Dokumenty

Ivan Klíma

22. července 2006, Lidové noviny

Nevím, jak základní rys Vaculíkovy povahy přesně nazvat. Zásadovost, důslednost, neschopnost taktizovat, upřímnost, věrnost vlastnímu přesvědčení? Nebo prostě umanutost?

Prvně jsem se s touhle Ludvíkovou vlastností setkal, když jsem jako redaktor v Československém spisovateli předkládal ke schválení rukopis jeho prvního románu Rušný dům. Byl to román autobiografický (Ludvík až na výjimky nepsal nikdy nic, co by se nezakládalo na jeho osobní zkušenosti) a těžil z jeho vychovatelského působení v dělnickém internátu. Román mě nadchl, ale tušil jsem komplikace, neboť v knize bylo několik politických narážek i drzostí, a nemýlil jsem se. Vedení redakce se román až na zmíněné pasáže zamlouval, pojednával přece o dělnickém prostředí.

Pozvali si tedy autora, aby mu přátelsky „poradili“. Pár zmíněných pasáží buď přepracuje, anebo prostě vynechá, a knížka může vyjít. U začínajícího spisovatele se předpokládalo, že rady bez odporu přijme. Jenže Vaculík vysvětlil, že to, co napsal, napsal podle svého nejlepšího svědomí, a tudíž to škrtnout nemůže. Bude uvažovat, zda vše přesně formuloval, ale nějaké změny významu neslibuje.

Rukopis si odnesl a za několik dní vrátil s tím, že všechny inkriminované pasáže zvážil. V rukopise zůstaly. Román přesto vyšel a Vaculík tak sobě i jiným předvedl, že vzdorovat ideologickým náčelníkům má smysl. Vzdoroval pak po všechna další léta trvání komunistického režimu.

Na sjezdu spisovatelů v létě roku šedesátého sedmého přednesl brilantní analýzu současné moci. Ohromená stranická delegace tehdy na protest opustila zasedací sál a v odpověď stranické vedení rozpoutalo vůči spisovatelům represe. Nemohlo však zabránit tomu, že se projev v tisících opisů šířil mezi lidmi, a urychlil tak příchod pražského jara. Kromě dodnes citované pasáže o tom, že za dvacet let u nás nebyla vyřešena žádná lidská otázka, zazněly v projevu i pro Ludvíkův celoživotní postoj příznačné věty: mluvím zde jako občan státu, jehož se nikdy nechci vzdát, v němž však nemohu spokojeně žít. A ještě: Tak jako nevěřím, že občan a moc se mohou ztotožnit, že ovládaní a vládnoucí se mohou sejít ke zpěvu, tak nevěřím, že umění a moc si někdy budou libovat, jak je jim spolu dobře. Nebudou, nemohou, nikdy, jsou jiní, nehodí se k sobě.

Ale nehodlám vypočítávat všechny Ludvíkovy zásahy do historie naší země, chci vzpomenout jednoho méně známého či méně spektakulárního činu.

Osmnáct let edice Petlice

Od počátku roku 1970 se ukazovalo, že vedení komunistické strany se rozhodlo znemožnit jakékoliv nezávislé duchovní projevy. Prakticky všichni významnější čeští spisovatelé a novináři se ocitli na indexu. Tehdy jsme začali uvažovat, co si v takovéto situaci počít. Komunistická moc kontrolovala všechny sdělovací prostředky a rozmnožování i zcela nepolitických textů bylo pod striktní kontrolou. Po poradě s našimi přáteli právníky (Petrem Pithartem a Pavlem Rychetským) jsme došli k závěru, že jediným způsobem, jak bychom mohli dostat naše texty k čtenářům a neporušili přitom stávající zákony, je pořizovat strojopisné kopie. Tato prostá a v době knihtisku primitivní metoda se nám líbila, sami jsme si opsali naše nové texty, půjčili či věnovali je svým přátelům, jenže tím se vůbec neporušilo úřední prokletí nás všech.

Šíření strojopisných textů potřebovalo někoho, kdo by je organizoval, kdo by u sebe soustřeďoval rukopisy, sehnal dostatek statečných a obětavých písařek, pořídil od každého rukopisu kopií ne deset, ale aspoň padesát či sto, odnesl strojopisy ke knihaři a potom, což bylo stejně důležité, je prodal, aby z utržených peněz mohl zaplatit aspoň cenu papíru a práci písařek. Zpočátku nás několik zkoušelo něco podobného začít, ale brzy jsme odpadli a zůstal jediný: umanutý Ludvík Vaculík. Celých osmnáct let svého života, let, kdy člověk bývá na vrcholu tvůrčích sil, obětoval této naprosto ojedinělé a záslužné činnosti.

