L. Vaculík: O Petlici na zámku Švarcenberku

(VACULÍK, Ludvík. O Petlici zámku Švarcenberku. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 36-40)

"Tak jsem vám to pěkně zabalil, že mě to až mrzí," pravil podplukovník Noga. Těžký balík převázal konopným provázkem, z něhož ukroutil i jakési držadlo, abych ho snadněji unesl. Balík obsahoval asi čtyřicet svazků Petlice, které mi Matura-Martinovský vzal při domovní prohlídce pořádané v dubnu 1975 na počest Závěrečného aktu helsinské konference. Seznam odňatých věcí měl 86 položek a byl v něm mezi jiným i 2krát Seiferův Morový sloup, 6krát Skácelova Chyba broskví s Vaculkovými ilustracemi, 2krát Grušova Modlitba k Janince... Teď jsem to dostával nazpátky. Mezi vrácenými věcmi byla i položka č. 65: "útržek papíru obsahující seznam čs. spisovatelů tzv. Edice Petlice".

O dva roky později, při domovní prohlídce na počest Charty 77, mi zas vzali celý koš věcí a většinu potom vrátili, mezi nimi i položku č. 17: ,,2 listy - přehled o autorech edice". (Příloha č. 1) Vyložili jsme si to, já i moji přátele, příznivě: jako "judikát" potvrzující, že na našem "podnikání" není právní závady.

Život si většinou sám, bez plánů a předběžných idejí, umí vyrývat potřebné cesty. Co se vyvinulo ve významný kulturní podnik, začalo tím, že Ivan Klíma potřeboval opsat rukopis Malomocných, a aby mu to nepřišlo moc draho, nechal si udělat víc kopií a prodal je zájemcům. Těch se hned našlo víc, než nač stačily kopie. A mně právě vrátili ze Spisovatele Morčata, napodobil jsem tedy Klímu. Opisy měly formát A4 a byly spojeny zprvu jen kancelářsky. Mohly by z toho však být úhledné, vázané knížky, a mohla by z nich být edice…

Vymyslel jsem pro ni název: byl skryt ve formulce "Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu". Nikomu jsem to však neřekl, aby se mi nesmáli, zvláště Klíma. Na lepší, výstižnější název Petlice přišel jsem později. Prvním číslem edice učinil jsem ovšem svá Morčata. Byla pak opsána nejmíň desetkrát. Po celou dobu jsem si.dával pozor, aby se tu nedala najít nějaká spekulace a zisk: "prodával" jsem tedy kopie rukopisu autorům i dalším odběratelům za úhradu papíru, opisu a vazby. Odměna písařky byla vypočítána podle sazebníku platného v redakcích. A když byl výrobek výslovně označen jako rukopis, opatřený autorovým podpisem, myslel jsem, že se tomu nedá už nic vytknout. Nepovažoval jsem ho dokonce ani za žádný "samizdat", kteréžto slovo je mi protivné. Autorům jsem předkládal vyúčtování honoráře: za kolik si mohou své dílo koupit. (Příloha č. 2)

Toto podnikání mě velice bavilo. Jeho rozmach představoval jsem si tak, že do něho vtáhnu všecky významné autory. A že přes "výslovný zákaz" budou se opisy jejich děl šířit dál a dál do neznáma. Na exilová nakladatelství jsem nepomyslel, ani jsem o nich nic nevěděl.

