Dokumenty

(VACULÍK, Ludvík. O Petlici zámku Švarcenberku. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 36-40)

"Tak jsem vám to pěkně zabalil, že mě to až mrzí," pravil podplukovník Noga. Těžký balík převázal konopným provázkem, z něhož ukroutil i jakési držadlo, abych ho snadněji unesl. Balík obsahoval asi čtyřicet svazků Petlice, které mi Matura-Martinovský vzal při domovní prohlídce pořádané v dubnu 1975 na počest Závěrečného aktu helsinské konference. Seznam odňatých věcí měl 86 položek a byl v něm mezi jiným i 2krát Seiferův Morový sloup, 6krát Skácelova Chyba broskví s Vaculkovými ilustracemi, 2krát Grušova Modlitba k Janince... Teď jsem to dostával nazpátky. Mezi vrácenými věcmi byla i položka č. 65: "útržek papíru obsahující seznam čs. spisovatelů tzv. Edice Petlice".

O dva roky později, při domovní prohlídce na počest Charty 77, mi zas vzali celý koš věcí a většinu potom vrátili, mezi nimi i položku č. 17: ,,2 listy - přehled o autorech edice". (Příloha č. 1) Vyložili jsme si to, já i moji přátele, příznivě: jako "judikát" potvrzující, že na našem "podnikání" není právní závady.

Život si většinou sám, bez plánů a předběžných idejí, umí vyrývat potřebné cesty. Co se vyvinulo ve významný kulturní podnik, začalo tím, že Ivan Klíma potřeboval opsat rukopis Malomocných, a aby mu to nepřišlo moc draho, nechal si udělat víc kopií a prodal je zájemcům. Těch se hned našlo víc, než nač stačily kopie. A mně právě vrátili ze Spisovatele Morčata, napodobil jsem tedy Klímu. Opisy měly formát A4 a byly spojeny zprvu jen kancelářsky. Mohly by z toho však být úhledné, vázané knížky, a mohla by z nich být edice…

Vymyslel jsem pro ni název: byl skryt ve formulce "Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu". Nikomu jsem to však neřekl, aby se mi nesmáli, zvláště Klíma. Na lepší, výstižnější název Petlice přišel jsem později. Prvním číslem edice učinil jsem ovšem svá Morčata. Byla pak opsána nejmíň desetkrát. Po celou dobu jsem si.dával pozor, aby se tu nedala najít nějaká spekulace a zisk: "prodával" jsem tedy kopie rukopisu autorům i dalším odběratelům za úhradu papíru, opisu a vazby. Odměna písařky byla vypočítána podle sazebníku platného v redakcích. A když byl výrobek výslovně označen jako rukopis, opatřený autorovým podpisem, myslel jsem, že se tomu nedá už nic vytknout. Nepovažoval jsem ho dokonce ani za žádný "samizdat", kteréžto slovo je mi protivné. Autorům jsem předkládal vyúčtování honoráře: za kolik si mohou své dílo koupit. (Příloha č. 2)

Toto podnikání mě velice bavilo. Jeho rozmach představoval jsem si tak, že do něho vtáhnu všecky významné autory. A že přes "výslovný zákaz" budou se opisy jejich děl šířit dál a dál do neznáma. Na exilová nakladatelství jsem nepomyslel, ani jsem o nich nic nevěděl.

Jenže já jsem skoro žádné významné autory neznal! Já jsem v letech 1967-1969 znal osobně moc málo spisovatelů tehdy slavných a vlivných, do jejichž "vládnoucí" skupiny mě povrchní třidiči zahrnují. Se svými dvěma knížečkami, a proslulejší víc jednou řečí a jedním delším článkem, cítil jsem se takovým mimoběžníkem: abstraktně jsem ke spisovatelstvu měl úctu, konkrétně však, jak jsem ten svět poznával, odrazoval mě spíš. Já tedy dodnes neznám Mňačka ani Lustiga, nekamarádil jsem se s Ptáčníkem ani Šotolou, neznal jsem Skácela ani Mikuláška, nepromluvil jsem víc než pár vět s Procházkou či Březovským, Trefulku a Uhdeho jsem rozeznával jen podle diametrálně odlišných figur, nebyl bych poznal na ulici ani na fotce Otčenáška a Řezáče, nechodil jsem tehdy ke Kohoutovi ani k Daňkovi, postavy jako Drda či Aškenázy jsem viděl jen zdálky, o Neffovi jsem myslel, že už je mrtvý a Olbracht ještě živý, o Pilařovi jsem věděl jenom, kde bych ho potkal, a o Jiřím Hájkovi, proč se mu nadává, Skálu a Závadu jsem určitě nikdy nepotkal, i když ano, protože jsem je neznal. Majerová-Glazarová na nějaké schůzi, to jsem ani neuměl rozlišit od sebe, o Křížovi a Kryštofkovi jsem dlouho myslel, že je to někdo jiný.

Tím méně jsem znal opoziční a potlačované spisovatele. Teprve cestami Petlice dostal jsem se blíž k Havlovi, Grušovi či Kabešovi. O Petlici jsem vůbec prvně mluvil se Seifertem, Patočkou a Černým, jenž mě až polekal, jak vážně ji bral. Petlice mě přivedla i do tak extrémně protilehlých světů, jako byl Třešňák a generál Sacher. Jednání o rukopise mě dovedlo k Peckovi i Kautmanovi, k Čivrnému i Bedřichu Fučíkovi, k Urbánkovi i Dvořákovi, k Topolovi i Landovskému, k profesorce Komárkové, dávněji, a nedávno k Radimu Paloušovi. - Já jsem ve svém předpetličním období neznal v Praze ani Nogu!

Obcházeje se svou agendou, musel jsem jednou vstoupit i na místa skoro neznámá, například do Slávie: a tam jsem natrefil Koláře, Hiršala, Pechara a Vladislava. V posledním jsem našel milou a povzbudivou konkurenci: Vladislav měl svůj vlastní ruční podnik, edici Kvart. Některé její tituly jsem dal opsat i v Petlici, například všechno od Koláře. Když jsem, s Vladislavovou účastí, sestavoval první celkový seznam děl "prezentovaných" Petlicí, shodli jsme se, že pro příští informaci a upozornění badatelům měla by do seznamu být zahrnuta i díla, jež nebyla opsána v Petlici. Vůbec, jak se tato činnost větvila, stávalo se nutným zaznamenat i díla, jež si rozepsali a rozšířili sami autoři. Proto se tu uvádí několikrát například Jiří Ruml, Sborníky Moravská čítanka, vydané v Brně, jsou tu uvedeny, aby na ně byl upozorněn příští literární historik. Nebylo v našich silách opsat všecko.

První a hlavní písařkou Petlice byla Zdena Erteltová, jež zrovna přišla o zaměstnání. Měla knihovnické vzdělání, chtěla si hned začít hrát na vědu: založila kartotéku, vedla bibliografii... bylo mi to trošku směšné, dnes bychom to potřebovali. Ale stejně to zmařila Bezpečnost, jak si nás začala všímat. V největším rozmachu psalo Petlici současně šest písařek. Vznikaly však pobočné  "manufaktury", jedna i v Brně. Nechtěl jsem o nich ani vědět, jen jsme si vyměňovali knihy. Abych měl přehled o práci, též o její kvalitě, přidělil jsem každé písařce jinou větičku do kopyrajtu, prozradím dnes jenom Bednářovou a Rektorisovou. Formulka "v.z.d.o.r:"' zůstala původní písařce. Začíná-li věta slovem "Autor", opisoval si rukopis autor sám. Za veliký amatérský výkon, profesionálně však dokonalý, považuju Hanzelkův opis díla Ceylon, ráj bez andělů (č. 48); také Zikmunda jsem poznal až při té. příležitosti. Upozorňuju, že identifikační věty nelze už brát spolehlivě: z původních opisů si totiž potom opisoval, co kdo chtěl, i s tou větičkou.

Největší výkon, kromě Z.E., podala Otka Bednářová. Ta odevzdávala své opisy i svázané! Myslím, že její pronásledování pak bylo pomstou za Petlici. Neznám podrobněji případ Jiřího Gruntoráda, ale i on pykal nejvíc za to, že měl svou vlastní "manufakturu" Petlice. Útok na Petlici nešel přes autory, ale přes písařky, vazače, organizátory. Tak byla paní Šinoglová ze Znojma odsouzena za opisování Trefulky a Vaculíka, jichž si však soud nevšiml. Zdena Erteltová by měla najít čas a formu, jak napsat o své zkušenosti. Jednou jsem dostal upozornění, že knihárny Tomos mají kamsi hlásit zakázky psané na stroji. Abych to hned vyzkoušel, dal jsem tam tenší knížky, bylo to něco od Kantůrkové; byly zabaveny. V úkrytech se mi začaly hromadit opisy. Edice Kvart se usmívala: Vladislav si ji vázal sám a vlídně mě to chtěl naučit. Jenže jeho měsíční výroba a moje! Nezávislou výrobní cestu si našla i nová Edice Expedice, jejíž pan řiditel Václav si usnadnil úkol i tím, že místo autorů podpisoval knihy sám. Vznikaly všelijaké elitní, bibliofilské edice, kde se knížka sama stávala dílkem, ty si ze všeho, co kolovalo, vybíraly bonbónky.

Na Petlici zůstávala všední služba a nutnost: už nečitelným rukopisem se podepsal na své knize Žil jsem s miliardářem Edvard Valenta. Při tom jsme se, s Jiřím Grušou, dověděli, že má ještě jeden, poslední rukopis: dokončený? Paní Valentová mi román Žít ještě jednou dala přečíst. Kdo ho měl posoudit? Jaké je to dílo? Určitě dost zajímavé na to, aby příští nakladatel a kritik o něm rozhodl; bylo tedy třeba pojistit jeho existenci a upozornit na ni. Vyšel v Petlici s ediční poznámkou a s úryvky dopisů, v nichž autor o své práci hned pochybuje a pak jí zas věří. Index udělal chybu, že román vydal bez těchto doplňků a vystavil autora i sebe zbytečné kritice. Potřeba zachovat pamět i památku vedla nás k autorovi jako Vilém Sacher (Krvavé velikonoce, č. 114) nebo pražský pekař Antonín Vais (Zrození a pád jednoho vykořisťovatele, č. 320). Proto je v seznamu i Kronika mého života (č. 242) od brněnského starosty Podsedníka,  kterou jsme nestačili opsat, takže existuje jen u toho, kdo ji má v Brně. Věra Hájková-Duxová (č. 350) psala své vzpomínky jen pro své děti; ale její suše informativní styl, jímž mluví o tak zpráskaném námětu, jako je válka a koncentráky, mě chytl, a je to jeden z neopomenutelných pramenů pro studium té doby.

