Devět agentů mezi námi

Radek Schovánek

(Lidové noviny, 9. ledna 2007, roč. 20, č. 7, s. I)

Museli si na to zvyknout. Na neustálý dohled, šikanování. Řeč je samozřejmě o chartistech a jejich protivnících - agentech komunistické bezpečnosti. Komunisté dělali všechno možné, aby opozici zničili. A pomáhala jim k tomu i hrstka lidí uvnitř Charty 77 samé.

Agenturní síť Státní bezpečnosti představovala jeden z důležitých článků k zjišťování nálad obyvatelstva a ovládání společnosti. Komunističtí vládcové si o svobodě slova v Československu nedělali žádné iluze. Ostatně, už od padesátých let připravovala Státní bezpečnost „průzkumy veřejného mínění“ - plošným čtením mnoha tisíc soukromých dopisů. Výsledky těchto „průzkumů“ byly pravidelně odesílány na Ústřední výbor Komunistické strany Československa.

Podle informací, které Státní bezpečnost získala koncem roku 1976, se zdálo, že začátek nového roku 1977 nepřinese žádnou důležitou změnu. Společnost byla již sedmým rokem „normalizována“, tisíce lidí byly pro své názory zbaveny zaměstnání, veškerá média kontroloval Federální úřad pro tisk a informace a knihy zakázaných spisovatelů dávno pozřela „jáma pamětnice“.

Státní bezpečnost monitorovala dění doslova na každém kroku - její agenti pronikli do všech organizací, spolků i neformálních seskupení. Udání agenta Jana Obrdy z poloviny roku 1976, že se spisovatelé u Václava Havla na jeho víkendové chalupě domlouvali na jakési petici, považovali pracovníci aparátu za běžnou informaci. Od roku 1969 se objevilo mnoho různých dopisů a výzev a jen některé byly pro režim alespoň nepříjemné, a to tehdy, pokud byly publikovány v zahraničí...

Z jasného nebe přesto uhodilo. Několik dní před koncem roku 1976 informoval agent Jiří Kořínek svého řídícího důstojníka o probíhajícím sbíraní podpisů pod petici za dodržování lidských práv. Na jeho doporučení ji tento příslušník StB podepsal. Organizátoři petice si ale byli jisti, že při oslovení stovek lidí musí někdo Státní bezpečnost informovat. Proto se způsob, jakým byly podpisy sbírány, i doba, ve které celá akce proběhla, brzy ukázaly jako geniální.

O co tedy šlo? Každý signatář dostal přečíst text petice a na čistý papír formátu A5 potvrdil, že souhlasí s prohlášením Charty 77, a uvedl svoji adresu. Text mu měl být zaslán současně s odesláním petice komunistickému vedení státu. Tím se stalo, že ani jeden z pěti agentů StB, kteří úvodní prohlášení v první vlně signatářů podepsali, nebyl schopen text předat. Mezi prvními signatáři je rovněž agent KGB, ani ten však text petice nezískal. A navíc se dá předpokládat laxní reakce řídících důstojníků uprostřed vánočních svátků. „Zastavte se po Novém roce a přineste mi zprávu.“

Jenže po Novém roce bylo pozdě. Nikdo z uvedené pětice donašečů - Egon Čierný, Josef Hodic, Václav Hyndrák, Jiří Kořínek ani Vladimír Škutina nezískal informace, na základě kterých by mohla státní moc zveřejnění petice zabránit.

Nejpodrobnější údaje přineslo vyhodnocení prostorových odposlechů z bytů Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka, ale i zde měla věc malý háček. Prostorový odposlech, na rozdíl od telefonního, je pro získávání informací časově velmi náročný, je třeba přeposlechout hodiny záznamů a pořídit výpis relevantních částí. Tím vzniká časová prodleva a získané informace již nemusí být použitelné - například plánovaná schůzka už proběhla nebo cizinec stačil vycestovat do zahraničí. Nejedna soudružka estébačka si takto na mateřské dovolené přivydělávala poslechem pásků nahraných v disidentských bytech.

Ihned po zveřejnění Charty 77 v západních médiích (6. a 7. ledna) rozpoutal režim nenávistnou kampaň proti signatářům. Následovala vlna výslechů, zákazů, vyhazovů z práce i ze škol. S trochou nadsázky by se dalo říci, že přežití Charty 77 jako neformálního občanského protestu bylo přímo závislé na tom, jaké podpoře se hnutí dostane od západních vlád a veřejnosti. Až do nedávné doby vědělo jen málo zasvěcených, že Chartu 77 odeslal přes svoji přítelkyni do zahraničí Pavel Kohout.

Přirozenými spojenci domácí opozice v tomto úsilí byli lidé, kteří odešli z Československa do exilu ve dvou poválečných vlnách. Nejvýraznější postavou poúnorového exilu byl koncem sedmdesátých let jednoznačně Pavel Tigrid, který vydával v Paříži časopis Svědectví. Z lidí, kteří odešli po roce 1968, hrál pro své rozsáhlé kontakty nejdůležitější úlohu Jiří Pelikán, který v Římě vydával časopis Listy. Mezi oběma muži a domácí opozicí probíhaly intenzivní důvěrné kontakty. Exil disponoval několika obytnými auty, kterými se pašovaly do Československa knihy, časopisy nebo i rozmnožovací technika. Opačným směrem potom dokumenty Charty 77, samizdaty a informace pro zahraniční média.