Jenže já jsem skoro žádné významné autory neznal! Já jsem v letech 1967-1969 znal osobně moc málo spisovatelů tehdy slavných a vlivných, do jejichž "vládnoucí" skupiny mě povrchní třidiči zahrnují. Se svými dvěma knížečkami, a proslulejší víc jednou řečí a jedním delším článkem, cítil jsem se takovým mimoběžníkem: abstraktně jsem ke spisovatelstvu měl úctu, konkrétně však, jak jsem ten svět poznával, odrazoval mě spíš. Já tedy dodnes neznám Mňačka ani Lustiga, nekamarádil jsem se s Ptáčníkem ani Šotolou, neznal jsem Skácela ani Mikuláška, nepromluvil jsem víc než pár vět s Procházkou či Březovským, Trefulku a Uhdeho jsem rozeznával jen podle diametrálně odlišných figur, nebyl bych poznal na ulici ani na fotce Otčenáška a Řezáče, nechodil jsem tehdy ke Kohoutovi ani k Daňkovi, postavy jako Drda či Aškenázy jsem viděl jen zdálky, o Neffovi jsem myslel, že už je mrtvý a Olbracht ještě živý, o Pilařovi jsem věděl jenom, kde bych ho potkal, a o Jiřím Hájkovi, proč se mu nadává, Skálu a Závadu jsem určitě nikdy nepotkal, i když ano, protože jsem je neznal. Majerová-Glazarová na nějaké schůzi, to jsem ani neuměl rozlišit od sebe, o Křížovi a Kryštofkovi jsem dlouho myslel, že je to někdo jiný.

Tím méně jsem znal opoziční a potlačované spisovatele. Teprve cestami Petlice dostal jsem se blíž k Havlovi, Grušovi či Kabešovi. O Petlici jsem vůbec prvně mluvil se Seifertem, Patočkou a Černým, jenž mě až polekal, jak vážně ji bral. Petlice mě přivedla i do tak extrémně protilehlých světů, jako byl Třešňák a generál Sacher. Jednání o rukopise mě dovedlo k Peckovi i Kautmanovi, k Čivrnému i Bedřichu Fučíkovi, k Urbánkovi i Dvořákovi, k Topolovi i Landovskému, k profesorce Komárkové, dávněji, a nedávno k Radimu Paloušovi. - Já jsem ve svém předpetličním období neznal v Praze ani Nogu!

Obcházeje se svou agendou, musel jsem jednou vstoupit i na místa skoro neznámá, například do Slávie: a tam jsem natrefil Koláře, Hiršala, Pechara a Vladislava. V posledním jsem našel milou a povzbudivou konkurenci: Vladislav měl svůj vlastní ruční podnik, edici Kvart. Některé její tituly jsem dal opsat i v Petlici, například všechno od Koláře. Když jsem, s Vladislavovou účastí, sestavoval první celkový seznam děl "prezentovaných" Petlicí, shodli jsme se, že pro příští informaci a upozornění badatelům měla by do seznamu být zahrnuta i díla, jež nebyla opsána v Petlici. Vůbec, jak se tato činnost větvila, stávalo se nutným zaznamenat i díla, jež si rozepsali a rozšířili sami autoři. Proto se tu uvádí několikrát například Jiří Ruml, Sborníky Moravská čítanka, vydané v Brně, jsou tu uvedeny, aby na ně byl upozorněn příští literární historik. Nebylo v našich silách opsat všecko.

První a hlavní písařkou Petlice byla Zdena Erteltová, jež zrovna přišla o zaměstnání. Měla knihovnické vzdělání, chtěla si hned začít hrát na vědu: založila kartotéku, vedla bibliografii... bylo mi to trošku směšné, dnes bychom to potřebovali. Ale stejně to zmařila Bezpečnost, jak si nás začala všímat. V největším rozmachu psalo Petlici současně šest písařek. Vznikaly však pobočné  "manufaktury", jedna i v Brně. Nechtěl jsem o nich ani vědět, jen jsme si vyměňovali knihy. Abych měl přehled o práci, též o její kvalitě, přidělil jsem každé písařce jinou větičku do kopyrajtu, prozradím dnes jenom Bednářovou a Rektorisovou. Formulka "v.z.d.o.r:"' zůstala původní písařce. Začíná-li věta slovem "Autor", opisoval si rukopis autor sám. Za veliký amatérský výkon, profesionálně však dokonalý, považuju Hanzelkův opis díla Ceylon, ráj bez andělů (č. 48); také Zikmunda jsem poznal až při té. příležitosti. Upozorňuju, že identifikační věty nelze už brát spolehlivě: z původních opisů si totiž potom opisoval, co kdo chtěl, i s tou větičkou.