A najednou se začalo o Petlici mluvit i venku. Dostal jsem do ruky knížku ze Sixty-eight Publishers se znáčkem Petlice. Znáček byl otiskem mé novoročenky, jakou jsem dva či tři roky posílal autorům Petlice s přáním, aby už příští rok byl klíčkem k visacímu zámku. (Příloha č. 3) Toto moje přání se splnilo nejprv na Šotolovi, jemuž za jakýsi ústupek otevřelo se nakladatelství. Další byl Holub, Hrabal, Seifert... Já jsem se k těm ústupkům stavěl - nijak. Jaksi musela přijít změna! Účelem Petlice bylo právě probořit mlčení. Úřady odvracely autory od účasti v Petlici mlhavými sliby s pohrůžkami, například Hamšíka a Ptáčníka. Když jsem byl požádat o rukopis Branalda, řekl mi, že jedná o jeho vydání někde, a rukopis potom dost brzo vyšel. Když se díla z Petlice začala objevovat v zahraničí, všimli si toho nejen ostatní autoři, ale hlavně Bezpečnost. Její chování se zhoršovalo. Kteréhosi podzimu, nevím či 1975, či 76, položili přede mne tři možnosti: odejdu do zahraničí, nebo nechám Petlice, nebo... Poslední, velice sprostou možnost splnili v lednu 1977. O tom mě čeká ještě psát. Celá léta jsem slýchal: nechejte Petlice, a můžete si psát, co chcete. V té době jsem své účetnictví choval v podobě motáků ve škvíře zdi pod okenní deskou. (Příloha č. 4)

Zatím však sama Petlice tlačila mě opačným směrem: chtěla víc a víc. Brala mi všechen čas, a neměl jsem peníze. Nestačil jsem ani číst cizí rukopisy a přetahovat knížky. A nemyslete, že je tak moc spisovatelů, co jsou ochotni sáhnout pečlivou tužkou na kolegův rukopis, opravit překlepy, přemístit čárky. Pořád bylo několik titulů v opise, ve vazbě, v taškách připravených k úprku. Byly v tom už i dost velké peníze: odběratelé si zajišťovali knihy tím, že mi dávali dopředu i tisíce; ty rotovaly v materiálu a práci. Dělat bylo co jak v nějakém nakladatelství: fotografický doprovod, ilustrace, zvláštní vazba, a když byl vyřazen Tomos, lepit knížky do tapety. Rukopisy nikdo neredigoval, až výjimky, dokonce ani autorovi se nechtělo korigovat druhý či třetí opis. Jenom Gruša rukopisy, které získal a donesl, také upravoval a vypravil: například Pištoru, ale i generála Sachera. Sergej Machonin přinášel v té době tituly zredigované a vypravené. A Jan Vladislav. Jednou jsem jednomu autorovi přinesl balík jeho opisů a požádal ho, aby si je sám odnesl do vazárny. Podivil se: "Proč já?" To mi dalo vědět, jak blbá je moje situace: oni si myslí, že mě někdo za to platí.

Jednou mi došla zpráva, že na zasedání jakési Mezinárodní unie nakladatelů se mluvilo o Petlici a že jsem dostal cenu 10 000 marek. Následoval výslech, ihned: "Takže vy vedete nakladatelství!" Kdežto peníze dlouho vázly. Hájil jsem se, že za nic nemůžu, a té Unii jsem napsal, jak mě to těší, ale co je Petlice: nikoli nakladatelství, nýbrž obranná aktivita umlčovaných autorů. Ukázalo se, že zpráva byla mylná, není žádná cena.

Asi v roce 1979, už to nevím, dostala Petlice opravdu cenu Jana Palacha. Lekl jsem se důsledků, i se zaradoval. V první minutě mi napadlo, že je to pro mne. S každou další minutou jsem si uvědomoval, že tak to jistě míněno není. Rozdělil jsem 120 000 Kčs, po poradě se dvěma lidmi, na tři díly: jeden jsem poslal do Brna, druhý jsem dal muži, jenž víc než já vědělo ostatní, mimopetliční ediční činnosti; v té době už existovala různá periodika a sborníky z oboru dějin, práva, politické ekonomie... Ze zbylé třetiny jsme toho roku mohli udělit cenu Edice Petlice. Deset tisíc jsem dal jednomu mladšímu člověku, literárně a organizačně činnému, který je moc potřeboval. Pět tisíc přišlo na "fond psacích strojů": protože některým písařkám jsme museli koupit nový stroj; několik je jich dosud v archívu ministerstva vnitra. Dále jsem si uhradil provozní manko, jež mi po čase i při mé směšné důslednosti muselo vzniknout ztrátami knih, poruchami pošty, policejními zásahy, chybami evidence. Několik tisíc mi zbylo, a jsem rád, že konečně mám příležitost veřejně ty peníze "vyúčtovat". Až teď si uvědomuju: pamatoval jsem nějakou stovkou na písařky? Bojím se.

Asi v tom roce 1979 začal jsem živnost v té podobě balit. S přáteli jsme projednali a rozhlásili, že Petlice trvá dál, její tíha se však postupně přenese na autory, budou-li mít zájem. Zůstane však centrální přehled: kdo chce, aby byl uveden v Petlici, odevzdá evidenční exempláře. Proto od čísla 200 počet titulů připadajících na rok klesá. Neznamená to, že bylo napsáno míň děl, my však už nevíme o každém. Ale neznamená to ani, že bychom vzali na vědomí dílo, jež nemá literární či informační cenu.

Čím tedy byla a je Petlice? Byla od začátku míněna jako zařízení, jež pomáhá uchovat ruko- .

pisy, pojistit či rozmnožit jejich existenci. Informuje zájemce, zvláště odborné, o tom, co píší známí autoři, či jací noví se tlačí nad obzor. Tím se Petlice lišila např. od Kvartu či Edice Expedice, jež - jak jsem to chápal- chtěly náhradně obsluhovat jistý okruh lidí a měly i svou "ediční politiku". Edice Petlice zakládala prameny pro příští studium naší doby, nejen tedy literatury. Shromažďuje materiál pro příští literární kritiky a historiky a pro opravdickou ediční činnost, za lepších poměrů. Hlavně však, myslím, Petlice dávala autorům pobídku i termín, s jistou možností konfrontace, s kritikou a čtenářstvem. Netušil jsem však to možná nejúčinnější: že bude autory ohlašovat i ven, zahraničním nakladatelům českým i cizím, prostírat před nimi zdejší nabídku. Zaslechl jsem, že tato položka má být námětem zvláštní studie či zprávy: průnik české a slovenské literatury do zahraničí.- Říkám české a slovenské, ale ta slovenská nás tolik nepotřebovala, asi. To také ať prozkoumá někdo povolaný.

Dokumentační středisko, jak vidím, nemá ve sbírce všecky tituly obsažené v seznamu Petlice. V tom mu můžou pomoci už jen autoři. Ani já jsem je nikdy neměl všecky. Chybějící jsou v archívu ministerstva vnitra. Jednou určitě dojde k příznivému sloučení obou sbírek. Když odtud odjížděl Jiří Lederer, vytrvalý odběratel Petlice, nechal mi tu deset tisíc, abych mu knihy posílal. Jak? Většinu z nich nedostal, i když jsem je odevzdával na domluvenou adresu. Nespotřebované dva tisíce vešly do "provozního fondu". Dneska dělám pro Petlici jen to, co se mi chce, co můžu, k čemu mám osobnější vztah nebo o co by se jinak neměl kdo postarat. vývoj leží na autorech.

Při poslední domovní prohlídce mi vzali všecko, co bylo psáno na stroji, kromě Seifertova Morového sloupu s Bauchovými grafikami. Říkám té knížce "krásná kurvička", začal jsem o ní psát, ten nadpis je zaujal, nedopsal jsem to pak už. Krásnou kurvičku sebere každá šťára, ale zas ji musí pustit a ona jde mezi lidi. Založil jsem jí proto spis (příloha č. 5), a ten mi ji tentokrát zachránil: když vyšetřovatel vzal knihu do ruky, otevřel desky a přečetl si moje zápisy, zamručel jenom a knihu nerad vrátil.

Po jakési době konalo se soudní řízení o odňatých věcech: zda mi je vrátí, či propadnou státu. Takové řízení má se konat vždy, ale většinou se nekoná, věci leží kdesi už patnáct let, s porušením zákona, zas. Na jednání jsem se prachsakra důkladně připravil. Některých věcí jsem se rovnou zřekl. Jiné jsem považoval nesporně za nezabavitelné, o zbytku jsem si připravil podrobnou řeč, výklad, agitaci, školení, citový nátlak na porotce. Mezi knihy nesporně dle zákona nezabavitelné patřil i stroj opis Seifertova Deštníku z Piccadilly: přinesl jsem si k soudu jeho čerstvé knižní vydání! Na místě prokurátora seděla... no, ženská osoba, kterou by jiný, neopatrný, nazval ošklivou babou. Během jednání, jež ji vůbec nezajímalo, si asi desetkrát před zrcátkem osahávala své podřadné vlasy, a když jsem proti ní zvedl výtisk Deštníku z Piccadilly, řekla asi toto: Co je vytištěno, je nezávadné, toto však je psáno na stroji. Nevrátili mi ani ty uvozovky na konci. A Nejvyšší soud jim to tak potvrdil. Místo kletby přísloví: Cuius regio, eius stupiditas.

Výňatky z Českého snáře.

