Matěj Matela

Matěj Matela

Sekyra, říjen, husle...

Není, myslím, vůbec jednoduché napsat zamyšlení tohoto typu, jakousi úvahu, přání, aby text neobsahoval ani náznak, ani špetku patosu. Aby pisatel nesklouznul k typickým frázím nepřiměřeně velebícím oslavence a aby to vůbec mělo nějaký smysl (ani by nemusel být „vyšší”, stačí obyčejný smysl). Copak, psal-li bych přání někomu jinému, vem to čert! Ale postavit tyto mé amatérské literární snahy před oči člověku, který mě v této oblasti ovlivnil více než kdo jiný? Skoro drzost… Tož do toho.

Člověk si za svůj život vytvoří jakýsi světonázor, obvykle složený z ohromného množství názorů a pohledů různých lidí, ať už ze svého okolí, rodiny, apod. Anebo se člověk jaksi spřátelí s určitými postoji veřejně známých osobností. S názory pana Ludvíka Vaculíka se „přátelím” více jak deset let a pořád si máme co říct. Jsou totiž neotřelé, nepodbízivé, někdo by řekl „proti proudu”, ale já bych je definoval jako jednoduše „správné”. Nejsou světové (to je označení hrozně neosobní a z oněch světových názorů nikdy nic dobrého není), myšlení pana Vaculíka sídlí na vyšší příčce – jsou především lidské… ovšem v tom pravém slova smyslu.

Teď by se čekalo, že začnu vyjmenovávat oblasti, kde oslavenec vyniká, v čem je slavný. Dělat to určitě nemíním, učinily tak stovky přede mnou a přijde jich jistě ještě fůra, daleko kompetentnějších a fundovanějších lidí (až na výjimky). My všichni víme, proč pan Vaculík nějakým způsobem figuruje v našich životech, ať už se jedná o pondělní nedočkavost na úterní Lidové noviny nebo o jedinečné pocity z četby prózy. Já si na něj kupříkladu vzpomenu vždy, když sekám dřevo či trávu, když poslouchám anebo hraju moravské lidovky, když vidím nějakou nesprávnost v životě („Co by na to řek’ Vaculík”, pomyslím si v takových okamžicích), jeho knihy mi – nevím proč – evokují čas podzimu: a to je velká část mého času, přičtu-li k těmto ještě další a další. Každý zde má k němu vyvinutý zvláštní osobní vztah, který je písmem i slovem jednoduše nepřenositelný, jako zde můj, všichni víte, o čem mluvím. Máme ho prostě rádi.

Pane Vaculíku, dosud jsem používal třetí osoby, dovolte, abych ke konci přešel k druhé. Za svou osobu Vám ještě jednou gratuluju a přeju vše nejlepší k osmdesátým pátým narozeninám. Ovšem zejména poděkujte paní Jankové, za to, že mě doslova dokopala (někdy je to třeba), abych sedl a něčím Vám zde do sborníku také přispěl. Tož jsem tu něco napsal a doufám, že to není až zas tak špatné.

                                                                                                                                                   Matěj Matela