Největší výkon, kromě Z.E., podala Otka Bednářová. Ta odevzdávala své opisy i svázané! Myslím, že její pronásledování pak bylo pomstou za Petlici. Neznám podrobněji případ Jiřího Gruntoráda, ale i on pykal nejvíc za to, že měl svou vlastní "manufakturu" Petlice. Útok na Petlici nešel přes autory, ale přes písařky, vazače, organizátory. Tak byla paní Šinoglová ze Znojma odsouzena za opisování Trefulky a Vaculíka, jichž si však soud nevšiml. Zdena Erteltová by měla najít čas a formu, jak napsat o své zkušenosti. Jednou jsem dostal upozornění, že knihárny Tomos mají kamsi hlásit zakázky psané na stroji. Abych to hned vyzkoušel, dal jsem tam tenší knížky, bylo to něco od Kantůrkové; byly zabaveny. V úkrytech se mi začaly hromadit opisy. Edice Kvart se usmívala: Vladislav si ji vázal sám a vlídně mě to chtěl naučit. Jenže jeho měsíční výroba a moje! Nezávislou výrobní cestu si našla i nová Edice Expedice, jejíž pan řiditel Václav si usnadnil úkol i tím, že místo autorů podpisoval knihy sám. Vznikaly všelijaké elitní, bibliofilské edice, kde se knížka sama stávala dílkem, ty si ze všeho, co kolovalo, vybíraly bonbónky.

Na Petlici zůstávala všední služba a nutnost: už nečitelným rukopisem se podepsal na své knize Žil jsem s miliardářem Edvard Valenta. Při tom jsme se, s Jiřím Grušou, dověděli, že má ještě jeden, poslední rukopis: dokončený? Paní Valentová mi román Žít ještě jednou dala přečíst. Kdo ho měl posoudit? Jaké je to dílo? Určitě dost zajímavé na to, aby příští nakladatel a kritik o něm rozhodl; bylo tedy třeba pojistit jeho existenci a upozornit na ni. Vyšel v Petlici s ediční poznámkou a s úryvky dopisů, v nichž autor o své práci hned pochybuje a pak jí zas věří. Index udělal chybu, že román vydal bez těchto doplňků a vystavil autora i sebe zbytečné kritice. Potřeba zachovat pamět i památku vedla nás k autorovi jako Vilém Sacher (Krvavé velikonoce, č. 114) nebo pražský pekař Antonín Vais (Zrození a pád jednoho vykořisťovatele, č. 320). Proto je v seznamu i Kronika mého života (č. 242) od brněnského starosty Podsedníka,  kterou jsme nestačili opsat, takže existuje jen u toho, kdo ji má v Brně. Věra Hájková-Duxová (č. 350) psala své vzpomínky jen pro své děti; ale její suše informativní styl, jímž mluví o tak zpráskaném námětu, jako je válka a koncentráky, mě chytl, a je to jeden z neopomenutelných pramenů pro studium té doby.

A najednou se začalo o Petlici mluvit i venku. Dostal jsem do ruky knížku ze Sixty-eight Publishers se znáčkem Petlice. Znáček byl otiskem mé novoročenky, jakou jsem dva či tři roky posílal autorům Petlice s přáním, aby už příští rok byl klíčkem k visacímu zámku. (Příloha č. 3) Toto moje přání se splnilo nejprv na Šotolovi, jemuž za jakýsi ústupek otevřelo se nakladatelství. Další byl Holub, Hrabal, Seifert... Já jsem se k těm ústupkům stavěl - nijak. Jaksi musela přijít změna! Účelem Petlice bylo právě probořit mlčení. Úřady odvracely autory od účasti v Petlici mlhavými sliby s pohrůžkami, například Hamšíka a Ptáčníka. Když jsem byl požádat o rukopis Branalda, řekl mi, že jedná o jeho vydání někde, a rukopis potom dost brzo vyšel. Když se díla z Petlice začala objevovat v zahraničí, všimli si toho nejen ostatní autoři, ale hlavně Bezpečnost. Její chování se zhoršovalo. Kteréhosi podzimu, nevím či 1975, či 76, položili přede mne tři možnosti: odejdu do zahraničí, nebo nechám Petlice, nebo... Poslední, velice sprostou možnost splnili v lednu 1977. O tom mě čeká ještě psát. Celá léta jsem slýchal: nechejte Petlice, a můžete si psát, co chcete. V té době jsem své účetnictví choval v podobě motáků ve škvíře zdi pod okenní deskou. (Příloha č. 4)