(Ludvík Vaculík: Český snář, Brno, Atlantis 2002. 481 s.)

Pátek 26. ledna 1979

Včera jsem u Mirky dostrojoval almanachy: lepil na desky ptáčky a do přebalů vyřezával kolečka, aby ptáčci byli vidět. Domácí mi pomáhali. K tomu jsem koupil litr bílého Kamenáče, který jsem započítal do ceny almanachů (koruna za kus), a stejně by to nikdo jiný tak levně nedělal. Už proto musím této práce zanechat, že se někdy cítím olíznut podezřením, jako bych z ní něco měl. Odlišná povaha od mé může si totiž o mně pomyslit: jinak by to přece tak dlouho nedělal! Sedmý rok. Někteří odběratelé se začínají na mě tvářit shovívavě jak na živnostníčka, jemuž chtějí pomoct udržet existenci. Ano, a zatím má vlastní živnost hyne. Onehdy mi Madla řekla, že naši kluci za mnou vedou takovéto komentáře: Je to vlastně hanba, mohl by napsat takové věci, a tahá se po Praze s cizími pitomostmi!

Úterý 27. února 1979

Když jsem jednou řekl, že objednávku nepotřebuju, což byla nabídka, aby to udělala načerno, do vlastní kapsy, chladně mi podala objednávku k podpisu. Teď řekla: „Expres?“ – „Ano.“ – „Barva?“ – „Olivová.“ Jestli někdo čeká na první příležitost udělat nám škodu, teď ji má. Jel jsem na Kampu a hodil Mlynárikovi do schránky jeho originál „Písaček“. Nechtělo se mi zvonit a mluvit s někým. Šel jsem pomalu Kampou k domu, kde bydlí Pithartovi, abych jim stejnou cestou vrátil vypůjčeného Ladislava Klímu. Jenže jsem zjistil, že mají schránku společně s těmi lidmi, co s nimi mají i záchod, a neměl jsem obálku, do níž bych knížku vložil s adresou, tak jsem šel na tramvaj. Kdybych cestou potkal Petra, mohl by se mě zeptat: „Nazdar, byls u nás?“ – „Nebyl,“ odpověděl bych vítězně. V tramvaji jsem přemýšlel, co ještě musím udělat, než toho budu moci nechat. Někoho nechám vyzvednout z vazby Kohoutovu „Katyni“ a musím ji prodat. Do vazby musím ještě dát Rotreklovy básně „Nezděné město“, jsou už rozepsané a on je Brňák. nechám ještě jednou opsat Mezníka - Šimsu, protože první várka se jaksi lehce roztratila. A Šimečka! Ten se má vyzvednout příští týden, pak rychle s ním pryč. A když dostanu zpátky tři tisíce, které jsou v „Černé hvězdě“ Evy Kantůrkové, spočtu to, udělám inventuru a krach nebo vyvěsím ceduli „Pro nemoc zavřeno“. Ovšem začal jsem číst tu Boženu Komárkovou, druhý výbor jejích studií „Evangelium a sekularizovaný svět“, to už musím dodělat, to nejde!

Úterý 6. března 1979

Jan Mlynárik mi přišel říct, že už nestačí poslat Tatarkovi knížku k opravě, proto ji přečetl a opravil sám. A odevzdal mi seznam asi třiceti drobných chyb. Mám tedy třicetkrát otevřít třicet knížek a do každé sáhnout perem. Nebo po kom to mám žádat? Také mi oznámil, že už brzo mi odevzdá výbor z Tatarkových politických statí z let 1968-69. „Fajn,“ řekl jsem, „ale odevzdej mi taky slovenskou písařku. pak budeme jednat.“ Chytil mě s medvědí důvěrností za klopu saka a pravil: „Tož neblázni, ty, Ludvo! Však víš, že jsme tu jenom dva: ty a já!“ Odcházeje mávl velkoryse rukou a pravil: „Ty už si nějak poradíš.“ Jednali jsme samozřejmě na chodbě. Spadl jsem do křesla a začal číst ty chyby. Když mají v Praze prezidenta, ministry, náčelníky a bachaře, nemohli by si, zasranci, delegovat tobôž jednu disidentskou písařku? Boha jejich, slovenského!

Pátek 9. března 1979

Venku jsem Mojmírovi všecko řekl. Vybuchl: „Já na to už úplně kašlu, co říkají tvoji přátelé! Tys mi nejprve říkal, že se ti povídka líbí!“ – „Ano, tím jsem chtěl říct, o kolik se zlepšila ve srovnání s první verzí. Ale je taková zásada, že za každým rukopisem musejí stát dva nebo tři lidé.“ – „Tak tuhletu zásadu jste prvně uplatnili až v mém případě!“ – „Prosím tě, neblázni! Kantůrková byla skálopevně jistá, že má knížku hotovou. Vztekala se, možná i brečela tajně, nakonec to vzala jako chlap a knížku předělává.“ – „A co Klíma říkal,“ křičel Mojmír, protože řvoucí proud těžkých aut valil se metr od nás, „cheche, ten mě jistě nemůže ani cejtit!“ – „Klímovi jsem to nedal číst,“ křičel jsem také, „obracím se úmyslně na lidi, kterým se líbila tvoje předchozí knížka, abys věděl!“ Čekali jsme na přechodu, strážník dlouho neobracel světla. Mojmír pravil: „Ty vůbec nevíš, co jsem od té doby napsal, a ani se to nedovíš!“ – „Proč!“ – „Abych ti nedělal potíže s kamarády a neměls tu trapnou povinnost rovnat mě mezi ně nebo zas vysvětlovat mi jejich postoje.“ – „Jsi uraženec.“ – „Nejsem.“ – „Ale jsi.“

Pátek 16. března 1979

Cestou od zubaře koupil jsem kuře, upekl je a letěl vyzvednout svázanou „Katyni“. Je to jeden z mých nejdelších dluhů. Ještě vypravím tři Komárkové, a zavírám krám. Nikdo mi to nechce věřit. „To nemyslíš vážně. Petlice nesmí skončit!“ Však ona neskončí. „Petlici nevydává Vaculík, tu vydává kdekdo,“ řekl u soudu kterýsi z brněnských chlapců správně. Od Pavla Kohouta došel první dopis. Potvrzuje, že fejetony dostává, nevím jak, a do naší polemiky píská mi intimně zajímavou notičku: „Soukromou osobou se nestaneš, hochu, zanech naděje, snad až k stáru, ale to už zas nebudeš po tom tak toužit, spíš po jakémkoli společenství, třebas i hrdinů...“ Ovšemže se stanu soukromou osobou, když budu chtít. Vím však, že by to muselo být mlčením a mlčením...

Úterý 20. března 1979

Léta deptá mě svědomí, že místo práce chodím, nosím, mluvím, lepím, stříhám. Místo psaní čtu cizí smyšlenosti, rediguju, koriguju a jednám za autory, kteří neumějí ani, jestli na konci přímé řeči má být nejprv tečka a pak uvozovky, či naopak. A když píšu, tak ne tlustou knížku, ale jakési komentáříky šaškovsky čtverečkované, omlouvaje se před sebou, že vpouštím do dusivé atmosféry kousky nadějnější barvy. A čas a síly mi utíkají. Jednou, kráčeje Belkredkou dolů, uvědomil jsem si: No a co! Však je to moje zaměstnání, sám jsem si je vyvinul. Přišel jsem domů a ode dveří preventivně zaútočil: „Tak! A nikdo mi nebude sugerovat, že bez razítka v občance se musím mezi lidma plížit! Já vykonávám své řádné zaměstnání!“ Kluci se od stolu udiveně podívali a Madla řekla: „My to přeci víme!“ Naštvaně odešel jsem do pokoje. Jsem redaktor a novinář, jenže nemám žádné noviny. Ale vím, že kdybych chtěl, můžu psát do všech novin světa: kdykoli jsem to zkusil, dosáhl jsem toho. Jaké hranice, jaká cenzura, jaký strach? Já přeci nemusím o Rusech, o Bezpečnosti, o nějakém útisku vůbec mluvit, tedy výslovně. A kdybych lidem na jiném místě Evropy dal pocit, že jejich životní čivy se prostírají až k nám, jsem v cíli!

Pátek 4. května 1979

Musel jsem zajít do Slavie, abych promluvil s profesorem Černým, který tam chodí pravidelně a sedá teď na Kolářově místě. Já k tomu stolu vždycky přisedal s pocitem nepatřičnosti: tam patří Hiršal, Boštík, Pechar, Vladislav, já mezi výtvarníky a básníky nikdy nechodil, a je plod nouzových poměrů, že se teď chumláme všichni dohromady. Kolář mě přijal sice mile, i ostatní, ale mně se líbí, když si každý drží svou ohradu. Můj pocit nepatřičnosti vyvěrá jistě i z mé aktovky, kterou tam musím vždycky rozgábit, něco vyndávat, rozdělovat, předkládám autorům knížky k podpisu, a vypadám jistě buď jako pašerák, dohazovač nebo agent. Přitom zádovými nervy vnímám, jak nás od stolku umístěného ve strategickém rohu, odkud je přehled po obou ramenech místnosti, pozoruje dežurný fízl, jemuž říkám úhelný.

Středa 16. května 1979

Opravdu, když nikoho a nic nepoháním, petlicování se zmírňuje. Nechávám přes týden nevyzvednuty svázané knížky, a jde to taky. Neodevzdal jsem dosud předmluvu k fejetonům, a neurguje to nikdo. Hromadí se mi nepřečtené rukopisy, autoři mlčí. Začínám se podobat státnímu podniku: druhá část Hvězdářské ročenky, obsahující zprávy o výzkumech ve vesmíru, také ještě nevyšla. Tatarka nedal souhlas k uvolnění „Písaček“, a to bylo spěchu!

Úterý 14. srpna 1979

Najednou přišel B., a jakoby nic, sháněl se po knížkách z Petlice. „Máš tu jakýsi debet,“ povídám mu klidně, „a pak budeme jednat.“ Ano, jistě, jistě. Ochotně vytáhl třista pět korun. Přeškrtl jsem jeho debet, řka: „A tím jsme spolu vyřízeni. Neschoval jsem ti nic a nedám ti už nikdy nic.“ Nemohl tomu uvěřit. Ale byla to pravda. Je to samozřejmě škoda, samého mě to mrzí nejvíc, kdo jiný než on by měl mít všecko. On je literární vědec. Ale já nejsem hadr. Už se mi to začíná dařit, už nebudu mít skoro žádné cizí záležitosti.

