Život je víc než psaní

Život je víc než psaní

Daniela Iwashita

(Lidové noviny, 21. října 2008, roč. 21, č. 248, s. 18)

Státní cenu za literaturu za rok 2008 přiřklo ministerstvo kultury Ludvíku Vaculíkovi (1926). Stalo se tak pětačtyřicet let po vydání jeho prvního románu Rušný dům (1963) a třináct let po obnovení Státní ceny za literaturu (1995).

Státní cena pro dílo Ludvíka Vaculíka v roce 2008 vyjadřuje paradoxy českého kulturního života. Spisovatel dnes obdrží ocenění za „dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru“. Podnětem k ceně se tedy nestaly autorovy romány, ale až jeho bilance vlastní tvorby v komponovaném deníku z let 2004-2005.

Osobní konfesi v Hodinách klavíru navíc doplňuje i dokumentární zpráva o mizení prostředí, ve kterém lidé kulturu a literaturu sdíleli: „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly, neznamená nic.“ A právě po vydání takovéto knihy o zanikající kultuře udílí stát Ludvíku Vaculíkovi oficiální cenu ministerstva kultury.

Rozletět se svobodně

Vaculíkovo dílo je vzácným příkladem angažovaného psaní, které současně tíhne k nestrannosti. Jeho impulzem není ideologická ani estetická doktrína. Vzniká z nutnosti vypořádat se s limity a „danostmi“, které se pokoušejí jedince vychýlit z jeho původní cesty. Základní otázky Vaculíkových knih se vždy týkají svobody a osobní odpovědnosti.

„Nejtěžší ze všeho, chlapci a děvčata, je změnit dobrovolně svůj život. I když se vám nejkrásněji zdá, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný, kdo toho umí míň,“ napsal v roce 1970 v próze Morčata, která dopředu prozkoumává možnosti života obyvatele drasticky zúženého prostoru, v němž bude sledován, manipulován, odposloucháván i vyslýchán. Zkoumá v ní možnosti slova proti jasné převaze moci.

V próze Český snář (1981) jde o hlubší svobodu nejen vůči nepřátelům a režimu, ale hlavně vůči společenství blízkých, přátel i příznivců. Autorství výzvy Dva tisíce slov (1968) a později podpis Charty 77 jako by Vaculíka předurčily k roli národního mluvčího. Tuto úlohu však v Českém snáři zamítl - a to přesto, že se jako spisovatel i vydavatel samizdatové edice Petlice stal jednou z ústředních postav disentu. Český snář však vypovídá kriticky nejen o totalitních praktikách, ale také o vnitřní tísni příliš úzkých vztahů: „Přál jsem si něčím se znicotnit, abych už nikdy neměl pro nikoho význam a nebyl trestaný za to, že mě někdo uznává nebo ctí, ať je vezme čert!“ V jiných okamžicích však líčí budování sounáležitosti s přáteli. A nejen s nimi: „Je třeba podstoupit nepříjemný krok - pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní.“

Nejbolestnější a navenek nejvíc bezohlednou Vaculíkovou knihou je román Jak se dělá chlapec (1993). Zde se svoboda vypravěče dotýká nejintimnějších vztahů milostných, rodinných a rodičovských. S tělesnou nahotou se tu ale obnažuje také duševní základ Vaculíkova psaní: „Největším štěstím v mém životě bylo - rozletět se svobodně po cestě: chlapec.“ Na jiném místě románu píše: „Nemůžu se odtrhnout od svého dětství, od svých strýčků a staříčků: je to i moje psaní, můj ,světový názor‘.“ A konečně: „ ,Dávám přednost životu před psaním!‘ řekl jsem tónem nadávky.“

Kdo koho dostal?

V novém tisíciletí vydal Ludvík Vaculík tři prózy o poznání tišší, elegické, které kladou odpor mnohem méně nápadně. Stále víc se v nich zjasňuje nejen to, od čeho se jejich autor osvobozuje, ale také k čemu. Čím jejich vypravěč nebo hrdina žije, s čím se loučí a setkává? V putování Cesty na Praděd (2001) to je krajina, příroda a přítel. V Loučení k panně (2002) žena a Bůh - milost. V Hodinách klavíru (2007) vlastní já, vlastní knihy i dluhy a nevyřízené věci: „Kdy jsem v životě udělal první chybu a co to bylo?“ Prohlubující se ponor Vaculíkových próz však neznamená odtržení od všedních starostí, současnosti a už vůbec ne ztrátu vzteku nebo humoru: to bychom museli opominout jeho každotýdenní fejetony do Lidových novin nebo dokumentární knihy pro radost jako Polepšené pěsničky (2006), ve kterých i sám zpívá.

„Potvrzuje se, že literatura dnes ráda těží ze zlého. Dobro netáhne, nezajímá, netvoří drama,“ napsal Ludvík Vaculík v knize Jak se dělá chlapec. Jeho vlastní práce, která těží z dobrého i zlého, to však dosud vyvrací. Státní cena na hodnotě díla nic nemění, smysl ocenění však může být společenský. Netkví v tom, že Ludvík Vaculík dostal cenu, ale že Státní cena konečně dostala na seznam svých laureátů jméno Ludvíka Vaculíka.