Srpnový rok
Srpnový rok. Fejetony z let 1988 - 1989
(Ludvík Vaculík: Srpnový rok. Praha, Mladá fronta 1990. 122 s.)
Vyvinul jsem si v posledních patnácti letech třístránkový volný žánr označovaný za fejeton. Tři stránky - to je nejvyšší snesitelná délka textu, o němž si přejeme, aby si ho lidi dál opisovali. Pravidelně měsíčně jsem je psal sedm let, tedy od doby, kdy jsme si "my hoši, co spolu mluvíme", a bylo nás víc než pět, založili měsíčník Obsah. Ten vycházel napřed v jedenácti, nakonec ve třiatřiceti exemplářích. Vypravovali jsem ho ovšem ven, jako nabídkový balík prací pro zahraniční časopisy a nakladatelství. Vycházely s poznámkou "bez vědomí autora" - takový fígl. Výslechů nás však neuchránil. Témata mých "slohových prací" byla zdánlivě rozličná, za všemi ale strašilo pořád jedno: vláda, vládní kruhy, režim, poměry, oni... Jak se režim zostřoval či jak polevoval, mluvil jsem zahaleněji či otevřeněji. Nakonec mě však ta monotonie věci unavila a tak jsem se znechutil sám sobě, že jsem se rozhodl: hotovo, už to nedělám! To bylo v prosinci 1987, jenže vtom jsem si uvědomil, že příští rok je jubilejní, srpnový. Zrovna teď nemůžeš přestat, co by si lidé řekli, a co by si pomysleli oni, vláda a její estébáci?
Fejetony z období 1981 - 1987 vyšly, po Petlici, v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod názvem Jaro je tady. Teď je tu míní vydat Mladá fronta. Tato knížka zahrnuje jen ty mé "slohové práce", jimiž jsem si zostřil výročí přátelské okupace. Je to zápis o vzrůstajícím barometrickém tlaku toho "srpnového roku". V témže roce vznikly Lidové noviny, odvetný příspěvek novinářů k větší slávě jubilea. Redakce těchto novin na mně také vynucovala články. Měly mít čtyřicet řádků a byly určeny do rubriky Poslední slovo. Kromě přesného rozměru diktoval se mi vlastně i obsah: poslední slovo k něčemu aktuálnímu. Kromě příspěvků do Obsahu a několika nesouvisejících příležitostných a účelových textů k jiným příležitostem jsou tu tedy i ta "poslední slova", jež dávají věcněji zprávu o vyvíjejících se poměrech. Povšimněte si, co to s člověkem udělá, jak to sevře jeho osobnost, když si nechá vnutit odpovědnost: maje v čemsi poslední slovo, nemohl jsem tak povolovat svým náladám a své chuti, psal jsem více "služebně". Ten rozdíl mezi volným fejetonem a tímto "posledním slovem" je dobře zvát ve fejetonu Šance pro všecky milióny, psaném pro Obsah.
Je tu i text nadepsaný Komunismus je bití, který jsem také psal pro Lidové noviny. Ty se ho však neodvážily otisknout a já jsem jejich důvody uznal, protože jsem je cítil už při psaní. Noviny zápasily o každý měsíc své existence. Můj článeček dal by záminku k přepadu redakce a možná i k zavření lidí, přičemž mne by lstivě nechali na svobodě; to se dělalo, že byly písařky stíhány za opisování textů, jejichž autoři o tom třeba ani nevěděli. Dal jsem tedy Komunismus je bití do oběhu sám. Vyšel v několika novinách v zahraničí, vysílala ho Svobodná Evropa.
Co jsem čekal, přišlo: V náčelnické pracovně obvodu VB v Praze 7 čekal mě vyschlý strohý starší muž jménem Gregor, tuším plukovník. Za bočním stolem seděla u psacího stroje žena. Do vzdálenějšího kouta místnosti dali mi šikmo židli, abych si sedl; museli nějak vyjádřit naši vzájemnou odpornost si. Vsedě jsem vyslechl posudek na svou činnost, pak mi poručili vstát a plukovník mi přečetl výstrahu. Výstraha, tato byla třetí, je vždycky výborná věc, znamená odklad zavření. Pozorně jsem ji vyslechl, jako vždy. Potom jsem měl námitky a potom plukovník diktoval zápis. Odporoval jsem mu a trval na svých formulacích. Plukovník některé neochotně připouštěl a písařka je s posměšným výrazem tváře zapisovala. Tu písařku jsem znal: je to neženská osoba ženského pohlaví, známá v našich podvratných kruzích svou cynickou blbostí: jednou připoutala Evu Kantůrkovou k topení. Ta teď, když jsem opravoval plukovníkovy formulace, kývla ke mně výsměšně bradou a řekla k svému soudruhovi: "Pán formuluje!" Hledal jsem nejurážlivější odpověď a našel jen tuto: "A paní píše!" Ledový chlad vanul z plukovníka, nenávist chvěla psacím strojem.
A potom jsem udělal chybu, na niž jsem přišel až venku na ulici a nadával si za ni oslů. Když mě vyzvali, abych z trestného kouta přistoupil k jejich stolu a podepsal protokol i výstrahu, šel jsem. Měl jsem, kéž by mi to bylo napadlo, mel jsem říct: "Doneste mi to do mého rudého koutku!"
Obě jednající strany drtily v zubech kletby, ale žádná z nich netušila, jak brzo přijdou drtivé události.
Ludvík Vaculík 21. 12. 1989
Obsah
DOSLOV
SRPNOVÝ ROK (psáno pro Obsah)
Srpnový leden
Srpnový únor
Jaro je tady
Srpnový apríl
Srpnový máj
Srpnový červen
Srpnový červenec
Srpnový den
Srpnové září
Šance pro všecky milióny (srpnový říjen)
Srpnový listopad
Srpnový prosinec
PŘÍLEŽITOSTNÉ TEXTY
Moje Evropa
Čí je svět?
Chvála cenzora
U nás na Moravě
Pod diktaturou lidu
První nový Čechoslovák
Jaro je tady
Srpnový den
Zpráva o kavárně Slavia
Člověk před lidmi
POSLEDNÍ SLOVO (psáno pro Lidové noviny)
Umlčte je!
Kdo a proč?
Jaká hra
Poslední slovo?
Hodně se to zlepšilo
Komunismus je bití
Vzdejte se, nic se vám nestane!
Poučení z krize
Zatykač
Poslední slovo