Pátek 19. října 1979

Jel jsem na Nové město, přesedl a zazvonil v Karlíně nebo na Žižkově u jednoho bytu. Otevřela mi žena impregnovaná osvěživými krémy a pozvala mě ke stolku, na němž stály dvě prázdné sklenice, stopa návštěvy, jež musela odejít těsně přede mnou. „Mám to hotové už dlouho, ale nevěděla jsem, jak vám dát zprávu.“ – „A jak se vám to líbilo,“ zeptal jsem se. „Je to strašné!“ vydechla z hloubky přesvědčení. „Byla jsem místy zhnusena.“ Hleděl jsem na ni užasle a i zahanbeně, protože jsem jí předtím dílo vychválil: byla řeč o Edině „Pompejance“. Mlčel jsem bezradně a nechal si do vypláchlé sklenice nalít trošku bílého vína. Paní si také nalila, sedla si proti mně, vyndala cigaretu, zaštěrchala sirkami, ale nezapálila si, protože už rok přestává kouřit. Celou dobu masírovala cigaretu nad stolem, nervózně. Pravila: „Víte, tak ona je to malířka, ta ženská, měla by tedy mít nějaké estetické cítění. A zatím autorka na několika místech píše, jakej měla v tom bytě bordel, a v tom ty malé děti. Já takovou společnost neznám, možná že dneska tak mladí lidé žijou, ale já bych to už ani nechtěla poznat.“ Při loučení na chodbě pravila: „Nemáte tam něco útěšnýho, co bych psala s lepší chutí, abych nemusila kolikrát vstát od stroje, lítat po pokoji rozčileně a uvažovat, jestli tohleto není důvod k další cigaretě?“ – „Já se po něčem poohlédnu,“ slíbil jsem. S balíčkem přepisů jel jsem ke knihařství, ale minul jsem je a šel domů. Něco se mi nelíbilo. Nemám rád dva chlapy mlčky sedící v zaparkovaném autě. Požádám Edu, ať si to zařídí dál už sama. Udělal jsem si zelený čínský čaj a četl o důvtipném tlustém detektivu Nero Wolfovi a zavražděném vzácném býku Cézarovi. To je útěšná kniha! Ta by se měla opsat.

Čtvrtek 31. ledna 1980

Někdy na jaře dosáhne počet titulů v Petlici dvou set. Napadlo mi, že bych si to jubilejní číslo obsadil, když jsem měl jedničku. pak mi ale napadlo něco chytřejšího: šel jsem za Karlem Šiktancem, který měl v Petlici tři knížky, ale čtvrtou, „Tanec smrti“, už dva roky nechce dát, a udělal jsem mu skvělou nabídku: dostane jubilejní číslo 200! Vyžádal si čas na rozmyšlenou, a potom odmítl. Je tomu sedm let, co jsme s Ivanem požádali Zdenu, kterou právě vyhodili ze zaměstnání, aby nám opsala rukopisy. Práci jsme jí zaplatili, a protože taková věc přichází autoru vždycky draho, přebytečné kopie jsme přenechali zájemcům za podíl na nákladech. Byl to nahodilý nápad, žádný plán. Po nás chytli se ho další kamarádi. Jméno dostal až o rok později, v tramvaji, když jsem jednou před Vánoci hleděl na reklamní plakátek jistého nakladatelství: edice „Klíč“, otevírající prý pokladnici české literatury. „Hovno!“ pomyslil jsem si.

Kompletní vydáni LN z let 1988-89:

www.lidovky.cz/historie-obrazem.asp

Pavel Landovský

(LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura. Rozhovor s Karlem Hvížďalou.  Praha : Mladá fronta 1990, s. 64-67).

Jak to vůbec bylo s Chartou 77? Kdy se podle tebe zrodila ta myšlenka?

První byl v roce 1975 dopis Václava Havla prezidentu Husákovi, protože tenkrát všichni, aniž si to řekli, si někde ve skrytu mysleli, že by Husák měl bejt rezonérem, jako prezident, nějaké stížnosti a že by tu celou hrůznou atmosféru mohl nějak zmírnit! Ten dopis se podařilo dost rozšířit po Československu, dát mu publicitu ve světě a domnívám se, že to trvalo tak rok, než byli schopný zmapovat, jak všechno fungovalo a kdo to organizoval. Tehdy si asi udělali první seznam lidí, od kterejch by mohli něco takovýho očekávat. I když to bylo zbytečný. Mohli si to spočítat na prstech, že všichni ti lidi, který donedávna pracovali s takovou ohromnou vervou, energií, štěstím a schopnostma, musejí tuhle svou sílu někam vrhnout a dělat zase něco s naprostou vnitřní vážností. A samozřejmě Husák na ten Havlův dopis nereagoval, ale já se domnívám, že všichni ti lidi byli tenkrát upnutý k tý myšlence, že by Husák už tenkrát mohl, už v tom roce 197 5, nějakým tahem zmírnit to řádění, a to byla zřejmě velká chyba. On nemohl nic! On naopak bojoval sám o přežití a je docela možný, že si dokonce myslel, že až ten boj vyhraje, že to všechno nějak vyřeší, jenže ono se to všechno tak zachumlalo právě tou Chartou, že Husák zřejmě asi zase musel začít kličkovat a předhazovat oběti ruskejm práskačům, který donášeli do Moskvy Leonidu Brežněvovi a asi stále žádali, že to vezmou do ruky líp a hlavně ostřeji. Naštěstí o to už ani Brežněv nestál. ,I

Ty jsi, Pavle, seděl za volantem toho auta, které vezlo originál Charty 77 do parlamentu a kopie na poštu. Cestou jste byli zatčeni. lak k tomu přesně došlo? 

