Vladimír Karfík: Život, práce a imaginace

Vladimír Karfík

(Literární noviny, 11. 6. 2015, s. 17)

Na začátku své spisovatelské dráhy se Ludvík Vaculík snažil románovou formou zachytit a vyjádřit dramatičnost svého stálého střetu, v němž stála nesmlouvavá osobní morálka proti pokřivenému společenskému dění. Ve všech následujících knihách vystupuje jako neskrývaný aktér sám autor. 

Byl Ludvík Vaculík novinář anebo spisovatel? Pozornost se dnes upíná zejména k jeho fejetonům a publicistice, jež v šedesátých letech otřásla základy tehdejšího režimu. Fejeton, který nepřetržitě co týden Vaculík publikuje už čtvrt století, vyvolává dojem, že je především novinář. Jeho dráha fejetonisty se však datuje teprve od chvíle, kdy jako jeden z prvních českých spisovatelů nemohl po roce 1969 publikovat. Filmové a televizní noviny tehdy Vaculíkovi poskytly stálý podčárník, samozřejmě bez uvedení autora, podepsaný provokativní šifrou ffl1. Fejetony to byly výtečné, a jen analfabet by nepoznal, že jde o dílo slovesného tvůrce, zasvěcenější rozeznali i osobitý jazyk.

V sedmdesátých letech se Pavel Kohout s Ludvíkem Vaculíkem domluvili, že je zapotřebí udržovat autorskou aktivitu, a vždy jeden ze skupiny autorů, kteří neměli možnost tisknout, se budou pravidelně střídat aspoň v psaní a rozšiřování fejetonů. Vytrval jenom Vaculík a po celou dobu do konce roku 1989 kromě vlastní tvorby psal soustavně každý měsíc svůj fejeton pro pozdější strojopisný sborník Obsah. Dalo by se tedy říci, že nepříznivým poměrům vděčíme za velkého soudobého autora, který dokázal navázat na velkou nerudovskou tradici, vyrovnat se s ní jak pozorovací schopností, tak slovesným uměním i vtipem, a samozřejmě také vytrvalostí a pílí.

První reakce na Vaculíkův odchod mohly by svědčit pro domněnku, že Ludvík Vaculík byl především novinář. Léta sleduji jeho publicistické působení, a vždy za ním vidím především práci spisovatele. Až na několik významných výjimek (např. projev na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu roku 1967, o rok později provolání Dva tisíce slov), kdy s osobním ručením přijal úkol vyslovit nespokojenost s obecným stavem věcí za společnost je celé jeho dílo, publicistické i beletristické zmáháním "vlastního života vypravěče"; v něm podává sumu svého života.

Jestli na začátku své spisovatelské dráhy se Vaculík snažil románovou formou zachytit a vyjádřit dramatičnost svého stálého střetu, v němž stála nesmlouvavá osobní morálka proti pokřivenému společenskému dění (Rušný dům, Sekyra, Morčata), pak ve všech následujících knihách vystupuje jako neskrývaný aktér sám autor. Svědčí o tom i bezmála půlstoletí práce fejetonisty. Novinářskou publicistiku překračuje bohatě individualizovaným jazykem, ten se až rafinovaně proměňuje podle témat, figur i autorských sdělení, nikdy však neztratí osobitou autorskou syntax. Může se zdát, že fejetony jsou příliš vázané na vnější svět, že jsou příliš samostatně komponované, uzavřené a navzájem izolované časem. Možná jsou tím izolovanější, čím větší jim autor věnuje formální a jazykovou péči a vytváří cizelovaný literární útvar. Shrnuty však do knižní podoby vyvracejí tuto pochybnost, neboť jsou čteny jako celek, a v něm se vyjevuje jejich souvislost, jež je dána osobnostním autorovým vkladem s autorovou intencí.

S vědomím velkých románů Ludvíka Vaculíka, Sekyry a Morčat, teprve Český snář obnažuje základy jeho přístupu k tvorbě. Autenticita, jež se stala požadavkem literatury zhruba od čtyřicátých let, rehabilitovala deník jako svébytný literární útvar. Vaculík se k deníku přihlásil Českým snářem, v němž učinil dny svého života v jednom roce nejenom obsahem, ale i kompoziční osou knihy. Ještě zřetelněji se Vaculíkova tvůrčí metoda vyjevila poté, když začal vydávat své juvenilie, školní deníky a zápisky z let učňovských, jejichž intence nebyla literární, a literaturou se staly teprve knižním vydáním. Jsou však předobrazem pozdějšího Vaculíkova díla. Český snář je dílo zcela originální, využívá všeho, co si autor od svých žákovských deníků osvojil, i zkušenost s psaním fejetonů se v něm projevila, a přece je dílem zcela originálním a novým. Před autorem totiž stálo volní rozhodnutí: rok života, o němž se rozhodl vydat literární svědectví.

Soukromý deník běžně vzniká bez větších kompozičních zásahů, autor nemá problém s konzistencí záznamů ani s konečným tvarem - pokud se nerozhodne pro knižní vydání, ale i tehdy jde zpravidla o slovesnou úpravu. Deník vlastně nebývá uzavřen, a pokud je některý zápis poslední, pak je to z příčin, jež nevyplývají z textu, ale z vnějších okolností, z rozhodnutí, kdy jej autor ukončí.

Záměr deníkových zápisů, z nichž Vaculík vytvářel Český snář, vycházel sice z autentických denních záznamů, ale od počátku byl zamýšlen jako román. Vzniklo tu napětí mezi autentičností a literární stylizací. U deníku, který je koncipován jako autentický, je vazba autor-text samozřejmá. Román však vyžaduje vnitřní stavbu, jež ho drží pohromadě, a k tomu nestačí gesto sebeupřímnějšího vypravěče. Záznamy musí být vedeny s představou budoucí kompozice díla, a k tomu nestačí pouhé stylistické zásahy před knižním vydáním. Vztah autor-text tedy Vaculík obrací. Deníkové záznamy přestávají být v průběhu psaní knihy přímou, bezprostřední reflexí, ale pronikají do života a stávají se jeho součástí. Prací na Českém snáři vstoupila kniha do života autora a usazena v jeho smyslech začala spoluurčovat rok básníkova života. Došlo k mimořádnému efektu, který pak Vaculíkovu tvorbu charakterizuje: zatímco autor píše knihu, ona píše jeho osud: "Já si svůj osud dopředu asi píšu." Při psaní Českého snáře si autor s pohledem na vše, co předtím napsal, uvědomuje sepětí tvorby s osudem: "Všecko se splnilo, došlo na má nejhorší tušení, zatímco mé hojivé naděje neměly v ničem pravdu. Nejenom všechny úspěchy, ale i všechny nezdary, poklesky i pády jsem si jakoby předepsal do partitury a potom je odehrával." 

Toto je nerv celého díla Ludvíka Vaculíka, jež se v sobotu 6. června uzavřelo: bytostné sepětí imaginace, práce a života, tak jedinečné.