V jeho edici Petlice vyšlo tři sta šedesát sedm titulů. Vaculík jejich vzhled stále zveleboval, takže postupně se strojopisy začaly podobat vzácným tiskům, vázané často v plátně a doprovázené fotografiemi či originálními grafickými listy. Díky této edici se mohli aspoň někteří čtenáři seznámit s díly nejlepších českých spisovatelů: od Jaroslava Seiferta (ano, i on byl zakázaný), Gruši, Havla, Hiršala, Hrabala, Koláře, Mikuláška, Putíka, Skácela, Šiktance, Trefulky, Uhdeho až po texty autorů málo známých, jako byl Mojmír Klánský či Jiří Plaček. Vyšly tu filozofické stati Jana Patočky, historické úvahy Kautmannovy, skvělá esej Václava Černého o povaze naší kultury i jeho literární kritiky, rozsáhlé politologické dílo Šamalíkovo či eseje křesťanských myslitelů, jakými byli Ladislav Hejdánek, Jan Šimsa či Jakub Trojan, objevily se v ní knihy slovenských autorů Ivan Kadlečíka, Mira Kusého či Milana Šimečky. To uvádím jen několik z autorů tohoto nejpodivuhodnějšího nakladatelství v našich dějinách, nakladatelství, které od přečtení rukopisu až po prodej hotové knihy spočívalo na práci jediného člověka: Ludvíka Vaculíka. (Oficiální nakladatelství, která vydávala srovnatelný počet výtisků, zaměstnávala několik desítek lidí.)

Co znamenala pro většinu českých spisovatelů tato samizdatová edice, si lze v dnešní době těžko představit, stejně jako to, co pro čtenáře znamenala možnost setkat se s myšlením a tvorbou, které se odmítaly podrobit dohledu komunistické moci. Podle realistických odhadů knihy z Vaculíkova „nakladatelství“ kolovaly mezi mnoha tisíci čtenáři, a tak pomáhaly prolomit mříže ideologického vězení, do něhož se nekulturní moc snažila sevřít občany Československa.

Po celá ta léta Ludvíka honila Státní bezpečnost a každoměsíčně ho kvůli Petlici vyslýchala a snažila se ho v kontrolovaných sdělovacích prostředcích zostuzovat. S Vaculíkovou umanutostí však nic nesvedla. Jeden z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů tak vykonal svou „vedlejší činností“ pro českou kulturu víc než kdokoliv jiný v naší zemi.

Objekti a orgáni

Ludvík Vaculík byl v 70. a 80. letech sledován Státní bezpečností, která monitorovala jeho soukromí i život jeho blízkých a činnost související s edicí Petlice. Uvedené snímky, které jsou uloženy v Archivu ministerstva vnitra, pořídili policisté v červnu 1974 (sám na ulici) a v květnu 1975 (s Ivanem Klímou na ulici a sám v kavárně Slávii). Archiv obsahuje též „Záznamy o zachycení a předání objekta“ včetně bizarních výčtů zúčastněných „orgánů“ (i s podrobným popisem jejich oblečení včetně pokrývek hlavy), kteří Mistra, jak zněl krycí název, sledovali. Vaculík praxi sledování i spisů StB zesměšnil tím, že nabídl čtenářům alternativní sledování i Spis o vlastním životě -mimo jiné v knize Český snář.

Libuše Ludvíková

(Zvuk zlínského kraje, jaro 2002, se. 123-126)

(Ludvík Vaculík: Poslední slovo. Výbor fejetonů z Lidových novin 1989 - 2001. Praha - Litomyšl, Paseka 2002. 273 s.)

Laureát rozhodně nespal na vavřínech. Už za necelý měsíc po vyhlášení Ceny Karla Čapka mu v nakladatelství PASEKA vyšla nová knížka, ač obsah úplně nový nebyl: od roku 1996 vycházely fejetony v rubrice "Poslední slovo" každé úterý v Lidových novinách.