6. ledna 1977 mně zavolal ráno Vašek Havel, že má prošlápnutou spojku u mercedesa, že tedy nemůže jet - později jsme zjistili, že mu někdo přeřízl hadičky -, tak jsem vzal saaba a jel jsem k němu. Nejdřív jsme jeli ke Zdeňkovi Urbánkovi do Střešovický ulice. Já, Ludvík Vaculík, VácIav Havel, Zdeněk Urbánek a jeho mladičká buchta jsme nalepovali na 240 obálek známky, protože každej ze signatářů měl dostat jeden exemplář. Originál a podpisy, zavřený v kufříku, byly u Pavla Kohouta. tak jak on to popisuje ve své knížce Kde je zakopán pes. Tam jsem jel vlastně nejdřív, to vyzvednout. To jsem ještě nebyl sledovanej, až když jsem přijel k Urbánkovi, tak na rohu telefonoval v budce chlap, zády ke mně a kousek od něj byla zaparkována alfa romeo, kterou jsem dobře znal a věděl jsem, že parkuje v garáži StB na Smíchově. Když jsem zaparkoval, všimnul jsem si dalšího auta: volhy, v který seděl zase chlápek a četl noviny. Vlezu do bytu, melduju to a Vaculík zahuhlal: „Ty taky v každý volze vidíš hned fízla! Nemaluj čerta na zeď!“ Nalepíme známky, vylezeme na ulici, Urbánek nás šel doprovodit a já ještě Vaculíkovi říkám: „Támhle vidíš tu volhu!“ Vaculík se rozčilil a odsekl: „To je nějakej strejc, kterej si čte,“ „Tak se podívej na toho hodnýho strejce, jak se za náma rozjede,“ povídám, nastartuju a strejc se za náma rozjel. Jen jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka a mně bylo všechno jasný. Vaculík ale trval na svým a zase říkal: „No, to sú eném taková embéčka!“ V ten moment jsem se už na Vaculíka trošičku naštval, na ten jeho přístup, a povídám: „Tak se podívej, jaký jsou to embéčka!“ a protože jsem měl toho saaba nadupanýho, s Ondrou Očenášem jsme v něm jeli poslední tři rallye Palety vlasti, tak jsem to osolil, prolítl jsem viaduktem, přejel Leninku, zamířil na Hanspaulku, ale na kdejaké křižovatce se za nás přidávala další a další embéčka s třímetrovejma anténama, já měl na tachometru hodně přes sto dvacet a ty embéčka, který normálně jezděj maximálně sto dvacet, tam měla taky hodně přes sto dvacet, bylo jasný, že nás každou chvíli chytěj a tak jsem za starou farou, to bylo v zimě, všude byl sníh a posypaný byly jen hlavní cesty, tam jsem to ohnul do jedný malý uličky doprava, kudy bych se mohl zase vrátit na Leninku. Ta ulička byla ale neposypaná, plná sněhu, embéčka za mnou dostala v tý zatáčce hodiny, scukla se spolu a my tím vyhráli pár minut. Přejeli jsme malej vršíček a tam se jak na zavolanou objevila schránka. Já zastavil, Vašek vylít s taškou plnou Charty, tu tašku dodal Ludvík Vaculík a byla to taková plátěná modrotisková taška, s kterou se chodí na Moravě na trávu. Vašek cpal do tý schránky dopisy s Chartou, to si nedovedeš představit, jak to jde pomalu, ale podařilo se mu tu jednu tašku, v který bylo asi čtyřicet dopisů, odeslat. Vlítnul zase zpátky do auta a vjel na červenou na Leninku a pět dalších aut za mnou, a první ulicí za gymnáziem, která se tuším jmenuje Gymnazijní, jsem zase zahnul, byla to jednosměrka, já jel ve správným směru, a proti mně se objevily dvě volhy. Když jsem je viděl, začal jsem couvat, ale v ten okamžik už byla další dvě auta za mnou a byl jsem v pasti. Naštěstí tedy čtyřicet dopisů bylo odesláno, a tím pádem. jsme měli čtyřicet svědků, který nám mohli dokázat, co jsme vezli. Během chvilky v tý ulici bylo asi osm aut a z nich se na nás vyřítilo asi dvacet chlapů. Já jsem jenom zevnitř toho auta zacvakl špunty u dveří, aby na nás hned nemohli. Ještě jsem Vaškovi Havlovi povídal: „Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se unavěj a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet!“ A Vašek na to pronesl památnou větu: „To nám ten boj za lidský prráva hezky začíná!“ Rozzuřenci se už venku trochu uklidnili a místo třískání do auta začali lepit na sklo průkazy StB. Vašek Havel podotkl: „Pavle, ti pánové budou asi dooprravdy od policie!“ a protože byl přesvědčenej, že neděláme nic zlýho, odšpuntoval ty dvířka vedle mě a v tu chvíli jsem viděl jen jeho podrážky. Vzali ho a vytáhli jak koberec, jak rouru. Já viděl jen ty boty. Sám jsem ale neotevřel a naopak jsem si ruce protáhl volantem, v tom jsem viděl podrážky od Vaculíka, ten letěl i s taškama, který držel v ruce. Jeho si podávali nad hlavama jako kládu až zmizel v jiným autě. Já se ale držel toho volantu jak pijavice, jen někdo z. druhý strany odšpuntoval ty moje dveře, takže ke mně už taky mohli a začali mě rvát ven a řvát: „Jménem zákona, jménem republiky“ a hlasy měli, takže vypadali docela vážně. Povídám jim: „To mi tedy, pánové, urvete ruku i s tím volantem, protože já znám svý povinnosti a vy jste povinni respektovat zákon o odstavení vozidla!“ řval jsem, jak jsem nejvíc uměl. Oni se na chvilku zarazili a najednou se ozvala spásná věta z publika, který se tam už za tu dobu nashromáždilo: „Heleďte se, pan Landovský už zase filmuje!“ A ten chlapík to řekl proto, že ti estébáci měli s sebou kameramana s tehdá ještě úplně neznámou videokamerou, kterou to celý natáčel. Teprve tehdy si ti policajti uvědomili, že jsou tam lidi. Reagovali ale na to bystře, šoupli ke mně kluka, tak asi třicetiletýho, zabouchli oboje dveře, kluk vytáhl pistoli, odjistil ji a říká: „Dobrá, jeďte v koloně!“ a tak jsme se rozjeli. Po pár metrech tu pistoli schoval a vedle mě se ozve: „Ty vole, to je průser!“ Já mu tedy odpovím stejně: „Co je, vole?“ „Kamaráde, my máme od dvou v noci pohotovost, co jste provedli, vy jste udělali banku nebo co?“ Já mu chtěl vysvětlit, o co jde, ale on už zase začal sakrovat: „Já nic nechci slyšet, na nás už od dvou hodin řvou, my nevíme, o co jde. Já jsem třeba z letiště, mě tohle vůbec nezajímá.“ A to jsme byli na Chotkově silnici v serpentinách, bylo jasný, že jedeme do dolní kachlíkárny, mně se všechno urovnalo v hlavě a začal jsem mluvit. Povídám: „Tak hele, hochu, my jsme jenom vezli petici do parlamentu, nic zlýho jsme neudělali, takže ty mi seženeš kartón spart a kartáček na zuby, protože já jsem nepočítal, že odevzdávat petice je trestný, to mi slíbíš!“ On začal mručet: „Jak to můžu udělat! Já budu mít průšvih!“ Já tedy povídám: „Rozmysli si to dobře, jinak budeš mrtvej!“ „Jak to,“ opáčil on už trošku třaslavým hlasem. „No podívej,“ pokračoval jsem, „když ten saab trochu rozjedu a tady to prdnu do tý zdi, tak jsme mrtvý oba dva!“ A víš, že on řekl, že to sežene a musím říct ke cti tohodle kluka, že přesně v půl čtvrtý odpoledne, uprostřed vyšetřování, se objevil v místnosti, kde mě vyslýchali, zařadil se a přinesl mi kartáček na zuby a půl kartónu vzácnejch spart. Omluvil se řádně, že celej kartón mu nikdo nechtěl prodat! Sám k tomu ještě dodal pastu! Na tu já zapomněl! A těch čtyřicet dopisů s Chartou, co Vašek Havel stačil narvat do kastlíku, došlo. Salutuju českejm poštám, a je to důkaz, že všechno není cenzurovaný! O půlnoci mě pustili, ve vteřině se vedle mě na ulici objevil Havel a Vaculík, já strčil klíček do zapalování, auto nastartovalo, odvezl jsem je domů a šli jsme spát. Ráno nás zase zatkli a pak už to všechno běželo jako na drátkách.

Radek Schovánek

(Lidové noviny, 9. ledna 2007, roč. 20, č. 7, s. I)

Museli si na to zvyknout. Na neustálý dohled, šikanování. Řeč je samozřejmě o chartistech a jejich protivnících - agentech komunistické bezpečnosti. Komunisté dělali všechno možné, aby opozici zničili. A pomáhala jim k tomu i hrstka lidí uvnitř Charty 77 samé.

Agenturní síť Státní bezpečnosti představovala jeden z důležitých článků k zjišťování nálad obyvatelstva a ovládání společnosti. Komunističtí vládcové si o svobodě slova v Československu nedělali žádné iluze. Ostatně, už od padesátých let připravovala Státní bezpečnost „průzkumy veřejného mínění“ - plošným čtením mnoha tisíc soukromých dopisů. Výsledky těchto „průzkumů“ byly pravidelně odesílány na Ústřední výbor Komunistické strany Československa.

Podle informací, které Státní bezpečnost získala koncem roku 1976, se zdálo, že začátek nového roku 1977 nepřinese žádnou důležitou změnu. Společnost byla již sedmým rokem „normalizována“, tisíce lidí byly pro své názory zbaveny zaměstnání, veškerá média kontroloval Federální úřad pro tisk a informace a knihy zakázaných spisovatelů dávno pozřela „jáma pamětnice“.

Státní bezpečnost monitorovala dění doslova na každém kroku - její agenti pronikli do všech organizací, spolků i neformálních seskupení. Udání agenta Jana Obrdy z poloviny roku 1976, že se spisovatelé u Václava Havla na jeho víkendové chalupě domlouvali na jakési petici, považovali pracovníci aparátu za běžnou informaci. Od roku 1969 se objevilo mnoho různých dopisů a výzev a jen některé byly pro režim alespoň nepříjemné, a to tehdy, pokud byly publikovány v zahraničí...

Z jasného nebe přesto uhodilo. Několik dní před koncem roku 1976 informoval agent Jiří Kořínek svého řídícího důstojníka o probíhajícím sbíraní podpisů pod petici za dodržování lidských práv. Na jeho doporučení ji tento příslušník StB podepsal. Organizátoři petice si ale byli jisti, že při oslovení stovek lidí musí někdo Státní bezpečnost informovat. Proto se způsob, jakým byly podpisy sbírány, i doba, ve které celá akce proběhla, brzy ukázaly jako geniální.

O co tedy šlo? Každý signatář dostal přečíst text petice a na čistý papír formátu A5 potvrdil, že souhlasí s prohlášením Charty 77, a uvedl svoji adresu. Text mu měl být zaslán současně s odesláním petice komunistickému vedení státu. Tím se stalo, že ani jeden z pěti agentů StB, kteří úvodní prohlášení v první vlně signatářů podepsali, nebyl schopen text předat. Mezi prvními signatáři je rovněž agent KGB, ani ten však text petice nezískal. A navíc se dá předpokládat laxní reakce řídících důstojníků uprostřed vánočních svátků. „Zastavte se po Novém roce a přineste mi zprávu.“

Jenže po Novém roce bylo pozdě. Nikdo z uvedené pětice donašečů - Egon Čierný, Josef Hodic, Václav Hyndrák, Jiří Kořínek ani Vladimír Škutina nezískal informace, na základě kterých by mohla státní moc zveřejnění petice zabránit.

Nejpodrobnější údaje přineslo vyhodnocení prostorových odposlechů z bytů Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka, ale i zde měla věc malý háček. Prostorový odposlech, na rozdíl od telefonního, je pro získávání informací časově velmi náročný, je třeba přeposlechout hodiny záznamů a pořídit výpis relevantních částí. Tím vzniká časová prodleva a získané informace již nemusí být použitelné - například plánovaná schůzka už proběhla nebo cizinec stačil vycestovat do zahraničí. Nejedna soudružka estébačka si takto na mateřské dovolené přivydělávala poslechem pásků nahraných v disidentských bytech.

Ihned po zveřejnění Charty 77 v západních médiích (6. a 7. ledna) rozpoutal režim nenávistnou kampaň proti signatářům. Následovala vlna výslechů, zákazů, vyhazovů z práce i ze škol. S trochou nadsázky by se dalo říci, že přežití Charty 77 jako neformálního občanského protestu bylo přímo závislé na tom, jaké podpoře se hnutí dostane od západních vlád a veřejnosti. Až do nedávné doby vědělo jen málo zasvěcených, že Chartu 77 odeslal přes svoji přítelkyni do zahraničí Pavel Kohout.

Přirozenými spojenci domácí opozice v tomto úsilí byli lidé, kteří odešli z Československa do exilu ve dvou poválečných vlnách. Nejvýraznější postavou poúnorového exilu byl koncem sedmdesátých let jednoznačně Pavel Tigrid, který vydával v Paříži časopis Svědectví. Z lidí, kteří odešli po roce 1968, hrál pro své rozsáhlé kontakty nejdůležitější úlohu Jiří Pelikán, který v Římě vydával časopis Listy. Mezi oběma muži a domácí opozicí probíhaly intenzivní důvěrné kontakty. Exil disponoval několika obytnými auty, kterými se pašovaly do Československa knihy, časopisy nebo i rozmnožovací technika. Opačným směrem potom dokumenty Charty 77, samizdaty a informace pro zahraniční média.