Zatím však sama Petlice tlačila mě opačným směrem: chtěla víc a víc. Brala mi všechen čas, a neměl jsem peníze. Nestačil jsem ani číst cizí rukopisy a přetahovat knížky. A nemyslete, že je tak moc spisovatelů, co jsou ochotni sáhnout pečlivou tužkou na kolegův rukopis, opravit překlepy, přemístit čárky. Pořád bylo několik titulů v opise, ve vazbě, v taškách připravených k úprku. Byly v tom už i dost velké peníze: odběratelé si zajišťovali knihy tím, že mi dávali dopředu i tisíce; ty rotovaly v materiálu a práci. Dělat bylo co jak v nějakém nakladatelství: fotografický doprovod, ilustrace, zvláštní vazba, a když byl vyřazen Tomos, lepit knížky do tapety. Rukopisy nikdo neredigoval, až výjimky, dokonce ani autorovi se nechtělo korigovat druhý či třetí opis. Jenom Gruša rukopisy, které získal a donesl, také upravoval a vypravil: například Pištoru, ale i generála Sachera. Sergej Machonin přinášel v té době tituly zredigované a vypravené. A Jan Vladislav. Jednou jsem jednomu autorovi přinesl balík jeho opisů a požádal ho, aby si je sám odnesl do vazárny. Podivil se: "Proč já?" To mi dalo vědět, jak blbá je moje situace: oni si myslí, že mě někdo za to platí.

Jednou mi došla zpráva, že na zasedání jakési Mezinárodní unie nakladatelů se mluvilo o Petlici a že jsem dostal cenu 10 000 marek. Následoval výslech, ihned: "Takže vy vedete nakladatelství!" Kdežto peníze dlouho vázly. Hájil jsem se, že za nic nemůžu, a té Unii jsem napsal, jak mě to těší, ale co je Petlice: nikoli nakladatelství, nýbrž obranná aktivita umlčovaných autorů. Ukázalo se, že zpráva byla mylná, není žádná cena.

Asi v roce 1979, už to nevím, dostala Petlice opravdu cenu Jana Palacha. Lekl jsem se důsledků, i se zaradoval. V první minutě mi napadlo, že je to pro mne. S každou další minutou jsem si uvědomoval, že tak to jistě míněno není. Rozdělil jsem 120 000 Kčs, po poradě se dvěma lidmi, na tři díly: jeden jsem poslal do Brna, druhý jsem dal muži, jenž víc než já vědělo ostatní, mimopetliční ediční činnosti; v té době už existovala různá periodika a sborníky z oboru dějin, práva, politické ekonomie... Ze zbylé třetiny jsme toho roku mohli udělit cenu Edice Petlice. Deset tisíc jsem dal jednomu mladšímu člověku, literárně a organizačně činnému, který je moc potřeboval. Pět tisíc přišlo na "fond psacích strojů": protože některým písařkám jsme museli koupit nový stroj; několik je jich dosud v archívu ministerstva vnitra. Dále jsem si uhradil provozní manko, jež mi po čase i při mé směšné důslednosti muselo vzniknout ztrátami knih, poruchami pošty, policejními zásahy, chybami evidence. Několik tisíc mi zbylo, a jsem rád, že konečně mám příležitost veřejně ty peníze "vyúčtovat". Až teď si uvědomuju: pamatoval jsem nějakou stovkou na písařky? Bojím se.

Asi v tom roce 1979 začal jsem živnost v té podobě balit. S přáteli jsme projednali a rozhlásili, že Petlice trvá dál, její tíha se však postupně přenese na autory, budou-li mít zájem. Zůstane však centrální přehled: kdo chce, aby byl uveden v Petlici, odevzdá evidenční exempláře. Proto od čísla 200 počet titulů připadajících na rok klesá. Neznamená to, že bylo napsáno míň děl, my však už nevíme o každém. Ale neznamená to ani, že bychom vzali na vědomí dílo, jež nemá literární či informační cenu.