Je vhodné a slušné novou dospělou knihu - stejně jako mlao¨dou dívku - uvést do společnosti. Toho si je autor dobře vědom. Pobídl nakladatelství k natištění pozvánek a kavárnu Slavii, aby dala svolení k produkci; a tak za hojné účasti Wlastenců, pěvecké to divize Českého PEN klubu, se dále sešli zástupci nakladatelství s haldou knížek k prodeji, novináři, fotografové a zejména Jiří Šlupka Svěrák, jenž svou hrou na klavír umí stmelit poněkud nesourodé hlasy wlasteneckých zpěváků. A potom tak lidi, které to "jen" zajímalo. Zpěv byl prý mimořádně povedený, hlavně silný. Zaznamenána byla značná aktivní účast obecenstva. Dostavil se také Karel Steigerwald s Evou Salzmannovou, z nichž první napsal a druhá zvučně přečetla uvítací řeč. Máme možnost ji tu ocitovat:

"Uvádět do společnosti knihu Ludvíka Vaculíka je mimořádná pocta. Je to ovšem také velmi obtížná úloha, zejména proto, že tato Vaculíkova kniha ve společnosti už dávno je, ba dokonce jí řadu let týden co týden blahodárně přibývá.

Povšimnu si z celého Vaculíkova díla a z těch stovek fejetonů jednoho jediného aspektu. Ve fejetonu, který se jmenuje Literární chvilka, topí Ludvík Vaculík v Dobřichovicích Charlesem Bukowským. Bukowski hoří dobře, roura ohřívá vzduch a čtenář Vaculíkova fejetonu je potěšen, že ještě existuje spisovatel, který je ochoten hodit do kamen knihu. Vylekáni minulým stoletím, kdy se knihy pálily masově - včetně jejich autorů - , chováme se k novodobému písemnictví zdrženlivě. Knihy sice už skoro nikdo nečte, ale máme je v úctě a vážnosti. Bukowski je modla, literární bůh, pán a otec mládeže. Nevím přesně, zdali ho mládež čte, rozhodně ho ale miluje. Vaculík dal Bukowského do kamen, protože mu připadal hnusný. Dokonce si vzpomněl, že má ještě jednu knihu Bukowského, dal do kamen i tu. Možná by do kamen strčil i samotného Bukowského, kdyby přišel. Takovou povahu má dnes málokdo. Postavit se mládeži a modlám. Dopustit se něčeho udánlivě tak barbarského, jako je pálení knih. Mít starodávný vztek na celý ten novodobý kult ošklivosti, násilí, sexuální otevřenosti a sexuálních podivností.

Možná se časem ukáže, že tento druh nekonformnosti je Vaculíkovou nejcennější devízou. vaculík říká ne, kdykoli si vzpomene, a čemukoli, co je mu protivné. Nebojí se ani agresivní mládeže, která zaplavuje zeměkouli. Jste hloupí, napíše Vaculík mládeži bez obav, zatímco celý dospělý svět jí chce odborně porozumět. Nikdy by mládež neučil, protože neví, proč by se měli mladí lidé snadno dovídat to, co on objevoval celý život. Napsal také už před mnoha lety, že v noci má být tma a že jim do toho jednou kopneme, což se později stalo. Čerstvé jahody v lednu nepovažuje Vaculík za výdobytek pokroku, nýbrž za strašlivou lidskou vinu, která se nedá odložit. Slovenský národ přirovnal k bratříčkovi, který stěhuje svou postýlku k oknu a pak zpět ke kamnům.

S Ludvíkem Vaculíkem můžete nesouhlasit. Nesouhlasí se s ním krásně. Je to velký odpůrce a vašemu nesouhlasu dodá velikosti. Ludvík Vaculík je krásný reakcionář. Nemá rád nové poměry, vidí, že jsou blbé a také vidí, kam to všechno směřuje. Podobný úsudek mívá i o lidech, pokroku, vědě a technice. V časech, kdy všichni horujeme pro svobodu, říká, že svoboda v rukou hlupáků je vražedná. V časech bezmezného obdivu k malým dětem považuje za užitečné sešvihat zlobícího kloučka prutem. Udivuje ho také, že i ničemové mají volební právo.

Vraťme se k Bukowskému v kamnech. Skončil v nich - píše Vaculík - protože šíří sviňsko-umělecký způsob filozofie i živobytí. To by si k Bukowskému nikdo jiný nedovolil, protože dnešní doba právě to sviňské má za umělecké. Pře měsícem mi Ludvík Vaculík vyprávěl, jak v Dobřichovicích při prořezávání jabloní vylezl do koruny stromu a cítil se tam dobře. Přišlo mu zvláštní, myslím, že užil i slovo krásné, že je mu tři čtvrtě století, že je v koruně stromu a dívá se okolo. To mi připadá jako důležitá metafora. nevím ale přesně, co znamená. Buřič Bukowski v kamnech. Buřič Vaculík v korunách stromů. Možná zvědavě vyhlíží do dálky. Nehoří někde ve vzdálených kamnech i jeho knihy? Mohly by. Jistě také pobuřují.