StB vyvíjela obrovské úsilí, aby dokázala tato spojení kontrolovat a narušovat. Počátkem sedmdesátých let byl v rozvědce zřízen pod číslem 31 odbor Ideologická diverze a emigrace, který sledoval činnost nejaktivnějších exulantů, Rádia Svobodná Evropa a vysílal do zahraničí agenty, jejichž úkolem bylo proniknout do exilových organizací. Některým z nich se to alespoň částečně podařilo (Ervín Marák, Tomáš Řezáč, Pavel Minařík, Lubomír Chladil, Josef Bednařík). Od šedesátých let působil ve Vídni jako ředitel kanceláře Rádia Svobodná Evropa agent Ivo Šafář, který se zároveň „staral“ o distribuci několika set výtisků Svědectví a Listů do Československa. Adresy, které mu předával nic netušící Pavel Tigrid, StB pečlivě analyzovala a snažila se odhalit osoby, které jsou s ním ve spojení.

Zlato za propuštění?

V červenci 1978 byli zadrženi Ulrika Ackermannová a Gerhard Küchen, kteří přicestovali ze SRN a nechtěně předali agentu Jaroslavu Peřinovi číslo od schránky na pražském hlavním nádraží, kde uložili přivezené knihy a časopisy. Záběry z předávací schůzky na Václavském náměstí byly použity ve filmu Pod maskou soukromníka, který odvysílala Československá televize. Mezi autory scénáře snímku byl i náčelník odboru pro boj s vnitřním nepřítelem. Ani on ovšem netušil, kdo ve skutečnosti přepravu organizuje, a ve filmu je tak celý „podnik“ mylně připsán Pavlu Tigridovi.

V prosinci 1980 se stala podobná událost, když se StB poprvé podařilo vysledovat dodávkové auto, které vypravoval z Londýna Jan Kavan. Mezi osoby, které automobil v Československu měli obsluhovat, StB nastrčila agenta Pavla Muraška. V dubnu příštího roku byla při dalším příjezdu do Československa posádka zadržena a bylo zatčeno několik desítek osob, které měly podle poznatků StB tvořit distribuční síť. Část zatčených byla propuštěna, někteří však zůstali ve vazbě celý rok. Proces se nikdy nekonal. Zajímavá je souvislost, že krátce po propuštění posledních zatčených byla do Československa vrácena část zlatého pokladu, zadržovaná od konce války na Západě.

Uvedené případy vedly k přehodnocení způsobů spojení mezi domácí opozicí a exilem. V roce 1979 se Jiří Pelikán stal poslancem Evropského parlamentu a měl otevřeny dveře do nejvyšších politických kruhů demokratické Evropy. Ihned začal organizovat podporu domácí opozice za využití „diplomatických kanálů“. Nejzranitelnějším bodem spojení byly osoby, které přebíraly od diplomatů přivezený „kontraband“, případně odesílaly vzkazy do zahraničí.

I mezi nimi bylo několik agentů, kteří umožňovali Státní bezpečnosti kontrolovat komunikaci exilu s domovem. Agent Jan Moravec přebíral dopisy od pracovnice americké ambasády Alice la Maistre, proti které zorganizovala Státní bezpečnost provokaci s údajným převozem drog, po které musela opustit Československo. Jiný agent, Bohumil Černý, vyzvedával zásilky z ambasády Spolkové republiky Německo. Kontakty Václava Havla s Pavlem Tigridem organizoval agent Václav Rejholec, jehož udání vedla k zatčení Oty Ornesta. I přes tyto nesporné úspěchy se Státní bezpečnosti nikdy nepodařilo zcela kontrolovat komunikaci mezi exilem a domovem. A i v případě, že se podařilo zjistit obsah převážených dopisů, nebylo možné takovou informaci použít, aby nedošlo k prozrazení zdroje.

Sonda do lidské duše

Likvidaci opozičního hnutí si rozdělila Státní bezpečnost do několika fází a zpracovala tzv. celostátní projekty - Asanace, Klín, Izolace, Úder, Nábor atd.; jen některé se podařilo dohledat a objasnit. Konečným výsledkem, kterého se nikdy nepodařilo dosáhnout, měla být fragmentace opoziční činnosti, diskreditace nejdůležitějších osob a úplné rozložení opozice. V plánu na rok 1982 správy SNB určené pro boj s vnitřním nepřítelem se můžeme dočíst: „Dosáhnout odstoupení tzv. mluvčích Charty a zabránit dalšímu obsazování těchto funkcí zejména bývalými politickými exponenty let 1968-69. Prostřednictvím uměle vytvořených poměrů navodit situaci otevřeného rozpuštění Charty.“ O dvanáct měsíců později: „I když byl v roce 1982 zaznamenán určitý vzestupný počet materiálů vydávaných okruhem osob z nepřátelského seskupení CH-77 proti roku 1981, jejich obsah a charakter nedosahuje dřívější agresivity.“ O šest let později má StB podstatně skromnější plány a ani ty se naplnit nepodaří: „...odhalovat a mařit snahy vnitřního protivníka o pronikání do dělnického prostředí... zabránit v roce 1988 hromadnému protispolečenskému vystoupení antisocialistických sil u příležitosti významných výročí v tomto roce“.

K pětici agentů z první várky signatářů Charty 77 přibyli do konce roku 1989 již pouze čtyři - Milan Hübl, Vladimír Príkazský, Pavel Muraško a Bohumil Šimon.

Motivy, proč se někteří nechali zlomit a jiní byli ochotni strávit léta ve vězení, jsou různé a často velmi intimní. Nebylo vůbec výjimečné, když StB své agenty vydírala a sama přiváděla do situací, ze kterých je potom její příslušníci „zachraňovali“. Posuzovat jednotlivé případy lze pouze na základě znalosti situace, ve které se dotyční nacházeli. V archivu vedle sebe leží svazky obětí i skutečných lidských zrůd. Strůjcem tohoto systému však byla KSČ a jí řízená StB. Bez ní a defektních lidí ochotných v ní dobrovolně sloužit by nebylo agentů, zničených lidských životů ani promarněných čtyřiceti let.

Samizdatová a exilová tvorba Ludvíka Vaculíka je v úplnosti v knihovně Libri prohibiti.

Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 35-91.

BALAŠTÍK, Miroslav. Vysvobodil mě až Brežněv… Host, 13. 6. 2007, roč. 23, č. 6, s. 15-17.

BARTOŠ, František. Národní písně moravské. Kniha první. Písně baladické. 2. vyd. Praha, ERM 1995. 141 s.

BLAŽEK, Petr - SCHOVÁNEK, Radek. Vznik Charty 77 očima StB. Respekt. 9. 1. 2006, roč. 17 , č. 2, s. 18.

BOROVIČKA, Michael. Jen dva tisíce slov. Mladý svět, 1999, č. 33, s. 50-51.

ČERVENKOVÁ, Jana. Jak se dělá Vaculík. Nové knihy, 5. 4. 1995, č. 13, s. 10.

Česká národní bibliografie, databáze Národní knihovny České republiky

IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Protokol. Praha 27. - 29. června 1967. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel 1968. 219 s.

ČULÍK, Jan. Rozhovor. Britské listy, 15. 11. 2004. <www.blisty.cz>.

FOLDYNA, Lukáš. Dvě nejdůležitější noty Ludvíka Vaculíka. Host, 2007, roč. 23, č. 10, s. 21-22.

GRUNTORÁD, Jiří. Katalog knih českého exilu 1948 - 1994. Libri prohibiti. Sestavil Jiří Gruntorád. Praha: Nakladatelství PRIMUS 1995. 394 s.

GRUŠA, Jiří. Mimner aneb Hra o smrďocha. 1. vyd. Praha : Odeon 1991. 131 s.

GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. 747 s. Edice Petlice.

GRUŠA, Jiří - UHDE, Milan - VACULÍK, Ludvík. Hodina naděje. Almanach české literatury 1968 - 1978. Uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v Praze 1978. Toronto : Sixty-Eight Publishers 1980. 444 s.

HANÁKOVÁ, Jitka. Edice českého samizdatu 1972-1991. 1. vyd. Praha : Národní knihovna České republiky 1997, 368 s.

HAVEL, Václav. Do různých stran. Eseje a články z let 1983-1989. Praha : Lidové noviny 1990. 527 s.

HOLEC, Petr - PEČINKA, Bohumil. Na Hradě ztratil život. Reflex, 22. 12. 2011, roč. 22, č. 51, s. 66-72.

HORÁK Ondřej. O mně se všechno ví. Lidové noviny, 20.6. 2009, roč. 22, č. 143, s. 13-14.

HORÁK, Ondřej. Rozhodl jsem se, že nostalgii ukončím. Lidové noviny, 4. 9. 2007, roč. 20, č. 206, s. 20.

HVÍŽÏALA, Karel. Causa Ludvík Vaculík. Reflex, červenec 2006, č. 29, s. 58-61

HVÍŽÏALA, Karel. Dialogy. Praha : Torst 1997. 378 s.

HVÍŽÏALA, Karel. Spisovatel, redaktor a smířlivý rváč. Mladá fronta Dnes, 29. 8. 2005, roč. 16, č. 202, s. 6.

CHUCHMA, Josef. Hospodář. Respekt, 14. 5. 2012, roč. 23, č. 20, s. 62.

CHURAŇ, Milan. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. 1. vyd. Praha : Libri 1994. 687 s.

IWASHITA, Daniela. Nechcete vidět můj klavír? Lidové noviny, 8. 9. 2007, roč. 20, č. 210, příloha Orientace, s. VI

IWASHITA, Daniela. Vaculíkovy nové šaty. Lidové noviny, 30. května 2009, roč. 22, č. 125, příloha Orientace, s. 22.

IWASHITA, Daniela. Život je víc než psaní. Lidové noviny, 21. října 2008, roč. 21, č. 248, s. 18.

JANOUŠEK, Pavel. Logo Vaculík aneb Deník a korespondence jako pokleslá literatura pro vzdělance. Tvar, 1. 6. 1995, roč. 6, č. 11, s. 11.

JUNGMANN, Milan. Čekám na tu knihu. Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 1.

JUNGMANN, Milan. V obklíčení příběhů. 1. vyd. Brno, Atlantis 1997. 248 s.

JUST, Vladimír. Poklona není můj obor: [úvahy posttelevizní a jiné z let 1990-1995].1. vyd. Praha : Academia 1996. 212 s.