Čím tedy byla a je Petlice? Byla od začátku míněna jako zařízení, jež pomáhá uchovat ruko- .

pisy, pojistit či rozmnožit jejich existenci. Informuje zájemce, zvláště odborné, o tom, co píší známí autoři, či jací noví se tlačí nad obzor. Tím se Petlice lišila např. od Kvartu či Edice Expedice, jež - jak jsem to chápal- chtěly náhradně obsluhovat jistý okruh lidí a měly i svou "ediční politiku". Edice Petlice zakládala prameny pro příští studium naší doby, nejen tedy literatury. Shromažďuje materiál pro příští literární kritiky a historiky a pro opravdickou ediční činnost, za lepších poměrů. Hlavně však, myslím, Petlice dávala autorům pobídku i termín, s jistou možností konfrontace, s kritikou a čtenářstvem. Netušil jsem však to možná nejúčinnější: že bude autory ohlašovat i ven, zahraničním nakladatelům českým i cizím, prostírat před nimi zdejší nabídku. Zaslechl jsem, že tato položka má být námětem zvláštní studie či zprávy: průnik české a slovenské literatury do zahraničí.- Říkám české a slovenské, ale ta slovenská nás tolik nepotřebovala, asi. To také ať prozkoumá někdo povolaný.

Dokumentační středisko, jak vidím, nemá ve sbírce všecky tituly obsažené v seznamu Petlice. V tom mu můžou pomoci už jen autoři. Ani já jsem je nikdy neměl všecky. Chybějící jsou v archívu ministerstva vnitra. Jednou určitě dojde k příznivému sloučení obou sbírek. Když odtud odjížděl Jiří Lederer, vytrvalý odběratel Petlice, nechal mi tu deset tisíc, abych mu knihy posílal. Jak? Většinu z nich nedostal, i když jsem je odevzdával na domluvenou adresu. Nespotřebované dva tisíce vešly do "provozního fondu". Dneska dělám pro Petlici jen to, co se mi chce, co můžu, k čemu mám osobnější vztah nebo o co by se jinak neměl kdo postarat. vývoj leží na autorech.

Při poslední domovní prohlídce mi vzali všecko, co bylo psáno na stroji, kromě Seifertova Morového sloupu s Bauchovými grafikami. Říkám té knížce "krásná kurvička", začal jsem o ní psát, ten nadpis je zaujal, nedopsal jsem to pak už. Krásnou kurvičku sebere každá šťára, ale zas ji musí pustit a ona jde mezi lidi. Založil jsem jí proto spis (příloha č. 5), a ten mi ji tentokrát zachránil: když vyšetřovatel vzal knihu do ruky, otevřel desky a přečetl si moje zápisy, zamručel jenom a knihu nerad vrátil.

Po jakési době konalo se soudní řízení o odňatých věcech: zda mi je vrátí, či propadnou státu. Takové řízení má se konat vždy, ale většinou se nekoná, věci leží kdesi už patnáct let, s porušením zákona, zas. Na jednání jsem se prachsakra důkladně připravil. Některých věcí jsem se rovnou zřekl. Jiné jsem považoval nesporně za nezabavitelné, o zbytku jsem si připravil podrobnou řeč, výklad, agitaci, školení, citový nátlak na porotce. Mezi knihy nesporně dle zákona nezabavitelné patřil i stroj opis Seifertova Deštníku z Piccadilly: přinesl jsem si k soudu jeho čerstvé knižní vydání! Na místě prokurátora seděla... no, ženská osoba, kterou by jiný, neopatrný, nazval ošklivou babou. Během jednání, jež ji vůbec nezajímalo, si asi desetkrát před zrcátkem osahávala své podřadné vlasy, a když jsem proti ní zvedl výtisk Deštníku z Piccadilly, řekla asi toto: Co je vytištěno, je nezávadné, toto však je psáno na stroji. Nevrátili mi ani ty uvozovky na konci. A Nejvyšší soud jim to tak potvrdil. Místo kletby přísloví: Cuius regio, eius stupiditas.