Jedna z nich jde právě do světa. Nikdo nemůže být na pochybách, že to v žádném případě není poslední slovo Ludvíka Vaculíka."

Potom se už jen zpívalo, Jiří Svěrák hrál na klavír a autor kupoval svoje knížky, aby je mohl hned darovat přátelům (ač se zařekl, že už to dělat nebude). Za okny se dělala tma a nikoho nenapadlo, že je 25. únor a že někdy byly nějaké únorové události. Protože tohle byla ta nejpěknější - alespoň letošní - únorová událost.

Robert Malecký

(Lidové noviny, 8. ledna 2007)

Vypracování textu jsem se neúčastnil, jen jsem ho upravil stylisticky, vzpomíná spisovatel Ludvík Vaculík. který se v prvních dnech zúčastnil „slavné“ honičky Landovského saabu s vozidly StB. Vypráví také o tom, proč z první várky podpisů osobně vyňal podpis spisovatele Jiřího Gruši. Rozhovory o Chartě jinak neposkytuje, s Lidovými novinami hovořil prý jen proto, aby měl od ostatních pokoj.

Z estébáckých spisů vyplývá, že první informace o chystané petici StB zachytila již v průběhu podzimu roku 1976. Kdy jste se poprvé setkal s Chartou 77 vy?

Já jsem se o tom poprvé skutečně dozvěděl až před Vánoci roku 1976. Chodili jsme s Pavlem Kohoutem do sauny, a když jsme šli jednou ze sauny, řekl mi, že něco bude. A já jsem byl rád, že něco bude, ale zároveň jsem, představte si, byl rád, že on mě do toho netahá. Čili vypracování textu samotného jsem se neúčastnil, ale pozvali mě na poslední pracovní schůzku, a to ze zvláštního důvodu. Měl jsem text upravit stylisticky, sem tam opravit slovosled a podobně. Taková byla moje účast na vzniku Charty 77.

Jak mezi vás byly konkrétně rozděleny úkoly?

Moje další úloha byla přispět k rozmnožení textu, který měl být rozmnožen několiksetkrát. Signatáři neměli text dostat předem, aby nemohl uniknout ven. Vše bylo nasměrované k jedinému datu, kdy měl být text publikován i v zahraničních novinách. Přijal jsem úkol postarat se o určité množství těch textů. To obstarala Zdena Erteltová, a to bych byl rád, aby bylo řečeno, protože to je velice skromná žena a na úlohu těchto písařek si málokdy někdo vzpomene. Ona věnovala část Vánoc tomu, že snad stokrát opsala celý text Charty 77. Šestého ledna jsem opsané texty měl přinést ke Zdeňku Urbánkovi, kde se měly vkládat do obálek, které zase připravil někdo jiný. To byla druhá část mého úkolu. A třetí dějství je sice velmi hrdinné, ale je pouhým omylem a legendou.

Jde o onu slavnou honičku, při níž jste s Václavem Havlem a Pavlem Landovským ujížděli estébáckým vozům ulicemi Dejvic?

Ano, jde o onu honičku, která vypadala takto. Když jsme naplnili obálky, tak hoši řekli: a teď se to zaveze na Hrad, panu prezidentovi. A tak jsem jim řekl, že když jedou do města, ať mě vezmou s sebou, že potřebuji vyměnit boty. Pak následoval týden výslechů. Kdybych byl řekl, že jsem u formulace textu nebyl, že jsem o ničem nevěděl, že jsem jel jen vyměnit boty, tak bych možná už druhý den k výslechu nešel. Ale StB ode mě viditelně očekávala víc.

Originální podpisy se teď konečně našly. Máte z toho radost?