JůZL, Jindřich - DVOŘÁK, Joachim. Indián Ludvík Vaculík. Labyrint revue, 1993, roč. 3, č. 6, s. 4.

KAČER, Jan. Když poprvé ťali, dřevo zavzdychalo. Literární noviny, 13. 9. 2012, roč. 23, č. 37, s. 12.

KALENSKÁ, Renata. Prezidentování jsem radši nechal Havlovi. Lidové noviny, 22. 7. 2006, s. 11.

KARFÍK, Vladimír. Drahý pane Beneš. Literární noviny, 6. 5. 1998, roč. 9, č. 18, s. 7.

KLÍMA, Ivan. Méně známý Ludvíkův čin. Lidové noviny, 22. 7. 2006, roč. 19, s. 13.

KLIMENT, Alexandr. Arcikníže české literatury. Literární noviny, 26. 6. 2006, roč. 17, č. 26, s. 2.

KLIMENT, Alexandr. Neschůdný člověk. Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 16.

KOHOUT, Pavel. Původní rozhovor LV v LN. LN - Ludvíkovy noviny. Padesátník pro literaturu a Vaculíka. 23. července 1976. Číslo 1. Nestránkováno [86 s.], 30 x 16 cm, celoplátěná vazba se zlatotiskem.

KONČELÍK, Jakub. Dva tisíce slov; zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání. Soudobé dějiny, 2008, roč. 15, č. 3-4, s. 485-544.

KOSATÍK, Pavel. Hlavní vaculíkovská otázka. Lidové noviny, 22. 7. 2006, roč. 19, s. 13.

KOSTŘICOVÁ, Blanka. Zápisy pamětníkovy. Proglas : kultura, literatura, náboženství, červenec 2008, roč. 19, č. 4, s. 47.

KRAMER, Alexandr. Ludvík Vaculík už na žádná slova nedá a dva tisíce by jich teď určitě nepsal. Právo, 31. 10. 1997, roč. 7, č. 255, s. 8.

KYNDROVÁ, Dana. Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost. 1. vyd. Praha : Prostor 1998. 144 s.

LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura. Rozhovor s Karlem Hvížďalou. 2. vyd. Praha : Mladá fronta 1990, s. 64-67.

LEDERER, Jiří. České rozhovory. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel 1991. 367 s.

LEDERER, Jiří. Rozhovor z roku 1975. Na otázky Jiřího Lederera odpovídal Ludvík Vaculík. B. m. : 1977. 43 s. Edice Petlice.

LJUBKOVÁ, Marta. Taková láska. Literární noviny, 23. 12. 2002, roč. 13, č. 52/1, s. 9.

LUDVÍKOVÁ, Libuše. Poslední slovo. Zvuk zlínského kraje, jaro 2002, s. 123-126.

LN - Ludvíkovy noviny. Padesátník pro literaturu a Vaculíka. 23. července 1976. Číslo 1. Nestránkováno [86 s.], 30 x 16 cm, celoplátěná vazba se zlatotiskem.

LUKEŠ, Jan. Jak se kalila normalizační ocel. Týden, 25. 5. 1998, roč. 5, č. 22, s. 62-63.

LUKEŠ, Jan. Jaký režim jsem pomáhal stvořit. Literární noviny, 6. 7. 1995, roč. 6, č. 27, s. 7.

LUKEŠ, Jan. Vaculíci jsou umínění. Týden, 1995, č. 14, s. 65.

MACHÁČEK, Vítězslav. 50 českých autorů posledních padesáti let. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel 1970. 211 s.

MALECKÝ, Robert. Písařky, obálky a jeden omyl. Lidové noviny, 8. 1. 2007, roč. 20, č. 6 , s. II.

McLENEHANOVÁ, Martina. Každý večer děkuji svému andělu strážnému. Xantypa,  květen 2010, roč. 16, s. 70-73.

MCLENEHANOVÁ, Martina. Kozy hodné pozorování. Literární noviny, 18. 11. 2011, roč. 22, č. 46, s. 19.

MEIER, Jan. Co napadne spisovatele Ludvíka Vaculíka a jeho ženu Marii, když se řekne veřejná knihovna. Čtenář, 1995, roč. 47, č. 5, s. 171.

MERTA, Vladimír. Zpěvák písní. Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 8.

MICHALEC, Libor. Ludvík vychovatel. Koktejl, červenec/srpen 1996, č. 7/8, s. 14-18.

MICHNIK, Adam. Szanowny Panie Ludviku. Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 7.

MRÁZEK, Ondřej. Tož tak, mělo to celé nebýt. Literární noviny. 26. 4. 2010, roč. 21, č. 17, s. 4.

NĚMEC Jan. Možná by se můj život odvíjel jinak. Host, 2007, roč. 23, č. 10 , s. 7- 11.

NĚMEČEK, Tomáš. I bída má dnes vyšší úroveň než tehdy. Hospodářské noviny, 27. 10. 2008, roč. 52, č. 211, s. 11.

NĚMEČEK, Tomáš. Ludvík Vaculík: O úpadku a kažení zeměkoule. Víkend - Magazín Hospodářských novin, 10. 3. 2006, č. 10, s. 6-11.

NĚMEČEK, Tomáš. Přemýšlím o jedné takové věci. S Ludvíkem Vaculíkem o dnešních poměrech. Respekt, 30.8.1999, roč. 10, č. 36, s. 18.

NEVIDALOVÁ, Šárka. Za básní se sám nevydám. Tvar, 10. 12. 1998, roč. 9, č. 21, s. 8.

NYKLOVÁ, Milena. Dělám jen to, co chci. Svobodné slovo.19. 7. 1996, roč. 88, č. 167,  s. 1.

OSVALDOVÁ, Barbora – KOPÁČ, Radim. O fejetonu, s fejetonem : (sborník textů k žánru). Vyd. 1. V Praze : Karolinum, 2007. 103 s.

PATOČKA Jakub. Havlíček, Peroutka, Vaculík. Literární noviny, 24. 7. 2006, roč. 17, č. 30, s. 7.

PEČINKA, Bohumil. Útěk do nezávazna? Reflex, 1. 11. 1993, roč. 4, č. 45, s. 22-24.

PECHAR, Jiří. Ludvík Vaculík zpívající. A2 kulturní týdeník, 18. 4. 2007, roč. 3, č. 16, s. 7

PECHAR, Jiří. Vaculíkova antižurnalistika. Literární noviny, 22. 4. 2002, č. 17, s. 8.

PECHAR, Jiří. Vaculíkova konfrontace s vlastní minulostí. Literární noviny, 6. 7. 1995, roč. 6, č. 27, s. 6-7.

PEŇÁS, Jiří. Každý touží po souladu. Týden, 2. 6. 2003, roč. 10., č. 23, s. 36.

PEŇÁS, Jiří. Muž na koni, jeden na voze. Týden, 4. 9. 2006, roč. 12, č. 36, s. 72

PEŇÁS, Jiří. Myslel jsem na Gándhího. Týden, 23. 6. 2008, roč. 15, č. 25, s. 46.

PEŇÁS, Jiří. Poutník Vaculík. Instituce pro vlastní potřebu. Týden, 13. 8. 2001, roč. 8, č. 33, s. 64-65

PEŇÁS, Jiří. Vaculíkovo zrcadlo podél cest. Týden, 2002, roč. 9, č. 50, s. 76-77.

PEŇÁS, Jiří. Věčné jaro patriarchovo. Respekt, 9. 4. 1996, roč. 7, č. 15, s. 18.

PEŇÁS, Jiří. Všechno důležité jsem se naučil u koz. Lidové noviny, 2. 12. 2011, roč. 24, č. 281, s. 9.

PETRÁČEK, Zbyněk. Demokracie není pro každého. Respekt, 27. 12. 1994, č. 52, s. 10.

PILÁTOVÁ, Agáta. Demokracie je překonaná! Týdeník Rozhlas, 27. 11. 2012, roč. 22, č. 49, s. 12-14.

Pohádky z Moravy. Zlín : Krajská knihovna Františka Bartoše, 2004. 160 s.

PREČAN, Vilém. Edice Petlice: 1973 - 1987. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 35.

PREČAN, Vilém. Charta 77. Scheinfeld-Praha-Bratislava, Čs. středisko nezávislé literatury 1990. 525 s.

PREČAN, Vilém. Mé exilové obcování s Obsahem. Ročenka Československého dokumentačního střediska 2004-2007. Praha : Československé dokumentační středisko, o. p. s. 2008. S. 327-349.

PYSENT, Robert B.. Národ, Bůh a piča. Host, 2003, roč. 19, č. 2, s. 11-18.

RYCHLÍK, Břetislav. Z našeho psího života. Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 3.

SACHER, Vilém. Krvavé velikonoce. 1. vyd. Praha : Lidové noviny 1990. 255 s.

SEDLÁČKOVÁ, J. Ludvík Vaculík. Rukopis, výběrová rešerše. Praha : Národní knihovna ČR, referenční centrum 1995. 68 s.

SCHOVÁNEK, Radek. Devět agentů mezi námi. Lidové noviny, 9. 1. 2007, roč. 20, č. 7, s. I.

SCHOVÁNEK, Radek. Svazek Dialog. StB versus Pavel Kohout. 1. vyd. Praha - Litomyšl : Paseka 2006. 395 s.

Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2. 1. vyd. Praha : Brána 1998. 791 s.

STOJAR, Pavel. Skončit s psaním se nechystám. Mladá fronta Dnes, 11. 11. 2006, roč. 17, č. 263, s. B/7.

ŠABATA, Jaroslav. Vaculíkovy Srpnové dny... Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 1.

SMIGIELSKI, Miros³aw. Rozmnožovat krásu světa! 20. 4. 2005, rukopis.

ŠEFLOVÁ, Ludmila. Knihy českých a slovenských autorů vydané v zahraničí v letech 1948-1978 (Exil). Bibliografie. 1. vyd. Brno : Doplněk 1993. 313 s.

ŠÍCHA, Jan. Viník oceněn! Literární noviny, 27. 10. 2008, roč. 19, č. 44, s. 1.

