

Vítaj, Ludvíku,

vítej mezi námi osmdesátníky, čili mezi těmi, kteří už mají mnohem víc za sebou než tu trochu před sebou, jak se vyjádřil jistý kritik v Literárkách o ženách, ovšem už dávno, dávničko. Literárky ani ve své „klasické“ době, tj. v druhé půli šedesátých let, nebyly vůči ženám tak negalantní. Můžu Ti to potvrdit, prošel jsem si svůj „souhrn“ Literárky – můj osud, takže jsem zasvěcen.

Paměť lidská je ze všech lidských vlastností nejzrádnější. Ale já si troufám tvrdit, že ses v redakci Literárek ocitl zásluhou Ivana Klímy, což bylo v září 1956, od té doby trvá naše přátelství, nezasaženo žádnou dobovou proměnou. Při četbě své knížky, v níž jsem z Tvých příspěvků hojně citoval – musím se k tomu sebemrskačsky přiznat, – mě zcela pohltila ona krutá doba, o níž jedná, ale která nám dnes tak příliš krutě nepřipadá, a já se doslova kochal tím zápasem mezi námi (Bylo nás pět!) a už odrovnanou všemocností. Časová vzdálenost zkrátka vykoná své, ale myslím, že nikdy, nikdy se nepřestanu bohapustě smát nad Tvým líčením, které Ti doporučoval Pavel Auersperg na překonání Tvých politických chmur a nad Tvou pohotovou odpovědí: „…já už jsem to zkusil, ale ono to nepomáhá.“

Na druhé straně nepřestanu stařecky slzet nad Tvou reportáží ze Slovenska: mám teď na mysli Tvůj styl, Tvůj způsob psaní o věci samé – s vědomím, že nastupuje doba temná a zlá. Jak výstižný byl Gabriel García Márquez, když prohlásil, že „novinářství v tisku je skutečně literárním uměním“. Tvé novinářství to potvrzuje, mám své svázané ročníky Literárních novin vysoko ve skříni, takže jsou mi prakticky k ničemu, o to víc jsem se teď těšil z toho, co jsem ocitoval z Tvých „Ostatně soudím“ a jiných rubrik.

Snad se upamatuješ na to, že jsem do Literárek „vtrhl“ po vynucené dovolené právě v době, kdy jsi zformuloval Dva tisíce slov. Po přečtení toho textu jsem ho považoval za něco zcela normálního. A ejhle! Byl jsem raněn slepotou, slepotou politickou. Nevytušil jsem záludnost, která se skrývala pod Tvými dobře volenými, čili mazanými slovy.

To, že jsme přátelé, neznamená, že nás občas nezaskočí netušené náhodnosti. Zdalipak si vzpomínáš, jak jsme v době takříkajíc prvotního kapitalismu nastupovali do tramvaje u Slavie a já se podivoval, proč jsme tak bláhoví a utrácíme čas na nesmyslných jednáních, jako byla právě skončená debata o Lidových novinách. Tvá bezprostřední odpověď ze mě vyrazila výbuch smíchu: „Protože jsme komunisté!“ Ta slova z Tebe vyslalo Tvé jinošství, které „ještě nepoznalo světa“…

Už jsme se jednou při večeři o třech loučili. Pamatuješ? Kde je teď „ta třetí“, tím nemám na mysli bytost z titulu románu Jaroslava Havlíčka, ale étericky lidskou ženu. Ale nemůžu ani nepřipomenout, že nás spojoval i nezapomenutelný kamarád Vladimír Blažek, alias Gloc, jehož absurdní smrti želím dodnes. A zdalipak někdy vzpomeneš na „milého hocha“ Karla Hádka ze Semil?

Ne, tímhle jsem nechtěl zatížit své jubilejní vinšování. Mínil jsem, že se dopracuju k dotazu, kdy splníš svou hrozbu a budeš psát nikoli do novin, ale knihu. Knihu. Čekám na ni. Abych nezapomněl: k té osmdesátce přidávej další ročky zvolna, pomalu a s rozmyslem.

Alespoň vzdušně Ti tisknu ruku,

Tvůj Milan.

Milan Jungmann byl v letech 1964 až 1969 šéfredaktorem Literárních novin.