Je to dobře. Je dobře už samotný fakt, že se našly, což znamená, že se věci dají najít, to za prvé. A za druhé je ta historie aspoň nějak materializovaná. K tomu mám ještě jednu poznámku. Ty podpisy se shromažďovaly v hradčanském bytě Pavla Kohouta, tam byly na stole a všichni, kdo jsme tam byli, jsme měli možnost se do nich podívat. Pak se z nich sestavoval seznam signatářů. A já, když jsem to probíral, jsem přišel na podpis Jiřího Gruši. Já jsem ho z toho seznamu vyňal. Řekl jsem tehdy: hoši, já to z toho vyjmu, jste svědky, že to ten Gruša podepsal, a také jsem jim řekl důvody proč. My jsme nevěděli, co bude následovat, a Gruša tehdy pracoval na několika důležitých věcech. Mezi jiným to byl almanach Hodina naděje, který jsme připravovali k desetiletému výročí okupace v roce 1978, a Gruša byl jedním ze spoluautorů. Za druhé se tehdy začalo pracovat na samizdatovém slovníku spisovatelů a já měl před nakladateli, které reprezentovali Janouch a Prečan, odpovědnost, aby se to dělo a aby to v termínu bylo. Dovedl jsem si představit, a hoši to hned uznali, že přijdou domovní prohlídky, eventuální zadržení nebo zatčení, které by tu práci narušily. Takže jsme to Grušovi řekli a on jen chtěl, abychom v pravý čas oznámili, že Chartu skutečně podepsal. To pak samozřejmě vyšlo.

Reakce moci byla velmi tvrdá. Překvapila vás její síla?

Víte, já jsem tu reakci neměřil významem a rázem toho textu, ale obvyklými zvyky Státní bezpečnosti. Báli se hlavně té hrozící masovosti. Reagovali tak, jak odpovídalo jejich folkloru.

Archiv bezpečnostních složek ministerstva vnitra má od listopadu 2006 nové vedení a vypadá to, že se pro historiky otevírají úplně nové možnosti bádání. To je jistě dobře, otázka ale zní, zda to není sedmnáct let po revoluci pozdě...

O tom nemá vůbec cenu uvažovat. Možná se dá i říct, že pozornost, která se tomu věnuje, může být teď přesněji a účelněji zaměřena. Dříve se možná v záplavě senzací a novinek nesoustředilo tolik pozornosti, kolik se jí teď na tu práci soustředit může. Příkladem může být práce, kterou badatel Radek Schovánek odvedl na práci se svazkem Dialog, který StB vedla na Pavla Kohouta. To je excelentní příklad.

Tu pozornost by mohl soustředit třeba zamýšlený Ústav paměti národa. Jste pro jeho vznik?

Já nevím, jaká je jiná možnost. Ale jestli je jinou možností, že by nebylo nic, tak jsem pro Ústav paměti národa.

Občas se v souvislosti s hodnocením významu Charty 77 objeví názory, že takzvaná šedá zóna byla vlastně důležitější. Zlobí vás to?

Mě to nerozčiluje. Pro mě to bylo téma vlastně už tehdy, v dobách Charty. Já jsem tehdy nad tím přemýšlel, jaká je úloha nás, „hrdinů“, a úloha těch „nehrdinů“, a napsal jsem na to téma fejeton, který se jmenoval Úvahy o statečnosti. Onen fejeton proti mně vyvolal vlnu nelibosti, vystoupil Gruša, Havel a jiní. Tam jsem právě kladl tu otázku, zda se dá hrdinství od národa žádat. A žádat se dá tehdy, kdy je doba něčím elektrizovaná, jako byla třeba sama okupace. Ale pak to odezní a na místě je obyčejná slušnost, ta se má žádat. A v šedé zóně byli, a byli i ve stranických kruzích, lidé, kteří zachovávali určitou slušnost. Já mám příklad: když kvůli mně našeho nejmladšího syna nepustili na vysokou školu, ačkoli udělal zkoušky, a byl dokonce vyznamenaný jako učeň, tak stranická organizace tehdy proti StB prosadila, že Vaculík půjde študovat. Víte, musí se pořád počítat s tím, že jakákoli společnost je složena z lidí různých charakterů, kteří jsou vedeni různými svými důvody.

Petr Zídek

(Lidové noviny, 10. 1. 2008, roč. 21, č. 8, s. 32.)

Spisovatel Ludvík Vaculík (1926) se autorsky podílel na samizdatových Lidových novinách. Jeho fejetony uveřejňované v rubrice Poslední slovo mohou číst čtenáři Lidovek již dvacet let.

Zakladatel samizdatových Lidových novin Jiří Ruml vzpomínal, že jste byl k tomu projektu trochu skeptický. Vybavujete si tehdejší situaci?