ŠIKLOVÁ, Jiřina. Přemýšlení o statečnosti. Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 9.

ŠIMEČKA, Martin M. Být náčelníkem. Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 7.

ŠIMSA, Jan - VACULÍK, Ludvík. Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988. 1. vyd. Olomouc : nakladatelství Olomouc 2003. 246 s.

ŠTOLBA, Jan. Inteligentní spiknutí! Literární noviny, 24. 6. 1993, roč. 4, č. 25, s. 1, 3.

ŠTRASSER, Ján. Dobrý den z Bratislavy. Lidové noviny, 14. 1. 1995, roč. 8, č. 12, s. 4.

ŠVANDA Pavel. Tisíce slov Ludvíka Vaculíka. Listy, 2009, roč. 39, č. 5, s. 92-93.

TREFULKA, Jan. Tisíce slov. Literární noviny, 24. července 2006, roč. 17, č. 30, s. 9.

Uzel pohádek : pohádky současných českých autorů / Havel ... [et al.] ; vybral a sestavil Ivan Klíma. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny 1991. 132 s.

VACULÍK, Ludvík. A co píšete, Mistře. Lidové noviny, 10. 7. 2002, roč. 15, č. 158, s. 17.

VACULÍK, Ludvík - BECHER, Peter. Ach Stifter : Zweisprachige Ausgabe. 2. Auflage. München : A1 1992. 67 s.

VACULÍK, Ludvík. Cesta na Praděd. 1. vyd. Brno : Atlantis 2001. 284 s.

VACULÍK, Ludvík. Československý fejeton/fejtón 1975-1976. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. B. m. : 1976. 276 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Československý fejeton/fejtón.1976-1977. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. B. m. : 1977. 473 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Československý fejeton/fejtón.1977-1978. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. B. m. : 1978. 539 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Československý fejeton/fejtón.1978-1979. Uspořádal a předmluvu napsal Ludvík Vaculík. B. m. : 1979. 469 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Československý fejeton/fejtón 1975-1976. Uspořádal Ludvík Vaculík. 1. vyd. Praha : Vydavatelství a nakladatelství Novinář 1990. 150 s.

VACULÍK, Ludvík. Český snář. Sny roku 1979. B. m. : 1981. 983 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Český snář. Brno : Atlantis 1990. 454 s.

VACULÍK, Ludvík. Český snář. 5. vyd. Brno : Atlantis 2002. 481 s.

VACULÍK, Ludvík. Dřevěná mysl : výběr fejetonů z Lidových novin 2002-2008. 1. vyd. Praha : Jaroslava Jiskrová - Máj : Dokořán, 2008. 291 s.

VACULÍK, Ludvík. Dva tisíce slov. Literární listy, 27. 6. 1968, roč. 17, č. 18, s. 1-2.

VACULÍK, Ludvík. Hlasy nad rukopisem Českého snáře. B. m. : 1981. 276 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. 1. vyd. Praha : Torst, 1991. 141 s.

VACULÍK, Ludvík. Hodiny klavíru /komponovaný deník 2004-2005/. 1. vyd. Brno : Atlantis 2007. 124 s.

VACULÍK, Ludvík - JUNGMANN, Milan. Jak jsme dělali Obsah. Tvar, 23. 2. 2006, roč. 17, č. 4, s. 12.

VACULÍK, Ludvík. Jak se dělá chlapec. 1. vyd. Brno : Atlantis 1993. 246 s.

VACULÍK, Ludvík. Jaro je tady. Fejetony z let 1981-1987. B. m. : 1987. 498 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Jaro je tady. Fejetony z let 1981-1987. 2. vyd. (v ČSFR 1. vyd.). Praha : Mladá fronta 1990. 262 s.

VACULÍK, Ludvík. Jediná má korespondence s Hrabalem. Listy, 1997, roč. 27, č. 2, s.16.

VACULÍK, Ludvík. Koza na trati : každému muži vstoupí někdy na trať koza. Vyd. 1. Štíty : Veduta, 2011. 139 s.

VACULÍK, Ludvík. Loučení k panně. 1. vyd. Brno : Atlantis 2002. 253 s.

VACULÍK, Ludvík. Milí spolužáci! Výbor písemných prací 1939-1979. 1. kniha indiánská (deník 1939-1941). B. m. : 1981. 174 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Milí spolužáci! Výbor písemných prací 1939-1979. 1. vyd. Praha : Mladá fronta 1995. 684 s.

VACULÍK, Ludvík. Morčata. B. m. : 1970. 266 s. Edice Petlice.

VACULÍK, Ludvík. Morčata. 1. vyd. v ČS. Praha : Československý spisovatel 1991. 131 s.

VACULÍK, Ludvík. Nad jezerem škaredě hrát. Výběr z publicistiky 1990-1995. 1. vyd. Praha : Ivo Železný 1996. 111 s.

VACULÍK, Ludvík. Na farmě mládeže: (Črta ze státního statku). 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství politické literatury 1958. 42 s.

VACULÍK, Ludvík. Nepaměti. 1. vyd. Praha : Mladá fronta 1998. 134 s.

VACULÍK, Ludvík. Nepaměti. 2. vyd. Brno : Atlantis 2008. 184 s.

VACULÍK, Ludvík. Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského. 1. vyd. Praha : Scéna 1990. 47 s.

VACULÍK, Ludvík. Omluva o 992 slovech. Literární listy, 11. 7. 1968, roč. 17, č. 20, s. 1-2.

VACULÍK, Ludvík. O Petlici zámku Švarcenberku. Acta: čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, 1987, roč. 1., č. 3-4, s. 36-40.

VACULÍK, Ludvík. Petr má medvěda nebo co.Ilustrovala Iva Ouhrabková. 1. vyd.. Praha : Meander, 2008. [52] s. : barev. il. ; 20 cm + 1 CD.

VACULÍK, Ludvík - KADLEČÍK, Ivan. Poco rubato: korešpondencia 1969-1989. 1. vyd. Bratislava : F. R. a G. 1994. 172 s.

VACULÍK, Ludvík. Polepšené pěsničky. Literární noviny, 27. 12. 2005, roč. 16/17, č. 52/1, s. 14.

VACULÍK, Ludvík. Polepšené pěsničky. 1. vyd. Praha: Dokořán, Jana Jiskrová - Máj 2006. 248 s.

VACULÍK, Ludvík. Poslední slovo. Výbor z fejetonů z Lidových novin. 1989-2001. 1. vyd. Praha : Litomyšl : Paseka 2002. 274 s.

VACULÍK, Ludvík. Radosti radosti. Praha : Supraphon ve spolupráci s Lidovými novinami 1993. 1 zvuková kazeta (57:03) : stereo, Dolby systém + 1 leták (10 x 23 cm).

VACULÍK, Ludvík. Rušný dům. 1. vyd. Praha, Československý spisovatel 1963. 303 s.

VACULÍK, Ludvík. Rušný dům : (Loutí 1960 - Praha 1961) Vyd. 2. V Brně, Atlantis, 2011. 270 s.

VACULÍK, Ludvík. Říp nevybuchl : výběr fejetonů z Lidových novin 2008-2012. 1. vyd. Praha : Máj : Dokořán, 2012. 260 s.

VACULÍK, Ludvík. Sekyra. 4. vyd. Brno : Atlantis 2003. 172 s.

VACULÍK, Ludvík. Sólo pro psací stroj. 1. vyd. Köln : Index 1984. 214 s.

VACULÍK, Ludvík. Srpnový rok. Fejetony z let 1988-1989. 1. vyd. Praha : Mladá fronta 1990. 122 s.

VACULÍK, Ludvík. Stará dáma se baví. Praha : Lidové noviny 1991. 105 s.

VACULÍK, Ludvík. Umřela. Lidové noviny, 23. října 2007, roč. 20, č. 247, s. 10.

VACULÍK, Ludvík. Vaculík 1968. Reflex, červenec 2003, č. 27, s. 56 - 59.

VACULÍK, Ludvík. Velmi vážený starý pane. Literární noviny, 23. 12. 1993, č. 51-52, s. 15, 16.

VACULÍK, Ludvík. Vidět svět novýma očima. /Renesance rozhlasové publicistiky II/. Připravil Josef Branžovský. Praha : Studijní oddělení Čs. rozhlasu 1965. 163 s.

VACULÍKOVÁ, Madla - KOSATÍK, Pavel. Já jsem oves. 1. vyd. Praha : Jaroslava Jiskrová - Máj 2002. 154 s.

VACULKA, Vladislav. Vladislav Vaculka. Životní dílo. Katalog výstavy. Zlín : Oblastní galerie výtvarného umění, 1990. 118 s.

VERECKÝ, Ladislav. Ludvík Vaculík. Píseň musí být jako boty: krásná a užitečná. Magazín DNES, 4. 1. 2007, roč. 14, č. 1, s. 20-23.

VERECKÝ, Ladislav. Svět podle Vaculíka. Magazín Dnes, březen 2002, č. 13, s. 32-38.

VYSTRČIL, Tomáš. Vaculíkův bezútěšný boj. Lidové noviny, 24. července 2006, roč. 19, č. 170, s.11.

ZGUSTOVÁ, Monika. Terén těla a duše. Literární noviny, 16. 12. 1993, č. 50, s. 6.

ZÍDEK, Petr. Nevěřil jsem, že to vydrží. Lidové noviny, 10. 1. 2008, roč. 21, č. 8, s. 32.

ZÍDEK, Petr. Peroutkova cena má být pro lidi v rozběhu. Lidové noviny, 5. února 2011, roč. 24, č. , příloha Orientace, s. 27.

ZÍDEK, Petr. Podporuji sílu, která se opře větším silám. Lidové noviny, 20. března 2010, roč. 23, č. 67, příloha Orientace, s. 26.

Z obsahu 1982. B. m. : 1983. 631 s. Edice Petlice.

Z obsahu 1983. B. m. : 1984. 615 s. Edice Petlice.

Z obsahu 1984. B. m. : 1985. 635 s. Edice Petlice.

Z obsahu 1985. B. m. : 1986. 672 s. Edice Petlice.

http://libpro.cts.cuni.cz/charta/