M. M. Šimečka: Být náčelníkem

Martin M. Šimečka

(Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30,  s. 7.)

Přátelství mužů, jak já jsem je znal z té doby coby mladík, se už dnes nepěstují. Přátelství se totiž musí pěstovat, a na to dnes není buď dost času, nebo dost mužů.

V mé hlavě žijí jiní lidé - i já sám - v obrazech. Sebe si ještě stále setrvačně představuji jako mladíka běžícího lesem. Ludvíka Vaculíka zase jako zemitého muže s hladkou opálenou kůží a velkým pevným břichem, jak se noří do rybníku. Mně ještě nebylo ani třicet a jemu už šedesát. Tehdy jsem si říkal, že až budu tak starý jako on, také se odvážím do vody i v chladném létě.

Chybí mi už jen jedenáct let do jeho tehdejší šedesátky, a přesto mi dnes Ludvík připadá mladší, než byl tehdy. Ale to je proto, že žije v mé hlavě. On za to nemůže, já mu jeho úžasný věk brát nechci.

Další Ludvíkův obraz ve mně: odchází spát. To se občas stalo na setkání zakázaných spisovatelů v osmdesátých letech, které kdybych býval nezažil, byl bych dnes někdo zcela jiný.

Ludvík byl náčelník tlupy, aniž o tuto funkci usiloval. Sedělo nás snad dvacet namačkaných v chatce na brněnské přehradě, poslouchal jsem napjatě, co si spisovatelé povídají, abych si z toho vzal to nejdůležitější pro svůj život, a najednou Ludvík vstal a řekl: "Já du spat."

Nebyla ještě ani půlnoc a náčelník nás opouštěl. Nemohl jsem mu to odpustit. Dává najevo, že ty řeči nestojí za nic, že všechno je marnost, že je z nás otráven! Jak může tak potupit naše obcování, jak tomu říkal Dominik Tatarka?

Dávno jsem Ludvíkovi odpustil. Být náčelníkem je těžký celoživotní úděl a člověk si musí rozložit síly, zejména když ho trápí arytmie.

A taky ho vidím, jak stojí ve velké místnosti usedlosti u Josefa nad ohrádkou s malým Jožinem. Vůně Josefových koní prorazila až sem, včetně much. Eda Kriseová stála vedle Ludvíka a na tvář ji usedl motýl. Jožin spal. Přesto jsem si řekl, že já v šedesátce děcko mít nebudu. To si může dovolit jen náčelník.

Ludvík si vybral za své přátele muže, které jsem měl nejraději ze všech. Pravda, s Josefem jsem se viděl jen několikrát, ale zůstaly ve mně jeho oči a také zadek jeho koně, jak přede mnou cvalem pádí do kopce.

Tatarka byl v Ludvíkově tlupě šamanem, jenž očarovával muže i ženy. Ale šamani, byť zdánlivě všemocní, protože vševědoucí, také potřebují porozumění a péči. Nikdo tak dobře nerozuměl Tatarkovi jako Ludvík.

Můj otec, přestože mladší, byl Ludvíkův starší přítel. Byl v jeho tlupě stařešinou. Říkal mi, že on to byl, kdo Ludvíkovi řekl, ať napíše Český snář a nechá na čas plavat Cestu na Praděd. Je to pravda, Ludvíku?

Přátelství mužů, jak já jsem je znal z té doby coby mladík, se už dnes nepěstují. Přátelství se totiž musí pěstovat, a na to dnes není buď dost času, nebo dost mužů.

Ludvík jako náčelník ví, že pěstovat se musí vše, neboť jinak to zaroste plevelem. Nejen zahrada, přátelství s muži či vztahy k ženám, ale vše. Od lidové písně až po společenské poměry.

Když byla ohrožena literatura, pěstoval ji na úkor vlastního psaní. Dnes píše, aby pěstoval náš jazyk a schopnost rozeznat, co je správné.

V mé hlavě žije ještě jeden Ludvík, kromě toho muže, co se noří do rybníku. Vynořuje se v paměti jako plynoucí text, který čtu s úžasem nad jeho rytmem a energií. Rozkoš ze čtení vět je fyzická, koupu se v jeho češtině jako on v tom rybníku.

Když otec přinesl domů, Ludvíkův rukopis Českého snáře, byt ztichl. Rozlezli jsme se do pokojů a mlčky si posouvali přečtené stránky. Celou noc a další den. Byl jsem sice rodiči od dětství vychováván ke čtení, ale až z Českého snáře jsem pochopil, čím může literatura být.

A moje prudérní matka, která otci žárlivě vyčítala Ludvíkovy ženy, řekla: "Odpouštím mu." Ludvíku, není pro mne silnějšího důkazu Vaší velikosti. Buďte zdráv.