Vybavuji si, že jsem se tomu podivoval. Za prvé mě to překvapilo. Nevěřil jsem, že to dlouho vydrží. Myslel jsem si, že je hned chytnou a že to zanikne. Samozřejmě jsem tomu přál a kdykoliv mě požádali o příspěvek, tak jsem ho vždycky napsal. Vždycky jsem byl rád, když taky někdo jiný něco někde dělá, protože pak estébáci šli také po něm. To byla vždy pro člověka taková úleva, že je jich v tom víc.

Proč jste nevěřil, že to vydrží?

Divil jsem se těm dvěma hlavním hochům, že se do toho s takovou důvěrou a odvahou pouští. Možná měli lepší informace nebo lepší odhad situace.

Jeden z těch „dvou hochů“ Jiří Ruml cituje ve zmíněné vzpomínce dopis, který jste poslal redakční radě jako omluvu své neúčasti. Píšete v něm: „Těmto novinám bude chybět velké lákadlo: náklad přesahující dosavadní zvyky a možná i – honorář! Zadarmo slušný autor dokáže psát jen věci dlouhé, těžké, pracné, závažné, tedy takové, kdy mu na napsání záleží víc než na odměně.“

To byl fór. O žádné odměně tehdy samozřejmě nemohla být ani myšlenka.

Kdy vy osobně jste se poprvé setkal s Lidovými novinami?

Jako dítě jsem se s nimi nesetkal, po válce jsem četl Peroutkovy Svobodné noviny. V roce 1968 vznikla myšlenka Lidovky obnovit, to jsem ale byl plně angažován v Literárkách. Měly tehdy sídlit v budově HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu – dobový cenzurní úřad – pozn. red.).

Dnešní Lidové noviny a ty samizdatové mají kromě svého jména společnou zřejmě již jen jednu věc – rubriku Poslední slovo a vás jako jejího autora.

Mně se ta rubrika líbila od začátku, když mi vysvětlili, že nemá jít o „poslední slovo“ v nějakém sporu nebo tématu. A že si mohu psát, o čem chci. To trvá dodnes, takže mám dokonce někde pocit určité exteritoriality, skoro jako bych měl své noviny.

Kdo to vlastně vymyslel?

To nevím, asi někdo z redakce. Mám dojem, že když to začalo vycházet v roce 1990 legálně, tak si to noviny nechaly zaregistrovat jako nějakou svou ochrannou známku, aby to nemohl použít někdo jiný.

Podílel jste se v samizdatových Lidovkách nějak na redakční práci?

Nikdy jsem nebyl na žádnou schůzku pozván, což byl tehdy systém práce. Bylo důležité, aby každý udělal, co měl, a o víc se nestaral. Nedozvěděl jsem se ani, kdy a kde se ta redakce schází.

Takže jste prostě v předem domluvený termín někomu přinesl svůj rukopis, stejně jako ho dnes nosíte každé pondělí do redakce?

Ano, dal jsem to někomu, už si vlastně ani nevybavuji komu.

Reagovala státní moc nějak na vaše texty?

Po uveřejnění posledního slova s titulkem Komunismus je bití jsem byl pozván na prokuraturu a dostal jsem „prokurátorskou výstrahu“. To byla taková poslední výstraha. Příště by mě už museli zavřít.

Vaše texty byly i v kontextu těch novin dost radikální.

Že jsem byl radikální? To je jako kdyby žábě řekli zakvákej, tak žába zakváká a hotovo. Řekli mi napiš – napsal jsem. Bez taktiky, ohledu nebo vědomí nějaké souvislosti s tím dalším obsahem novin. Byl jsem si vědom toho, že když o to žádají mě, tak jsou si vědomi toho, o co si říkají.

Takže vás redakce nijak neúkolovala, neumravňovala, necenzurovala?

Byl jsem omezen jedině rozsahem.

Dnešním mladým už slovo samizdat skoro nic neříká. Myslíte si, že vaše tehdejší zkušenost může být ještě dnes k něčemu využitelná?

Slovu samizdat jsem se vyhýbal, protože jsem neměl rád takové ty sovětštiny a protože by to mohlo vyvolávat dojem, že jdeme v politice sovětské opozice. Ale nakonec se to ujalo jako termín pro ineditní činnost. Ale dnes je to celé jen historický fenomén. Když si dnes někdo vydá knížku vlastním nákladem, tak přesně vzato dělá samizdat. A to je úplně běžné.