StB vyvíjela obrovské úsilí, aby dokázala tato spojení kontrolovat a narušovat. Počátkem sedmdesátých let byl v rozvědce zřízen pod číslem 31 odbor Ideologická diverze a emigrace, který sledoval činnost nejaktivnějších exulantů, Rádia Svobodná Evropa a vysílal do zahraničí agenty, jejichž úkolem bylo proniknout do exilových organizací. Některým z nich se to alespoň částečně podařilo (Ervín Marák, Tomáš Řezáč, Pavel Minařík, Lubomír Chladil, Josef Bednařík). Od šedesátých let působil ve Vídni jako ředitel kanceláře Rádia Svobodná Evropa agent Ivo Šafář, který se zároveň „staral“ o distribuci několika set výtisků Svědectví a Listů do Československa. Adresy, které mu předával nic netušící Pavel Tigrid, StB pečlivě analyzovala a snažila se odhalit osoby, které jsou s ním ve spojení.

Zlato za propuštění?

V červenci 1978 byli zadrženi Ulrika Ackermannová a Gerhard Küchen, kteří přicestovali ze SRN a nechtěně předali agentu Jaroslavu Peřinovi číslo od schránky na pražském hlavním nádraží, kde uložili přivezené knihy a časopisy. Záběry z předávací schůzky na Václavském náměstí byly použity ve filmu Pod maskou soukromníka, který odvysílala Československá televize. Mezi autory scénáře snímku byl i náčelník odboru pro boj s vnitřním nepřítelem. Ani on ovšem netušil, kdo ve skutečnosti přepravu organizuje, a ve filmu je tak celý „podnik“ mylně připsán Pavlu Tigridovi.

V prosinci 1980 se stala podobná událost, když se StB poprvé podařilo vysledovat dodávkové auto, které vypravoval z Londýna Jan Kavan. Mezi osoby, které automobil v Československu měli obsluhovat, StB nastrčila agenta Pavla Muraška. V dubnu příštího roku byla při dalším příjezdu do Československa posádka zadržena a bylo zatčeno několik desítek osob, které měly podle poznatků StB tvořit distribuční síť. Část zatčených byla propuštěna, někteří však zůstali ve vazbě celý rok. Proces se nikdy nekonal. Zajímavá je souvislost, že krátce po propuštění posledních zatčených byla do Československa vrácena část zlatého pokladu, zadržovaná od konce války na Západě.

Uvedené případy vedly k přehodnocení způsobů spojení mezi domácí opozicí a exilem. V roce 1979 se Jiří Pelikán stal poslancem Evropského parlamentu a měl otevřeny dveře do nejvyšších politických kruhů demokratické Evropy. Ihned začal organizovat podporu domácí opozice za využití „diplomatických kanálů“. Nejzranitelnějším bodem spojení byly osoby, které přebíraly od diplomatů přivezený „kontraband“, případně odesílaly vzkazy do zahraničí.

I mezi nimi bylo několik agentů, kteří umožňovali Státní bezpečnosti kontrolovat komunikaci exilu s domovem. Agent Jan Moravec přebíral dopisy od pracovnice americké ambasády Alice la Maistre, proti které zorganizovala Státní bezpečnost provokaci s údajným převozem drog, po které musela opustit Československo. Jiný agent, Bohumil Černý, vyzvedával zásilky z ambasády Spolkové republiky Německo. Kontakty Václava Havla s Pavlem Tigridem organizoval agent Václav Rejholec, jehož udání vedla k zatčení Oty Ornesta. I přes tyto nesporné úspěchy se Státní bezpečnosti nikdy nepodařilo zcela kontrolovat komunikaci mezi exilem a domovem. A i v případě, že se podařilo zjistit obsah převážených dopisů, nebylo možné takovou informaci použít, aby nedošlo k prozrazení zdroje.

Sonda do lidské duše

Likvidaci opozičního hnutí si rozdělila Státní bezpečnost do několika fází a zpracovala tzv. celostátní projekty - Asanace, Klín, Izolace, Úder, Nábor atd.; jen některé se podařilo dohledat a objasnit. Konečným výsledkem, kterého se nikdy nepodařilo dosáhnout, měla být fragmentace opoziční činnosti, diskreditace nejdůležitějších osob a úplné rozložení opozice. V plánu na rok 1982 správy SNB určené pro boj s vnitřním nepřítelem se můžeme dočíst: „Dosáhnout odstoupení tzv. mluvčích Charty a zabránit dalšímu obsazování těchto funkcí zejména bývalými politickými exponenty let 1968-69. Prostřednictvím uměle vytvořených poměrů navodit situaci otevřeného rozpuštění Charty.“ O dvanáct měsíců později: „I když byl v roce 1982 zaznamenán určitý vzestupný počet materiálů vydávaných okruhem osob z nepřátelského seskupení CH-77 proti roku 1981, jejich obsah a charakter nedosahuje dřívější agresivity.“ O šest let později má StB podstatně skromnější plány a ani ty se naplnit nepodaří: „...odhalovat a mařit snahy vnitřního protivníka o pronikání do dělnického prostředí... zabránit v roce 1988 hromadnému protispolečenskému vystoupení antisocialistických sil u příležitosti významných výročí v tomto roce“.

K pětici agentů z první várky signatářů Charty 77 přibyli do konce roku 1989 již pouze čtyři - Milan Hübl, Vladimír Príkazský, Pavel Muraško a Bohumil Šimon.

Motivy, proč se někteří nechali zlomit a jiní byli ochotni strávit léta ve vězení, jsou různé a často velmi intimní. Nebylo vůbec výjimečné, když StB své agenty vydírala a sama přiváděla do situací, ze kterých je potom její příslušníci „zachraňovali“. Posuzovat jednotlivé případy lze pouze na základě znalosti situace, ve které se dotyční nacházeli. V archivu vedle sebe leží svazky obětí i skutečných lidských zrůd. Strůjcem tohoto systému však byla KSČ a jí řízená StB. Bez ní a defektních lidí ochotných v ní dobrovolně sloužit by nebylo agentů, zničených lidských životů ani promarněných čtyřiceti let.