Jan Vaculík: Zpráva o pohřbu

Jan Vaculík

(Lidové noviny, 16. 6. 2015, s. 11)

Začnu omluvou. Půjčili jsme si na internetu fotku, bez dovolení. Drsněji šlo by říci: ukradli. Mohlo by nás omlouvat, že to bylo v tísni a že jsme obrázek nepoužili k vlastnímu obohacení. Říkali jsme si: co na tom, obrázek se mihne mezi květinami na jednom venkovském pohřbu, nikdo si nevšimne. Spolupachatelem se stal, nikoliv z vlastní vůle, brumovský fotograf Mirek Pinďák. Navedli jsme ho, ať zkusí stáhnout něco z internetu, a dali mu několik tipů. Vybral si jeden z nich, zalitoval, že internetový obrázek má asi o milion pixelů míň, než by bylo potřebné, ale slíbil, že to nějak upraví. Věřili jsme mu: však velcí malíři se taky dokázali vyjádřit jenom pár ťupkama. Příští den byl obrázek na velké desce na světě.

Když je teď po všem a já se dívám na mediální ohlas, zatrnulo mi: všude, ve všech reportážích z brumovského pohřbu ten obrázek je a vždycky na čelném místě. Bodejť: vždyť ztělesňuje toho, o němž je řeč! Znovu jsem tu fotku přes google vyhledal, abych zjistil, odkud pochází: shodou okolností z LN, rozhovor z 23. 8. 2008. Docela jsem si oddechnul. Fotograf: Ondřej Němec. Začetl jsem se do rozhovoru a najednou tam vidím černé na bílém: "Máte to mít, je to váš portrét," pravila redaktorka. Oddechnul jsem si podruhé: když je nějaký portrét můj, tak mi přece nikdo nemůže bránit, abych ho měl postavený u rakve, no ne?

Ale i tak se sluší fotografu Ondřeji Němcovi poděkovat a omluvit se, že jsme si fotku půjčili bez dovolení. Ona je totiž opravdu pěkná. To jsme si naplno uvědomili teprve s tím, jak jsme ji postupně poponášeli a putovala s námi celý den: ze smuteční síně do kostela, pak k hrobu, pak do restaurace a nakonec pozdě v noci, to už v užším kroužku, s námi zakončila pietní pijatiku na Královci. Tata tím zůstal dobře s nama a všecko poslouchal.

Na druhém místě chci za celou rodinu poděkovat Lidovým novinám, jak o tatovi krásně psaly a kolik místa mu v těchto dnech věnovaly. A když už jsem v tom: moc děkujeme všem, kdo se vydali na tu cestu do Brumova. Zvláštní rychlík vyjížděl z Prahy ráno už v 5:19, a přesto byl prý natřískaný. Dálnice se pod tím náporem dokonce ucpala. Děkujeme za účast i za věnce a květiny, jimiž jste tatu zahrnuli, opravdu.

A teď k samotnému pohřbu: vesnický pohřeb v Brumově se odvíjí podle zvykového práva. Umírá se dost často, takže se ví, co a jak má být. Zdeňa, náš zásadní přítel a zmocněnec v Brumově, nám vysvětlil krok po kroku, jak se věci budou dít. Měli jsme zajistit tři chlapy, kteří ponesou rakev; další tři byli z jeho rodiny. Silné chlapy: hřbitovem k hrobu se jde fest do kopce. Než se rakev zdvihne a odnáší z kostela, tak se s ní třikrát ťukne o zem: to proto prý, aby se zdůraznilo, že tam zemřelý má být jako doma. V přípravě se pamatuje i na nejmenší detaily. "Muzikantom kromě sjednaného honoráře se dává litr slivovice a hrobníkom litr bar jakej kořauky."

Nakonec všecko šlo, jak má být. Byl to krásný pohřeb. Byl to taky tatův zatím poslední etnografický počin, a všichni jsme si jej dobře užili. Díky.